Povídky

Moje povídky čtené v podkroví Jindřišské věže:


Velké malé vítězství

Velké malé vítězství

Do domu pana Petříka se nastěhovalo záhadné zvíře. Koupil si už třetí pantofle a zmizely podobně záhadným způsobem, jako ty minulé. Jak takového záškodníka chytit? Čas plynul a neznámý živočich byl zdatnější a zdatnější. Odhozené pantofle odnesl do své nory, sotva z nich jejich čerstvý majitel sundal štítek z prodejny. A tak pan Petřík začal hledat příbytek nezvaného pantofležrouta. Na noc se vybavil baterkou, ve dne pantofle dával vždy na své místo a posléze je chodil bosý průběžně sledovat. Pan Petřík byl ekonom a měl hlavu plnou starostí. Jen co zapomněl zkontrolovat botník včas, byly pryč. Několikrát je našel pod postelí, v kuchyni pod lavicí, venku v trávě a nejčastěji vůbec.

Eva, žena pana Petřína, kroutila hlavou a nejdříve to vypadalo, že svému manželovi buď nevěří či nezvaného hosta podceňuje. Několikrát se dokonce stalo, že svého chotě nazvala sklerotikem, který si za vše může sám. Rozčílený pan Petřík po jedné takové manželské hádce nastříkal nově zakoupené pantofle sprejem proti zápachu, o kterém jsem se domníval, že nezvaného protivníka odradí. Povšiml si, že se zvíře zamilovalo výhradně do jeho pantoflí, zatímco ty od ženy nechávalo ladem ležet.

„To je tím, že se zapocené báby nekonečna stříkají těmi deodóranty,“ zahartusil pan Petřík u oběda opět bez bot. Pak čekal jako liška na slepici do druhého dne u počítače v kuchyni poblíž těm svým pantoflím. Po ránu ležely pantofle na svém místě, sotva se však vrátil unaven po takové probdělé noci z práce, zmizely.

„Neuvěřitelné! Evo, vidíš, jsou pryč!“ Zařval hned v předsíni, už se ani nezouval a vyběhl k panu Vietnamci pro další, levné pantofle. Tentokrát je ihned po svém návratu domů nastříkal sprejem proti kunám. Kdo kdy testoval autovynález – odpuzovač na kun lezoucích do motoru ví, jak přípravek spolehlivě funguje. Jeho jednou z necností je jeho typický zápach po lidském trusu. Pan Petřík brzy zjistil, že taková věc neodpuzuje pouze kuny, ale i ženu ve vlastní domácnosti. Pantofle odnesl pantofležrout, sotva se šel pan Petřík vykoupat. Sotva zpozoroval ještě v Adamově rouše, že ho vykoupání na pět minut stálo dalších stopadesát korun, oblékl se do roztrhaných trenek a začal prohledávat celý byt.

„Máš lepší nos než já, Evo, koukej hledat se mnou!“ Obořil se na ženu, která málo hlídala. „Magore, zasmrděl jsi celý byt“ zabouchla Eva dveře a s hledáním pantoflů zoufalému manželovi nepomáhala.

„To mám za to, že jsem na ni takový dobrák,“ zazoufal si pan Petřík a už odsunoval gauč, postel, stůl a po pantoflích ani památky.

Když prohrabával skříň na boty po čtvrté v domnění, že toho ničemu chytí při lovu kořisti, našel zde verzi pantoflů ze 3. září (měsíc zpět) a z 28.září.

„Tak už vím jak na Tebe, blbečka ze sebe dělat nenechám,“ zamnul rukama pan Petřík a druhý den zakoupil v železářství pěknou pastičku na potkany. Tu nastražil těsně ke dvířkům do přeplněného starého botníku, kam podle svého přesvědčení už nikdo nic nedává a šel spát.

Jedny pantofle nastražil pod stůl do kuchyně a druhé do předsíně před botník. „Ať má na výběr, mizera, však já ho chytím,“ smál se pan Petřk ještě pod peřinou. Manželka Eva spala, jak se smál nad tím loveckým nápadem, kopala do něj, že chce spát.

„Evičko, „ přitulil se pak Petřík k ženě, aby se pochlubil novou myšlenkou. Místo toho dostal další kopanec se slovy „Nic nebude, chci spát, ráno vstávám,“ a tak šel raději spát.

Místo očekávané ranní mobilní melodie se dočkal ženského vřískotu. Pan Petřík vyběhl z postele a nestačil si ani nandat brýle. Běžel za zvukem a u místa dotyčného spatřil rozmazaným zrakem Evu, která v v jedné ruce tiskla dvoje pantofle a na druhé ruce trpěla v sevření pasti na ty velké myši.

„Evo, co tu děláš,“ zeptal se celkem logicky a následně vyprskl smíchy.

„Čemu se směješ?“ Shodila Eva tu past z ruky a jala se manžela mlátit těmi návnadami.

Pan Petřík sice svoji pronásledovanou zvěř chytil při činu, avšak místo lovecké radosti skučel, jako pes před fenou, pod údery těch čínských produktů.

 

 

 

Prapor

Prapor

Ke správnému fanoušku hokeje patří dlouhý prapor na vysoké žerdi, se kterým se pak může chlubit na zápase před televizními kamerami. Petrovi s Michalem bylo dvacet a o hokeji nevěděli takřka nic. Kamarádi ve třídě chodili s trojbarevnou šálou, holky v krásných pruhovaných trojbarevných podkolenkách.

„Dnes hrajeme o zlato, nepůjdeš s námi zlato?“ Otřela se o Petra Helča, která mu nebyla pranic lhostejná. Michalovi se zase líbila její kamarádka Monika a tak oba přátelé z ničeho nic začali po škole pokřikovat jako jeleni as ostatními: „Češi do toho!“ „Vyhrajeme!“ „Hoši, my vás nedáme!“

„Musíme někde sehnat prapor děj se co děj!“ Naklonil se k Michalovi Petr. V té chvíli oba napadl jediný kamarád, který takovou věc má. Jmenoval se Jiří, který byl tělem i duší technik, neustále po škole zalezlý doma s pájkou mezi transistory a bůhví čím ještě. Jiří měl kromě toho pájení ještě jednu zálibu – byl vášnivý sokol a jako každý sokol měl doma kromě sokolského kroje i ten prapor. Petr s Michalem se tedy po škole za Jiřím vydali, nevkládaje do svého plánu moc nadějí.

„Jirko, jak se máš?“ Zazvonili oba na plastové tlačítko na zelené brance. Jirka vyšel se slovy: „Pojďte dál, co potřebujete?“

„Ale nic, jdeme se na Tebe podívat, to se ještě smí, ne?“ Ozval se Michal.

„No tak pojďte, pivo nemám.“ Zahartusil Jiří.

„Nejdeme na pivo,“ ohradil se Petr, pak chvíli mlčel a když se Jiří zastavil, opatrně se doznal: „Jirko, nezlob se, my dnes skutečně od Tebe něco potřebujeme.“

„No tak ven s tím,“ rozesmál se Jiří.

„My bychom Jirko,“ zpomalil Michal, „ my bychom Tě chtěli poprosit, zda bys nám nepůjčil ten český prapor, který vždycky vyvěšuješ na podzim nad vchodem.“

„Aha. Takže máš na mysli Svátek republiky. Náš prapor mám dát Vám, do hospody, že jo? A k čemu?“ Rozzlobil se ihned kamarád.

„Mysleli jsme si, že bys mohl s námi jít zítra do centra fandit chlapcům z Nagána, víš? Podpoříš je a budeš mít jistotu, že se s tím Tvým pokladem nic nestane.“ Pokračoval opatrně Petr.

„Do hospody nepatří symbol státu,“ opět se zašklebil Jiří.

„Do jaké hospody? My ho nebudeme tahat do hospody, ale na Staromák, víš, abychom fandili našim, abychom vyhráli, rozumíš?“ Snažil se vysvětlit Jirkovi vše Petr.

„Vy tak něco vyhrajete. A jak se o tom ti vaši kluci dozvědí, když budete na Staromáku čumět na bednu, jako na Dalas? Vy dva mne fakt udivujete, „zakroutil Jiří opět hlavou, „ vy dva, kteří se mnou nezajdete ani jednou do sokola budete fandit hokejistům, jo?“ Zasmál se starý sokol. „Běda, běda vám, pokud se o tom, že jsem vám ho půjčil, dozví naši. A už vůbec mi nechoďte do cesty, pokud se něco stane praporu.“ Jiří byl prostě dobrák a ten vzácný kus kamarádům skutečně půjčil.

Petr s Michalem děkovali při pomyšlení na Helču a Moniku v těch pruhovaých podpolenkáchděkovali za prapor ještě v parku. Prapor jak kvůli Jiřímiu, tak i kvůli holkám drželi pevně a mávali s ním, že byli nejvyššími v davu Ve shromáždění fanoušků byli prvně, každý do nich strkal a nakonec jim ho podnapilí fandové chtěli vytrhnout z rukou. Michal držel prapor jako býk, holky zfackovaly protivníky a tak prapor zůstal v rukou těch, kterým byl Jiřím zapůjčen. Při potyčce se však zlomila jeho vyřezávaná nazdobená rukojeť. Pivo dalo pivo, kluci v Nagánu vyhráli a na bolestné zranění praporu se ten večer nakonec zapomnělo. Druhý den ráno, když se Petr probudil u pocuchaného symbolu státu s poněkud zkrácenou rukojetí, začal s opravami. Izolepa moc nepomáhala a tak nezbylo, než-li sehnat jinou žerď.

„Dejme tam vole násadu od smetáku, zavineme ji do praporu a třeba si ničeho Jiří nevšimne,“ radil Michal, kterého po té oslavě bolela hlava jako střep.

„Jo, dobrej nápad, zajdi domu a lohni vašim dřevěnou násadu od smetáku,“ zareagoval ihned Petr, který jednak nechtěl mít doma další průšvih a který zároveň neměl podobné rady rád. Nedokázal si totiž představit, jak do násady od smetáku bude vyřezávat sokolský znak.

Michal najednou začal tvrdit, že žádné koště doma nemají, až tak nakonec o tu násadu přišla školní uklízečka Pávková, která svou újmu rozhodně nepřešla v tichosti. Halekala po chodbách, proběhla celou školu a jediné, co ji nenapadlo, bylo rozbalit prapor v rohu třídy.

Michal s Petrem zazvonili odpoledne na kamaráda sokola se slovy plnými díků. Jen co jim však Jiří vyšel naproti, už hartusil: Ukažte prapor, jdu ho zkontrolovat,“ nebezpečně zamžoural v jakési předtuše očima. Radost z úspěchů chlapců z Nagána ani s Petrem ani s Michalem rozhodně nesdílel, řval cosi o hospodách, sebral prapor a odešel s ním do dílny.

Je tomu již skoro 20 let a dodnes Jiří přes svoji veškerou šikovnost ten znak sokola do smetáku nevyřezal. Dodnes hrdě vyvěšuje 28. října prapor na oné kradené násadě ve svých vlastních oknech. Uklízečka Pávková je prý již po smrti, jen ta vlajka z jejího smetáku se nesmrtelně vznáší ve větru na památku těch slavných hokejistických dnů.

Psí karneval

„Ten čas letí jako splašená liška,“ usmál se kulišácky Tonda na Jirku.
Sraz třídy po dvaceti letech přivede každého k řadě starých vzpomínek. Z dívek se staly mámy, klukům narostla břišní chlouba, ale ve své podstatě se nikdo nezměnil. Ty samé pohyby, pod vousy či pod mejkapem stejné úsměvy, do hospodských lavic si posedali ve stejném pořadí, jako na střední.
„Jirko, pojď, když už máme ty mobily, dáme někomu do novin inzerát!“ Vzpomněl si na společnou oblíbenou zábavu Tonda.
„Ty vole, dobrý nápad!“ rozzářil se Jirka. „A do psí rubriky!“
„A fouska!“ Přidal se Tonda, plácli si a už hleděli do telefonu na stole, jako tehdy do té své oblíbené Večerní Prahy.
„A Cuketkové, ta je ozkoušená!“ Rozchechtal se Jirka.
Cuketková nic netušíce ukazovala na druhém konci dlouhého stolu holkám fotky dětí, přes ten ruch oba kamarádi slyšeli jen úseky vět „snej! obrá!“
„Jo, Cuketkové!“ Probral se Tonda. Nalistovali tedy starou dobrou Annonci, dnes s tím cz na konci a nechali se inspirovat rubrikou Zvířata/Domácí zvířata/Psi/Krytí, kam chovatelé nafotli nejrůznější načesané nic netušící feny, kterým sháněli pány a naopak načesaným pánům za patřičný obnos fenu.“
„Vole, nafoť Cuketkovou,“ dloubl ramenem Jirka Tondu.
„Zbije nás, neblbni, je vidět, že zapomínáš, jak umí vřískat. A Ty bys ji vložil mezi psy, aby se kryla! Sám by jsi se kryl!“ Zazubil se Jirka. Cuketková měla vždycky sílu a když se rozjančila moc, začala i kousat.
„No tak ne,“ zazubul se kamarád a uvažoval dál. „A co tam dát toto?
Pro fenu vesnického voříška sháním ke krytí středně velikého psa. Odměna 1000Kč za styk.“ Dobrý, ne?
„Pořád jsi Jiří hlava číslo jedna, super, inu, to bude více ohlasů, než tady na slečnu fenu Akita-inu! A taková pěkná odměna za vyřáděného vořecha, to musí zafungovat!“
Jirka potěšeně sjel silným prstem po dotykové obrazovce dolů a aby to nebylo slyšet, jen zachroptěl: „A hezky tady dolů vrzneme Petra Cuketková, tedy vlastně už Bouchalová, mail a telefon, diktuj, když jsi svolával ten sraz. Vesniční šampióni si alespoň užijí.“
V té chvíli oba kamarádi však ještě netušili, že Cuketková doma chová skutečně fenu. Za chvíli se všem chlubila, jak zachránila jakési psí zvíře ženského pohlaví z útulku. Všeteční kamarádi, kteří se chtěli v dalších dnech dozvědět, jak vše dopadne, nastražili uši a hned se k Cuketkové do hloučku žen došli podívat na tu nádheru. Hnědé psisko s mašlí na krku se tvářilo v celku vkusně.
„Ahoj Cuketková, máš krásné zvíře, jak se jmenuje?“ Začal opatrně Tonda.
„Odkdy se zajímáš o psy?“ Zamžourala hned Cuketková.
„Nemohu se zeptat?“ Začervenal se Tonda.
„Alzička, čumáček,“ změkčila tón svého hlasu Cuketková.
„Hezká,“ přidal se Jirka. „Jak se stará?“
„Dva roky,“ Rozplývala se nad fotografiíí Cuketková.
„Petro, tady Tonda pořádá za dva týdny, v sobotu od dvou na Točné psí karneval, chlubil se?“ Začal pozvolna Jirka.
„Fakt?“ Vykulila oči Cuketková, „Tys přeci Tondo neměl nikdy zvířata rád.“
Nic netušící Tonda se ohlédl za kamarádem a zmateně se snažil : „No, tak trochu…“
„Přijdu ráda, kde, u hangáru?“ Nečekaně přitakala spolužačka.
„Jo, tam,“ opáčil Jirka a vzal Tondu zpět ke stolu.
„Co to má znamenat, jaký psí karneval?“ Rozčíleně se na spolužáka osopil Tonda. Psů se bojím, ani nevím, co taková bestie žere. A kde mám podle Tebe vzít čokla?“
„Uklidni se, vše zařídím…musíme se přeci dozvědět, kdo Cuketkové zavolá, ne?“, snažil se uklidnit kamaráda Jirka. „Ségra tam skutečně psí karneval pořádá, má vlčáka, dá mu na hlavu čepeček, je to dobrá akce.“
„To je moc hezké, že je Tvoje ségra tak aktivní, ale kde mám já vzít psa?“ Rozšířily se Tondovi opět nebezpečně zorničky.
„Od ségry, na tu chvíli Ti ho ráda půjčí, nechej to na mne.“
„A to myslíš, že se mnou půjde jen tak cizí pes? A navíc, když bude mít čepeček, mašličku a půjdu s ním já..to budu vypadat jako úchyl,“ zapil to pivní pěnou Tonda.
„To vydržíš, prostě posedíme, ty teda postojíš, Cuketková nazdobí tu svou fenu kytkou, bude prdel, věř mi,“ vrazil pěst mezi oplatky zničenému kamarádovi dobrákovi Jirka.
Psí karneval skutečně připomínal Přelet nad kukaččím hnízdem. Zejména postarší ženy nazdobily své miláčky neskutečně sladce – do krajkovaných kalhotek, hlava nezřídka připomínala vlka z Červené Karkulky, kdejaký pes se ošíval, aby se zbavil pampeliškového věnečku.“ Do toho se kde se vzal, tu se vzal ohromný černý vlčák s trnitým obojkem v kožených kalhotech, kterého by se zalekl i Barban Conan.
Čau kluci, Ty jsi Tonda,“ Vypískla odkudsi Jirkova sestra.
„Tak je Tvůj, nastrojila jsem ho jako tvrďáka, dobrý, ne?“ Tonda, jakmile spatřil to ohromné tele, ustoupil o dobrých pět kroků dozadu. „Tady ho máš, je hodný, teda někdy. Musím jít štípat lístky, čau!“
„Dělej, ber, dokud dává,“ předal rychle kamarádovi Jirka dlouhé silné vodítko a zmizel i se sestrou v davu.
„Ahój, Tondo!“ Než se Tonda stačil rozkoukat, kde se vzala, tu se vzala Cuketková. Pochválila spolužákova psa a se svou Alzi brzy zmizela v davu, aby se prý takového frajera nebála.
„A tak Tonda zápasil do konce tohoto pestrobarevného karnevalu s cizím psem, který zprvu vypadal hůře, než-li se zprvu zdálo. Odháněl děti a snažil se držet opodál neustále tím zvířetem, které ho odmítalo poslouchat, vtahován do davu. Po karnevale povyprávěl Jirka, jak Cuketková zvedala telefony a smál se, jak společná inzertní akce vyšla.
„To je dobrý a co mám dělat tady s Azorem?“ Snažil se zbavit vlčáka konečně Tonda.
„No vidíš, co s ním?“ Zakoulel podnapile očima kamarád. Čekej na ségru, sluší vám to spolu.“
Naštěstí za chvíli kde se vzala, tu se vzala opět Jirkova sestra a odvedla si psa. Tonda si po tom zážitku zanedlouho opatřil vlastního jezevčíka. Prý propadl kráse zvířat a na rybách pry nebude sedět sám.

Sloup

Sloup

Bylo ráno a s knížkou v ruce jsem se vydal do práce. Stodůlky člověka ten den nepřekvapily něčím novým – ostrý zimní ukňučený vítr narážel do skleněných office center a autobus dojel do stanice rovněž s tradičním pískotem. Svraštil jsem obočí a nenechal se po výstupu z teplého autobusu větrem ani okolím od četby odradit. Už několik dnů čtu životopis muže, který se po celý život připravoval na misii do Indie. Když byl konečně odhodlán  odcestovat, dostal znamení zůstat. A tak jsem četl, šoural se a klopýtal a vítr si pohrával s rohy papíru jako malé dítě. Na vydlážděné prázdné ploše, kudy chodím prakticky denně, jsem už ze zvyku pohodil automaticky očima dopředu, abych se přesvědčil, že do ničeho nenarazím. Snad ono podvědomé očekávání sloupu, do kterého brzy břinknu hlavou, způsobilo, že se přede mnou skutečně jakýsi sloup na chvilku objevil. Jakoby byl řekl:  „vysnil jsi si mne, zhmotnil jsi mne svou myšlenkou, tak mne tu máš.“ Podivil jsem se a sloup zmizel.

Ihned jsem se zastavil a to místo, kde měl stát, jsem jako blázen automaticky obešel.

Pak jsem se zastavil a pomyslel si. Kdo tam ten sloup vlastně umístil? Obešel jsem snad svoji bázeň a představu? Co když se denně v mé mysli rodí podobných sloupů několik a já je jako oslík poctivě obcházím? Co si budeme povídat, někdy se nestačím nad spoustou věcí zamyslet, mnohdy vyjdu na ulici z roztržitosti v bačkorách a nějaký sloup sem, nějaký sloup tam.

Nebo mohlo jít naopak o jakousi řeč anděla či Toho nahoře úzce propojenou se samotným hrdinou knihy, o šepot, který tajně upozorňuje: „Přečti si tu stránku ještě jednou, něco jsi přehlédl. Zastav se a srovnej smysl toho, co čteš, se svým životem či s životem někoho, na kom Ti záleží.“

Podíval-li bych se na sloup z historického hlediska, mohlo se v tom místě něco významného stát. V první chvíli jsem pocítil k tomu záblesku sloupu jakousi úctu, která i mne samotného zarazila. Před třicetiletou válkou stála všude v těchto polích stavení. Zbyl tu snad jediný kostelík Krteň, který švédská ruka nevypálila. Třicetiletá válka začala roku 1618 a letos má tato zničující letitá bitva 400. výročí. Snad na jeho počest tu jakýsi švédský potomek postavil v zápalu vzpomínek na ty časy Ikeu z betonu a plechu – co so budeme povídat, i to nenechavé dítě si rádo hraje se sirkami – krása nábytku je sice hezká věc, ale  plechová budova je prostě odolná jistota. Nuže i tento pohled na zjevení sloupu muže dávat smysl.

V neposlední řadě, pokud pohlédnu na celou událost čistě materialisticky, mohlo jít o obyčejnou roztržitost, za kterou nemá smysl hledat cokoli zajímavého.

Ať už je tomu jakkoli, tomu jednomu do té doby naprosto pro mne nevýznamnému místu věnuji tuto poměrně dlouhou úvahu plnou slov. Slov která nikdy nikdo neviděl a přesto ovládají celý náš svět, která dávají místům názvy, lidem jména a neviditelným sloupům příběhy.

Svědek

Svědek

„Jó, pane Krcho, to bylo tak,“ přidržel se dvěma prsty drátěného plotu pan Potůček. „Včera jsem se vydal do Hornbachu – víte, nakoupit cement a tak. Vracím se, reflektory té mé staré škodovky krájely tmu vejpůl.“

„Teda pane Potůčku,  promiňte, na to si dojdu pro stoličku,“  otočil očima pan Krcha, v jedné ruce hrábě, v druhé větev, pana souseda už dobře znal. Jak takto začne, nedá se přerušit.

Pan Potůček se na chvilku zastavil a pokračoval, jako by nic: „Už začíná podzim, pomyslel jsem si při pohledu na odlesky matné vozovky ponořené do studených mlh. Plyn jsem držel zkrátka, to víte, potkat chodce či cyklistu na poslední chvíli, potkat spadlou akátovou větev jako posledně, to není žádný med – když se Vám i kola klepou při pohledu dopředu. Několik metrů za Chuchelským závodištěm končí lampy, po pravé ruce se po náspu občas mihne za trním vlak, pak utichne psí štěkot a jen za v úplňku touto dobou spatříte leklé hrbolky čerstvých brázd. Měl jsem Vám najednou takový divný pocit. Pustil jsem si tedy rádio a v této tmavé krajině opatrně popíjel kafe z automatu. V tom jsem vám spatřil po levé straně jakési poskakující – jasné – světélko. Jak jsem se k němu blížil, přibrzdil jsem a když světla reflektorů byla k tomu místu na dotek, pod tím světélkem se vyhoupla silueta čísi postavy.

Zpomalil jsem a jel krokem, abych si ji lépe prohlédl. Nedovedl jsem si představit, jaké zoufalství muselo vést toho člověka do takových míst. Možná je to v tomto kraji cizinec, neměl peníze na vlak a tak šel podél náspů pěšky. Nejdříve si myslel, že je to do Radotína pár minut a uvízl. Ta silueta se Vám pohupovala ze strany na stranu, jakoby chodila po horkém uhlí. Běžel, jakoby se strachem na vestě, s propoceným límcem za krkem, nedbaje písku v botech, nedbaje na cinkání zipu polorozepnuté větrovky.“

„Teda pane Potůčku,  to je napínavé, „ začal pan soused podruhé a odběhl hbitě za chatu pro židli. „Už jsem zpátky, co bylo dál.“

“No, ten chlap běžel a tak povídám: Pane, pojďte, nasedněte si,” přibrzdil jsem asi deset metrů před ním. Dýchal, jako pes, chroptěl a stále někam utíkal. A tak jsem před ním přibrzdil.“

“Pane, povídám, jak jste se sem dostal?” Zopakoval jsem výzvu, zatím co ten nešťastník minul můj vůz a opět mizel do tmy. Jak pak by mne mohl uposlechnout, pomyslel jsem si, v takové tmě a vystrašený kdoví z čeho. Pane Krcho, co vám mám povídat, také bych byl nezastavil.  Ale co s takovým člověkem? Jisto jistě by ho tam něco přejelo, neměl ani reflexní vestu. A kdo ho tu potom raněného najde? Ne, nesměl ho tu zanechat  takové těžké situaci. Postava zmizela opět v mlze. Sešlápl jsem tedy pedál a v tom začal zrychlovat…. a tak křičím z okénka: “Člověče, nic Vám neudělám, je mlha, nejste vidět, poodvezu vás do města!

Pohlédl na mne přes mokré brýle, asi takto a ve stálém běhu něco vyhrkl. Znělo to jak poslední výkřik, pod těmi skly brýlí a v té děsivé tmě nebylo vidět, kam se dívá. Přišlo mi, že neustále tupě sleduje jakýsi cíl. Pohlédl jsem tedy vpřed a tu spatřím reflektory blížícího se nákladního automobilu.

„On ho přejel?“ Odtušil pan Krcha.

„Nepředbíhejte,“ zasmušil se pan Potůček. „Bude to blázen, usoudil jsem, trpí jistě jakousi formou deprese. Copak by normální člověk nezastavil? Pomalu, lehce pršelo, vše klouzalo, náklaďák se blížil. Povídám si, co když pod to auto skočí, co s ním?  Zvuk nákladního automobilu sílil, akátové popadané listí pod chodidly toho muže tleskalo, až to nahánělo hrůzu. Projel nákladák a představte si, ten podivný výstrašený přízrak úplně zmizel.

„Jak zmizel? Nestrhl ho do strouhy?“ Vstal ze židle pan Krcha. „Měl jste mne zavolat, pomohl bych Vám s ním“.

„Nepředbíhejte, zatím nebylo třeba.“

„Zastavil jsem a volal: Je tu někdó?

S obavou, že najdu u silnice sražené tělo jsem prošel krajnici. Bylo vidět sotva na krok,, jen kapky dopadající do trávy a šelestící ve větru rušil motor mého auta. Vrátil jsem se tedy do auta a dopil poslední kapku té studené kávy z automatu. Popojel jsem a pak se zase vrátil. Ten chlap,pane Krcho, ten chlap dočista zmizel.“

„Jak by mohl zmizet, měl jste baterku? Pane Potůčku, vozím pokaždé baterku.“  Zpozorněl pan Krcha.

„Se ví, že ano, jak bych ho mohl v té tmě jinak hledat,“ zabručel pan Potůček a pokračoval:

„V té tmě nebylo vidět nic, na Radotínském nádraží jsem si tedy koupil další kafe a cosi mi bránilo jet domů. Černé svědomí? Vždyť jsem nic neprovedl – ale pořád jsem si dokola říkal, co když se ten člověk teď svíjí v pangejtu a potřebuje pomoci? Nebo je to zloděj, kterého jsem potkal a který mne praští, budu-li ho v těch místech sám nadále pronásledovat. Pomyslel jsem si, nemám zavolat policii – ale co jim říci? Viděl jsem chlapa a zmizel s projíždějícím náklaďákem?“

Nebo to byl nějaký přízrak?  Ale co ta baterka na jeho čele – jak tato myšlenka touhy po přízracích někdy zbavuje člověka zodpovědnosti. Už tudy jezdit nebudu, vyčítal jsem si. Nezbylo, než-li jet domů. Hned ráno jsem si pustil rádio. “Vyšetřujeme případ..” hlásila první slova z rozhlasu a ve mne by se krve nedořezal. “v České Třebové došlo..” Tak to se nestalo v Chuchli, oddechl jsem si. Jak jen ty myšlenky člověka přitahují události, které se jim zamlouvají.  Už i v rádiu pátrali.

„Dobře, druhý den jste se probudil a co bylo pak?“ Začal se zajímat o celý záhadný příběh pan Krcha.

„No, vstal jsem, bylo nádherné sobotní ráno. Nastartoval jsem tedy auto a jel se v ta místa opět podívat. Barevné listí se prášilo z akátů od dráhy, v pangejtu nikde žádný nebožtík, zastavil jsem tedy u krajnice a povšiml si cesty, která ze silnice odbíhala k jakési malé elektrárně. Tak on to byl zaměstnanec odtamtud – usmál jsem se a já kvůli němu nespal!“

Policajt

Policajt
(autor příběhu: František Zborník, 5 let – já ho jen sepsal:-)

Blížily se bouřkové letní mraky, až se setmělo. Pan policajt naslouchal řinčení nedbale přidělané pouliční značky – začaly padat první kapky a celou ulicí se rozléhal její plechový křik, jakoby vandalové házeli kameny do výloh.

Policajt je přimračil a poté zvolal proti silnému větru: „Hej, mraky, nechte toho!“

Ale kdepak mraky, těm se křik pranic nelíbí. A kdo křičí, jedině další odpor přivolává.

Policajt tedy běžel rychle do své policejní stanice, vzal do roztřesené ruky telefon a vytočil letiště: „Haló, tady je policejní stanice Praha 5 – Košíře, strážmistr Vočíčko u telefonu. Hlásím, že je třeba neprodleně vypravit letadlo a pochytat neposlušné mraky, které se snaží lomcováním vyvrátit naše pouliční značky.  Výtržníky jsou černá mračna, jako kocouři – snažil jsem se celou záležitost vyřešit domluvou, ale oni mne neposlouchají. Bude nutno je všechny zavřít do basy, aby nabyly na rozumu a nevysmívaly se úředním osobám.

„No to by bylo, aby si z nás někdo utahoval!“ Ozvalo se ze sluchátka. „Ihned samozřejmě zasáhneme a výtržníky pochytáme, maucta.“

„Maucta.“ Rozloučil se spokojeně s policejním letištěm strážmistr  Vočíčko.“

Rozhněvané policejní letadlo vzlétlo neprodleně na oblohu a za pomocí hustých sítí pochytalo zlobivé mraky. V pasti, do které se dostaly, naříkaly jako rozladěná píšťala. Letadlo mělo co dělat, aby se nenechalo shodit jejich rychlými a prudkými pohyby. Ale nedalo se a viníky pěkně dotáhlo až do vězení.  Obloha byla čistá, značky na ulicích nikdo nevyvracel, všude na ulici i na nebi  se rozhostil pořádek.

„Co však s nimi? Z mraků ve vězení létají blesky, prší a ve vězení je najednou vlhko, jako v močále „ Mnul si knír pan vězeňský dozorce. Rozčiloval se a křičel: “Mraky, nechejte toho!”.

Mraky se však nechtěly dát. “Patříme na oblohu a ne do vězení, bez nás vše uschne!”

„Neměli jste tolik vyvádět, musíte být za takové zlobení potrestáni. Zákon je zákon a pořádek musí být,” snažil se mrakům  domluvit dozorce: „Páni řidiči by nabourali, kdybyste pouliční značky neustále likvidovali.

„My za nic nemůžeme, to nás hnaly naše zamračené povinnosti. Nemůžeme za to, že jste nám do cesty postavili ta svá návěstí,” hudroval ten největší mrak, který se dozorce pranic nebál. Pouštěl přitom vztekle blesky, až se vězení otřásalo.

„Když to nejde po dobrém,tak to půjde po zlém.“ Rozčílil se pan dozorce a společně s dalšími policajty zatlačil k celám obrovské fény.

“Co to děláte?” Podivily se mraky.

“Kdo ještě cekne, toho vysušíme!” Dostalo se jim odpovědi, načež se mraky daly do smíchu.

“Tak oni nás chtějí vysušit! A co naše blesky, nejsou snad dostatečně horké?” Křičely dunivě ty bouřkové mraky, až policajtům padaly čepice.

Blesky tavily silné kovové mříže a mraky jeden po druhém mizely okénky ven.

Pan dozorce Kukačka mával nervózně rukama: “Vězni prchají, vězni prchají!” Bil na poplach do zvonů a ze všech stran věznice bylo najednou slyšet kroky jdoucí bezmocnému dozorci na pomoc.”

Jakmile se ocitly  všechny četnické čety ve vězení, vítr za nimi zabouchl dveře až se ozvalo obrovské PRÁSK!

Bylo to tak veliké prásk, až se ve dveřích rozbila záklopka a všichni pronásledovatelé byli najednou..uvězněni!

A tak jim nezbylo, než-li vším, co měli po ruce, bouchat do dveří, dokud je společnými silami nerozbili. Ven se dostali až k večeru. Bylo po dešti a opět čerstvě zalitá krajina nádherně voněla májem.

Inu, ono chtít chránit a přitom nevidět pouze sebe, je někdy složitější, než-li se zdá.

Zcela zdarma

Zcela  zdarma

„Koukalík, prosím.“

„Dobrý den, pane Koukalíku, tady je Simona Ticháčková z centra Zdravého poležení, dostala jsem na Vás kontakt od Vaší manželky. Máme prosím chvilku na krátký rozhovor?“

„Ale jo, povídejte, co chcete,“ otráveně usedl za stůl pan Koukalík ve špatné předtuše, kdy mu někdo bude opět nabízet výhodný bankovní účet, časopis, dovolenou nebo jiné zbytečnosti.

„Děkuji. Nejdříve dovolte, abych představila naše Centrum zdravého poležení. Jsme výhradně česká společnost, která se zabývá distribucí zdravých přistýlek už deset let. Svým klientům nabízíme zcela zdarma návštěvu doma, kde Vám na vlastní oči demonstrujeme zdravou přikrývku a pokud Vás naše nabídka zaujme, můžete si ji samozřejmě okamžitě id nás zakoupit, garantujeme nejnižší ceny na trhu.“  Ženský hlas v telefonu drmolil jedno slovo za druhým, nebylo pochyb, že si byl text čten z papíru.

„A to Vám skutečně na mne dala kontakt má žena?“ Podivil se ve svém důchodovém věku pan Koukalík.

„Ano, jak jsem řekla, odkázala mne na Vás Vaše žena se slovy, ať domluvíte datum schůzky u Vás doma, kterému se prý ráda ochotně přizpůsobí.“

Pan Koukalík otočiil vztekle jako liška očima do pokoje, kde se po zcela zdarma akcích, na které žena ráda s kamarádkou chodila, válely ještě nepoužité hrnce, dva luxy a dečka na nohy. A co musel vydržet zcela zdarma výletů do Drážďan, do Vídně, po mědtech českých, odkyd vždy žena přivezla nejméně jednu věc.

To Centrum zdravého poležení se panu Koukalíkovi postupně čím dál tím více zamlouvalo, konečně pocítil šanci, jak ta léta akcí zdarma zaměřenými na mladší důchodkyně ukončit.

Uklidnil se, usmál se a mile pokračoval: „Dobře. Tedy abych to zkrátil, vy mi nabízíte, že přijdete k nám domů, lehneme si spolu pod tu Vaši nabízenou přikrývku a co bude dál?“ Snažil se udiven tou službou dostat k jádru věci pan Koukalík.

„Ne, nikoli pane inženýre,“ ohradila se v telefonu paní Ticháčková, „pod žádnou přikrývku si lehat nebudeme.  Přinesu Vám ukázat vzorky přikrývek a sám uvidíte, čím jsou právě naše výrobky výjimečné.  Nic Vás nebudu nutit kupovat, naopak, pokud mi sdělíte 20 kontaktů na své přátele, jednu z přikrývek Vám dokonce ponechám doma zcela zdarma.“

„Dobře, dobře, tak ty Vaše přikrývky vyzkoušíme jinak. Mohu se zeptat, komu jsem vděčen za ono milé doporučení?“ Opět zpozorněl pan Koukalík.

„Na Vás mne doporučila kamarádka Vaší ženy,  paní Levertová, která mimo jiné jednu z přikrývek obdržela. A jak byla spokojena s mou prezentací,o tom se můžete přesvědčit Vy sám osobně, pokud paní Lavertovou kontaktujete.“

„Pani Levertovou samozřejmě znám, jsem rád, že ji hřeje nová peřinka a že mi doporučila návštěvu takové milé dámy, stále mi však není jasné, proč se obracíte právě na mne a nedomluvila jste se s mou ženou, na kterou jste přes paní Levertovou dostala právě doporučení?“

„To není podstatné, Vaše paní manželka mi jen řekla, že se mám domluvit i s Vámi, abych nepřišla nevhod.“ Rychle zareagovala paní obchodní zástupkyně  Centra zdravého poležení.

„A tak, když to říká má žena, proč ne, domluvme se věcně ihned. Víte vy co, přijďte prosí příští úterý v osm, to bude žena v divadle a my si tu budeme spolu moci ty ořikrývky pečlivě ozkoušet,” vymyslel ihned termín osobní schůzky pan Koukalík.

V telefonu bylo chvíli ticho a potom se ozvalo: „Tak dobře, přijdu v úterý v osm, ale jak Vám říkám, půjde pouze o demonstraci přikrývek.“ Pravila zcela rozhozeným hlasem paní Ticháčková, která pravděpodobně začínala tušit, že zcela zdarma něco nabízet panu Koukalíkovi nebude tak jednoduché.

Jen co se pan Koukalík zjevně pobavený svým výkonem odporoučel, došel si do mikrovlnky ohřát párek a pustil rádio. Mikrovlnná troubla ještě nedokončila ohřev a v tom už opět  zvonil telefon. Na displeji svítilo Maruš, tedy jméno jeho nedočkavé manželky.

„Jen si zvon, Ty nedočkavá”, zahartusil mezi rty pan Koukalík a nechal telefon schválně zvonit dál.

Když telefon zvonil podruhé, podíval se na něj a zvedl: „Čau Maruš, co chceš? Dojela jsi na chatu v pořádku?“

„Jo, dojela. Mirku, heleď, ty se na mne asi budeš zlobit, ale domluvila jsem s Vendulou takovou věc. U Venduly byla ženská, od které si koupila tři deky a jednu dostala zdarma. A tak jsem si říkala, víš, že ji pozveme také k nám, nic si nekoupíme a budeme mít deku. Více T vysvětlím potom. Bude Ti volat, dala jsem jí na Tebe číslo, tak na ni buď milý, rozumíš?“

„Rozumím a proč by ale měla volat mne, když se může domluvit s Tebou?“ Stále nic neprozradil pan Koukalík.

„A to je právě to, proč Ti volám. Jak Tě znám, ty bys ji po těch minulých luxech vyhodil už od dveří. Heleď, ten minulý chlap od luxů  mi byl podezřelý od začátku  a věděla jsem, že nám nic nakonec nedá, ale toto je Vendulou ověřená jistota, tak ji prosím nevyhazuj a domluv se s ní.“

„Ale jo, už volala.“

„Cože, ona už volala?“ Podivila se Maruš.

„Ale ano a byla moc milá, říkala, že přijde s přikrývkou rovnou k nám. Prý má ráda včely, jako já, víš, asi nějaká mladice včelařka. Přijde v úterý v osm, buď v pohodě, nevyhodil jsem jí.“ Ujistil svoji ženu o svých dobrých skutcích pan Koukalík.

„Včelařka? A jo, proč ne, akorát nezavolal bys jí, aby přišla třeba ve středu, víš ty, že mám na úterý ty lístky s Vendulou do divadla?“ Zpozorněla manželka.

„A vidíš, na to jsem zapomněl. Hele, tak já prokážu dobrou vůli a Tobě se to nelíbí. Prostě v úterý v osm a děj se co děj, jindy ať ta baba nechodí.“ Rozčílil se n oko pan Koukalík. „Ještě něco?“

V telefonu bylo ticho, žena řekla tak jo a rozloučila se.

Pan Koukalík si zamnul rukama a jen sám pro sebe spokojeně zabroukal: „Já Ti dám deku,  to budeš mrkat.”
V úterý se žena nervózně strojila do kina a pan Koukalík vytáhl snad po deseti letech parfém.

„Od kdy se prosím Tě voníš?“ Zamorousila nervózní manželka. „To kvůli tý včelařce, že jo?“

„Blbost, já jí nezval. Spustil strojek pan Koukalík  a z tašky vytáhl vonnou svíčku, kterou postavil do kuchyně na stůl.

Maruš hodila po svíčce zle okem a se slovy, kozle jeden starej zmizela do divadla.
Pana Koukalíka překvapilo, že skutečně odešla, ale nenechal se vyrušit z příprav uvítání slečny s přikrývkou.
Asi za hodinu zazvonil na futru dveří ženský prst. Pan Koukalík prošel byt a všude rozstříkal parfém. Tak silně, že se z toho odéru dal do kašle.

Pak pustil tichou hudbu a zapálil svíčku. „Už jdů..“ zavolal směrem ke dveřím.

Když otevřel a paní obchodnice viděla ustrojeného muže, ucítila parfém a uslyšela hudbu, o to více znervózněla.

„Pane Koukalíku, nejdu nevhod?“  Podívala se na muže unavenýma očima a opatrně nahlédla dál, kde byl stůl s onou vonou svíčkou. „Je doma Vaše žena?“

„Ne, není, přeci nejsem blázen, abych jí nezařídil lístky do divadla, když se ke mne objedná taková krásná návštěva.“ Pravil svůdným hlasem pan Koukalík.

Paní obchodnice nevydržela, obula si boty a s několika podivnými gesty zmizela pryč.
Div, že se na schodech nesrazila s Maruš, která šla z divadla, kde nečekaně zrušili promítání.

Rolnička

(7.6.1919 – Motol, na podkladě skutečných událostí)

„Co Ti budu kamaráde povídat, Tvoje nohy stejně nikdy neví, kde a na čem právě stojí,“ otočil prstýnkem Petr.
„Jak to myslíš?“
„Kopeme teď tady tu jámu.“
„Na co prosím Tě?“ Naklonil se ke starému kamarádovi z obecné školy Luděk.
„Pojď, posaď se, něco Ti ukážu.“ Usedl Petr, který toho nikdy moc nenamluvil,  do trávy. Nebylo si prakticky kam sednout, neudržovanou loukou se proplétaly ostružiny jako ostnatý drát, tu a tam vykukoval keřík.
„Kopali jsme základy domu, tady toho domu,“ ukázal k díře, ve které se povalovalo kamení. „Ale už nekopeme.“ Pohodil okem do těch míst opět Petr.
„Máte po šichtě, tak proč byste kopali.“ Zamlel jazykem v hubě Luděk.
„Ani zítra kopat nebudeme, budou kopat jiní, vykopali jsem totiž hroby . Pomáhám jim teď alespoň odvážet hlínu..“
„Tady hroby?“ Vyvalil na svého bývalého spolužáka oči Luděk.
„Jo, hroby, staré, hodně staré. Přijel archeologický útvar,  prý to vypadá na 10. století. Počkej moment.“ Začal se hrabat v kapsách Petr  a mezi tím cedil přes zuby slova, kterým bylo sotva rozumět: „Narazil jsem na kostičky malého dítěte. Nejdříve jsem si myslel, že jsou to kosti od psa či od nějakého zvířete, ale narazili jsme na lebku. A ta měla na malém krčku tuto rolničku. Myslím si tedy, že je to rolnička, ještě jsem ji nikomu neukázal.“ Vyndal konečně Luděk z kapsy oválný kovový předmět a podal jej opatrně Luďkovi.

Nastalo podivné ticho. Letní vítr si pohrával s travou, první dny nové republiky se mísily s nehezkými zážitky ze zákopů obou vysloužilých vojínů. Přežili, jako jedni z mála, mladé kluky si teď v každém stavení předcházeli.

Luděk nastoupil po válce na zemský úřad, Petr, původem tesař, vypomáhal na stavbách. Ve válce přišel o levý ukazováček, se kterým se neučil běžně pracovat. Všude dobře, doma nejlíp, avšak vykopávka ostatků děťátka vrátila do žil obou kluků vzpomínky z fronty.

„A co tu našli dál,“ protrhl ticho Luděk žmoulajíce v prstech tu starou věc.
„Nic moc, nějaké náušnice a prý i záušnice, střepy z keramiky, kousky nožů – někdy by Ti měl kamarádě zajímalo, proč si je vlastně s sebou do hrobu Ti lidé brali. Máme tady Luďku  zajímavého chlapíka, asi nějaký velký odborník, má to tady na starosti. U několika koster jsme našli na hlavě a na nohou navalené obrovské kameny. Povídal,že je prý tehdy ukládali lidé na nebožtíky, kteří něco provedli, aby se neproměnili v upíry. Víš, aby ostatním nepili krev.“

„Hm, to je dobrý. A vy je z nich sundáváte, že jo,“ utrousil nesměle Petrův kamarád.

„No, je to takový nepříjemný pocit. Povídám si, tisíc a víc let tu někdo leží a my si ho tu pak prohlížíme v celé jeho nahotě jako nějakou věc.“ Mrkl Petr na Luďka a natáhl ruku.

„Tady ji máš, tu svojí rolničku, moc se mi s ní zvonit nechce,“ podal zpět Luděk kamarádovi onu drobnou věc.

„Už nemá srdce. Díval jsem se. Jedině, že bychom dovnitř vložili kamínek.“ Vzal si opatrně zpět tu malou kovovou věc do dlaně Petr. „Taky se mi na ni zvonit nechce. Určitě to je oblíbená hračka toho děťátka, tak ať zvoní jenom jemu.“ Usmál se Petr, ofoukal rolničku a vložil ji zpět do kapsy. Pak sklopil oči do země a opět brblal mezi rty slova jako písek: „Nechci ji dát archeologům, ale vrátit. Je toho dítěte, ne muzea. Muselo ji mít rádo, když tu s ní leželo takových let.“

„Co udělali s kostmi?“ Otočil se prudce ke kamarádovi Luděk. Kdykoli se polekal, míval zrak jako sokol, hnědé kulaté zorničky uprostřed jeho kulaté tváře vypadaly strašidelně.

„Nevím, asi je posbírali, ale ostatně, většinu toho, co zbude z člověka, už neposbíráš. Leželo tamhle, jak je ta halda šutrů, říkají, že to byla jeho mohyla.“ Zvedl se Petr. „Jdeš se mnou?“
Chceš ji zpátky zakopat?“ Uhádl Luděk Petrovy úmysly.

„Jo, nikdo tu už není.“ Petr mluvil stále tišeji.

Podívali se po sobě a na ten pohled nadosmrti nezapomněli. Stejná myšlenka a zvuk kamínků pod botami, stejné nadšení, jaké spolu prožívali,  když se jako kluci strefovali kameny do té břízy u školy. Luděk se zvedl a přelezl s Petrem nízký prkenný plot. Proschlá hlína prášila, horké letní slunce padalo k obzoru. Několik lopat leželo v terénu ledabyle poházených mezi výkopy.

„Co to tam nesete?“ Ozval se v té chvíli za zády obou kamarádů mužský hlas.

Luděk  s sebou trhl a podíval se Petrovi  do očí. Ani slovo, srdce se jim rozbušilo, jako v zákopu.
Petr  se ohlédl a spatřil jednoho z archeologů. Postarší muž –  volali na něho pane Vacku – který se denně lopotil přebíráním kamínků, byl na první pohled poctivec.

„Promiňte, nechtěl jsem vás polekat Petře. Myslel jsem si, že jste někdo cizí.“ Omluvil se. „Zapomněl jste tu něco kolego?“
Petr nic neřekl a zapotácel se, jako když se člověku točí hlava. Pak, kdoví proč, podal archeologovi onu rolničku.
„Kluci, kde jste to vzali?“ Rozzářily se starému vědci oči.“
„Na krku toho dítěte, které jsme předevčírem vykopali.“
„Vypadá to jako nějaká hračka,“ čistil v rozpraskaných prstech pan Vacek předmět.
„Podle mne je to rolnička, vidíte,“ zašeptal chraplavým hlasem Petr.
„Asi ano, budete mít pravdu, je to rolnička“ Držel pan Vacek tu věc jako svátost. Pak vyndal z kapsy papírovou krabičku a napsal na ni tužkou číslo 86.

„Proč jsi to udělal?“ Optal se Luděk Petra, když odcházeli.
„Nebudeš tomu věřit, ale sotva nás ten chlap dohnal, slyšel jsem, jak mi v kapse cinká,“ ohradil se Petr.
„Já nic neslyšel. Jak by také mohla cinkat, když neměla v sobě, jak jsi říkal, to srdce? Zajímal se o celou věc Luděk.
„Nevím, slyšel jsem ji. Dostal jsem strach. Teď ji ta holka či kluk bude mít v muzeu pod číslem osmdesát šest,“ zašeptal Petr a se skloněnou hlavou odešel.
„Nic si z toho nedělej, tady by se ztratila,“ snažil se svého kamaráda utěšit Luděk.
„Já, vím, vím…“ pokýval Petr hlavou, ale rozumíš mi, viď?“ Podíval se orosenýma očima na Luďka.
„Rozumím, se ví, že jo, rozumím,“ pravil Luděk a to už scházeli ke košířskému potoku, každý svou cestou k domovu.

Psinka

Yvon přijel do Prahy pracovat z Marseille. Pokud byste chtěli poznat pravého Francouze napoleonského vzezření, pak nebudete litovat setkání s tímto malým, hubeným člověkem s rychlými groteskními pohyby, na jednu stranu zábavným a na druhou neustále uznávajícím autority, nad kterými by český Švejk kroutil hlavou.

“Jmenuji se Yvon, budu tvůj  šéf a položím ti několik důležitých otázek.” Posadil se Yvon do rozpraskané kancelářské židle. Než-li stačil nový pracovník firmy Jeromes, pan Macek, cokoli říci, Yvon vytáhl z kapsy tužku, odkudsi papír a ten pevně a důležitě položil na stůl. Seznámil nového zaměstnance s prvními úkoly, pan Macek napjatě poslouchal a neodpovídal. Byl natolik zabrán do pozorování onoho  muže, že vlastně ani nevnímal smysl slov, která považovala druhá strana za velmi důležitá.

„Je vše jasné?“ Předklonil se Yvon k panu Mackovi . Ten s sebou škubl a bleskurychle zalhal: „Jistě, Yvone, vše je mi jasné.“

 „Dobře.  Mám dotaz. Jak se zachováš, pokud po Tobě bude chtít zákazník požadavek, na který má sice nárok, avšak my na něj nebudeme mít čas? Hu?”

Na to podivné hu si musel pan Macek časem zvyknout – Yvon vyhrnul pokaždé tak divně rty až k okraji žlutých zubů.

“Asi ho poprosím o slovní vyjádření toho, co chce, aby se celá věc pozdržela a pak vše projednáme mezi sebou.” Zapřemýšlel pan Macek.

” No dobře, dobře, a co dál, hu?” Přistrčil si o něco blíže židli Yvon.

„No, když to nepůjde“ usmál se rozpačitě pan Macek, pak mu řeknu, že musíme vše probrat na poradě, po týdnu budeme vše eskalovat, pak zase eskalovat, zákazník se bude cítit vyčerpaný a pak samozřejmě, pak půjdu za Tebou šéfe se poradit.”

“Co bych Ti asi tak poradil? Povídám, že mu nemůžeme jeho přání splnit, hu?” Začal nervózně cvakat Yvon stříbrnou propisovací tužkou.
Pan Macek začal váhat. První den v roli práce výpočetního technika, neznámé prostředí. Povšiml si Yvonova stolu. V jeho rohu ležela ledabyle srovnaná halda papírů, kolem které bylo perfektně uklizeno. Pan Macek tak velmi rychle pochopil, že Yvon bude pracovitý muž, který nemá čas na úklid a který si před jeho příchodem akorát narychlo urovnal stůl.

“Yvone, pokud zákazník chce něco,co mu nemůžeme dát, pak má smůlu.“
Nový šéf však z ničeho nic vyskočil na stůl a vykřikl:” Hele, hraju divadlo, dobrý že jo? Jasně, takového zmetka přeci vyžeň, jednoduchý, jasný, ne, hu?”

Yvon skákal na stůl pravidelně, rozčiloval se pravidelně, prakticky jediný, kdo s Yvonem dobře vycházel, byl Alex. Alex si ke každé kávě dával šloka maruhuany, po obědě už šustil baličkou a po práci se těšil na další. Nebylo tedy divu, že po každém výskoku jen česky pochvalně poznamenal – hele, kluci, to bylo dobrý!” Měsíce míjely, Yvon stále křičel to své hu a pan Macek si ne a ne na toto nové pracovní prostředí zvyknout.

Jednoho zimního večera pan Macek opouštěl fabriku značně unaven.

“Nechceš svézt,” ozval se za ním šéf, který stejně jako on opouštěl pracoviště.

“Ani ne, jdu pěšky, ale díky,” odsekl pan Macek a přidal do kroku.

“Před odchodem jsi říkal, že letíš k Andělu, pojď, svezu Tě.” Dala si ruce v bok ta malá rachitická postava – pan Macek se překvapeně otočil a a česky zašeptal. „průser, von už umí česky“. Poté pracně přemýšlel, zda něco o Yvonovi špatného neříkal..“snad ne,“ otočil se a zamířil přes trávník k vozu. Jen, co se rozjeli, pan Macek ucítil odkudsi ze svých bot spolujezdce psinku. Dělal jakoby nic a v sepjetí všech sil tlačil podrážky k podlaze, aby pod nimi vzduch proudil pokud možno co nejpomaleji.

“Máš pěkné auto Yvone, to je Citroen, vid?” Pochválil neznale pan Macek Yvonovi vůz, o kterém tak rád všem vypráví.

“Ne, to je Renault.” Podrážděně vyprskl Yvon.

“Aha, promin, u těch kosočtverců si nikdy nejsem jist, co přesně znamenají,” nedalo panu Mackovi, aby si nepřisadil.
Yvon byl ticho, věnoval se řízení, během kterého si počal nebezpečně hrát s větrákem. Na Plzenské s sebou trhl.”Něco tu smrdí.

“Yvone, nic necítím,” snažil se o zmatení přirozených smyslů řidiče pan Macek. “A víš ty, že možná něco cítím? Nemáš tu takový ten stromeček do auta? Víš ty co, já si jednou koupil voňavku a ta vyprchala. Nevšiml jsem si toho,nalezly mi do ní mouchy, chcíply tam..”

“Už mám těch Tvých žertů po krk,“ vyskočil Yvon.. Já nemám v mém autě bordel,umyj si auto a nebudeš ho tam mít taky!”
“Sorry Yvone,” plácl pan Macek řidiče přátelsky přes rameno a utichl. Odpolední zácpy na semaforech dělaly asi čtyřkilimetrovou trasu k cíli nekonečnou. Unavení řidiči troubili jeden ja druhého, jako na fotbalovém hřišti, chodci se snažili projít příčně kolonou.

“A nešlápl jsi do něčeho? To se stane, víš ty, kolik běhá kolem fabriky psů.” Zariskoval pan Macek.

“Myslíš?” Zašlápl Yvon brzdu a jogínsky otočil obě boty podrážkou vzhůru.

Takovou bleskovou reakci pan Macek nečekal.  “A co ty?” Zněla krutá otázka.

“Nic tam nemám”.

“A jak to můžeš vědět?” Zazubil se Yvon.

“Díval jsem se.”

Kupodivu těm slovům Yvon uvěřil a pokračoval v jízdě. Už jsem Ti to říkal, nemám někdy ty Tvé vtipy rád,” procedil přes zuby. Poradím Ti ale jednu věc. Až zítra přijdeš do práce, máme tam sprchy, vezmi si s sebou náhradní oblečení. Víš, at nejsi tak zapocený.”

V té chvíli si pan Macek s radostí přitakal, že má zapocenou košili a slíbil Francouzi lepší hygienu. U Anděla ho Yvon vysadil v podzemních garážích. Pan Macek se opatrně vysoukal, aby nic z podrážek neupadlo a zamával. Neupadlo nic, druhý den Yvon přišel do kanceláře a přískokem zasedl za svůj stůl. Pan Macek si oddychl a okázale vyndal s kapsy parfém, který byl ihned okomentován jakýmsi dalším hu.

Černoch

“Milé děti, víte, kdo žije v Africe?”

“Žirafa”. Správně, jak se jmenuješ?

“Anička.”

“Anička dostane něco na cumlání. A kdo další žije v Africe?”

“Tygr!”

“Ne, tygr ne, ale žije tam podobné zvířátko bez pruhů s takovým huňatým krkem.”

“Lev a vopice!” No výborně, kdo si to tu vysloužil cucání?”

“Honzík.”

“Mami, kdo žije v Africe?” Natočil se šeptem k maminčině uchu František.

“Řekni černoši.”

“Černoší!”

“Ano, původními obyvateli Afriky jsou černoši!” Nasadil si dětský průvodce zoologickou zahradou kudrnatou paruku, do ruky uchopil klacek a začal s různými pokřiky tancovat do kruhu. Dětem, které se k tanci přidaly, se představení líbilo. Dozvěděli se několik zajímavostí o černém kontinentu, které budou moci pak předat svým kamarádům.

František se mnou vracel po těchto afrických zážitcích domů. Posadili jsme se v autobuse na dvě a dvě sedačky  proti sobě s tím, že se tak dopravíme k našemu sídlišti.

Co čert nechtěl či naopak chtěl, proti nám se posadil právě onen zmiňovaný obyvatel rovníkové Afriky. Ve slušných tesilkách, v šedivé bundě, prostě na jižana ve velmi neobvykle usedlém oblečení. Půjde pravděpodobně o některého z lékařů z místních nemocnic, pomyslel jsem si. František sledoval tramvaje za okny. Jen co však zpozoroval onu exotickou postavu, městská doprava jej přestala naprosto zajímat.

„Jé, tati, černoch!“ Ukázal prstem, div nevypíchl cestujícímu oko.

„Františku, na lidi v autobusu neukazuj. Pán jede domů, jako my, co je na tom.“ Snažil jsem se uklidnit celou situaci.

„Domů nejede, neblbni, víš odkud je černoch?“

Cestující na mne obrátil nenávistný pohled, jako bych se mu byl posmíval. A tak jsem pochopil, že bohužel rozumí česky.  „Jo, kamaráde, teď si vyslechneš, co se učí ve školkách o lidožroutech,“ pomyslel jsem si. A moc jsem se ve své nejniternější úvaze nemýlil. Po chvilce přemýšlení, jak pokud možno dvěma slovy popsat Afriku, jsem ze sebe nakonec vypravil strohé: „Odkud je pán netuším.  Heleď, spíše mi pověz, jak jsi se dneska měl ve školce?“

„Tati, Ty snad slyšíš blbě. Víš, odkud je černoch?“ Nenechal se odbýt František.

„No tak, odkud je tady.“

„Z Afriky, on tam žije s vopičkama a papá banány, víš?“  Zvedlo dítě poučně ukazováček. Spolucestující s sebou trhl a pak se prudce otočil k oknu.

Nevěděl jsem v rozpacích, co na to říci. Asi před týdnem jsme doma listovali Robinsonem Clusoe. Františka nejvíce zaujal Pátek s papouškem na rameni, neboť měl v nose dva silné kovové kruhy a opička mu poskakovala nad hlavou s takovým podivně podnapilým výrazem. A k tomu všemu dnes ta zoo.

„Ale Františku, to není přeci pravda, kdo Ti povídal takovou věc. Lidi různé pleti žijí všude po světě.“
Snažil jsem se opět o výchovný záchranný moment.

„Blbost, pokud žije černoch tady, pak jede určitě do zoologické zahrady. Dneska nám to povídal pan vychovatel, který nám ukazoval opičky.“ Opět vysvětloval trpělivě František, co vše se v zoo dozvěděl a jak celou věc pochopil. Černý pá už nemohl vydržet, přesto však seděl a dělal, že nerozumí. Chvíli co chvíli po mne hodil takový ne moc přátelský pohled, avšak z autobusu nevystoupil a putoval s námi dál.

Autobus, jako by zpomaloval, brzdící prahy na silnici jsem čím dál tím více nenáviděl.

„Pan vychovatel vám určitě Františku vyprávěl o původních lidech z Afriky.“ Polkl jsem. „Dneska už je svět úplně jiný.“

„Co ty o tom víš, podívej se, jaké má růžové tlapičky. Tati, proč je nemá také černé?“ Pozorovací schopnosti svého dítěte jsem obdivoval.

A tak jsme se dostali až na naši společnou výstupní zastávku. Od té doby, jdouce za tmy s košem, se rozhlížím .. kam jen to ten chlap šel.

 

Ztracený poklad z hradu Lipý ve sloupských lesích

Ztracený poklad z hradu Lípý ve sloupských lesích

Nedaleko obce Sloup se na blízkém hradě Lipí zjevovala v pozdních nočních hodinách Bílá paní a svou chůzi doprovázela cinkáním klíčů zavěšených na zlatém kroužku. Chránila hrad před špatnými lidmi, pomáhala chudým a střežila poklad ukrytý kdesi ve sklepení. Naposledy se zjevila nemocné ve snu dceři zvonaře Josefa Paula, který po ničivém požáru města založil zvonařskou dílnu. Dcera se od té doby těšila dobrému zdraví, její otec se v brzké době stal uznávaným zvonařem.

Od té doby se však po celých bezmála 200let na hradě paní nezjevila a proslýchá se, že se tak děje díky zlodějům, kteří poklad unesli do blízkých lesů. V zákopech, pamětníků napoleonských válek, zmizeli jak poklad, tak i jeho únosci a celé tajemství leží od těch dob v lůni mlh, obehnáno mlázím a lesním tichem.

Lidé se se v některá místa lesů léta neodvažovali vkročit. V lesích totiž žili Cikáni, o kterých vědělo místní obyvatelstvo pramálo. Jednou se po okraji Doubravského potoka toulal Matěj – mladý potulný mnich, který měl jednoho večera podivný sen. Stmívalo se a nad vodou se pocestnému Matěji začaly zjevovat světélka. Vylekal se – slýchal o místní Cikánské jeskyni, kde staré baby věštily dívkám a jinochům z ruky budoucnost, pamatoval se na vyprávění dědů, jejichž blízcí v lese leckdy i na rok zabloudili nemaje možnosti najít cesty zpět. Po návratu z lesů do konce svého života žádný člověk nepromluvil. Matěj si myslel, že jej někdo sleduje a tak se skryl mezi lopuchové listí.

Světélka postupně uhasla a nastala noc. Zmatený mladík se chtěl dát opačnou stranou, sotva se otočil, uklouzl a ztratil vědomí. Probudil se mezi skalami v náruči krásné dívky, která neříkala nic a jen jej hladila po vlasech. Na ruce měla prsten se čtyřmi kameny. První kámen byl bílý jako sníh, druhý zelený jako první rašící tráva, třetí se třpytil jako letní paprsky a čtvrtý měl barvu karmínově duhovou, jakou mívá zdejší bukové listí. Matěj sledoval chvíli dívku a chvíli prsten. „Mohla bys mi jej dát?“ Poprosil tiše dívku – ten prsten ho doslova polapil. „Proč?“ Promluvila konečně dívka.

„Jaktěživ jsem neviděl tak krásný šperk, připomíná mi naši farní zahradu – zavátou, rašící, vadnoucí i zasypanou jablky. Neboj se, vrátím Ti ho.“ „Slyšel jsi někdy Matěji o pokladu, který je ukryt v místních lesích?“ Pokračovala dívka. „Samozřejmě, hlídala jej podle pověstí Bílá paní na našem hradě, ale znáš ty babské povídačky. Kdo ví, zda kdy vůbec nějaký poklad byl. A vůbec, jak víš, jak se jmenuji?“ Podivil se Matěj. „Ten prsten, který se Ti tak líbí, je součástí pokladu, v jehož minulost stejně nevěříš. V prstýnku jsou zasazena docela obyčejná sklíčka. Je Tvůj, dárek z lásky, pro Tebe“ svlékla prsten z ruky dívka a podala jej Matějovi. „Jsem mnich,“ usmál se Matěj. Sotva si však prsten nasadil na ukazováček, propadl jím na zem a s cinkotem zmizel mezi kameny. „Mladý mnich se tedy zvedl, prsten mezi kameny vyhledal a sotva jej nasadil na prst podruhé, opět spadl na zem“. „Jak je to možné?“ Vyděsil se a odskočil. „Kdo jsi? Bosorka, že ano?“ „Součástí toho pokladu bylo jedno jedinné vzácné semínko,“ rozhovořila se opět těmi slovy zaražená dívka. Poklad nebyl z hradu uloupen, byl sem jen přenesen a semínko z něj bylo v tom lese zasazeno.

„Jak to víš a proč mi to říkáš, pokud je to tak tajná věc?“ Promnul si oči pochybovačně Matěj. A co to bylo vůbec – za semínko?“

Bylo to semínko věčného mládí. Kdo kdy přespí pod stromem, který ze semínka vzešel, zůstane navždy mlád. Jsi první Matěji, kdo pod tím stromem přespal.“ „Já? A kdy prosím Tě?“ „Nebuď na mne takový, nic jsem Ti neudělala. Když  jsi uklouzl na kamenech u potoka, praštil jsi se omylem do hlavy a usnul pod tím stromem nevěda, kde jsi, celou noc.  Za ta léta hledali strom Cikáni. přebývali tu rytíři i chudáci. Kdo o obsahu pokladu věděl, hledal starý, rozpukaný, mohutný strom. Nikoho nenapadlo, že půjde o malý stromeček, pod kterým se sotva člověk schoulí. Jak se lidé střídali, přestali na poklad nakonec věřit, Matěji.

Když jsi se ráno probral, vstal jsi a dal jsi se kolem potoka kopřivami. Měl jsi jen tenké kalhoty a ony Tě pálily. Pak jsi prošel ostružiním jako hladkou travou. Ale Tys nic vůbec necítil. Pamatuješ se? Necítil jsi zhola nic. Stejně tak, jako jsi necítil prsten, který sklouzl Ti protekl mezi prsty.“ Matěj se zvedl v úmyslu, že se s dívkou rozloučí.  Měl za to, že jde o bláznivou cácorku, která nic neví o poslání, kterému obětoval celý život. Měla pravdu, ale připadala mu v nečem podivná – krásná, až moc čarovně krásná. Ta však dopověděla, co měla na srdci. „Protekl Ti mezi prsty, neboť zůstaneš navždy mlád a neviditelný Matěji. Budeš od předešlé moci průhledný jak mlhy nad potokem.“ „Cože, já jsem neviditelný?“ Otočil se prudce Matěj. „Nevěříš-li, zakšákej na tuto sojku,“ ukázala dívka na sojku, která si sedla na blízkou větev. „Jedeš, zmiz!“ Vykřikl Matěj, sojka se však ani nepohnula. Bylo ráno a ona si jen slastně užívala prvního teplého slunce.

Od těch dob bloudí v lesích kolem Sloupu neviditelný mnich a dívka z hradu Lípí, Bílá paní – něžná jako rosa a neslyšitelná jako stín.

Mnicha i paní lze spatřit pouze tehdy, pokud se člověk dokáže zastavit – tak pevně a silně, až voda v potoce přestane téci.

Přání

 

“Cože? Tobě vadí, že Ti pořád vyhazuji kočky? V úterý si koupím dvacet deka šunky. Přijdu z práce, pootevřu ledničku a ten Tvůj Macek mi skočí dovnitř, sebere šunku a zmizí s ní venku. Začnu nadávat na kocoura, sebereš mu šunku a prý, aby chudák nebyl škodný, ten můj kus rozdělíš napůl a mně dáš tu menší část. Nediv se, že jsem pak na něj vysazenej!”

“Ale no, no, no, i ty chudáku, aby jsi náhodou nezhubnul,” politovala svého chotě žena.

“A to není všechno. Včera večer jsem šel spát v půl jedné. Ten Tvůj Macek si mi sedne za hlavu a vrčí jak traktor. Oženu se, shodím ho na zem, ty mi rozsvítíš, pak pracně usnu a on si mi lehne za krk a drápe mi do zad. A to není všechno.”

“Ale, i ty chudáku, měl by jsi se v noci slyšet. Pokud tady Macík vrní jak traktor, tak ty vrníš jak buldozer.”

“Neskákej mi do řeči, neskončil jsem. A to není všechno, jdu se oholit, pak si chci vypít kafe, sednu si, jenomže na Macka. Leknu se a rozleju si i to kafe a ještě se opatřím.“

“Ale i ty chudáku, příště budeš šikovnější. Nepolil jsi i Macka, viď?”

“Tati, vy se tu hádáte?”

Vyběhl Rostík z předsíně.

“To ne, jen si tu povídáme tady o Mackovi.

“Kdo Tě tati tak polil, máš mokré kalhoty?” Upřel zrak potomek na polité nohavice svého táty.

“To nic, to já sám,” zavrčel otec.

“Tatí, až půjdeš do práce,“ ožilo dítě, „vyděláš tam hodně peněz a koupíš mi stejného Merkura, jakého má Honzík, jo?”

“Snad nemáš na mysli toho, jak jste z něj stavěli posledně auto?”

“Jo, přesně toho. Postavíme si z něj letadlo. Maminka od Honzíka nám říkala, že prý se na něj sežene motor pro letadlo,” velmi ochotně popsal svoji prosbu Rosťa.

“Aha a nechceš nějaký menší? Víš Rostíku, ten, který má Honzík, stojí tři tisíce, hodně peněz, rozumíš?” Snažil se vysvětlil Rosťovi celý problém otec.

Rosťa byl však dítě bystré a tak vymyslel ihned řešení. “Tati, nevadí, pokud je moc drahý, uděláme to jinak. Napíši si o něj Ježíškovi, jo? Ježíšek nám ho přinese zadarmo, víš? Až domu a pod stromeček. Vím přeci, že ani ty ani maminka nemáte teď moc peněz.” Zamrkalo soucitně dítě.

“To je vlastně pravda,“ usmál se otec. „Ježíšek Rostíku nosí hodně dárků. A Tys byl po celý rok moc hodný. Ten Merkur je akorát hodně těžký, mám jen obavu, aby ho unesl,” snažila se bleskurychle hlava rodiny přijít na další možný problém s nadílkou.

“Ježíšek?“ Podivil se Rosťa. „Unese tati, Ježíšek má sílu a ohromná křídla. Víš Ty, pro kolik dětí musí nosit dárky? Nosí kola, koloběžky, lyže, boty, domy…nebój!” A pak dospělácky poplácal táto po zádech.

“To je pravda Rosťo, akorát, jen aby ten Merkur Ježíšek sehnal,” snažil se probudit poslední možnost neuskutečněné prosby otec.

“Blbost. Je všemocný, sám jsi to říkal. Sežene ho, uvidíš. Neboj.” Zamrkalo opět soucitně dítě.

“Já jsem mu už včera namalovala obrázek,” pochlubila se záhy se svým výtvorem Anežka.

“Fakt? Tak mi ho Anežko přines ukázat.”

“Tady to je pejsek. Ježíšek nosí i pejsky, že jo?”

“Určitě Anežko, vždyť jsem tady Rosťovi říkal, že je všemocný,” promnula si unaveně oči hlava domácnosti a vstala, aby si došla převléci kalhoty.”Ale nakresli ještě jeden obrázek a toho pejska tam namaluj většího, abych se konečně zbavil Macka.”

Táta rodiny si pak rychle převlékl kalhoty, zamával od branky dětem a ženě a odešel do práce. Po celý den přemýšlel, kde by tu stavebnici pro Rosťu sehnal. Místo oběda otevřel notebook a probíral se inzercí. Dva tisíce do výplaty, budou muset koupit ještě kapra a nějaké maličkosti pro příbuzné, koupě nové takto drahé stavebnice nepřicházela v úvahu. Starší stavebnice po dětech se jevila jako jedinné záchranné řešení. Markura se však nikdo nechtěl vzdát. A tak po práci vrávoral polňačkou domů a přemýšlel, kde by na tu stavebnici sehnal potřebné peníze. „Nebude to jednoduché,“ mumlal si cestou, „do práce vyrazím v osm, přijdu v šest, všichni po mne něco chtějí a teď, jak vydělat další korunu, to mi tedy pane Bože pověz.“

Na chalupě za oknem už byly pro Ježíška připraveny dva obrázky. Voskovkou namalovaný červený pes a pak asi také voskovkou namalovaná věc, která připomínala věž, nebo domek, těžko říci, co si pod tím vším autor přesně představoval.

Otec tedy otevřel dveře v předtuše dalších nesplnitelných požadavků a děti se mu vyhrnuly jako obvykle vstříc. “Rosťo, cos to namaloval pro toho Ježíška za obrázek?” Optal se opatrně.

“Přeci raketu!”

“Od Ježíška?”

“Jasně, až nám tati Ježíšek tati přinese ten Merkur, vyrobíme z něj raketu a poletíme za ním do nebe. Hele – tady to zapálíme a buch. Víš ty, kolik má Ježíšek v nebi hraček? Těšíš se tam taky, že jo?”

“Rosťo, Ježíšek přeci neprovozuje tam v těch mracích ani obchodní centrum ani hračkářství. Navíc z Merkura nám ta raketa nepoletí, protože bude moc těžká.”

“A próč?” Vyvalil zoufale oči Rosťa.

“Protože Merkur nevyrábí stavebnici z letecké oceli. Hele, co kdybychom zašli raději za Ježíškem do kostela a tu raketu vyrobili z něčeho jiného? Vložíme do ní dopis, zapálíme ji a ten Tvůj vzkaz mu do nebe tou raketou pošleme, co říkáš?”

“Když je to tati tak, toho Merkura nechci. Ale tu raketu jo. Tu ať mi tedy přinese, určitě je drahá.” Ukázal opět učitelsky prstem vzhůru Rosťa.

“No, uvidíš, zda tu raketu Ježíšek dokáže vyrobit,” nenápadně poznamenal otec.

“Vždyť je všemocný, pořádat Ti to povídám. Ježíšek umí vyrobit všechno, člověka, tramvaj, kocoura i raketu.” Vyběhlo dítě a šlo namalovat další obrázek.

“Ten na tom okně se Ti Rosťo povedl, Ježíšek pozná, že jde o raketu,” snažil se o pochvalu celého záchranného řešení Vánoc otec.

“Raději namaluji ještě jednu, sám jsi nepoznal, o co jde,” ozvalo se od stolku dítě s pastelkami.

Otec pohlédl nenápadně vzhůru a poděkoval za vyslyšení. “Díky. A Bože, pokud mi dáš klid i od Macka, má všechna přání, která k Tobě mám, budou vyslyšena..” Neopomněl dodat na konec a odešel do kuchyně si uvařit konečně kafe.

Macek spal spokojeně na židli a předl s packama zkroucenýma dopředu, jakoby se modlil. Své pohodlí si uměl prostě dobře zajistit.

 

Kdo ho tam zakopal ?

„Tati, kdo tam zakopal toho pána?“ Optal se mne František a já mu tolik rozuměl. Dítě, kterému ukážete na hrob plný čerstvých věnců a kterému vysvětlíte podstatu jeho výzdoby, se ve čtyřech letech zpravidla nezeptá na nic jiného.

„A proč umřel? Můžeme se na něj podívat?“

Nadzvedl jsem tedy věnec,pak druhý.

“Jak Františku vidíš, nelhal jsem Ti. Ten pán buď utekl a nebo ho tam někdo zakopal. Pod věncem prostě není.”

“Ten chlap, který tam toho pána zakopal, musel být tati nějaký lump,že jo?”

“Ale ne, to byl zdejší pan hrobník. Má takovou práci –  já dělám na počítači a on zase zakopává nebožtíky. Práce jako práce.”

“A co je to nebožtík?”

Podobná témata nelze odbýt slovy nevím, o tom si popovídáme později či tichým nic neříkajícím úsměvem. A tak nastal čas povyprávět svému dítěti něco o neviditelné dušičce, která je, jak mnozí věříme, nesmrtelná.

“Nebožtík je Františku každý, kdo umře. Jeho tělíčko zakope tady pan hrobník a jeho živá dušička, ve kterou se každý z nás po  smrti promění, uteče do nebe.”

„A jak vypadá ta neviditelná dušišška?“

Chvíli jsem rozpačitě přemýšlel, jak ukázat dítěti neviditelnou věc. Bylo léto a skrze stromy se ubíral horký vítr. Šli jsme domů a František se neustále nedočkavě těšil, až se setká s tou duší. Slíbil jsem mu, že mu nějakou neviditelnou věc ukážu, pokud sní celý oběd bez odmlouvání. Vylízal talíř až do dna jako kocour a hned 6adonil po praktické ukázce.

„Když Ti fouknu do vlasů, také neuvidíš můj dech. Podívej. A nebo Ti ukážu ještě něco,“ mrkl jsem na Františka, který měl přivřené oči a liboval si ve foukání. Pak jsem ponořil do plechovky s dešťovou vodou stéblo a přenesl kapku na kámen. Drželi jsme se za ruce, dokud po kapce nezbyla na kameni suchá hnědá skvrna.“

„A je pryč. Kam zmizela?“ Podivil se František.

„Duše té kapky opustila tělíčko a zmizela do nebe. Zanechala tu po sobě jen tuto špínu, hrobeček, který už k ničemu není. V nebi ta kapka potká další kapky z plechovky či z rybníka, které se proměnily v onu neviditelnou dušičku stejně jako ta naše. Pomazlí se tam a nakonec spadnou všechny  zpět na zem. Proto vše v přírodě po dešti tak hezky voní, jako v ráji. Už tomu rozumíš?“

„Zkus to taky, vyzval jsem Františka. Nelenil a hbitě obrátil celou plechovku vody na to samé místo. A tak jsme čekali celou věčnost. Kámen skutečně uschnul, dítě jásalo a polilo kámen z další plechovky podruhé.

„A jak to vypadá tati v nebi? Líbí se to tam dušičkám.”

“Bajo, v nebi se jim moc líbí.’

“Bajo říká Bajaja. On už umřel a je tam taky, že jo?” Rozsvítily se oči znalce černobílé pohádky, kterou musí alespoň jednou týdně vidět.

„V nebi jsem ještě nebyl, ale leccos jsem o něm slyšel. Bajaja tam běhá i s tím svým Šemíkem. A drak tam chrní pod obláčkem. Dokonce i princezny a princové tam prý mají své nebeské zámky.”

“Podiváme se tam, že jo?”

“Jednou určitě. Ale až umřeme a to bude ještě za dlouho.” Zasmál jsem se.

“Tak mi alespoň někdy ukaž toho pana hrobníka,” cumlal si ukazováček František očima zkoumaje mračna, zda z nich odněkud nevykoukne dračí ocas.

František večer spokojeně usnul a já si sedl do pokoje. Hodiny ukazovaly půl jedenáctou a od sousedů bylo slyšet dozvuky televize.  Jsou mu čtyři – na to období se moc dobře pamatuji – na ty své vlastní slzy pod peřinou. Spal jsem s kočkou Mícou, která se nám jednoho dne po žních nevrátila –  a já si tenkrát poprvé domyslel podstatu koloběhu života. Vše nové smývá staré, aby byl svět svěží a čistý, aby pavouci nezanechávali v koutech věčné pavučiny, aby se nezaprášila jediná hvězda, aby ani jedna chvíle na světě nezevšedněla.

Snad se nakonec i my musíme kdesi v tom nebi opětovně narodit, abychom mohli žít bez těla a věčně. Nikdy jsem se popravdě řečeno nad těmito detaily nezamýšlel. A nebo ano a už jsem na své otázky už zapomněl.

Uvařil jsem si čaj a vymýšlel pro strýčka Příhodu celou řadu všemožných otázek a odpovědí.

Bydlí v nebi i dinosauři?
A kam tam chodí lidi na záchod?
Jak vypadají princové a princezny, kterým je pět set let?
Proč nespadnou?
Ráno bylo pod mrakem a František se mne nezeptal na nic. S Anežkou jezdil na odstrkovadlech a užíval si dětského léta.

Popravdě řečeno jsem se těšil na další dotazy, neboť má fantazie pracovala na plné obrátky a tak nějak jsem se chtěl dítěti pochlubit svou připraveností.

Večer jsme se vrátili domů a on se mne skutečně k danému tématu na něco zeptal:  „Tati a až budu i já ta dušička, budeš tam i ty, Aní a mamí a babí a děda a taky druhá babí a druhý děda ?“

Zeptal se mne prostě na to jediné podstatné – zda neztratí jednou ty, které má rád.

“Určitě,” odpověděl jsem rychle a František mi hned skočil do řeči.

“Tak to je dobrý. Vezmu si tam s sebou ten svůj meč a helmu a taky štít a všechny vás tam před tím drakem ochráním.”

Zajásal a běžel do hraček zkontrolovat tu svoji nebeskou výstroj.

 

Chudí šlechticové

Chudí šlechticové

“Ale pane Hudečku, nebudeme se přeci bavit hned o penězích. Můžete mi, mé choti a dětem prosím celý zámek ukázat?” Vyzval přátelsky pan Vondruška do té velmi nervózního majitele zámku Babenberg k prohlídce.

“Rád Vás provedu,” pravil velmi vážně majitel panství. “Vidíte to, ta práce v obchodě mě za ta léta zdemoralizovala, omlouvám se.  A to jsem na zdejším zámku vyrůstal od dětství, žil tu můj otec,  můj dědeček a teď ho musím prodat. Po celý minulý režim byli naši kastelány, pak jsme zámek až do dnešních dnů opravovali. A teď ho prodávám…tomu se říká prostě, život. No řekněte sami, nevypadá skvostně?” Povzdechl si pan Hudeček a opřel se zády o zeď.

“Musí to být pro vás velice těžké. Nic mi do toho není, ale přeci jen si dovolím být trochu nezdvořilý. Proč  takový krásný zámek pro pána krále prodáváte?” Optal se velmi zpříma pan Vondruška s očima pevně upřenýma ke vchodovým dveřím.

“Dostal jsem se v podnikání do dluhů, tak to je pane. Prodej našeho panství je v současné době jediným východiskem z této mé svízelné rodinné situace. Mám na výběr – skončil s podnikáním a dívat se, jak mi padá zámek na hlavu, neboť ve svém věku nebudu mít na jeho údržbu. A nebo mám na výběr druhé řešení , kterým je jeho prodej.” Sklopil oči majitel zámku a holí pobídl hosty, aby jej následovali.

“Ještě jedna věc. Tady paní  makléřku bych poprosil, aby nás nechala o samotě. Provizi Vaší realitní kanceláři samozřejmě uhradíme – tedy, pokud se rozhodneme pro koupi.” Otočil se prudce pan Vondruška ke slečně s umělými deskami. Ta s sebou cukla a celá překvapená zůstala stát na místě jako přibitá: “Samozřejmě, nechám Vás o samotě.”

“Děkuji, zajděte si na kávu prosím. Pokud se nemýlím, zdejší zámecká kavárna je vyhlášená svými zákusky, že?”  Změnil tón svého hlasu pan Hudeček, vyzval děti se ženou k prohlídce a poté se opět se zájmem otočil k majiteli zámku: “Nejdříve mi prosím řekněte něco o historii Vašeho slavného rodu Hudečků. Na internetu jsem se dočetl, že už Váš prastrýc založil v tomto kraji pivovar, na rozvoji pivovaru se podílel jeho syn a tak dále a tak dále, dokud nepřišla světová válka.

“Mám rád vzdělané lidi,” upravil si polichoceně zbytky vlasů za levým uchem pan Hudeček. O svém praprapra a snad ještě jednou pra strýci se vypráví různé příběhy. V mladí prý skutečně založil pivovar a vařil výborné pivo. Jenomže jaksi pozapomněl na takzvané právo várečné. Místní zámek s několika chalupami tehdy prakticky nikoho nezajímal, dokud se můj podnikavý  praprapředek nerozhodl exportovat své sudy do blízkého Aussigu, tedy do dnešního Ústí.  Tam založil hospodu a čepoval pivo tak dlouho, dokud na něj nepřišli a za nedlouho neskončil ve vězení. Můj prastrýc byl však zároveň velký štístkař. Jeho syn, Ludvík byl prý velmi pohledný mladý muž a při návštěvě svého tatínka se dal do řeči s jakousi slečnou, ze které se později vyklubala místní baronka. Jak to celé s paní či slečnou baronkou dopadlo, nevím, každopádně strýčka prý brzy propustili z vězení a zanedlouho ty potřebné papíry na pivo získal. Až se dostaneme nahoru, ukážu Vám ve vitrýně sako, ve kterém chodil osobně koštovat dávky. Pojďte. A dejte prosím pozor na děti, to schodiště je hodně příkré.”

“A tati, straší tady?” Ozval se zezadu malý Davídek.

“Tady? Tady straším tak jedině já!” Zapuckal se smíchy pan Hudeček. “Podle pověstí stála – no pojďte blíž, tady k oknu, nebojte se. Podle pověstí na tomto dvorku, kde máme dnes zaparkovaná auta, stála hladomorna. Z té se prý ozývaly podivné zvuky tak dlouho, dokud mému prapradědečkovi nedošla trpělivost a nedal ji zbourat. Na jejím místě se dodnes často ozývají podivné zvuky – ty však pochází od naší báby uklízečky, která věčně řičí, když jí naše ťapina rozlije kýbl s vodou. Té ženské jsem už miliónkrát říkal, ať ho nedává doprostřed cesty bernardýnovi – není to nic platné.

A toto – to jsou pánové, dámy a půvabná mladá slečno, dveře, které jako jediné propojují levé křídlo zámku s tím pravým. Jsou tu od nepaměti – velmi pohodlně za deště tudy projdete ke kuchyni, ke sklípku, k ložnici, prostě k místům, která máte rádi.”

“A pane Hudečku, máte tady na zámku empírový pokoj? Víte, velmi ráda čtu o Napoleonovi.” Zeptala se tichým hlasem majitele zámku tentokrát paní Vondrušková.

“Nic takového tu paní nemáme. Nerad bych se dotkl Vašeho idolu, ale co si budeme nalhávat. Napoleon byl obyčejný lump, který způsobil Evropě samá neštěstí. Máme tu akorát lovecký salónek – pak samé normální místnosti s běžným nábytkem – jo, zapomněl jsem, má nebožka paní si vymódila mušlový pokoj. Ten Vám také ukážu, po její smrti jsem se v něm ničeho nedotkl. Ostatní pokoje jsou zařízeny ryze prakticky – ústřední topení, elektřina, v některých patrech je dokonce podlahové vytápění.

“Váš zámek se nám líbí a velmi,” polichotil pan Vondruška panu Hudečkovi a poté se zajímal i o podzemí.

“V podzemí je krypta, kam už se nepohřbíhá a dále tam jsou sklepy.” Ujal se hbitě slova průvodce. Pojďme dolů a dejte prosím opět pozor na děti, ať nezakopnou.

Výprava sešla opatrně po točitém schodišti, které vedlo do vlhkých zámeckých chodeb. Majitel zámku ožil, jakoby zde trávil veškerý svůj volný čas. Prošli dlouhým systémem spojovacích chodeb, dokud neskončili u silných kovových dveří.

“Kam vedou,” špitla paní Vondrušková.

“Skutečně to chcete vědět?” Zakroutil tajemně hlavou pan Hudeček.

“Do pekla,” špitla malá Rozárka.

“Ty dveře..děti, ty dveře vedou.” Polkl pan Hudeček. A pak se usmál a šel od dveří pryč. “Pojďme, je tu zima.”

 “Neodpověděl jste nám, kam prosím vedou ty dveře?” Začal se zajímat o tajemný vchod i pan Vondruška.

“To vám neřeknu, ani když si zámek koupíte,” zažertoval majitel a vyvedl hosty na slunce.

“Pane Hudečku, děkujeme Vám za prohlídku, s paní se Vám brzy ozveme.” Rozloučil se na závěr prohlídky pan Vondruška s majitelem zámku.

“Nedáte si kávu, můžeme posedět…” pobízel pan Hudeček návštěvníky zámku. “Pohovoříme o místech v podzemí, o která jste se tak zajímal…”

“Jste laskav, jak znám svoji paní, bude si chtít projít okolí, vše probrat a jsou už tři hodiny,” razantně ukončil současnou prohlídku pan Vondruška.

A tak se rozloučili. Pan Vondruška vzal rodinu do blízkého občerstvení na pět tatranek a na čaj. Rozevřeli mapu českých hradů a zámků a nad Babenbergem udělali křížek.

“Tak to bychom měli. Kdyby jen pan Hudeček věděl, že nemáme ani na činži.” Povzdechla si paní Vondrušková. “Je to chytrý a inteligentní člověk, lepšího průvodce nemají ani na Hluboké. Měl si dobrý nápad Honzo, to bude letos luxusní dovolená! Škoda že dnes realitky neinzerují více takových destinací.  Tak ještě to Janovo mýto, pak ta strašná polozřícenina, které se chce nějaký chudák zbavit a na závěr si necháme Modrý zámeček , viď? Tam si konečně zajdeme do cukrárny.”

“Dobrý nápad, ten Modrý zámeček dáme na závěr. Ostatně, prodává se za 140 miliónů, tam budeme muset být obzvláště dobře připravení,”  rozesmál se pan Vavruška a pak pobídl děti: “Rozárko, Davídku, šup,  dejte si zmrzlinu a půjdeme k rybníku. “

“A tati, kam vedly ty dveře?” Nezapomněl na tejemný vchod pod zemí Davídek.

“Ke strašidlům, kam jinam. Takové dveře děti, nikdy neotevírejte,” odpověděl otec rodiny a pak se konečně s chutí zakousl do té své housky se salámem.

Láska od koní

Honza čekal na tramvajové zastávce u Anděla dobrou hodinu a připadal si jako pes před masnou. V hlavě se mu honila směsice těch nejrůznějších a nejkrásnějších představ, ale kde nic, tu nic.

A v tom, co čert nechtěl, kde se vzal, tu se vzal Pepa, jeden z jeho nejlepších přátel z dětství. Sotva Honzu přes ulici spatřil, zamířil rovnou k němu: “Čau, co tady děláš?” Usmál se, až se mu ta jeho jizva pod levým okem posunula ke spánku.”

Honza s sebou cuknul a jen prohodil: “Ták. Musím si něco zařídit.”

“Není Ti něco?” Hrklo v Pepovi.

Ten se opět podrážděně ohradil: “Co by mi mělo být? Trochu zima, zapomněl jsem na svetr.”

“Honzo, je červenec, venku je třicet,” podivil se Pepa. “Když už jsme se tu tak potkali, nezajdeme na jedno?”

“Jak říkám, nic mi není. Teď to nejde, jsme přeci domluveni na zítra,” nepřestával na místě podupávat  Honza.

“Jo, zítra ve čtyři na zahrádce u Sliny, počítám s tím. Hele, cítíš to?” Pepa něco tušil. “Připomíná mi to růže, jasmín, fialky, konvalinky..nejsem botanik, já Ti nevím.“

“Co?” Trhl s sebou opět Honza.

“Fakt nejsi dneska v pořádku. To bys musel ten smrad cejtit…čichej pořádně..ty vole, to je z Tebe! Ty ses navonil, že jo?” Pomalu zacvičil tou svou jizvou opět Pepa.

“Ahoj Honzo, promiň, dneska nic nestíhám,” kde se vzala, tu se vzala dívka, která se zezadu k Honzovi ihned přitulila.

“Tak ty máš takovou pěknou větev a nic neřekneš?” Zabručel Pepa, rozloučil se a jako vyplašené zvíře zmizel v davu spěchajícím k metru.

Honza se za ním ohlédl, aby si byl jist, že odešel a oddechl si. Pak si otřel upocené dlaně o triko, vzal Barču za ruku a šli kamsi do přírody.

Druhý den byl natěšený Pepa u Sliny už v půl čtvrté. Ve čtyři obědnal rovnou dvě, ačkoli musel vědět, jak se jeho kamarád bytostně nevyzná v hodinách. V půl šesté se dočkal.

“Hele vole, sory, pláchnul mi potkan a tak mám zpoždění,” omluvil se Honza ihned ve dveřích.

“Jo, potkan. Ještě tu o Karkulce, ta byla taky dobrá, “rozesmál se Pepa. “Ale vylepšuješ se, minule Ti pláchlo metro.”

Dali se do řeči, jako obvykle. Baruška, jak Honza důvěrně nazýval svoji lásku, byla nejkrásnější bytost s velkýma ..těma, dálepak s krásnýma nohama, chytrá, úžasná, ve všem si rozuměli, byla hotové azurové nebe.

“A jezdí na koních..,”pokračoval ve svém dlouhém monologu Honza. “Než-li jde do školy, jede za tím svým Athosem. Hele, tuhle k nim přišla její kámoška a že budeme hrát pexaso..a ona tam byla kobyla, druhá kobyla, přišly mi všechny stejný.”

“Aha..tak to bude dobrá baba,“ skočil mu do řeči už poměrně znuděný posluchač. “Hele, víš ty, proč musí mít žena IQ větší než kůň?”

“Proč?”

“Přece, aby při mytí schodů nevypila vodu z kýble, ten neznáš?” Ožil opět Pepa.

“Blbče. Spíš mi poraď pro Barborku dárek, zítra jí bude devatenáct, “ svěřil se mu kamarád. Podle toho, jak zvážněl, bylo zřejmé, jak mu na tom dárku moc záleží..

“Když má ráda koně, tak jí kup koňskej salám, ne? Maji ho u vás naprosti v mastně, minule jsem ho tam shodou okolností bral dědovi.” Usoudil naprosto věcně Pepa.

“Ty vole, to je dobrý, to beru! Víš ona Barborka, kromě toho, co jsem Ti o ní řekl, má i smysl pro černej humor, jako já.” Pravil zamilovaný přítel a druhý den ráno ten salám skutečně koupil. A k němu natrhal kytici jetele a ke kytce přikoupil ve zverimexu kus sena a k tomu senu v zelenině mrkev. Barborce nakonec zabalil dárek do úhledné krabice ovázané zelenou stuhou – kterou na závěr fixou popsal úhlednými nápisy “Miluji Tě, miluji Tě”.

Měli sraz pod Petřínem u lanovky a když se uviděli, Barborka povídá. “Pojď k nám, teda, pokud Ti to nevadí. Mamka upekla dort a chce Tě prostě vidět.”

Než-li stačil Honza cokoli říci, už si jej táhla za ruku do blízké Malátovy ulice na ten dort. V levé ruce držel jedním prstem kytici a čtyřma dalšími prsty za provaz tu krabici s darem. A už zvonili na dveře s nápisem “Chvatíkovi”. Sotva podala paní Chvatíková oběma pantofle, sotva se stačil představit, Barborka mu nedočkavě vytrhla z ruky ten úhledně zabalený dárek a poděkovala za kytici, kterou dala ihned do vázi s koňskou hlavou na prostřeném stole.

“Vy také jezdíte na koni?” Optal se rodičů Barči nesměle Honza.

“Samozřejmě, po kom si myslíte, že ta naše holka je,” objal hrdě otec svoji dceru kolem ramen.

Společenský hovor probíhal bezbolestně, dokud Barča nezačala rozbalovat dárek. Mrkvi se zasmála, seno prý dá tomu svému Athosovi, pak ovšem vytáhla salám.

“Co to je?” zvážněla ihned přítelkyně a Honzovi bylo v té chvíli jasné, že mezi nimi dokonce existují i jisté rozdíly, kterých si doposud nepovšiml.

“Salám, no salám, “ vyschlo Honzovi v hrdle. Paní Chvatíková s panem Chvatíkem se po sobě podívali a odešli kamsi vedle.

“Myslel jsem si, že půjdeme na Petřín opékat buřty, víš, a neměli je a .. a tak jsem je všude sháněl .. ne … nedokážeš si představit, jak nikde nic neměli … a … a nakonec jsem sehnal akorát salám.”

“Aha…promiň, už to chápu, dobrý nápad. Mohli jsme si koupit u Vietnamce víno. A nezlobíš se, že jsme šli sem?” Usmála se Barča.

“Ale kdepak, rád jsem vaše poznal. Vezmu si ten salám zase zpátky a dám ho doma do mrazáku na příště, “ snažil se Honza vymoci ten dar od své lásky zpět.

V tom však vkročil do místnosti otec. Jakmile uviděl salám, dostal na něj asi chuť, kdo ví, přičichl k němu a povídá: “Co to je za salám?”

“No, salám, asi uherák, neptal jsem se, neptal jsem se…” Zabrblal ve špatné předtuše Honza.

“Blbost, to není uherák. Vy mlaďoši už ani nepoznáte maďarskej salám. Je to takový divně červený,” nedal se odradit pan Chvatík. “Mohu ochutnat?”

V té chvíli nápadník zbledl jako stěna. Pan Chvatík ukrojil kousek a chvíli ho v zubech zkoumavě žvýkal. Pak se optal: “Hm, ten ještě neznám, pokud se nebudete zlobit, přinesu vám k němu pepř a ocet. Odkud je?”

“Z Tesca od Anděla,” zalhal letitému chovateli koní Honza.

“Hm, mohu trochu užírat? Hanko, kde máme ocet?” Zavolal pan Chvatík do kuchyně na ženu. Ta přinesla jídlo a když dojedli, poprosila, zda by mohla také ochutnat. A tak konečně zmizel ten předmět doličný ze stolu.

“Jsi originální,” pochválila Barča při loučení v předsíni Honzu. “Naši totiž nedají celý rok uzeninu do huby, nikdy bych nevěřila, že je dostaneš na kus točeňáku.”

Přiznání

Dovol, abych Ti převyprávěl, co nosím poslední dobou v hlavě, drahý příteli. Rád bych Ti tentokrát napsal o jednom člověku, kterého jsem nedávno potkal. Kafe už mi chladne na stole, topení netopí, zatracené počasí. Snad ráno nebude schránka zavátá, abych Ti vše mohl jak se patří odeslat.

Vše se seběhlo takto. Člověka, kterého mám na mysli a o kterém Ti dnes budu psát, jsem potkal před časem. On Ti na té lavičce u nás pod okny ležel mezi spadaným listím den co den a já si neustále a dokola při pohledu na něj kladl otázku: “Ze kterého stromu Tě sem zavál vítr.”
Pohlédl jsem k nebi, tvářilo se jako vždycky – podzimní rozcuchané mraky kamsi spěchaly, neměly čas se zastavit, nikdo neměl čas se zastavit. Ten člověk měl obrovské štěstí, že se ho ani jeden vánek nezeptal se na jeho příběh a nezaplakal. Bylo krásně ve dne v noci od chvíle, kdy k nám přišel.

Nepil alkohol, jen tak si tam seděl a v obnošených dekách denně sledoval z té lavičky proschlý jalovec uprostřed travnaté louky. Večer ulehl bez deky na to téžké prkno – z odhrnutých špinavých džín koukaly omrznuté nahé holenní kosti. Byla noc a on dřímal skryt v jejím hávu jak svědomí, jak to černé svědomí, které kouše člověka jako veš tak dlouho, dokud ji v sobě sám vlastním přičiněním nezabije.

Jednoho večera jsem se k těm místům, kde spal, opatrně přiblížil. Pára mi šla od huby a povídám: “Neurazíte se, když vám nabídnu čaj?”

“Ležel zády ke mne – opatrně jsem strčil do jeho těla dvěma prsty – rychle se otočil, uskočil jsem a horký čaj mi polil ruku.

“Ne, díky,” natáhl se pro hrnek a opatrně srkal.

“Je váš, ráno vám přinesu další,” zašeptal jsem do tmy a z kapsy vytáhl krajíc. Soukal ho do sebe jako had, úplně jsem cítil, jak mu padá do žaludku,” stál jsem v té tmě nevěda jak navázat hovor. A tak jsme tam tak spolu tiše rozprávěli očima. Po chvíli jsem se kývnutím hlavy rozloučil a následně zmizel v našem teplém domě. Nemohl jsem usnout. Na jednu stranu jsem byl rád,že jsem se tomu člověku rozhodl pomoci, na druhou stranu mě polil pocit viny – bude poránu ještě žít? Naše děti spaly a při pohledu z okna jsem pomýšlel na rodiče toho člověka, který teď spí v podzimním mrazíku na prohnilé lavičce – jistě měl někdy někoho, kdo ho starostlivě večer přikrával dekou, maminku, která mu četla pohádky. Člověk, to není žádné domácí zvířátko, k tomu nelze denně přijít, do misky nasypat krmivo a jen tak zmizet. Měsíc kreslil za oknem cosi po mračnech, dokud nezmizel v jejich zákrytu.

Časem jsme si ja sebe zvykli, poránu jsem mu donesl namazaný chleba, večer druhý, dny míjely. Přes den sledoval onen prosklý jalovec, v noci spal. Možná přemýšlel možná o životě, kdo ví. Moc toho nenamluvil, o sobě neřekl nikdy nic.

Jednoho dne jsem alespoň obvolal bezdomovecká centra, domluvil mu nocleh a nabídl odvoz. Nemělo to smysl, jen mne odbyl, že je mu tady dobře. Zajímal se, zda ještě rostou houby, kam jezdíme na chatu, co dělají děti. Pokaždé, kdykoli jsme se loučili, se mne dvakrát zeptal, v kolik hodin ráno či večer přijdu se svačinou. Co Ti mám povídat, o chleba mi nešlo, ale časem si na ty krajíce tak nazvykl, že je považoval za standartní součást svého života. Čím dále tím více jsem si připadal jako viník, díky jehož krajíci ten člověk spí jak vězeň na těch studených pryčnách. Na rukou neměl hodinky a přesto se, jakoby na tom záleželo, pokaždé zeptal: „Povězte mi, kolik je hodin?“ A dříve, než-li jsem se stačil podívat na zápěstí, procedil přes zuby poměrně přesný čas. Těžko říci, jak to dělal, tak nějak prostě věděl a ptal se, aby nestála řeč.

Až jednou mne chytly zuby a spěchal jsem k ošetření – když se člověku dostane bolest pod kořeny a vyklíčí a tlačí na nervy a je cítit při každém kroku, je lepší snad skočit na boso do kopřiv či do bodláčí, než-li takovou útrapu snášet. Ráno jsem tomu člověku ještě namazal krajíc a běžel na autobus. Podal jsem mu ho a krátce se s ním podělil o svůj úděl. Chvíli koukal a pak řekl: „Odpoledne přijdete v šest, že jo? A do čaje mi nezapomeňte přidat cukr, ten dnešní nebyl moc sladký. Dneska mi navlhla deka, odneste mi ji ještě prosím do sklepa.“

Chvíli jsem stál, nevěda co na to říci a odešel na autobus. Za sebou jsem jen slyšel opakovat cosi o dece – neměl jsem sílu věnovat takové zbytečnosti pozornost. Ta jeho odpověď mne tak nějak žrala u srdce,měla ta všechna má snaha pomoci tomuto do nedávna cizímu člověku vůbec smysl? Neslízává ten nešťastník rány za to, že myslí jen sám na sebe? Proč mu nepomohli přátelé? Nedopíjí kalich své lenosti do dna? Nebe se zatáhlo a ten den začalo prvně tiše mrholit.

Vše dopadlo dobře, přišel jsem o zub a bolest ustoupila. V šest hodin jsem pohlédl z okna – seděl na lavičce a opět sledoval ten suchý jalovec, voda mu stékala po vousech a tma padala zvolna do ulic. Hleděl jsem na namazaný krajíc a toho večera neměl sílu sejít po schodech. Druhé ráno jsem pohlédl z okna a on tam opět seděl..nadále mrholilo, trochu se oteplilo, ale ven by psa nevyhnal. Hleděl jsem opět na krajíc. Hodiny tepaly jako mé žíly na krku, čas běžel a musel jsem už do práce. Zadním vchodem jsem tedy sešel nazlobeně do ulice. Pěšky jsem bahnem dupal do kopce k Vypichu, jak jsem rychle vypadl na poslední chvíli z domu, zapomněl jsem na nepromokavou bundu. V tom jsem minul křížek u silnice a díky němu se v mysli přenesl do kostela. „Pane, dej nám, dej mi… Pane, zhřešili jsme ..“ těmito slovy očištěni a plni slibů jednou týdně opouštíme Svatého Jana. S prosbou o krajíc, s prázdnými díky za sebeobětování, vše je tak nějak samozřejmé, vše co máme a dostáváme je tak nějak samozřejmé.

Cestou z práce jsem tedy koupil koblihy a spěchal k oné lavičce. Byla prázdná, jen suchý jalovec tam stál jak svědek všech událostí. Mrholilo a odkudsi vál chladný vítr. Rána zešedivěla, auta se rochnila ve hnědém listí, lidé opět začali zásobovat krmítka rýží. Minuly dny a v pondělí jsem jako obvykle poránu běžel na autobus do práce, když tu mne někdo chytl zezadu za rukáv. Stála tam opět ta známá postava ze zaknocenými dlouhými vousy: „Nemáte něco k jídlu?“

Ten dotaz jsem přirozeně čekal, v kapse nahmatal jedinou desetikorunu a podal mu jí.

„Čekal jsem na vás a vy nikde? Dlouho jste nebyl doma, že jo?“ Zeptal se a sledoval, co odpovím.

Viděl mne odcházet zadním vchodem? Či se ptá ze zvídavosti? Neřekl jsem pln překvapení nic.

„Asi jste zůstal v nemocnici, myslel jsem na Vás“ pokračoval.

„To ne, bylo by blbě,“ odpověděl jsem a optal se, kam se přestěhoval. „Bydlím už v lese, za vše díky,“ rozloučil se a rozběhl se směrem k blízkému lesu.

Běžel lehce, jako vítr, jako ten podzimní mrazivý vítr. Autobus ujel a tak jsem tam, drahý příteli, čekal na další.

Dvojmo

Paní Komárkovou znaly celé ulice. Denně procházela zákoutími Starého města a tichým hlasem, okořeněným letitým dehtem z cigaret, udržovala tichou rozpravu se společníkem po své levici. A jindy, to naopak na jiného přes celou ulici křičela, jako když ji na nože bere!

„Jéminé, ty couro, Tebe moc dobře znám! Tys mi včera s podvečerem ukradla peněženku!“

Všechen vztek z paní Komárkové brzy vyprchal a už druhý den ráno se procházela se svou láskou a šuškala jí cosi tak potutelně, až měl kolemjdoucí choutky se přiklonit a podělit se s touto postarší dámou o kus jejího tajemného příběhu.

Všichni známí, přátelé a snad i příbuzní paní Komárkové měli jednu jedinou společnou vlastnost – byli a to bez výjimek neviditelní. Paní Komárková pouštěla s veškerou úctou ony bytosti, kterým se jedni smáli a kterých se jiní obávali, v tramvaji sednout. Vysedávala s nimi na lavičkách, chválila jemu či jí vkusné kalhoty, nový účes pečlivě sčesaný do drdolku, laškovala s nimi a pánům, neviditelným pánům šeptala svá nejdůvěryhodnější tajemství.

Jednoho dne paní Komárková zmizela – dodnes se nikdo z oné ulice nedozvěděl, co se s ní stalo. Prostě zmizela jak suchá větévka shozená z mostu do hluboké řeky, kamsi se ponořila, snad jednou dvakrát se ještě podívala na slunce a pak se navždy vytratila. Postupem času pražané na ten bosý přízrak v roztrhané zástěře zapomněli.

Proč Ti o tom všem vyprávím,  drahý příteli. Včera s večerem procházím předjařím – to u nás na Petřinách, kde pracuji, právě rozkvetly tulipány.  Pupeny javorů se nalily k prasknutí a díky zhasnutým lampách nebylo vidět na cestu. V této tíživé situaci, kterou  jistě také znáš, jsem potřeboval nalézt klíče od auta. Klíče zapadnuté na dně mého ohromného batohu napěchovaného rohlíky, pomeranči a všelijakým drobným nákupem. Skrze domnělé psinky v trávě jsem se obával položit batoh na zem, postával jsem na jedné noze a na té druhé – skrčené, se snažil opatrně nevyhodit z batohu potraviny do té tmy pod sebou. V této nelehké chvíli začal zvonit v mé náprsní kapse mobilní telefon. Neměl jsem další volnou paži, proto jsem využil gumových sluchátek na šňůrkách, zapnul malíčkem hovor a snažil se celé zavazadlo na chvíli odložit zpět na záda.

Hovořil jsem se sluchátky v uších a mobilním telefonem v kapse s představou své ženy do tmy a v tom cítím za zády jakési teplo. Určitě znáš ten podivný teplý průvan, kdy víš, že za Tebou někdo stojí, aniž by se Tě dotkl pohybem ruky.

„Pane, je Vám něco?“ Uslyšel jsem kdesi za sebou.Ten hlas jsem slyšel v pozadí svého hovoru už několikrát, ale nevěnoval jsem mu dostatečnou pozornost.

„Počkej, někdo po mne asi něco chce,“ povídám ženě  a uvolňuji z levého ucha polštářek od sluchátka.

„Prosím, co si přejete,“ otočil jsem se a spatřil siluetu postaršího muže, měl v levé ruce igelitovou tašku, na hlavě čepici – takovou tu špičatou baretku, která se nosívala před lety.

“Ne,  nic Vám nechci, promiňte, bavím se se ženou,” odpověděl jsem a jak ten člověk neviděl telefon, pomyslel si, že jsem duševně nemocný, Pokýval hlavou a nabídl se:

„Jdu za Vámi přes ulici, neboť jsem si myslel, že mi něco chcete, něco jste na mne volal a nedávalo mi to moc smysl,“ vysvětlil důvod svých obav onen muž.
“Není Vám skutečně špatně, je noc a mohu Vás odvést na tramvaj.”

Byl to určitě nějaký místní dobromil.

„Mluvím se ženou,“ usmál jsem se.

“Se ženou?” Odpověděl nevěříce svým očím. Proč ne, rozprávějte se dál,” Navázal ihned s takovým tím pochopením, které míváme pokaždé,když někomu nechceme říci smutnou pravdu do očí.

“Jistě”, pokýval pak ještě jednou omluvně hlavou ten muž a odešel. Viděl jsem, jak se silueta v té tmě ještě několikrát otočila. V tom jsem si vzpomněl na paní Komárkovou. Žila v dobách bez mobilních telefonů, kdy se lidé na setkání domlouvali i na několik dnů dopředu. Možná uměla už tenkrát komusi na dálku zatelefonovat, kdo ví. Větévka jejího života se prostě ponořila pod hladinu řeky zapomenutí i se svou záhadou.

 

Ze světa pod zemí

Na samém konci země
leží český kraj,
pro čerty peklo
a pro dobré lidi ráj
– jak už to tak v životě bývá,
trápí se nakonec ten,
který v sobě špatné skutky skrývá…

Čert Matěj se svatou i se svrženou výpravou slézá do podzemí pražského metra – utahaný po celovečerním shonu, opitý různými omamnými nástroji a spocený, jako čert. Andělé poletují kolem, Mikuláš se snaží udržet košík, neboť vidí dvojmo, ostatní čerti slézají dolů též.

„Konečně se ohřejeme,“ mne si špinavé pazoury Ruprecht – další, o hlavu větší pekelný vyslanec. Jen co všichni naskočí do prvního vagónu, nemohou uvěřit svým vlastním očím. „Lidé hříšní, co to vidím!“ Diví se nahlas, až se lidé otáčejí.

Matěj přiskočí a burácí též: „Blbl, co to máte v rukou za světlušky? Podívej se Ruprechte, co to mají Ti hříšníci v dlaních? Hele, tak třeba tady ten,“ nakloní se přes rameno muži v postmoderní šedé kostkované bundě. „Má to na sobě nápis HTC a ten chlap – a ten chlap, „otáčí se Ruprecht důležitě kolem, aby dával celý vagón cestujících pozor,“ a tento hříšník si před náma projíždí nějakou erotickou seznamku?“

„A co tady ten?“ Zvědavě se zahledí k nejbližší dvojici Ruprecht:
„Prej politika, chlapečku, ty si bereš příklady z těch lumpů, které pak u nás v pekle stahujeme z kůže?“

„Tak schválně, vy dva, umíte nějakou básníčku?“ buráci na celý vlak Ruprecht. „Co třeba ty, děvenko, která si píšeš s kámoškou takové zamilované esersky rovnou se dvěma rukama najednou, co Tě učili ve škole?“

Mikuláš se probírá ze zamyšlení a společně s anděly přichází čertům napomoci s nápravou oněch třech přistižených. Zbytek lidí ve vagóně se buď směje a nebo vypíná své přístroje, aby se nestal obětí těch svatých i zpropadených nových cestujících.

„Začneme u Tebe, erotomane,“ krkne rum Mikuláš a žádá majitele prvního přistiženého hříšného telefonu. Ten však namítá, že je příliš starý na to, aby někomu odepisoval do erotické seznamky.

„Jděte jinam prosím,“ snaží se zbavit svatého muže.

„Stydí se, praví první anděl, ale kolik takových tu hřešilo úplně stejně a teď se jen lacině směje? Kupříkladu u tamtoho pána jsem viděl, ani nechtějte vidět co?“ Obrací se k muži u dveří, který jako jediný doposud četl knihu.

„Už byste toho mohli nechat,“ snaží se o vzdor před chvílí přistižený s politickou existencí na mobilním telefonu. „Sranda odsud posud..pánové a dámo.“

„Hele, máme tu politického intelektuála, chytráčka, že?“ Zadupe Ruprecht. Rudej komunista a okřikuje tu rudý čerty. Znáš alespoň internacionálu, chlapče?“

Zatímco třetí hříšnice, dívka, opouští ve stanici soupravu, elektronická žena v lampači prozrazuje, že příští stanicí bude Anděl – cíl svaté výpravy.

Andělé se šikují ke dveřím, čerti berou pytle, Mikuláš berlu a hříšníci si oddychují. Ve stanici v
však narazí na opuštěné dítě s maminkou.

„Ahoj, jak se jmenuješ“, slibuje za poetickou vložku anděl úplatu.¨

Ruprecht však těsně před tím onu ženu zaslechl, jak říkala: “Pojď sem, Honzíčku, nedáš si alespoň rohlík?“

„Anděli, kam koukáš, toto je přeci Honzík, pro kterého si my dva čerti jdeme!“ Zařve a chrastíce řetězy nahání hrůzu.

„Nemusíme Tě ani nikam odnášet, neboť jsi už dávno v pekle!“ Zařve Matěj. „My tu bydlíme, víš?“

„Jděte pryč, bando špinavá,“ snaží se o záchranu celé situace Mikuláš, neb dítě se vysmeklo mamčině náručí a mizí v davu u schodů. „To Vám pěkně děkuju, jak se teď dostaneme na Skalku“ křičí zpět ta maminka unášena společně se synkem vzhůru.

„Jsou zachráněni,“ praví anděl. „Ty schody vedou do nebe.“

„Jednou tam dojedou,“ otáčí se s láskou i Mikuláš, „život je věčný a co je proti věčnosti strávit tři čtyři hodiny na pěší vycházce předvánočním městem?“

Svatba

„Povídej, co nám přišlo!“

„Ukáž!“
„Ty jo, to je překvapení, no, bylo už na čase,“ bere Marta do rukou svatební oznámení. „A už za tři týdny, co si vezmu na sebe? A ty taky, máš vůbec nějaké kalhoty?“
„Půjdu jen tak,“ směje se Jáchym v křesle, „co je to vůbec za den?“
„Pátek a mají to někde na horách,“ tiskne Marta oznámení, jako by bylo její.
„Alespoň si Marto uděláme výlet,“ přemýšlí Jáchym a bere do ruky mobilní telefon, aby s přáteli vymyslel svatební dar.
„Mirku, ty bydlíš ve Valmezu, ještě že Tě mám. Žení se mi tam u vás kámoš, tak se brzy uvidíme,“ řve Jáchym do telefonního sluchátka tak silně, že to slyší přes otevřený balkón celá ulice.
„Mirku, kromě toho, že Tě rád uvidím, i něco potřebuju. Nepůjčil bys mi krávu? Chceme jim tady s Martou dát něco, co si jen tak neodvezou s sebou do Prahy. Jenom jako, rozumíš mi, viď?
Máš?
Díky! Jo, jo, zeptej se Janiny, ať o tom ví. Á zítra, dobrý, zavolám.“ Spokojeně si pochvaluje kamaráda Jáchym. Neviděli se skoro pět let, avšak kdykoli si volají, vypadá to, jako by se vídali denně.

“Jáchyme, už jsi dotelefonoval?” ozývá se Marta z pokoje. Jáchym jde za ní a poslouchá něco o sepraných šatech.
„Tady ty jsou nejkrásnější,“ vybírá Jáchym ihned šaty, které si právě Marta zkouší, aby měl jistotu, že se nevypraví do obchodu pro další.
„Chceš se mě rychle zbavit, nemají na ramínku knoflík, vidíš to?“ Marta podezřívavě sleduje, kam se Jáchym dívá.
„Zítra si pro nějaký můžeš skočit do galantérky, sluší Ti, jako by ses vdávala včera.“ Reaguje rychle Jáchym.

Druhý den přesně ve čtyři volá Jáchym Mirkovi podruhé, „tak co, Mirku, co Janina, dobrý?“
„Cože, fákt! A nebude to nebezpečný?! No to bude nádhera, máš u mě ferneta Mirku!“

Sotva přijíždí ke stavení, ve kterém má proběhnout svatební hostina, už od vrat je vítá asi tunový býk. Poulí očima, mašle na rohách, v hubě trávu a vypadá prostě dostatečně svatebně a zároveň i spokojeně.

“Tak toto je Bivoj,” vítá Mirek Jáchyma s Martou, kteří se bojí z obavy před ohromným zvířetem přijít blíž. Marta celká vyděšená sedí v pootevřených dveřím v autě a nic neříká.

“Nebojte se ho, je cvičenej,” výskne Mirek, býk zvedá hlavu a jde za svým pánem, jak pes. “Máte hodinu na to, abyste se zkamarádili, musím s dětma k babičce. A nepřejte si mě, pokud se tady Bivojovi něco stane.”

“Aha, myslel jsem si Míro, že jdeš na svatbu s námi jako doprovod. A kdy se s dětma vrátíš? Doufám, že zítra.” Otáčí se překvapeně Jáchym, který do této chvíle neustále mával směrem k autu, aby Marta konečně vylezla ven.

Jen co Marta bouchne dveřmi, silněji, než-li obvykle, nastává výcvik. Bivoj umí jít doleva, doprava. Míra sice stále trvdí, jak mu vše zvíře rozumí, Jáchym však nabývá opačného mínění. Bivoj umí jedinou věc bezpečně a dobře a to, žrát. A za Mírou chodí jenom proto, že má v levé ruce pytlík plný housek. Je radost sledovat, jak pečlivě vybírá ty nejmladší lístky, jak přitom spokojeně mrská ocasem a ušima odhání dotěrné mouchy.

“Tak to je všechno, tady máš Jáchyme provaz a mějte se tu pěkně,” přesně za hodinu končí Míra svoji lekci a nasedá do připravené škodovky.

“Jáchyme, zapomněl jsi na nejdůležitější. Musíš mu přeci dát na krček tu ceduli, že jde o dar,” ušklíbne se Marta. Tady jé, byla v autě na zadní sedačce.

Jáchym chce Míru požádat o pomoc, ten však už mizí v prašné cestě. “Ty naděláš,” Bivoji pojď sem. Bere nový Bivojův pastevec zvíře za obojek a snaží se jej donutit svěsit hlavu. Nakonec se chopí příležitosti ve chvíli, kdy jeho čtyčnohý přítel skloní hlavu k zemi pro další sousto a přehazuje mu přes krk provaz s ceduli:

“Pavle, Lenko, mám Vás rád,
jsem Váš dar
budu u Vás jíst i nocovat.”

Přijíždí svatebčané. Bivoj se jako obvykle pase, avšak plně zaujat přijíždějícím automobilem, zpozoní a upřeně hledí vpřed.

Nevěsta a ženich tuší, že se něco chystá. Jáchym poplácá opatrně po zadku Bivoje, ten elegantně hodí hlavou a přidává do kroku směrem za udivenými svatebčany.

Následuje svatba, vše se děje podle předem připraveného scénáře – proslov, polibky, předání prstenů, hostina. Na jediné fotce nechybí Bivoj, dar ze všech největší. Nevěsta i ženich ocenili Jáchymovu píli, do poslední chvíle si však nejsou jisti, zda je Bivoj skutečně jejich či zda jde jen o žert.

Blíží se devátá hodina – jak později poznamenává příznačně Jáchym, osudová. Ve chvíli, kdy byla unesena nevěsta, zmizel i její nový čtyřnohý dárek. Jáchym si nejdříve myslí, že Bivoje někdo jednoduše odvedl, nicméně už od počátku neví, kam by ho mohl schovat. Do chalupy těžko a všude v okolí jsou jen pole.

“Lidi, nevíte, kam zmizel Bivoj? No ten bejk, co tu s náma byl celý den!” Běhá Jáchym mezi svatebčany, kteří se jen podnapile smějí a nevěnují nešťastnému pastevci příliš velikou pozornost.

“Zabiju Tě Jáchyme, jakoby nám nestačila hypotéka, teď budeme muset ještě doplácet na vola!” Trousí Marta volaje do tichého kraje “Bivoji!”

Půlnoc. Jáchym s Martou tápou potemnělým krajem, Matěj nezvedá neustále mobilní telefon. Nevěsta byla nalezena a po svém návratu do chaty s úlevou předpokládá, že byl Bivoj už vrácen původnímu majiteli. Ženich je téhož mínění a oba považují Bivojovo zmizení za další, bohužel již opakovaný, žert.

K ránu se Marta i Jáchym probouzí v prvních studených paprscích slunce na dece. Odkudsi ze vsi se ozývá štěkot psa a zvonce ovčího stáda.

“Vidíš Marto, proč vůbec bydlíme v Praze, není to krása?” Hledí Jáchym do vycházejícího slunce.

“Jáchyme, neboj, na dece budeš spát i v zimě, konečně se Ti splní sen žít pod širým nebem. Taková kráva stojí třicet tisíc a pokud se dobře pamatuji, v práci máš výpověď, na krku patnáct tisíc měsíčních splátek. Buď ale v klidu, ani nevíš, jak se těším, až spolu budeme chodit k potůčku na pstruhy.” Zasněně Marta.

I vy romantici, “odkudsi zezadu přichází Matějův stín. Tak co říkali svatebčané Bivojovi?”

“Byli nadšení, ale ty nadšený nebudeš.” Zvedá se celá oslněná z pohledu do průzračné oblohy Marta.

“Bivoje tu nevidím, kde je?” Rozhlíží se do kraje Matěj.

“Kde by, odvezli si ho novomanželé, kolik Ti dlužím?” Snaží se Jáchym neztratit poslední nit.

“To určitě, v kufru od toho jejich embéčka, ne? Je to cvičenej kus, ten by Tě kamaráde vyšel pěkně draho. Tak, kde je?” Znejistí Matěj. Vypadá, jako by mu ukradli kočárek s dítětem. Popojde, aby viděl za roh od chaty, rychle se vrací.

“Hele, Matěji, řeknu Ti to narovinu, zmizel. Hledali jsme ho do rána, jako by se pod ním země propadla,” zvážněl Jáchym.

“Cože, a to mi říkáš jen tak? Tobě zmizela moje kráva? Víš, kolik co takovej bejk stojí za námahu vychovat?” Bere Matěj Jáchyma pod krkem, zatímco mezi oba vyrazí Marta ve snaze zachránit zdraví svého manžela.

A tak hledali Bivoje tří. Po polích, v lese, kráva prostě zmizela. Když vše vzdali, našel večer Matěj Bivoje na dvoře. Šel prostě domů, nebyl to žádný vůl, ale bejk.

To pochopíš, až budeš větší

“Podívej se Františku ven, co dělá Tvůj tatínek. No pojď sem, podívej:“ Zavolala maminka na Františka.

Ten se přitiskl k oknu a sledoval tátu, jak v noci prohrnuje na sídlišti cesty sněhem v místech, kde nikdy nevedly.

„A co to drží pořád za papír?“ Zvedal se na židli František.

„Tatínek se zblázdnil, kope nám tu prý ulice, přesně takové, jaké mají v Petěrburku.

„Co to je Petěrburg.“ Otočilo dítě udiveně na maminku oči?

„Takové ruské město, kde tatínek nikdy nebyl. Moc čte. Na cestu do Petěrburku nemáme peníze.“

„Aha. A proč na tu cestu nemáme peníze?“ Vyzvídal František.

„Protože…“ zarazila se maminka, „protože proto. To pochopíš, až budeš větší.“
A hned pokračovala:
„Alespoň vyvenčí Pajdu, pokud tam s ním nezmrzne. Třeba Tě vezme na výlet, až přijde konečně domu.“

„Můžu za ním?“ Zažebral František.

„Nejdříve se najez a pak jdi.“

„Hele, Pajda tam skáče na nějakou paní?“

„To je paní Mravkolefová, určitě ho důchodkyně chválí, jak je šikovnej. To má náš tatínek Frantíku totiž rád. Raději, než když ho chválím já, když umyje nádobí.“

„Táta ale přeci nerad myje nádobí, říkal to.“ Na to Frantík.

„No ty seš kluk chytrej, a co ještě nemá ráds náš tatínek?“

„To nevíš? Nerad chodí s košem, myje podlahu a nemá rád,když na něj křičíš.“

„To snad neni možný, to je výchova,“ podivila se maminka nad inteligencí svého syna.

„Ty ale přeci ráda vaříš a uklízíš, tak nevím, proč to pořád chceš po něm?“ Otevřel se František.

„To poznáš, až budeš větší..“ Otočila do stran hlavou maminka a pobídla zvědavce, aby šel jíst.

Tatínek se navrátil domů za dvě hodiny. Zabouchal nohama v předsíni o zem a maminka na to automaticky, ať nechodí v té špíně ve vypraných ponožkách.

František urychleně zkontroloval, zda skutečně tatínek běhá v bílých ponožkách v předsíni, neboť si všiml, že maminka nadává až z kuchyně.

Skutečně, bylo to tak. Hnedle, co byl takto tatínek vzdáleně odnavigován, nervózně přehraboval boty, neboť se nemohl pantoflí stále domoci.

„Nechal sis je určitě na na tý krabici v chodbě!“ zavolala opět z kuchyně maminka.

František hned odcupital do chodby a skutečně, našel tam na krabici od banánů tatínkovi pantofle.

„Hele, tati, jak to maminka dělá, že ví, kde co je, aniž by se sem zašla podívat?“

„Frantíku, jak bych Ti to řekl. To prostě pochopíš, až budeš větší.“ Vysvětlil celé jasnovidectví maminky tatínek.

Ráno bylo venku, jako v pohádce. Venku mínus patnáct a na lampách, kde sedávali obvykle holuby, vyrašily první chlupy stříbrného jíní. Tatínek vstával do práce na osmou, avšak tentokrát probudil Frantíka už v šest a vytáhl jej k oknu.

„Podívej, jak lidi chodí Petěrburkem.“ Ukazoval potěšeně mezi panelové domy. Cesty vyhlodané ve sněhu vedly úplně jinudy, než-li normálně, proto Ti, kteří nejvíce pospíchali, tu a tam ze zvyku vypadli do hlubokého sněhu, ze kterého se museli navrátit zpět do některé z nových ulic.

Frantík stál na topení za širokým oknem a připadal si jako v divadle. Představoval si, že Ti tam venku jsou ochotníci, kteří neochotně musí hrát na tatínkově manéži a obdivně se chvíli co chvíli díval na otce, architekta tohoto zbrusu nového světa.

V tom vstala maminka: „Co tady děláte?“ Kolébala se v noční košili do koupelny, ze které brzy vylezla ven. Hned pochopila a usmála se: „Blázni.“ Řekla to tak hezky, ale pak nezapomněla na to své „Na tohle Frantíku tatínka užije.“

Po několika týdnem odvezl tatínek maminku do porodnice. Frantík pochopil, že nastal den, kdy se mu narodí buď brácha nebo sestřička. Rodiče o tom mluvili už dlouho, ve svých čtyřech letech už tušil, že nastane nějaká změna, avšak netušil přesně, jaká.

Křičelo to, řvalo, moc dobře nerozuměl tomu, proč se právě Kateřince, která všechny pořád budí, věnuje větší pozornost, než-li jemu, který jde poslušně spát. Když si tak jednou hrál v pokoji s trabantem, zeptal se maminky, proč se musí tomu ořvanci neustále tolik věnovat.

„Ty žárlíš,“ odpověděla maminka a zasmála se, „Kateřinka je malá. Máme vás oba přeci stejně rádi“ A objala Františka.

„Tak jí řekni, ať tolik neřve, kdo to má pořád poslouchat.“ Pravil trochu uklidněný František.

V té chvíli volal tatínek. Maminka zvedla telefon a energicky tatínkovi místo pozdravu hned vytknula: „Určitě jsi zapomněl na ty noviny s dnešním programem, na Kladenský v trafice zavírají až za hodinu, tak se pro ně vrať.“

František se přiklonil ke sluchátku a z toho se ozvalo: „Už jsem skoro před domem, jediný noviny nemám.“

„Nevadí, můžeš si pro ně udělat výlet s Františkem. Bude určitě rád.“ Za chvíli bochnuly dveře a skutečně, tatínek pobídl Františka, zda nechce ven, že by to mohli vzít Kladenskou do parku a tam nakrmit holuby.

Když rozhazovali rohlíky nakrájené na čtverečky, které sušili denně v zimě na topení, Frantík se optal tatínka: „Tati, jak mohla maminka vědět, že jsi nekoupil noviny?“
Tatínek se udiveně optal: „Tys to slyšel? To máš kluku tak, maminky mají narozdíl od nás, neženských, čich na různé věci. Podívej se na ty holuby. Žádný tu nebyl, hodil jsi na chodník pár rohlíků a už tu byli.“

„A jak to dělají?“ Zaujatě na to František.

„Jednoduše, jsou to prostě malí policajti, co pořád špiclují z výšky chodník a čekají, kdo sem co hodí. Mají na nás prostě nos.“

„A maminka má taky takový nos?“ Poskládal si v hlavě k sobě věci rychle František.

„Maminka má – i když se to nezdá – moc veliký nos Františku. Ale to pochopíš, až budeš velkej. A možná ani tehdy ne.“

„Aha,“ zaujatě sledoval holuby František.

Maminka spala na boku. Jednou vzal v noci baterku a tiše se vypravil blíž si prohlédnout ten maminky nos. Nenašel na něm nic zvlášního, maminka mu zabavila baterku a on se odebral zpět do postele.

Měsíce míjely a Kateřinka postupně přestala řvát. Sotva začala chodit, lezla k Františkovi do skříňky a vyhazovala mu angličáky ven. Pokaždé jen přišla k té jeho modré skříňce, vzala za dveře, otevřela je a když ji nevyhnal, vše vyházela na koberec.

Františka tím štvala a když jednou hrnec jeho trpělivosti přetekl, odstrčil sestřičku a praštil ji angličákem. Ta se ihned rozeřvala, jako by ji na nože brali. „Co řveš!“ Nechápavě a ještě více rozčíleně se rozkřičel František. Dostal výprask, že holky se přeci nebijou.

„Takovej velkej a ještě k tomu kluk.“ Zvedl tatínek do výšky měchačku, kterou sice František nikdy nedostal, ale před kterou měl takový nějaký přirozený respekt.

„Já jí nebyl, začala si!“ bránil se.

„Seš velkej a dovoluješ si na menší!“ Bylo mu vysvětleno i maminkou a tak František pochopil, že je již velký. Řadu dalších věcí však, ještě dlouho a některé nikdy – nepochopil.

 

 

Oskar

“Tak co, Véno, co si budeš přát ke kulatým narozeninám?” Optala se maminka svého syna, který měl za týden oslavit první kulaté narozeniny.

“Mohu si přát cokoli?” Zakňoural Véna.
“Cokoli na světě,” zariskoval tatínek.
“Chci prase, přesně takové, jaké mají naproti v hospodě,” bez dlouhého přemýšlení zažadonil budoucí oslavenec.
“Prase? A třeba krávu bys k nám, do bytu ve čtvrtém poschodí činžovního domu bez výtahu, nechtěl?” Vytřeštil oči otec.
Maminka se v té chvíli velmi rychle dovtípila, proč se jí přes rok tak zázračně vytrácí pečivo a brambory. Poslední dobou snědl Véna i značné množství zeleniny.
Co čert nechtěl, hned druhý den přistihli oba rodiče Vénu s igelitkou plnou čerstvých housek před zmíněným pohostinstvím. Krmil místního vietnamského vepříka drbajíce ho za krkem, jako kocoura. Vepřík Robert prostě změnil život dospívajícího chlapce k nepoznání. Hostinský si jej pořídil pro pobavení hostů – kdokoli jedl, Robert si pod něj sedl a upřeně zíral směrem k talíři. Přitom slintal a prosebně funěl o svůj díl. Přesto byla v době obědů hospoda stále plná. Pobavený a po obědě stále hladový host si velmi rád objednal ještě zákusek. Štětináč žil díky povolání svého majitele zdarma a hostinskému ještě zvedl obrat.
Rodiče časem neměli navybranou, buď opatří prase a nebo jejich syn bude vyrůstat za brankou protilehlé restaurace. Véna díky svému novému chovatelskému zájmu oplýval neobyčejnými znalostmi z biologie, ze které na konci roku dostal na vysvědčení svoji první jedničku.

Otec , chtěje udělat Vénovi k vysvědčení radost, přemluvil maminku a zatímco jejich dítě bylo na výletě za Robertem, studovali pečlivě z internetu podrobnosti o miniprasátkách, které v dospělosti váží od 10 do 15 kilogramů.
“Alespoň bude mít nějakou povinnost, nechce psa, bude mít čuně,” pravil tatínek.
Mamince se ten nápad zprvu moc nelíbil, ale lidé v diskusích chválili domácího štětináče do nebe. Naučí se venčit, je čistotný a chytrý, nevědět, jak to zvíře vypadá, člověk by uvěřil, že s ním snad může spát v jedné posteli.
Zásadním problémem, na který hned narazili, byla jednak cena tohoto druhu prasete, dálepak nedostatek selat na domácním trhu. Trvale malé prasátko se totiž prodávalo i za 15 tisíc korun a to šlo o ryze nedostatkové zvíře.
“Přeci pro něj nepojedeme do Německa,” strachovala se maminka.
Nakonec však obstáli. V internetovém tisku nalezli inzerát od moravského chovatele, který sliboval vytouženého domácího přítele.

Oskar byl velmi učenlivý. Během pár dnů chodil za Vénou jako pejsek a pilně navštěvoval bednu s kočkolitem. Rodiče se uklidnili, že jejich jediné dítě již chodí ze školy domů a ne do hospody a Oskar se stal velmi rychle oblíbeným členem rodiny.

Čas plynul a Oskar nabyl cílené váhy již za dva měsíce. “Roste rychleji, protože se má u nás má dobře,” uklidňoval maminku tatínek, který prase přivezl.
“A viděl jsi jeho rodiče?” Nedala se ošálit maminka.
“Se ví, že viděl?” Zalhal otec. “Stál přece deset tisíc, nejsem žádnej malej kluk, aby mne opili rohlíkem.”
“Až budeme do roka a do dne chovat v našem 2+kk třímetrákového vepře, jsem zvědavá, kam si sedneme,” vyhrožovala maminka.
Véna Oskara miloval. Se spolužáky ze školy jej chodil pravidelně venčit . Čím byl Oskar větší, tím byl Véna ve třídě oblíbenější. Ovšem doma, doma byl nový člen rodiny středem obav. Zejména poté, co rypákem zlikvidoval koberec, překousl ve zdraví kabel od mrazáku a ve snaze si lehnout, vymáčkl nerad skleněné dveře vedoucí na balkón. Časem si domácího miláčka povšimli i lidé v domě. Jednalo se o typické městské lidi – tu mohlo prase za zničené muškáty na balkóně, kam by ani neprošlo, tu odřelo zeď domu, tu rozbilo okenice – rodina Macků se tak stala vyhlášenou po širém okolí a zodpovědnou za veškerý vandalismus.
Oskar tak musel časem ven z domu, maminčin bratr bydlící na vesnici přislíbil, že se o něj postará. Prase však nebylo ve vlhkém černém příbytku zvyklé a po týdnu neustálého jekotu v chlívku jej musel vypustit na zahradu. Poránu pak spal více než-li metrákový čuník před prahem na botech, které navoněl k nepoznání.
“Teď volal brácha, že mu náš Oskar zlikvidoval půl zahrady a boty do práce,” svěřila se maminka hlavě rodiny.
Tatínek přemýšlel, jak celou situaci vyřešit. Poslat Oskara na porážku nemohl s ohledem na jeho oblíbenost u vlastního syna. Véna měl fotografie Oskara nalepené po zdech ve svém pokoji, jako Pamelu Anderson.
Otec tedy zanedlouho navštívil nedaleký zahrádkářský svaz.
“Neprodává tady někdo pozemek?” Optal se přes plot jakési ženy v gumácích, která právě odnášela plevel v plechovém kýblu na kompost. Buď neslyšela a nebo dělala, že neslyší.
“Nevím,” ozvala se po několika dlouhých vteřinách,”možná tady soused,” ukázala přes ohrádku na rozlehlý pozemek celý zarostlý kopřivami.
“A nemáte na něj kontakt?”
“Nemám, kdo ví, zda dědek ještě žije. Povídejte se na nástěnku a zavolejte předsedovi, je tam číslo. Kdybyste ho chtěl a vyplel, budu ráda, kdo má ty bodláky od něj věčně plít.”
“Díky, o někom bych věděl, kdo by jej vyplel,” nezalhal otec při pohledu na ředkvičky, které žena právě pečlivě probírala.
A skutečně. Za pár týdnů se už Oskar proháněl ve výběhu a chodil spát do nového dřevěného baráčku, který Véna s tátou vybudoval. Véna dostal novou pečovatelskou funkci a jako daň musel zdarma zásobovat všechny okolní zahrádkáře hnojem.

 

Internet

„Prosím Tě, mami, kdo myslíš, že mi odpoví? ..svobodná, tři hezké děti, hledá tatínka.“

„Aleno, buď ráda, že se starám alespoň já. Když už máme ten internet a nikdo na něj u nás doma nekouká, můžeme vyzkoušet vše, ne?“
„A kdy bych na něm asi tak mohla vysedávat, to mi teda pověz? Doufám, že tam nepíšeš můj telefon.“
„Neboj, nepíši, uvádím tam svůj.“
„Taky bys někoho mami potřebovala, jsi tu s náma takových let sama, co táta umřel, myslím to vážně. Napiš také inzerát pro sebe.“
„Už jsem si zvykla, navíc jsem měla jen Tebe a to je něco jiného. Ty ale někoho potřebuješ, vidíš přeci, jak to tu u nás vypadá,“ odvětila babička a psala a psala.
To však ještě netušila, že dcera již dávno známost má – nechtěla jen nechat mámu samotnou a navíc, Luděk je až z Ostravy a jeho dva kluci, o které se sám stará, chodí na tamní gymnázium. Denně si tajně volají a ve vztahu na dálku si našli i svůj díl romantiky.
Za dva týdny babičce kdosi odpověděl. Napsal pouze smsku: „Dobrý den, mám zájem, vaše nabídka k seznámení stále platí?“
Babičce ta zpráva ihned vyrazila dech. Neodpověděla a dceři raději nic neřekla. Číslo si uložila, aby jej nezvedla, až ten podivín zavolá. Pak se po dlouhé dny nikdo neozýval. Babičce bylo trapné psát na ten samý telefon více druhů inzerce, vyčkala tedy měsíc, dokud jí nezačaly chodit automatické zprávy ze serverů, že platnost inzerátu vypršela.
Dcera po dohodě s Luďkem, jej do telefonu oslovovala Laďko a babička byla ráda, že má dcera alespoň tolik starostlivou kamarádku ze zájezdu.
Jednou však babičce zazvonil telefon s neznámým číslem – volal jakýsi pan Josef Přeskočil a velmi zdvořile poprosil o osobní setkání.
Babička ztratila balanc: !Počkejte, to je pro dceru!“ vykoktala a hned běžela předat telefon.
„Já nikoho nechci,“ zašeptala dcera, avšak když nedala babička za jinou, zavřela se s telefonem v pokoji. Povídali si půl, možná třičtvrtě hodiny.
„Tak co, co mu říkáš?“ Bežela hned babička vyzvídat, sotva se dcera navrátila do kuchyně.
„Nic, sympaťák, zavoláme si,“ řekla dcera a šla vařit.
Babička zapomněla do inzerce uvést věk a pan Josef byl už důchodce, děti odrostlé a domníval se, že jeho protějšek na tom je stejně. A tak se jednoho dne stalo, že pana Josefa pozvala dcera společně s Luďkem na oběd, aby obojí pravda vyšla najevo.
Josef byl bývalý truhlář, o týden později potěšil babičku novým botníkem a zanedlouho byla ruka v rukávě.
Babička si však celé rodinné štěstí nenechala pro sebe. Svěřovala se svým stejně starým kamarádkám, až se zpráva dostala k paní „Pavlínce“. Paní Pavlínka chodila s babičkou venčit psa. Měla takového starého opelichaného knírače, říkala mu Dartaňan, kterému bylo cítit z huby i na ulici.
„Cože? Na internetu je tolik chlapů?“ bavili se v podvečer ty dvě na loučce za domy.
„Pokud jste sama, zkuste to,“ v dobrém radila babička.
„Sama nejsem, mám doma našeho dědka. A tak to tam budou i ženský, že ano?“ Rychle zauvažovala paní Pavlínka.
„Ps..,“ uchychtla se babička, „neměla bych se na to koukat, ale co tam ty holky paní dneska ukazujou! To za nás nebylo.“
„Počkejte,“ naběhla žíla na spánku paní Pavlínce, „to ony jsou tam jako bez?“
„Kdyby jen to, ony se tam i tó,“ nedalo babičce, aby se své psí kamarádce nesvěřila se zážitky, které ji snad zázrakem nakonec dovedly k tak slušnému dalšímu životnímu partnerovi.
„Tak já vám taky něco paní povím a zároveň děkuji za vysvětlení toho, co je ten internet zač. Tak ten můj senila, kterej je rád, že si na něj přes pupek vidí, pořád otravoval, ať si domu zavedeme internet. Sama víte, co to stojí, navíc jsem nevěděla, o co jde a já, blbka, mu chtěla udělat radost!“
„A proč ho chtěl?“ optala se v té chvílí asi nejméně vhodně babička.
„Od malička rybaří. Že prý si bude povídat s rukama o rybách, najde si tam recepty na ta svá těstíčka a víc tomu prej stejně nerozumím. Syn mu dal k Vánocům počítač, pěkněj, takovej ten malej. Pomyslela jsem si, ať má radost, opatříme tedy internet. A od tý doby je u něj zalezlej jako krtek, já jsem jen na vaření a na ryby vytáhne jednou za týden.“
„Možná si tam skutečně píše s klukama o rybách, na internetu je toho paní Pavlínko spousta,“ uvědomila si svoji chybu babička.
„Prosím Vás, paní, všichni chlapi jsou stejní, prasárničky tam má a píše si tam určitě s nějakýma vochechulema, jak je nádhernej! Co by tam chytil za ryby?“ Zakabonila se paní Pavlínka.
To už však Ťapka kňourala u domu a obě staré psí kamarádky se musely rozloučit.
Další večer šla babička jako obyčejně venčit Ťapku před dům. Odkudsi vyběhl samotný Dartaňan. Chrochtal jako obvykle, avšak paní Pavlínka nikde.
„Pojď sem, nekousneš mě,“ chytla babička psa za obojek, že jej odvede k Pavlínce před dům a zazvoní. Když takto v předklonu došla ke vchodu, povšimla si, že na schodech sedí nějaký chlap v roztrhaném modrém triku.
„Kam mi toho psa vlečete?“ Zeptal se překvapeně.
„Ten je Váš? Je mojí sousedky a myslela jsem si, že se zaběhl.“
„Jo, můj. Žena právě dřepí na internetu, tak vyhnala mě,“ zavrčel a i když toho více neřekl, bylo vidět, že z té její činnosti nemá pražádnou radost.
„Na internetu?“ Podivila se babička.
„Nevím, co to do ní vjelo, včera večer přiběhla jak vichřice, ať ji k tomu pustím a pořád do toho čučí jak husa do flašky,“ svěřil se ten chlap.
„Tak pozdravujte, pustila babička Dartaňana a rychle s Ťapinou odcupitala domů.

 

Zimní ráno

Cesta byla ráno tak namrzlá, že jsem se v některých místech ploužil sotva dvacítkou, silnice v Brániku se postupně zvedala vzhůru a bez mapy a navigace jsem div neprostrčil hlavu předním sklem. Doma jsem si vše projel na google maps, ve snaze zapamatovat si červený dům zelený dům, benzinku, zatáčku vpravo. ..

Tak tady by to mohlo být, povídám si, zastavím, pohlédnu na blízkou červenou ceduli a skutečně: “Nad lesem” a o kus dál vidím na domě číslo 5.

Zkoušel jsem otevřít dveře, byly přimrzlé, byl jsem ještě zadýchaný z těch vysokých kluzkých schodů, které vedly k domu a do telefonu jsem ze sebe dostal jediné: “ Doobrý den, paní Burdová, tady je Žabák, jedu k Vám pro tu dětskou postýlku”

Chodba v tom čtyřpatrovém činžáku byla nasáklá vůní otřepaných zimních bot – dole měli vysokou rohož , zadupal jsem jako králík a pak šplhal dál po schodech vzhůru.

“Tak to je ona, jak jsem Vám říkala, je po dvou dětech, ale v pořádku.” Zavedla mne ta paní Burdová hned do pokoje, zatímco z druhé místnosti se ozývaly rány, jako by děti po sobě házely nádobím.

“To jsou kluci, toho si nevšímejte,” povídá ta mladá žena a když jsem byl s postýlkou spokojen, vyndala z ní matraci a dětskou peřinku.

“Paní Budová, líbí se mi,” zůstal jsem zaraženě stát,” skutečně ji chcete prodat? Vidím, že v ní někdo spal.” Poduška bylo totiž ještě ostře zmačkaná, jako by z ní právě někdo vylezl ven.

“Jo, ta je Víti, ale už má novou, toho si nevšímejte, kluci tu budou mít alespoň místo, “odpověděla ta žena energicky a podala mi šroubovák. Pokud se Vám líbí, je Vaše. Dal jsem se tedy do díla, šlo o takovou tu o klasickou IKEA konstrukci, šroubek spojený na druhé straně kovovým špalíčkem. Práce mi šla pomalu, byl jsem nervózní, co když ten Víťa přijde? Z vedlejší místnosti se ozývaly rány, jako by děti rozbily něco skleněného.

“Hrají si,” prohodila ta žena klidně a nastavila dlaň pro další šroubek.

Byli jsme zhruba v polovině díla a v tom se v místnosti objevily dvě postavy: “Pane, proč mi rozebíráte moji postýlku?” Zeptal se ten první – asi tříletý kluk, trochu šišlal, avšak stál odhodlaně připraven bránit své místo. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Absolutně jsem mu rozuměl, spal v té posteli jistě celý život, co mu na to mám říci.

“Pamatuješ se Víťo, jak jsme se bavili, že potřebuješ novou židličku a stoleček, za kterým si budeš moci malovat? Máš přeci novou postýlku, lepší, nemůžeš mít dvě.” Snažila se vysvětlit synovi maminka důvod, proč přichází o své původní místo k spánku. Pak jej opětovně vzala kolem ramen a pokračovala: “Pán si tu Tvoji starou postýlku koupil pro miminko a dal nám za ni peníze. Už není Tvá, už je jeho, rozumíš?”

“Ale já nechci stoleček, já chci spát ve své postýlce, víš přeci, že tu novou nemám rád” nabíral slzy Víťa a v té chvíli mi ztěžkl šroubovák v ruce. Ten kluk znal určitě každý škrábanec na jejím dřevě, moc dobře ví, zda se v ní dá lépe houpá vlevo, nebo vpravo, pamatuje se na ranní pohled přes žebřiny ven…o to vše má přijít? Na druhou stranu jsem chápal i jeho rodiče, děti jsou velké a nemohou mít v bytě několik postelí. Stál jsem tedy bez hnutí a hleděl do očí tomu asi tříletému klukovi.

A tak jsme tam nakonec stáli čtyři. Já, ten kluk, jeho brácha pak jejich mamka. V tom vzala maminka toho kluka opět kolem ramen a zkusila to jinak: „Pamatuješ se, jak jsi podědil to kolo po Péťovi? Péťa dostal větší a to menší Ti rád dal, abys z něj měl radost. Když někomu dáš dárek a víš, že z něj bude mít někdo Víťo radost, je to ta nejlepší cesta, jak jsi s tou věcí věcí mohl naložit. A teď máš příležitost. Jednu postýlku pro velké kluky už máš a s tou malou můžeš udělat radost miminku.“

Vojta udělal dva kroky vpřed a řekl: „Tak jo a řekněte miminku, že je ode mě.“ Pak vzal bráchu za ruku a odešel s ním kamsi vedle, odkud se záhy opět začal ozývat ten samý rachot, co před tím.

 

Psí pytlíky

S hlasováním našich poslanců je spokojen zřídka kdo – obzvláště, pokud je do dalších voleb daleko. Členy jednotlivých kabinetů zabírá televizní kamera spící, svačící či v rozhovoru s některým ze svých kamarádů otočených školácky za sebe, ačkoli má pozorně naslouchat návrhu usnesení. A za takovýchto podmínek byl jistě schválen i ten nemravný zákon XX – jehož cílem je zamezit vhazování reklamních letáků do našich poštovních schránek. Dnes stačí, aby si kdokoli nalepil na svou poštovní schránku samolepku „reklama ne“ a už nesmí být zásobován nevyžádanými tiskovými materiály.

Uvědomili si vůbec poslanci, o čem hlasovali? Pomineme-li všechny ty dobré duše, které nás denně informují zdarma o slevách ve svých supermarketech, zamyslel se vůbec někdo s přítomných poslanců nad pejskaři! Nad těmi nejnevinnějšími, Ťapkou, Benem, Tarzanem, Pegi, Pajdou, Matýskem, Čakynkou, Míšou, Ferdou či nad Astou? Nad Belou či nad tím blechatým uličníkem Šmudlou?

Ano, naši učitelé mají pravdu, společnost čte málo. Do chvíle, než-li onen zmiňovaný zákon XX existoval, musel každý do své schránky ať chtěl či nechtěl zdarma dostat četbu s bohatými ilustracemi, která jej posléze donutila číst! Tragický dopad zákona XX, který se tak snaží uměle zakrýt klesající kvalitu vzdělávání na našich školách, totiž umožnil, aby si – nezlobte se za ten výraz – kdejaký blb umístil na svoji poštovní schránku nápis „Reklamu NE“ a už mu nesmí být četba doručována.

Uvědomili si poslanci, jaké bude mít následky sekundární dopad zákona na psí společenství a posléze i na celá sídliště? Dokud totiž zmínění nedbalí čtenáři dostávali povinně tisk do svých poštovních přihrádek a ten pak následně barbarsky odkládali na schody domu či do vedle schránek předpřipravených sběrných košů, majitelé psů měli k dispozici Tesco, Kaufland a realitní nabídky nejen k četbě, ale zároveň a hlavně k úklidu exkrementů po svých čtyřnohých rodinných příslušnících. Od chvíle, kdy vešel zákon XX v platnost, propukají lokální potyčky mezi pejskaři, kteří odmítají sbírat exkrementy do holé ruky a mezi těmi, kteří nemaje co na práci číhají jako kuny za záclonou, aby pak mohli rychle otevřít své zadýchané okno a hulákat na psa, který sotva stačil vykonat svoji potřebu! Následkem zákona XX se tito slídilové pod rouškou pouliční čistoty stěhují k domovním dveřím, aby mohli být na místě činu včas.

Majitelé, do té doby klidných stvoření, musí vlastní psy cvičit k útoku a následkem toho přibývá na chirurgických odděleních pacientů – pacientů, kterým není nic dobré, stěžovačů, mizerů a bezobratlých slídilů.

Jak se do lesa volá, tak se z lesa také ozývá. I na vás poslanci, kteří jste tento zákon tak nedbale odhlasovali, dochází. Nechoďme, daleko, připomeňte si kupříkladu nedávné prezidentské volby. Nedostatek tiskovin způsobil, že i tyto, jak rádi medializujete historicky první volby, kdy si lidé mohli navrhnout i některého z vlastních kandidátů, že i tyto první volby nebyly tajné, jak bylo původně plánováno.

V prvním kole se pejskaři na ulicích objevovali se žlutými lístky sedmi kandidátů. Avšak ve druhém kole, kdy jsme u hlasovacích uren vybírali pouze ze dvou kandidátů…bylo ještě týž den jasné, který majitel psa volil Miloše a který Karla.

A co teprve volby parlamentní? Tou dobou bych být vámi, drazí poslanci, nenavštěvoval psí čtvrtě, abyste na vlastní oči nespatřili, jak s vašimi stranami a jmény nakládají vaši volební protivníci!

Zmizení

Toužil se toulat po hvězdách – a tak každý večer odešel se psem v holinkách k rybníku a brodil se v jejich odlesku. V zimě, kdy se rybník pokryl ledem, zkoušel chodit jako svatý po vodě. Žil sám a v okolí mu nikdo neřekl jinak, než-li Hastrmane. Bylo prvního října, když se vydal jako obyčejně ke hrázi rybníka hustě pokryté sítím. Pes začal neobvykle vyvádět, štěkal, jako by někoho dávil, měsíc – shodou okolností v úplňku-stříbřil vrásčitou hladinu.

Hastrman křikl: „Ťapino! Kde seš?“

Pes utichl – naposledy se ozýval odněkud z rákosí na druhém konci vody.

„Ťapino, křičel cigaretovým barytonem Hastrman a psa ne a ne najít.

Hledal dvě, tři hodiny, první podzimní mráz se vkrádal za límec. Už se chtěl vrátit, Ťapina celá mokrá a promrzlá nakonec vylezla odkudsi z pokryvu noci. Jakmile spatřila svého pána, celá radostná se k němu rozeběhla. Nevyptával se jí, kde byla, jak to, žes utekla, a tak. Večer nalil své čtyřnohé paní domácí horké mléko a upekl celé kuře, které si poté napůl rozdělili.

Druhé noci šel opět k rybníku. Drobné mušky, kdo ví, kde se v té zimě vzaly, nepřestávaly na Hastrmana dotírat. Oháněl se neustále kolem a jsa po nějaké době na ně už přecitlivělý, cítil jejich nožičky po celém svém těle.

„Ťapino, kurva, kde seš?“ Zanadával a ohlédl se kolem sebe.

Ťapina, jako posledně, zmizela v černé tmě. Co Hastrmanovi zbývalo – volal naprosto bezmocně do dálky, tleskal rukama, mlátil pohozeným klackem o strom – dunění, křik, Ťapina se neozývala. Hledal hodinu, dvě, neměřil čas, kdo ví, jak vlastně dlouho volal do prázdna. Až když usedl, pes přišel za ním. Ublácený, jakoby právě připlaval, schoulil se k nohám svého zoufalého pána. Hastrmanovi ty dvě podivné příhody však nedaly spát. Ťapina poslouchala na slovo a nikdy se takto nezachovala. Řekl jdem, šla, řekl čekej, čekala na místě, i kdyby po ní kameny házel.

Už se stmívalo a Ťapina už stála jako praporečník u dveří. Navlékl tedy kabát a kroutíce sám nad sebou hlavou, zamířil k vodám za noci tichým, jako smrt. Jak se vzdaloval od svého domu, slyšel, jak Ťapina za dveřmi naprosto nepříčetně kňourá. V holinách těžce zvedal nohy od rozbahněné země, vpíjela jej k sobě ohromnou silou, která brala Hastrmanovi poslední zbytky sil. Ubíral se po nevyznačené cestě kolem rybníka, aby přišel na kloub celému neobvyklému chování svého psa. Pomýšlel na mršinu, která by se zde mohla povalovat a kroužkem baterky maloval po lesklé trávě před sebou rychlé kruhy. Necítil nic, kromě bahna a známých pachů rybničné noci. Co když měla nějakou předtuchu?

Tu jej napadaly podivné myšlenky, „Vypnul jsem v doma sporák? Nenechal jsem otevřené kohoutky? A co kamna, nenechal jsem u nich blízko papíry, aby Ťapina ještě neuhořela?“ Psi mají prý silně vyvinutou intuici, varují před zemětřesením, poznají známého člověka na stovky metrů, vyčichají stopu i několik dnů starou.

Nebyl si jist vůbec ničím. Procházel opatrně loukama, okrajem zoraného pole a pak se v obavách o naplnění čehosi nevídaného vrátil zpět domů. Sotva však otevřel dveře, Ťapina se protáhla a zmizela ve tmě. Křičel, ale neměl sílu ji následovat. Posadil se zoufale za stůl.

Ráno musel do práce a tak nezbývalo, aby si došel alespoň na chvíli ulehnout. Dveře nechal otevřené a ve dvou svetrech pomalu usnul. Asi v pět ráno jej probudil známý hlas. Jenomže nejen on…těch šelestů přicházelo více. Vskočil z postele, zabouchl dveře a neuvěřitelně zíral před sebe. V jednom rohu Ťapina a ve druhém, jakýsi vystrašený vořech – střílel očima po zavřených dveřích a vrčel.

Za dva měsíce bylo u Hastrmana psů více. Ťapina, vzorná matka nosila štěňata po domě a on chodil k rybníku sám. Předtuchy prostě mívají řadu podob i významů…

 

Obnovený ráj

Před dávnými lety prý žili lidé v ráji. Jídla, pití, všeho dostatek, stačilo se jen natáhnout či udělat pár kroků a člověk měl, po čem toužil. Z jediného stromu však ochutnal nesměl, jmenoval se strom Poznání.

Náš příběh se stal tisíce let poté, kdy člověk okusil jablek u tohoto zapovězeného stromu, byl vyhnán z ráje a jsa rozumný, začal budovat na zemi svůj vlastní ráj, podobný tomu předešlému, na který se pamatoval z nebe. Jeho život byl však rozdělen na dvě části – na tu pozemskou a na tu, o jejíž podstatě toho nikdo moc nevěděl. Generace pozemšťanů proto dodnes budují svůj ráj, shromažďují své vědomosti do knih, aby je předali svým potomkům a ti pak mohli pokračovat v kdysi započatém společném díle

Už od počátku budování pozemského ráje se lidé potýkali s řadou potíží – jedni upřednostňovali výrobu piva, druzí sportovní dráhy, jiní technické vymoženosti, knihovny plné knih, pole plná úrody – a tak postupně vznikalo rozmanité dílo. Čas plynul, pozemšťané se stejným zaměřením se shlukovali, každému celku vládl po období svého pozemského života jeden vládce. Drobné monopoly se postupně sdružovaly, vznikali obří obchodní domy a výrobní koncerny, až nakonec stanul nad vším jediný pozemský majitel a vládce a ten se jmenoval Jízel.

Jízel vlastnil nejen továrny, ale také půdu, jezera, města, domy – prakticky vše hmotné, co se na zemi nalézalo. Stále dokonalejší a dokonalejší stroje automaticky zasévaly pole, obdělávaly je a když nadešel čas, sklidily úrodu tak pečlivě a hospodárně, že jen málokteré zrno přišlo nazmar. O lidskou přepravu se starala Jízelova létací peruť – díky dokonalému rozpoznávacímu systému čtení myšlenek přilétl pro kohokoli v případě potřeby přepravník a člověka bleskově přemístil kamkoli si usmyslel. Každý měl tak v podstatě vše, na co si vzpomněl. Jízel moc dobře věděl, že jedině tento způsob panování zabraňuje revolucím a dav nemá nutkání měnit zaběhlé zvyklosti. Vzhledem k tomu, že všichni žili v hojnosti, byli na sebe usměvaví a už se zdálo, že myšlenka obnovení ráje spěje zdárně ke svému cíli. Staré stroje automaticky vyměňovaly jiné stroje za novější a lepší, vše fungovalo bez zásahu lidské ruky a člověk nemusel postupem času dělat vůbec nic. Vzhledem k tomu, že vše patřilo Jízelovi a o vše se starali pouze jeho stroje, lidé desítky let holdovali pouze zábavě. Na jednu stranu jim nic jiného nezbývalo, neboť nevlastnili ani zemi ani nástroje na její obdělávání, na druhou stranu postupem času ztratili i motivaci se čemukoli novému učit a o cokoli se snažit.

Léta plynula dál, měnili se vládci a lidé postupně zapomněli na veškeré své běžné starosti. V dobách, kdy lidé už neznali vůbec nic, narodili se pan Adam a paní Eva. Jednoho dne spolu běželi kolem řeky a tu potkali stroj, který rozdával ovoce. Stalo se tak za vlády Kalicha, dalšího z řady neomezených pozemských vladařů.

„Co je to Evo za jablko?“ Povídá Adam.

„Neptej se, toto jablko si Adame jediné neber,“ povídá stroj, „toto je jablko Poznání pro Kalicha.“

Adam se však jablka chopil, kousl si. „Jej, dej mi taky!“ zažadonila Eva, vytrhla Adamovi jablko a okusila jej též. Chutí připomínalo obyčejné sládě.

V tu chvíli přišla těm dvěma televize, na kterou se právě lidé dívali pod stromy, nezáživná. Čemusi se tam smáli, popíjeli víno a stroje je mlčky obsluhovaly.
Kalich byl moudrý vládce a když se o té události dozvěděl, mávl jen rukou a pravil: „Nevadí, podej mi stroji prosím další jablko Poznání, máme jich v zahradě přeci dost. Od těch dob, kdy jsem tento plod prvně ochutnal, toužil jsem po dalším Poznání pln nespokojenosti z obyčejných věci. Jakoby dítě vyrostlo v dospělého člověka, jako když se zurčící potok změní v nevyzpytatelnou tichou řeku. Moudrý člověk zná sice pravdu, ale zaplatí za ni svým vlastním neklidem.“
A Kalich měl pravdu. Od té doby se Adam s Evou přestali radovat z řady obyčejných věcí, v té chvíli opustili ráj.

Období muškátového vína

“Tady máte lístečky a obálky, každý, kdo přijde, Vám musí předložit občanku, projít plentou a následně vhodit hlasovací lístek v obálce do urny! Mladá předsedkyně komise, kterou tu všichni oslovují paní inženýrko, důležitě vysvětluje práci volebního procesu.

„A musí být lístek v obálce zalepený, nebo ne?“ zvedá se první člen komise. Paní Weissová si chodí k volbám pravidelně přivydělat už skoro 20 let. Ty samé dotazy, výzdoba, papírová krabice se slepkami na urnu a se sklenicí erární rozpustné kávy. Jednou vyhraje levice, potom pravice, koalice pravice a levice, nová nadějná strana složená ze starých zkušených členů bývalé pravice a levice, paní Weissová si pokaždé vydělala pětistovku a jakožto řadová pracovnice druhý den odešla poctivě ke svému psacímu stroji. Letos se změnilo jediné, ve svých 37 letech je v celé volební komisi nejstarší.

„Jaký máte tablet?“ Zašeptala dívka sedící vedle a paní Weissovou tím přivedla do rozpaků.
„K čemu tablet?“ Podivila se popravdě paní Weissová.

„Já ho taky nemám. Petr“ ozval se z druhé strany příjemný hlas.

„Pavla,“ podala rychle paní Weissová tomu zachránci ruku, „myslím, že se známe od vidění..“

Petr zrozpačitěl: „Můžeme si tykat? Nevadí Vám to?“

„Ne, vůbec ne,“ odpověděla zoufale paní Weissová a rázem si vzpomněla na svoji nedávnou dovolenou v Turecku. V Ankaře si ji předcházel nějaký snědý kluk v kořenářství majíce ji za sestru její vlastní dcery.
„Bydlím odtud kousek a chodím do FAMu na nábřeží, také si Tě odněkud pamatuji,“ na to potěšeně Petr. „Co myslíš Pavlo, kdo to letos vyhraje?“

„Pokud máš na mysli dnešní volby, abych Ti pravdu řekla, na tom našem malém českém dvorku je mi jedno, kdo to vyhraje, když tu každý zná každého, stejně nakonec spolu všichni udělají koalici a nebo tichou dohodu. Co si budeme nalhávat, nejsme ani Francie, ani Anglie, ani Rusko, hlavní směr, kam se budeme ubírat nám ukáží stejně cizí mocnosti, tedy název výsledné vítězné strany mě moc nezajímá. Jde mi jen o to, aby se co nejméně kradlo a šlo tu tak nějak snesitelně žít…tedy aby se k moci dostali pokud možno slušní lidé.“

V tom se Petr chytl stolu tak pevně, jako by mu jej někdo chtěl vzít: „Říká se, že zvítězí komunisti, to bude hrozný,“ zachroptěl.

„Proč myslíš?“ Rozesmála se té Petrově náhlé podivné reakci Pavla.

„Všechno znárodněj a bude to v prdeli,“ zrudl Petr a podezřele pohlédl na svoji volební kolegyni: „Ty seš tady Pavlo za KSČM, že se tomu tak směješ, že jo?“

„Nejsem,“opřela se pevně do židle Pavla, „ale tak nějak se vzpomínám, jak jsme na základce neustále vzpomínali na Velkou říjnovou revoluci a měli se bát vítězství zlým imperialistů a od devětaosmdesátého vzpomínáme na Sametovou revoluci a máme se bát zlých komunistů. Náš národ asi potřebuje neustále nějakého třídního nepřítele z minulých let, aby na něj mohl hodit vše, co se nepovede, a hlavně, aby nemusel otevřeně řešit nic současného. Co si o tom myslíš?“

„Kecáš, Ty pamatuješ revoluci?“ rozzářili se Petrovi oči. A jaký to bylo, koží, ne?“

„Pavle stuhla krev v žilách. Ve svých sedmatřiceti je už pamětnicí. „Že jsem sem lezla,“ pomyslela si, avšak její truchlivost přebyla vzpomínka na krásná léta, kdy s tajnou láhví muškátového vína za dvacku pod bundou šla s kámoškou rozbít někam do centra vše staré, pitomé, kdy šla změnit svět k lepšímu, kdy věřila, že každý měsíc poletí do Paříže, za tygry do Afriky, na čokošku do Holandska.

„Jo, koží to bylo,“ špitla něžně po chvíli zasnění. Chtěla vyprávět dál, ale v tom si vzpomněla na babičku, která jí jako malé holce vyprávěla o své denní cestě do školy, o tom, jak se jako děti brouzdaly v zimě sněhem v dřevácích, učili se v jednotřídkách a leckdy nebylo na dřevo do kamen. „Mrzli jsme, ale bylo to krásné, protože jsme se všichni měli stejně“ – říkávala babička.

„Tak co…jaké bylo demonstrovat na Sametovce na Václaváku?“ nedal se Petr.

„Mno, bylo to pěkné, ale tak nějak přemýšlím, k čemu bych ta léta přirovnala. „Všichni jsme něco chtěli zkrátka změnit, zpívali jsme na ulicích i ve škole na kytaru, zapalovali svíčky a tak nějak v těch dnech cítili, že svět je náš.“

„A co předtím komunisti, střílelo se tu asi hodně, viď? Byl někdo od Vás z rodiny zavřenej..?“ Neustával Petr ve svých dotazech.

„Vy se učíte, že jsme tu před devětaosmdesátým žili jako na divokém západě, nebo co?“ Nevěřícně přimhouřila oči k sobě Pavla. „Žila jsem v osmdesátých letech, co blázníš, naši chodili normálně do fabriky a já do školy. My, pěšáci z kotelny, musíme vždycky přikládat,“ zazubila se opět Pavla a přemýšlela, kolik bude asi Petrovi let…osmnáct, devatenáct..ostýchala se zeptat.

„Fakt se tu nestřílelo? Ale my se učili…“ Pátral v paměti zklamaně Petr, jako by listoval v učebnicích dějepisu.

„Ne, nestřílelo se tu, akorát jsi musel všude říkat, že máš rád Sovětský svaz. Jak Ti povídám, naši pracovali v Tesle, která se teď jmenuje myslím Marconi, místo angličtiny se všichni učili ruštinu, bylo to prostě jiné…nikdy jsme se nedostali do střetu se zákonem, tedy popravdě řečeno Ti o vězení a tak neřeknu více, než-li znáš z těch svých knížek.“

„A co bylo pak, po revoluci?“

„Pak už to asi znáš, všichni byli, stejně jako to znám z vyprávění mého dědy po druhé světové válce, odhodláni něco dělat. Řada šikovných lidí se dokázala odpoutat a něco založila. Na druhou stranu, jako po každé revoluci se také začalo hromadně krást a kdekdo lidské důvěry chladnokrevně zneužil. Pak začaly mobily, internet, prostě celosvětově nový věk.“ Pavla vyprávěla a vyprávěla a pak si povšimla, že její přítel z volební komise posmutněl.

„To už nezažiju,“ povídá, „založil jsem jen s kámošema občanské sdružení, víte, promiň, víš, chtěl bych, aby u nás bylo povoleno na ulici svobodně hrát, jako je tomu třeba v Budapešti nebo v Berlíně. Vlastně ani nevím, zda ty naše petice na úřadě někdo vůbec čte.

„Petře, to je super!“ Vykřikla Pavla. „Pokud něco děláš nad své povinnosti z přesvědčení, že někomu chceš pomoci, něco měníš a to je dobrý!“
Volby dopadly v onom pražském okrsku jako za posledních 23 let pokaždé. Největší parlamentní strany dostaly nejvíce hlasů, ti samí kandidáti a tu a tam mezi nimi rudá vlajka, aby bylo nadále na co naříkat.

Pavly strana Národního usmíření dostala pouze dva hlasy a ona šla mlčky druhý den v noci s pětistovkou v kapse z volební komise. Na rohu ulice div neporazila dvě holky s muškátovým vínem. Zpívaly proti kamenným průčelím okolních domů Beatlesácké Let it be.

Vždyť za měsíc bude listopad a ony běžely kamsi proměnit svět…není to krásné?

 

Poslední hodinka

„Tak co, Miluško, bylas někde na dovolené?“ Oslovil pan Křepela na návsi sousedku. Ta s sebou cukla jako obvykle leknutím. Paní Růžičkové je sotva sedmdesát. Díky zelenému zákalu, který ji trápí léta, vidí sotva na cestu a proto zdraví na návsi pro jistotu každého. Místo lidských tváří vidí, jak sama říká, samá barevná prasátka. Své známé rozpoznává bezpečně podle způsobu chůze.

„Ale Péťo, byla jsem akorát ve Dvoře Králové, Ludvík si chtěl pohladit žirafu.“

„A pohladil?“

„Víš Ty, že jo? Když jsme došli k tomu jejich žirafinci, kydali tam právě hnůj a znáš Ludvíka, ten se nebojí nikoho. Cloumal tou ohradou tak dlouho, dokud ho nevzali dovnitř a on si nesměl sáhnout té nevětší žirafě na hlavu.“

„Tak to je Ludvík velkej kluk,“ rozesmál se pan Křepela. „Nevím, zda to o mně Miluško víš, ale ve Dvoře mám příbuzné.“

„Ale di, myslela jsem, že jsi odtud, z Troskovic,“ hodila za sebe loktem sousedka, jakoby chtěla odehnat mouchu.

„Mám tam bratra, sestru a rodinnej hrob, Miluško. Do Troskovic mě přivedly slepice. Musíš ke mně chodit častěji,“ zazubil se pak Křepela.

„Kecale, prej slepice, kdyby Tě tak slyšela Tvoje Věra,“ začervenala se paní Růžičková a levou rukou si nervózně přejela po vlasech. Pro pana Křepelu měly ženy pokaždé slabost a v tom tkvělo jeho celoživotní štěstí.

„Myslel jsem ty v kurníku přirozeně, „ zvážněl soused.

„A co ty, nádhero, že Tě tu vidím s prázdným košíkem. Ukáž, pár asi lišek, tohle domu ani nenos…rostou?“ začala paní Růžičková sousedovi náhodně vyhazovat houby z košíku.

„Miluško, co to děláš, to byl masák,“ ucukl rychle houbař košíkem. „Jak vidíš, tak rostou, akorát moc daleko od sebe.“

„Dědku starej, máš už koukám stejně dobrý voči, jako já, mladí včera přinesli dva košíky. Ale nic, musím letět, mají nám dnes přivést myčku.

„Myčku, k čemu myčku? Vždyť mají doma Tebe!“ zahudroval soused, zatímco se jeho obdivovatelka už pomalu ztrácela v zatáčce a on zůstal na místě s těma houbama docela sám.

Pan Křepela přišel domů, na lince a ve dřezu ležely použité hrnce. „Už to budeš mít studený,“ prohodila žena, otřela si ruce do utěrky a šla pro hluboký talíř. „Koukám, žes něco našel, dnes si můžeme udělat smaženici, dlouho jsme jí neměli, co říkáš? Měli v krámě ještě noviny a nebo jsi na ně zapomněl?“ zeptala se v běhu s talířem k polévce, nabrala ji a ze setrvačnosti stačila rychle umýt první špinavý hrnec. Pak se otočila a muž plácl novinami o stůl.

Paní Křepelová udělala během pár minut tak vrchovatý hrnec smaženice, že ji dojídali i večer u televize.

„To je bolest!“ probudil se pan Křepela v jednu ráno. Nemohl se ani narovnat, pod pravým žebrem cítil tlak, který se pln bolesti šířil kamsi dolů. Nemohl se nadechnout, vstát, žena sáhla rychle po brýlích a vytočila lékaře.

„Jaká zdravotní pojišťovna, co to melete, povídám, že mi manžel umírá, koukejte prosím přijet co nejdříve!“ vzlykala do telefonu při volání první pomoci.
Pan Křepela sténal, až v bolestech udělal nehty do prostěradla několik děr. Přesto neustále vyčítavě pokřikoval na ženu, že doktora volat nemá. „Co pořád blbneš se záchrankou, dvacet let jsem u doktora nebyl a ani teď nepotřebuju!“

Asi po půl hodině zaštěkal venku pes a kdosi zazvonil na zvonek u vrat.

„Lež, ani se nehni,“ zašeptala psychadelicky žena, hodila na sebe bundu a šla otevřít.

„Vyhoď ho ven,“ zasténal pan Křepela – jenomže to už byl v pokoji úplně sám. Hodiny tikaly hlasitěji, než-li obvykle. Pana Křepely se zmocnila úzkost. Slyšel své vlastní srdce, jak bije do žeber, jakoby chtělo opustit tělo. Bolest pod žebry náhle ustoupila a pan Křepela se roztřásl zimou. Sáhl na židli po černém svetru, nasoukal se do něj a posadil se na pelest. Pak už jen uslyšel, jak za jeho zády někdo otevřel dveře.

„Kriste! On už se připravil..“ vykřikla žena, sotva spatřila muže u lampy na nočním stolku zahaleného do čehosi černého. „Pane doktore, dělejte něco!“

Lékař jen pozdravil, automaticky si nasadil na uši sluchátka a pobídl pana Křepelu, ať se svlékne, že by se na něj rád podíval.

Pacient bez odporu sundal svetr a tiše zahudroval: „Histerka, že ji posloucháte, nic mi není.“

„Pane doktore, to není pravda, ještě před půl hodinou kňučel jak ta naše Ťapina,“ vzlykala žena.

„Dech dobrý, srdce dobrý, lehněte si prosím na záda,“ doktor s neurčitým výrazem diktoval úkony, jakoby je četl z nějakého neviditelného recepisu.

„Tak, to bychom měli, co jste měl k večeři?“

„Smaženici z hub a čaj,“ zachroptěl pan Křepela.

„Smaženici, hm.. Vypadá to na špatný žlučník, měl jste už někdy takové bolesti? Míváte poslední dobou těžko od žaludku?“ Vyptával se nadále lékař. Zatímco pan Křepela odpovídal ne, paní Křepelová byla opačného názoru. Oba se neustále překřikovali, až se z ničeho nic dal lékař do smíchu.

„Čemu se smějete?“ Zmlkl pan Křepela..

„Ale nic, směji se jen tomu, jak neustále zabejčeně věříte tomu, že Vám nic není. Chlape, ruku na hruď, už Vám není dvacet. Podívejte se na ty mouchy, jak na Vás sedají..vy už tu dlouho nebudete.“ Zvážněl lékař.

„Jedeš, prostě se potím,“ odehnal z peřiny dvě mouchy pan Křepela a hned nezapomněl lékaři převyprávět historku o svém kamarádu gynekologovi, který žije sám a tak, nemajíce ženy, v práci trpí jako raněné psisko. Myslel si, že lékařskými anekdnotami doktora potěší. Ten se však chvíli smál a pak pln únavy pravil: „Dám Vám teď injekci, měla by Vám pomoci a zítra v jednu se stavte za mnou na poliklinice.“

Sotva lékař odešel, pan Křepela se ženě zapřísáhl, že do nemocnice nevkročí jinak,než-li nohama napřed. A tak musela druhý den do nemocnice sama.

Recept proti příštímu žlučníkovému záchvatu zněl jasně: „žádné tučné, smažené, česnek a pálivé koření, poslední lehké jídlo v šest večer.“

Vzhledem k tomu, že se pan Křepela těch much – i když to nepřiznal – obával, jedl pilně ta všechna zdravá jídla ještě následujících šest let. Poté se do nemocnice dostal rovnou na operační sál – se svým dalším žlučníkovým záchvatem.

Blinkry

„Klidně se s Tebou vsadím, že po deseti Birellech nic nenadejcháš.“

„Řídím já, takže první dotaz frajere. Co mi dáš, když nás chytnou a nadejchám?“
Vincek pokrčil roztržitě rameny.

„Klid Vincku, ty Tvoje keci mě sice někdy pěkně serou, ale mám Tě rád a nějakej ten Birell s Tebou dám,“ rozesmál se přátelsky Milan.

V hospodě U bílého jelena nebylo přes kouř vidět. Na stěnách visely stovky pivních tácků za plexisklem, které bylo myté jen do výše vztyčených paží hostinského. Kam od země nedosáhl, tam začínala šmouha a nánosy mastných usazenin.

Hospodského Peška proslavil jeho neobvyklý sluch, byl takzvaně citlivý na slovíčko. Seděl celek pokrčen v rohu místnosti a moc se nehýbal – vypadal, že spí. On však nespal, ale číhal jako kuna! Jakmile kupříkladu uslyšel takovýto hovor: „Kamaráde, to když mi bylo osmnáct, to jsem do sebe kopnul čtyři zelený a nic mi po nich nebylo,“ už Pešek nalil čtyři zelený a donesl je mluvkovi.Proto musel Milan nakonec skutečně těch deset Birellů vypít, když už tak o nich Vincek pěkně začal. V hospodě U bílého jelena se proto mezi štamgasty nevedla zásadně řeč o nápojích do chvíle, kdy si dotyčný nepotřeboval objednat. Jakmile se nový host ohradil, že nezaplatí, co si neobjednal, stačilo, aby se hospodský podíval kolem a už tu stála řada silných dobrovolníků. Potížista nakonec nezaplatil pouze svoji útratu, ale také pokutu – deci velkého myslivce, patrona bílého jelena.

O půl jedné vzal Milan Vincka na záda a odvlékl jej do své felície zaparkované nedbale před pohostinstvím.

„Milane, má to tam Pešek dobrý, viíď?“ kokrhal Vincek, zatímco už Milan sundal páku z volantu a nervózně nastartoval. Patnáct let stará felície neměla známky škrábnutí, jediné, čím se přiblížila kvalitě od svých zdevastovaných vrstevnic, byly blinkry. Svítily stále a bez bliknutí – pokud chtěl řidič odbočit, musel přerušovat světla svým vlastním přičiněním. Po roce trvání závady získal Milan v prstech cvik, příslušnou pákou u volantu pohyboval nahoru a dolů s neuvěřitelným citem, díky nemuž dosáhl v celku věrohodného blikání.

„Mi, Milane, jeď doprava, nezapomeň, že jedeš nejdřív k nám,“ ozývalo se odkudsi zezadu, zatímco do skel a do kapoty začal bubnovat první déšť. Silnice se leskla a po pár minutách déšť přidal na síle. Milan odbočil z hlavní směrem do motolského vrchu. V té chvíli kde se vzal, tu se rozezněl maják policejní hlídky.

„Dobrý den, pane řidiči, kontrola dokladů,“ prohnul se autoritativně v zádech mladý obtloustlý muž v zeleném.“

„Tady máš moje,“ stáhl Vincek pomalu okénko a podal policistovi prázdný obal od sušenek.

„Milan hledal po kapsách a jakoby omylem vyndal z portmonky od dokladů nejdříve fotografii sousedovic psa s roztržitým: „Můj pes, promiňte.“

Toto zdánlivě malicherné gesto Milana několikrát zachránilo od placení. Během své dlouholeté řidičské praxe odpozoroval, že většina policistů má ke psům blízký vztah. Často tímto svým trikem uvolnil napětí a převedl řeč na chovatelské téma.

Policista si však psa nevšiml plně zaujat Vinckovou hlavou, která vzlykala v okénku, že nechce do vězení. Vincek prosil za odpuštění i samotného řidiče, kterého podle svých slov donutil k opilství.

„Pane řidiči, požil jste před jízdou alkohol?“ Přikročil k autu druhý muž v zelené uniformě.

„Ne, nepožil,“ zrudl Milan.

„A jste ochoten se podrobit dechové zkoušce?“ navázal řeč první příslušník, zatímco Milan zarval dlaní Vinckovu hlavu dovnitř.

Milan zafuněl do přístroje a následně si oddechl. Přístroj byl natolik zmatek deseti Birelly, že nenaměřil vůbec nic. Oba příslušníky klepali nástrojem přiznání jako rtuťovým teploměrem, ten se však odmítal probrat tak silně, až to uvnitř bouchlo a ona už nevylezla ven

„Víte pane řidiči, proč jsme Vás zastavili?“ Pokračoval už poněkud mimoděk policista dávaje alkoholtester do pouzdra, zatímco se z Milanova auta ozývalo spokojené chrápání.

„Předpokládám, že děláte namátkovou kontrolu nebo tak něco,“ usmál se Milan.

„Zaujali nás pane ty Vaše blinkry. Víte Vy vůbec o tom, že Vám blikají poněkud pomaleji, než-li je obvyklé,“ vyzvídal pozorný policista procházeje se po rantlu střechy dvěma prsty.

„A víte, že je to možný?“ Div, že nevyskočil do výšky Milan. „Jakmile je venku vlho, ty blinkry se prostě zpomalí. Už jsem s tím byl v servisu, chlap se mi tam v tom chvíli vrtal, prej, už to bude dobrý a sami vidíte. Ten den bylo totiž pěkně a tak jsem vyhodil dvě stovky zbytečně. Jsem rád, že mě na to upozorňujete, nemáte tušení, čím by to mohlo být?“ Nastolil Milan konečně téma a sledoval oba muže, jak se k celé věci postaví.

V té chvíli se tomu menšímu policistovi rozzářily oči a slezl prsty z auta: „Možná vím. Takové problémy s blinkry měly totiž staré tatrovky. Když auto zmoklo, jak byl teplý motor, v přerušovači se nakondenzovala voda a on pomalu přestal fungovat.

„Skutečně?“ nevěřícně na to Milan doufaje, že si ty blinkry nepůjdou společně vyzkoušet.

„Jak vám říkám, ten samý problém mívaly tatrovky. Zkuste splašit třeba někde z vrakoviště přerušovač a vyměnit ho. Rovnou Vám řeknu, že u tarovek takto blbnul každej a felície na tom dost možná nebudou o moc lépe.“

„Dobrý nápad,“ pochválil Milan policistu za jeho okamžitý plodný přístup k řešení technického problému.

„Milane, seš střevo, ani nevíš, co máš pod kapotou,“ otevřelo se opět okénko a v něm se ukázala Vinckova hlava.

„To bude dobrý, najdu si někde na internetu plánek a podívám se, co a jak je třeba kde povolit,“ na to Milan, „to zvládnu, děkuji.“

„Netraťe čas zbytečně, když nemusíte a otevřete kapotu, hned ho najdu,“ nenechal se ve své iniciativě přerušit odborný policejní znalec.

Milan zbledl, situace se mu pomalu vymykala z rukou v rozrušení ne a ne vymyslet způsob, jak policistu vyhnat od auta pryč.

„Víte, musím se Vám k něčemu přiznat, „zalhal podruhé Milan, „mám přetržené lanko od té páčky pod volantem a tu kapotu jen tak neotevřeme.

„Alé a co máte ještě utrženého?“ začal se celou věcí opět autoritativně zabývat příslušník.

„Jen to lanko, přiznám se Vám dobrovolně, stalo se mi to minulou neděli a neměl jsem čas, kdy bych to opravil. Znáte to, z práce do práce, rodina a pes..“ snažil se podruhé vytáhnout trumf psa Milan.

„No, tak děkujeme pane řidiči,“ pravil otráveně policista,řekněme, že až na některé maličkosti máte vše v pořádku.

Rozloučili se a od té doby Milan pokaždé, kdy vezme Birela do rukou, nezapomene odvyprávět tento příběh.

 

Džin

„Džinee, vylez ze své láhve!“ Co nejhlubším hlaserm četl tatínek pohádku o Džinovi.
„V lahvi to zahučelo a tu se z ní vysoukal duch, který pravil: Tady jsem můj pane, jsem Váš otrok, čím Vám mohu posloužit?“
„Hele, tati, kde se vzali duchové?“ skočila do řeči tatínkovi Zuzanka.
Tatínek se právě nadechoval, aby pokračoval..zastavil se a vydechl: “No duchové holka, takový duch přeci vyleze z každého člověka, který umře.“
„A kudy z něj vyleze?“ vyvalilo oči vystrašené dítě.
„Nevím,“ uvažoval rychle tatínek, „duch totiž není vidět a tak se nediv, že nevím, kudy pak vylézá ven.“
„To nevadí. Ten Džin tati, to musel být nějaký Vietnamec, viď?“
„Jak Tě to prosím Tě napadlo?“
„Myslím na toho malého pána od nás ze zeleniny, také se pořád vyptává: Pane, co si pšejete? K Vašim službám, udělám pro Vás, co si budete pšát.“
Tatínek se zamyslel, co má odpovědět v obavě, aby neřekl nějakou pitomost, na kterou se přijde Zuzanka doptat do průjezdu k tomu šikmookému chlapíkovi.
„Džin musel být Zuzanko úslužný člověk, ale jak vidíš, tady na tomto obrázku nemá šikmé oči,“ vymyslel bleskově vyhýbavou odpověď.
Dítě popadlo knihu a usoudilo, že skutečně Džinovy oči jsou rovné, tedy spíše kulaté.
„Tak to byl pan Vávra, který u nás seděl neustále vožralej před barákem. Měl tak rád tu flašku, že se v ní zabydlel i po smrti,“ zvídavě našla dalšího adepta na Džina Zuzanka.
Tatínek se rozesmál a pravil, že pan Vávra by to skutečně být mohl, avšak pak by musel také pracovat a být úslušný k lidem jako pan Vietnamec. Což nebyl.
Zuzanka uznala, že tatínek má jako vždy pravdu a rozhodla se, že přijde původu ducha Džina na kloub.
„Tondo, pověz, nevíš, co je se Zuzankou?“ Zatahala za rukáv v kuchyni tatínka maminka. „Dneska jsme byli u doktorky a prý se jí ptala na nějaké duchy. A najednou se tak nějak divně za každým otáčí.“
„Ale nic s ní není. Četl jsem jí o Džinovi a tak asi pátrá po nebožtíkách.“
„O čem jí to čteš?“ Vyhrkla maminka.
„Toho si nevšímej…ptala se mě, kde se vzal duch Džina. Co bys ji na to řekla ty chytrá? Apropo, je už dost velká.“
„Hele, moc to nepřeháněj, je jí teprve šest. Víš, kam mě dneska táhla, že se půjdeme projít? Na hřbitov.“
„Alespoň jste se prošli na vzduchu, toho si nevšímej,“ na to opět flegmatický otec.

Čas běžel, Zuzanka postupně přestala po důchách pátrat. Jednoho sobotního rána všal vstala a Fifík, její křeček, se nehýbal. Chtěla jej vzít do rukou a pojednou pocítila, že je tak nějak zvláštně chladný a stuhlý.
Běžela tedy do kuchyně a Fifíka podala mamince. „Mami, Fifíkovi je asi špatně?“
„Ukaž,“ převzala maminka stuhléko Fifíka a pohladila Zuzanku,“jdi k tatínkovi a já ho odnesu k panu doktorovi, jo?“
„Tak jo a můžu jít s Tebou?“
„Ne, to nemůžeš Zuzanko, neboj, nic to nebude,“ vyhrkla maminka a oddychla si, když dcera odešla probudit tátu. Pak si rychle obula boty a s mrtvým křečkem vyběhla před dům.
„Co teď s ním,“ pomyslela si, „je neděle a žádného stejného křečka nikde neseženu.“
Zatímco takto chodila s Fifíkem v kapse po sídlišti, tatínek pochopil, co se stalo. „Pamatuješ Zuzanko na Džina?“
„Myslíš toho ducha?“
„Jo, přesně toho. Včera, když jsem šel spát, jsem uviděl nad Fifíkovou klecí takové malé světýlko. Na chvíli se posadilo na klec a pak odpelášilo kapsi, jako ten Tvůj Fifík. Tak jsem si říkal, to je ale divný!“
„Ty myslíš, že Fifík umřel?“ Dovtípila se rychle Zuzanka.
„Podle mě se Zuzanko vydal jen na cestu, o které nikdo nic nevíme.“ Pokýval hlavou otec a Zuzanka v té chvíli usoudila, že se má Fifík opět dobře. Fifík totiž zdrhal vždycky tam, kde bylo něco k jídlu nebo kde by se mohl schovat a vyspat.
„A máš nějakou flašku?“ Zavzlykala Zuzanka.
„K čemu flašku?“
„Kdyby se chtěl Fifík vrátit, aby měl kam,“ snažilo se dítě zadržet pláč.
„Něco najdeme, pojď,“ popadl tatínek Zuzanku za ruku a na první lahev od piva dali společně nálepku „Fifík“.
Sotva zabušila maminka na dveře, Zuzanka jí přišla říci tu ubrečenou novinu. Maminka v rozpacích zapátrala v paměti, co bude muset odpovědět, až se dítě zeptá na toho chcíplého křečka, které má neustále v igeliťáku v kapse od bundy.

A tak nakonec, musela vyjít pravda najevo. Fifík byl zahrabán na dvorku před domem a Zuzanka spala několik týdnu se zelenou láhví od piva, pro případ, kdyby se vrátil.

Karel

“Slečno Třísková, hlídejte si prosím toho svého psa, rozhrabal mi na chodbě už několikrát muškáty!” Křičí důchodkyně Málková z 5. poschodí.

Lucie hledá klíče od bytu po kapsách a pokouší se celá překvapená, aby řeč nestála, alespoň něco odpovědět: “Paní Málková, s čím vy ještě nepřijdete. Vy jste tam u Vás na patře snad našeho psa viděla?”

“Kdo jiný by to byl? Narozdíl od Vás tu bydlím třicet let a nikdy se mi nic takového nestalo.”

“Co Vám na to mám říci paní Málková, buřty v květináči nepěstujete a naše Ťapina je čistě materialisticky založená fena. Upřímně řečeno, kdyby začala s pojídáním kořínků, moc by mě potěšila, ušetřili bychom alespoň za kuřecí prsa, hovězí zadní a za vepřovou šunku od kosti. Už ani tu nechce.”

“A kdo jinej by to asi tak mohl být?” Nedá se odbít Málková.

Lucie konečně nalézá klíče a při odemykání se přemýšlí, kdo by mohl mít zájem o takové proschlé kytky: “Podle mě ty Vaše kytky rozhrabala nějaký vožralá dvojnohá kuna, paní Málková.”

“To mi jako chcete namluvit, že u nás na patře chlastáme?” Rozčeřila se sousedka.

“To netvrdím, ale mě kytky nikdo nerozhrabává. Už po několikáté Vám opakuji, že k Vám do patra ani já ani naše trustá Ťapina nechodíme. A s tím chlastem..jsou Vánoce, na někoho to sedne a máte to.”

Paní Málková se nenechala přesvědčit, mávla rukou a během dalšího dne dokázala nalomit dvě partaje v somě, aby Lucii domluvily, ať se svého psa vodí po domě na vodítku, neboť jejich muškáty díky tomu nevychovanému tvorovi trpí. Dokonce i pan doktor Hroch, chovatel starého olisalého jezevčíka se snažil s Lucií tento nenadálý problem se psi v domě zkonzultovat a při této příležitosti velmi okatě naznačil, že jeho pes to určitě nebyl, že chodí se psem vždy na vodítku.

Lucie chtěla zprvu všem, kdo ji obvinili, koupit přírodopis, avšak nakonec se rozhodla pro levnější východisko. Neváhala a sestavila na papír okamžitě ze svých sousedů a sousedek vědecký tým, který měl exaktvním pozorováním dokázat, zda je tato nova teorie paní Málkové pravdivá či nikoli.

Sepsala následující vázvu, kterou nalepila na vchodové dveře:

“Drazí sousedé,
již tři lidé pojali podezření, že naše fena se díky své vlastní píli o kvalitu svého ducha stala vegetariánkou a za vaší nepřítomnosti vyjídá kořínky okrasných květin. Touto výzkou prosím pozorovatele, kteří ji při činu spatří, aby ji vyfotografovali a snímek mi předali, Prokáže-li se daná domněnka, půjde pravděpodobně o prvního psa na zemi, který v rámci své sebepíle duchovně prozřel a stal se vegetariánem. Slibuji, že poté vyjdeme Ťapině vstříc a místo kuřat, libového vepřového i hovězího bude dostábat celer, mrkev, ředkve a další zdravou kořenovou zeleninu. Nepodceňujte prosím tuto výzvu a exaktně pozorujte.¨
Za pozorovatelský tým Vám srdečně děkuji,
Lucie.”

Lucie kupodivu zjistila, že lidé v domě na její výzvu nereagují a kolem dveří obchází jakoby nic. Každé ráno byla chodba plna hlíny a v Lucii to vše vyvolávalo dojem,. jakoby někdo v těch květináčích něco zapomněl a po nocích to chodit tajně vyhledávat. Lucie tak nakonec vzala celou vědeckou činnost do svých rukou. Budík nařídila na pátou raní, popadla Ťapinu a se slovy “čichej” ji příiměla k průzkumu společných prostor domu. Ťapina zahořela a hbitě přitiskla čenich k zemi. Odborně s napruženým tělem jako struna sledovala čerstvé stopy vedoucí v korydoru nově rozhrabaných květin. Netrvalo dlouho a Lucie i pronásledovatelka zmizely v suterénu.

Suteréní místnost pod schody byla prázdná, po stranácj se leskly pouze dvoje staré těsné plechové dveře vedoucí ke sklepním kójím. Stopy v nejnižším z pater opisovaly neviditelné kruhy. Slova “čichej, čichej” přivedla Ťapinu do transu, třásla se nedočkavostí a začala krutě vrčet a štěkat. Tímto způsobem aktivovala jednu z pozorovatelek vědeckého týmu k halasnému nadzvednutí špehýrky.

Expedice skončila neúspěšně, zvíře, které dostalo tajné krycí jméno Karel, zvítězilo.

Lucie začala do suterénu nosit obětiny – mrkev, sýr, vodu, špek a pečivo. Zmizela vždy pouze kořenová zelenina a to mezi 22. a 24. hodinou.

Od chvíle, kdy byl Karel takto pravidelnbě zásobován, muškáty ponechal a věnoval se pouze denně čerstvým kouskům. V domě nastal klid a mír. Málková nenávistně Ťapinu přehlížela a ta se o ni naoplátku, kdykoli se střetly na schodišti, otřela celým svým kožichem.

V obavě o Karla sehnala Lucie dřevěnou bednu s padajícím víkem, do které nachystala nejrůznější ozkoušené potraviny, které noc co noc mizely z misky jako první. Chtěla Karla polapit a odnést ven – Karel však nebyl tak hloupý, jak Lucie předpokládala. Do pasti ani jednou
nazalezl.

Zato Málková, která bednu zakrátko objevila, byla zvídavější: “To je Vaše?” Hned na Lucii, která sousedku včas ubezpečila, ať si ničeho nevšímá, že bednu nachystala na odchyt zvěře hrabošivé – tedy na jezevčíka pana Hrocha. S gustem pak do bedny před sousedkou vpravila talířek s nakrájeným celerem, afrodisiakem, který jak známo mají psi nejraději.

“Vy myslíte,” zarazila se Málková, “že to dělá Džef pana doktora?”

“Nemyslím si nic, to vy jste označila psi za škůdce pokojových rostlin.”

“Pan doktor si narozdíl od Vás void Džefa na vodítku,” snažila se Málková o ústup.

“To já přeci vím, ale zamyslela jste se někdy na tím, proč musí vodit psa i v domě na vodítku? Nic jsem neřekla,” zamávala nad sebou Lucie dlaněmi, “nic jsem neřekla, ale přijde mi to přinejmenším pozoruhodné.”

Lucie časem zjistila, že ta bedna je navštěvovaná Málkovou častěji, než-li Karlem.

Po deseti dnech však Lucie zpozorovala, že pod domem kdosi vybudoval vydatnou noru. Vložila do ní tedy mrkev a nemohla dospat nedočkavostí, zda tam setrvá i do rána.

Mrkev nezmizela. Zato však zmizel Karel, denní pravidelný odběratel kořenové zeleniny. Ve skrýších zelenina bezděčně plesnivěla a nikdo na ni nechodil.

Lucie odklidila bednu i pokrmy a zasypala nory, které už nikdo neobnovil, pískem. Ostatně, zkuste několik dnů vkuse jíst pouze mrkev, celer a syrové brambory, také změníte pohostinství!

Klášter

Marian šel z konference o claudech pod světly lamp, které mu v těch houštinách vedoucích k hotelu připadaly jako malá slunce. Blátivé opadané listí mu čvachtalo pod nohama, víno jej slabě svádělo z cesty, pod každou svítilnou se zastavil, pohlédl do tmy a silně vydechl, jakoby byl už v cíli. Prožil příjemný den na konferenci o claudech. Hodinu co hodinu vystoupil dj přizvané firmy s fascinujícími marketingovými obrázky o světě budoucnosti a během svého vystoupení několikrát významně pravil: “Budujeme jedinečný cloud.” Marian si psal pečlivě poznámky, na závěr dne je prošel celé a povšiml si, že to bájné slovo, claud, ten oblak, který umí kdesi v internetu vše spočítat a má nekonečnou paměť, že tomu bájnému slovu claud vtiskl každý vystupující úplně jinou podobu. Souhrně řečeno, nikdo svým způsobem neví, oč jde, avšak všichni se chceme této polobožské myšlence nejlépe do roka přiblížit.

Marian šel z taněční zábavy, mety konference, u které pořadatel zapomněl na zásadní věc: tři sta mužů ona jedna žena, postarší vědecká pracovnice, paní v letech, která byla ráda, že vyšla schody k sálu. Taneční zábava se tedy proměnila na pozorování slečen z kapely a popíjení zdejší domácí slivovice. Kdosi vyslovil ono další slovo večera, klášter, jakýsi mladík ve žluté košili a modrém saku – hlavy včetně té Mariánovy se pootočily, aby posléze mohly rozvinout debatu o svém celoživotním zasvěcení výpočetní technice. Jediný Marian neřekl nic, zavřel oči, aby se mohl navrátit o deset let zpět.

Ačkoli Marian studoval techniku, večery trávil ve studentském rozhlase nad pořady o klášterech.

“To byly časy,” zafuněl do ticha nostalgicky páru, která záhy nakrátko vytvořila kolem lamp modravé kroužky.
Před těmi několika lety stanul tváří v tvář s mikrofonem v ruce zajímavému mladému muži z jezuitského řádu.

V kolika letech jste se Josefe rozhodl vstoupit do řádu?
Ve dvaceti letech, končil jsem přírodovědeckou fakultu v Brně.

Jednalo se o dlouholetý plán, či jste v jednu chvíli – jak se říká, vzplanul a šel z ničeho nic za Kristem?
Takto to u nás nechodí – vzplanete, ale do řádu jste přijat až po šesti letech denního pobytu s bratry v klášteře. Do té doby máte čas na rozjímání, zda se skutečně rozhodnete pro celoživotní zasvěcení. Dost velká část odchází, do řádu pak skutečně vstoupí jen zlomek těch, kteří – jak jste správně řekl, pouze vzplanuli.
Byl jsem zvláštní dítě, asi tak od sedmi jsem začal cítit, že má cesta povede ke klášteru, k modlitbám – této myšlence jsem se snažil vzdorovat po celou dobu svého dospívání. Proto jsem po gymnáziu nevstoupil ani do semináře, ale odešel do Brna za ornitologií. Předpokládám, že se mě budete ptát také na to, zda jsem měl dívku.

Měl jste dívku?
Jistě, v šestnácti jsem se zamiloval do spolužačky. Po zhruba čtyřech měsících, které byly moc krásné, jsem ucítil opět ono voláni. To už jsem věděl, že má se mnou Pán jiné plány. Rozchod bolel nás oba, má dívka vše naštěstí pochopila a dodnes máme mezi sebou krásné přátelství. Má pět dětí a občas mě pozvou k sobě na večeři.

A jak to máte s penězi, berete klasický plat, nebo hospodaříte jako jedna rodina společně?
U nás je tomu tak – pokud chci na limonádu, poprosím o nějakou korunu otce představeného.

Onen jezuitský klášter tenkrát Marian opouštěl naprosto rozpolcen. Vyprovodila jej ven skupina místních, pan Olek pracoval s panem Petrem v místním domě důchodců, Josef, se kterým jsem nahrál rozhovor, jezdil denně padesát kilometrů sloužit do domova pro děti trvale upoutané na lůžku. Budíček ve čtyři, pak modlitby a výuka, práce a večer opět modlitby a výuka.

Břink – činely vytrhly Mariana ze zamyšlení. Pak znovu břink a Marian zpozoroval, že právě narazil čelem do lampy. Tři návraty tam a zpět, nad sebou uzavřené nebe a kdesi blízko místo ke zdravému spánku.

Majitel Salónu psí krásy

Pan Pivrstein seděl opřen lokty v okně svého bytu a sledoval ruch ulice. Růže přepadlé přes zábradlí, které nikdo nestřídal a ony trhaly v onom letním odpoledni lidem šaty, jej fascinovaly.Bývalého majitele salónu psí krásy zaujmou totiž jakékoli předměty, které lze použít ke stříhání, tupírování, protrhávání a tak podobně.

‘To je dnes uz pátý buldok,druhá doga a čtvrtý chrt!’ Čárkoval si pan Pivrstein na kus papíru každého průchozího krátkosrstého psa, kterého zahlédl a leckdy po nevinném zvířeti z okna i něco hodil.Neměl rád kratkosrstá psí plemena,neboť právě móda krátkosrstých stála úspěšného majitele Salónu psí krásy živnost-takové psi lze vzít tak jedině žiletkou dohola, z pohledu odborníka na psí střih jsou-NEPOUŽITELNÍ!

‘Takovému čoklovi můžeš nasadit tak akorát čínskej chochol,’ procedil v zubech bývalý majitel psí střižny kdykoli, kdy přišla řec na příčinu konce jeho kariéry.

Živnost zmíněného bývalého podnikatele stávala ve Vlkově ulici čp.16 na pražském Žižkově. Velký štít s načechraným pudlem znaly nejvíce děti, které po plechovém zvířeti rády házely kameny. Dopad horniny způsobil lomoz, který následoval křik rozzuřeného psího holiče a když měly děti štestí,vzápětí i štěkot či dokonce úprk nedostříhaného psa. Mezi majitelkami psích kudrnáčů, chlupáčů a vlasáču byla střižna známa natolik, ze se sem sjíždely z různých částí naší pramáti vlasti.Až jednou,jednou se to stalo.

Salón psí krásy přijela navštívit až z Písku jakási paní Žofie Nademlejnská s vysokým vyzáblým mužem a s německým špicem. Onen bílý špic pojal k holiči takovou nedůvěru, že prskal už u vchodových dveří, ostříhat takové zvíře ve zdraví bylo takřka nemožné.

Partner, druh či kdoví paní Nademlejnské byl tichý člověk: ‘Úctivě zdravim,’ sejmul hned u vchodu klobouk a podal panu majiteli a současně i mistru Salónu psí krásy ruku.

Paní Nademlejnská byla stejná, jako ten naježený špic – sotva vstoupila, začala si pisklavým hlasem poroučet: ‘Vilibald není pane žádny obyčejný pes, má rodokmen šlechtice, několik předních medailí a…’ přerušila svou řeč paní, aby se nadechla,’…a nyní jej čeká turné na evropskou výstavu do Montpellier,slyšíte to dobře, Vilibald byl osobně pozván do Montpellier!’

‘K Vašim službám, mladá paní,’ uklonil se profesionálně k paní a poté i k Vilibaldovi pan Pivrstein. ‘Co pro Vás smím udělat?’

‘Ostříháte tady Vilibalda, řeknu Vám přesně také jak.’ Stejně strohým hlasem na to majitelka té uslintané nezřízenosti.

Nastalo velmi zdlouhavé vysvětlováni – mistr střihu měl řadu nápadů, avšak na na polemiky s paní Nademlejskou nebylo místo.

‘Nemohu slyšet, když tady Vilibaldík kňučí,’ rozlítostněně paní Nademlejnská zakončila svůj proslov, ‘Karle, můžeš prosím tady s panem..’

‘Pivrsteinem mladá paní,’ představil se krátce mistr a ukazovákem pohladil svůj knír.

Jakmile byl s jekotem Vilibald odveden a pan Pivrstein začal stříhat, zvíře se panu Karlovi vyškublo a stisklo v zubech velmi silně mistrovo zápěstí.

‘Což vy jej neudržíte?’ Obořil se mistr na vyvoleného Vilibaldova ochránce.

Ten se však roztřásl tak ustrašene, že nebylo ani slyšet ono jeho slabé ‘pro-mmiň-te.’

Mistr si omyl ránu pod kohoutkem a pak mocným hmatem uchopil Vilibalda pod krkem: ‘Takto se drží pes, pevně pane,’ zachraptěl opět s klidem při pohledu na zoufalého zákazníka.

Pan Karel uchopil levou rukou ony na všechny strany cvakajíci úzké čelisti pevně, přesně podle rad, pravou rukou zajistil krk. Zvíře se přestalo zmítat a holič konečně mohl ukázat, jakým je mistrem své profese. Nohy vystříhal až k bříšku, těsně nad zemí ponechal delší haluze, ocas, původně pravidelně huňatý, prostříhal a vykartáčoval s pečlivostí sobě vlastní. Vilibald přitisknut pevně k podložce se nebránil.

‘Vidíte, jaký z Vás má respekt,’ zazubil se pochvalně mistr na pana Karla. ‘Ještě jej vyfoukám a pak Vás poprosím, abyste mi jej obrátil na druhou stranu.’

Pan Karel držel psa zuby nehty, nic neříkal, častěji se díval z okna, nežli na výkonný stůl.

‘Otočte mi jej prosím,’ opakoval již po několikáté holič.

Pan Karel se stale díval sklivým pohledem z okna jako by byl zhypnotizován, neslyšel, dokud jej pan Pivrstein nepobídl rukou.

‘Jistě, promiňte, zamyslel jsem se,’ povolil svůj stisk ochránce stříhaného psa. Vilibald ani nemrkal.

‘Pane Karle, pusťte ho prosím úplně,’ poodstoupil holič.

‘Úplně? A co když uteče?’ rozhovořil se konečně pan Karel.

‘Ano,pusťte jej.’

Vilibald zůstal ležet bez hnutí, s očima vypoulenýma jako žába, namodralý mírně povysunutý jazyk se ani nezavlnil.

‘Člověče, vy jste ho normálně uškrtil!’ Otočil se pan Pivrstein neuvěřitelně na pana Karla, ten měl rovněž oči vypoulené a zdálo se, že k osudu toho ještě před malou chvílí nenáviděného zvířete má poměrně blízko.

‘Vi-vilibalde,’ opatrně strčil pan Karel ukazováčkem do psa v místech, kde byl již ostříhán. ‘Já já nechtěl,’ tiše na to. Poté pootočil hlavu doprava ke vstupním dveřím do ordinace, za kterými jej čekal – trest.

V té chvíli, co čert nechtěl, povolila klika.

‘Tak co se tu děje, že je tu najednou takové hrobové ticho!’ Paní Nademlejnská přišla panu Pivrsteinovi v té chvíli o dvě hlavy větší a širší a také silnější – mordijé!

A pan Karel – pan Karel ještě více zeslábl, vypouštěl z úst takové veliké bubliny a poklekl jako kajícník: ‘jseem vrah Žofinko, hrozivý vrah,’ špital, jako by se modlil.

‘Kde je Vilibald!’ zaburácela ta bytost a už i pan Pivrstein poklekl – ano, klečeli tam oba jako na trestné lavici.

‘Co to tu šaškujete, nerozuměli jste? Kde – je – Vilibald!’ Opět zahřmělo a do toho hromového hlasu se ozvalo až nadpřirozené zadunění plechu. Pak opět a opět, ta ohromná bytost začala ječet a vyběhla na ulici, kde řvala něco o harantech. Řinčení plechu ihned poté ustalo, navrátila se, chytila levou rukou za šíji pana Karla a pravou za vlasy mistra střihu.

‘Mrtev,Vilibald je mrtev,’ vzlykal pan Karel – pak se obrátil k místu činu a omdlel.

Vzápětí se otočil i pan Pivrstein, ustrnul – lehátko bylo prázdné. Paní Nademlejnská odhodila oba trestané a začala vyhazovat nepříčetne obsahy skříní, Vilibald nikde. Zatímco bezvlédné tělo pana Karla leželo na zemi, pan Pivrstein i rozběsnená chovatelka prohledali střižnu i čekárnu,Vilibalda nenalezli.

O týden později stály v policejnim zápise následující vypovědi svědků: ‘Já,obžalovaný Karel Nechvátal, uškrtil vlastníma rukama psa žalobkyně, paní Zofie Nademlejnské, majitelky mého – dnes již bývalého zaměstnavatele, Drogerie ZND, spol.s.r.o.’

Další výpověď: ‘Já,obžalovaný Josef Pivrstein, majitel Salónu psí krásy doznávam, že se celý čin odehrál na můj osobní příkaz, psa v plné výši uhradím, byť šlo v konečném důsledku o jev nevídaný,o jakési éterické rozplynutí těla oběti v místě mé vlastní ordinace.’

O záhadném zmizení psa psal přední pražský bulvár – dva novináři však nakonec označili majitele Salónu psí krásy za lupiče, následkem čehož seznam zákazníků vyhlášene střižny podstatně zeslábl.

Sotva se na celou záhadu ohledně zmizení psa pozapomnělo a majitel střižny se omluvil paní Nademlejnské a vyplatil bolestné třicet tisíc korun českých, vracel se jednoho podvečera domů, když tu na nedalekém Sladkovského náměstí zahlédl provaz a na něm Vilibalda. Opatrně se přiblížil, aby zloděje té vzácné pšíšery nevyplašil a už ho měl. Stál dva metry od drobného, asi osmdesátiletého chlapa. V šedém saku a klobouku vypadal ve svitu lamp mýticky. Mistr mu poklepal mu zezadu na rameno a neznámý muž se překvapeně otočil.

“Přejete si,” povídá.

“Přeji, rád bych se Vás zeptal, odkud mate toho psa?” Vypnul hruď majitel poškozené střižny.

Jenomže Vilibald začal vrčet natolik, že pan Pivrstein jen tak tak stačil uskočit jeho čelistem. Zvíře se zmítalo na provaze a vydávalo chraplavé zvuky.

“Od vnuka, našel ho na nádraží ty ničemo, to Tys ho tak zřídil!” zaduněl hlas toho nezmámého muže náměstím.

Pan Pivrstein ztratil bojovného ducha a vycítil, že bude lepší, pokud se omluví a vysvětlí neznámému, že se zřejmě spetl.

“Tak spetl??” Zaburácel ten hlas podruhé. Zvíře se položilo na záda a začalo vlezle a lítostivě kňučet, dokud jej nový majitel nesebral ze země. Zpola ostříhaný Vilibald vypadal skutečně zbědovaně.

“Sple-tl,” povídá pan Pivrstein a za hromů těch nejokázalejších nadávek zmizel, coby podezřelý z týrání zvěže, v ulicích.

Zprvu poškozená střižna se díky místnímu bulváru nakonec stala slavnou a pan Pivrstein zmíněnou historku o Vilibaldovi rád vyprávěl zákaznicím.

Nebýt filmů Marly a já s labradorským krátkosrstým retrívrem, nebýt komedie Čivava z Beverly hills, nebýt amerického snímku Turner a hooch s onou slavnou dogou a reklamy na seznamu s Krastíkem a hlavně dětí, kteří chtěly následkem toho same krátkosrsté druhy, fungovala by střižna pana Pivrsteina dodnes.

Pan Pivrstein dnes už jen sedává opřen lokty v okně svého bytu a sleduje ruch ulice. Zamiloval se totiž do růží, které dokáží lidem tak pěkně trhat šaty.

Vocas

V jednom zapadlém městě žil muž, který šel domů z jedné zapadlé práce uprostřed tohoto města plného zapadlých lidí do davu a do světel pouličních osvětlení. Žmoulal v ruce mobilní telefon – nechtěl nikomu volat – převracel jej v prstech prostě ze zvyku, aby něco mohl držet. Většina pouličnich krámků byla toho večera ještě otevřená a poloprázdná. Rád sledoval přes výlohy prodavačky, jak chodí sem a tam, gestikulují jedna s druhou, prodavače, kteří si čtou noviny a nebo inkasují některého ze zákazníků. Muž se podíval na hodinky a zjistil, že je už za pět minut sedm. V té chvíli mu zavybroval v pravé ruce mobilní telefon. Muž se zadíval na jméno a jeho obličej se rozzářil. Volá Ondřej, kterému na škole všichni neřekli jinak, než-li hardwerář. Ondřej byl už v období svého studia realizátorem řady vynálezů. Lednici Gorenje, kterou čerstvě rodiče přivezli z prodejny, vymontoval během víkendu zdroj a ten nahradil vlastním, trojfázovým. Otec se po návratu z chaty divil, proč kabel od cirgulárky vede čerstvou dirkou v okenním rámu právě do kuchyně. Mladý budoucí inženýr už i v této chvíli, kdy první česká trojfázová lednice přišla tímto okamžitě o záruku a kdy si oba rodiče rvali vlasy, už i v této chvíli přemýšlel nad inovací svého nového stroje. Během několika dnů postavil pod vlastním psacím stolem ohromný transformátor a měnič, který by mu i ČEZ v té době záviděl. Tímto počal lednici napájet z pokoje a tak mohl otec spokojeně řezat na své cirguli, zatímco lednice paralelně chrochtala na své trojfázy a úspěšně chladila máslo.
Muž zvedl telefon a pravil: „Ahoj Ondřeji, jsi to ty?“
„A kdo by Ti jiný volal ode mě z mobila.“ Podivil se Ondřej a na to se ihned odmlčel.
„Ptám se jen tak, jak se máš, už jsme se dlouho neviděli.“
„Heleď, Milane,“ šel ihned Ondřej k věci, „tak jsem si tuhle říkal, že bych si nechal přidělat vocas. Co si o tom myslíš?“
Muž se zamyslel a byl ohromen dalším z vynálezů svého bývalého spolužáka. Kdyby bývalo nešlo o Ondřeje, o kterém byl bytostně přesvědčen, že jednou dostane Nobelovu cenu za vynález léku na Bílou nemoc, zasmál by se..ale Ondřej, Ondřej si nikdy nedělá legraci. Ondřej totiž věci realizuje.
„A tak, Ondřeji, dost si mě překvapil, co Tě rozhoupalo k takovémuto rozhodnutí?“ Probral se po chvíli, kdy v telefonu uslyšel už podruhé krátké „co?“ „Co ty na to?“
„Ještě, abych to doplnil.“ tajemně po technicku pokračoval v telefonu Ondřej, „přemýšlím nad tím už dlouho, hele,“ a v půli věty hned ožil, „nechal bych si jej udělat u docenta Šnotka. Volám Ti, abych se se s Tebou poradil, co si o tom myslíš?“
Nastalo opět ticho a muž tak ihned seznal, že vynálezce čeká.
„Myslíš Ondřeji docenta Šnotka z kybernetiky?“
„A znáš snad nějakýho jinýho?“ Zvýšil hlas Ondřej.
„Ne, jen se ptám. Už jsi se Šnotkem o tom svém nápadu prosím Tě mluvil? Divím se totiž, že sis vybral právě jeho. Je to už starší pán, technik, výpočetní technik k tomu a ty na něj chceš vybruslit s vocasem.“ Se zájmem se místo odpovědi optal muž.
„Ne, nemluvil jsem s ním ještě o tom. Půjdu za ním v pondělí. To bude čumet, co?“ Zasmál se opět po technicku ve sluchátku Ondřej a místo tečky nezapomněl na. „Co?“
„Co. Je dobře, že jej překvapíš s takovým nápadem v pondělí, to bude odpočatý po víkendu, připravený na nové vynálezy..znáš ho, jak má na všechno rád klid.“ Začal žít novým nápadem svého kolegy muž.
„Že jo.“ Rozesmál se opět Ondřej. „Jen aby se o tom pak nebavil s Mejlou.“
„S Mejlou? Proč by se o Tobě nesměl bavil Šnotek s Mejlou?“ Udiveně na to muž.
„Protože Mejla ví, že jsem v tom .. no v klubu, víš co myslím. Co vím, ty máš už nějakou zkušenost s vocasem, co je k tomu třeba?“ Vyzvídal dále Ondřej.
„Já? Vlastně jo, pochopitelně, mám vocas. Podídej, Ondřeji, nějak se v těch Tvých myšlenkách ztrácím. Mejla – pokud je tedy po těch letech ještě má – má dva psi. Tedy k předmětu Tvé proměny bude mít jistě větší empatie, než-li Šnotek.“
„Tím klubem, jak jsi jistě poznal, jsem měl na mysli hárdwerářký klub HFU, pamatuješ?“ Opět odskočil Ondřej. “Co je prosím Tě k tomu vocasu třeba?“
„Heleď, Ondro, tedy k věci. Jaký další vocas si tedy zamýšlíš přidělat. Takovou tu oháňku jako pejsek, nebo nějakej dlouhej, jako má třeba kočka a nebo Ti stačí nějakej nenápadnej, jakej má třeba králíček.“ Snažil se dostat k věci muž.
„Králíček? Myslíš tím snad pana asistenta Zajíčka, z radia, že jo?“ Ozvalo se ze sluchátka.
„Tak třeba od zajíčka, to je jedno“.
„To není Milane jedno, žádný králíček na fakultě nepracuje. A kolik se to Phd může dělat let? A jak je to s placením za školu, to potřebuju vědět, chápeš?“ Konečně usměrnil své předešlé dotazy Ondřej.
„Kurnik,“ vzpamatoval se rychle muž, „má na mysli vocas za jménem, snad se neurazil, že s ním mluvím jako s bláznem.“
Muž odpovídal pokorně, že postgraduální studium je na tři až sedm let, že musí podat přihlášku a tak. Ondřej se dozvěděl, co potřeboval a slíbil, že v pondělí večer zavolá, jak pochodil.
Sotva zavěsil, muž opět v ruce držel mobilní telefon a připadal si jako jelen. Nebo jako vejr. Čuměl prostě jako vrána sám nad sebou a zamýšlel se nad různou faunou, ve kterou se člověk tak nějak na chvíli promění, pokud jej znenadání překvapí nenadálý telefonát.

Co když to řeknu

V laboratoři je zhasnuto. Pečlivě uklizený stůl s umytým hrnkem na kávu, nad stolem se v okně rýsuje silueta květiny. Pan Matulka sedí na židli sám s očima upřenýma na polici, ve které leží v Petriho misce šupiny několika zlatých plátků.

“A je to tady,” zašeptá spokojeně pan Matulka a nespouští z baňky zrak. Ruce má čerstvě umyté a sloupává v klíně z nehtů zbytky sloučenin, které se mu nalepily na ruce během posledního pokusu.

Když byl pan Matulka ještě kluk, chodil s tátou k Otavě a tam spolu rýžovali zlato. Kuželová půl metru široká rýžovací pánev byla těžká, že ji mohl sotva obejmout. Bílého tesáka a Volání divočiny Jacka Londona znal nazpamět. Když tehdy našel svůj první oblázek se zlatou žilou, táta mu vysvětlil, jak vzniká zlatý písek na Klondiku. Kámen zvětrá, rozsype se a písek voda odnese do řeky – povídal to tak tajemně, že se Milanovi zdálo, že se mu rozsýpá právě v rukách. Od té doby toužil po zlatě ještě víc.

“Mám to říci profesoru Hybakovi nebo ne? Řeknu-li mu to, nejsem si jist, zda se mnou bude chtít o těchto věcech bavit. Co si budeme povídat, ve své dlouholeté funkci musí sledovat granty, chod budovy a kdoví co ještě. Co by asi říkal, kdybych taklepal a řekl: “Vynalezl jsem zlato!” A navíc. Minulý týden se mě ptal, zda nechci na dovolenou, že se mu zdám příliš přepracovaný.”

Na střední škole měl pan Matulka nejraději hodiny chemie. Doma studoval přeměnu zlaté rudy na měď, stříbro, olovo či na antimon a na následné oddělení zlata z tohoto procesu.
Miloval příběhy alchymistů o tom, jak vynalézali izolaci kamene mudrců z moči, a pak objevili fosfor, nebo když chtěli arabští alchymisté odloučit z kapalin al kohl – tedy podstatu látky, objevili tak mimoděk destilaci alkoholu. Každý chtěl něco a přitom vynalezl mimoděk něco jiného. Ty příběhy studoval mladý vědec v době, kdy jeho spolužáci trávili čas s dívkami v parcích.

Se zlatou rudou potřebnou pro výrobu zlata měl už tehdy student Matulka problém – v jeho letech nemohl jen tak vycestovat, do starých dolů přístup neměl a tak vidina zisku této rudy k pokusům byla ta tam. Po studiu na VŠCHT, kde jej nikdo díky jeho podivínskému nadšení pro výrobu zlata neoslovoval Milane, ale Rudolfe, nastoupil na místo laboranta do zdejšího výzkumného ústavu surovin. Neoženil se, protože neměl čas, stal se vědcem, který žil vé své laboratoři.

“Ne, profesoru Hybakovi to říkat nebudu, stejně by mi neuvěřil. Jak s tím ale ven? Jak říci lidstvu, že již nemusí čekat, že již existuje způsob přeměny železa ve zlato? Vyřeší se tím množství problémů, kdy musel být z nouze tento drahý kov neustále nahrazován něčím jiným – medicína, technika, vesmír – všemu dá můj výrobní proces zelenou! Kyanidování rud a i ta elektrolytická afinace se stanou minulostí! Dojde ke konci drancování přírody a napouštění podzemních vod chemikáliemi pro kousek marnivého kovu.” Mnul si ruce pan Matulka a nespouštěl oči z Petriho misky.

“Asi o tom napíši článek do některého z impaktovaných časopisů, co třeba takový Chemical fundamental research, ne ne..lepší bude Annals for metalurgy..něco vymyslím. Ale co kolegové, kteří tu se mnou pracují? Nic o mém nočním snažení defacto neví, nezačnou mi závidět? A když článek odešlu, nezneužije jej někdo k vlastnímu sebeobohacení před tím, než-li bude vytištěn pro veřejnost?”
Ta myšlenka začala pana Matulku trápit. Vzpomněl se na jeden příběh z Egypta, o kterém četl. Ve starém Egyptě byly založeny první doly na zlato a také zde vznikaly první pokusy o jeho umělou výrobu. Muž, který se jmenoval Khaled, tehdy na faraónském dvoře předvedl misku, pomocí níž šlo potřásáním postupně oddělit zlato od nánosů. Za tento svůj vynález byl vyhoštěn ze své primitivní laboratoře prý proto, že zlato má božskou podstatu a ta není tak hloupá, aby ji bylo možno jen tak nějakou miskou vyloučit. Proto se traduje, že vynálezcem misky nebyl Khaled, ale jeho upovídaný kolega Ahmad, který měl větší vliv u dvora. Zda je příběh pravdivý nebo zda jde o jakousi báji, ani to ani ono dnes nikdo nepotvrdí. Co je však důležité, že se dostala užitečná miska na svět. A co je také podstatné, že už tehdy byli lidé tací, jací jsou i dnes. Raději každou novou myšlenku zadupou jen proto, že sami nedokáží přijít na něco lepšího.

Pan Matulka rozjímal dál: “Chci pracovat na svém místě a nechci, aby se nic měnilo. To je základ, co bych dělal doma? Ale bude to možné? Náš ústav jistě zabere nějaká tajná vládní jednotka a skončíme v rukou mocných. A navíc. Pokud lidem dám možnost vyrobit zlato ze železa, co se stane s bankami, s miliardáři a s mocnostmi, které mají své jmění proměněné v tento jediný nevyrobitelný kov? Nenastane válka? Neotřese tento objev světem, jako před lety vyzrazení výroby čínského hedvábí?”
Pan Matulka byl praktik. Dokud neznal odpověď, nejednal. Proto se rozhodl mlčet i kdyby toto mlčení trvalo navždy.

Týdny takto chodil ulicemi a nahlížel do výloh zlatnictví. Čekal na znamení, čekal na něco, co mu zodpoví jeho otázky a v zádech cítil neznámý pocit – jako by jej něco drželo za límec a to něco jím lomcovalo.

„Nic jsem neobjevil,“ volal ze spaní. V práci přišel kolegům zasmušilí – přičítali to tomu, že si nevybral už několik let dovolenou. Pokud dostal dovolenou nařízenu, zůstal v práci a ze své laboratoře nevycházel, rád odpočíval na svém pracovišti.

Jednou šel domů a potkal dědu s klukem. Nejdříve mu přišlo na mysl, že se tomu starému člověku udělalo asi nevolno, klekl si totiž před toho malého kluka na jedno koleno a cosi šeptal. Panu Matulkovi přišlo trapné se dívat tím směrem, ale přesto toto nenadálé chování starého člověka nepřestával sledovat. Pak si povšiml, že sundavá ze svého krku poměrně silný zlatý řetěz, na jehož konci byly zlaté hodinky. Dal je na krk klukovi – šlo patrně o dar, který se předával z otce na syna. O vzácný dar, který kdysy někdo dostal za chalupu, dobytek…těžko říci a proto s mnoha pověstmi koluje generacemi.

Pan Matulka si v té chvíli pomyslel…miliardář, který přijde o své jmění, rozpoutá válku, protože nemá vše ukryté pouze ve zlatě a o to, o co přijde, se nebude chtít nechat připravit. Ale co chudák? Právě chudák přijde o vše, protože má leckdy jen ty zlaté hodinky.

Jakoby od té chvíle bojoval se svící a se tmou, svící byl jeho objev, vášeň a léta objetovaná vývoji neobjevitelného, léta výsměchů, proher a zoufalství, na jejichž konci mohl všem okázat, za co bojoval. „Vášeň – ano, paličatost a vášeň – to bylo to, co mě vedlo k objevu,“ pomyslel si pan Matulka, „nyní jsem došel na konec cesty a abych se ptal, kam půjdu dál? Nikoho nemám, jen tu svoji laboratoř.“

Pan Matulka seděl zoufale ve své židli. Seděl a přemýšlel o tom všem celou noc a pak ráno, ráno vymyslel, kam pojede na svoji první dovolenou. Vezme ze sklepa Čínskou rýžovací pánev a plechové sýto, pojede třeba na Bílý potok ke Kašperkám, zlato tam prý rostě ve drobných plíškách „…jo, to je radost, zasnil se pak Matulka, když člověk hněte v dlaních zeminu, třese pánví a pak narazí na takovou vzácnost!“

Zastřelíme se na šipkách

Pan účetní Káša otevřel dveře od svého prázdného bytu a vítězoslavně vkročil dovnitř. Jak jen ten únor nenáviděl! Od těch dob, kdy se dal na dráhu účetního na volné noze, nemá nic ani z Vánoc, jakoby lidé neměli srdce volají před Štědrým dnem – aby se ubezpečili, zda je vše v pořádku, zda dodali všechny účty a doklady, zda provedli veškeré důležité platby za uplynulý rok – aby se tak oprostili od svých starostí a ty, jako příkaz v bance, převedli na pana Kášu. Na šikovného a tolik vychvalovaného účetního Kášu, jako by snad byl stroj.

Lidé, jak už má všech tak plné zuby a teď toto, dnes se dozví takovou hroznou věc!

„Já vím, že to ten Jiřík tak nemyslel,“ posadil se do křesla pan Káša a mnul v rukou mobilní telefon.

„Ono se řekne žert, lidé se zasmějí – ale jo, lidé smích potřebují, ale co potom? Jiřík, takový rozumný kluk, kolikrát už mi pomohl s počítačem – jsem to nemotora, neumím si opravit vůbec nic. A on, sotva zavolám, přiběhne a těmi svými krátkými tlustými prsty kamsi cosi napíše a už mi to zas chodí. Ale toto, to mi dělat neměl, trouba jeden.“

Pan Káša se zvedl z křesla a popošel k televizi urovnat dečku. Jiří bydlel na druhém konci ulice. Byť jejich věkový rozdíl činil 32 jar, už léta spolu chodili hrát každý čtvrtek šipky. I když bydlel pan Káša sám, vše muselo mít své místo – dobrý účetní, to není jen tak nějaké povolání, to je životní styl. Vytáhl ze sáčku rohlík a opět spočinul pohledem na mobilním telefonu.

„Patnáctého února, to si ten kluk nemohl najít jiný měsíc? Ve špičce, kdy nevím, co vzít do ruky, mi vymění v telefonním seznamu čísla. Já vím, ona je to legrace když volám paní Aleně Krátké, takové decentní dámě a ona se mi tam ozve jakási Alenka a hned chce slyšet můj hlas. Jakživ bych takové dívence nevolal – pořád vzdychala a pořád říkala chci Tě, chci Tě – zprvu jsem si říkal, že jsem se dovolal paní Krátké nevhod a že to omylem zdvihla. Inu, jsme lidé a stane se, raději jsem rychle zavěsil .“

Pan Káša se trochu usmál, i jemu se ta situace, kterou si právě připomněl, zdála legrační. Jenomže potom si vzpomněl na pana Macka, kterému dluží vysvětlení včerejšího časně ukončeného hovoru. Pan ředitel Macek volal panu Kášovi přesně uprostřed jeho jednání u klienta, dnes se mu pan účetní chtěl omluvit a:
“Dobrý den, mohl bych prosím mluvit s panem Mackem?” Optal se pak Káša slušně paní ve sluchátku.

“Samozřejmě. Můžete si jej hned odnést.” Pravila ta neznámá žena hrubým hlasem.

“Včera mi volal, nevíte, co potřeboval?” Nedal se pan Káša – celou tu odpověď oné dámy považujíce za neslušnou.

“Potřeboval zřejmě nažrat.” Odpověděla úsečně a samozřejmě, jako by řekla, “Jo, dnes je hezky.”

“Dovolal jsem se prosím k Mackovům?” Zakoktal poté starý účetní.

“Dovolal jste se do kočičího útulku a macků tu máme tři půdy, “ dala se chovatelka ve sluchátku konečně smíchu. Na to pan Káša pomalu a zahanbeně soustil telefon. Ale ještě před tím, než-li se dotknulo sluchátko jamky přístroje, kam patřilo, zvedl jej a řekl:

“Jsem účetní a volal jsem svému klientovi.”

“Vážně,” změnila tón své řeči ta žena s hrubým hlasem. “A to byste mi mohl poradit, nepřišel byste si přeci jen prohlédnout ty naše kocoury? Odkud jste?”

“Jsem z Vinohrad, z Prahy, z Vinohrad.” Na to tichým hlasem pan Káša.

“Tak to sem k nám mate kus cesty, jsem až z Přílep, to mě jen tak napadlo. Kočičí útulek, Zázvorova ulice, je to takový zelený dřevěný domek. Kdybyste jel někdy kolem, stavte se na kafe, takto vás již nebudu dale zdržovat.” Pravila ta žena s hrubým hlasem.

” Směje se jak fabrika,” pomyslel si účetní.

“No, tak někdy, “ poklepal dvěma prsty na sluchátko a konečně zavěsil.

Poté se dovolal do čínské restaurace, když vytáčel číslo na pana Buldoka a panu Jaroslavu Kadeřavému se dovolal do holičství.

Vstal opět z gauče a zapnul rádio. Kdykoli byl unaven, zapnul rádio – přístroj, který zakoupil před lety, Teslu Bolero, v mahagonovém dřevěném rámu. Látka se na reproduktoru pohybovala podle hloubky zvuku, hudební pořady rádia Colegium naplnily pokoj vůní, kterou měl pan Káša rád.

A mezi tím si nadále sám pro sebe hořekoval. „A co pan Kohout, takový plachý člověk, kdyby byl býval věděl, že jej sháním ve slepičárně, jak by se na mě asi díval? Je večer, musím zavolat paní Chaloupkové, abych se s ní dohodnul, kdy se u ní mohu zítra ráno zastavit. Po dnešku si však mohu být jist, že se dovolám do realitní kanceláře, do zahradnických potřeb, do OBI, či kdoví kam ještě. Já bych toho kluka…“ hodil rukou pan Káša do prázdna, jako by před ním Jiří stál.

V tom se ozval zvonek na dveřích. Účetní vstal z pohovky, rychle ztišil rádio, povytáhl si kalhoty a spěchal ke dveřím. V panoramatickém kukátku se usmíval Jiří.

„Darebák.“ Zahartusil si pro sebe pan Káša, sotva identifikoval právě přicházející návštěvu. Pak se ale rychle uklidnil a s profesionálním úsměvem otevřel dveře.

„Ahoj Jirko, copak Tě k nám přivádí? Počkej, musím dokončit hovor s panem Mackem, pojď dál.“ Odešel účetní v důležitém hovoru s mobilním telefonem pryč, aby si zachoval tvář. Jiří potřeboval půjčit šroubovák – „Taková teatrální záminka,“ pomyslel si pan Káša. Ale dělal, jako že nic, půjčil svému skoro sousedovi šroubovák a zabouchl dveře.

Dny plynuly a pan Káša pomýšlel na pomstu. Číhal na příležitost a dočkal se jí kde jinde, než-li na šipkách. Jiří měl, jako každý, jeden osobní a pro sebe typický zlozvyk. Kdykoli přišel do hospody na šipky, nechal na stole klíče. Takovou klíčenku se starou králičinou, kvůli které věčně vedl s hostinským spory. Tu králičinu Jiří odmítal, kdoví proč, snad z pověrčivosti, z kroužku sundat.

Hostinský nemohl takovou fetiš, ze které věčně padaly chlupy, na stole snést.
„Tady se jí pane,“ napomenul Jiřího kdykoli, kdy na stole spatřil nažloutlou králičinu v kaluži piva od půllitru.

Jiří nikdy neprotestoval, vzal klíčenku a dal ji do kapsy. Ohrmný svazek klíčů mu však vadil v házení a tak se stejně klíčenka za chvíli vrátila na své místo na stole. Musel ji nosit, neboť se domů vracíval před půlnocí a to už rodina spala. Cestu domů chodil Jiří pokaždé dvakrát, poprvé v družném hovoru s panem Kášou, kterému říkal Karlíku a podruhé proto, že se pravidelně od domu vracíval zpět do pohostinství pohádat a vymoci si zapomenuté klíče.

Od jisté doby proto nosil pan Káša v kapse malé kleštičky. Nebyly to žádné ohromné kombinačky, ale takové ty silné malé kleštičky na zvonkové dráty, kterými si může člověk při troše šikovnosti ostříhat nehty na rukách. Asi o měsíc později, když zůstal s Jiřím v hospodě na šipkách již sám, využil příležitosti, kdy odběhl Jiří na záchod, chopil se králičiny a oběma klíčům, které z ní visely, ostříhal zuby. Ne moc, ale díky hbitému stisku silného účetního prostě přišel jak klíč od bytu, tak klíč od domu o pár zoubků. Ke klíčence přistrčil pan Káša dopitý půllitr, aby si jí opět při odchodu z pohostinství Jiří nevšiml.

Bylo půl druhé ráno, Jiří šel domů z vesela, neboť žena s dětmi byla na horách na jarních prázdinách a on mohl od pondělí chodit domů kdy chce a ve stavu, v jakém chce. V ulici pomočil kolo od auta sousedovi pana Káši, který byl na takové nedůstojné chování ze své podstaty přecitlivělí. To pana účetního jedině posílilo v záměru dovléci celou dnešní akci do konce a tak s dobrou náladou dovyprávěl svému kamarádovi onen dobře připravený příběh o domovním zvonku, který u nich již týden nefunguje.

Rozloučili se a Jiří se vydal na cestu zpět pro klíče do pohostinství. Co se toho večera stalo, kdo ví. Pan účetní odložil kleštičky na botník, strčil mezi rachtátko a zvonek v chodbičce papír, aby jej zbytečně nebudil a šel spokojeně spát.

Bílá

V jedné podhorské vesnici rostl strom. Nikdo přesně nevěděl, co to je za druh, jako jediný v širém okolí měl kmen silný, že by jej neobjalo ani pět rozpažených rukou a jako jediný plodil jakési bílé a velmi vonné ovoce.

O stromě kolovala řada pověstí. Jedna z nich vyprávěla o chlapci Nýtovi, který jednou za bouřky usnul pod korunou a když se probudil, byl slepý. Slepota jej tížila přesně rok a po tu dobu jej stíhaly zvláštní sny. Uvržen náhle do temnot se těšil se na každý spánek, kdy opět otevře oči a bude na několik hodin vidět. Za nocí, které poznával podle toho, že lidé a kraj utichli, takto přivykal novému druhému životu. Ve snech procházel krajinami, kde leckdy předtím vůbec nebyl a potkával jak známé lidi ze svého okolí, na které se pamatoval z dob, kdy ještě viděl, tak také ty, které nikdy v životě nespatřil. Připadal si jako letec, který se vytrhne z kraje věčné samoty a přistane pokaždé na jiném místě na zemi.

Karla, Hynek i Majda – děti, se kterými vyrůstal, jej zprvu litovaly a vodily trpělivě za ruku. Nýto byl za jejich pomoc vděčný, jak ale čas ubíhal, nestačil jim a tak se vídali méně a méně.

Nikdy před tím Nýta nenapadlo si zavázat alespoň na jeden jediný den oči a okusit si, jaké to je skutečně tápat – od této chvíle si však oči zavazoval rád, kvůli jakémusi pocitu, že šátek půjde jednou sundat a on opět spatří to, na co býval kdy v životě zvyklí.
V prvních dnech si povšiml, že věci nejsou pouze kulaté, tvrdé, měkké či ostré, ale že každá věc vyzařuje jiné teplo, svoji barvu, kterou je možné uzřít pokaždé, je-li člověk v její bezprostřední blízkosti. Jakoby najednou nic, ani on sám, nikde nezačínalo ani nekončilo, každá stopa měla jiný tvar, připadal si jako kostka cukru, která zůstává cukrem i poté, co se již dotýká rozpuštěna číchsi rtů.

Lidé z celé vesnice se začali stromu bát a bránili dětem, aby k němu přicházely. Začali mu říkat Slepý strom. Jediný, kdo ke stromu chodíval, byl Nýto. Když jednou takto seděl pod jeho korunou a přišel déšť, usnul. Probudil jej blesk, který uhodil kamsi do lesů v horách. Otevřel úlekem oči a opět viděl. Tato příhoda zůstala v Nýtovi po celý život a lidé z vesnice a okolí si mezi sebou léta vyprávěli o jeho schopnostech vidět věci ve dne i ve spánku.

Místo pod stromem bylo po věky známé jako místo podivínů Chodívali sem pocestní, kteří se ve svém životě ocitli na rozcestí a hledali místo, které by jejich snažení dalo jiný směr. Přicházívali sem však i ti, kteří toužili být také jako Nýto zázračnými, aniž by se sami před tím v životě o cokoli zázračného pokusili. Každý tu zanechal kus příběhu a tak místo, kde strom rostl, bylo silnější a silnější.

Vesnice se začala jmenovat podle barvy ovoce, které strom dával, Bílá a na místě pod korunou prastarého pamětníka vyrostla řada Nýtových kamenů. Nikdo nikdy tu už neoslepl, avšak při usednutí na ohromný balvan zavřel oči a přemýšlel o věcech, se kterými sem přišel.

Anička

„Milý Ježíšku,
jmenuji se Anička Krásová a přeji si k Vánocům pejska jezevčíka. Musí být černý, přesně takový, jakého má Petra. Budeme je pak venčit spolu. Protože jsi všemocný, nějak to zařiď, aby jej tatínek s maminkou chtěli taky. Pokud mi jej přineseš, nemusíš mi nosit ani toho nafukovacího panáka, o kterého jsem si psala minulý měsíc a dokonce ani tu kabelku s cvočkama po straně, o kterou jsem si Ti psala před týdnem.
Anička“

„Už to máš Aničko dopsaný, pojď jíst!“ zavolala maminka z kuchyně.
„Už jo, musím to jen zalepit.“ Naslinila Anička důležitě sladké okraje obálky. Pak vzala dopis a donesla jej do pokoje tatínkovi. Ten spal, na hlavě měl deku, kterou z něj musela strhnout, aby se probudil.
„Tati, je jídlo, koukej vstávat. A až zítra půjdeš do práce, dej tady ten dopis do schránky Ježíškovi. Prosím.“ Otočila se po těch slovech Anička na patě a odešla z pokoje.
„Další dopis, to bude určitě ten pes.“ Správně odtušil tatínek, dopis složil do kapsy a nepřítomně se odebral k večeři.
„Jen co po jídle odešla Anička spát, sedl si s maminkou ke stolu v kuchyni, nastříhl obálku a jen dodal: „Vidíš, já to tušil, chce zase toho psa. A dokonce nechce nic z toho, co si do teďka přála. Podívej.“
„A co budeme tedy s tou kabelkou a s tím panákem dělat? Oskare, snad …“ Zadívala se na tatínka maminka a na chvíli se ztišila. „Ty jí toho psa chceš koupit, že jo?“
„No jo, chci, podívej se k ní do pokoje. Na zdi má psy, spí s plyšákem psem, ve škole maluje psy.“
„Jo, a kde ty chytrej ten pes asi bude? Pokud jsi miláčku nezapomněl, bydlíme na třiceti metrech čtverečních a ty mi sem chceš přitáhnout ještě psa?“
„Ztiš se Miluno. Jen si říkám, že bychom jí na Vánoce prostě měli udělat radost. Když už se tak v té škole snaží..“ Po těch slovech tatínek udělal na maminku takový psí pohled, že sama nevěděla, kde se to v ní vzalo, když řekla: „Tak jo.“
„Tak jo,“ usmál se tatínek a Anička měla ty nejkrásnější Vánoce.
Malé štěně hrubosrstého jezevčíka pojmenovala Alík a slíbila, že jej bude chodit odpoledne venčit. Večerní a raní pochůzky obstarali tatínek s maminkou. Alík, který původně směl pouze do předsíně, směl zakrátko spát již s Aničkou v posteli a jeho pelech vystřídal knihovničku pod televizí.
Jednou šel tatínek z práce a co nevidí, Alíka, který mu jde naproti.
„Kde ses tu vzal.“ Přeběhl hned silnici a popadl Alíka, aby do ní pes nestačil vběhnout. „Tys utek’, viď?“ rozhlížel se na strany a Anička ani Miluna nebyli v dosahu.
Vzal tedy psa do podpaždí a nesl jej domů. „Ty ženský jsou nemožný, neumějí už ani doma uhlídat psa,“ hartusil cestou a už to šplhal po schodech do třetího patra.
Nikdo neotvíral. „Žes utek, viď?“ povídá psovi, kterého musel položit na zem, aby našel klíče.
Bylo zamčeno.
Otevřel tedy byt, psa hodil do předsíně k misce a čekal, která z těch dvou přijde domů bez Alíka. Posadil se v kuchyni, uvařil si čaj a přikusoval rohlík. „No jo, ale co když to byla Anička? Nestalo se jí nic?“
Tatínkovi přicházely na mysl stále hroznější a hroznější myšlenky, až se nakonec obul a šel projít tu ulici, kde psa potkal. Mezi vilkami minul několik lidí, kteří se navraceli, zřejmě jako on, domů. Milena ani Anička nikde. Začal zmatkařit.
Nemá doběhnout domů a zavolat někam do nemocnice, zda se něco nestalo? Přeci nepustí psa jen tak a nejdou pryč?
Měli by sem už dát konečně ty rychlostní pruhy, lidi tu jezdí po těch kočičích hlavách jako šílenci!
A nebo zašly k Jílkovům..jo, tam by mohli být. Nechali určitě otevřenou branku, Jílková jim zas ukazuje, co nakoupila, Jílek bude večer nadávat a pes utekl. Sebral se tedy a běžel o tři bloky dál k Jílkovům.

Skutečně. U Jílků je obě našel, Anička se nudila na terase a Milena drbala s Jílkovou. „Teda, vy jste mě vystrašili ženský.“ Vyplivl ze sebe, sotva vzal za kliku. „Že nevíte, co vám chybí?“
„Co by nám mělo chybět?“ Udiveně se obrátila na tatínka maminka.
„Tak se kolem sebe rozhlídněte, podívejte se pod stůl, na záchod a tak.“ Pobaveně na to tatínek.
„A co bychom tam měli vidět?“ Nechápala maminka.
„Tati, podívej se,“ přišla konečně z terasy Anička,“teta nám dala pro Alíka modrý šátek. Že mu sluší, že jo?“
„Kde jsi tak rychle vzala Alíka?“ Zíral na psa tatínek.
„Kde by, přišel sem s námi. Že mu sluší?“ Houpala Alíka v náručí Anička.
„Není Ti něco Oskare?“ ozvala se maminka.
„Ne, jen prostě nedokážu pochopit, kde se tu vzal ten pes. Běžel jsem sem přes pět ulic jak šílenec, psa nechal doma a vy ho tu máte.“
„Jakýho psa jsi nechal Oskare doma?“
„Alíka přeci, potkal jsem ho u knihovny. Nikde jste nebyli. Vzal jsem ho domů.“
„Oskare, Alík tu s náma leží dobře dvě hodiny.“ Zneklidněla maminka.
„Dvě hodiny?“
„Ano pane Kráso, jsme tu možná i dýl.“ Přidala se paní Jílková.
„Oskare, Tys domů přitáhl dalšího psa?“ Odtušila maminka jádro problému.
„Jo.“
„K nám domů? Ty nepoznáš už ani vlastního psa? A kde je?“
„Doma“
„Tati, ale já nechci jiného pejska, Alík je můj.“ Objala pevně Alíka Anička.
„Já vím, Aničko, je Tvůj.“
„Pane Kráso, pokud tomu dobře rozumím, vy jste normálně na ulici někomu ukradl psa v domnění, že je Váš?“ Dala se do smíchu paní Jílková. Ten její jízlivý smích tatínek nesnášel, obzvláště v situaci, kdy se právě dozvěděl, že jeho vlastní vinou přibyl u nich doma další hladový krk.
Tatínek cuknul koutky, nic neřekl a odešel domů. Sotva otevřel dveře, dvojník Alíka ležel v předsíni se sklopeným ocasem a s výrazně viditelným bělmem.
„Tak pojď,“ popadl tatínek to zničené zvíře a spěchal s ním na místo činu. Ulice, odkud jej uloupil, byla prázdná. Zanechat psa jen tak napospas osudu ve městě nechtěl. Psovi se v teplém náručí zalíbilo, kupodivu se ani nedrápal ven.
Tatínek tedy prošel mezi domky, tu a tam někdo něco dělal na zahrádce, před hustě prorostlé ploty nebylo vidět skoro nic.
Psa tedy pustil chvíli na trávník, pak jej opět vzal do náručí a nesl domů. Přemýšlel, že si nějakou dobu psa ponechají a mezi tím se pokusí najít jeho majitele. U knihovny, kolem které opět šel, se něco dělo. Dvě důchodkyně před knihovnou cosi sdělovaly té třetí, která rovněž, jako ony, mávala rukama.
„Ty by mohly vědět, komu patříš,“ prohodil tatínek a vyrazil se psem k hloučku.
„Pani, mohu mít na vás dotaz?“ Strčil hlavu mezi ty tři, které záhy po té ztichly.
„To je ona, to je Ťapka!“ vykřikla ta v růžové bundě, která nejvíce mávala rukama. Nelenila a ihned se sápala po psovi.
„Ten je váš?“ Optal se pro jistotu tatínek.
„To víte, že je,“ dostalo se mu ihned odpovědi. Ťapka spokojeně kroutila ocasem.
„Kde jste jí našel?“
„Kde by, málem vám jí přejelo auto, buďte pani ráda, že jsem pro ní včas skočil.“ Zalhal tatínek.
„Co že? No to bych Ťapičko nepřečkala, jste zlatej člověk.“
„A tak, to nestálo za řeč.“ Zadíval se dobrácky tatínek do země, rozloučil se a vyrazil k domovu.

 

Čert a Mikuláš

“Stárneme kamaráde, tím to je,“ potěžkal Honza pivní sklenici, jakoby pochyboval, zda ji skutečně dopil. Pak ji hlasitě položil na stůl a zvolal: “Pane vrchní, ještě jedno prosím!“

„Asi máš pravdu, usmál se kysele Květoslav, „Nina je už má.., všiml sis?“ a na to se hned rozezlil: „Strejdo, co si o sobě kurňa myslí! Strejdo, já říkal strejdovi, když mu bylo..už nevím.“

„A tak nebuď tak ješitnej, pamatuješ se snad na Kristýnu, jak s náma..před lety..byla s břichem za anděla? Nina je o dvacet let mladší, seš už pro ni starej senilní vypelichanej kozel. A sundej si tu masku, bylo už deset, děti chrápou, dívá se po nás celá hospoda, nesluší Ti.“

„No ty seš najednou nějak chytrej … ty Mikuláši“ Květoslav uměl při výkladu mávat rukama tak mocně, že by druhému vyšťouchl oko. Ve svých pětatřiceti se cítil na patnáct a tím neustálým strejdo jej nová andělová, kterou od jejích dvou let chodíval strašit, pomalu, ale jistě smetla na jednu společnou hromadu s těmi, kteří si narozdíl od něj tajně henou nedobarvují kotlety. Moc rád se svěřoval, jak jej každá patnáctka odhaduje na dvacet, jak se za ním středoškolačky otáčí – na internetu byl zaregistrován na lide.cz, tedy skutečně nějakou svoji dívčí komunitu kolem sebe měl.

Když byly Nině čtyři roky, potkal ji coby čert v metru s rodiči na Dejvické. Držela v chlupatých rukavicích červené lízátko. Květoslav jí po poslechu básničky, během kterého stála v pozoru jako u tabule, navykládal, že právě zde, v podzemí, čerti bydlí. Nina pak do svých desíti let odmítala vstoupit do metra.

Nina měla od malička ráda přírodu – chodívala s tátou k řece na ryby, povídala si s ptáky a doma v teráriu chovala pruhované morče. Minuly dva roky po příhodě v metru a na Mikuláše jí ten samý čert přinesl v botě dvě vajíčka.

„Toto nejsou žádná obyčejná vajíčka Nino, když je budeš vpodpaždí hřát, vylíhnou se Ti andílci,“ zahrál na dívčiny chovatelské city.

Nina vložila vajíčka přesně podle čertových instrukcí před spaním tajně do podpaždí a celá natěšená usínala jsa přesvědčena, že se ráno těch svatých skutečně dočká. Poránu dostala výprask, který ji neodradil od dalších pokusů o vysezení onoho hrabavého ptactva. Když rodiče usnuly, v noční košilce kradla vajíčka z ledničky a balila je do kapesníků do krabiček na ústředním topení.

O roli Mikuláše nikdy nikdo nestál. Každým rokem tato pochodeň kolovala jako horký uhel mezi Květoslavem, Honzou, Štěpánem z Vinoře, Kristýnou a letos už i Ninou, patnáctiletou dcerou Kristýny. Prošli přes půl města až nakonec skončil Honza s Květoslavem sám, v hospodě u Pelikána.

„Pane čerte a pane Mikuláši, viďte, že si mě neodnesete?“ Plácla hostinská Květoslava škádlivě po zádech. Květoslav se po majitelce pohostinství ohlédl a pravil, že dnes už toho musel odnést a snést dost a že je tímto stoprocentně vyřízen. Pak se odebral na záchod, odkud se dlouho nevracel. Honza mezi tím sledoval na vysací televizi fotbalové utkání Baníku s Benešovem – když dopil třetí pivo, vstal a vydal se k toaletám zjistit, co se tam děje tak zajímavého, že odtud Květoslav nevychází.

„Květoslave, ty tu snad chrníš,“ Zvolal dovnitř – nikdo neodpovídal a bylo slyšel jen sykání a tekoucí vodu. Vtrhl dovnitř a Květoslav právě strkal hlavu pod kohoutek.

„Co je, to snad není nutný, vždyť jsi měl jen jedno, ne?“ Neuvěřitelně hleděl Honza na pilnou očistu svého kamaráda. Poslední „ne“ skoro nevyslovil, pivo se mu dralo hltanem vzhůru a tak musel upustit ze žaludku vzduch.

„Nejde to dolů, odsekl Květoslav.“ Pak se otočil s tváří rozmáčenou a celou podrapanou od nehtů, jak se snažil zbavit svého nového indického vzezření.

Honza přes veškerou snahu zrudl smíchy.

„Nechlámej se, idiote, zítra mám pohovor na novou práci,“ Dostalo se mu vysvětlení.

„Budeš dělat čmouda, že jo?“ Chlámal se Honza, „cos na ten ksicht prosím Tě dal?“

„Nějakou mast na plísně, nevím, moc jsem to nečetl. Šel jsem do lekárny a řekl, ať mi dají něco, co mě zaručeně nabarví na černo.“

„Gadžo, ukaž,“ škrábl Honza Květoslava do tváře a ověřil si tak kvalitu oné malířské potřeby.“

Květoslav toužil být jakýmsi školitelem, na příští den se vybavil novým sakem a zašel čerstvě k holiči. Barva držela jako modrá na obloze. Druhého dne byl Květoslav v kravatě, v saku a v nové kůži skutečně přijat.

„Z toho si nic pane Vácho nedělejte, jsem rád, že jste i tak nepovolil. Alespoň vidíme, že jste nezlomnej chlap. Až nastoupíte, čekají na vás daleko horší průsery..“ Poposadil si při rozhovoru upocené brýle až k čelu neznámý dlouhovlasý dlouhán, se kterým se za nějaký čas Květoslav spřátelil.

Tajemství letu

Před dávnými lety měla Sibila prazvláštní vidění – zřela kovového ptáka, který letí rychleji, než-li jestřáb. Prorokolala, že kolem roku 2000 nebudou již lidem stačit běžná zvířata. Vyrobí si prý nová – z kovu.

A právě v takovéto plechové obludě sedím jsa obklopen francouzskými důchodci na letu z Marseiile do Prahy. Domohl jsem se místenky u okna – za život jsem cestoval letadlem jen párkrát a nikdy se mi ještě nepoštěstilo nafotit Prahu z výšky za rozbřezku ve chvíli, kdy mezi její věže vchází první úsvit.

Trojsedačku sdílím s jakýsi dědou, který bojuje se zapínaním pásu. Míhá rukama a roztřeseně se snaží přijít na princip té nové věci. Nerad zasahuji lidem do práce, pokud si o pomoc neřeknou sami. Dělám tedy, že nic nevidím – takto skryt zůstávám v ulitě do chvíle, dokud do mě můj soused vlivem své nešikovnosti ostře nezabodne loket. Předvádím mu tu zdánlivě jednoduchou věc. „Takto se pás zapíná a takto se rozepne.“

Jeho o zhruba deset let mladší ve vesnických šatech oblečená žena sedí blíže uličce. Co chvíli vykukuje směrem k oknu a ptá se mne, co tam vidím. Francouzsky umím jen pár slov a tak jsem za tu noc za okny vděčný. Říkám tma, tma, po páté tma a nic, až mě nemile překvapí východ slunce. Paprsky prochází okny jako ohnivý šíp – sotva se dostanou z té venkovní mínus 50 oC tuhé zimy dovnitř, dopadají do trupu letadla jako na právě ustlanou postel.
Dotazy na ráz krajiny pod námi od mé zvědavé spolucestující nabývají na frekvenci. Venku sice panuje hustá oblačnost, avšak vysvětlete to. Po několika rozpačitých úsměvech ze sebe dělám dobráka a tak se nakonec vzdávám svého jedinečného místa u okna v její prospěch.

Oči té staré dámy rychle splývají se sklem. Jediné, co je dokážet odlepit, je jídlo. Podle zvedajících se chtivých rukou ihned rozpoznáte, komu je nejméně a komu naopak nejvíce. Jakoby člověk od dětství chtěl vzlétnout výš a výš, až časem zjistí, že takto přichází o vůně rozkvetlých stromů, o hukot řek a o možnost radovat se z běžných pozemských maličkostí. Jakmile se jednoho dne nabaží hloubek mračen pod svými bedry, vrací se zpět ke krupicové kaši, k pohádkám a ke všemu, co měl před odletem nejraději.

Po rozdání jídel se na mě ta žena od okna usměje a rozhodne se, že mi musí povědět, co vše dole vidí. Tím, co říká, evokuje pravděpodobně vzpomínky i v mém spolucestujícím a tak se oba překřikují, abych se dozvěděl co nejvíce. Neříkám vůbec nic, snažím se naslouchat, ale nerozumím. Jsem rád, že se na nic neptají. Chtějí jen povídat a povídat, aby vlastně sami sobě připomněli, na co by si v běžném životě možná ani nevzpomněli.

Když jsme opět bojovali přes přistáním s leteckými pásy, naklonil jsem se ven, abych alespoň na chvíli vyhlédl z okna do ranní Prahy. Z nebe cedil hluboký déšť, který pravděpodobně po celou dobu zabraňoval výhledu na jakýkoliv úsek krajiny.

O čem ta žena při pohledu ven vyprávěla a co vlastně viděla, jen Pán Bůh ví, jediné, co po přistání ve člověku zůstalo, byla tato vzpomínka.

Pepu jíst nebudeme

„Ahoj Leničko, tak co, jak žíješ?“ Pisklavým hlasem tiskla ucho ke sluchátku paní Zajíčková. Výraz v její tváři napovídal, že špatně slyší.

„Teď odjely děti,“ ozvalu se ze sluchátka. „Byl tu náš Mirek opravit ten vodovod.“

„A už máte hotové i ty kachlíky?“ Vyzvídala dále paní Zajíčková.

„Zbývá ještě doobložit vanu. Kdybys to tu holka viděla, mám písek až v posteli. Ten prášek se dostane všude, mám ho v botech, v kredenci, v odpadu, je to hrozný, ale díkybohu, že to jádro už budeme mít konečně z krku. A co Ty, neměla bys pro mě nějakého králíka, že by mi ho sem Honza hodil, až pojede večer do Prahy?“ nezapomněla se pravidelně optat paní Šrámková.

„Dneska jsem zabila čtyři, můžu po Honzovi nějakého poslat. Chceš většího nebo nějakýho drobnějšího?“

„Třeba většího a řekni si Lenko hnedka, kolik za něj budeš chtít?“ Na to mile, avšak velmi věcně paní Šrámková.

„Dej mi za něj alespoň dvě stovky.“ Nepřítomně odpověděla paní Zajíčková.

Obchodovat s paní Šrámkovou nebyl med a to ani ve zcela banálních záležitostech. Po ledabile navržených dvou stovkách věděla, že druhá strana již zdražit nemůže, avšak existovala i druhá možnost. Proto ihned poprosila:
„Jaké asi, jen ho zvaž a ať si pak Honza řekne. Nechci být škodná.“

Paní Zajíčková již myslela na jiné věci a tak na to ve spěchu:
„Jo, zvážím, Honza je ještě někde ve včelách. Dostane se k vám tak v jedenáct, nebudete ještě spát?“

„Ale ne, budu tu ještě drhnout tu špínu,“ politovala se ve sluchátku paní Šrámková a obě se záhy rozloučili.

Paní Zajíčková sáhla bleskurychle do kýble a vytáhla na stůl toho nejmenšího králíka.

„Honzo, kde se hrabeš, pojď mi ho zvážit,“ prskla oknem do zahrady.

Odkudsi z pozastromů se z pološera vynořila vysoká bílá postava. Pan Zajíček ve chvílích, kdy včelařil, neslyšel. Stále si pro sebe něco broukal, jako ty úly a co chvíli do něčeho zaklepal.

„Slyšíš, tak dělej!“ nedala se paní Zajíčková a svůj dotaz v několika podobenstvích periodicky opakovala tak dlouho, dokud pan Zajíček nepřišel. Pln špatnéhpo tušení bručel už ve dveřích:

„Snad nepojedu teď ještě ke Šrámkový!“ a přidal několik nadávek na důchodkyni, která neví roupama coby: „
Musím ráno vstávat do práce, do háje a navíc je noc!“

Paní Zajíčková ztichla, aby se vypovídal. Odkudsi vytáhla váhy a hned k nim dovedla manžela, který se jako jediný v rodině vyznal v závažích.

Jazýčky vah ladili tak dlouho, dokud se psi nedotkli čenichy. Králík vážil kilo sedmdesát.“

„A za kolik ho prodáš?“ rozvrčeně rezignoval pan Zajíček.

„Za dvě stě.“

„Dvě stě stál Leni i ten z minulého týdne, kterej měl dvě a půl kila.“ podivil se pan Zajíček.

„No a co, čím menší králík, tím má jemnější a chutnější maso. Stojí prostě víc.“ trvala na svém paní Zajíčková.

„Tak proč ho kurnik pokaždý vážíme.“ zamyslel se nad svou pravidelnou nedělní večerní nervozitou pan Zajíček.

„Tojá nevím, proč pokaždé Šrámková říká, ať ho zvážím.Víš ty, co dají králíci práce?“ stáhla paní Zajíčková tělo z váhy a aby se neřeklo, přihodila z kýble jedny plíce navíc. Maso zabalila do papíru a posléze do igelitové tašky, kterou ještě pro jistotu stáhla dvěma zavařovačkami.

„Budu zase vypadat jako úplnej vůl.“ mávl rukou pan Zajíček a odtáhl do vedlejšího pokoje. Převlékl se a houpavou chůzí vykročil s taškami v rukou ke vratům.

Potmě nemohl najít na těžkém svazku klíč, několikrát se vracel a když už to vypadalo, že konečně odjede, napustil si do varné konvice otráveně vodu a uvařil si čaj.

Když dorazil na místo, paní Šrámková se jako pokaždé vybatolila ze vrat a omluvila se, že mu ruku nepodá, že má od hadru na podlahu mokré ruce. Sáhla po králíkovi a podala panu Zajíčkovi dohodnuté dvě stovky.“

„Je to v pořádku?“ optala se jakoby ze slušnosti potěžkávaje si králíka.

„Je mladej a bude dobrej,“ zrudl pan Zajíček. Při pohledu na paní Šrámkovou chtěje přidat králíkovi na ceně dodal: “A jmenoval se Pepa.”

„Pepa? Nemyslíte snad toho ochočenýho samce, jak jste jej měli pod hruškou?“ rozpomněla se paní Šrámková na strakáče, který na každého vystrkoval hlavu skrze díru v pletivu ve vrátkách.

„Je to Pepa. Nezlobte se, musím ještě k holce,“ zalhal pan Zajíček, rozloučil se a skočil do auta.

Králíka udělala paní Šrámková na smetaně s houskovým knedlíkem.

„Kde jste všichni? Oběd!“ zavolala do pokoje na syna Mirka, jeho dvě děti a na snachu Hanku.

„Udělejte mi prosím místo,“ položila horký hrnec s králíkem doprostřed stolu.

„Tak třeba ty Jeníčku, u Tebe začnu. Kolik si dáš knedlíků, dva? Vezmi si tři, seš velkej chlap.“ Vhodila přes odpor malého chlapce do talíře tři knedlíky.

„Pozor, ať Tě nepoleju, tady máš ještě stehno z Pepíčka. Byl to takovej ten strakatej samec, kterého měla paní Zajíčková pod hruškou. Pamatujete se děti?“

„Pamatujeme. Jak jsem mu dávala přes dvířka travičku,“ přihlásila se jako ve škole Věruška.

„Věrušce dáme prsíčka,“ pokračovala paní Šrámková v rozdávání jídla.

Věruška rozevřela příborem prsíčka a ihned si vzpomněla, jak měl rád Pepa drbání na bříšku. Z masa se ke stropu drala horká pára a než-li cokoli stačila říci, už slyšela babičku:“

„Co je Věruš, co se v tom tak hnípeš, nemáš hlad?“
Jenda rovněž ztratil chuť k jídlu – o Pepíčka žebral, že jej chce domů. Ale takto to přeci nemyslel.

Králík zůstal nakonec nedojeden na talířích a pak Šrámek s paní Šrámkovou jej po celý týden dojídali.

Neuběhl ani měsíc, když v sobotu vzala svá vnoučata paní Šrámková k Zajíčkovům na návštěvu.

„Vrahouni,“ špitla Věruška.

„A tamhle bydlí,“ ukázal Jenda na Zajíčkovic chalupu, ve které se už mluvilo o kávě a o dlouhé cestě.

Jaké však čekalo na děti bylo překvapení, když spatřili ohromnou hlavu opět v díře ve dvířkách.

Vrhly se k mučírně a společnými silami vytáhli tlustého sttrakatého samce ven. Snažil se bránit a cestou vyházel drápy z králíkárny vše, o co zavadil. Lomoz plecháčů vypadlých během akce z králíkárny vyhnal ze dveří paní Zajíčkovou.

„Co s tím samcem děti děláte?“ Běžela v ústrety vyděšenému zvířeti, zatímco jej Jenda s Věrou dusili vlastními těly.

A tak se chovný samec Pepa nakonec dostal do Šrámkova panelového 3+1 na Chodově.

Měl se dobře. Zemřel po třech letech jsa neobvykle tlustý – pravděpodobně na přezrání.

Síla ženy

„Zdravím, paní Kováková, tak kde pak ho máte?“ vyhrkl ze sebe uřícený Jarouš rovnou ve dveřích. Zul si boty a chystal se vejít dovnitř.

Nemohl. Paní Kováková uzavřela svým vlastním tělem vchod od futra po furtro. Něco se stalo – usoudil návštěvník, pokud Alena takto mlčí, je to blbý.

„Děje se něco?“ Pokusil se Jarouš navázat řeč.

„Nepřišel a nepřijde.“ Pravila úsečně paní Kováková. V levé ruce přitom držela hadr, patrně od nádobí, kapala z něj stále voda a bylo vidět, že ji to ani trochu nevzrušuje. Dívala se tak nějak podivně skrz, tak upřeně a do dálky, jakoby sledovala něco za okny.

„Nerozumím, paní Kováková, je ve špitále nebo co?“ Hádal Jarouš. Pravda, když ke mne včera šel, šmajdal tak nějak divně patama – Fero je nemocnej šetřil, to vím. Věděl jsem už dlouho, že má ty boty malé – plazil se, jako kdyby šel od felčara s vypálenejma bradavicema. A přitom si pískal a mával – říkal jsem si: Buď je napitej nebo posranej. Ale ani jedno nebyl, za to dám krk, paní Kováková. Má puchýře, že ano?“ pozvedl Jarouš úzkostlivě řídké obočí.
„Tak vy se ptáte, co se děje?“ Praštila konečně paní Kováková mastným hadrem o zem, až pěna vystříkla na zavěšené kabáty. „Já už mám těch Tvejch pitominek dost, ty mizero, „ zachroptěla a napnula prsa.

„Vůbec nevím, o čem je řeč, paní Kováková, čekal jsem na Fera Na růžku, nepřišel..“ úzkostlivě cukl rameny Jarouš. „Sedím u piva, Fero nikde…nikde…tak si říkám…říkám… „ – bylo zle, ani se neobul a pod náporem létajícího hadru zmizel jen tak tak v ponožkách do ulice.

Paní Kovákové se ulevilo: „A teď ty tvoje křampáry dám před Alberta charitě..“

Předešlý den odpoledne se neudálo nic zvláštního. Byla neděle a Jarouš s Ferem, manželem paní Aleny Kovákové, rozvěsili po lavičkách v parku u letohrádku kněžny Anny cedule: „Čerstvě natřeno“. Obrátili je však – pěkně naruby – jen ať si lidé sednou! Do královských zahrad se často chodí pohovořit o tajnostech, které nemá nikdo slyšet. Dvojice podivně gestikulují a přitom koulí na všechny strany očima.

Kdekdo se posadil, poté si povšiml cedule, o kterou se právě zády opřel, ze zvědavosti ji obrátil a spatřil nápis. V domnění, že právě narušil svým pozadím čestvý lak, vyskočil! Prohlížel se, jakoby snad tady, v místech bývalého panského odpočinku, skákaly blechy! Někteří se smáli, jiní žmoulali v hubách špatného správce – Fero s Jaroušem seděli opodál na jednom z těch tamních královských trávníků a pili teplou dvanáctku.

„To je ale podívaná Jarouši, co?“ Krkl si Fero potuchoučku.

„Bodeť Fero, sem budeme chodit. Nesmrději Ti ty moje boty?“
„Jen si ulev, to doma nemůžeš,“ natáhl se spokojeně Fero na lokte, „tady fouká vítr.“

„Šmarjá, Tebe bych chtěl mít za manželku,“ plácl Jarouš Fera po stehně. „Doma se už musím zouvat přede dveřma a do bot stříkávám takovej voňák.“

„No, to u nás to máš Jarouši stejný, já zase musím s cígem před barák – a tam se musím dívat na Kloučka, co to vedle nás koupil. To Ti je podivnej chlap – oči jako žába, na těch má cvikr, někdy Ti mi přijde jak poručník France Josefa nebo co. I doma chodí tento – no v takovejch hadrech asi z drahejch butiků – co já vím, Jarouši, já v takovém butiku jaktěživ nebyl.“

„Hele, Fero, popravdě,“ neopomněl si přisadit Jarouš, „ty nerad chodíš do jakéhokoliv butiku, nemám pravdu?“

„Ale, jdi žvatlale a nechej mě to dopovědět,“ poškrábal se Fero podrážděně ve vlasech, „nemám meďáka jako Klouček, protože na něj nemám prachy. Je snad na tom něco špatného?“

„Ale, Fero, se ví, že na tom není nic špatného, to jsi prostě Ty a mám Tě takového rád. Promiň, seš na mě nasranej?“ Změnil tón Jarouš.

„Nejsem!“ Pohnul koutky Fero, „chápej mě. Klouček tam teď běhá kolem baráku. Každé ráno si přivstane, aby ještě zalil okurky a pak do mě Alena porád šťouchá: „Nedřep a čumni z vokna!“ „Nemám díky tomu chlapovi prostě klid.“

„To má z toho, že moc spí,“ vyskočil Jarouš, „to není samo sebou!“

„To nevím. On Ti ani Jarouši nekouří, je to tak, jak Ti povídám, televizní chlap. Díváte se doma na Růžovou zahradu? Já moc ne, Aleně vadí, že jí do toho kašlu. Hraje tam takovej tento, nažehlenej moula, vyčištěnej jako z muzea. Má taky takový nos, prostě úzkej vohyzdnej rypák jako Klouček…chroch…chrrr..chrrr!“

„Tak klid Fero, s tím něco uděláme. Co cvrčci? Nechceš mu nasadit do kvartýru cvrčky? Říká se, že kdo je má doma nasazené, že se jich jentak nezbaví. Nezkoušel jsem to, ale seženeš je v akvaristice u nás, když řekneš, že potřebuješ brouky pro hady.“

Ten nápad se Ferovi líbil. Viděl toho bastarda, jak celou noc skučí s peřinou na hlavě a jak se ráno probouzí s podlitinama pod očima. Ráno musí vstát, ale místo toho zamačkává pětkrát za sebou budík, než-li se posadí na okraj postele. Pospíchá do práce a jakmile se k večeru navrací, netouží po ničem jiném, než-li po vytouženém spánku.

Fero se viděl, jak stojí s cigaretou ve dveřích a řve do chodby: „Alenó, herec zase chrníí, pojď si ho poslechnout!“ Ne – jen co v pondělí vstane, nesmí zaváhat!“

A tak se skutečně stalo. Do akvaristiky skočil ještě během šichty a odpoledne přinesl tajně domů v papírové krabici deset cvrčků. Alena dostávala z brouků histerii, musel si proto počínat tiše a tak bedýnku raději vložil k sobě do skříně.

Klouček toho dne pracoval opět jako běs. Nejdříve v montérkách procházel okapy, poté v jiných montérkách ležel po autem..ne a ne jít spát. Ke Kloučkově oknům vedla jediná příhodná cesta – bylo nutné podlézt kovový plot a pak tiše přeskákat po skalce k baráčku.

Fero číhal nenápadně ve dveřích před domem a zdravil posunky pívem svého odporně pilného souseda. Ještě v podvečer pálilo slunce jako ďas a alkohol lezl do hlavy tak bezelstně a plíživě, že nakonec Fero usnul jako první. Ráno jej hlava bolela jako střep – vypotácel se z postele, neboť Alena začala histericky pištět: „No tak vstávej chaploune a koukej to sundat z tý peřiný!“

Fero nevěděl, co se děje…hmatal prsty zmateně po zemi u postele, dokud nenašel brýle. Když si je konečně nasadil, uviděl na Alenině peřině jednu ze svých nohatých nadějí. Sotva cvrčka popadl a za nohu vyhodil z okna, ječela zase…“Fero, druhej Ti zalezl do skříně!“

Otočil se a zabouchl patou skříň.

„Ty si ze mě děláš srandu, proč mě pořád tak trápíš a to ohavné zvíře nevyhodíš? To tady s ním mám jako spát?“ Alena vyváděla, opět uslyšel o tom, jak může za její chatrné zdraví, o tom, jak ještě nebyl schopen to či ono – pištěla jako lokomotiva před tunelem, která má vletět do té nejhrůznější tmy! A tím rohatým kozlem, který ji ve dne v noci mučí, byl právě Fero. Zdráhal se tu skříň otevřít, ale musel. Cvrčkové lezli po košilích, po spodním oblečení, krabice, ve které přebývali, vypadla otevřená i s účtenkou za cvrčky rovnou na koberec. Paní Kováková, které se nedalo namluvit ledacos, prohlásila, že má doma senilního magora, kterému už měkne mozek.

„V tom má jistě prsty i Jarouš, že jo?“ Přestala vřískat a ihned vyčetla Ferovi z jeho zaražené tváře viníka: „No jo, Jaroušek vymyslí krávovinu a Feránek ji realizuje! Tak to bylo, je a bude. A já Ti něco řeknu, můj drahej – těmto Tvým srandičkám je šmitec. Vynes ty brouky a makej a hezky rychle ven k Jaroušovi i s tím hrozným praporem, kvůli kterému namohu v předsíni ani vytřít. Jste jak malí – bojovník za zrovnoprávění psů, fen a žen – s tím chceš snad chodit po městě, ty nádhero?!“

Už se zdálo, že paní Kováková odejde – po několika metrech se však zastavila a přidala další příkazy: „Ještě teď poletíš nakoupit a ať jsi do hodiny zpátky! Žádná hospoda, makej s praporem k Jaroušovi, pak do prodejny a do hodiny, do hodiny budeš tady!“

Jen co Fero zbavil ložnici nového hmyzu, tiše se obul a zmizel v ulicích. Na Jarouše měl vztek a sám sobě vyčítal, že jej uposlechl. V pět Na růžek nedorazil ani nezavolal, opřel prapor o nejbližší popelnici a zmizel v prodejně.

Jarouš popíjel dvanáctku a když se ani po hodině parťáka nedočkal, myslel si, že spí. Zaplatil lístek a vydal se jej domů hledat.

Zazvonil a ihned vstoupil: „Tak co, paní Kováková, kde ho máte?“ A tak dostal několik ran tím ováleným hadrem, ze kterého měl už od první chvíle, kdy jej spatřil, špatný pocit.

Proměny

Stázie procházela kolem stánků na Karlově náměstí, na kterých v tom vedru osychala zelenina. Letní vítr si pohrával se stromy, nebe bylo modré a plné vlhkého nádechu
blížící se bouřky. Toulala se městem a přemýšlela o sobě, o životě, o tom co by měla změnit – pomýšlela prostě na věci, které jsou skryté uvnitř každého z nás.

Když stála před zebrou v Žitné ulici, uslyšela od Novoměstské radnice tupé mlasknutí. Potom další a další – pohlédla před sebe a spatřila jakéhosi kluka, který kopal tenisákem do zdi a chytal její zpětné přihrávky.

Sotva přešla silnici, míček se mu vysmekl a skončil přesně pod jejím nášlapem. Přitiskla jej, aby neskončil ve vozovce a pohlédla směrem, kudy přilétl.

„Přihrajte mi jej,“ zakřičel na ni přes trávník.

„Jak se jmenuješ?“, optala se.

„Ondra,“ představil se ten fotbalový útočník a vystrčil vpřed svá hubená chlapecká žebra. Chvíli tak stál, pak povolil a opět zvolal. „Pracujete v nemocnici, že jo?“

„Jak to víš?“ Podivila se Stázie.

„Často Vás tu vídám procházet, chodím sem často!“ Odpověděl s takovou samozřejmostí, jako by byla na světě jediná, která si jej ještě nepovšimla.

Stázie tudy chodívala každý den – v sedm do práce, dopoledne na oběd a odpoledne do Vodičkovy ulice na devítku. Místo kolem Novoměstké radnice jí nepřišlo nijak významné, považovala jej za obyčejný zaprášený kout města, plný smogu, který je radno minout pokud možno co nejrychleji.

Zamyslela se, zda má do míčku kopnout a než-li stačila cokoli udělat, ten malý kluk si zarazil pěsti v bok a zaburácel:

„Co bude s tím tenisákem?“

Stázie se zarazila, popotáhla dolů minisukni a odkopla míč.

„Tak on si tu denně hraje a já o něm nic nevím. Hm, podivný kluk,“ podivila se a šla pryč. Po několika metrech se však otočila – stál tam a stále za ní hleděl.

„Každý mě tu vidí, jen já sama sebe ne, jedině sama sebe jsem nikdy v životě osobně nepotkala a vlastně se ani potkat nemohu,“ zamyslela se a pousmála nad tou grotesktní úvahou. Poté mávla na Ondru a rozběhla se směrem k zastávce.

Míjela lidi, z nichž byl na tom každý stejně jako ona – z nichž se každý znal jen ze svých představ, ze svých ideálů, z toho, co mu kdy kdo řekl, z nehybného zrcadla, z cizích pohledů, ze svých snů, z těch nejvíce.

Poskakovala po špičkách jako malá holka. „Ach ano, ze snů,“ v letu se vzdálila na míle daleko, až do postele.

„Stázičko, už spi,“ v běhu vzpomněla na maminku, která ji s těmito slovy hladívala před spaním a ona se pak propadala a propadala až se ztratila úplně. V jakémsi jiném světě plném zdejších i naprosto cizích lidí pak probděla celou noc, dokud se neprobudila.

Poránu pak usedla na okraj postele a přemýšlela o všem, co v noci zažila. Často také o smrti, kterou si začala uvědomovat už během nástupu do základní školy. Brečívala do peřin, říkala si, jaké to jen bude, až se jednou neprobudí a bude v tom podivném nočním světě bez prostoru a času napořád.

Ulicemi prolétla jak peří, dokud neskončila na své obvyklé tramvajové zastávce. Vzpomněla si opět na toho kluka, se kterým se před minutou rozloučila. Byl takový pohublý, zřejmě také samotář – pokud tedy mluvil pravdu a sám trávil volný čas denně takto v ústraní. Snažila se oživit ve své hlavě každý detail toho nenadálého setkání. Tu si povšimla, jak se v té vzpomínce vidí z jakési drobné vzdálenosti.

V Ondrově věku si chodila na Karlovo náměstí také hrát, snad proto jí byl ten kluk tak blízký. S Petrou v parku běhala s různým kuchyňským nádobíčkem a u kostela na schodech proseděla celé hodiny.

Čím byly vzpomínky starší, tím se v nich viděla z větší vzdálenosti, sledovala se, jako by byla již teď někým jiným, jakoby se pomalu proměňovala z té malé Stázičky v jinou a zase v jinou.

„Podivné…jakoby se svět přede mnou rodil a pak usínal a usínal. Jakobych byla přilepena ke všemu, co jsem kdy viděla. A ve všech vzpomínkách se vidím…jsem asi chobotnice s tisíci, co s tisíci, se statisíci a s milióny drobných chapadel, kterými chytám všeho, kde jsem!“ Otočila se šťasně na zadním podpatku a přejela pohledem sochy na protější bankovní budově.

Sotva dorazila tramvaj plná lidí, její řidič chrchlal do lampače něco o výluce. Prodrala se davem spocených těl, sama sebeneviditelná mezi sebeneviditelnými projížděla zastávkami a lidé se jak potoky slévali do rozlévali a jen ona je viděla všechny, všechny kolem sebe, jen ona jediná na celém světě o každém z nich mohla vyprávět…

Omyl

Pan Habíšek seděl na židli a pil kávu. Necítil se poněkud dobře, byl rozmrzelý a přestože kuchyňské hodiny ukazovaly už čtvrtou hodinu ranní, odmítal jít spát. Vzpomínka na předešlý den, kdy ráno popadl ten svůj proschlý a olámaný košík, kdy se několikrát musel vracet zpět do chalupy, aby zkontroloval kohoutky, se v jeho mysli točila jako pometlo.
Vzpomněl si, jak Mirka s Dášou si něco povídaly před vraty a jak pokaždé, když volal z okna „Už jdů!“ , jej neslyšely a nebo vlastně ani slyšet nechtěly. Mirka si žmoulala konečky vlasů, jak to ostatně dělává pokaždé, když se soustředí na něco důležitého. Než-li dojeli favoritem do Boubína, museli se vyhýbat traktorům s návěsy, projíždět prachem, který výřily, byl to ale krásný pozdně letní den!

„Tondo,“ povídala cestou Dáša, „podle mě nic neporoste, vždyť vůbec nepršelo.“

„Tondo,“ přitakala Mirka,“také si myslím, že tři košíky vezeme zbytečně. Nenecháme dva v autě?“

„Ženské jsou řízeny satelitem, Jarouš má pravdu! Existují prostě chvíle a podněty, na které odpoví každá totéž,“ zamyslel se pan Habíšek.

„A jak hned v lese začaly Mirka s Dášou nadávat na mravence. Jakoby nevěděly, jak je Boubín porostlý mraveništi! Při shybu pro jakýkoliv úlovek musí houbař prolít krev…bodeť, s tím se musí počítat! Jsou to ale hodné ženské, ta moje Mirka i Dáša – dobrá sousedka,“ usrkl z půllitru jihlavanky pan Habíšek.

Hned na to si na židli dvakrát poposedl: „Zdravý les, kdo by řekl, že tam najdeme tři košíky plné kotrčů! Pamatuji se ještě z dětství, jak nám o nich babička vyprávěla…to byly časy. To se ještě člověk mohl v lese napít z čehokoliv a co křemenáčů roustávalo už v břízkách u silnice! Avšak i tehdy o kotrč nikdo nezavadil…ale vida, nastává návrat starých časů!“ přesunul se ve svých myšlenkách spokojeně pan Habíšek z dětství na Boubín, „člověk celá léta sbírá babky, hříbky, křemenáče, lištičky..snad za to za všechno jsem musel čekat na tak dobrou houbu taková léta! Těch škrábanců, klíšťat, roztrhaných tepláků! Kotrče nakonec zbyly i pro Kášovi, Houdek si vzal – i ta Cmíralka, která se bojí i holubinek, si odnesla od nás domů něco do polívky! Někdy mám až hrůzu, jak mi všichni ve vsi v těch houbách tolik věří! Co kdybych se spletl?“ Opřel se silně a hrdě do židle pan Habíšek, „ne, ne, já se přeci nikdy v houbách nepletu! Nedovedu si představit, že bych snědl či dokonce někomu dal ochutnat nějakou pochybnou prašivku! Pitomé mléko,“ zabručelo bolestivě panu Habíškovi opět v břiše.

„Hysterky člověk prostě poslouchat nemá, jou, sám si za všechno mohu!“

Mirka spala vedle v ložnici tak tiše, že jediný posun židle natrhl ticho, jako rána sekyrou do špalku. Na lince ležel neumytý kuchyňský dlouhý nůž, ze dřezu vykukovalo prkénko a na plynovém sporáku stál po okraj plný hrnec s bramboračkou. Právě na ten hrnec se pan Habíšek díval nerad.

„Nevěřil bych, jak se dokáží ty ženské vůči člověku spolčit!“ Přivřel k sobě silně rty pokaždé, sotva o onen hrnec zrakem zavadil. „Dají za pravdu raději nějakému šmudlovi z atlasu, než-li mě, jou,“ ztrápeně pohlédl k atlasu na ubruse otevřeném na straně 31 – nesla název Kuřátka sličná. „Kdo to vůbec napsal – ha, nějaký Amerikánec nebo Anglán, Jime Howart,“ zamumlal si pro sebe, „a ten má snad lepší názor na naše české houby, než-li já? Jsem to ale pytel, neměl jsem jim říkat, že jsem tu houbu nikdy nejedl…byl jsem si beztak jistý, že je to kotrč. A jak ty lžíce odhodily do polévky, až na mne vystříkla, že to nebudou jíst! Howart napsal, že se otrava dostaví za tři hodiny v podobě natékání břicha a průjmů – ale kdo by je nedostal, když do něj nalijí dva litry mléka! Na houby! Určitě to byla nějaká nabřesklá zálivka, ani bych se byl nedivil, kdyby to mléko nechala Mirka celý den otevřené na kredenci. Porád pít, musíš to vypít – au! “ Nazul si bačkory a odšoural se po studených dlaždičkách do předsíně. Pak to jen klaplo a dlouho ze záchoda nikdo nevycházel.

Když byl pan Habíšek zpět v kuchyni, pohlédl opět na hrnec. Odsunul pokličku a nabral lžíci.
„Dobrá, ale už mám dost.“

„Tak co, žiješ ještě!“ Vzbudil pana Habíška drsný hlas.

„Co je, co se stalo, kolik je hodin?“ vykoukl z podpeřin oslněn světlem z okna a spatřil Mirku.

„Prý jsi měl nějaké potíže,“ rozchechtala se. „To je zajímavé, že ten Tvůj kámoš Káša, co taky všechno sežere, dnes neotevřel krám! Musela jsem pro rohlíky na druhou stranu vesnice až k Tučkový,“ rozchechtala se Mirka podruhé.

„Co si porád bereš Kášu do huby? Asi se chce vyspat,“ snažil se zbavit vetřelce pan Habíšek a zakrýt si obličej peřinou.

„Jen chrápej dědku, Cmíralka má přijít pro vajíčka, tak budeš mít brzy budíček.“ Zabouchla dveře Mirka a pan Habíšek začínal tušit, že bude zle. Cmíralka dělala celý život v kravíně a ta když se rozjančí, je zle. Pod peřinou přemýšlel, co má dělat.

Zvedl se a šel si namazat ke stolu chleba s medem. Minula desátá, jedenáctá a Cmíralka nikde. Přišla Dáša, která akorát podpořila Mirky strach o Cmíralku.
„Jsou řízeny satelitem,“ ucedil pod vousy pan Habíšek.

„Měli bychom za ní Mirko zajít, bydlí sama, co když se něco stalo? Kdoví co ten moula přinesl, podívej se na něj,“ pohlédla Dáša na pana Habíška jako na vrahouna, „Káša to má třeba také po těch jeho houbách za sebou a on si tady v klidu žere…co to máš za chlapá?“

„No tak, ženský, nezačínejte..“ zvedl se pan Habíšek prudce od stolu a došel si pro kalhoty, hodil na sebe bundu a vydal se raději do vsi za Kášou. Každý jeho krok, jakoby těžkl a lidé se něj také tak nějak podivně dívali. Chalupa byla zavřená, jako by v ní nikdo nežil. Vzal tedy za klidu a ta naštěstí..povolila. Káša seděl u televize a překvapeně na pana Habíška pohlédl: „Nazdár, co ty tady, dáš si panáka?“

Pan Habíšek si oddychl: „Se ví, že dám, proč myslíš, že sem jdu!“ V tom zpozoroval na televizi na talířku své houby. „Tak já se honím po lese a ty to koukám ani neochutnáš!“

„Ale dám si je navečer, dají se použít na smaženici?“ Trhl s sebou Káša.

„Nedají“, přiblížil se k talířku pan Habíšek a jeho obsah vyhodil otevřeným oknem ven. „Budou už zapařené a po těch by Ti dobře nebylo..ach jo, co mám s Tebou dělat, budu Ti muset nasbírat další.“ Pokusil se pan Habíšek o ztrápený výraz.

„Hm, tak dík a promiň, neměl jsem včera na houby chuť. No tak, nezlob se, nalil jsem Ti velkýho, nezlob se, určitě byly dobré,“ podal Káša svému kamarádovi decku slivovice.

Popili a pan Habíšek se vrávoravou chůzí a spokojen vracel domů. Hned u branky však uslyšel Cmíralku. Zastavil se tiše u zdi a poslouchal, co se tam povídá.

Cmíralka skučela, jak je jí dneska zle. Že celou noc nemohla spát – a jaká měla bolení! „Až do rána holky, to bylo hrozný, to si nedokáže ani jedna z vás představit. Už je to lepší, ale takovou běhavku jsem neměla, ani když jsem ještě jako holka dostala úplavici.“

Mirka s Dášou nabízely ubohé sousedce alespoň čaj a zavedly řeč na nějakou střevní chřipku. „Taky jsem jí měla, celou noc jsem seděla Cmíro na záchodě,“ uslyšel pan Habíšek nejistý hlas Mirky.

„Jo, jo, dneska toho holka řádí,“ pokračovala Dáša.

„Ženský zlatý, za to máte u mě kytku,“ po patách opustil pan Habíšek dvorek a zmizel kdesi mezi chalupami.

Boloňský psík

Obec majitelů všemožných psích plemen tvoří v ulici psí komunitu, která se dobře zná. Matýsek, Punťa, Bella, Igor či chcete-li Asta mívají bolesti zad, problémy s tloušťkou, potíže s trávením, špatně vidí, milují děti, tahají důchodce za jejich berličky, ale nemohou za to, neboť je prý kdosi někdy v mládí holí uhodil, vbíhají do nebezpečné vozovky, když jsou sami doma, kňučí – všechny ty čtyřnohé bytosti prostě zažívají to samé, co my a jejich majitelé musí veškeré jejich sváry i radosti každé ráno, odpoledne i večer velmi vážně prodiskutovat. O svých svěřencích rozpráví s takovou chutí, že by jim mohl kterýkoli filmový hrdina tiše závidět. Ve svém volném čase pak někteří organizují psí tábory, výlety a výcviky a když jejich chlupaté druhé já skončí svoji pozemskou pouť, chodívají o Dušičkách se svíčkou na hrobeček na psí hřbitov.

Pan ferdinand Majzlík neměl pro psy pochopení. Obvod jeho paží byl srovnatelný s leckterým mužským stehnem – dokázal nad hlavu zvednout i neuvěřitelných 100 kg, výmyk na hrazdu zvládl i se 20kg závažím drženým holými chodidly. Rád se bavil o tom, jaký má chlap být a jaký ne a přátelům nezbylo než-li tento jeho neobvyklý povahový rys respektovat.

Jak už tomu na naší kulaté planetě z principu bývá, kterým oblastem se člověk soustavně vzdaluje, ty se nakonec bezpečně stanou jeho cílovou destinací. Ferdinand se vrátil společensky unaven domů. Jednu botu zanechal zutou ještě na chodbě, druhou v obýváku. Přítelkyně využila slabé Ferdovy chvíle a v posteli, kam padl, jak zákon káže, mu začala vyprávět o kamarádce, která si opatřila štěně boloňského psíka:

‘Ta paní, od které ho koupila, má ještě dvě. Viď, Feroušku, že si také jedno vezmeme? Už jsem vymyslela, kde bude mít boudičku, tady u klavíru. Nebudeš ho muset venčit, je malý a dojdu s ním ráda, také s ním nebudou starosti, pokud někam pojedeme…viď, že pro něj zítra sjedeme?“

Ferda nebyl zřejmě natolik unaven, jak se zpočátku zdál. Zvedl z lehu na břiše hlavu a svůj zrak zaparkoval ke klavíru. Byl odsunut o půl metru doleva, na volném místě ležela načechraná pašmína, kterou Silvě koupil k posledním narozenínám, dále dvě misky, v jedné dokonce voda, ve druhé drobné granule.

Vyskočil a vykřikl: „Ten pes je už tady?? Víš přeci, že mám na psy alergii!“

„Ale po tom Azorkovi od Buška jsi ani nesmrkal, ani neotekl.“

„To bylo něco jiného, to nebyl pes, ale americkej buldog! A ne žádná krysa, kterou jistě zatáhla domů ta Tvá kamarádka.“

„Feránku, tak se na něj alespoň zajdeme podívat…“, přivinula se Silva, “je to pěkný zápasník, určitě se Ti bude líbit.“

„To nevím a nedrbej mě, nemám blechy.“

„Feránku…“

Ferdinand měl málo slabých míst, jedním z nich byla Silva. Čert, kde se to v něm vzalo, druhého dne k prohlídce psí stanice svolil.

„Co to je?“ Polkl Ferdinand zhluboka, sotva spatřil onen bílý chumáček o velikosti lidské pěsti. „To není ani krysa! S tím bych venku vypadal jako teplouš!“

Schylovalo se k hádce. „Říkala jsem přeci, že s ním budu chodit jedině já,“ rozbrečela se Silvie, „také Ti nenadávám, když si na počítači hraješ ty své přiblblé hry! Zase po Tobě snad tolik nechci, nebo jo?“

„Měl byste si vážit toho, co doma máte,“ přidala se majitelka štěňat.

Ferdinand ženské přesile neodolal, mlčky zaplatil a mávl na šťastnou přítelkyni. V té chvíli však ještě netušil, jak tato drobná epizoda změní celý jeho dosavadní život. Nejenže již za půl roku chodil Pajdinku, jak jí sám říkal, venčit do parku. V práci dokonce prosadil, že ji bude moci mít u sebe v kanceláři, aby se doma necítila sama. Vykonával manažérskou profesi a slečny z firmy donášely Pajdince nejrůznější dobroty, hračky, dečky a mističky – Ferdinandova kancelář touto cestou odvrátila pozornost od drobných personálních problémů a tak bylo drobné zvíře v pracovním procesu trpělivě tolerováno. V ulici byl Ferdinand zakrátko přijat mezi místní psí komunitu a tak se Pajdinka měla jako v ráji.

Do roka a do dne museli jít na očkování. Veterinář Hromník měl ordinaci o pár bloků dál, venku vál tuhý lednový vítr plný mokrých vloček, Pajdinka dostala svetřík a vyrazili. „No Ty seš hrdinka,“ drbal po výkonu Ferdinand svou čtyřnohou pacientku,“šikulka! Tu máš piškůtek!“

Silvie Ferdinanda nepoznávala, přišel jí, jako by snad trpěl po injekci víc, než-li ten pes. Byla tomu však ráda.

Asi za čtrnáct dnů byla Silvie s Ferdinandem pozvána na oslavu jakýchsi narozenin. Pejdinka pobíhala vesele po místnosti, tu a tam se vyčůrala a najedla a nakonec spokojeně usnula v koutě.

Přítomní si vyslechli celý proces očkování ještě jednou a jen co se s oběma šťastnými chovateli rozloučili, vrhli se k sepsání dlouhé omluvné veterinární zprávy, kterou záhy odeslali Pajdince domů:

Vážení klienti,

od výrobce protilátek na psinku jsme byli upozorněni, že dodané balení protilátek bylo kontaminováno látkou tetrachlórethylen. V důsledku této nepříjemné události vám nabízíme zdarma ošetření v naší ordinaci, v případě úhynu zvířete uhrazení způsobené škody. S výrobcem očkovacího séra jsme na základě této nešťastné události rozvázali smlouvu.

Věříme ve Vaše pochopení a věříme, že naší ordinaci i přesto zachováte svoji pozornost.

MVDr. Petr Hromník
Strašnická 5
Praha 10

Ferdinand doma nebyl, dopis otevřela Silvie. Sotva vše dočetla do konce, hned telefonovala všem možným přátelům, jaký je ten Hromník necita: „Víš, co tam napsal? Uhradíme vzniklou škodu. Jako kdyby snad pes neměl žádnou duchovní hodnotu! Jak ten Hromník, veterinář, může vůbec pracovat se živými tvory?“

A ze sluchátka se ozývalo: „A co Pajdinka, co dělá?“

„Drbu ji tady, má takové mokré fousky a taková podivně přivřená očíčka…“ pofňukávala Silvie hledaje si na tom nešťastném zvířeti všemožné příznaky jeho brzkého konce.

Ozvaly se dveře. Silvie odhodila sluchátko a uslzená běžela obejmout Ferdinanda.

„Co se stalo?“ Podíval se po předsíni a jen, co si zul boty a přečetl celou omluvnou zprávu, zvolal hromovým hlasem: „Zítra toho Hromníka zabiju!”

Do rána nespal a už v osm rozrazil dveře nic netušícího veterináře.

Hromník seděl u kávy a přesto, že jej neomalené chování příchozího návštěvníka rozlobilo, neřekl nic a jenco polkl sousto, pravil:

“Co vás sem pane přivádí?”

Ferdinand se zarazil a přes své rozhodnutí ze sebe vybít vztek na úkor toho mizery, znejistěl: “Co když si ze mne někdo udělal legraci? Budu vypadat, jako hlupák! Ten chlap evidentně netuší, o co jde? A nebo vše jen tak dobře hraje?”

“Co si pane prosím přejete?” zopakovat doktor Hromník hlubokým hlasem otázku a stále se díval Ferdinandovi do očí. Tichá svalnatá postava uprostřed místnosti jej svým zjevem zneklidňovala.

“Náš pes byl u Vás na očkování,” vypravil ze sebe Ferdinand, kterému uvázlo cosi v hrdle. Pojednou si začal připadat jako před tabulí.

“To vím, byli jste tu včera s boloňačkou, pamatuji-li se dobře. Je snad něco v nepořádku? Dal jsem jí běžnou vakcínu pro odrostlejší štěňata, se kterou nebývají problémy.” Prohlížel si starostlivě doktor Hromník útočníka.

“Jen trochu kňučela, tak jsem si myslel…” doplnil Ferdinand veterináře.

“Štěňata kňučí běžně, ale pokud o ni máte takovou starost, proč jste ji tedy nevzal s sebou, abych se na ni podíval?”

Z další konverzace vyplynulo, že veterinář není pouze příznivcem psů a drobného ptactva, v mládí se naplno věnoval karate a v boji dosáhl řady uznání.

Jakoby se znali od dětství, po chvíli pili kávu a časem se stali přáteli. O příhodě s dopisem se však Ferdinand Petru Hromníkovi nikdy nepřiznal – chlap přeci nikdy nenaletí na kdejaký lacinný žert!

Fanouš a Džery

V každém věku člověka potěší jiné věci – ženské prso, palec, samostříl, plnící pero, pivní tácky a jiné sbírkové předměty, bicykl, motocykl, opět ženské prso a v této době dospívání i různé živé doplňky. Dlouhý lysý ocas či vousy, které v prostorách metra člověku vykouknou z podúčesu na rameni, k mladému muži či ženě prostě patří. Akvaristika na náměstí I.P.Pavlova, známého chovatele uslintaných psů, bývala proslulá prodejem řady zajímavých obratlovců. Odtud ostatně pocházeli i Džery a Fanouš, démoni, kteří obývali naše rámě. Pruhovaný Džery uměl šplhat po ocase a vylézt i z té nejhlubší sklenice a rozkousat v noci přívodní šňůru od kteréhokoli elektrického spotřebiče. Václav, který si Džeryho pořídil, jej choval tajně v peřiňáku. Původní obsah této dřevěné morny vynesl do sklepa a tam jej pečlivě zamaskoval do krabice od televize. Tímto doma nikdo nevěděl o Džerym nic, dokud neočekávaně nepřijel moravský strýc Fero, chtěje v pokoji na gauči spát. Rázem byl objeven původce záhadných potíží s mrazákem, televizí a ostatně, i s botami. Vzniklé škody donutili Václava pracovat v létě na brigádě.

U nás doma byli benevolentnější, avšak v prvém stadiu navykání si na dalšího obyvatele domácnosti rovněž nevítali nového člena rodiny s otevřenou náručí. Fanouš bydlel v teráriu po hadu Karlovi. Příbytek po predátoru mírně zapáchal a přišlo mi, že v něm Fanouš bydlel nerad. Celé noce skákal na stěny skleněného interiéru, důmyslně škubal noviny a ty skládal na sebe, aby se podobně, jako Džery, mohl za noci opatrně vytratit na pochůzku. A tak jsem byl nakonec donucen i já popřemýšlet o jiné alma mater pro své módní doplňky.

Příroda nepřipadala v úvahu. Džery a Fanouš byli značně zdomácnělí. Azyl oběma uprchlíkům odmítli nakonec i do té doby tak pohodářské domácnosti našich přátel. I Kalous, známý svými historkami s vypouštěním cvrčků panelákovými stoupačkami k neurotičce Hejdové – i Božetěcha Líbezná, která nosila do školy na hodiny přírodovědy strašilky, Fanouše i Džeryho doma nesměli mít.

Zahradnictví Toufar v Dobřichovicích, kde Václav vydělával na elektrické šňůry a já na už jsem zapomněl na co, nám povolilo chodit do zaměstnání i takto ve čtyřech. Vedoucím směn byl jakýsi pan Škvor, dlouhá štíhlá postava, která poměrně rozumně dbala na pracovní docházku. Džery i Fanouš nebyli ze skleníku příliš nadšeni. V letním vedru a v kožichu a za upoceným krkem nebývalo právě nejlépe. Z ramene utíkali, ve sklenici nechtěli být. Ve jmenovaném zahradnictví neměli naštěstí co zničit – begonie, azalky a okrasné sukulenty nepatřili k jejich předmětu sklizně.

Dokonce si je oblíbila i jedna z mnoha matek zahradnic, která sháněla pro své dvě děti dárek.
“Hele, ty ukecanej a ty divnej, za kolik byste mi prodali ty myši?” Hulákala každý den, jak říkala, přes holky, které byly, ať se ta dobrá žena nezlobí, na náš věk již poněkud přerostlé.

Neodpovídali jsme a ona, když viděla, že nepochodí, nás brzy nechala být. Po celý den zálibně sledovala naše dva spolupracovníky a někdy nám dokonce přišlo, že byla s našimi rodičemi domluvena. Čím více lamentovali, tím více přihazovala na ceně, za kterou by oba naše svěřence dětem odkoupila.

“Až přihodí, kolik mám vydělat tady na brigádě, tak Tě Džery na mou duši vážně střelím,” trousil kolem sebe od jisté chvíle Václav a já na to ujistil Džeryho, že kecá, že je akorát srab, který předčasně doma vyměkává.

Po jedné šichtě ve skleníku, kdy venku bylo třicet a uvnitř nejméně ještě jednou tolik, jsme nasáklí potem nasedli do pantografu směřujícího ku Praze. Hned na příští zastávce v Radotíně přistoupil s vlčákem jakýsi mladý muž, kterému z nosu čněly ocelové kroužky různých velikostí, v pysku měl také různé tydlety, vstoupil k nám do vagónu prostě hotový novodobý mučedník. Vida Frantu se Džerym, ihned si přisedl a dal se s námi do řeči. Bydlí prý ve sqotu v jakémsi kanále pod falešným víkem. Petr, tak se nám představil, byl od první chvíle sympaťák! Vyzradil nám, že ani v zimě v takových tajných skrýších voda nezamrzá, ba naopak, že je tam sucho a místa dostatek.

Ještě téhož dopoledne jsem se s Václavem vypravil do Stromovky hledat pro oba kámoše teplé přístřeší. Našli jsme řadu kovových poklopů, avšak většinu z nich se nám nepodařilo plochým šroubovákem otevřít. Víka, jako by byla přirostlá k zemi. Jen ztěžka jsme je kroucením ruky nadzvedli, pak se o cosi zarazila a nešla ven. Ve škvírce jsme nespatřili více, než-li tmu, už i takto úzký otvor divně zapáchal. Fanouš se Džerym celou akci sledovali s nezájmem, jako by snad ani nešlo o jejich věc.

„Kecal,“ pravil Václav, popadl potkana a šel z parku. Dohnal jsem jej a odjeli jsme domů.

Na noc, která následovala, nikdy nezapomenu. V deset hodin zazvonil na našem stole telefon. Byl to Václav, kterému nebylo moc rozumět – nalomená šňůra či kdoví co ve sluchátku halasně praskalo. Vyrozuměl jsem, že je u sebe před domem v budce a že chce nutně pilku na železo. „Pouštěl jsem Džeryho do trubky od zábradlí a nemůže ven,“ vyrozumněl jsem ještě a spojení vypadlo. Ve skříni jsme shodou okolností jeden lupen pilky na železo měli. Vyrazil jsem ven. Před domem Václav čuměl a cosi mumlal do trubky od zábradlí a místy do ní ťukal.

„Pojď, vidíš tady do koleno, musíme ho uříznout, nebo v něm chcípne,“ chraptěl rozhozeně a tak jsme začali společnými silami přítele zachraňovat. Nocí se ozýval řev pilky, zatímco jeden hlídal, zda se nikdo neblíží, druhý řezal. „Dej bacha, ať ho vole nezařízneš,“ chrchlal Václav a pokud mohl, řezal raději sám. Nikdy před tím bych byl býval nevěřil, jak je zábradlí kvalitně vyrobené. Když někdo přicházel, utekli jsme za dům, z pozarohu sledovali otvor, zda nevypadl potkan a pak zase makali ze všech sil. Během řezání jsme museli činit četné předstávky, abychom společného přítele v pasti nakonec neupekli. Když konec zábradlí konečně upadl, vypadl z něj i Džery. Celý ohluchlý z řezání a plný kovových špón zmateně běhal po chodníku a snažil se utéci. Václav jej popadl a zmizeli jsme.

Žádná ulice však není bez špehounů, kterým neunikne ani vlas. Netrvalo dlouho, než-li se k Džeryho pěstounům donesla zpráva o akci, která mu zachránila život.

A tak děti paní zahradnice dostali nakonec drahý a pěkný dárek, Václav doplatil elektrické kabely a já jej solidárně pozval do pohostinství za utržené výkupné, abychom společně zapili žal.

Spodní kalhotky

Schody burácely v základech.První běžela Bětuš, jediná Ludvova spolužačka na technické fakultě, ruce roztažené do stran, v jedné zábradlí, ve druhé sešit. Černý volný svetr na ní vlál, jakoby chtěla vzlétnout, při letmém pohledu připomínala kosa. Za ní v závěsu letěl Ludva, lakýrky, které kdoví proč každodenně nosil, klouzaly v zatáčkách a tak se musel neustále vyvažovat pevnými odrazy ode zdí.

„Tak to máme za dvanáct,“ pohlédla Bětuš pod schody na hodinky.

“A ty za patnáct,“ ihned ohodnotila Ludvův horší výkon. „Mohlo to být lepší,“ udýchaně opřela ruce o stehna a předklonila se, aby se vydýchala.

„Podle mne to tak špatné nebylo,“ ohradil se rovněž zadýchaný Ludva, „hlavně, že jsem se jako včera nerozmáznul.“

„I Ty chudáku, výmluvy, samé výmluvy, takto ten zářijový maratón neuběhneme. Pojď, dáme něco rychlého v bufáči a půjdeme ještě běhat na Karlák do parku.“

„Byli jsme přeci domluveni, že se dneska půjdeme normálně najíst do mensy,“ připomenul rychle Ludva, o čem spolu tam nahoře na schodech ještě před pár vteřinami mluvili.

„Jenomže to jsem netušila, můj milej, že jsme na tom tak špatně. Nekecej, kopni sebou, prostě bude sekaná,“ s úsměvem a přísně pravila Bětuš a tak Ludva přišel o další oběd.

Bětuš byla sportovkyně. Na fakultě bylo málo těch, kteří by se za extrémně pěkně vyvinutou spolužačkou neotočili. Méně však bylo těch, kteří by byli stíhali její tempo a již na první schůzce, která proběhla celá v běhu, vše vzdali.

Ludva byl narozdíl od ostatních velmi soutěživý – nepřipustil, že by byl v čemkoliv horší. Když s Bětuší běžel již několikátý kilometr na výdrž kolem Vltavy a padl, umínil si vše s Bětuší dotáhnout pěkně do konce. Běhat, plavat a cvičit do fitcentra spolu chodili téměř denně a to i včetně víkendů, Ludva pak doma celý zesláblí sotva stíhal věci do školy, u kterých většinou usnul vysílením. Váha tohoto i dřívě poměrně štíhlého člověka začala rapidně klesat. Bětuše se do nadějného atleta zamilovala a začala věřit, že našla toho pravého.

To dnešní pivo v mense bylo pro Ludvu zlomové. Nešlo ani tak o pivo, Ludva pouze pochopil, jak je jeho přítelkyně navzdory své kráse fanatická a jak si nedokáže odříci to, co se jí právě nelíbí. Na fakultě přestával stíhat, neboť na nic dalšího kromě sportu neměl prakticky čas.

Do bufetu tedy na sekanou zašel, nicméně demotivovala jej od dalších společných sportovních utkání natolik, že si postupem času nacházel další a další výmluvy, proč trénink vynechat.

Ludva měl kamaráda, jakéhosi Karla Dvoříka. Karel byl fajn, měl jedinou chybu – udělal vtip a pak nedokázal odhadnout jeho míru. Bydlel v poklidné jinonické čtvrti, nenáviděl pořádek a tak se pravidelně z vlastního pokoje vybydloval. V kritické chvíli, kdy k vybydlení došlo a on neměl šanci projít ke svému psacímu stolu přes haldy poházených věcí, byl nešťastný. Blížil se totiž čas úklidu, který jej po nějakou dobu donutil domů nechodit vůbec, aby tím předešel špatné nápadě.

Karlova sestra se jmenovala Kamila. Osudného večera vyklízela šatník a vyřazovala do odpatkového koše roztrhané věci.

„To nemůžeš přeci vyhodit, který tygr Ti to provedl?“ Vyskočil Karel od kuchyňské židle a vytáhl z koše roztrhané spodní kalhotky.

„Dej je sem, zase bys je zakrámoval v tom svém chlívku!“ Vrhla se neúspěšně Kamila po kousku svého spodního prádla.

Jeho zloděj však ucukl – svižně jako kočka, které uvázla v drápcích myš.

„Nedám, mám nápad.“ Vykřikl a oči se mu zaleskly tak divoce, že Kamila zanechala zápasu s úšklebkem: „…tak si je nech.“

„Nechám si je Kamčo, ale budu Tě k tomu ještě potřebovat.“ Rozběhl se k sobě do pokoje a aby se tam dostal, dveře dovnitř zatlačil takovou silou, až se za nimi sesypaly nějaké věci a spadla kytka. Hlínu nechal hlínou, našel kdesi v té změti obálku a s nadšeným pohledem psal adresu:
„L.Dvořák, Výcvičná 6, Praha 6“

„Tak tam napiš troubo alespoň Ludvík Dvořák, víš přeci, že se jeho táta jmenuje Lumír,“ naklonila se Karlovi přes rameno Kamila.

„No právě, to je součást plánu,“ zazubil se Karel, „a teď mi sem napiš na papír: Na tátu se už nezlob, puso. Namaž si rty rtěnkou a pěkně to na závěr polib.“

„Ty seš blbej, pak mu to řekneš a já budu za nějakou…“

„Ale neřeknu Kamčo, český pionýrský, budu ticho!“

„Tak jo, slíbil jsi mi to, věřím Ti. Ale jestli cekneš, tak si mě nepřej!“ Přiskočila Kamča k papíru, jakoby právě na tento slib čekala – bylo vidět, že se jí ten nápad líbi. Své písmo zamiloveně okvětinkovala, do rohu vložila srdce a to vzápětí políbila s takovou láskou, jako psaní, které bude plout mořem a v uzavřené láhvi čekat na svého námořníka. Přiložila i roztrhané kalhotky, dopis zalepila a následný den byl zbytek osudu onoho psaní předán do rukou poštovního úřadu.

Rodina Ludvy připomínala svých poklidem, pohodou i zevnějškem třicátá léta. Tatínek, sotva přišel domů, pověsil na věšák klobouk, maminka šla ohřát polévku. Vánoce, Velikonoce, svátky i narozeniny připomínaly díky svým dlouhým přípravám malou svatbu. Na pravidelné rodinné rituály byl Ludva zvyklý a proto tak každého překvapil jeho zájem o neúnavnou sportovkyni. Běhali spolu už čtvrtý měsíc a oba rodiče se na novou Ludvovu známost čím dál tím častěji vyptávali – pravda, tak trochu i z obavy o zdraví svého syna. Nevadilo jim, že začal tolik sportovat, naopak, táta rád s chutí zavzpomínal na svá sokolská léta.

A v této napjaté chvíli došel do Dvořákovy poštovní schránky dopis.

Tatínek přirozeně předpokládal, že se jedná o poštu některého z příbuzných či přátel. Posadil se pohodlně na židli a vzápětí již volal na svého mladého divocha: „Ludvo, ta Tvá dívka Ti asi poslala poštu a já Ti to omylem rozbalil, tady ji máš.“

Pak vzal Ludvu chlapsky kolem ramen a zašeptal: „Někdy nám něco o ní musíš říci, maminka na mě furt naléhá, ať z Tebe něco vytáhnu. To víš, že nevěřím, že chodíš pořád běhat, ale mamince nic neříkám. A toto zůstane jen mezi náma dvěma…tu máš,“ předal s tichým úsměvem Ludvovi natržený dopis.

Ludva sáhl dovnitř a zachrchlal: „Ale já s ní nic…“, větu nedopověděl, otec se usmál, otočil a spokojeně odešel. Ludva nad celou věcí spekuloval a řekl si, že to Bětuš vrátí. Myslel si, že se touto cestou chtěla připomenout, aby ji doma konečně představil.

Byla zrovna nemocná a psala po smskách Ludvovi, ať jde bez ní běhat sám. Přitom netušila, že to Ludva pomalu ale jistě začíná chápat jako provokaci.

Ludva se druhého dne Karlovi svěřil, že dostal od Bětuš nějaké kalhotky s dopisem a že jí vše míní poslat zpátky: „Karle, jak jsi se s Bětuš učil tu matiku, neukázal bys mi prosím ty zápisky? Víš, ať jsem si jistý, že to byla ona. Podle mne má na mně zlost, že jsem jí ještě doma neukázal,“ poprosil přítele o výpomoc.

Karel, který měl nedostatek informací, sice toku Ludvových myšlenek moc nerozuměl, ale ten jeho odvážný nápad, poslat kalhotky Bětuš nazpátek domů, ten se mu zamlouval: „Ale to se ví, Ludvo, mám to všechno doma, zítra ty zápisky přinesu.“ Následně si vyslechl díky, slíbil, že to klukům neřekne a pak si doma s Kamilou udělali pěkný matematický večer.

Druhý den porovnal Ludva zápisky s dopisem, který obdržel, něco si zamumlal, zabalil kalhotky do obálky a poslal je své nemocné přítelkyni zpět se slovy: „Tvůj tygr Ti je vrací, Ludva.“

Co se dál dělo, nikdo neví. Ludva nějaký čas s nikým nemluvil, podivně dopadal na pravou nohu a důvody svého zranění odmítal komentovat. Od té doby se všem sportovkyním na míle vyhýbal.

 

Hledání chýše

“Ten kladenský Švermov, kam právě míříme, je sice daleko, ale třeba odtud nebude špatné dojíždění. Co jsem se díval na mapu, Petra bude mít blízko nemocnici, doktorů je všude nedostatek, já si v Kladně časem určitě něco také najdu.“

„Honza je prostě mezek! To hledání bytu nemá konce, ještě se kvůli tomu začneme hádat. Nechci mu zas a dokola opakovat, že za třista tisíc domek u Prahy nekoupíme. Honza toho má také dost, jen je trochu nereálný. Popravdě řečeno bych bydlela ráda i v podnájmu, nebýt těch jeho věčných snů a představ.“

Mlčeli jsme zaposloucháni do Country rádia, které přehlušoval tichý hluk motoru a tok myšlenek o společné budoucnosti. Než-li jsme začali přemýšlet o nové etapě společného života, nikdy by mne bylo bývalo nenapadlo uvažovat nad tím, jakou svobodu mají lidé, kterým spadlo přístřeší rovnou do klína. Veškeré věci, které se mi kdy v životě staly, dopadly jak nejlépe mohly, i když to tak člověk zprvu neviděl. Proto mi nezbývá než-li věřit, že i tato epizoda našeho života skýtá něco duchaplného.

Možná bychom si již mohli dovolit založit cestovní kancelář, kolik jsme toho projeli. Během posledních osmi měsíců známe desítky domků, chat i chalup v Praze i v okolí a kdekoli jsme nalezli pěkné místo k žití, tam nás z omylu vyvedl – soused.

Tak například v Třešňovce u Slivence prodával jakýsi pan Picka – mimochodem uznávaný pěstitel masožravých kytek – dřevěnou chatu. Nádhera – měla vše, na co si člověk vzpomene – zahrádku, ohniště, předsíň, pokojík s jeleny na stěnách a samozřejmě ložnici…neměl jen zařízený odpad a přívod vody.. Říkali jsme si, že dáme vyvrtat studnu a pan Picka souhlasně tomu dobrému nápadu přikyvoval. Místní ekologický buditel ze sousedství byl však odlišného mínění. Zahrada byla součástí přírodní rezervace a nelze prý riskovat, abychom ohrozili prameny místních životadárných podzemních vod.

A tak nás po několika obdobných událostech sídla poblíž rezervací odradila a svůj směr zájmu jsme raději obrátili ke kladenské hnědouhelné pánvi. Majitel místní realitní kaceláře Vydra&Vydra, pan Vydra, je místním specialistou na laciné nemovitosti. Holedbá se dlouhým preciozně do špičky stočeným knírem. Líbí se mi, že neotálí a po každém neúspěchu vymyslí bez meškání novou variantu řešení.

První cihlový byt o celkové ploše 104 metrů čtverečních za třista tisíc dýchal atmosférou swingové první republiky. Výhled z okna do právě rozkvetlých vlčích máků na lukách nás oba políbil nadějí, jak loď, která se právě přitiskla ke břehu klidné řeky. Pan Vydra se v prázdných místnostech šaramantně proháněl jako Oldřich Nový, zotevíral všechny dveře a my se cítili, jako v zámku. Smlouva byla přichystána k podpisu a my si spokojeně procházeli okolí. Pro jistotu jsme zazvonili na blízkou vilku v sousedství a pan v montérkách se divil, proč chceme bydlet v poddolovaném činžáku. Majitel zmíněné realitní kanceláře nám ukázal geomorfologické testy sond, které jasně dokazovaly, že se země pod domem již pátým rokem ani nehnula. Důl Mír byl opuštěm a uzavřen, naše starosti prý byly zbytečné. Pan Vydra se poškrával za uchem a vyšvihl se jako gepart ze židle: „Počkejte! Něco pro Vás mám.“

Nabídl nám hezkou útulnou chaloupku v Kladně-Dubí , která prý bude stát, jako tento byt a bude celá naše. Žena pokrčila obočím a když jsme pana Vydru opustili, pravila, že je to cvok a začala se smát. Pana Vydru pak prohlásila za blázna a tak jsem musel na další schůzku tajně sám. Nabízená chalupa s křížkem ve štítě stála v řadě dalších malebné ulici plné zeleně. Bylo krásně. Snědý soused s osmi dětmi stál u plotu nabízeje mi na uvítanou Plzeň.

„Kupte to pane, je to dobrý dům,“ domlouval mi, aniž bych cokoli o domu řekl. Poděkoval jsem mu za jeho milá slova a vešel s panem Vydrou dovnitř na prohlídku.

„Světnice, předsíň, „ otočil se pan Vydra na podpadku, „co tomu říkáte? Je škoda, že Vaše paní dnes nemohla s Vámi. Zítra sem povedu také dva mlaďochy, kdepak, tato chalupa, ta nebude dlouho prázdná.“

Jen co jsme prošli jsme čerstvě vymalovaný dům, pan Vydra se usmál se a dodal: „…tak to je vše. Máte mladý pane ještě nějaké dotazy?“ Otočil se opět na podpadku.

Popravdě řečeno mne chalupa nadchla, avšak po minulé zkušenosti s bytem v činžovním domě jsem byl opatrnější. „Od čeho jsou pane Vydra na stropě ty fleky?“ Optal jsem se. Na stropě nebyly veliké fleky, ale potřeboval jsem si najít na té nemovitosti něco negativního, na co bych se pana Vydry optal, aby se necítil tak nad věcí.

„Pane, tady nikdo nebydlel rok!“ Vykřikl do výšky. „Chtějte, nechtějte, nezlobte se, musíme jít, protože za hodinu mám prohlídku v Kročehlavech. Rozmyslete se,“ podepřel mi rukou záda, aby mne vytlačil z chalupy ven. „A ozvěte se. Máte moji vizitku?“

„Mám a ozvu se,“ podal jsem panu realitnímu makléři ruku, odmítl svezení autem a vydal se pěšky na autobus. Než-li jsem zmizel v zatáčce, ohlédl jsem se, abych si naposledy prohlédl ulici. Tu jsem těsně pod hřebenáčem spatřil úzký paprsek světla. Vrátil jsem se a zjistil…že polovina střechy, která nebyla ze dvora vidět, měla sundané tašky. Bylo zajímavé, že soused – mohlo jít o souhru náhod, kdo ví – měl střechu vyzpravenu taškami stejné barvy. Zakroutil jsem hlavou a dostal na pana Vydru zlost.

.Avšak asi za měsíc, zazvonil mobilní telefon. Pan Vydra vtipkoval, ptal se mne, jak se máme a hned dodal, jak je mu líto, že jsme se tak dlouho neozvali.

Má prý pro nás do třetice …něco…“to budete koukat, prostě mrkat, koukejte přijet!“

Country rádio hrálo už po sedmé Nedvědy. Žena nervózně přeladila na radio Beat a to už jsme byli na místě. Má to být..podíval jsem se do mobilu na smsku, někde tedy. Po levé straně prý je svah, po pravé malé domky a my se máme vydat někam mezi ně. Přestalo pršet a v keřích dováděli mokří vrabčáci. Sotva jsme vypnuli autorádio a zabouchli za sebou dveře, z domků pod svahem k nám dolehly kytary a jižanské zpěvy. Dělnické baráčky měly střechy vyzpravené vším, co dům dal.

„Líbí se Ti tu?“ Optala se mne žena a pak mne zatáhla za ruku. „Tak jdeme umělče, budeme tu mít koncerty zdarma, máš rád přeci country, ne?“

„Počkej, nebo se natáhnu..“.snažil jsem se bránit silné ruce, která mne vlékla ze svahu dolů. „Jsou to přeci lidi, jako my, zvykneš si tu, nevzdávejme to…“

Procházeli jsme uličkami pod sídlištěm, ta místa měla kouzlo. Snědé děti posílaly po vodě slámky z vody, z teplých mokrýl plechových střech se zvedala pára, po chvíli jsme potkali kůzle, které šlo volně kdoví kam.
A nad tím vším se pnulo k nebi panelové sídliště.

Pan Vydra dnes dorazit neměl, byl s rodinou na dovolené. Řekl nám adresu pro případ, že budeme nedočkaví a budeme chtít vidět domek dříve, než-li se vrátí. Ke šťastnému číslu sedm vedla mírně pootevřená vysoká kovová vrata, skrze která bylo do dvorku vidět. Přemýšleli jsme, zda vejít. Váhali jsme. Domek měl dvě okna, u dveří stál děravý prorezlý kýbl – který zřejmě kdysi sloužil na vytrhaný plevel od cesty či na odpadky, kdo ví. Střecha nebyla nová, ale také jsme v ní nespatřili díry. Nebyla ani prohnutá, dalo se tedy usuzovat, že krovy budou v pořádku.

V tom nám kdosi zaklepal na záda.

„Kdo jste?“ ozval se odkudsi dětský hlas. Stál tam kluk v trenýrkách a nesl v koši ještě neomyté mrkve.

„Proč se ptáš,“ optali jsme se.

„Jen tak…klidně si tu buďte,“ odpověděl pohotově, „ale uhněte, jdu domů.“ Otevřel ta kovová vrata a zmizel v baráčku. Měl prostě kde žít.

Od té chvíle jsme od Kladna opustili. A tak žijeme v panelovém domě s výhledem do vilkových čtvrtí, ze kterých je teď v zimě cítit kouř z hnědého uhlí.

Matematik

“Někdy se dívám na barevné kruhy kolem lamp, na třpyt černé silnice, do oken se záclonami, na hodinky, kdy mi už pojede autobus, pane Smolík, někdy je noc průzračnější, než-li den. Pohroužené věci v tajemném nedohlednu mohou být tím blíže, čím je větší tma, pane Smolík, jen v noci se může člověk dotknout tajemství už v dosahu umouněné ruky.“

„Tak proč jste mi ukradl ten další sud s pivem?“ Pomalu pouštěl pan Smolík právě odchyceného vetřelce, už tolik neburácel, ten podivný člověk jej začínal zajímat. Sotva to však udělal, kluk vzal nohy na ramena a zmizel v té své průzračné tmě. Pan Smolík za ním neuvěřitelně hleděl, chvíli přemýšlel, zda nejde o přízrak, posadil se na schod na zápraží a vytáhl z podlavice zteplalé pivo.

„Vždyť já už mám jenom Tebe, „ pohladil lahvinku, sotva ji otevřel a oblízl pěnu od hrdla. Přemýšlel nad tím podivným klukem, kterého tady ve vsi ještě nespatřil. To už byl pátý sud, který ze dvora tento rok zmizel. Pátý a poslední.

„Kvůli těm sudům jsem se tu pohádal už s kde kým a nakonec, skoro při činu, chytnu v kůlně takového cvoka. No jo, ale ten kluk nic nenesl..“rozvzpomínal se rychle pan Smolík na ten svůj kočkovitý hmat do černého prázdna, „byl to vůbec on? Určitě. Šel si pro další , mizera,“ změřil pohledem hladinu v láhvi, „člověk má před důchodem, celý život jej nikdo pořádně neokrade a na starý kolena…ha, takový divný floutek! Vedl pořád takové divné řeči, pane Smolík, pane Smolík. Kdepak, je jiná doba, tihle noví kumpáni už chodí do školy. To není, jako za našeho táty, který celou noc číhal s holí u kurníku, až vyleze cigán pro slepici. Dnes už jsou lidi mazanější, pěkně slušně na člověka…ten samá důvěra a bác ho…je bez sudu.“

Krknul si pan Smolík a opět se po těch úsudcích pomalu, ale zdatně rozčílil. Pak se zvedl, zabouchl za sebou dveře, rozsvítil v kuchyni a jal se opravovat písemky.

„Integrál z jedné je jedna! Ne, ten Jagurčák neprojde, tohle ví i dítě! Jagurčák, Oktavíán Jagurčák, takové jméno, to už i Ti rodiče museli být tehdy…ne, nebudu se rozčilovat. Rozthal první kontrolní test, který coby lektor matematiky nechal napsat studentům. Když z testu zbyly jen kousky, které ještě poslintal, jak si zuby ze vzteku vypomáhal, uvědomil si, že jej musí studentu Jagurčákovi ještě vrátit, že mu musí bohužel ještě ukázat, kde chybil. Uvědomil si, že dnes není po té příhodě se sudem naladěn, nechal testy na stole a šel spát. Poránu sedl na kolo a pustil to se síťovkou na rohlíky z kopce do Jednoty. Byla neděle a po nočním slejváku voněl vzduch babím létem.

„Tak já Tě představím dědovi,“ brala jednoho babího odpoledne profesorova vnučka Marie Milana za ruku.

„To jako myslíš ke Smolíkovi?“ zrozpačitěl Milan , který měl Mariina dědu ve škole shodou okolností na matematiku. Rázem si vybavil, jak se plouží chodbou, neodpovídaje na pozdravy a jak i ve svém pokročilém důchodovém věku vybíhá schody po dvou. Pan profesor Smolík měl dlouhé chlupaté obočí, které se mu opíralo o obroučky brýlí, že člověk nevěděl, co sleduje. Každou hodinu začínal zkoušením a bezpečně se jedné z obětí optal: „A teď vy, víte, co je to tautológie?“ Nikdo přesně popravdě řečeno netušil, co to tajemné slovo znamená, vymýšlel rozličné definice, dokud nakonec pan profesor Smolík nemávl rukou a neodsekl „sedněte si!“

„A nemohu být Marie představen dědovi až skončíme školou“ opět zareagoval na Mariino přikývnutí a mlčení Milan, který už od přírody neměl rád setkání s lidmi, které nezná. Natož s tím podivínem, který o něm jistě smýšlí všelijak. Navíc ani neví, že mu právě on, „Milane sedněte si“, chodí s vnučkou.

„Prostě půjdeš, jinak si budu myslet, že mne nemáš rád.“ zúžila nebezpečně rty Marie.

„Co mám s Tebou dělat…“ vydechl Milan a v té chvíli si připadal, jako když se vyšvihl do pozoru a za krkem uslyšel chlaplavé…“víte, co je to tautológie?“

Sotva přišli k panu Smolíkovi, ten seděl na zápraží hledíce před sebe. Milan pozdravil jako první. Pan Smolík neodpověděl ani na Mariino dědo, což bylo u starého mrštného pedagoga neobvyklé. Pořád cosi žmoulal v ústech a když člověk následoval jeho ostrý výraz, skončil kdesi neznámo kde v trávě.

Marie se rozpačitě zadívala na Milana, neboť, i když to nechtěla přiznat, byla z dědovi první reakce nervózní. Děda byl fajn, avšak předpovědět u celoživotního matematika jedinou vteřinu jeho života znamenalo, řečeno jeho vlastním jazykem, zvolit si na Gaussově křivce náhodně bod a netušit nic o jeho souřadnicích. Řečeno jazykem normálního člověka – tok myšlenek starého profesora sledovat nešel. Když už k panu Smolíkovi stáli tváří v tvář, profesor se probral ze zamyšlení a pozval oba na čaj.

Řekl: „Pojďte, když už jste sem razili takový kus cesty, dám vám každému k čaji rohlík.“

Žádný údiv, žádné dotazy, choval se tak, jako kdyby s jejich náhodnou návštěvou počítal. Postavil v kuchyni konvici a optal se Marie, co doma. Ta si rychle vzpomněla, že měla mamka před týdnem narozeniny a přitom zapomněla …

„To přeci vím, jsem sice starej, ale ne … že jo, Jiroušku!“ popošel od konvice k Milanovi, aby jej plácl po zádech a opět se navrátil ke vroucí vodě: „ nejsem pitomej … jsem chtěl říci. Slavil jsem ty narozeniny Tvojí mamky přeci s váma. A co vy Jiroušku, už víte, co to je medián?“

Pokračoval a oběma přišlo, že se tou hrou upřímně baví. Milan se podíval na Marii a pak s naprostou samozřejmostí pravil „… přeci prostřední bod v řadě.“

„No to to trvalo,“ rozchechtal se pan Smolík, zatímco utíral hadrem rozlitou vodu na ubruse po konvici. Milan udělal několik rychlých pohybů, že by pomohl a než-li stačil cokoli udělat, všiml si na stole listu papíru – písemky Oktaviána Jagurčáka, jeho spolužáka. Ležela tam do půle opravená. Podle rudých záznamů profesora přesně tušil, kde svou práci dokončil.

Jakmile si toho pan Smolík povšiml, popadl písemku, na kterou kvůli předešlému večeru úpěnlivě po celý den myslel a založil ji do desek, které měl ledabile pohozené na polici za Mariinou hlavou. „Dneska jsem měl divný sen“ – sotva list založil, začal vypravovat příběh, který mu uvízl v hlavě. „Měl jsem sen, že mi někdo krade sudy s pivem, které ležely na dvoře – a to jsem – jak jistě Milane vítě – zapřísáhlý abstinent.“ Pátravě pohlédl do očí svým dvěma návštěvníkům, pozorně během jediného okamžiku projel jejich zornicemi, jako by se ptal, zda již neokusili alkohol. Po mírné odmlce pokračoval: „Ten sen mne pronásleduje už několikátou noc a vzhledem k tomu, že mi dnes ukradl někdo poslední sud z řady soudků, o kterých se mi zdává, předpokládám, že už budu moci klidně spát. Pijete pivo Milane?“

Milan s sebou trhl a popravdě odpověděl, že pivo pije.

„To je dobře Milane, ale nepijte ho moc!“ Vstyčil profesor ostrý ukazovák ke stropu a pokračoval… „A pokaždé v tom snu roztrhám něčí test. Všiml jsem si, že když druhý den naklušu do třídy, prvně zaparkuji pohled na tom studentovi, čí test jsem ve snu předešlou noc v zubech roztrhal. On nic netuší, já ano. Hahá…“ vykřikl chraplavě, „bojíte se?“

„Ne dědo, pokračuj, je to zajímavé,“ chytila se slova Marie.
„Jo, je to zajímavé,“ pokýval hlavou Milan.

„Nebuďte tak slušní, sakrá…“ zaduněl profesorův hluboký hlas. „Prostě jsem chtěl říci, že jsem si ve svých skoro osmdesáti letech povšiml, že náš svět není stochastický, ale že je leckdy řízený sny. Že nevědomky sledujeme přes den věci, na které jsme byli ve snech upozorněni, s nikým o tom nemluvíme, neboť bychom si mohli připadat jako cvoci. Že jó…“ ukončil svou přednášku v kuchyni pan profesor Smolík a konečně se posadil. „Ale o vás, Milane, se mi nikdy nezdálo, co tu děláte? Jdete na konzultaci?“

„Ten přímý dotaz Milan nečekal. Profesor se potěšeně usmál a dodal: „Líbíte se mi, člověče…je vidět, že vás matematika zajímá. A víte, že jste letos první, kdo za mnou takto přišel?“

Spěšně vzal do ruky Děmidoviče a rozevíral jej pln štěstí se slovy: „Tak, co Vás trápí?“

„Milana trápí integrály dědo…no pověz, jak jsme spolu počítali tuhle tu šestou kapitolu?“ nechtěla Marie dlouho Milana trápit, čímž ten musel vynalézt hbitě problém. O integrálech totiž neměl tušení, po škole šel s klukama na pivo a v oktávě je teprve začínali brát.

„Integrály? Zajiskřili profesoru oči, nalistoval šestou kapitolu a hned zadal první příklad, který začal hbitě sám řešit. Milan s loktem podepřenou hlavou poslouchal a Marie šla spát. „lehni si Milane do pokoje na gauč,“ zívla cestou, jakoby jej počítala do rodiny a on jen a pravda, potěšeně škytl: „Jistě, Marie, hezké sny.“

A tak pan profesor vykládal a vykládal i když minula půlnoc, šťastnen, že tu noc nemusí být doma sám.

Vypražení

Po celé léto pražil Jakub na Nové Živohošti kukuřici. Sotva poránu vylezl ze stanu, otevřel dveře od buňky plné šupinek a polystirénových kousků, vzal nádobí a šel jej zběžně opláchnout pod kohoutek do umyvárek. Ranní voda bývala ještě vlažná, zmrzlé nehty brousily ocelový kruh a sloupávaly napečené zbytky. Hrnce byly naštěstí natolik hladké, že se špína sloupávala sama o sebe a na stíny posledních nečistot stačilo použít froté ručník. Jakmile své náčiní zamkl zpět do buňky, šel se najíst a pak celý den pražil kornout za kornoutem. Ve frontě míval dva tři lidi, ale zaplaťpánbůh, jak se říká, za ně. Byl tu na brigádě, měl kukuřičnou stravu zdarma a tak mu k životu nic nechybělo.

Zhruba o sto metrů blíže vchodu do areálu vařila párky postarší žena ve květovaných šatech, která od devíti do devíti vyřvávala do celého kempu neuhlazený verš, který bezpochyby i sama vymyslela:

„Párečky, párečky, pro vás i pro vaše dětičky!“

S tímto sloganem a s jejími přihlouplými vtipy, které neustále opakovala, Jakub vstával i usínal – den co den zapínal rádio, avšak onen chychotavý hlas ne a ne přebít. Jak byl vděčný za projíždějící motorový člun! Už mnohokrát se v ta místa s papírovými tácky vypravoval, avšak pokaždé, kdykoli k té ženě přišel a ona jej objala svým psím úsměvem, ztratil řeč, musel si koupit párek a ještě povyprávět o své kukuřici. Zpočátku věřil, že tu prodavačku vystřídá jiná, která si najde odlišný způsob propagace svých rozvařených uzenin. Pak se dozvěděl, že se ta paní jmenuje Natálie Mandlová, tedy stejně, jako je uvedeno na kopii živnostenského oprávnění v průhledných deskách na stánku. Každého rána rozhrnula roletu, půl hodiny šustila různými náčiními a poté spustila onu nic neutichající melodii živohošťského stánku. Někteří lidé si sice Jakubovi postěžovali na neustálý ryk snaživé prodavačky, více však bylo těch, kteří se u stánku zdržovali a kupovali párek za párkem.
Až jednoho pátečního odpoledne, kdy přijížděli Pražáci, postavila na trávě u řeky tři stany parta mladých milovníků rockové hudby a původně klidný rodinný kemp se změnil k nepoznání. Jakub byl za ně zpočátku rád, neboť magič velmi úspěšně přehlušil volání po chutných párcích. Žena s květy na prsou však takové sympatie k novousedlíkům neskrývala. Zamračeně se dívala v ta pivní místa, odkud každého podvečera voněla kuřata pečená na ohništi, odkud slýchávala krkání a občasné chechtavé hovory o kosti ve stánku s párky. Šli spát před rozedněním, vstávali ve dvanáct, se škytem házeli ze stanu, co se dá, zakopli o dvě tři láhve a už se potáceli k umývárce. Když již po několikáté odešel zvracet mladý rozespalý muž ve špinavém triku do pytle na odpadky paní Natálie Mandlové a následně nezapomněl upozornit lidi ve frontě, že tak činí po jejich párcích, ztratila stará prodavačka smysl pro klid. Upřímně nenáviděla tu bandu zhýralců, prasat a jiných svých přirovnání a začala splétat sítě pro brzkou válku.

„Neodjeli jste prevíti po víkendu, odjedete, hajzlové, do víkendu,“ sýpala si sama pro sebe zrakem střžmo k řece.

Jakub tiše sledoval oba nepřátelské tábory a pobaveně očekával, co se bude dít. Paní mandlová zanechala svých sloganů, tiše podávala zákazníkům párky s hořčicí a co chvíli kamsi telefonovala. Obyvatelé rockového města mluvili již nahlas o drzé bábě, která je nenechá vyblít ani do odpadkového koše a pokračovali o to s větší chutí ve svých pitkách.

Ve čtvrtek v podvečer přijela do kempu tři policejní auta, ze kterých vyklusala komanda černých těžkooděnců. Naběhli mezi stany, povalili několik kluků na zem a obklíčili jejich příbytky. Pro obyvatele kempu tímto nastala možnost pěkné podívané, během které se dalo o lecčems popřemýšlet. Jakub zrovna balil stánek a když uslyšel výkřiky mužů ve tmavých uniformách, zpozorněl. Co tam mohou hledat? Blížila se právě bouřka a vítr zvedal odhozené papíry ze země.

„Tak to proto pořád někam telefonovala,“ první myšlenka otočila Jakubův zrak ke stánku s párky. Stála tam, vítr jí zvedal prošedivělé vlasy, sledovala vše z povzdálí, jako ostatní.

„Bestie, to se Ti vrátí,“ zasykl pomstichtivě Jakub a přimračeně sledoval tu nenadálou akci. Po nějaké době se vše uklidnilo, policisté nalezli několik paliček trávy a ty vítězoslavně nesly v průhledných igelitových sáčcích pryč. Za nimi šli celí bledí milovníci rockové hudby a když procházel poslední kolem stánku s párky, cosi špitl s ukazováčkem směřujícím k nebi na jeho paní prodávající. Mladí obyvatelé rockového města se do stanu navrátili až pozdě v noci. Druhý den ráno, když Jakub krájel lovečák na chleba, přistoupil k němu vysoký policejní příslušník s o něco menším kolegou a požádali Jakuba o zodpovězení několika otázek:

„Je pravda, že tady ti pánové ze stanů,“ začal polohlasem ten vysoký,“ tu hlučí i ve dvě ráno a lidé nemohou spát?“

„No, to víte,“ začal opatrně Jakub,“ lidé se sem do kempu chodí bavit. Spím na zemi tady v boudě a řekl bych, že hlučí, jako všichni ostatní, kteří sem v jejich věku přijdou stanovat…to víte…,“ pokusil se nakonec o úsměv.

„Dobře, přijeli jsme stejně kvůli něčemu jinému, co musíme vyřešit,“ přerušil hned Jakuba ten samý policista a navázal:

„Cítil jste tu někdy přes den, nebo když říkáte, že tu i spíte, marihuanu?“

„Ne, to ne. Alespoň, co se týká těch dole, chlastají tam piva, kouří cigarety a občas pak poránu – alespoň, co jsem tak vysledoval – dráždí tady paní, co vaří párky,“ snažil se zastat těch zespoda. Pohlédl ke stanům, viděl tam jen jednoho, jak si převazuje botu, ostatní byli buď ve stanech nebo už byli někde pryč.

„A neviděl jste, že by tu rozdávali marihuanu?“ zívl ten větší z obou policistů a z jeho hlasu nebylo těžké uhodnout, jak jej ten případ nudí.

„Ne, nic takového jsem neviděl,“ na to Jakub a menší z policistů se usmál se slovy: „Neupražil byste nám prosím společný kornout té slané?“

„Proč ne, pánové, pro vás grátis,“ spadla z Jakuba nervozita,“ a co, smím-li se optat, provedli?“

„Někdo je naprášil, že tu užívají drogy. Našli jsme u nich jen nějaký kytky a musíme to celý uzavřít, rozumíte?“

„Rozumím, včera jste vypadali ale drsně.“

„Nemohli jsme přeci vědět, co najdeme. To stačí, té kukuřice nemusí být tolik,“ zazubil se opět ten menší policista na kukuřici, „díky, jste hodnej. Chodí k vám hodně lidí?“

„Ale jo, choděj, když se jdou koupat. Nesmí být pod mrakem a zima, jako třeba dneska.“

„No, nebudeme vás zdržovat, vy říkáte, že nic neprovedli, támhle paní od párků trvdí to samé, co Vy, děkujeme Vám za Váš čas i za kukuřici, odchytíme ještě někoho z kempu a půjdem,“ důležitě vystrčil hrudník vpřed ten menší, oba potřásli Jakubovi rukou a odešli.

Ještě téhož odpoledne sbalila parta milovníků rockové hudby stany a zmizela na parkoviště. V kempu nastal opět pořádek a klid narušovaný zpěvnými verši paní Natálie Mandlové.