„Klidně se s Tebou vsadím, že po deseti Birellech nic nenadejcháš.“

„Řídím já, takže první dotaz frajere. Co mi dáš, když nás chytnou a nadejchám?“

Vincek pokrčil roztržitě rameny.

„Klid Vincku, ty Tvoje keci mě sice někdy pěkně serou, ale mám Tě rád a nějakej ten Birell s Tebou dám,“ rozesmál se přátelsky Milan.

V hospodě U bílého jelena nebylo přes kouř vidět. Na stěnách visely stovky pivních tácků za plexisklem, které bylo myté jen do výše vztyčených paží hostinského. Kam od země nedosáhl, tam začínala šmouha a nánosy mastných usazenin.
Hospodského Peška proslavil jeho neobvyklý sluch, byl takzvaně citlivý na slovíčko. Seděl celek pokrčen v rohu místnosti a moc se nehýbal – vypadal, že spí. On však nespal, ale číhal jako kuna! Jakmile kupříkladu uslyšel takovýto hovor: „Kamaráde, to když mi bylo osmnáct, to jsem do sebe kopnul čtyři zelený a nic mi po nich nebylo,“ už Pešek nalil čtyři zelený a donesl je mluvkovi.Proto musel Milan nakonec skutečně těch deset Birellů vypít, když už tak o nich Vincek pěkně začal. V hospodě U bílého jelena se proto mezi štamgasty nevedla zásadně řeč o nápojích do chvíle, kdy si dotyčný nepotřeboval objednat. Jakmile se nový host ohradil, že nezaplatí, co si neobjednal, stačilo, aby se hospodský podíval kolem a už tu stála řada silných dobrovolníků. Potížista nakonec nezaplatil pouze svoji útratu, ale také pokutu – deci velkého myslivce, patrona bílého jelena.

O půl jedné vzal Milan Vincka na záda a odvlékl jej do své felície zaparkované nedbale před pohostinstvím.

„Milane, má to tam Pešek dobrý, viíď?“ kokrhal Vincek, zatímco už Milan sundal páku z volantu a nervózně nastartoval. Patnáct let stará felície neměla známky škrábnutí, jediné, čím se přiblížila kvalitě od svých zdevastovaných vrstevnic, byly blinkry. Svítily stále a bez bliknutí – pokud chtěl řidič odbočit, musel přerušovat světla svým vlastním přičiněním. Po roce trvání závady získal Milan v prstech cvik, příslušnou pákou u volantu pohyboval nahoru a dolů s neuvěřitelným citem, díky nemuž dosáhl v celku věrohodného blikání.
„Mi, Milane, jeď doprava, nezapomeň, že jedeš nejdřív k nám,“ ozývalo se odkudsi zezadu, zatímco do skel a do kapoty začal bubnovat první déšť. Silnice se leskla a po pár minutách déšť přidal na síle. Milan odbočil z hlavní směrem do motolského vrchu. V té chvíli kde se vzal, tu se rozezněl maják policejní hlídky.
„Dobrý den, pane řidiči, kontrola dokladů,“ prohnul se autoritativně v zádech mladý obtloustlý muž v zeleném.“
„Tady máš moje,“ stáhl Vincek pomalu okénko a podal policistovi prázdný obal od sušenek.
„Milan hledal po kapsách a jakoby omylem vyndal z portmonky od dokladů nejdříve fotografii sousedovic psa s roztržitým: „Můj pes, promiňte.“
Toto zdánlivě malicherné gesto Milana několikrát zachránilo od placení. Během své dlouholeté řidičské praxe odpozoroval, že většina policistů má ke psům blízký vztah. Často tímto svým trikem uvolnil napětí a převedl řeč na chovatelské téma.
Policista si však psa nevšiml plně zaujat Vinckovou hlavou, která vzlykala v okénku, že nechce do vězení. Vincek prosil za odpuštění i samotného řidiče, kterého podle svých slov donutil k opilství.
„Pane řidiči, požil jste před jízdou alkohol?“ Přikročil k autu druhý muž v zelené uniformě.
„Ne, nepožil,“ zrudl Milan.
„A jste ochoten se podrobit dechové zkoušce?“ navázal řeč první příslušník, zatímco Milan zarval dlaní Vinckovu hlavu dovnitř.
Milan zafuněl do přístroje a následně si oddechl. Přístroj byl natolik zmatek deseti Birelly, že nenaměřil vůbec nic. Oba příslušníky klepali nástrojem přiznání jako rtuťovým teploměrem, ten se však odmítal probrat tak silně, až to uvnitř bouchlo a ona už nevylezla ven
„Víte pane řidiči, proč jsme Vás zastavili?“ Pokračoval už poněkud mimoděk policista dávaje alkoholtester do pouzdra, zatímco se z Milanova auta ozývalo spokojené chrápání.
„Předpokládám, že děláte namátkovou kontrolu nebo tak něco,“ usmál se Milan.
„Zaujali nás pane ty Vaše blinkry. Víte Vy vůbec o tom, že Vám blikají poněkud pomaleji, než-li je obvyklé,“ vyzvídal pozorný policista procházeje se po rantlu střechy dvěma prsty.
„A víte, že je to možný?“ Div, že nevyskočil do výšky Milan. „Jakmile je venku vlho, ty blinkry se prostě zpomalí. Už jsem s tím byl v servisu, chlap se mi tam v tom chvíli vrtal, prej, už to bude dobrý a sami vidíte. Ten den bylo totiž pěkně a tak jsem vyhodil dvě stovky zbytečně. Jsem rád, že mě na to upozorňujete, nemáte tušení, čím by to mohlo být?“ Nastolil Milan konečně téma a sledoval oba muže, jak se k celé věci postaví.
V té chvíli se tomu menšímu policistovi rozzářily oči a slezl prsty z auta: „Možná vím. Takové problémy s blinkry měly totiž staré tatrovky. Když auto zmoklo, jak byl teplý motor, v přerušovači se nakondenzovala voda a on pomalu přestal fungovat.
„Skutečně?“ nevěřícně na to Milan doufaje, že si ty blinkry nepůjdou společně vyzkoušet.
„Jak vám říkám, ten samý problém mívaly tatrovky. Zkuste splašit třeba někde z vrakoviště přerušovač a vyměnit ho. Rovnou Vám řeknu, že u tarovek takto blbnul každej a felície na tom dost možná nebudou o moc lépe.“
„Dobrý nápad,“ pochválil Milan policistu za jeho okamžitý plodný přístup k řešení technického problému.
„Milane, seš střevo, ani nevíš, co máš pod kapotou,“ otevřelo se opět okénko a v něm se ukázala Vinckova hlava.
„To bude dobrý, najdu si někde na internetu plánek a podívám se, co a jak je třeba kde povolit,“ na to Milan, „to zvládnu, děkuji.“
„Netraťe čas zbytečně, když nemusíte a otevřete kapotu, hned ho najdu,“ nenechal se ve své iniciativě přerušit odborný policejní znalec.
Milan zbledl, situace se mu pomalu vymykala z rukou v rozrušení ne a ne vymyslet způsob, jak policistu vyhnat od auta pryč.
„Víte, musím se Vám k něčemu přiznat, „zalhal podruhé Milan, „mám přetržené lanko od té páčky pod volantem a tu kapotu jen tak neotevřeme.

„Alé a co máte ještě utrženého?“ začal se celou věcí opět autoritativně zabývat příslušník.

„Jen to lanko, přiznám se Vám dobrovolně, stalo se mi to minulou neděli a neměl jsem čas, kdy bych to opravil. Znáte to, z práce do práce, rodina a pes..“ snažil se podruhé vytáhnout trumf psa Milan.

„No, tak děkujeme pane řidiči,“ pravil otráveně policista,řekněme, že až na některé maličkosti máte vše v pořádku.

Rozloučili se a od té doby Milan pokaždé, kdy vezme Birela do rukou, nezapomene odvyprávět tento příběh.

dále viz. Autorská čtení v Jindřišské věži

Pozoroval ho téměř denně, aniž by jej vědomě vyhledával. V létě i v zimě vylézal ten záhadný muž z prosklených dveří nevkusně vsazených do historického řadového domu. Pokaždé se rozhlédl, jakoby na někoho čekal a pak spěšně zamkl a zmizel v ulici. Pokud se ti dva míjeli, pokynuli na sebe vzájemně hlavami na pozdrav, aniž by spolu ztratili jediného slova. Stačilo to.

Jednou šel pan Mládek ulicí a jakási dívka v poštovní uniformě na toho muže volala: „Pane Berte, nesu Vám dopis!“

A tak se pan Mládek mimoděk dozvěděl, jak se jeho platonický přítel – jehož si sám pro sebe pojmenoval Želva – vlastně jmenuje. Želva, tedy pan Bert, měl pravidelně oblá záda – ne, ta nebyla shrbená, měl je pěkně oblá, jako mladý prohlý prut.

Léta míjela a do té ulice, kde bydlel Želva, zavál v ten osudný den vítr hromady javorového listí. Pan Mládek sloužil noční a domů se navracel až v sedm ráno. Byl unaven a div že nevrazil čelem do sanitky. Muži v pestrých uniformách spěšně vynášeli na nosítku z domu pana Želvu. Pan Mládek přispěchal k nosítkám a ten vrásčitý muž měl na obličeji umělou masku s kyslíkem. Přesto otevřel oči a pomalu mrkl na pana Mládka a pan Mládek kývl jako obvykle hlavou. Pár vteřin ticha, ve kterých si řekli vše, co si dlužili ještě říci. Krásné rozloučení. Za dva dny už totiž viselo na těch umělých skleněných dveřích černým písmem jméno Vladislav Bert, několik veršů a jmen pozůstalých.

Pan Mládek přemýšlel, zda jít či nejít na poslední rozloučení se svým přítelem. Nakonec usoudil, že by jen svou přítomností obřad narušil. Navíc, pokud se nedostaví, nevytvoří za tím dlouholetých příběhem tečku a tím zůstane živ jeho přítel dál.

A skutečně! Asi za týden se pan Mládek vracel opět z noční a u domu uzřel opět pana Želvu. Želva jako obvykle hledal v kabele klíče, poněkud nervózně se rozhlédl na obě strany a zmizel v domě. Pan Mládek nevěřil svých očím – usilovně mrkal ve snaze vyloučit vlastní oční vadu. Želva vypadal z povzdálí jako vždycky, šel prostě domů. Po několika dnech v těch místech spatřil pan Mládek svůj přízrak podruhé. Pršelo a i přes tu průhlednou pláštěnku rozpoznal bezpečně obrys svého zesnulého přítele.

Pan Mládek k němu chtěl jít a dotknout se ho, sotva však přidal do kroku, znejistěl: „Dotknu se ho a co potom? Mám se jej optat, zda zemřel? A nebo, pane, jak se vám na onom světě daří?“ Zvědavost i strach bojovaly pod hrudníkem pana Mládka jako o život.“

Nakonec jen s lítostí z povzdálí pokýval hlavou na pozdrav a pan Želva jako obvykle odpověděl. Pan Mládek nemohl spát a přes den přemýšlel o těch nejpodivnějších věcech. Říkal si: „Denně potkám na ulici takových cizích lidí a nikoho z nich přeci netahám jako dítě za kabát. Pokud z nich tu a tam někdo proplouvá davem jako nehmotný přízrak, nemám šanci se o tom přeci dozvědět! Co když těch pánů Želv potkávám denně několik?“

Jakýsi tichý mír ovládl tělo pana Mládka, zavřel-li oči, doteky ohmatával různé věci – byly teplé, studené, hrubé, pichlavé či hladké, pokud si to však předmět neprohlédl okem, kterému teď už sotva mohl věřit, dotýkal se čehosi, o čem neměl zdání. O původu věcí neměl žádná zdání, vše byly jen iluze, které se staly skutečností jen a pouze tehdy, pokud dostaly svá jména. Pan Mládek došel po několika dnech k názoru, že celý svůj svět stvořil takovým, jakým je, někdy pradávno v dětství – v dobách, kdy tápal a dal všemu, co zná, obyčejná jména. Dnes je mu padesát dva a přinejmenším za posledních 45 let se v jeho životě vůbec nic zásadního nezměnilo. Přibyla jen další pojmenování, kterým on sám ve svém životě určil vlastnosti.

„Mám bejt vykleplej z nějakého obyčejného ducha jen proto, že jsem ho uviděl poprvé či vlastně už podruhé?“ Zamumlal pro sebe ráno na záchodě pan Mládek a dal ihned novému úkazu svého přítele jméno, aby se jej příště už nemusel tolik děsit. „Budu mu prostě říkat – třeba Praželva.“

Díky tomuto geneálnímu svému nápadu už zdravil přízrak kývnutím hlavou jako obvykle pěkně z vesela a svět pana Mládka dostal od té chvíle opět svůj příjemný řád.

Ten zážitek s Praželvou provázel pana Mládka kudy chodil. Jednou tak například nakupoval rodině v supermarketu rohlíky. Sáček, do kterého rohlíky sypal, byl však chatrný a tak mu jeden z rohlíků propadl dírou na zem. Pan Mládek přemýšlel, co s ním. Dá-li jej mezi ostatní své pečivo, někdo z rodiny si jej jistě namaže k snídani. Ponechá-li ho na zemi, přijde buď nazmar a nebo jej pracovník obchodu vrátí celý ošlapaný zpět k ostatním rohlíkům do společného prodejního koše. Pan Mládek tedy rohlík rychle ofoukal a vrátil tajně zpět do té ohromné hromady mezi ostatní. V tramvaji si vzpomněl na Praželvu – co když si teď ten rohlík koupí nějaký starý člověk a onemocní? Měl z toho špatný pocit a až po cestě domů jej napadlo, že si mohl pečivo zabalit pro kachny do zvlášního sáčku. Tak pan Mládek rozmýšlel nejen o původu věcí, ale také o všech svých drobných činnostech, o těch hybatelích lidského osudu, které byl navyklý ve spěchu dělat jediným určitým způsobem.

Po dvou měsících pan Mládek procházel kolem domu Praželvy a tu jej potkal tváří v tvář. Pokynul hlavou na pozdrav a Praželva tentokrát prvně promluvil: „Dobrý den.“

Pan Mládek se zarazil a jeho údiv Pražleva zpozoroval: „Mohu se Vás prosím na něco zeptat?“ Pravil přízrak. „Jste odtud, potkáváme se a bydlím tu krátce. Nevíte, kde tady v okolí seženu cibulky sněženek?“

Pan Mládek polkl a poradil příteli popojet tramvají o dvě zastávky dál do prodejny drogerie, kde kromě pracích prášků mívají i zahradnické potřeby.

„Víte, bydlím tu po bratrovi, byt jsem nechal dětem a na stará kolena šel sem. Byli jsme dvojčata, hodně svázaní, vše mi ho tu připomíná. Ten byt budu muset asi celý přestavět – ale je tu hezky,“ pokračoval ten starý muž a tak panu Mládkovi nevědomky vysvětlil původ pana Praželvy.

navštivte naše Autorská čtení v Jindřišské věži

“Slečno Třísková, hlídejte si prosím toho svého psa, rozhrabal mi na chodbě už několikrát muškáty!” Křičí důchodkyně Málková z 5. poschodí.

Lucie hledá klíče od bytu po kapsách a pokouší se celá překvapená, aby řeč nestála, alespoň něco odpovědět: “Paní Málková, s čím vy ještě nepřijdete. Vy jste tam u Vás na patře snad našeho psa viděla?”

“Kdo jiný by to byl? Narozdíl od Vás tu bydlím třicet let a nikdy se mi nic takového nestalo.”

“Co Vám na to mám říci paní Málková, buřty v květináči nepěstujete a naše Ťapina je čistě materialisticky založená fena. Upřímně řečeno, kdyby začala s pojídáním kořínků, moc by mě potěšila, ušetřili bychom alespoň za kuřecí prsa, hovězí zadní a za vepřovou šunku od kosti. Už ani tu nechce.”

“A kdo jinej by to asi tak mohl být?” Nedá se odbít Málková.

Lucie konečně nalézá klíče a při odemykání se přemýšlí, kdo by mohl mít zájem o takové proschlé kytky: “Podle mě ty Vaše kytky rozhrabala nějaký vožralá dvojnohá kuna, paní Málková.”

“To mi jako chcete namluvit, že u nás na patře chlastáme?” Rozčeřila se sousedka.

“To netvrdím, ale mě kytky nikdo nerozhrabává. Už po několikáté Vám opakuji, že k Vám do patra ani já ani naše trustá Ťapina nechodíme. A s tím chlastem..jsou Vánoce, na někoho to sedne a máte to.”

Paní Málková se nenechala přesvědčit, mávla rukou a během dalšího dne dokázala nalomit dvě partaje v somě, aby Lucii domluvily, ať se svého psa vodí po domě na vodítku, neboť jejich muškáty díky tomu nevychovanému tvorovi trpí. Dokonce i pan doktor Hroch, chovatel starého olisalého jezevčíka se snažil s Lucií tento nenadálý problem se psi v domě zkonzultovat a při této příležitosti velmi okatě naznačil, že jeho pes to určitě nebyl, že chodí se psem vždy na vodítku.

Lucie chtěla zprvu všem, kdo ji obvinili, koupit přírodopis, avšak nakonec se rozhodla pro levnější východisko. Neváhala a sestavila na papír okamžitě ze svých sousedů a sousedek vědecký tým, který měl exaktvním pozorováním dokázat, zda je tato nova teorie paní Málkové pravdivá či nikoli.

Sepsala následující vázvu, kterou nalepila na vchodové dveře:

“Drazí sousedé,

již tři lidé pojali podezření, že naše fena se díky své vlastní píli o kvalitu svého ducha stala vegetariánkou a za vaší nepřítomnosti vyjídá kořínky okrasných květin. Touto výzvou prosím pozorovatele, kteří ji při činu spatří, aby ji vyfotografovali a snímek mi předali, Prokáže-li se daná domněnka, půjde pravděpodobně o prvního psa na zemi, který v rámci své sebepíle duchovně prozřel a stal se vegetariánem. Slibuji, že poté vyjdeme Ťapině vstříc a místo kuřat, libového vepřového i hovězího bude dostábat celer, mrkev, ředkve a další zdravou kořenovou zeleninu. Nepodceňujte prosím tuto výzvu a exaktně pozorujte.¨

Za pozorovatelský tým Vám srdečně děkuji,

Lucie.”

Lucie kupodivu zjistila, že lidé v domě na její výzvu nereagují a kolem dveří obchází jakoby nic. Každé ráno byla chodba plna            hlíny a v Lucii to vše vyvolávalo dojem,. jakoby někdo v těch květináčích něco zapomněl a po nocích to chodit tajně vyhledávat. Lucie tak nakonec vzala celou vědeckou činnost do svých rukou. Budík nařídila na pátou raní, popadla Ťapinu a se slovy “čichej” ji příiměla k průzkumu společných prostor domu. Ťapina zahořela a hbitě přitiskla čenich k zemi. Odborně s napruženým tělem jako struna sledovala čerstvé stopy vedoucí v korydoru nově rozhrabaných květin. Netrvalo dlouho a Lucie i pronásledovatelka zmizely v suterénu.

Suterénní místnost pod schody byla prázdná, po stranácj se leskly pouze dvoje staré těsné plechové dveře vedoucí ke sklepním kójím. Stopy v nejnižším z pater opisovaly neviditelné kruhy. Slova “čichej, čichej” přivedla Ťapinu do transu, třásla se nedočkavostí a začala krutě vrčet a štěkat. Tímto způsobem  aktivovala jednu z pozorovatelek vědeckého týmu k halasnému nadzvednutí špehýrky.

Expedice skončila neúspěšně, zvíře, které dostalo tajné krycí jméno Karel, zvítězilo.

Lucie začala do suterénu nosit obětiny -  mrkev, sýr, vodu, špek a pečivo. Zmizela vždy pouze kořenová zelenina a to mezi 22. a 24. hodinou.

Od chvíle, kdy byl Karel takto pravidelnbě zásobován, muškáty ponechal a věnoval se pouze denně čerstvým kouskům. V domě nastal klid a mír. Málková nenávistně Ťapinu přehlížela a ta se o ni naoplátku, kdykoli se střetly na schodišti, otřela celým svým kožichem.

V obavě o Karla sehnala Lucie dřevěnou bednu s padajícím víkem, do které nachystala nejrůznější ozkoušené potraviny, které noc co noc mizely z misky jako první. Chtěla Karla polapit a odnést ven – Karel však nebyl tak hloupý, jak Lucie předpokládala. Do pasti ani jednou nazalezl.

Zato Málková, která bednu zakrátko objevila, byla zvídavější: “To je Vaše?” Hned na Lucii, která sousedku včas ubezpečila, ať si ničeho nevšímá, že bednu nachystala na odchyt zvěře hrabošivé – tedy na jezevčíka pana Hrocha. S gustem pak do bedny před sousedkou vpravila talířek s nakrájeným celerem, afrodisiakem, který jak známo mají psi nejraději.

“Vy myslíte,” zarazila se Málková, “že to dělá Džef pana doktora?”

“Nemyslím si nic, to vy jste označila psi za škůdce pokojových rostlin.”

“Pan doktor si narozdíl od Vás void Džefa na vodítku,” snažila se Málková o ústup.

“To já přeci vím, ale zamyslela jste se někdy na tím, proč musí vodit psa i v domě na vodítku? Nic jsem neřekla,” zamávala nad sebou Lucie dlaněmi, “nic jsem neřekla, ale přijde mi to přinejmenším pozoruhodné.”

Lucie časem zjistila, že ta bedna je navštěvovaná Málkovou častěji, než-li Karlem.

Po deseti dnech však Lucie  zpozorovala, že pod domem kdosi vybudoval vydatnou noru. Vložila do ní tedy mrkev a nemohla dospat nedočkavostí, zda tam setrvá i do rána.

Mrkev nezmizela. Zato však zmizel Karel, denní pravidelný odběratel kořenové zeleniny. Ve skrýších zelenina bezděčně plesnivěla a nikdo na ni nechodil.

Lucie odklidila bednu i pokrmy a zasypala nory, které už nikdo neobnovil, pískem. Ostatně, zkuste několik dnů vkuse jíst pouze mrkev, celer a syrové brambory, také změníte pohostinství!

dále viz. Autorská čtení v Jindřišské věži

„Džinee, vylez ze své láhve!“ Co nejhlubším hlaserm četl tatínek pohádku o Džinovi.

„V lahvi to zahučelo a tu se z ní vysoukal duch, který pravil: Tady jsem můj pane, jsem Váš otrok, čím Vám mohu posloužit?“

„Hele, tati, kde se vzali duchové?“ skočila do řeči tatínkovi Zuzanka.

Tatínek se právě nadechoval, aby pokračoval..zastavil se a vydechl: “No duchové holka, takový duch přeci vyleze z každého člověka, který umře.“

„A kudy z něj vyleze?“ vyvalilo oči vystrašené dítě.

„Nevím,“ uvažoval rychle tatínek, „duch totiž není vidět a tak se nediv, že nevím, kudy pak vylézá ven.“

„To nevadí. Ten Džin tati, to musel být nějaký Vietnamec, viď?“

„Jak Tě to prosím Tě napadlo?“

„Myslím na toho malého pána od nás ze zeleniny, také se pořád vyptává: Pane, co si pšejete? K Vašim službám, udělám pro Vás, co si budete pšát.“

Tatínek se zamyslel, co má odpovědět v obavě, aby neřekl nějakou pitomost, na kterou se přijde Zuzanka doptat do průjezdu k tomu šikmookému chlapíkovi.

„Džin musel být Zuzanko úslužný člověk, ale jak vidíš, tady na tomto obrázku nemá šikmé oči,“ vymyslel bleskově vyhýbavou odpověď.

Dítě popadlo knihu a usoudilo, že skutečně Džinovy oči jsou rovné, tedy spíše kulaté.

„Tak to byl pan Vávra, který u nás seděl neustále vožralej před barákem. Měl tak rád tu flašku, že se v ní zabydlel i po smrti,“ zvídavě našla dalšího adepta na Džina Zuzanka.

Tatínek se rozesmál a pravil, že pan Vávra by to skutečně být mohl, avšak pak by musel také pracovat a být úslušný k lidem jako pan Vietnamec. Což nebyl.

Zuzanka uznala, že tatínek má jako vždy pravdu a rozhodla se, že přijde původu ducha Džina na kloub.

„Tondo, pověz, nevíš, co je se Zuzankou?“ Zatahala za rukáv v kuchyni tatínka maminka. „Dneska jsme byli u doktorky a prý se jí ptala na nějaké duchy. A najednou se tak nějak divně za každým otáčí.“

„Ale nic s ní není. Četl jsem jí o Džinovi a tak asi pátrá po nebožtíkách.“

„O čem jí to čteš?“ Vyhrkla maminka.

„Toho si nevšímej…ptala se mě, kde se vzal duch Džina. Co bys ji na to řekla ty chytrá? Apropo, je už dost velká.“

„Hele, moc to nepřeháněj, je jí teprve šest. Víš, kam mě dneska táhla, že se půjdeme projít? Na hřbitov.“

„Alespoň jste se prošli na vzduchu, toho si nevšímej,“ na to opět flegmatický otec.

Čas běžel, Zuzanka postupně přestala po důchách pátrat. Jednoho sobotního rána všal vstala a Fifík, její křeček, se nehýbal. Chtěla jej vzít do rukou a pojednou pocítila, že je tak nějak zvláštně chladný a stuhlý.

Běžela tedy do kuchyně a Fifíka podala mamince. „Mami, Fifíkovi je asi špatně?“

„Ukaž,“ převzala maminka stuhléko Fifíka a pohladila Zuzanku,“jdi k tatínkovi a já ho odnesu k panu doktorovi, jo?“

„Tak jo a můžu jít s Tebou?“

„Ne, to nemůžeš Zuzanko, neboj, nic to nebude,“ vyhrkla maminka a oddychla si, když dcera odešla probudit tátu. Pak si rychle obula boty a s mrtvým křečkem vyběhla před dům.

„Co teď s ním,“ pomyslela si, „je neděle a žádného stejného křečka nikde neseženu.“

Zatímco takto chodila s Fifíkem v kapse po sídlišti, tatínek pochopil, co se stalo. „Pamatuješ Zuzanko na Džina?“

„Myslíš toho ducha?“

„Jo, přesně toho. Včera, když jsem šel spát, jsem uviděl nad Fifíkovou klecí takové malé světýlko. Na chvíli se posadilo na klec a pak odpelášilo kapsi, jako ten Tvůj Fifík. Tak jsem si říkal, to je ale divný!“
„Ty myslíš, že Fifík umřel?“ Dovtípila se rychle Zuzanka.

„Podle mě se Zuzanko vydal jen na cestu, o které nikdo nic nevíme.“ Pokýval hlavou otec a Zuzanka v té chvíli usoudila, že se má Fifík opět dobře. Fifík totiž zdrhal vždycky tam, kde bylo něco k jídlu nebo kde by se mohl schovat a vyspat.

„A máš nějakou flašku?“ Zavzlykala Zuzanka.

„K čemu flašku?“

„Kdyby se chtěl Fifík vrátit, aby měl kam,“ snažilo se dítě zadržet pláč.

„Něco najdeme, pojď,“ popadl tatínek Zuzanku za ruku a na první lahev od piva dali společně nálepku „Fifík“.

Sotva zabušila maminka na dveře, Zuzanka jí přišla říci tu ubrečenou novinu. Maminka v rozpacích zapátrala v paměti, co bude muset odpovědět, až se dítě zeptá na toho chcíplého křečka, které má neustále v igeliťáku v kapse od bundy.

A tak nakonec, musela vyjít pravda najevo. Fifík byl zahrabán na dvorku před domem a Zuzanka spala několik týdnu se zelenou láhví od piva, pro případ, kdyby se vrátil.

dále viz. Autorská čtení v Jindřišské věži

Pan Pivrstein seděl opřen lokty v okně svého bytu a sledoval ruch ulice. Růže přepadlé přes zábradlí, které nikdo nestřídal a ony trhaly v onom letním odpoledni lidem šaty, jej fascinovaly.Bývalého majitele salónu psí krásy zaujmou totiž jakékoli předměty, které lze použít ke stříhání, tupírování, protrhávání a tak podobně.

‘To je dnes uz pátý buldok,druhá doga a čtvrtý chrt!’ Čárkoval si pan Pivrstein na kus papíru každého průchozího krátkosrstého psa, kterého zahlédl a leckdy po nevinném zvířeti z okna i něco hodil.Neměl rád kratkosrstá psí plemena,neboť právě móda krátkosrstých stála úspěšného majitele Salónu psí krásy živnost-takové psi lze vzít tak jedině žiletkou dohola, z pohledu odborníka na psí střih jsou-NEPOUŽITELNÍ!

‘Takovému čoklovi můžeš nasadit tak akorát čínskej chochol,’ procedil v zubech bývalý majitel psí střižny kdykoli, kdy přišla řec na příčinu konce jeho kariéry.

Živnost zmíněného bývalého podnikatele stávala ve Vlkově ulici čp.16 na pražském Žižkově. Velký štít s načechraným pudlem znaly nejvíce děti, které po plechovém zvířeti rády házely kameny. Dopad horniny způsobil lomoz, který následoval křik rozzuřeného psího holiče a když měly děti štestí,vzápětí i štěkot či dokonce úprk nedostříhaného psa. Mezi majitelkami psích kudrnáčů, chlupáčů a vlasáču byla střižna známa natolik, ze se sem sjíždely z různých částí naší pramáti vlasti.Až jednou,jednou se to stalo.

Salón psí krásy přijela navštívit až z Písku jakási paní Žofie Nademlejnská s vysokým vyzáblým  mužem a s německým špicem. Onen bílý špic pojal k holiči takovou nedůvěru, že prskal už u vchodových dveří, ostříhat takové zvíře ve zdraví bylo takřka nemožné.

Partner, druh či kdoví paní Nademlejnské byl tichý člověk: ‘Úctivě zdravim,’ sejmul hned u vchodu klobouk a podal panu majiteli a současně i mistru Salónu psí krásy ruku.

Paní Nademlejnská byla stejná, jako ten naježený špic – sotva vstoupila, začala si pisklavým hlasem poroučet: ‘Vilibald není pane žádny obyčejný pes, má rodokmen šlechtice, několik předních medailí a…’ přerušila svou řeč paní, aby se nadechla,’…a nyní jej čeká turné na evropskou výstavu do Montpellier,slyšíte to dobře, Vilibald byl osobně pozván do Montpellier!’

‘K Vašim službám, mladá paní,’ uklonil se profesionálně k paní a poté i k Vilibaldovi pan Pivrstein. ‘Co pro Vás smím udělat?’

‘Ostříháte tady Vilibalda, řeknu Vám přesně také jak.’ Stejně strohým hlasem na to majitelka té uslintané nezřízenosti.

Nastalo velmi zdlouhavé vysvětlováni – mistr střihu měl řadu nápadů, avšak na na polemiky s paní Nademlejskou nebylo místo.

‘Nemohu slyšet, když tady Vilibaldík kňučí,’ rozlítostněně paní Nademlejnská zakončila svůj proslov, ‘Karle, můžeš prosím tady s panem..’

‘Pivrsteinem mladá paní,’ představil se krátce mistr a ukazovákem pohladil svůj knír.

Jakmile byl s jekotem Vilibald odveden a pan Pivrstein začal stříhat, zvíře se panu Karlovi vyškublo a stisklo v zubech velmi silně mistrovo zápěstí.

‘Což vy jej neudržíte?’ Obořil se mistr na vyvoleného Vilibaldova ochránce.

Ten se však roztřásl tak ustrašene, že nebylo ani slyšet ono jeho slabé ‘pro-mmiň-te.’

Mistr si omyl ránu pod kohoutkem a pak mocným hmatem uchopil Vilibalda pod krkem: ‘Takto se drží pes, pevně pane,’ zachraptěl opět s klidem při pohledu na zoufalého zákazníka.

Pan Karel uchopil levou rukou ony na všechny strany cvakajíci úzké čelisti pevně, přesně podle rad, pravou rukou zajistil krk. Zvíře se přestalo zmítat a holič konečně mohl ukázat, jakým je mistrem své profese. Nohy vystříhal až k bříšku, těsně nad zemí ponechal delší haluze, ocas, původně pravidelně huňatý, prostříhal a vykartáčoval s pečlivostí sobě vlastní. Vilibald přitisknut pevně k podložce se nebránil.

‘Vidíte, jaký z Vás má respekt,’ zazubil se pochvalně mistr na pana Karla. ‘Ještě jej vyfoukám a pak Vás poprosím, abyste mi jej obrátil na druhou stranu.’

Pan Karel držel psa zuby nehty, nic neříkal, častěji se díval z okna, nežli na výkonný stůl.

‘Otočte mi jej prosím,’ opakoval již po několikáté holič.

Pan Karel se stale díval sklivým pohledem z okna jako by byl zhypnotizován, neslyšel, dokud jej pan Pivrstein nepobídl rukou.

‘Jistě, promiňte, zamyslel jsem se,’ povolil svůj stisk ochránce stříhaného psa. Vilibald ani nemrkal.

‘Pane Karle, pusťte ho prosím úplně,’ poodstoupil holič.

‘Úplně? A co když uteče?’ rozhovořil se konečně pan Karel.

‘Ano,pusťte jej.’

Vilibald zůstal ležet bez hnutí, s očima vypoulenýma jako žába, namodralý mírně povysunutý jazyk se ani nezavlnil.

‘Člověče, vy jste ho normálně uškrtil!’ Otočil se pan Pivrstein neuvěřitelně na pana Karla, ten měl rovněž oči vypoulené a zdálo se, že k osudu toho ještě před malou chvílí nenáviděného zvířete má poměrně blízko.

‘Vi-vilibalde,’ opatrně strčil pan Karel ukazováčkem do psa v místech, kde byl již ostříhán. ‘Já já nechtěl,’ tiše na to. Poté pootočil hlavu doprava ke vstupním dveřím do ordinace, za kterými jej čekal – trest.

V té chvíli, co čert nechtěl, povolila klika.

‘Tak co se tu děje, že je tu najednou takové hrobové ticho!’ Paní Nademlejnská přišla panu Pivrsteinovi v té chvíli o dvě hlavy větší a širší a také silnější – mordijé!

A pan Karel – pan Karel ještě více zeslábl, vypouštěl z úst takové veliké bubliny a poklekl jako kajícník: ‘jseem vrah Žofinko, hrozivý vrah,’ špital, jako by se modlil.

‘Kde je Vilibald!’ zaburácela ta bytost a už i pan Pivrstein poklekl – ano, klečeli tam oba jako na trestné lavici.

‘Co to tu šaškujete, nerozuměli jste? Kde – je – Vilibald!’ Opět zahřmělo a do toho hromového hlasu se ozvalo až nadpřirozené zadunění plechu. Pak opět a opět, ta ohromná bytost začala ječet a vyběhla na ulici, kde řvala něco o harantech. Řinčení plechu ihned poté ustalo, navrátila se, chytila levou rukou za šíji pana Karla a pravou za vlasy mistra střihu.

‘Mrtev,Vilibald je mrtev,’ vzlykal pan Karel – pak se obrátil k místu činu a omdlel.

Vzápětí se otočil i pan Pivrstein, ustrnul – lehátko bylo prázdné. Paní Nademlejnská odhodila oba trestané a začala vyhazovat nepříčetne obsahy skříní, Vilibald nikde. Zatímco bezvlédné tělo pana Karla leželo na zemi, pan Pivrstein i rozběsnená chovatelka prohledali střižnu i čekárnu,Vilibalda nenalezli.

O týden později stály v policejnim zápise následující vypovědi svědků: ‘Já,obžalovaný Karel Nechvátal, uškrtil vlastníma rukama psa žalobkyně, paní Zofie Nademlejnské, majitelky mého – dnes již bývalého zaměstnavatele, Drogerie ZND, spol.s.r.o.’

Další výpověď: ‘Já,obžalovaný Josef Pivrstein, majitel Salónu psí krásy doznávam, že se celý čin odehrál na můj osobní příkaz, psa v plné výši uhradím, byť šlo v konečném důsledku o jev nevídaný,o jakési éterické rozplynutí těla oběti v místě mé vlastní ordinace.’

O záhadném zmizení psa psal přední pražský bulvár – dva novináři však nakonec označili majitele Salónu psí krásy za lupiče, následkem čehož seznam zákazníků vyhlášene střižny podstatně zeslábl.

Sotva se na celou záhadu ohledně zmizení psa pozapomnělo a majitel střižny  se omluvil paní Nademlejnské a vyplatil bolestné třicet tisíc korun českých, vracel se jednoho podvečera domů, když tu na nedalekém Sladkovského náměstí zahlédl provaz a na něm Vilibalda. Opatrně se přiblížil, aby zloděje té vzácné pšíšery nevyplašil a už ho měl. Stál dva metry od drobného, asi osmdesátiletého chlapa. V šedém saku a klobouku vypadal ve svitu lamp mýticky. Mistr mu poklepal mu zezadu na rameno a neznámý muž se překvapeně  otočil.

“Přejete si,” povídá.

“Přeji, rád bych se Vás zeptal, odkud mate toho psa?” Vypnul hruď majitel poškozené střižny.

Jenomže Vilibald začal vrčet natolik, že pan Pivrstein jen tak tak stačil uskočit jeho čelistem. Zvíře se zmítalo na provaze a vydávalo chraplavé zvuky.

“Od vnuka, našel ho na nádraží ty ničemo, to Tys ho tak zřídil!” zaduněl hlas toho nezmámého muže náměstím.

Pan Pivrstein ztratil bojovného ducha a vycítil, že bude lepší, pokud se omluví a vysvětlí neznámému, že se zřejmě spetl.

“Tak spetl??” Zaburácel ten hlas podruhé. Zvíře se položilo na záda a začalo vlezle a lítostivě kňučet, dokud jej nový majitel nesebral ze země. Zpola ostříhaný Vilibald vypadal skutečně zbědovaně.

“Sple-tl,” povídá pan Pivrstein a za hromů těch nejokázalejších nadávek zmizel, coby podezřelý z týrání zvěže, v ulicích.

Zprvu poškozená střižna se díky místnímu bulváru nakonec stala slavnou a pan Pivrstein zmíněnou historku o Vilibaldovi rád vyprávěl zákaznicím.

Nebýt filmů Marly a já s labradorským krátkosrstým retrívrem, nebýt komedie Čivava z Beverly hills, nebýt amerického snímku Turner a hooch s onou slavnou dogou a reklamy na seznamu s Krastíkem a hlavně dětí, kteří chtěly následkem toho same krátkosrsté druhy, fungovala by střižna pana Pivrsteina dodnes.

Pan Pivrstein dnes už jen sedává opřen lokty v okně svého bytu a sleduje ruch ulice.  Zamiloval se totiž do růží, které dokáží lidem tak pěkně trhat šaty.

dále viz. Autorská čtení v Jindřišské věži

Marian šel z konference o claudech pod světly lamp, které mu v těch houštinách vedoucích k hotelu připadaly jako malá slunce. Blátivé opadané listí mu čvachtalo pod nohama, víno jej slabě svádělo z cesty, pod každou svítilnou se zastavil, pohlédl do tmy a silně vydechl, jakoby byl už v cíli. Prožil  příjemný den na konferenci o claudech. Hodinu co hodinu vystoupil dj přizvané firmy s fascinujícími marketingovými obrázky o světě budoucnosti a během svého vystoupení několikrát významně pravil: “Budujeme jedinečný cloud.“ Marian si psal pečlivě poznámky, na závěr dne je prošel celé a povšiml si, že to bájné slovo, claud, ten oblak, který umí kdesi v internetu vše spočítat a má nekonečnou paměť, že tomu bájnému slovu claud vtiskl každý vystupující úplně jinou podobu. Souhrně řečeno, nikdo svým způsobem neví, oč jde, avšak všichni se chceme této polobožské myšlence nejlépe do roka přiblížit.
Marian šel z taněční zábavy, mety konference, u které pořadatel zapomněl na zásadní věc:  tři sta mužů ona jedna žena, postarší vědecká pracovnice, paní v letech, která byla ráda, že vyšla schody k sálu. Taneční zábava se tedy proměnila na pozorování slečen z kapely a popíjení zdejší domácí slivovice. Kdosi vyslovil ono další slovo večera, klášter, jakýsi mladík ve žluté košili a  modrém saku -  hlavy včetně té Mariánovy se pootočily, aby posléze mohly rozvinout debatu o svém celoživotním zasvěcení výpočetní technice. Jediný Marian neřekl nic, zavřel oči, aby se mohl navrátit o deset let zpět.

Ačkoli Marian studoval techniku, večery trávil ve studentském rozhlase nad pořady o klášterech.

“To byly časy,” zafuněl do ticha nostalgicky páru, která záhy nakrátko vytvořila kolem lamp modravé kroužky.

Před těmi několika lety stanul tváří v tvář s mikrofonem v ruce zajímavému mladému muži z jezuitského řádu.
V kolika letech jste se Josefe rozhodl vstoupit do řádu?

Ve dvaceti letech, končil jsem přírodovědeckou fakultu v Brně.

Jednalo se o dlouholetý plán, či jste v jednu chvíli – jak se říká, vzplanul a šel z ničeho nic za Kristem?

Takto to u nás nechodí – vzplanete, ale do řádu jste přijat až po šesti letech denního pobytu s bratry v klášteře. Do té doby máte čas na rozjímání, zda se skutečně rozhodnete pro celoživotní zasvěcení. Dost velká část odchází, do řádu pak skutečně vstoupí jen zlomek těch, kteří  - jak jste správně řekl, pouze vzplanuli.

Byl jsem zvláštní dítě, asi tak od sedmi jsem začal cítit, že má cesta povede ke klášteru, k modlitbám – této myšlence jsem se snažil vzdorovat po celou dobu svého dospívání. Proto jsem po gymnáziu nevstoupil ani do semináře, ale odešel do Brna za ornitologií. Předpokládám, že se mě budete ptát také na to, zda jsem měl dívku.

Měl jste dívku?

Jistě, v šestnácti jsem se zamiloval do spolužačky. Po zhruba čtyřech měsících, které byly moc krásné, jsem ucítil opět ono voláni. To už jsem věděl, že má se mnou Pán jiné plány. Rozchod bolel nás oba, má dívka vše naštěstí pochopila a dodnes máme mezi sebou krásné přátelství. Má pět dětí a občas mě pozvou k sobě na večeři.

A jak to máte s penězi, berete klasický plat, nebo hospodaříte jako jedna rodina společně?

U nás je tomu tak – pokud chci na limonádu, poprosím o nějakou korunu otce představeného.

Onen jezuitský klášter tenkrát Marian opouštěl naprosto rozpolcen. Vyprovodila jej ven skupina místních, pan Olek pracoval s panem Petrem v místním domě důchodců, Josef, se kterým jsem nahrál rozhovor, jezdil denně padesát kilometrů sloužit do domova pro děti trvale upoutané na lůžku. Budíček ve čtyři, pak modlitby a výuka, práce a večer opět modlitby a výuka.

Břink – činely vytrhly Mariana ze zamyšlení. Pak znovu břink a Marian zpozoroval, že právě narazil čelem do lampy. Tři návraty tam a zpět, nad sebou uzavřené nebe a kdesi blízko místo ke zdravému spánku.

dále viz. Autorská čtení v Jindřišské věži

V jednom zapadlém městě žil muž, který šel domů z jedné zapadlé práce uprostřed tohoto města plného zapadlých lidí do davu a do světel pouličních osvětlení. Žmoulal v ruce mobilní telefon – nechtěl nikomu volat – převracel jej v prstech prostě ze zvyku, aby něco mohl držet. Většina pouličnich krámků byla toho večera ještě otevřená a poloprázdná. Rád sledoval přes výlohy prodavačky, jak chodí sem a tam, gestikulují jedna s druhou, prodavače, kteří si čtou noviny a nebo inkasují některého ze zákazníků. Muž se podíval na hodinky a zjistil, že je už za pět minut sedm. V té chvíli mu zavybroval v pravé ruce mobilní telefon. Muž se zadíval na jméno a jeho obličej se rozzářil. Volá Ondřej, kterému na škole všichni neřekli jinak, než-li hardwerář. Ondřej byl už v období svého studia realizátorem řady vynálezů. Lednici Gorenje, kterou čerstvě rodiče přivezli z prodejny, vymontoval během víkendu zdroj a ten nahradil vlastním, trojfázovým. Otec se po návratu z chaty divil, proč kabel od cirgulárky vede čerstvou dirkou v okenním rámu právě do kuchyně. Mladý budoucí inženýr už i v této chvíli, kdy první česká trojfázová lednice přišla tímto okamžitě o záruku a kdy si oba rodiče rvali vlasy, už i v této chvíli přemýšlel nad inovací svého nového stroje. Během několika dnů postavil pod vlastním psacím stolem ohromný transformátor a měnič, který by mu i ČEZ v té době záviděl. Tímto počal lednici napájet z pokoje a tak mohl otec spokojeně řezat na své cirguli, zatímco lednice paralelně chrochtala na své trojfázy a úspěšně chladila máslo.
Muž zvedl telefon a pravil: „Ahoj Ondřeji, jsi to ty?“
„A kdo by Ti jiný volal ode mě z mobila.“ Podivil se Ondřej a na to se ihned odmlčel.
„Ptám se jen tak, jak se máš, už jsme se dlouho neviděli.“
„Heleď, Milane,“ šel ihned Ondřej k věci, „tak jsem si tuhle říkal, že bych si nechal přidělat vocas. Co si o tom myslíš?“
Muž se zamyslel a byl ohromen dalším z vynálezů svého bývalého spolužáka. Kdyby bývalo nešlo o Ondřeje, o kterém byl bytostně přesvědčen, že jednou dostane Nobelovu cenu za vynález léku na Bílou nemoc, zasmál by se..ale Ondřej, Ondřej si nikdy nedělá legraci. Ondřej totiž věci realizuje.
„A tak, Ondřeji, dost si mě překvapil, co Tě rozhoupalo k takovémuto rozhodnutí?“ Probral se po chvíli, kdy v telefonu uslyšel už podruhé krátké „co?“ „Co ty na to?“
„Ještě, abych to doplnil.“ tajemně po technicku pokračoval v telefonu Ondřej, „přemýšlím nad tím už dlouho, hele,“ a v půli věty hned ožil, „nechal bych si jej udělat u docenta Šnotka. Volám Ti, abych se se s Tebou poradil, co si o tom myslíš?“
Nastalo opět ticho a muž tak ihned seznal, že vynálezce čeká.
„Myslíš Ondřeji docenta Šnotka z kybernetiky?“
„A znáš snad nějakýho jinýho?“ Zvýšil hlas Ondřej.
„Ne, jen se ptám. Už jsi se Šnotkem o tom svém nápadu prosím Tě mluvil? Divím se totiž, že sis vybral právě jeho. Je to už starší pán, technik, výpočetní technik k tomu a ty na něj chceš vybruslit s vocasem.“ Se zájmem se místo odpovědi optal muž.
„Ne, nemluvil jsem s ním ještě o tom. Půjdu za ním v pondělí. To bude čumet, co?“ Zasmál se opět po technicku ve sluchátku Ondřej a místo tečky nezapomněl na. „Co?“
„Co. Je dobře, že jej překvapíš s takovým nápadem v pondělí, to bude odpočatý po víkendu, připravený na nové vynálezy..znáš ho, jak má na všechno rád klid.“ Začal žít novým nápadem svého kolegy muž.
„Že jo.“ Rozesmál se opět Ondřej. „Jen aby se o tom pak nebavil s Mejlou.“
„S Mejlou? Proč by se o Tobě nesměl bavil Šnotek s Mejlou?“ Udiveně na to muž.
„Protože Mejla ví, že jsem v tom .. no v klubu, víš co myslím. Co vím, ty máš už nějakou zkušenost s vocasem, co je k tomu třeba?“ Vyzvídal dále Ondřej.
„Já? Vlastně jo, pochopitelně, mám vocas. Podídej, Ondřeji, nějak se v těch Tvých myšlenkách ztrácím. Mejla – pokud je tedy po těch letech ještě má – má dva psi. Tedy k předmětu Tvé proměny bude mít jistě větší empatie, než-li Šnotek.“
„Tím klubem, jak jsi jistě poznal, jsem měl na mysli hárdwerářký klub HFU, pamatuješ?“ Opět odskočil Ondřej. “Co je prosím Tě k tomu vocasu třeba?“
„Heleď, Ondro, tedy k věci. Jaký další vocas si tedy zamýšlíš přidělat. Takovou tu oháňku jako pejsek, nebo nějakej dlouhej, jako má třeba kočka a nebo Ti stačí nějakej nenápadnej, jakej má třeba králíček.“ Snažil se dostat k věci muž.
„Králíček? Myslíš tím snad pana asistenta Zajíčka, z radia, že jo?“ Ozvalo se ze sluchátka.
„Tak třeba od zajíčka, to je jedno“.
„To není Milane jedno, žádný králíček na fakultě nepracuje. A kolik se to Phd může dělat let? A jak je to s placením za školu, to potřebuju vědět, chápeš?“ Konečně usměrnil své předešlé dotazy Ondřej.
„Kurnik,“ vzpamatoval se rychle muž, „má na mysli vocas za jménem, snad se neurazil, že s ním mluvím jako s bláznem.“
Muž odpovídal pokorně, že postgraduální studium je na tři až sedm let, že musí podat přihlášku a tak. Ondřej se dozvěděl, co potřeboval a slíbil, že v pondělí večer zavolá, jak pochodil.
Sotva zavěsil, muž opět v ruce držel mobilní telefon a připadal si jako jelen. Nebo jako vejr. Čuměl prostě jako vrána sám nad sebou a zamýšlel se nad různou faunou, ve kterou se člověk tak nějak na chvíli promění, pokud jej znenadání překvapí nenadálý telefonát.

dále viz. Autorská čtení v Jindřišské věži

V laboratoři je zhasnuto. Pečlivě uklizený stůl s umytým hrnkem na kávu, nad stolem se v okně rýsuje silueta květiny. Pan Matulka sedí na židli sám s očima upřenýma na polici, ve které leží v Petriho misce šupiny několika zlatých plátků.

„A je to tady,“ zašeptá spokojeně pan Matulka a nespouští z baňky zrak. Ruce má čerstvě umyté a sloupává v klíně z nehtů zbytky sloučenin, které se mu nalepily na ruce během posledního pokusu.

Když byl pan Matulka ještě kluk, chodil s tátou k Otavě a tam spolu rýžovali zlato. Kuželová půl metru široká rýžovací pánev byla těžká, že ji mohl sotva obejmout. Bílého tesáka a Volání divočiny Jacka Londona znal nazpamět. Když tehdy našel svůj první oblázek se zlatou žilou, táta mu vysvětlil, jak vzniká zlatý písek na Klondiku. Kámen zvětrá, rozsype se a písek voda odnese do řeky – povídal to tak tajemně, že se Milanovi zdálo, že se mu rozsýpá právě v rukách. Od té doby toužil po zlatě ještě víc.

„Mám to říci profesoru Hybakovi nebo ne? Řeknu-li mu to, nejsem si jist, zda se mnou bude chtít o těchto věcech bavit. Co si budeme povídat, ve své dlouholeté funkci musí sledovat granty, chod budovy a kdoví co ještě. Co by asi říkal, kdybych taklepal a řekl: „Vynalezl jsem zlato!“ A navíc. Minulý týden se mě ptal, zda nechci na dovolenou, že se mu zdám příliš přepracovaný.“

Na střední škole měl pan Matulka nejraději hodiny chemie. Doma studoval přeměnu zlaté rudy na měď, stříbro, olovo či na antimon a na následné oddělení zlata z tohoto procesu.
Miloval příběhy alchymistů o tom, jak vynalézali izolaci kamene mudrců z moči, a pak objevili fosfor, nebo když chtěli arabští alchymisté odloučit z kapalin al kohl – tedy podstatu látky, objevili tak mimoděk destilaci alkoholu. Každý chtěl něco a přitom vynalezl mimoděk něco jiného. Ty příběhy studoval mladý vědec v době, kdy jeho spolužáci trávili čas s dívkami v parcích.

Se zlatou rudou potřebnou pro výrobu zlata měl už tehdy student Matulka problém – v jeho letech nemohl jen tak vycestovat, do starých dolů přístup neměl a tak vidina zisku této rudy k pokusům byla ta tam. Po studiu na VŠCHT, kde jej nikdo díky jeho podivínskému nadšení pro výrobu zlata neoslovoval Milane, ale Rudolfe, nastoupil na místo laboranta do zdejšího výzkumného ústavu surovin. Neoženil se, protože neměl čas, stal se vědcem, který žil vé své laboratoři.

„Ne, profesoru Hybakovi to říkat nebudu, stejně by mi neuvěřil. Jak s tím ale ven? Jak říci lidstvu, že již nemusí čekat, že již existuje způsob přeměny železa ve zlato? Vyřeší se tím množství problémů, kdy musel být z nouze tento drahý kov neustále nahrazován něčím jiným – medicína, technika, vesmír – všemu dá můj výrobní proces zelenou! Kyanidování rud a i ta elektrolytická afinace se stanou minulostí! Dojde ke konci drancování přírody a napouštění podzemních vod chemikáliemi pro kousek marnivého kovu.“ Mnul si ruce pan Matulka a nespouštěl oči z Petriho misky.

„Asi o tom napíši článek do některého z impaktovaných časopisů, co třeba takový Chemical fundamental research, ne ne..lepší bude Annals for metalurgy..něco vymyslím. Ale co kolegové, kteří tu se mnou pracují? Nic o mém nočním snažení defacto neví, nezačnou mi závidět? A když článek odešlu, nezneužije jej někdo k vlastnímu sebeobohacení před tím, než-li bude vytištěn pro veřejnost?“
Ta myšlenka začala pana Matulku trápit. Vzpomněl se na jeden příběh z Egypta, o kterém četl. Ve starém Egyptě byly založeny první doly na zlato a také zde vznikaly první pokusy o jeho umělou výrobu. Muž, který se jmenoval Khaled, tehdy na faraónském dvoře předvedl misku, pomocí níž šlo potřásáním postupně oddělit zlato od nánosů. Za tento svůj vynález byl vyhoštěn ze své primitivní laboratoře prý proto, že zlato má božskou podstatu a ta není tak hloupá, aby ji bylo možno jen tak nějakou miskou vyloučit. Proto se traduje, že vynálezcem misky nebyl Khaled, ale jeho upovídaný kolega Ahmad, který měl větší vliv u dvora. Zda je příběh pravdivý nebo zda jde o jakousi báji, ani to ani ono dnes nikdo nepotvrdí. Co je však důležité, že se dostala užitečná miska na svět. A co je také podstatné, že už tehdy byli lidé tací, jací jsou i dnes. Raději každou novou myšlenku zadupou jen proto, že sami nedokáží přijít na něco lepšího.

Pan Matulka rozjímal dál: „Chci pracovat na svém místě a nechci, aby se nic měnilo. To je základ, co bych dělal doma? Ale bude to možné? Náš ústav jistě zabere nějaká tajná vládní jednotka a skončíme v rukou mocných. A navíc. Pokud lidem dám možnost vyrobit zlato ze železa, co se stane s bankami, s miliardáři a s mocnostmi, které mají své jmění proměněné v tento jediný nevyrobitelný kov? Nenastane válka? Neotřese tento objev světem, jako před lety vyzrazení výroby čínského hedvábí?“
Pan Matulka byl praktik. Dokud neznal odpověď, nejednal. Proto se rozhodl mlčet i kdyby toto mlčení trvalo navždy.

Týdny takto chodil ulicemi a nahlížel do výloh zlatnictví. Čekal na znamení, čekal na něco, co mu zodpoví jeho otázky a v zádech cítil neznámý pocit – jako by jej něco drželo za límec a to něco jím lomcovalo.

„Nic jsem neobjevil,“ volal ze spaní. V práci přišel kolegům zasmušilí – přičítali to tomu, že si nevybral už několik let dovolenou. Pokud dostal dovolenou nařízenu, zůstal v práci a ze své laboratoře nevycházel, rád odpočíval na svém pracovišti.

Jednou šel domů a potkal dědu s klukem. Nejdříve mu přišlo na mysl, že se tomu starému člověku udělalo asi nevolno, klekl si totiž před toho malého kluka na jedno koleno a cosi šeptal. Panu Matulkovi přišlo trapné se dívat tím směrem, ale přesto toto nenadálé chování starého člověka nepřestával sledovat. Pak si povšiml, že sundavá ze svého krku poměrně silný zlatý řetěz, na jehož konci byly zlaté hodinky. Dal je na krk klukovi – šlo patrně o dar, který se předával z otce na syna. O vzácný dar, který kdysy někdo dostal za chalupu, dobytek…těžko říci a proto s mnoha pověstmi koluje generacemi.

Pan Matulka si v té chvíli pomyslel…miliardář, který přijde o své jmění, rozpoutá válku, protože nemá vše ukryté pouze ve zlatě a o to, o co přijde, se nebude chtít nechat připravit. Ale co chudák? Právě chudák přijde o vše, protože má leckdy jen ty zlaté hodinky.

Jakoby od té chvíle bojoval se svící a se tmou, svící byl jeho objev, vášeň a léta objetovaná vývoji neobjevitelného, léta výsměchů, proher a zoufalství, na jejichž konci mohl všem okázat, za co bojoval. „Vášeň – ano, paličatost a vášeň – to bylo to, co mě vedlo k objevu,“ pomyslel si pan Matulka, „nyní jsem došel na konec cesty a abych se ptal, kam půjdu dál? Nikoho nemám, jen tu svoji laboratoř.“

Pan Matulka seděl zoufale ve své židli. Seděl a přemýšlel o tom všem celou noc a pak ráno, ráno vymyslel, kam pojede na svoji první dovolenou. Vezme ze sklepa Čínskou rýžovací pánev a plechové sýto, pojede třeba na Bílý potok ke Kašperkám, zlato tam prý rostě ve drobných plíškách „…jo, to je radost, zasnil se pak Matulka, když člověk hněte v dlaních zeminu, třese pánví a pak narazí na takovou vzácnost!“

“Podívej se Františku ven, co dělá Tvůj tatínek. No pojď sem, podívej:“ Zavolala maminka na Františka.

Ten se přitiskl k oknu a sledoval tátu, jak v noci prohrnuje na sídlišti cesty sněhem v místech, kde nikdy nevedly.

„A co to drží pořád za papír?“ Zvedal se na židli František.

„Tatínek se zblázdnil, kope nám tu prý ulice, přesně takové, jaké mají v Petěrburku.

„Co to je Petěrburg.“ Otočilo dítě udiveně na maminku oči?

„Takové ruské město, kde tatínek nikdy nebyl. Moc čte. Na cestu do Petěrburku nemáme peníze.“

„Aha. A proč na tu cestu nemáme peníze?“ Vyzvídal František.

„Protože…“ zarazila se maminka, „protože proto. To pochopíš, až budeš větší.“
A hned pokračovala:
„Alespoň vyvenčí Pajdu, pokud tam s ním nezmrzne. Třeba Tě vezme na výlet, až přijde konečně domu.“

„Můžu za ním?“ Zažebral František.

„Nejdříve se najez a pak jdi.“

„Hele, Pajda tam skáče na nějakou paní?“

„To je paní Mravkolefová, určitě ho důchodkyně chválí, jak je šikovnej. To má náš tatínek Frantíku totiž rád. Raději, než když ho chválím já, když umyje nádobí.“

„Táta ale přeci nerad myje nádobí, říkal to.“ Na to Frantík.

„No ty seš kluk chytrej, a co ještě nemá ráds náš tatínek?“

„To nevíš? Nerad chodí s košem, myje podlahu a nemá rád,když na něj křičíš.“

„To snad neni možný, to je výchova,“ podivila se maminka nad inteligencí svého syna.

„Ty ale přeci ráda vaříš a uklízíš, tak nevím, proč to pořád chceš po něm?“ Otevřel se František.

„To poznáš, až budeš větší..“ Otočila do stran hlavou maminka a pobídla zvědavce, aby šel jíst.

Tatínek se navrátil domů za dvě hodiny. Zabouchal nohama v předsíni o zem a maminka na to automaticky, ať nechodí v té špíně ve vypraných ponožkách.

František urychleně zkontroloval, zda skutečně tatínek běhá v bílých ponožkách v předsíni, neboť si všiml, že maminka nadává až z kuchyně.

Skutečně, bylo to tak. Hnedle, co byl takto tatínek vzdáleně odnavigován, nervózně přehraboval boty, neboť se nemohl pantoflí stále domoci.

„Nechal sis je určitě na na tý krabici v chodbě!“ zavolala opět z kuchyně maminka.

František hned odcupital do chodby a skutečně, našel tam na krabici od banánů tatínkovi pantofle.

„Hele, tati, jak to maminka dělá, že ví, kde co je, aniž by se sem zašla podívat?“

„Frantíku, jak bych Ti to řekl. To prostě pochopíš, až budeš větší.“ Vysvětlil celé jasnovidectví maminky tatínek.

Ráno bylo venku, jako v pohádce. Venku mínus patnáct a na lampách, kde sedávali obvykle holuby, vyrašily první chlupy stříbrného jíní. Tatínek vstával do práce na osmou, avšak tentokrát probudil Frantíka už v šest a vytáhl jej k oknu.

„Podívej, jak lidi chodí Petěrburkem.“ Ukazoval potěšeně mezi panelové domy. Cesty vyhlodané ve sněhu vedly úplně jinudy, než-li normálně, proto Ti, kteří nejvíce pospíchali, tu a tam ze zvyku vypadli do hlubokého sněhu, ze kterého se museli navrátit zpět do některé z nových ulic.

Frantík stál na topení za širokým oknem a připadal si jako v divadle. Představoval si, že Ti tam venku jsou ochotníci, kteří neochotně musí hrát na tatínkově manéži a obdivně se chvíli co chvíli díval na otce, architekta tohoto zbrusu nového světa.

V tom vstala maminka: „Co tady děláte?“ Kolébala se v noční košili do koupelny, ze které brzy vylezla ven. Hned pochopila a usmála se: „Blázni.“ Řekla to tak hezky, ale pak nezapomněla na to své „Na tohle Frantíku tatínka užije.“

Po několika týdnem odvezl tatínek maminku do porodnice. Frantík pochopil, že nastal den, kdy se mu narodí buď brácha nebo sestřička. Rodiče o tom mluvili už dlouho, ve svých čtyřech letech už tušil, že nastane nějaká změna, avšak netušil přesně, jaká.

Křičelo to, řvalo, moc dobře nerozuměl tomu, proč se právě Kateřince, která všechny pořád budí, věnuje větší pozornost, než-li jemu, který jde poslušně spát. Když si tak jednou hrál v pokoji s trabantem, zeptal se maminky, proč se musí tomu ořvanci neustále tolik věnovat.

„Ty žárlíš,“ odpověděla maminka a zasmála se, „Kateřinka je malá. Máme vás oba přeci stejně rádi“ A objala Františka.

„Tak jí řekni, ať tolik neřve, kdo to má pořád poslouchat.“ Pravil trochu uklidněný František.

V té chvíli volal tatínek. Maminka zvedla telefon a energicky tatínkovi místo pozdravu hned vytknula: „Určitě jsi zapomněl na ty noviny s dnešním programem, na Kladenský v trafice zavírají až za hodinu, tak se pro ně vrať.“

František se přiklonil ke sluchátku a z toho se ozvalo: „Už jsem skoro před domem, jediný noviny nemám.“

„Nevadí, můžeš si pro ně udělat výlet s Františkem. Bude určitě rád.“ Za chvíli bochnuly dveře a skutečně, tatínek pobídl Františka, zda nechce ven, že by to mohli vzít Kladenskou do parku a tam nakrmit holuby.

Když rozhazovali rohlíky nakrájené na čtverečky, které sušili denně v zimě na topení, Frantík se optal tatínka: „Tati, jak mohla maminka vědět, že jsi nekoupil noviny?“
Tatínek se udiveně optal: „Tys to slyšel? To máš kluku tak, maminky mají narozdíl od nás, neženských, čich na různé věci. Podívej se na ty holuby. Žádný tu nebyl, hodil jsi na chodník pár rohlíků a už tu byli.“

„A jak to dělají?“ Zaujatě na to František.

„Jednoduše, jsou to prostě malí policajti, co pořád špiclují z výšky chodník a čekají, kdo sem co hodí. Mají na nás prostě nos.“

„A maminka má taky takový nos?“ Poskládal si v hlavě k sobě věci rychle František.

„Maminka má – i když se to nezdá – moc veliký nos Františku. Ale to pochopíš, až budeš velkej. A možná ani tehdy ne.“

„Aha,“ zaujatě sledoval holuby František.

Maminka spala na boku. Jednou vzal v noci baterku a tiše se vypravil blíž si prohlédnout ten maminky nos. Nenašel na něm nic zvlášního, maminka mu zabavila baterku a on se odebral zpět do postele.

Měsíce míjely a Kateřinka postupně přestala řvát. Sotva začala chodit, lezla k Františkovi do skříňky a vyhazovala mu angličáky ven. Pokaždé jen přišla k té jeho modré skříňce, vzala za dveře, otevřela je a když ji nevyhnal, vše vyházela na koberec.

Františka tím štvala a když jednou hrnec jeho trpělivosti přetekl, odstrčil sestřičku a praštil ji angličákem. Ta se ihned rozeřvala, jako by ji na nože brali. „Co řveš!“ Nechápavě a ještě více rozčíleně se rozkřičel František. Dostal výprask, že holky se přeci nebijou.

„Takovej velkej a ještě k tomu kluk.“ Zvedl tatínek do výšky měchačku, kterou sice František nikdy nedostal, ale před kterou měl takový nějaký přirozený respekt.

„Já jí nebyl, začala si!“ bránil se.

„Seš velkej a dovoluješ si na menší!“ Bylo mu vysvětleno i maminkou a tak František pochopil, že je již velký. Řadu dalších věcí však, ještě dlouho a některé nikdy – nepochopil.

dále viz. Autorská čtení v Jindřišské věži

Pan Jaroušek byl už starý. Bydlel v malé chaloupce u lesa na samotě, k sousedům to měl přes kopec a protože špatně chodil, vydával se za nimi jen zřídka. Chaloupku se dvorem, několika slípkami a kozou Maruškou hlídali dva psi – Ben a Lump. O spíž a stodolu pana Jarouška pečovaly dvě kočky, Míca a Žofie.

Jak už to tak bývá, psi honili kočky a šili na ně ty nejrůznější pikle.

Jednou tak Ben Lumpovi pod noční oblohou povídá: „Podívej, nepřijde Ti ten měsíc o něco menší, než-li včera? Za to určitě mohou ty dvě kočky. Včera v noci jsem viděl Žofii, jak leze na střechu a za chvilku hup – a už vedle ní byla i Míca. Sedly si za komín a vyskakovaly do výšky a snažily se jisto jistě ten náš měsíc zprovodit ze světa. Byl jsem potichu a sledoval, jak to dopadne. Povídám si – chytnu je zlodějky při činu, ať se pak nevykrucují – ostatně znáš kočky sám, jak se umí omamně lísat a tulit – dokud je nechytíš pod krkem a nevyprášíš.“

„Haf,“ povídá celek z té nenadálé události zasmušilý Lump, „s tím měsícem máš pravdu! Byl o něco větši… Žofie šplhává tady po tom prkně opřeném o chalupu na strom a kam dál, to nevím. Míca zase ráda leze k oknu do květin našeho pana Jarouška, škrábe na sklo a když nikdo neotvírá, chytí se drábky parapetu, celá navstekaná zavřeští a na to se rozplyne kdesi na zahradě. Škoda, že tak špatně vidím…souhlasím s Tebou Bene, něco budou mít za lubem. Večer si na ně počíháme,“ přimhouřil oči Lump – jako pokaždé, když jde o důležitou věc.

„To by tak bylo, aby si ty dvě dělaly, co se jim líbí,“ naježil kožich Ben a posadil se důležitě do pozoru. Na to se oba dohodli, že se následující den prospí pěkně ve stínu , aby byli čerství na nadcházející detektivní noc.

Sotva se měsíc vyhoupl čerstvě po západu slunce nad obzor, oba užasli. Chyběl ho další kus.
„No to by tak bylo, aby nám každý večer někdo ukrajoval z našeho půlměsíce. Kdo by potom celému kraji v noci svítil!“ Zavrčel Lump, když shledal, že měl Ben pravdu a pak tiše, že nebyl skoro slyšet, pokračoval: „ano, někdo chodí každou noc ukrajovat měsíc, zatímco my dva spíme.“

Nejdříve se ze stodoly vytratila Míca. Dvěma skoky se neslyšitelně vyhoupla k oknu, za kterým se ještě svítilo. Pan Jaroušek seděl v křesle a dřímal. Míca třikrát zaškrábala a když viděla, že neotevře, zaprskala, zamňoukala a jala se odběhnout kamsi za chalupu. U zdi však čekal rozježený Ben a hrozivě štěkal: „Haf, haf, ty zlodějko, koukej zůstat doma, nebo Tě vypráším!“ Míca se ohlédla a neslyšnými několika skoky zmizela kdesi ve větvích. Ben si tedy lehnul pod strom a hlídal, aby nemohla dolů.

Jako druhá slezla z půdy Žofie. Nečekala však, že pod žebříčkem tiše číhá Lump. Už už, že by se dostala dolů, Lump se naježil a zahnal Žofii zpět na půdu. „Haf, haf, já Ti dám měsíc, doma budeš“ zaštěkal skopojeně a hlídal dál.

Oba psi střežili bedlivě obě místa s nastraženýma ušima – avšak po půlnoci, po půlnoci se jim začaly klížit oči a tak se poránu Lump probudil pod prázdným stromem a Ben celý polámaný pod žebříkem.

Další noc vyšel měsíc opět menší, celý zesláblý a svítil o poznání méně, než-li včera. „Zlodějky zlodějský, haf, půjde-li to takto dál, budeme tu každou noc potmě a lišky rozkradou panu Jarouškovi všechny slepice,“ zavrčel při pohledu na oblohu nespokojeně Lump.

Je tma a už toho moc nevymyslíme, pojďme spát – půl noci spi Ty, půl noci budu spát já„ podrbal se všecek ustaraný Ben. „Souhlasíš Lumpe?“

„Haf, souhlasím, jdi spát jako první,“ štěkl spokojeně Lump a šel hlídat k brance.

Pan Jaroušek mohl následujícího dne na psech oči nechat. Všema čtyřma nohama měřili dvůr zleva doprava, nahoru a dolů, pak cvičili běh a různé přemety, Ben si několikrát natloukl a Lump byl v podvečer mokrý a špinavý, že by z něj mohl bahno ždímat.

Sotva se setmělo, čekal už Ben u okna a jsa přikryt nenápadně dekou předstíral, že spí. Plánoval, že chytí Mícu za ocas a do rána, do rána ji bude za ten ocas pevně držet a nepustí. Změřil si, že dosáhne při stoji na zadních až mezi květináče u okna. Míca neměla úniku.

Lump už nečíhal pod žebříkem od půdy, ale kousek opodál. Ponechá Žofii nejprve slézt, aby to měla k žebříku až na několik skoků – pak mrštně skočí k žebříku, aby zablokoval Žofii cestu nahoru – ta určitě na moment stuhne úlekem, toho Lump využije a rychle svým tlustým zadkem zacpe vchod do kůlny. Pak zlodějku čapne za ocas a už jej bude mít v zubech – nepustí, nepustí jej za nic na světě až do úsvitu!

Čekali a kočky nikde. Čekali déle a tentokrát první uslyšel drápky na žebříku od Žofie Lump. Po nedávném přepadení slézala pozorně. V půlce žebříku se zastavila, jako by tušila, že něco není v pořádku. Pak po polštářcích naprosto neslyšně slézala a slézala…Lump se přikrčil a jak to tak psi dělávají, když se na něco soustředí, jenomže nerad zavrtěl ocasem. Ocas zašustil a Žofie ze žebříku mocným skokem Lumpa přeskočila a byla venku. Běžel za ní po zahradě, dokud nepřeskočila zadní branku a nezmizela kdesi v polích.

Ben nedopadl o nic lépe. Mazaná Míca nešla tentokrát k oknu zprava, jako obvykle, ale zleva – spala asi se slepicema v kurníku, kdo ví. Sotva uzřela svého pronásledovatele, jak číhá za rohem, lišácky po jabloni vylezla na střechu a aby toho nebylo málo, posadila se na komín a zamňoukala: „Mňou, copak děláš Bene pod štítem a ty druhej upocenej na zahradě?“

Oba psi svěsili uši a naštvaně zalezli každý do své boudy. Do rána ani jeden z nich samou zlobou nemohl usnout a když se jim to k ránu podařilo, zdálo se jim o obou zlodějkách, jak je honí po půdách a po dvorku a ony jak už nemohou, nemohou…už už..a do toho:

„Bene, Lumpe, kde pak jste?“ Pan Jaroušek se udiveně rozhlížel po obou ospalcích, kteří jej ráno ani nepřišli přivítat.

Ben s Lumpem kuli na obě kočky pikle každou noc a ty dvě se jak hadi pokaždé vytratily. Měsíc ubýval a ubýval a oni už byli bezradní.

„Lumpe, nedá se svítit, tedy haf, ještě dá, ale za chvíli se nebude dát svítit, musíme něco vymyslet. Co kdybychom se naučili šplhat po žebříku?“

„Po žebříku? Co jsi se dočista pomátl Bene, to přeci nejde!“ Bázlivě na to Lump.

„Ale jde, odhodlaně na to Ben. Musíme to jen nacvičit, snad si nemyslíš, že jsme horší než-li nějaké dvě hloupé kočky, haf?“

„To ne, se ví, že nejsme horší, ale nemáme narozdíl od koček ostré drápky,“ zapochyboval Ben.

„Ale máme ostré zuby, haf, haf,“ nedal se přesvědčit Lump.

V podvečer se sešli opět pod žebříkem a Lump, který si vše vymyslel, lezl jako první. Těžké tělo se kymácelo na tlapách a co krok se propadlo skrze šprycle dolů. Po každém nezdaru se Lump bacil do čumáku a zakňoural, „kňůů“ ale nakonec, nakonec se mu to podařilo! Byl na půdě!

Ben, který zpočátku vzdoroval, byl šikovnější. Na každý nový špryclík se posadil, uklidnil se, pak se opět postavil na zadní a popolezl o krok výše. Podařilo se to! Oba skončili na půdě!

„A teď Bene,“ přikázal ihned Lump, „musíme najít ten měsíc a umístit jeho kousky zpátky na oblohu. Někam je sem určitě zlodějky ukryli, schází se tu každou noc – na stromech nic není, vše musí být zde.“

„Haf, jdeme..“ tiše na to Lump. Jenomže té noci už měsíc nevyšel vůbec a na půdě se rozprostřela naprostá tma. Neviděli ani na krok a tak museli pouze čichat.

„Ja voní Bene měsíc.“ Ozval se zoufale odkudsi Lump.

„Pse, nevím, tolikrát jsem k němu čichal, ale nikdy mi nepřišlo, že by měl nějaký pach.“

„Má to logiku, že není cítit, představ si, že by voněl jako klobáska a nebo jako vařená vepřová kolínka – to bychom jen slintali a měli stále hlad.“ Přistoupil k celé věci vědecky Lump a pak navrhl: „Co se dá dělat. Tak alespoň hodně šusti ocasem, ať oba víme, kde už jsme asi tak hledali.“

„Souhlas, moje řeč. Budu ocasem zametat jako s kočkou v zubech,“ zazubil se Ben, „ a ty s ním také hodně hýbej.“

A tak šustili a šustili, dokud se nad krajinu nevzneslo slunce a nenastal čas z půdy slézl. Jenomže cestu dolů ze žebříku už nenacvičovali.

„To je průser Bene, nejde mi to, zkus to ty,“ zabědoval Lump.

„No jó, nejde to!“ zabědoval Ben, sotva to také vyzkoušel.

V tom se ozvaly dveře od domku a z nich pan Jaroušek: „Bene, Lumpe, hergot, kde jste?“

„Haf, kňů,“ zakňoural Ben.

Pan Jaroušek vylezl po žebříku a rozesmál se: „ Kluci, jak jste se sem dostali? Pojďte, snesu vás..“

„Haf, povídá pak Ben Lumpovi, jen co sešli dolů. Měsíc nemáme a jsme teď pro smích.“

„Kňů!“ zalezl do boudy poníženě a smutně Lump.

O co však bylo jejich překvapení větší, když se už v podvečer objevil na obloze první kus měsíce a další noc další a další.

„Bojej se nás zlodějky, tak jej tam postupně zase vracejí.“ Zavrtěl spokojeně ocasem Lump.

„Protože vědí, že ani půda je přes náma neochrání,“ přitakal Ben se spokojeně vztyčenou hlavou k nočnímu rozkvetlému nebi.

dále viz. Autorská čtení v Jindřišské věži