Author Archives: admin

Prďola potkal žížalu

S odchodem léta mají Hruškouni na Petříně práce až po krk. Neustále šarvátky se zlobivými zvířátky a neposednými vosami, které jsou nuceni řešit, jsou na denním pořádku. Jakmile nastane čas sklizně, musí strašidélka koukat více na nebe, než-li před sebe, aby byla v případě potřeby schopna uskočit té padající mase ovoce. Po každém pádu hrušky se ozve rána, pak mlasknutí, prasknutí a nakonec…a nakonec…hruška svou vlastní vahou pukne a vylije do trávy první krůpěje letošní šťávy.

Jeden podvečer Petřínem vál teplý vítr s vlákny vůně z blížícího se babího léta. Hruškouni seděli celí unavení po celodenním sběru hruškové šťávy pod stromy a v tom se to stalo. Ve větvích cosi zachrastilo a na zem místo očekávané hrušky spadla tlustá žížala. Sotva dopadla, rychlými pohyby se schovala po listí a jako had se potichu plazila a plazila..až vykoukla u nohou samotného Prďoly. Ten se polekal a vykřikl na ostatní: “Pozór had!”

Hruškouni, kteří ještě nedřímali, ihned probuduli své kamarády a s pískotem obestoupili tu tlustou žížalu.

„Ticho, špitla žížala. Podívejte se opatrně nahoru. Je tam ještě?”

„A kdo?” Zpozorněl Prďola.

„No přeci ten kos. Nezdvořák jeden, upustil mne na zem a chtěl mě sníst. Cožpak jste ho neviděli?”

„Spali jsme, milá žížalo. Ani se nedivím, že Tě upustil,“ rozesmál se Prďola, který jako první poznal, že nejde o hada, nýbrž o obyčejnou otylou dešťovku. “Mysleli jsme si, že jsi had, chy chy chý.”

Potom pozorně očima ohledal každou větev.: “Toho kosa, který Tě unesl, prostě nevidím. A odkud vůbec jsi?” Podrbal se Prďola ve vousech.

Žížala se zamyslela a pak začala popisovat Hruškounům kaménky, kořínky, tvary chodbiček, chlubila se, kolik listí si natahala do pokojíčku – takovou upovídanou žížalu svět jaktěživ neviděl! Nakonec se dozvěděli, co už dávno věděli, tedy, že ta žížalí slečna prožila jako každá slušná žížala celý život pod zemí a byla vyhrabána kosem krátce po dešti, když se šla nadechnout.

„Už mě zase vytopili,” postěžovala si .  „A já vám tak na to na všechno nadávala, že jsem se musela vylézt ven, voda v baráku mi zkrátka nedělá dobře. A sotva jsem vykouknula z chodby, ťáf ho, ten lotr mne popadl jako nějakou onuci a nebýt tak kyprá, celou by mě naráz spolkl.”

Hruškouni se smáli, až se za bříška popadali a dali napít té upovídané žížale svou novou hruškovku. Nicméně, blížil se večer a ta žížala chtěla prostě domů, do toho svého vytopeného bytu.

„Nu, co s Tebou, tuto noc budeš muset přespat u nás a pak vymyslíme, j

ak Tě dostat zpátky,“ pokrčil rameny Prďola, ostatní Hruškouni rovněž pokrčili rameny a vydali se k domečku pod hrušní. „Žížala po celou moc chrápala jako pařez. Hruškouni se převraceli z boku na bok, nedalo se to snést. Ráno měli každý kruhy pod očima, žížale se však vedlo skvěle. Protáhla své dlouhé tělo a svým uách zbudila ty nejotrlejší, kterým ráno konečně spadla víčka.

Rada Hruškounů se pomalu vytrácela ze dveří, aby venku neruše žížalou probrala tu prekérní sitaci. „Ať si jde, odkud si přilétla.“ Prskal nejstarší Hruškoun Zoubek. Ostatní jen přikyvovali, dokud Prďola neřekl: „Dost!“

„To umí přeci každý vyhnat hosta z domu ven, „ pokáral celou radu.

„Tak co navrhuješ, ty chytráku?“ Ozval se Zoubek a ostatní stichli.

„Přemýšlel jsem celou noc,“ podrbal se za uchem Prďola,“ proč je ta žížala tak tlustá. Dokážete si představit chodbu, do které by se mohla vejít?“

„To teda nedokážeme,. Je tlustá, protože hodně jedla.“ Pravili ostatní.

„Ano, ale co jedla? “

„To nevíme.“

„Nevíme, ale můžeme se na to optat žížaly,“ pravil moudře Prďola.

Hruškouni se tedy sebrali a vydali se za žížalou. „Žížalo, jaké jídlo máš nejraději?“ Optal se velmi slušně Prďola té žížalí slečny, aby nepoznala záměr jeho otázky.

„Mohu si vybrat?“ Zamlaskala ta vypasená žížala.

„Samozřejmě, proto se Tě na to ptáme.“ Pravili jedním hlasem Hruškouni.

„Nerada bych Vás urazila, hrušky mě příliš nadýmají. Mohu vás poprosit o jakoukoli dobrotu?“ Mrkla do davu žížala, jakoby něco tušila.

„Samozřejmě, proto se Tě na to ptáme.“ Pravili opět jedním hlasem zdvořile Hruškouni.

„Nejraději mám tu naši domácí třešňovou marmeládu. Víte, takovou tu z letních ptáčnic. Nemáte tady konkurenční lahvičku?“ Zasnila se ta dešťovka.

„Nemáme,“ spadl Hruškounům kámen ze srdce. „Ale ukážeme Ti cestu, kde roste spousta třešní“.

Podvečer, kdy už většina ptactva spala, se vydali Hruškouni se žížalou na cestou za svými přáteli Třešňáky. Třešňáci měli na rozdíl od Hruškounů volné dny. Úroda byla sklizena a oni běhali v trávě a hráli na kopanou se suchými třešňovými peckami. Bylo sotva vidět, avšak ta hra je doslova pohltila a byli by schopni kopat do pecek i za měsíčku.

Hruškouni poprosili své kamarády o trochu třešňové marmelády a pak se jen divili, jak rychle zmizela v tom žížalím dlouhém tlustém těle. Sotva ta upovídaná dešťovka nabrala sil, zmizela, jakoby se do země propadla.

„Kde je?“ Podivil se Prďola. Ještě před chvíli tu přeci byla.

V tom ho někdo chytl za nohu. „To jsem byla já, „ ukázala se žížala. „Už jsem doma, díky.“
Poděkovala a posléze zmizela v jakési díře pod listím.

 

 

 

Podivné zvuky

Podivné zvuky
(z cyklu Petřínských pohádek)

„Úú…“ ozývalo se odkudsi od Hladové zdi. To volání probudilo snad všechna strašidélka na Petříně. Bylo sychravé zářijové ráno. Od rozednění mrholilo a sadem se proháněl studený vítr. Strašidélka se seběhla jako obvykle u studánky Petřínka.
Drkotala zoubky : „Crrr, cvak, cvak..“ To cvakání stovek zoubků znělo jako letní louka plná cvrčků.
Prďola s sebou přinesl horký hruškový nápoj, Žofka s deseti dalšími třešňáky dotáhla vozíček letošní třešňové marmelády. Strašidélka se oblizovala, až se jim ježily chloupky a moudře mezi sebou rozmlouvala o těch podivných zvucích.
O Hladové zdi se vyprávěly různé pověsti, proto se nikomu do těch míst dvakrát nechtělo. Draka Petrouna, který měl podle dávných vyprávění ohlodávat o půlnoci kameny zdi, se každý bál.
„Au, úú..“,  ozývalo  se úpění jako ozvěna z těch míst a tak mezi sebou vybrala strašidélka ta nejodvážnější z nejodvážnějších. Bradáč vytáhl z řad pět nejsilnějších jablkounů ozbrojených silnými větvemi. Prďola vybral ze svých řad tři hruškouny s prakem a s kapsou plnou hruškových semének – gumu do praků měli utkánu od pavouků z prvních ranních vlákem. Švestkouni nesli každý v podpaždí ostrou pecku důmyslně zabalenou do listu. Taková sladká pecka rozbalená na jakémkoli místě ihned přiláká hejna vos, před kterými doposud unikl každý, kdokoli je uslyšel.
V tomto složení si byli jisti, že v případě nebezpečí zvítězí i nad Petrounem.
„Jdeme!“ zvolal hlubokým hlasem Bradáč. Šli za tím voláním tiše, jako myšky.
Tu se před nimi objevil  ohromný strom – byl to ořech. Jakživi něco takového neviděli! Mocnými kořeny podrůstal Hladovou zeď, pod jeho korunou běhala spousta broučků a v jeho mohutných větvích seděla stará – ohromná – zmoklá sova. Bradáč, sotva ji spatřil, naježil své dlouhé vousy. Vypadalo to, že sova spí a tak se opatrně pod tím stromem strašidélka podplazila a šešlapovala níže do hustého růžového křoví. Sova však nespala.Najednou tiše vzlétla a posadila se strašidélkům přímo do cesty. V té chvíli vypadly hruškounům všechny praky na zem, jablkouni opustili své větvičky. I švestkouni se  třásli strachy, až pustili ty své sladké pecky zabalené do listů. S rachotem se skutálely kamsi z kopce dolů.
Sova zahoukala: „Hrů, hků!“ a v tom celá výprava rozpoznala, že ty zvuky, které hledali, pochází právě od ní.
Ohromnými drápy se zaryla do země a přimhouřila ohromné oči:  „Hků, hřů, kdo jste a co tu hledáte?“
Vypadala velmi rozlobeně.
„Jsme petřínská strašidélka a slyšeli jsme tvé kvílení,“ vykřikl odvážně Bradáč a hned pokračoval.
„Mysleli jsme si, že se stalo něco zlého některému z našich kamarádů..“
„To jsem byla já, hrů,“ uklidnila se sova. Mám nachlazený hlas a tak skřehotám, jako navlhlé housle.
„Když nás nesníš, můžeme Ti pomoci,“ špitl velmi nejistě Prďola a předpažil přes sebe třesoucí se tlapku, ve které držel jakousi lahvičku.
„Co to je?“ Přimhouřila opět nedůvěřivě obočí sova. V té chvíli vypadala nebezpečně – natáhnula dopředu svůj ohromný dráp  a sevřela jím nabídnutou pomoc. „Neboj, nesezobnu Tě, mám ráda jen myši a drobné hlodavce.“
Prďola se rozklepal, že nevydal hlásky.
„To je léčivý extrakt z Prďolových hrušek,“ doplnil svého kamaráda Bradáč.
Sova opatrně otevřela lahvičku a napila se. Poté se hrozivě nakuckala „ech, ech, krů, krů…“ a pak se zakuckala ještě jednou! Skákala přitom do výšky, až musela strašidélka odstoupit o dobrých sto stop dozadu.
„Hů, hů, „ zahoukala nakonec sova spokojeně čistým sovím hlasem. „Čím se vám má milá strašidélka odměním?“  Zvolala vítězně, „jsem zdravá!“
Strašidélka se po sobě podívala a pak zvolala jako jedním hlasem: „My za pomoc nic nechceme!“
Prďola daroval sově ještě jednu skleničku na druhý den, Bradáč vytáhl z kapsy tobolku s několika kapkami nektaru z jabloní a švestkouni složili k drápům sovy několik pytlíčků se sušenými švestkami.
Sově ukápla slza: „Děkuji vám, tak já vás odnesu na křídlech alespoň domů, jo?“ Vyzvala strašidélka. Ta se po sobě podívala a nakonec nastoupila. Ohromná soví křídla se neslyšitelně odlepila od země a zamířila k Petřínce.

Jakmile strašidélka vyčkávající u studánky  uviděla takového ohromného ptáka, rozutekla se.  Jaký byl pak jejich údiv, když ze sovích křídel seskákali jejich kamarádi!

Závoj

Ve spadaných hruškách
šustí podzimní kos,
pomalu rudnou
řapíkům dlaně.
Nežli pot v tričku
slíže minulost,
podcházím sadem
a dívám se na ně –

obtěžkané ruce
stromů, které kvetly
májovou mízou
– na berle z jiných
zlámaných větví
navázal neznámý,
který tu šel.
Svázal je špagátky
a ruce se svlékly,
po křídlech léta
zbyl na prstech
pel.

Sám

Když v krátkých kapsách mám
dlouhé chvíle
– jsem sám.

Jen co má okna do světa
porostou falešnými květy,
přichází mráz.
A rty samotou nalíznuty
praskají snáz.

To deštěm
probouzím sedmikrásky
pod kluzištěm,
to na hřbetě mostu
ježím srst,
když jsem sám…
Když jsem sám,
mám rozepnutou vestu
a mráz u krku
nehlídám…

 

5 – Nepřilétli

Každý strom i keř má svého ptáka pošťáka. Třešňové pecky roznáší špačči, jadérka jablek a hrušní kosáci, o lískové oříšky pečují vrány. Nebýt těchto poštovních doručovatelů semínek, rozmanitost přírody by vymizela. Sotva daný pošťák sebere seménko, odnese jej daleko a tam vsadí do země počátek nového stromu. Strašidélka, která o stromy pečují,  jsou malá a bez těchto ptáků se v životě neobejdou.

 Před příletem pošťáků musí být každý plod proslazený – inu takový pošťák je gurmán a bez sladké odměny nepracuje.

Jednoho červencového rána netrpělivě podupávala Žofka společně s ostatními před svým domečkem z třešňových pecek. Petřín pokryly drobné chomáčky noční mlhy a jak byli všichni mokří, byli rozcuchaní jako ježci.

Starý Jablkoun, Bradáč  seděl na stromě a opatrně smrkovou větévkou rozčesával jeden vous po druhém.

„St, st…“ sykal bolestí, vousy měl zaknocené a nešly od sebe.

„Co se  stalo, že tam dupete, jako ve frontě na záchod?“ Zakřičel směrem ke třešňákům. Ti však byli natolik nervózní, že mu z nich žádný neodpověděl. Poskakovali a vypadali legračně.

„No ták, Žofko, proč tam tak stojíte?“  Smál se Bradáč. Nechcete alespoň kousek mé švestkové šťávičky, ať je vám tepleji?

„Čekáme tu netrpělivě na špačky, měli tu být už před týdnem!“ Zavrčel ten nejmenší třešňák. Pokud nepřiletí, tento rok nevzejde po celé krajině jediná nová třešeň!

Na švestkovou šťávu Třešňáci pokaždé slyšeli. Zapomněli na chvíli na své starosti, sebrali se a už jich dobrých padesát stálo pod Bradáčovou větví. „Mně taky, mně taky,“ mnuli tlapkama o sebe a po chvíli vypili té Bradáčovy švestkovice celý hrnec!

Když se najedli, seběhli rychle pod vyzrálé stromy a špačci stále nikde! „No, to se na to podívejme, to je divné…“ zabručel Bradáč.

 Kde se vzal, tu se vzal i Prďola, který má vždz vynikající čich.

„Nedivím se, že neletí,“ pravil Prďola, sotva přišel.

„A próč!“ Pískli třešňáci, až to trhalo uši.

„Neletí, protože o těch Vašich třešních nevědí. Zapomněli jste je navonět.“ Zabručel Prďola. „A kde to nevoní, tam ani špaček nepípne“

Jen co to dořekl, nastala ohromná mela. Třešňáci se rozeběhli po větvích a skutečně! Na každý plod se srdce smálo, ale nevoněl!

„No to jsme tomu dali!! Pravila Žofka. Sebrali veškerá strašidélka, která na Petříně žila a už tu byly včely, které snesli z květů plné sosáčky nektaru, jabloňáci smetali z trav čerstvý pyl, Prďola s ostatními hruškouny míchal vše v hrnci dohromady a jakmile bylo vše hotovo, třešňáci drobnými štětečky nanášeli lektvar na každou ze třešní. Nakonec vysvitlo slunce a sotva celý Petřín políbilo, vánky přivolaly hejna špačků.

„Jsme zachráneni! „ Pištěli Třešňáci. Všechna strašidélka pak ulehla do trávy a naslouchala krapotu i zpěvu spokojených špačků.

Opravdové věci

Na tmu si neposvítíš,
ani na hvězdu,
která ve tmě žije.

Tma Ti dá někdy víc
– než den,
který Tě svým tělem ani nepřikryje.

4 – Bouřka

Bradáč seděl  se Žofkou v dutině stromu s nohama svěšenýma k zemi . Mávali jimi jen tak do prázdna a z dlouhé chvíle pozorovali holuby, jak se mezi sebou přou o kus odhozeného rohlíku. Byl na ně roztomilý pohled. Oba holubi důležitě pokyvovali načepýřenými krky sem a tam a jak byli na sebe vzájemně rozčílení, nepovšimli si, že se blíží bouřka.

A to hřmělo ze všech stran! Černé mraky se nad Petřínem rychle zatáhly  a zakryly celé sluníčko. Začal hustý déšť.  Žofka s Bradáčem zastrčili nožičky, aby je neměli mokré a holubi, celí mokří odlétli. Na zemi po nich nakonec zůstal jen ten rohlík.

„A budou hlady,“ špitla Žofka.

„Kdyby se dokázali dohodnout a nebyli na sebe lakomí, mohli si ten rohlík rozdělit,“ povídá Bradáč. Pak už jen mávl tlapkou a dodal: „Nevadí, alespoň tu zbude pro vrabce – jsou malincí a budou za něj rádi.“

„A Bradáči, kde se vlastně v nebi vezmou blesky?“ Přitulila se k Bradáčovi Žofka.

Bradáč se zamyslel . Byl už starý a pamatoval jak na výsadbu Žofčiných petřínských švestek, tak i na tu hustou trávu, která dusívala jeho mladé jablůňky. Kdepak ta léta jsou! Potom pohlédl vzhůru k obloze a vzpomněl si na jedno dávné vlaštovčino vyprávění.

„Jak dobře víš, Žofko, když přijde bouřka, přivalí se těžká tmavá mračna. Ptáci ztichnou a všude po Petříně nastane nenadálý klid. Ptáci totiž létají vysoko a moc dobře vědí, že s bouřkou nejsou žerty.“

„To je Bradáči pravda, i vosy z našich hrušek odlétnou před každou bouřkou domů,“ přidala se Žofka.

„Každý, kdo létá vysoko, odlétne Žofko domů. Denně potkává mraky a ví, jaké to je, když  se během bouřky perou se sluníčkem! Být tou dobou venku – to by také mohlo být pěkně nebezpečné!  Panečku, to by také mohli jednu schytat!“ Pokýval moudře hlavou Bradáč.

„Nebezpečné?“ Podivila se Žofka.

„Ano Žofko, přesně tak. Tak jako nemá ráda voda oheň a oheň vodu, tak nemá rádo horké sluníčko mokré mraky. Setkají-li se, nastane mezi nimi bitva. Sluníčko se snaží odehnat mraky horkými paprsky. A mraky, ty se Ti Žofko pokaždé semknou a drží spolu! Stříkají po sluníčku moře vody,  všechnu, kterou ve svým tlustých břichách mají! Melou se, honí se, snaží se uhasit každý paprsek, až se zvedne vítr!“

„Nemám ráda mraky,“ skočila Bradáčovi do řeči Žofka. Minulý týden nám vytopily celý domeček. Kdo má po nich neustále vytírat?“

„Jsi takové moje sluníčko Žofko,“ objal ji Bradáč.

„Ale, kde se berou ty blesky?“ Vyzvídala Žofka.

„Blesky jdou od sluníčka. Sluníčko se přirozeně brání a hřeje tak mocně,  až z něj lítají do všech stran blesky. Nakonec zvítězí, mračna odežene a nám krásně opět vypucuje oblohu od těch pobudů do modra,“ nadechl se Bradáč. „Vyžene je a je klid.“

„Bradáči, venku už zase slyším vosy? Letí určitě k nám,“ nastražila ouška Žofka.

„A já paní vrabcovou! Říkal jsem, že si toho rohlíku všimne,“ zasmál se Bradáč.

Bylo po bouřce. Po stříbrných loukách se dolů z Petřína valily úzké potůčky. Všechno bylo opět, jako dřív.

 

Dvojmo

Paní Komárkovou znaly celé ulice. Denně procházela zákoutími Starého města a tichým hlasem, okořeněným letitým dehtem z cigaret, udržovala tichou rozpravu se společníkem po své levici. A jindy, to naopak na jiného přes celou ulici křičela, jako když ji na nože bere!

„Jéminé, ty couro, Tebe moc dobře znám! Tys mi včera s podvečerem ukradla peněženku!“

Všechen vztek z paní Komárkové brzy vyprchal a už druhý den ráno se procházela se svou láskou a šuškala jí cosi tak potutelně, až měl kolemjdoucí choutky se přiklonit a podělit se s touto postarší dámou o kus jejího tajemného příběhu.

Všichni známí, přátelé a snad i příbuzní paní Komárkové měli jednu jedinou společnou vlastnost – byli a to bez výjimek neviditelní. Paní Komárková pouštěla s veškerou úctou ony bytosti, kterým se jedni smáli a kterých se jiní obávali, v tramvaji sednout. Vysedávala s nimi na lavičkách, chválila jemu či jí vkusné kalhoty, nový účes pečlivě sčesaný do drdolku, laškovala s nimi a pánům, neviditelným pánům šeptala svá nejdůvěryhodnější tajemství.

Jednoho dne paní Komárková zmizela – dodnes se nikdo z oné ulice nedozvěděl, co se s ní stalo. Prostě zmizela jak suchá větévka shozená z mostu do hluboké řeky, kamsi se ponořila, snad jednou dvakrát se ještě podívala na slunce a pak se navždy vytratila. Postupem času pražané na ten bosý přízrak v roztrhané zástěře zapomněli.

Proč Ti o tom všem vyprávím,  drahý příteli. Včera s večerem procházím předjařím – to u nás na Petřinách, kde pracuji, právě rozkvetly tulipány.  Pupeny javorů se nalily k prasknutí a díky zhasnutým lampách nebylo vidět na cestu. V této tíživé situaci, kterou  jistě také znáš, jsem potřeboval nalézt klíče od auta. Klíče zapadnuté na dně mého ohromného batohu napěchovaného rohlíky, pomeranči a všelijakým drobným nákupem. Skrze domnělé psinky v trávě jsem se obával položit batoh na zem, postával jsem na jedné noze a na té druhé – skrčené, se snažil opatrně nevyhodit z batohu potraviny do té tmy pod sebou. V této nelehké chvíli začal zvonit v mé náprsní kapse mobilní telefon. Neměl jsem další volnou paži, proto jsem využil gumových sluchátek na šňůrkách, zapnul malíčkem hovor a snažil se celé zavazadlo na chvíli odložit zpět na záda.

Hovořil jsem se sluchátky v uších a mobilním telefonem v kapse s představou své ženy do tmy a v tom cítím za zády jakési teplo. Určitě znáš ten podivný teplý průvan, kdy víš, že za Tebou někdo stojí, aniž by se Tě dotkl pohybem ruky.

„Pane, je Vám něco?“ Uslyšel jsem kdesi za sebou.Ten hlas jsem slyšel v pozadí svého hovoru už několikrát, ale nevěnoval jsem mu dostatečnou pozornost.

„Počkej, někdo po mne asi něco chce,“ povídám ženě  a uvolňuji z levého ucha polštářek od sluchátka.

„Prosím, co si přejete,“ otočil jsem se a spatřil siluetu postaršího muže, měl v levé ruce igelitovou tašku, na hlavě čepici – takovou tu špičatou baretku, která se nosívala před lety.

“Ne,  nic Vám nechci, promiňte, bavím se se ženou,” odpověděl jsem a jak ten člověk neviděl telefon, pomyslel si, že jsem duševně nemocný, Pokýval hlavou a nabídl se:

„Jdu za Vámi přes ulici, neboť jsem si myslel, že mi něco chcete, něco jste na mne volal a nedávalo mi to moc smysl,“ vysvětlil důvod svých obav onen muž.
“Není Vám skutečně špatně, je noc a mohu Vás odvést na tramvaj.”

Byl to určitě nějaký místní dobromil.

„Mluvím se ženou,“ usmál jsem se.

“Se ženou?” Odpověděl nevěříce svým očím. Proč ne, rozprávějte se dál,” Navázal ihned s takovým tím pochopením, které míváme pokaždé,když někomu nechceme říci smutnou pravdu do očí.

“Jistě”, pokýval pak ještě jednou omluvně hlavou ten muž a odešel. Viděl jsem, jak se silueta v té tmě ještě několikrát otočila. V tom jsem si vzpomněl na paní Komárkovou. Žila v dobách bez mobilních telefonů, kdy se lidé na setkání domlouvali i na několik dnů dopředu. Možná uměla už tenkrát komusi na dálku zatelefonovat, kdo ví. Větévka jejího života se prostě ponořila pod hladinu řeky zapomenutí i se svou záhadou.

 

Zpověď jaru

Neuměl bych Ti lhát
pod kaštanovou svící
u brány do zahrad,
kde je láska zahradnicí…

Častokrát jsem krad
stromům pod suknicí
květy promenád
z výzdob na ulici

…rád…že měl jsem rád…

Snad
odpustíš mi pak,
až léty zmírající
špatně budu stát

…rád…i za to rád.

6 – První sníh

(pokračování Tajemství suchého stromu)

Pecka se probudil ve své dutině ve stromě a v tom si povšiml, že je po celé místnutce jakási neobvyklá tma.

A nožičky ho zábly až k drápkům!  „To se nám tu nějak ochladilo,“ protáhl se mrzutě a kousl ke křížale.”

Pak se protáhl a zaskřípal zoubky: „To by nám tak ještě scházelo, aby  venku napadl sníh. Vždyť je teprve listopad!“

Zima jej zneklidnila natolik, že se vykulil z peřinek z listí a pomalu vykoukl z díry ven. A skutečně! Petřín byl úplně bílý a drobné hluboké stopy od myšek a ptáků prozradily, že sníh napadl až k ránu.

„Pecko, to koukáš, co?“ Pískl z pod svého pařezu na Pecku Bradáč – vousatý jablkoun, který podobně jako Pecka prostě nemá zimu rád.“

„Cha cha,“ rozesmál se Pecka. Bradáči, ty jsi zapomněl  přes noc vousy venku, viď?

„Bradáč se zamračil a v tom si povšiml, že většina jeho dlouhých vousů zůstala skutečně venku a teď na nich leží onen těžký sníh.

„Uf, uf,“ snažil se Bradáč vousy odtrhnout, avšak led, pod nímž ležely, byl těžký, byl tak moc těžký a pevný! Ubohý Peckův kamarád zjistil, že bude muset pod pařezem zůstat, dokud jej někdo nevysvobodí!

Strašidélka na Petříně si však pomáhají. A tak pecka pískl k hruškounům na Žofku, nabral  do kapes několik suchých švěstek a vydal se k uvězněnému Bradáči. „Tu máš, nemám sice sílu Tě vysvobodit, ale podělím se s Tebou rád o jídlo, abys neměl hlad,“ pravil a pohladil nešťastného Bradáče po hlavičce.

Žofka, jen co uviděla, co se stalo, nemohla smíchy ani promluvit! „To máš Bradáči za to, že nás po celý rok budíš tím svým věčným chrápáním. Kdybys byl chrněl hluboko v díře, měli bychom od Tebe klid a nic takového  by se Ti nestalo.“ Smála se Žofka, až se za uši popadala.

„Žofko, počkej, až Tě chytím,“ zubil se Bradáč a vrčel, až mu sliny kapaly. Rozjívená Žofka skákala z nohy na nohu,  uši jí vlály a křičela: „Chytej, chytej!“. Pak zaběhla pod svoji hrušeň do komůrky a přinesla naježenému Bradáči sladkou odměnu.

„A tak už se nezlob,“ podrbala uvězněného kamaráda. Potom si sedla s Peckou do sněhu, aby vymysleli, jak jej nejlépe vysvobodit.

„Ustříhneme mu je!“ Navrhla Žofka.

„To nepůjde, ztratil by pak svoji kouzelnou moc a nemohl by nám vyčarovat zmrzlinu,“ zavrtěl hlavou Pecka.

„Ty máš chuť na zmrzlinu, teď v zimě?“ Podivila se Žofka. „Do jara by mu dorostly nové.

„Ne, to by nám nikdy neodpustil,“ pravil Pecka. „Žofko, co kdybychom mu na ně nalili horkou vodu?“

„A kde máme vzít ty chytrej tolik horké vody? Budeme-li ji nosit po lístečkách, uděláme tu akorát potopu a Bradáč na tom bude ještě hůř.

„Napadlo mne, Pecko, nemáš doma ještě několik  láhví té své…no jak se po tom tak směješ, švestkovice?“

„Mám, ale už jen pár kapek,“ zavrtěl opět rozcuchanou hlavou Pecka a tak se zatřásl, až to zachrastilo. Pecka nerad žertuje, jde-li o jeho kouzelný likér.

„Počuráme mu je!“ Vynalezla Žofka nepřirozenější způsob Bradáčova vysvobození.

„Nikdy!“ Zavrčel Bradáč. „Na mé krásné dlouhé vousy nebude nikdy nikdo nikde čůrat!

„No, no, také se mi chce…,“ držel se za bříško Pecka. Tak pojďmě, vzal pak Žofku za ruku a hlubokým sněhem  s ní došel do stromu pro půlpecky z lístkových oříšku, kterými pak dobývali kamarádovy vousy z ledu ven. A jak tak odhazovali sníh a rozbíjeli kameny led, přispěchalo jim na pomoc sluníčko.

V pravé poledne nastala obleva a Bradáč byl vysvobozen! Přestal nadávat a objal své dva kamarády kolem ramen.: „Žofko, Pecko, pojďte ke mne, vyčaruji vám oběma teplý čaj a něco polévky.“

„A, a vyčaruješ nám tu dobrou  sladkou jablečnou pěnu s lístečkem uprostřed?“ Zaškemrala Žofka.

„A čaj bych poprosil osladit sladkou šťávou z jablečných květů,“ Přidal se Pecka.

„Všechno bude,“ zazubil se Bradáč, pak zamával vousy ve vzduchu, zablblal a už to pod pařezem vonělo, jako koncem září.

 

3 – Tajemství suchého stromu

O tajemství suchého stromu se mezi strašidélky nikdy nemluvilo. Jen doma za zamčenými dveřmi šeptem si tu a tam o té suché švestce, na kterou s příchodem zimy sedali první havrani, krátce hovořilo. Jednoho dne procházel po petřínském úbočí žebrák. Neměl nic, v roztrhaných kalhotech po celý den chránil kousek jídla, které dostal od dobrých lidí, toulal se od domu k domu a byl rád za jakoukoli práci. V horní části petřínského kopce rostla švestka, pod kterou rád v noci ulehal. Kdykoli pod tímto stromem usnul, zdál se mu nějaký podivný sen. Příběh z předešlé noci pak vyprávěl lidem v ulicích – jeho vyprávění byla tak oblíbená, že časem vábila desítky a někdy i stovky místních lidí – kameníků, ševců, kuchařů, cukrářů, nádeníků.Lidé si sem k zámeckým schodům přicházeli žebráka poslechnout, aby si odpočinuli od celodenní dřiny. Žebrák dostával tu krejcar, tu něco z kuchyně a díky tomuto podivnému stromu měl po celý týden co jíst. Jedné noci přišla bouřka – vítr házel větvemi v sadě ze strany na stranu a žebrák se neměl kam schovat. Celý promáčený nakonec spočinul skryt před deštěm pod tímto svým stromem. Té noci však udeřil hrom, který strom i žebráka spálil. Od těch dob ční uprostřed švestkové aleje suchý pahýl a u tohoto pahýlu se dějí strašidélkům podivné věci. A vzhledem k tomu, že jde o švestkový pahýl, je v opatrovnictví nejpodivuhodnějších strašidélek Petřína, švestkounů.

Švestkouni mají modrou svráštělou kůži, nejsou větší nežli půl nehtu a žijí osamoceni v dutinách stromů. Posláním každého švestkouna je dbát o švestky, od jara až do prvního mrazíku, kdy řada modrých plodů ještě visí svraštěna na větvích. Za úplnku vydávají Švestkouni podivné zvuky, kterým nikdo nerozumí.

Příběh, o kterém si teď budeme výprávět, se stal švedstkounu Peckovi. Pecka byl v té době jediným švestkounem na celém Petříně. Jednoho večera se vracel značně unaven po celodenním odklízení plesnivých plodů švestek do své praskliny ve stromě u zámeckých schodů. Jak tak šel a nedával pozor, kam šlape – ucítil hroznou ránu. Narazil vlastní hlavou do pahýlu!

“Pecko, povídal pahýl, až dnes přijdeš domů, naber vody do dlaní a vrať se, abys mne zalil.”

Pecka nemohl uvěřit svým dlouhým špičatým uším.”Kdo to byl?” Zavolal do tmy.

Nikdo neodpověděl. “Byl to sen?A nebo ten pahýl skutečně promluvil?” Bručel si sám pri sebe Pecka. Z vyprávění strašidélek znal příběh stromu a věděl, že musí uposlechnout. Kdo kdy totiž nevykonal vidění či slyšení, která se mu stala u pahýlu, dopadl špatně. Měl strach, bodeť, co když to byl duch toho žebráka?

Zalezl do pukliny, ve které bydlel. Oblékl si kožíšek a pak nabral z kaluže – nemaje hrneček ani konvičku -vodu jen tak do dlaní. A jak tak ji celý vystrašený nesl, pacičky se mu natolik třásly, že cestou všechno vylil a musel se navrátit pro další.

K ránu byla kaluž prázdná. “Po, poslední kapka,” drkotal zoubky a opatrně vynesl i tuto poslední kapku v tlapičkách k suchému pahýlu. Kapka se mu však opět vysmekla a jako had se svezla do husté trávy. Pecka se rozplakal. Co teď, co budu dělat? Zajisté mne nemine trest. Odešel domů a protože už neměl, čeho by se napil, celý žíznivý ulehl a usnul.

Jaké však bylo jeho překvapení, když poránu spatřil v místech v trávě, která nedaleko pahýlu nechtěně zalil, nové výhonky mladých švestek. Z těch po letech vyrostly mohutné stromy a ty přilákaly na Petřín kolonie dalších švestkounů. Pecka už nebyl pak na všechnu tu práci sám.

Každého jara tak zástupy švestkounů pečlivě opylují své stromy, pak připravují pro každý plod spoustu cukru a opatrně, opatrně do každého kousku ovoce vkládají po jedné pecičce. Na podzim červení švestkové listí a připravují stromy k spánku.

Jen ten pahýl tam stojí, jako by byl z kamene, nehnije a pomalu zarůstá zimostrásem. Dodnes se u něj dějí nejen švestkounům podivné věci.

 

 

Noční návraty

Poztrácený dech z uspěchané cesty domů
a noc na zádech
a ve vlasech kouřový pach
a touhy nalepené na patách
a hvizd do ticha na patronu…

Ze světa pod zemí

Na samém konci země
leží český kraj,
pro čerty peklo
a pro dobré lidi ráj
– jak už to tak v životě bývá,
trápí se nakonec ten,
který v sobě špatné skutky skrývá…

Čert Matěj se svatou i se svrženou výpravou slézá do podzemí pražského metra – utahaný po celovečerním shonu, opitý různými omamnými nástroji a spocený, jako čert. Andělé poletují kolem, Mikuláš se snaží udržet košík, neboť vidí dvojmo, ostatní čerti slézají dolů též.

„Konečně se ohřejeme,“ mne si špinavé pazoury Ruprecht – další, o hlavu větší pekelný vyslanec. Jen co všichni naskočí do prvního vagónu, nemohou uvěřit svým vlastním očím. „Lidé hříšní, co to vidím!“ Diví se nahlas, až se lidé otáčejí.

Matěj přiskočí a burácí též: „Blbl, co to máte v rukou za světlušky? Podívej se Ruprechte, co to mají Ti hříšníci v dlaních? Hele, tak třeba tady ten,“ nakloní se přes rameno muži v postmoderní šedé kostkované bundě. „Má to na sobě nápis HTC a ten chlap – a ten chlap, „otáčí se Ruprecht důležitě kolem, aby dával celý vagón cestujících pozor,“ a tento hříšník si před náma projíždí nějakou erotickou seznamku?“

„A co tady ten?“ Zvědavě se zahledí k nejbližší dvojici Ruprecht:
„Prej politika, chlapečku, ty si bereš příklady z těch lumpů, které pak u nás v pekle stahujeme z kůže?“

„Tak schválně, vy dva, umíte nějakou básníčku?“ buráci na celý vlak Ruprecht. „Co třeba ty, děvenko, která si píšeš s kámoškou takové zamilované esersky rovnou se dvěma rukama najednou, co Tě učili ve škole?“

Mikuláš se probírá ze zamyšlení a společně s anděly přichází čertům napomoci s nápravou oněch třech přistižených. Zbytek lidí ve vagóně se buď směje a nebo vypíná své přístroje, aby se nestal obětí těch svatých i zpropadených nových cestujících.

„Začneme u Tebe, erotomane,“ krkne rum Mikuláš a žádá majitele prvního přistiženého hříšného telefonu. Ten však namítá, že je příliš starý na to, aby někomu odepisoval do erotické seznamky.

„Jděte jinam prosím,“ snaží se zbavit svatého muže.

„Stydí se, praví první anděl, ale kolik takových tu hřešilo úplně stejně a teď se jen lacině směje? Kupříkladu u tamtoho pána jsem viděl, ani nechtějte vidět co?“ Obrací se k muži u dveří, který jako jediný doposud četl knihu.

„Už byste toho mohli nechat,“ snaží se o vzdor před chvílí přistižený s politickou existencí na mobilním telefonu. „Sranda odsud posud..pánové a dámo.“

„Hele, máme tu politického intelektuála, chytráčka, že?“ Zadupe Ruprecht. Rudej komunista a okřikuje tu rudý čerty. Znáš alespoň internacionálu, chlapče?“

Zatímco třetí hříšnice, dívka, opouští ve stanici soupravu, elektronická žena v lampači prozrazuje, že příští stanicí bude Anděl – cíl svaté výpravy.

Andělé se šikují ke dveřím, čerti berou pytle, Mikuláš berlu a hříšníci si oddychují. Ve stanici v
však narazí na opuštěné dítě s maminkou.

„Ahoj, jak se jmenuješ“, slibuje za poetickou vložku anděl úplatu.¨

Ruprecht však těsně před tím onu ženu zaslechl, jak říkala: “Pojď sem, Honzíčku, nedáš si alespoň rohlík?“

„Anděli, kam koukáš, toto je přeci Honzík, pro kterého si my dva čerti jdeme!“ Zařve a chrastíce řetězy nahání hrůzu.

„Nemusíme Tě ani nikam odnášet, neboť jsi už dávno v pekle!“ Zařve Matěj. „My tu bydlíme, víš?“

„Jděte pryč, bando špinavá,“ snaží se o záchranu celé situace Mikuláš, neb dítě se vysmeklo mamčině náručí a mizí v davu u schodů. „To Vám pěkně děkuju, jak se teď dostaneme na Skalku“ křičí zpět ta maminka unášena společně se synkem vzhůru.

„Jsou zachráněni,“ praví anděl. „Ty schody vedou do nebe.“

„Jednou tam dojedou,“ otáčí se s láskou i Mikuláš, „život je věčný a co je proti věčnosti strávit tři čtyři hodiny na pěší vycházce předvánočním městem?“

Svatba

„Povídej, co nám přišlo!“

„Ukáž!“
„Ty jo, to je překvapení, no, bylo už na čase,“ bere Marta do rukou svatební oznámení. „A už za tři týdny, co si vezmu na sebe? A ty taky, máš vůbec nějaké kalhoty?“
„Půjdu jen tak,“ směje se Jáchym v křesle, „co je to vůbec za den?“
„Pátek a mají to někde na horách,“ tiskne Marta oznámení, jako by bylo její.
„Alespoň si Marto uděláme výlet,“ přemýšlí Jáchym a bere do ruky mobilní telefon, aby s přáteli vymyslel svatební dar.
„Mirku, ty bydlíš ve Valmezu, ještě že Tě mám. Žení se mi tam u vás kámoš, tak se brzy uvidíme,“ řve Jáchym do telefonního sluchátka tak silně, že to slyší přes otevřený balkón celá ulice.
„Mirku, kromě toho, že Tě rád uvidím, i něco potřebuju. Nepůjčil bys mi krávu? Chceme jim tady s Martou dát něco, co si jen tak neodvezou s sebou do Prahy. Jenom jako, rozumíš mi, viď?
Máš?
Díky! Jo, jo, zeptej se Janiny, ať o tom ví. Á zítra, dobrý, zavolám.“ Spokojeně si pochvaluje kamaráda Jáchym. Neviděli se skoro pět let, avšak kdykoli si volají, vypadá to, jako by se vídali denně.

“Jáchyme, už jsi dotelefonoval?” ozývá se Marta z pokoje. Jáchym jde za ní a poslouchá něco o sepraných šatech.
„Tady ty jsou nejkrásnější,“ vybírá Jáchym ihned šaty, které si právě Marta zkouší, aby měl jistotu, že se nevypraví do obchodu pro další.
„Chceš se mě rychle zbavit, nemají na ramínku knoflík, vidíš to?“ Marta podezřívavě sleduje, kam se Jáchym dívá.
„Zítra si pro nějaký můžeš skočit do galantérky, sluší Ti, jako by ses vdávala včera.“ Reaguje rychle Jáchym.

Druhý den přesně ve čtyři volá Jáchym Mirkovi podruhé, „tak co, Mirku, co Janina, dobrý?“
„Cože, fákt! A nebude to nebezpečný?! No to bude nádhera, máš u mě ferneta Mirku!“

Sotva přijíždí ke stavení, ve kterém má proběhnout svatební hostina, už od vrat je vítá asi tunový býk. Poulí očima, mašle na rohách, v hubě trávu a vypadá prostě dostatečně svatebně a zároveň i spokojeně.

“Tak toto je Bivoj,” vítá Mirek Jáchyma s Martou, kteří se bojí z obavy před ohromným zvířetem přijít blíž. Marta celká vyděšená sedí v pootevřených dveřím v autě a nic neříká.

“Nebojte se ho, je cvičenej,” výskne Mirek, býk zvedá hlavu a jde za svým pánem, jak pes. “Máte hodinu na to, abyste se zkamarádili, musím s dětma k babičce. A nepřejte si mě, pokud se tady Bivojovi něco stane.”

“Aha, myslel jsem si Míro, že jdeš na svatbu s námi jako doprovod. A kdy se s dětma vrátíš? Doufám, že zítra.” Otáčí se překvapeně Jáchym, který do této chvíle neustále mával směrem k autu, aby Marta konečně vylezla ven.

Jen co Marta bouchne dveřmi, silněji, než-li obvykle, nastává výcvik. Bivoj umí jít doleva, doprava. Míra sice stále trvdí, jak mu vše zvíře rozumí, Jáchym však nabývá opačného mínění. Bivoj umí jedinou věc bezpečně a dobře a to, žrát. A za Mírou chodí jenom proto, že má v levé ruce pytlík plný housek. Je radost sledovat, jak pečlivě vybírá ty nejmladší lístky, jak přitom spokojeně mrská ocasem a ušima odhání dotěrné mouchy.

“Tak to je všechno, tady máš Jáchyme provaz a mějte se tu pěkně,” přesně za hodinu končí Míra svoji lekci a nasedá do připravené škodovky.

“Jáchyme, zapomněl jsi na nejdůležitější. Musíš mu přeci dát na krček tu ceduli, že jde o dar,” ušklíbne se Marta. Tady jé, byla v autě na zadní sedačce.

Jáchym chce Míru požádat o pomoc, ten však už mizí v prašné cestě. “Ty naděláš,” Bivoji pojď sem. Bere nový Bivojův pastevec zvíře za obojek a snaží se jej donutit svěsit hlavu. Nakonec se chopí příležitosti ve chvíli, kdy jeho čtyčnohý přítel skloní hlavu k zemi pro další sousto a přehazuje mu přes krk provaz s ceduli:

“Pavle, Lenko, mám Vás rád,
jsem Váš dar
budu u Vás jíst i nocovat.”

Přijíždí svatebčané. Bivoj se jako obvykle pase, avšak plně zaujat přijíždějícím automobilem, zpozoní a upřeně hledí vpřed.

Nevěsta a ženich tuší, že se něco chystá. Jáchym poplácá opatrně po zadku Bivoje, ten elegantně hodí hlavou a přidává do kroku směrem za udivenými svatebčany.

Následuje svatba, vše se děje podle předem připraveného scénáře – proslov, polibky, předání prstenů, hostina. Na jediné fotce nechybí Bivoj, dar ze všech největší. Nevěsta i ženich ocenili Jáchymovu píli, do poslední chvíle si však nejsou jisti, zda je Bivoj skutečně jejich či zda jde jen o žert.

Blíží se devátá hodina – jak později poznamenává příznačně Jáchym, osudová. Ve chvíli, kdy byla unesena nevěsta, zmizel i její nový čtyřnohý dárek. Jáchym si nejdříve myslí, že Bivoje někdo jednoduše odvedl, nicméně už od počátku neví, kam by ho mohl schovat. Do chalupy těžko a všude v okolí jsou jen pole.

“Lidi, nevíte, kam zmizel Bivoj? No ten bejk, co tu s náma byl celý den!” Běhá Jáchym mezi svatebčany, kteří se jen podnapile smějí a nevěnují nešťastnému pastevci příliš velikou pozornost.

“Zabiju Tě Jáchyme, jakoby nám nestačila hypotéka, teď budeme muset ještě doplácet na vola!” Trousí Marta volaje do tichého kraje “Bivoji!”

Půlnoc. Jáchym s Martou tápou potemnělým krajem, Matěj nezvedá neustále mobilní telefon. Nevěsta byla nalezena a po svém návratu do chaty s úlevou předpokládá, že byl Bivoj už vrácen původnímu majiteli. Ženich je téhož mínění a oba považují Bivojovo zmizení za další, bohužel již opakovaný, žert.

K ránu se Marta i Jáchym probouzí v prvních studených paprscích slunce na dece. Odkudsi ze vsi se ozývá štěkot psa a zvonce ovčího stáda.

“Vidíš Marto, proč vůbec bydlíme v Praze, není to krása?” Hledí Jáchym do vycházejícího slunce.

“Jáchyme, neboj, na dece budeš spát i v zimě, konečně se Ti splní sen žít pod širým nebem. Taková kráva stojí třicet tisíc a pokud se dobře pamatuji, v práci máš výpověď, na krku patnáct tisíc měsíčních splátek. Buď ale v klidu, ani nevíš, jak se těším, až spolu budeme chodit k potůčku na pstruhy.” Zasněně Marta.

I vy romantici, “odkudsi zezadu přichází Matějův stín. Tak co říkali svatebčané Bivojovi?”

“Byli nadšení, ale ty nadšený nebudeš.” Zvedá se celá oslněná z pohledu do průzračné oblohy Marta.

“Bivoje tu nevidím, kde je?” Rozhlíží se do kraje Matěj.

“Kde by, odvezli si ho novomanželé, kolik Ti dlužím?” Snaží se Jáchym neztratit poslední nit.

“To určitě, v kufru od toho jejich embéčka, ne? Je to cvičenej kus, ten by Tě kamaráde vyšel pěkně draho. Tak, kde je?” Znejistí Matěj. Vypadá, jako by mu ukradli kočárek s dítětem. Popojde, aby viděl za roh od chaty, rychle se vrací.

“Hele, Matěji, řeknu Ti to narovinu, zmizel. Hledali jsme ho do rána, jako by se pod ním země propadla,” zvážněl Jáchym.

“Cože, a to mi říkáš jen tak? Tobě zmizela moje kráva? Víš, kolik co takovej bejk stojí za námahu vychovat?” Bere Matěj Jáchyma pod krkem, zatímco mezi oba vyrazí Marta ve snaze zachránit zdraví svého manžela.

A tak hledali Bivoje tří. Po polích, v lese, kráva prostě zmizela. Když vše vzdali, našel večer Matěj Bivoje na dvoře. Šel prostě domů, nebyl to žádný vůl, ale bejk.

To pochopíš, až budeš větší

“Podívej se Františku ven, co dělá Tvůj tatínek. No pojď sem, podívej:“ Zavolala maminka na Františka.

Ten se přitiskl k oknu a sledoval tátu, jak v noci prohrnuje na sídlišti cesty sněhem v místech, kde nikdy nevedly.

„A co to drží pořád za papír?“ Zvedal se na židli František.

„Tatínek se zblázdnil, kope nám tu prý ulice, přesně takové, jaké mají v Petěrburku.

„Co to je Petěrburg.“ Otočilo dítě udiveně na maminku oči?

„Takové ruské město, kde tatínek nikdy nebyl. Moc čte. Na cestu do Petěrburku nemáme peníze.“

„Aha. A proč na tu cestu nemáme peníze?“ Vyzvídal František.

„Protože…“ zarazila se maminka, „protože proto. To pochopíš, až budeš větší.“
A hned pokračovala:
„Alespoň vyvenčí Pajdu, pokud tam s ním nezmrzne. Třeba Tě vezme na výlet, až přijde konečně domu.“

„Můžu za ním?“ Zažebral František.

„Nejdříve se najez a pak jdi.“

„Hele, Pajda tam skáče na nějakou paní?“

„To je paní Mravkolefová, určitě ho důchodkyně chválí, jak je šikovnej. To má náš tatínek Frantíku totiž rád. Raději, než když ho chválím já, když umyje nádobí.“

„Táta ale přeci nerad myje nádobí, říkal to.“ Na to Frantík.

„No ty seš kluk chytrej, a co ještě nemá ráds náš tatínek?“

„To nevíš? Nerad chodí s košem, myje podlahu a nemá rád,když na něj křičíš.“

„To snad neni možný, to je výchova,“ podivila se maminka nad inteligencí svého syna.

„Ty ale přeci ráda vaříš a uklízíš, tak nevím, proč to pořád chceš po něm?“ Otevřel se František.

„To poznáš, až budeš větší..“ Otočila do stran hlavou maminka a pobídla zvědavce, aby šel jíst.

Tatínek se navrátil domů za dvě hodiny. Zabouchal nohama v předsíni o zem a maminka na to automaticky, ať nechodí v té špíně ve vypraných ponožkách.

František urychleně zkontroloval, zda skutečně tatínek běhá v bílých ponožkách v předsíni, neboť si všiml, že maminka nadává až z kuchyně.

Skutečně, bylo to tak. Hnedle, co byl takto tatínek vzdáleně odnavigován, nervózně přehraboval boty, neboť se nemohl pantoflí stále domoci.

„Nechal sis je určitě na na tý krabici v chodbě!“ zavolala opět z kuchyně maminka.

František hned odcupital do chodby a skutečně, našel tam na krabici od banánů tatínkovi pantofle.

„Hele, tati, jak to maminka dělá, že ví, kde co je, aniž by se sem zašla podívat?“

„Frantíku, jak bych Ti to řekl. To prostě pochopíš, až budeš větší.“ Vysvětlil celé jasnovidectví maminky tatínek.

Ráno bylo venku, jako v pohádce. Venku mínus patnáct a na lampách, kde sedávali obvykle holuby, vyrašily první chlupy stříbrného jíní. Tatínek vstával do práce na osmou, avšak tentokrát probudil Frantíka už v šest a vytáhl jej k oknu.

„Podívej, jak lidi chodí Petěrburkem.“ Ukazoval potěšeně mezi panelové domy. Cesty vyhlodané ve sněhu vedly úplně jinudy, než-li normálně, proto Ti, kteří nejvíce pospíchali, tu a tam ze zvyku vypadli do hlubokého sněhu, ze kterého se museli navrátit zpět do některé z nových ulic.

Frantík stál na topení za širokým oknem a připadal si jako v divadle. Představoval si, že Ti tam venku jsou ochotníci, kteří neochotně musí hrát na tatínkově manéži a obdivně se chvíli co chvíli díval na otce, architekta tohoto zbrusu nového světa.

V tom vstala maminka: „Co tady děláte?“ Kolébala se v noční košili do koupelny, ze které brzy vylezla ven. Hned pochopila a usmála se: „Blázni.“ Řekla to tak hezky, ale pak nezapomněla na to své „Na tohle Frantíku tatínka užije.“

Po několika týdnem odvezl tatínek maminku do porodnice. Frantík pochopil, že nastal den, kdy se mu narodí buď brácha nebo sestřička. Rodiče o tom mluvili už dlouho, ve svých čtyřech letech už tušil, že nastane nějaká změna, avšak netušil přesně, jaká.

Křičelo to, řvalo, moc dobře nerozuměl tomu, proč se právě Kateřince, která všechny pořád budí, věnuje větší pozornost, než-li jemu, který jde poslušně spát. Když si tak jednou hrál v pokoji s trabantem, zeptal se maminky, proč se musí tomu ořvanci neustále tolik věnovat.

„Ty žárlíš,“ odpověděla maminka a zasmála se, „Kateřinka je malá. Máme vás oba přeci stejně rádi“ A objala Františka.

„Tak jí řekni, ať tolik neřve, kdo to má pořád poslouchat.“ Pravil trochu uklidněný František.

V té chvíli volal tatínek. Maminka zvedla telefon a energicky tatínkovi místo pozdravu hned vytknula: „Určitě jsi zapomněl na ty noviny s dnešním programem, na Kladenský v trafice zavírají až za hodinu, tak se pro ně vrať.“

František se přiklonil ke sluchátku a z toho se ozvalo: „Už jsem skoro před domem, jediný noviny nemám.“

„Nevadí, můžeš si pro ně udělat výlet s Františkem. Bude určitě rád.“ Za chvíli bochnuly dveře a skutečně, tatínek pobídl Františka, zda nechce ven, že by to mohli vzít Kladenskou do parku a tam nakrmit holuby.

Když rozhazovali rohlíky nakrájené na čtverečky, které sušili denně v zimě na topení, Frantík se optal tatínka: „Tati, jak mohla maminka vědět, že jsi nekoupil noviny?“
Tatínek se udiveně optal: „Tys to slyšel? To máš kluku tak, maminky mají narozdíl od nás, neženských, čich na různé věci. Podívej se na ty holuby. Žádný tu nebyl, hodil jsi na chodník pár rohlíků a už tu byli.“

„A jak to dělají?“ Zaujatě na to František.

„Jednoduše, jsou to prostě malí policajti, co pořád špiclují z výšky chodník a čekají, kdo sem co hodí. Mají na nás prostě nos.“

„A maminka má taky takový nos?“ Poskládal si v hlavě k sobě věci rychle František.

„Maminka má – i když se to nezdá – moc veliký nos Františku. Ale to pochopíš, až budeš velkej. A možná ani tehdy ne.“

„Aha,“ zaujatě sledoval holuby František.

Maminka spala na boku. Jednou vzal v noci baterku a tiše se vypravil blíž si prohlédnout ten maminky nos. Nenašel na něm nic zvlášního, maminka mu zabavila baterku a on se odebral zpět do postele.

Měsíce míjely a Kateřinka postupně přestala řvát. Sotva začala chodit, lezla k Františkovi do skříňky a vyhazovala mu angličáky ven. Pokaždé jen přišla k té jeho modré skříňce, vzala za dveře, otevřela je a když ji nevyhnal, vše vyházela na koberec.

Františka tím štvala a když jednou hrnec jeho trpělivosti přetekl, odstrčil sestřičku a praštil ji angličákem. Ta se ihned rozeřvala, jako by ji na nože brali. „Co řveš!“ Nechápavě a ještě více rozčíleně se rozkřičel František. Dostal výprask, že holky se přeci nebijou.

„Takovej velkej a ještě k tomu kluk.“ Zvedl tatínek do výšky měchačku, kterou sice František nikdy nedostal, ale před kterou měl takový nějaký přirozený respekt.

„Já jí nebyl, začala si!“ bránil se.

„Seš velkej a dovoluješ si na menší!“ Bylo mu vysvětleno i maminkou a tak František pochopil, že je již velký. Řadu dalších věcí však, ještě dlouho a některé nikdy – nepochopil.

 

 

Mlhavé ráno

Do alejí
rosa padla
na lavičkách
leží mráz
obloha už
celá zvadla
snesla na zem
zimostráz.

Napila se
psího vína
nějaký den
bude spát,
potkal jsem ji
u Petřína
upil krůpěj
a měl ji rád.

Naše lékárna

Znám prastarý roh lékárny
označený aspirínem,
andělíčkem v rouše bílém
a zlatým zvonkem nad dveřmi.

Vcházíš sem jak v dobách svátků,
vrznou dveře a zvonek zacinká,
uvnitř bydlí ticho a malinká
lékárnice v modrém šátku.

Lékárna, alespoň ta v naší ulici,
to není krám, to je tichý kout.
Svůj klobouk sem přijdeš sesmeknout
v létě zmrzlý či v zimě chřipkou hořící…

Když posledně jsem odtud šel
a v kapse mačkal sklenku s léky,
voněly tam suché květy
jak spánek padlý na postel
kam tmou se vkrádáš po paměti
jako bys chodit zapomněl…

Odkryté lásky

Vysnít si lásku a tu si pak vzít,
je přelud větší, než po vodě jít,
ač srdce hoří Ti a rozum spává,
vybíráš z lásek jen, které svět dává.

Kdyby svět nabízel jen lásky na míru,
zemřel bys bez kouzel pro růže z papíru,
láska je kompromis, snění i chápání,
leccos se přiučíš a nedáš na změny.

 

Lípa srdčitá

Větévku medu, sladkou jak plásty,
ten lipový průvan včelích lét,
u pomníčku brala mezi prsty
a po nehtech jí stékal med.

Neznámý vojín, jehož srdce odpočívá
pod kořeny lip, tam z vánku vstal
a jak holubice spavá z ráje sivá
slét, aby dívce svou lásku dal.

Jen duše, jen duše bez údů i těla
chtěla líbat sladký ret,
klín a prsa sněhobílá,
kterým Bůh dal dvacet let.

Proč tělo mé, kdes v zákopech shnilé,
padlo, ach padlo na bodák?
…rozlévá duše slzy láskychtivé,
slzy marné touhy pro přízrak.

A lípa stará, způli živá, způli odumřelá,
svěsila větve …jako podťatá,
a že korunou svou
dívce srdce připomněla,
dali jí jméno srdčitá.

Když jsem se narodil

Byl to den, kdy jsem viděl prvně
slunce, dům i Tebe mámo,
pak tátu, stůl, pec a na plotně
mléko se hřálo každé ráno.

Kdos otočil petrklíčem
v zámku od těch našich vrat,
já přivítal je tenkrát s pláčem
a vracím se k nich strašně rád.

Když měsíc u těch vrátek stojí
a do bot padá sypký sníh,
slýchávám, jak v pantech hrají
s chrapotem cosi v závějích.

Babičce

Zametám popel u kamen
šedivý jako Tvoje vlasy,
kolena chladí tvrdá zem,
kam jednou mlčky odešla jsi…

Odešlas jak vůně spíže,
té skříňky s namodralým mákem,
stála na zmačklém papíře,
na noze pokrácené věkem.

Odešlas jak lístky z heřmánku
odpadlé proudem v bylinkovém čaji,
do kroužku chodí pár beránků,
dodnes si lžičkou s každým z nich hraji.

Okénko sklepa zakrývá sláma,
starý pytel dřímá na jabkách,
jen svíčka Tvá vlhkem pohasíná
a led stíná vůně v maceškách…

Namlouvání

Dej pozor, abys vázu s růží
samou láskou nerozbil.

Růži sic můžeš tísnit v prstech,
oč však ta z vody kvete dýl!

Divoké kachny

Sněží
a ony napadaly na hladinu,
jak poslední lístky z barevných stromů,
jak květy družiček, té která se vdává…
Vdáváš se mi, Vltavo,
…i to se stává,
i to se stává.

Přikázané ovoce

Kdo líbal kdy
v opuštěných ulicích
červenou panenku na semaforu,
dobře ví,
že milovat zákaz,
je v některých situacích
zbytečné.

 

Ta má zdání

Někdy mi lidé přijdou silnější
než jsou.

A přitom silné ztrouchnivělé stromy
stojí v podzimním šelestu
svlečené až po paty
ve strachu před těžkým sněhem.

Z jara pak pláču na pařezu
u mladé ratolesti
s vírou,
že se jednou dožiji
silného kmene,
v jehož sílu
se naučím pochybovat.

Dokud

Dokud člověk nevidí v oknech sklo,
ale krajinu,
vidí půl
jen proto,
že není schopen připustit
neviditelné…

Okna

V zamlženém okně v tramvaji
kreslil jsem další okno – potají
a Tys už byla pryč.
Na okno jsem dých
a zavřelo se.
Pak mi to nedalo,
a tak jsem je prstem
otevřel zase.

Potmě

Do tramvajových kolejí
zatéká spěch
a na rtech noci
se hvězda svléká
jen na dlaždičkách v podchodech
najdeš vzkaz fixou od člověka

Jsem ve dne stín
a v noci sen,
jsem větev škráblá průvanem,
list, který se žene dál,
aniž by na něj kdo kdy psal…

1 – Petřínská pohádka

Vydáte-li se po těch starých rozpadlých schodech vedoucích od Petřínské rozhledny příkře dolů, potkáte pařez. Obcházejte jej tiše, v jedné myší díře pod pařezem totiž bydlí strašidélka . Jsou plachá!

Úkolem petřínských strašidélek je pečovat o ovocné stromy rostoucí po obou stranách kopce děleného Hladovou zdí. Ano, tou obrovskou zdí ohlodanou Petrounem, obřím drakem, po němž se nechvalně jmenuje celý svah. Viděli jste někdy draka? Ten petřínský má na zádech obří zelené šupiny, dvě hlavy a z každé z nich visí dlouhý jazyk.

Nejoblíbenější pochoutkou Petrouna jsou Jabloňáci – malá, asi jako palec veliká strašidélka. Jabloňáků žije v našich sadech spousta, avšak tady, na Petříně, zbyli díky zlému Petrounovi poslední dva – Bradáč a Prďola.

„Vrrr…kde vás mám vy moji sladcí?“ Stčil jednou Petroun svůj dlouhý a oslintaný jazyk do myší díry pod pařez. Moc dobře věděl, kam chodí strašidélka spát. „Včera jsem si dal Třešňouna, ale byl moc malý. Kdepak vás mám, vy má dobrá chlupatá kuřátka?“ Prolézal myší díru jazykem drak.

„Jdi do háje k sousedům, Petroune, nemáme na Tebe čas,“ pískl odvážně Bradáč. „Balíme tu jabloňové květy, tu máš, obludo.“ Nalepil na kus větévky shnilé jablíčko a opatrně je větévkou přenesl na ten mlsný dlouhý jazyk. Sotva se jazyku dotkl, zamlaskalo to a jazyk zmizel.

„Brrr, co to bylo?“ Zařval hladový drak.

„Nebuď mlsný. Až nás sníš, nedostaneš ani to,“ zakříčel do prázdné díry Prďola. Prďola se doposud moc bál. Měl ze strachu propocený celý kožíšek! Měl však pravdu, bez Jablkounů by totiž na jabloních nevyrostlo jediné jablíčko! Každý Jablkoun přes zimu spí. Jen co se však v dubnu probudí, musí omýt celý strom od sněhu, připravit pupeny nažehlit listy,smotat poupata, uklidit pod podzimními stromy. .. A to se nebavíme o drobných pracech kolem – o opylování, o raním otevírání a večerním zavírání květů, o odhánění dotěrných vos, vylévání kapek z listů, lákání sluníčka a o dalších důležitých povinnostech. „Ještě jedno,“ zažadonil opět mlsný jazyk v myší chodbičce.

„A dost!“ Kde se vzala, tu se vzala v Prďolovi odvaha, nabral do pacek ty nejtěžší kameny, které unesl a naházel je Petrounovi na jazyk.Drak řval, burácel, nemohl však vyrvat jazyk nazpět z chodbičky ven.

„Tos tomu teda dal,“ pokáral Bradáč Prďolu, „je od Tebe hezké, že jsi takto potrestal draka za jeho choutky, ale co my? Jak se teď dostaneme ven?“ Zkusil jsi někdy něco sundat Petrounovi z jazyka?“ Měl pravdu. Petrounův jazyk uvízl mezi těžkými balvany a mrskal se, až museli oba Jablkouni ustoupit o dobrý metr myší chodbičky dozadu. Drak navíc metal do díry plameny a tak nejen, že bylo Bradáčovi i Prďolovi ouzko, ale také vedro. Co si budeme nalhávat, oběma Jablkounův šlo prostě o kožich!

„Musíme ten jazyk vysvobodit, nebo nás tady Petroun na dobro upeče,“ křičel Bradáč.

Jenomže to už vyšlehl další plamen, který ve mžiku opálil Bradáčovy dlouhé vousy.

„Ty vypadáš legračně,“ začal se smát Prďola.

„Mé kouzelné vousy,“ pofňukával Bradáč, „co si teď počnu?“

Prďola si uvědomil, že bez vousů se skutečně ven nedostanou. Kdyby je Bradáč měl, zajiskřil by, proměnili by se třeba v krtka a prohrabali si otvor ven. A takto přišli i o poslední možnost záchrany! Jablkouni mají totiž normálně malinké pacičky, jemné, aby jimi neponičili jabloňové květy. Bez kouzel nevyhrabou v zemi ani důlek. Prďola, kdo ví, kde se v něm ta síla vzala, začal najednou výt, jako šakal: „Vuuuuuuuuuu…“

„Co to děláš?“ vyděsil se Bradáč, neboť nikdy v životě nic takového neslyšel. Ale Prďola neustával a vyl a vyl, až se vyděsil i sám Petroun. Ozvala se děsivá rána a i s tím svým dlouhým jazykem zmizel drak kamsi za tu svoji Hladovou zeď. „Teda, to se Ti povedlo,“ pochválil Bradáč Prďolu. Prďola se začervenal, byl na sebe moc hrdý!

Pak se oba oprášili od sazí a opatrně zamířili k východu z díry. Bradáč byl odvážnější, pomalu se chytil tlapkami otvoru a vykoukl ven. Na Petřín padla noc a jabloně v okolí měly větévky celé olámané. Petroun ve snaze dostat jazyk z díry rozhrabal, co se dalo a tak přidělal oběma Jablkounům spoustu práce. Sotva dobalili květy a pečlivě každý připevnili k větévce, Prďola zapálil oheň. Oba složili tělíčka do trávy s očima vzhůru obrácenýma k nebi.

„To je krása, viď Bradáči?“ zašeptal Prďola.

„Bodeť, akorát mne bolí všechny packy, jak jsme museli na poslední chvíli rovnat semínka k sobě. Třešňáci to mají jednodušší. Do každého květu vloží malou pecku a je to vymalováno,“ zašeptal unavený Bradáč.

„Ale když si tak na podzim překrojíš jablíčko a uvidíš v něm pravidelnou hvězdu, není to pěkné?“ Spokojeně sledoval Prďola hvězdy a zhluboka se nadechl.

„Petroun dneska nepřijde,“ zahyhňal se Bradáč potutelně a v tom oba usnuli.

2 – Povodeň

V jednom starém a opuštěném městě se zabydlela strašidla, která díky lidem musela opustila hluboké lesy. Ve střechách a v ulicích, o které člověk dlouho nepečoval, rostli keře tak spletité, že se v jejich blízkosti mohla strašidélka bezpečně schovat.

Ušatej– je malý a veliký asi jako kocour. Má hustou černou srst a díky svým dlouhým uším a vítečnému sluchu je vždy o všem dobře informován.

O něco větší je Blešák. Toto strašidélko se ve chvíli, kdy hrozí nebezpečí, drbe tak rychle a mocně, až z jeho kožíšku odlétávají drobné jiskřičky, osvětlují celou krajinu, až se může zdát, že přichází bouřka. A blesků, těch se celé strašidelné město bojí!

Uvidí-li totiž někdo blesk, znamená to, že se buď drbe blešák a tím hrozí městu nebezpečí a nebo – a to je horší, chrlí blesky z poza blízké hory Dragon – obří drak, který sice vetšinou spí, avšak, dostane-li hlad, vyráží na lov. Má veliké dlouhé zuby, křídla stokrát větší než-li orel a hlas, před kterým se i hory rozsýpají. Pokud Dragon spí, ze svých sto hlas vyfukuje mračna páry, která zakryjí slunce a začne déšť. Když je Dragon bdělí, toulá se krajem a shání něco k snědku. Má naštěstí nejraději lidi, kterých je všude kolem dostatek a tak se strašidelnému městu už po staletí vyhýbá.

„Blešáku,“ povídá Ušatej, „podívej se, kolik je tu všude vody, za chvíli budou muset všechna strašidélka vylézt na střechu. Také máš tak mokrý kožíšek?“

„Také,“ drbe se Blešák za uchem, ale jen tak, na oko. Pak zvedne hlavu a povídá: „Dragon už moc dlouho spí, půjdeš ho se mnou Ušatej vzbudit?“

„Vždyť nás sní!“ Svěsil své dlouhé slechy Ušatej. „Už několik dnů slyším, jak těžce dýchá, bude nemocný.“

„Pokud bude Ušatej náš Dragon nemocný ještě několik dnů, všichni se tu utopíme. Jdu, jdeš tedy se mnou a nebo tu zůstáváš?“

„Jsi můj nejlepší kamarád, to víš, že půjdu s Te..s Tebou,“ zašeptal Ušatej, sbalili si do strašidelných batůžků věci na cestu a šli. Údolí se proměnila v hluboká jezera, proto museli každou chvíli ukusovat větvičky a z těch si posléze uplést vor, aby se tak mohli přeplavit na druhou stranu. Městečko se pomalu vzdalovalo a za pár dnů je provázelo jen skřehotání žab a lelkův smích.

Sotva vyšli na horu, Ušatej se přikrčil za kámen: „Jéé, Blešáku, vidíš to samé, co já? Tolik ohromných hlav pohromadě jsem ještě nikdy neviděl.

Blešák věděl, že doposud žádné nebezpečí nehrozí a když i Ušatej zašeptal, že neslyší nic podezřelého, oba se uklidnili a potichu radili, které té hlavy se půjdou zeptat.

„Ty tady buď, špitl Blešák, drž mi palce, jdu za tou červenou.“

„Nechóď, sežere Tě! Co když má právě ta červená hlava mlsný jazyk?“ Klepal se strachy Ušatej.

„Třeba to nebude tak zlý,“ pokřikl na Ušatého Blešákm a vykročil. Hlava těžce oddechovala a každou chvíli z ní vyšlehl oheň. V tom však Blešatému oschl kožíšek a počal jiskřit.

„Jé….“ Nezmohl se navíc Blešatej, když se tu hlava vymrštila a sežrala Blešáka, tak jak byl, s těma jiskřícíma chlupama a s holí na sebeobranu.

Ušatej, sotva uviděl, jak přišel o kamaráda, vyrazil vpřed. Běžela v tom se zarazil a zkusil přímluvu u zelené hlavy. Přes páru uviděl cestou i Dragonovo ohromné tělo. Byl pokryt celý šupinami a ležel ve vařícím jezeře. A hrozivě vzdychal: „ách, ách, ách…“

„Co Ti je Dragone, „ optal se té zelené hlavy. Z té však jen vyšlehl plamének a vydala ze sebe jediné…ách.

Jenomže pak se Ušatej očil a nad sebou vidí zlatou hlavu, která hrozivě sípala a mlaskala, jako by ho chtěla sníst.

„Co tady děláš a jakou máš chuť?“ Spustila na Ušatého.

„Říkají mi doktor Ušatej a přišel jsem léčit našeho draka Dragona. Znáš ho?“ Zeptal se lišácky Ušatej. „Doktor?“ Křikly naráz všechny hlavy a Ušatej, když najednou viděl skrze okolní páry a dým takový počet hlav, menší, ohromné, stříbrné, zlaté, žluté, černé, hrůzou ze sebe nevydal odpověď.

„Je mi horko, veliké horko…“ křičely jedna hlava přes druhou a jezero, ve kterém leželo Dragonovo tělo se vařilo a vytvářelo oblaka páry, která jen posilovala okolní déšť.

„Co by mu mohlo být? Přemýšlel nešťastně Ušatej. Dostal nějakou cizokrajnou nemoc? Co já vím, kde takový drak všude létá? Nebo špatné bylinky? Tolik hlav mě slyšelo, když něco rychle nevymyslím, některá z nich mne jisto jistě sní.

A jak tak seděl na břehu toho ohromného jezera, cákla ta horká voda na jeho tlapku.

„Jo, joj, to je bolest!“ rozplakal se Ušatej. „Blešáku, kamaráde, kdepak jsi?“

„To pálí, jako by snad snědl slunce! Slunce, kde je Slunce?“ povídá si sám pro sebe Ušák. „To jej sežrala určitě ta ošklivá červená hlava, která sežrala i Blešáka!“

„Ty, červená hlavu, že jsi snědla Slunce?“ osopil se na ni Ušatej.

Hlavy se mezi sebou začaly prát a všechny začali zvracet v naději, že to Slunce ze společného Dragonova břicha vyplivnou ven. A stalo se.

Sotva se Slunce vyhouplo na oblohu, ta zelená hlava vyplivla i Blešáka. Měl kožíšek celý ohořelý, popadl Ušáka za ruku a běželi pryč.

„Děkujeme,“ volaly za nimi hlavy, „jak se vám odměníme?“

„Už jste se nám odměnily, vyplivli jste Blešáka a přestalo pršet,“ volal Ušatej. Sotva se přiblížili ke svému městečku, lesklo se ve stříbrných kapkách slunce.

 

Oskar

“Tak co, Véno, co si budeš přát ke kulatým narozeninám?” Optala se maminka svého syna, který měl za týden oslavit první kulaté narozeniny.

“Mohu si přát cokoli?” Zakňoural Véna.
“Cokoli na světě,” zariskoval tatínek.
“Chci prase, přesně takové, jaké mají naproti v hospodě,” bez dlouhého přemýšlení zažadonil budoucí oslavenec.
“Prase? A třeba krávu bys k nám, do bytu ve čtvrtém poschodí činžovního domu bez výtahu, nechtěl?” Vytřeštil oči otec.
Maminka se v té chvíli velmi rychle dovtípila, proč se jí přes rok tak zázračně vytrácí pečivo a brambory. Poslední dobou snědl Véna i značné množství zeleniny.
Co čert nechtěl, hned druhý den přistihli oba rodiče Vénu s igelitkou plnou čerstvých housek před zmíněným pohostinstvím. Krmil místního vietnamského vepříka drbajíce ho za krkem, jako kocoura. Vepřík Robert prostě změnil život dospívajícího chlapce k nepoznání. Hostinský si jej pořídil pro pobavení hostů – kdokoli jedl, Robert si pod něj sedl a upřeně zíral směrem k talíři. Přitom slintal a prosebně funěl o svůj díl. Přesto byla v době obědů hospoda stále plná. Pobavený a po obědě stále hladový host si velmi rád objednal ještě zákusek. Štětináč žil díky povolání svého majitele zdarma a hostinskému ještě zvedl obrat.
Rodiče časem neměli navybranou, buď opatří prase a nebo jejich syn bude vyrůstat za brankou protilehlé restaurace. Véna díky svému novému chovatelskému zájmu oplýval neobyčejnými znalostmi z biologie, ze které na konci roku dostal na vysvědčení svoji první jedničku.

Otec , chtěje udělat Vénovi k vysvědčení radost, přemluvil maminku a zatímco jejich dítě bylo na výletě za Robertem, studovali pečlivě z internetu podrobnosti o miniprasátkách, které v dospělosti váží od 10 do 15 kilogramů.
“Alespoň bude mít nějakou povinnost, nechce psa, bude mít čuně,” pravil tatínek.
Mamince se ten nápad zprvu moc nelíbil, ale lidé v diskusích chválili domácího štětináče do nebe. Naučí se venčit, je čistotný a chytrý, nevědět, jak to zvíře vypadá, člověk by uvěřil, že s ním snad může spát v jedné posteli.
Zásadním problémem, na který hned narazili, byla jednak cena tohoto druhu prasete, dálepak nedostatek selat na domácním trhu. Trvale malé prasátko se totiž prodávalo i za 15 tisíc korun a to šlo o ryze nedostatkové zvíře.
“Přeci pro něj nepojedeme do Německa,” strachovala se maminka.
Nakonec však obstáli. V internetovém tisku nalezli inzerát od moravského chovatele, který sliboval vytouženého domácího přítele.

Oskar byl velmi učenlivý. Během pár dnů chodil za Vénou jako pejsek a pilně navštěvoval bednu s kočkolitem. Rodiče se uklidnili, že jejich jediné dítě již chodí ze školy domů a ne do hospody a Oskar se stal velmi rychle oblíbeným členem rodiny.

Čas plynul a Oskar nabyl cílené váhy již za dva měsíce. “Roste rychleji, protože se má u nás má dobře,” uklidňoval maminku tatínek, který prase přivezl.
“A viděl jsi jeho rodiče?” Nedala se ošálit maminka.
“Se ví, že viděl?” Zalhal otec. “Stál přece deset tisíc, nejsem žádnej malej kluk, aby mne opili rohlíkem.”
“Až budeme do roka a do dne chovat v našem 2+kk třímetrákového vepře, jsem zvědavá, kam si sedneme,” vyhrožovala maminka.
Véna Oskara miloval. Se spolužáky ze školy jej chodil pravidelně venčit . Čím byl Oskar větší, tím byl Véna ve třídě oblíbenější. Ovšem doma, doma byl nový člen rodiny středem obav. Zejména poté, co rypákem zlikvidoval koberec, překousl ve zdraví kabel od mrazáku a ve snaze si lehnout, vymáčkl nerad skleněné dveře vedoucí na balkón. Časem si domácího miláčka povšimli i lidé v domě. Jednalo se o typické městské lidi – tu mohlo prase za zničené muškáty na balkóně, kam by ani neprošlo, tu odřelo zeď domu, tu rozbilo okenice – rodina Macků se tak stala vyhlášenou po širém okolí a zodpovědnou za veškerý vandalismus.
Oskar tak musel časem ven z domu, maminčin bratr bydlící na vesnici přislíbil, že se o něj postará. Prase však nebylo ve vlhkém černém příbytku zvyklé a po týdnu neustálého jekotu v chlívku jej musel vypustit na zahradu. Poránu pak spal více než-li metrákový čuník před prahem na botech, které navoněl k nepoznání.
“Teď volal brácha, že mu náš Oskar zlikvidoval půl zahrady a boty do práce,” svěřila se maminka hlavě rodiny.
Tatínek přemýšlel, jak celou situaci vyřešit. Poslat Oskara na porážku nemohl s ohledem na jeho oblíbenost u vlastního syna. Véna měl fotografie Oskara nalepené po zdech ve svém pokoji, jako Pamelu Anderson.
Otec tedy zanedlouho navštívil nedaleký zahrádkářský svaz.
“Neprodává tady někdo pozemek?” Optal se přes plot jakési ženy v gumácích, která právě odnášela plevel v plechovém kýblu na kompost. Buď neslyšela a nebo dělala, že neslyší.
“Nevím,” ozvala se po několika dlouhých vteřinách,”možná tady soused,” ukázala přes ohrádku na rozlehlý pozemek celý zarostlý kopřivami.
“A nemáte na něj kontakt?”
“Nemám, kdo ví, zda dědek ještě žije. Povídejte se na nástěnku a zavolejte předsedovi, je tam číslo. Kdybyste ho chtěl a vyplel, budu ráda, kdo má ty bodláky od něj věčně plít.”
“Díky, o někom bych věděl, kdo by jej vyplel,” nezalhal otec při pohledu na ředkvičky, které žena právě pečlivě probírala.
A skutečně. Za pár týdnů se už Oskar proháněl ve výběhu a chodil spát do nového dřevěného baráčku, který Véna s tátou vybudoval. Véna dostal novou pečovatelskou funkci a jako daň musel zdarma zásobovat všechny okolní zahrádkáře hnojem.

 

Internet

„Prosím Tě, mami, kdo myslíš, že mi odpoví? ..svobodná, tři hezké děti, hledá tatínka.“

„Aleno, buď ráda, že se starám alespoň já. Když už máme ten internet a nikdo na něj u nás doma nekouká, můžeme vyzkoušet vše, ne?“
„A kdy bych na něm asi tak mohla vysedávat, to mi teda pověz? Doufám, že tam nepíšeš můj telefon.“
„Neboj, nepíši, uvádím tam svůj.“
„Taky bys někoho mami potřebovala, jsi tu s náma takových let sama, co táta umřel, myslím to vážně. Napiš také inzerát pro sebe.“
„Už jsem si zvykla, navíc jsem měla jen Tebe a to je něco jiného. Ty ale někoho potřebuješ, vidíš přeci, jak to tu u nás vypadá,“ odvětila babička a psala a psala.
To však ještě netušila, že dcera již dávno známost má – nechtěla jen nechat mámu samotnou a navíc, Luděk je až z Ostravy a jeho dva kluci, o které se sám stará, chodí na tamní gymnázium. Denně si tajně volají a ve vztahu na dálku si našli i svůj díl romantiky.
Za dva týdny babičce kdosi odpověděl. Napsal pouze smsku: „Dobrý den, mám zájem, vaše nabídka k seznámení stále platí?“
Babičce ta zpráva ihned vyrazila dech. Neodpověděla a dceři raději nic neřekla. Číslo si uložila, aby jej nezvedla, až ten podivín zavolá. Pak se po dlouhé dny nikdo neozýval. Babičce bylo trapné psát na ten samý telefon více druhů inzerce, vyčkala tedy měsíc, dokud jí nezačaly chodit automatické zprávy ze serverů, že platnost inzerátu vypršela.
Dcera po dohodě s Luďkem, jej do telefonu oslovovala Laďko a babička byla ráda, že má dcera alespoň tolik starostlivou kamarádku ze zájezdu.
Jednou však babičce zazvonil telefon s neznámým číslem – volal jakýsi pan Josef Přeskočil a velmi zdvořile poprosil o osobní setkání.
Babička ztratila balanc: !Počkejte, to je pro dceru!“ vykoktala a hned běžela předat telefon.
„Já nikoho nechci,“ zašeptala dcera, avšak když nedala babička za jinou, zavřela se s telefonem v pokoji. Povídali si půl, možná třičtvrtě hodiny.
„Tak co, co mu říkáš?“ Bežela hned babička vyzvídat, sotva se dcera navrátila do kuchyně.
„Nic, sympaťák, zavoláme si,“ řekla dcera a šla vařit.
Babička zapomněla do inzerce uvést věk a pan Josef byl už důchodce, děti odrostlé a domníval se, že jeho protějšek na tom je stejně. A tak se jednoho dne stalo, že pana Josefa pozvala dcera společně s Luďkem na oběd, aby obojí pravda vyšla najevo.
Josef byl bývalý truhlář, o týden později potěšil babičku novým botníkem a zanedlouho byla ruka v rukávě.
Babička si však celé rodinné štěstí nenechala pro sebe. Svěřovala se svým stejně starým kamarádkám, až se zpráva dostala k paní „Pavlínce“. Paní Pavlínka chodila s babičkou venčit psa. Měla takového starého opelichaného knírače, říkala mu Dartaňan, kterému bylo cítit z huby i na ulici.
„Cože? Na internetu je tolik chlapů?“ bavili se v podvečer ty dvě na loučce za domy.
„Pokud jste sama, zkuste to,“ v dobrém radila babička.
„Sama nejsem, mám doma našeho dědka. A tak to tam budou i ženský, že ano?“ Rychle zauvažovala paní Pavlínka.
„Ps..,“ uchychtla se babička, „neměla bych se na to koukat, ale co tam ty holky paní dneska ukazujou! To za nás nebylo.“
„Počkejte,“ naběhla žíla na spánku paní Pavlínce, „to ony jsou tam jako bez?“
„Kdyby jen to, ony se tam i tó,“ nedalo babičce, aby se své psí kamarádce nesvěřila se zážitky, které ji snad zázrakem nakonec dovedly k tak slušnému dalšímu životnímu partnerovi.
„Tak já vám taky něco paní povím a zároveň děkuji za vysvětlení toho, co je ten internet zač. Tak ten můj senila, kterej je rád, že si na něj přes pupek vidí, pořád otravoval, ať si domu zavedeme internet. Sama víte, co to stojí, navíc jsem nevěděla, o co jde a já, blbka, mu chtěla udělat radost!“
„A proč ho chtěl?“ optala se v té chvílí asi nejméně vhodně babička.
„Od malička rybaří. Že prý si bude povídat s rukama o rybách, najde si tam recepty na ta svá těstíčka a víc tomu prej stejně nerozumím. Syn mu dal k Vánocům počítač, pěkněj, takovej ten malej. Pomyslela jsem si, ať má radost, opatříme tedy internet. A od tý doby je u něj zalezlej jako krtek, já jsem jen na vaření a na ryby vytáhne jednou za týden.“
„Možná si tam skutečně píše s klukama o rybách, na internetu je toho paní Pavlínko spousta,“ uvědomila si svoji chybu babička.
„Prosím Vás, paní, všichni chlapi jsou stejní, prasárničky tam má a píše si tam určitě s nějakýma vochechulema, jak je nádhernej! Co by tam chytil za ryby?“ Zakabonila se paní Pavlínka.
To už však Ťapka kňourala u domu a obě staré psí kamarádky se musely rozloučit.
Další večer šla babička jako obyčejně venčit Ťapku před dům. Odkudsi vyběhl samotný Dartaňan. Chrochtal jako obvykle, avšak paní Pavlínka nikde.
„Pojď sem, nekousneš mě,“ chytla babička psa za obojek, že jej odvede k Pavlínce před dům a zazvoní. Když takto v předklonu došla ke vchodu, povšimla si, že na schodech sedí nějaký chlap v roztrhaném modrém triku.
„Kam mi toho psa vlečete?“ Zeptal se překvapeně.
„Ten je Váš? Je mojí sousedky a myslela jsem si, že se zaběhl.“
„Jo, můj. Žena právě dřepí na internetu, tak vyhnala mě,“ zavrčel a i když toho více neřekl, bylo vidět, že z té její činnosti nemá pražádnou radost.
„Na internetu?“ Podivila se babička.
„Nevím, co to do ní vjelo, včera večer přiběhla jak vichřice, ať ji k tomu pustím a pořád do toho čučí jak husa do flašky,“ svěřil se ten chlap.
„Tak pozdravujte, pustila babička Dartaňana a rychle s Ťapinou odcupitala domů.

 

Zimní ráno

Cesta byla ráno tak namrzlá, že jsem se v některých místech ploužil sotva dvacítkou, silnice v Brániku se postupně zvedala vzhůru a bez mapy a navigace jsem div neprostrčil hlavu předním sklem. Doma jsem si vše projel na google maps, ve snaze zapamatovat si červený dům zelený dům, benzinku, zatáčku vpravo. ..

Tak tady by to mohlo být, povídám si, zastavím, pohlédnu na blízkou červenou ceduli a skutečně: “Nad lesem” a o kus dál vidím na domě číslo 5.

Zkoušel jsem otevřít dveře, byly přimrzlé, byl jsem ještě zadýchaný z těch vysokých kluzkých schodů, které vedly k domu a do telefonu jsem ze sebe dostal jediné: “ Doobrý den, paní Burdová, tady je Žabák, jedu k Vám pro tu dětskou postýlku”

Chodba v tom čtyřpatrovém činžáku byla nasáklá vůní otřepaných zimních bot – dole měli vysokou rohož , zadupal jsem jako králík a pak šplhal dál po schodech vzhůru.

“Tak to je ona, jak jsem Vám říkala, je po dvou dětech, ale v pořádku.” Zavedla mne ta paní Burdová hned do pokoje, zatímco z druhé místnosti se ozývaly rány, jako by děti po sobě házely nádobím.

“To jsou kluci, toho si nevšímejte,” povídá ta mladá žena a když jsem byl s postýlkou spokojen, vyndala z ní matraci a dětskou peřinku.

“Paní Budová, líbí se mi,” zůstal jsem zaraženě stát,” skutečně ji chcete prodat? Vidím, že v ní někdo spal.” Poduška bylo totiž ještě ostře zmačkaná, jako by z ní právě někdo vylezl ven.

“Jo, ta je Víti, ale už má novou, toho si nevšímejte, kluci tu budou mít alespoň místo, “odpověděla ta žena energicky a podala mi šroubovák. Pokud se Vám líbí, je Vaše. Dal jsem se tedy do díla, šlo o takovou tu o klasickou IKEA konstrukci, šroubek spojený na druhé straně kovovým špalíčkem. Práce mi šla pomalu, byl jsem nervózní, co když ten Víťa přijde? Z vedlejší místnosti se ozývaly rány, jako by děti rozbily něco skleněného.

“Hrají si,” prohodila ta žena klidně a nastavila dlaň pro další šroubek.

Byli jsme zhruba v polovině díla a v tom se v místnosti objevily dvě postavy: “Pane, proč mi rozebíráte moji postýlku?” Zeptal se ten první – asi tříletý kluk, trochu šišlal, avšak stál odhodlaně připraven bránit své místo. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Absolutně jsem mu rozuměl, spal v té posteli jistě celý život, co mu na to mám říci.

“Pamatuješ se Víťo, jak jsme se bavili, že potřebuješ novou židličku a stoleček, za kterým si budeš moci malovat? Máš přeci novou postýlku, lepší, nemůžeš mít dvě.” Snažila se vysvětlit synovi maminka důvod, proč přichází o své původní místo k spánku. Pak jej opětovně vzala kolem ramen a pokračovala: “Pán si tu Tvoji starou postýlku koupil pro miminko a dal nám za ni peníze. Už není Tvá, už je jeho, rozumíš?”

“Ale já nechci stoleček, já chci spát ve své postýlce, víš přeci, že tu novou nemám rád” nabíral slzy Víťa a v té chvíli mi ztěžkl šroubovák v ruce. Ten kluk znal určitě každý škrábanec na jejím dřevě, moc dobře ví, zda se v ní dá lépe houpá vlevo, nebo vpravo, pamatuje se na ranní pohled přes žebřiny ven…o to vše má přijít? Na druhou stranu jsem chápal i jeho rodiče, děti jsou velké a nemohou mít v bytě několik postelí. Stál jsem tedy bez hnutí a hleděl do očí tomu asi tříletému klukovi.

A tak jsme tam nakonec stáli čtyři. Já, ten kluk, jeho brácha pak jejich mamka. V tom vzala maminka toho kluka opět kolem ramen a zkusila to jinak: „Pamatuješ se, jak jsi podědil to kolo po Péťovi? Péťa dostal větší a to menší Ti rád dal, abys z něj měl radost. Když někomu dáš dárek a víš, že z něj bude mít někdo Víťo radost, je to ta nejlepší cesta, jak jsi s tou věcí věcí mohl naložit. A teď máš příležitost. Jednu postýlku pro velké kluky už máš a s tou malou můžeš udělat radost miminku.“

Vojta udělal dva kroky vpřed a řekl: „Tak jo a řekněte miminku, že je ode mě.“ Pak vzal bráchu za ruku a odešel s ním kamsi vedle, odkud se záhy opět začal ozývat ten samý rachot, co před tím.

 

Psí pytlíky

S hlasováním našich poslanců je spokojen zřídka kdo – obzvláště, pokud je do dalších voleb daleko. Členy jednotlivých kabinetů zabírá televizní kamera spící, svačící či v rozhovoru s některým ze svých kamarádů otočených školácky za sebe, ačkoli má pozorně naslouchat návrhu usnesení. A za takovýchto podmínek byl jistě schválen i ten nemravný zákon XX – jehož cílem je zamezit vhazování reklamních letáků do našich poštovních schránek. Dnes stačí, aby si kdokoli nalepil na svou poštovní schránku samolepku „reklama ne“ a už nesmí být zásobován nevyžádanými tiskovými materiály.

Uvědomili si vůbec poslanci, o čem hlasovali? Pomineme-li všechny ty dobré duše, které nás denně informují zdarma o slevách ve svých supermarketech, zamyslel se vůbec někdo s přítomných poslanců nad pejskaři! Nad těmi nejnevinnějšími, Ťapkou, Benem, Tarzanem, Pegi, Pajdou, Matýskem, Čakynkou, Míšou, Ferdou či nad Astou? Nad Belou či nad tím blechatým uličníkem Šmudlou?

Ano, naši učitelé mají pravdu, společnost čte málo. Do chvíle, než-li onen zmiňovaný zákon XX existoval, musel každý do své schránky ať chtěl či nechtěl zdarma dostat četbu s bohatými ilustracemi, která jej posléze donutila číst! Tragický dopad zákona XX, který se tak snaží uměle zakrýt klesající kvalitu vzdělávání na našich školách, totiž umožnil, aby si – nezlobte se za ten výraz – kdejaký blb umístil na svoji poštovní schránku nápis „Reklamu NE“ a už mu nesmí být četba doručována.

Uvědomili si poslanci, jaké bude mít následky sekundární dopad zákona na psí společenství a posléze i na celá sídliště? Dokud totiž zmínění nedbalí čtenáři dostávali povinně tisk do svých poštovních přihrádek a ten pak následně barbarsky odkládali na schody domu či do vedle schránek předpřipravených sběrných košů, majitelé psů měli k dispozici Tesco, Kaufland a realitní nabídky nejen k četbě, ale zároveň a hlavně k úklidu exkrementů po svých čtyřnohých rodinných příslušnících. Od chvíle, kdy vešel zákon XX v platnost, propukají lokální potyčky mezi pejskaři, kteří odmítají sbírat exkrementy do holé ruky a mezi těmi, kteří nemaje co na práci číhají jako kuny za záclonou, aby pak mohli rychle otevřít své zadýchané okno a hulákat na psa, který sotva stačil vykonat svoji potřebu! Následkem zákona XX se tito slídilové pod rouškou pouliční čistoty stěhují k domovním dveřím, aby mohli být na místě činu včas.

Majitelé, do té doby klidných stvoření, musí vlastní psy cvičit k útoku a následkem toho přibývá na chirurgických odděleních pacientů – pacientů, kterým není nic dobré, stěžovačů, mizerů a bezobratlých slídilů.

Jak se do lesa volá, tak se z lesa také ozývá. I na vás poslanci, kteří jste tento zákon tak nedbale odhlasovali, dochází. Nechoďme, daleko, připomeňte si kupříkladu nedávné prezidentské volby. Nedostatek tiskovin způsobil, že i tyto, jak rádi medializujete historicky první volby, kdy si lidé mohli navrhnout i některého z vlastních kandidátů, že i tyto první volby nebyly tajné, jak bylo původně plánováno.

V prvním kole se pejskaři na ulicích objevovali se žlutými lístky sedmi kandidátů. Avšak ve druhém kole, kdy jsme u hlasovacích uren vybírali pouze ze dvou kandidátů…bylo ještě týž den jasné, který majitel psa volil Miloše a který Karla.

A co teprve volby parlamentní? Tou dobou bych být vámi, drazí poslanci, nenavštěvoval psí čtvrtě, abyste na vlastní oči nespatřili, jak s vašimi stranami a jmény nakládají vaši volební protivníci!

Zmizení

Toužil se toulat po hvězdách – a tak každý večer odešel se psem v holinkách k rybníku a brodil se v jejich odlesku. V zimě, kdy se rybník pokryl ledem, zkoušel chodit jako svatý po vodě. Žil sám a v okolí mu nikdo neřekl jinak, než-li Hastrmane. Bylo prvního října, když se vydal jako obyčejně ke hrázi rybníka hustě pokryté sítím. Pes začal neobvykle vyvádět, štěkal, jako by někoho dávil, měsíc – shodou okolností v úplňku-stříbřil vrásčitou hladinu.

Hastrman křikl: „Ťapino! Kde seš?“

Pes utichl – naposledy se ozýval odněkud z rákosí na druhém konci vody.

„Ťapino, křičel cigaretovým barytonem Hastrman a psa ne a ne najít.

Hledal dvě, tři hodiny, první podzimní mráz se vkrádal za límec. Už se chtěl vrátit, Ťapina celá mokrá a promrzlá nakonec vylezla odkudsi z pokryvu noci. Jakmile spatřila svého pána, celá radostná se k němu rozeběhla. Nevyptával se jí, kde byla, jak to, žes utekla, a tak. Večer nalil své čtyřnohé paní domácí horké mléko a upekl celé kuře, které si poté napůl rozdělili.

Druhé noci šel opět k rybníku. Drobné mušky, kdo ví, kde se v té zimě vzaly, nepřestávaly na Hastrmana dotírat. Oháněl se neustále kolem a jsa po nějaké době na ně už přecitlivělý, cítil jejich nožičky po celém svém těle.

„Ťapino, kurva, kde seš?“ Zanadával a ohlédl se kolem sebe.

Ťapina, jako posledně, zmizela v černé tmě. Co Hastrmanovi zbývalo – volal naprosto bezmocně do dálky, tleskal rukama, mlátil pohozeným klackem o strom – dunění, křik, Ťapina se neozývala. Hledal hodinu, dvě, neměřil čas, kdo ví, jak vlastně dlouho volal do prázdna. Až když usedl, pes přišel za ním. Ublácený, jakoby právě připlaval, schoulil se k nohám svého zoufalého pána. Hastrmanovi ty dvě podivné příhody však nedaly spát. Ťapina poslouchala na slovo a nikdy se takto nezachovala. Řekl jdem, šla, řekl čekej, čekala na místě, i kdyby po ní kameny házel.

Už se stmívalo a Ťapina už stála jako praporečník u dveří. Navlékl tedy kabát a kroutíce sám nad sebou hlavou, zamířil k vodám za noci tichým, jako smrt. Jak se vzdaloval od svého domu, slyšel, jak Ťapina za dveřmi naprosto nepříčetně kňourá. V holinách těžce zvedal nohy od rozbahněné země, vpíjela jej k sobě ohromnou silou, která brala Hastrmanovi poslední zbytky sil. Ubíral se po nevyznačené cestě kolem rybníka, aby přišel na kloub celému neobvyklému chování svého psa. Pomýšlel na mršinu, která by se zde mohla povalovat a kroužkem baterky maloval po lesklé trávě před sebou rychlé kruhy. Necítil nic, kromě bahna a známých pachů rybničné noci. Co když měla nějakou předtuchu?

Tu jej napadaly podivné myšlenky, „Vypnul jsem v doma sporák? Nenechal jsem otevřené kohoutky? A co kamna, nenechal jsem u nich blízko papíry, aby Ťapina ještě neuhořela?“ Psi mají prý silně vyvinutou intuici, varují před zemětřesením, poznají známého člověka na stovky metrů, vyčichají stopu i několik dnů starou.

Nebyl si jist vůbec ničím. Procházel opatrně loukama, okrajem zoraného pole a pak se v obavách o naplnění čehosi nevídaného vrátil zpět domů. Sotva však otevřel dveře, Ťapina se protáhla a zmizela ve tmě. Křičel, ale neměl sílu ji následovat. Posadil se zoufale za stůl.

Ráno musel do práce a tak nezbývalo, aby si došel alespoň na chvíli ulehnout. Dveře nechal otevřené a ve dvou svetrech pomalu usnul. Asi v pět ráno jej probudil známý hlas. Jenomže nejen on…těch šelestů přicházelo více. Vskočil z postele, zabouchl dveře a neuvěřitelně zíral před sebe. V jednom rohu Ťapina a ve druhém, jakýsi vystrašený vořech – střílel očima po zavřených dveřích a vrčel.

Za dva měsíce bylo u Hastrmana psů více. Ťapina, vzorná matka nosila štěňata po domě a on chodil k rybníku sám. Předtuchy prostě mívají řadu podob i významů…

 

Obnovený ráj

Před dávnými lety prý žili lidé v ráji. Jídla, pití, všeho dostatek, stačilo se jen natáhnout či udělat pár kroků a člověk měl, po čem toužil. Z jediného stromu však ochutnal nesměl, jmenoval se strom Poznání.

Náš příběh se stal tisíce let poté, kdy člověk okusil jablek u tohoto zapovězeného stromu, byl vyhnán z ráje a jsa rozumný, začal budovat na zemi svůj vlastní ráj, podobný tomu předešlému, na který se pamatoval z nebe. Jeho život byl však rozdělen na dvě části – na tu pozemskou a na tu, o jejíž podstatě toho nikdo moc nevěděl. Generace pozemšťanů proto dodnes budují svůj ráj, shromažďují své vědomosti do knih, aby je předali svým potomkům a ti pak mohli pokračovat v kdysi započatém společném díle

Už od počátku budování pozemského ráje se lidé potýkali s řadou potíží – jedni upřednostňovali výrobu piva, druzí sportovní dráhy, jiní technické vymoženosti, knihovny plné knih, pole plná úrody – a tak postupně vznikalo rozmanité dílo. Čas plynul, pozemšťané se stejným zaměřením se shlukovali, každému celku vládl po období svého pozemského života jeden vládce. Drobné monopoly se postupně sdružovaly, vznikali obří obchodní domy a výrobní koncerny, až nakonec stanul nad vším jediný pozemský majitel a vládce a ten se jmenoval Jízel.

Jízel vlastnil nejen továrny, ale také půdu, jezera, města, domy – prakticky vše hmotné, co se na zemi nalézalo. Stále dokonalejší a dokonalejší stroje automaticky zasévaly pole, obdělávaly je a když nadešel čas, sklidily úrodu tak pečlivě a hospodárně, že jen málokteré zrno přišlo nazmar. O lidskou přepravu se starala Jízelova létací peruť – díky dokonalému rozpoznávacímu systému čtení myšlenek přilétl pro kohokoli v případě potřeby přepravník a člověka bleskově přemístil kamkoli si usmyslel. Každý měl tak v podstatě vše, na co si vzpomněl. Jízel moc dobře věděl, že jedině tento způsob panování zabraňuje revolucím a dav nemá nutkání měnit zaběhlé zvyklosti. Vzhledem k tomu, že všichni žili v hojnosti, byli na sebe usměvaví a už se zdálo, že myšlenka obnovení ráje spěje zdárně ke svému cíli. Staré stroje automaticky vyměňovaly jiné stroje za novější a lepší, vše fungovalo bez zásahu lidské ruky a člověk nemusel postupem času dělat vůbec nic. Vzhledem k tomu, že vše patřilo Jízelovi a o vše se starali pouze jeho stroje, lidé desítky let holdovali pouze zábavě. Na jednu stranu jim nic jiného nezbývalo, neboť nevlastnili ani zemi ani nástroje na její obdělávání, na druhou stranu postupem času ztratili i motivaci se čemukoli novému učit a o cokoli se snažit.

Léta plynula dál, měnili se vládci a lidé postupně zapomněli na veškeré své běžné starosti. V dobách, kdy lidé už neznali vůbec nic, narodili se pan Adam a paní Eva. Jednoho dne spolu běželi kolem řeky a tu potkali stroj, který rozdával ovoce. Stalo se tak za vlády Kalicha, dalšího z řady neomezených pozemských vladařů.

„Co je to Evo za jablko?“ Povídá Adam.

„Neptej se, toto jablko si Adame jediné neber,“ povídá stroj, „toto je jablko Poznání pro Kalicha.“

Adam se však jablka chopil, kousl si. „Jej, dej mi taky!“ zažadonila Eva, vytrhla Adamovi jablko a okusila jej též. Chutí připomínalo obyčejné sládě.

V tu chvíli přišla těm dvěma televize, na kterou se právě lidé dívali pod stromy, nezáživná. Čemusi se tam smáli, popíjeli víno a stroje je mlčky obsluhovaly.
Kalich byl moudrý vládce a když se o té události dozvěděl, mávl jen rukou a pravil: „Nevadí, podej mi stroji prosím další jablko Poznání, máme jich v zahradě přeci dost. Od těch dob, kdy jsem tento plod prvně ochutnal, toužil jsem po dalším Poznání pln nespokojenosti z obyčejných věci. Jakoby dítě vyrostlo v dospělého člověka, jako když se zurčící potok změní v nevyzpytatelnou tichou řeku. Moudrý člověk zná sice pravdu, ale zaplatí za ni svým vlastním neklidem.“
A Kalich měl pravdu. Od té doby se Adam s Evou přestali radovat z řady obyčejných věcí, v té chvíli opustili ráj.

Období muškátového vína

“Tady máte lístečky a obálky, každý, kdo přijde, Vám musí předložit občanku, projít plentou a následně vhodit hlasovací lístek v obálce do urny! Mladá předsedkyně komise, kterou tu všichni oslovují paní inženýrko, důležitě vysvětluje práci volebního procesu.

„A musí být lístek v obálce zalepený, nebo ne?“ zvedá se první člen komise. Paní Weissová si chodí k volbám pravidelně přivydělat už skoro 20 let. Ty samé dotazy, výzdoba, papírová krabice se slepkami na urnu a se sklenicí erární rozpustné kávy. Jednou vyhraje levice, potom pravice, koalice pravice a levice, nová nadějná strana složená ze starých zkušených členů bývalé pravice a levice, paní Weissová si pokaždé vydělala pětistovku a jakožto řadová pracovnice druhý den odešla poctivě ke svému psacímu stroji. Letos se změnilo jediné, ve svých 37 letech je v celé volební komisi nejstarší.

„Jaký máte tablet?“ Zašeptala dívka sedící vedle a paní Weissovou tím přivedla do rozpaků.
„K čemu tablet?“ Podivila se popravdě paní Weissová.

„Já ho taky nemám. Petr“ ozval se z druhé strany příjemný hlas.

„Pavla,“ podala rychle paní Weissová tomu zachránci ruku, „myslím, že se známe od vidění..“

Petr zrozpačitěl: „Můžeme si tykat? Nevadí Vám to?“

„Ne, vůbec ne,“ odpověděla zoufale paní Weissová a rázem si vzpomněla na svoji nedávnou dovolenou v Turecku. V Ankaře si ji předcházel nějaký snědý kluk v kořenářství majíce ji za sestru její vlastní dcery.
„Bydlím odtud kousek a chodím do FAMu na nábřeží, také si Tě odněkud pamatuji,“ na to potěšeně Petr. „Co myslíš Pavlo, kdo to letos vyhraje?“

„Pokud máš na mysli dnešní volby, abych Ti pravdu řekla, na tom našem malém českém dvorku je mi jedno, kdo to vyhraje, když tu každý zná každého, stejně nakonec spolu všichni udělají koalici a nebo tichou dohodu. Co si budeme nalhávat, nejsme ani Francie, ani Anglie, ani Rusko, hlavní směr, kam se budeme ubírat nám ukáží stejně cizí mocnosti, tedy název výsledné vítězné strany mě moc nezajímá. Jde mi jen o to, aby se co nejméně kradlo a šlo tu tak nějak snesitelně žít…tedy aby se k moci dostali pokud možno slušní lidé.“

V tom se Petr chytl stolu tak pevně, jako by mu jej někdo chtěl vzít: „Říká se, že zvítězí komunisti, to bude hrozný,“ zachroptěl.

„Proč myslíš?“ Rozesmála se té Petrově náhlé podivné reakci Pavla.

„Všechno znárodněj a bude to v prdeli,“ zrudl Petr a podezřele pohlédl na svoji volební kolegyni: „Ty seš tady Pavlo za KSČM, že se tomu tak směješ, že jo?“

„Nejsem,“opřela se pevně do židle Pavla, „ale tak nějak se vzpomínám, jak jsme na základce neustále vzpomínali na Velkou říjnovou revoluci a měli se bát vítězství zlým imperialistů a od devětaosmdesátého vzpomínáme na Sametovou revoluci a máme se bát zlých komunistů. Náš národ asi potřebuje neustále nějakého třídního nepřítele z minulých let, aby na něj mohl hodit vše, co se nepovede, a hlavně, aby nemusel otevřeně řešit nic současného. Co si o tom myslíš?“

„Kecáš, Ty pamatuješ revoluci?“ rozzářili se Petrovi oči. A jaký to bylo, koží, ne?“

„Pavle stuhla krev v žilách. Ve svých sedmatřiceti je už pamětnicí. „Že jsem sem lezla,“ pomyslela si, avšak její truchlivost přebyla vzpomínka na krásná léta, kdy s tajnou láhví muškátového vína za dvacku pod bundou šla s kámoškou rozbít někam do centra vše staré, pitomé, kdy šla změnit svět k lepšímu, kdy věřila, že každý měsíc poletí do Paříže, za tygry do Afriky, na čokošku do Holandska.

„Jo, koží to bylo,“ špitla něžně po chvíli zasnění. Chtěla vyprávět dál, ale v tom si vzpomněla na babičku, která jí jako malé holce vyprávěla o své denní cestě do školy, o tom, jak se jako děti brouzdaly v zimě sněhem v dřevácích, učili se v jednotřídkách a leckdy nebylo na dřevo do kamen. „Mrzli jsme, ale bylo to krásné, protože jsme se všichni měli stejně“ – říkávala babička.

„Tak co…jaké bylo demonstrovat na Sametovce na Václaváku?“ nedal se Petr.

„Mno, bylo to pěkné, ale tak nějak přemýšlím, k čemu bych ta léta přirovnala. „Všichni jsme něco chtěli zkrátka změnit, zpívali jsme na ulicích i ve škole na kytaru, zapalovali svíčky a tak nějak v těch dnech cítili, že svět je náš.“

„A co předtím komunisti, střílelo se tu asi hodně, viď? Byl někdo od Vás z rodiny zavřenej..?“ Neustával Petr ve svých dotazech.

„Vy se učíte, že jsme tu před devětaosmdesátým žili jako na divokém západě, nebo co?“ Nevěřícně přimhouřila oči k sobě Pavla. „Žila jsem v osmdesátých letech, co blázníš, naši chodili normálně do fabriky a já do školy. My, pěšáci z kotelny, musíme vždycky přikládat,“ zazubila se opět Pavla a přemýšlela, kolik bude asi Petrovi let…osmnáct, devatenáct..ostýchala se zeptat.

„Fakt se tu nestřílelo? Ale my se učili…“ Pátral v paměti zklamaně Petr, jako by listoval v učebnicích dějepisu.

„Ne, nestřílelo se tu, akorát jsi musel všude říkat, že máš rád Sovětský svaz. Jak Ti povídám, naši pracovali v Tesle, která se teď jmenuje myslím Marconi, místo angličtiny se všichni učili ruštinu, bylo to prostě jiné…nikdy jsme se nedostali do střetu se zákonem, tedy popravdě řečeno Ti o vězení a tak neřeknu více, než-li znáš z těch svých knížek.“

„A co bylo pak, po revoluci?“

„Pak už to asi znáš, všichni byli, stejně jako to znám z vyprávění mého dědy po druhé světové válce, odhodláni něco dělat. Řada šikovných lidí se dokázala odpoutat a něco založila. Na druhou stranu, jako po každé revoluci se také začalo hromadně krást a kdekdo lidské důvěry chladnokrevně zneužil. Pak začaly mobily, internet, prostě celosvětově nový věk.“ Pavla vyprávěla a vyprávěla a pak si povšimla, že její přítel z volební komise posmutněl.

„To už nezažiju,“ povídá, „založil jsem jen s kámošema občanské sdružení, víte, promiň, víš, chtěl bych, aby u nás bylo povoleno na ulici svobodně hrát, jako je tomu třeba v Budapešti nebo v Berlíně. Vlastně ani nevím, zda ty naše petice na úřadě někdo vůbec čte.

„Petře, to je super!“ Vykřikla Pavla. „Pokud něco děláš nad své povinnosti z přesvědčení, že někomu chceš pomoci, něco měníš a to je dobrý!“
Volby dopadly v onom pražském okrsku jako za posledních 23 let pokaždé. Největší parlamentní strany dostaly nejvíce hlasů, ti samí kandidáti a tu a tam mezi nimi rudá vlajka, aby bylo nadále na co naříkat.

Pavly strana Národního usmíření dostala pouze dva hlasy a ona šla mlčky druhý den v noci s pětistovkou v kapse z volební komise. Na rohu ulice div neporazila dvě holky s muškátovým vínem. Zpívaly proti kamenným průčelím okolních domů Beatlesácké Let it be.

Vždyť za měsíc bude listopad a ony běžely kamsi proměnit svět…není to krásné?

 

Poslední hodinka

„Tak co, Miluško, bylas někde na dovolené?“ Oslovil pan Křepela na návsi sousedku. Ta s sebou cukla jako obvykle leknutím. Paní Růžičkové je sotva sedmdesát. Díky zelenému zákalu, který ji trápí léta, vidí sotva na cestu a proto zdraví na návsi pro jistotu každého. Místo lidských tváří vidí, jak sama říká, samá barevná prasátka. Své známé rozpoznává bezpečně podle způsobu chůze.

„Ale Péťo, byla jsem akorát ve Dvoře Králové, Ludvík si chtěl pohladit žirafu.“

„A pohladil?“

„Víš Ty, že jo? Když jsme došli k tomu jejich žirafinci, kydali tam právě hnůj a znáš Ludvíka, ten se nebojí nikoho. Cloumal tou ohradou tak dlouho, dokud ho nevzali dovnitř a on si nesměl sáhnout té nevětší žirafě na hlavu.“

„Tak to je Ludvík velkej kluk,“ rozesmál se pan Křepela. „Nevím, zda to o mně Miluško víš, ale ve Dvoře mám příbuzné.“

„Ale di, myslela jsem, že jsi odtud, z Troskovic,“ hodila za sebe loktem sousedka, jakoby chtěla odehnat mouchu.

„Mám tam bratra, sestru a rodinnej hrob, Miluško. Do Troskovic mě přivedly slepice. Musíš ke mně chodit častěji,“ zazubil se pak Křepela.

„Kecale, prej slepice, kdyby Tě tak slyšela Tvoje Věra,“ začervenala se paní Růžičková a levou rukou si nervózně přejela po vlasech. Pro pana Křepelu měly ženy pokaždé slabost a v tom tkvělo jeho celoživotní štěstí.

„Myslel jsem ty v kurníku přirozeně, „ zvážněl soused.

„A co ty, nádhero, že Tě tu vidím s prázdným košíkem. Ukáž, pár asi lišek, tohle domu ani nenos…rostou?“ začala paní Růžičková sousedovi náhodně vyhazovat houby z košíku.

„Miluško, co to děláš, to byl masák,“ ucukl rychle houbař košíkem. „Jak vidíš, tak rostou, akorát moc daleko od sebe.“

„Dědku starej, máš už koukám stejně dobrý voči, jako já, mladí včera přinesli dva košíky. Ale nic, musím letět, mají nám dnes přivést myčku.

„Myčku, k čemu myčku? Vždyť mají doma Tebe!“ zahudroval soused, zatímco se jeho obdivovatelka už pomalu ztrácela v zatáčce a on zůstal na místě s těma houbama docela sám.

Pan Křepela přišel domů, na lince a ve dřezu ležely použité hrnce. „Už to budeš mít studený,“ prohodila žena, otřela si ruce do utěrky a šla pro hluboký talíř. „Koukám, žes něco našel, dnes si můžeme udělat smaženici, dlouho jsme jí neměli, co říkáš? Měli v krámě ještě noviny a nebo jsi na ně zapomněl?“ zeptala se v běhu s talířem k polévce, nabrala ji a ze setrvačnosti stačila rychle umýt první špinavý hrnec. Pak se otočila a muž plácl novinami o stůl.

Paní Křepelová udělala během pár minut tak vrchovatý hrnec smaženice, že ji dojídali i večer u televize.

„To je bolest!“ probudil se pan Křepela v jednu ráno. Nemohl se ani narovnat, pod pravým žebrem cítil tlak, který se pln bolesti šířil kamsi dolů. Nemohl se nadechnout, vstát, žena sáhla rychle po brýlích a vytočila lékaře.

„Jaká zdravotní pojišťovna, co to melete, povídám, že mi manžel umírá, koukejte prosím přijet co nejdříve!“ vzlykala do telefonu při volání první pomoci.
Pan Křepela sténal, až v bolestech udělal nehty do prostěradla několik děr. Přesto neustále vyčítavě pokřikoval na ženu, že doktora volat nemá. „Co pořád blbneš se záchrankou, dvacet let jsem u doktora nebyl a ani teď nepotřebuju!“

Asi po půl hodině zaštěkal venku pes a kdosi zazvonil na zvonek u vrat.

„Lež, ani se nehni,“ zašeptala psychadelicky žena, hodila na sebe bundu a šla otevřít.

„Vyhoď ho ven,“ zasténal pan Křepela – jenomže to už byl v pokoji úplně sám. Hodiny tikaly hlasitěji, než-li obvykle. Pana Křepely se zmocnila úzkost. Slyšel své vlastní srdce, jak bije do žeber, jakoby chtělo opustit tělo. Bolest pod žebry náhle ustoupila a pan Křepela se roztřásl zimou. Sáhl na židli po černém svetru, nasoukal se do něj a posadil se na pelest. Pak už jen uslyšel, jak za jeho zády někdo otevřel dveře.

„Kriste! On už se připravil..“ vykřikla žena, sotva spatřila muže u lampy na nočním stolku zahaleného do čehosi černého. „Pane doktore, dělejte něco!“

Lékař jen pozdravil, automaticky si nasadil na uši sluchátka a pobídl pana Křepelu, ať se svlékne, že by se na něj rád podíval.

Pacient bez odporu sundal svetr a tiše zahudroval: „Histerka, že ji posloucháte, nic mi není.“

„Pane doktore, to není pravda, ještě před půl hodinou kňučel jak ta naše Ťapina,“ vzlykala žena.

„Dech dobrý, srdce dobrý, lehněte si prosím na záda,“ doktor s neurčitým výrazem diktoval úkony, jakoby je četl z nějakého neviditelného recepisu.

„Tak, to bychom měli, co jste měl k večeři?“

„Smaženici z hub a čaj,“ zachroptěl pan Křepela.

„Smaženici, hm.. Vypadá to na špatný žlučník, měl jste už někdy takové bolesti? Míváte poslední dobou těžko od žaludku?“ Vyptával se nadále lékař. Zatímco pan Křepela odpovídal ne, paní Křepelová byla opačného názoru. Oba se neustále překřikovali, až se z ničeho nic dal lékař do smíchu.

„Čemu se smějete?“ Zmlkl pan Křepela..

„Ale nic, směji se jen tomu, jak neustále zabejčeně věříte tomu, že Vám nic není. Chlape, ruku na hruď, už Vám není dvacet. Podívejte se na ty mouchy, jak na Vás sedají..vy už tu dlouho nebudete.“ Zvážněl lékař.

„Jedeš, prostě se potím,“ odehnal z peřiny dvě mouchy pan Křepela a hned nezapomněl lékaři převyprávět historku o svém kamarádu gynekologovi, který žije sám a tak, nemajíce ženy, v práci trpí jako raněné psisko. Myslel si, že lékařskými anekdnotami doktora potěší. Ten se však chvíli smál a pak pln únavy pravil: „Dám Vám teď injekci, měla by Vám pomoci a zítra v jednu se stavte za mnou na poliklinice.“

Sotva lékař odešel, pan Křepela se ženě zapřísáhl, že do nemocnice nevkročí jinak,než-li nohama napřed. A tak musela druhý den do nemocnice sama.

Recept proti příštímu žlučníkovému záchvatu zněl jasně: „žádné tučné, smažené, česnek a pálivé koření, poslední lehké jídlo v šest večer.“

Vzhledem k tomu, že se pan Křepela těch much – i když to nepřiznal – obával, jedl pilně ta všechna zdravá jídla ještě následujících šest let. Poté se do nemocnice dostal rovnou na operační sál – se svým dalším žlučníkovým záchvatem.

Blinkry

„Klidně se s Tebou vsadím, že po deseti Birellech nic nenadejcháš.“

„Řídím já, takže první dotaz frajere. Co mi dáš, když nás chytnou a nadejchám?“
Vincek pokrčil roztržitě rameny.

„Klid Vincku, ty Tvoje keci mě sice někdy pěkně serou, ale mám Tě rád a nějakej ten Birell s Tebou dám,“ rozesmál se přátelsky Milan.

V hospodě U bílého jelena nebylo přes kouř vidět. Na stěnách visely stovky pivních tácků za plexisklem, které bylo myté jen do výše vztyčených paží hostinského. Kam od země nedosáhl, tam začínala šmouha a nánosy mastných usazenin.

Hospodského Peška proslavil jeho neobvyklý sluch, byl takzvaně citlivý na slovíčko. Seděl celek pokrčen v rohu místnosti a moc se nehýbal – vypadal, že spí. On však nespal, ale číhal jako kuna! Jakmile kupříkladu uslyšel takovýto hovor: „Kamaráde, to když mi bylo osmnáct, to jsem do sebe kopnul čtyři zelený a nic mi po nich nebylo,“ už Pešek nalil čtyři zelený a donesl je mluvkovi.Proto musel Milan nakonec skutečně těch deset Birellů vypít, když už tak o nich Vincek pěkně začal. V hospodě U bílého jelena se proto mezi štamgasty nevedla zásadně řeč o nápojích do chvíle, kdy si dotyčný nepotřeboval objednat. Jakmile se nový host ohradil, že nezaplatí, co si neobjednal, stačilo, aby se hospodský podíval kolem a už tu stála řada silných dobrovolníků. Potížista nakonec nezaplatil pouze svoji útratu, ale také pokutu – deci velkého myslivce, patrona bílého jelena.

O půl jedné vzal Milan Vincka na záda a odvlékl jej do své felície zaparkované nedbale před pohostinstvím.

„Milane, má to tam Pešek dobrý, viíď?“ kokrhal Vincek, zatímco už Milan sundal páku z volantu a nervózně nastartoval. Patnáct let stará felície neměla známky škrábnutí, jediné, čím se přiblížila kvalitě od svých zdevastovaných vrstevnic, byly blinkry. Svítily stále a bez bliknutí – pokud chtěl řidič odbočit, musel přerušovat světla svým vlastním přičiněním. Po roce trvání závady získal Milan v prstech cvik, příslušnou pákou u volantu pohyboval nahoru a dolů s neuvěřitelným citem, díky nemuž dosáhl v celku věrohodného blikání.

„Mi, Milane, jeď doprava, nezapomeň, že jedeš nejdřív k nám,“ ozývalo se odkudsi zezadu, zatímco do skel a do kapoty začal bubnovat první déšť. Silnice se leskla a po pár minutách déšť přidal na síle. Milan odbočil z hlavní směrem do motolského vrchu. V té chvíli kde se vzal, tu se rozezněl maják policejní hlídky.

„Dobrý den, pane řidiči, kontrola dokladů,“ prohnul se autoritativně v zádech mladý obtloustlý muž v zeleném.“

„Tady máš moje,“ stáhl Vincek pomalu okénko a podal policistovi prázdný obal od sušenek.

„Milan hledal po kapsách a jakoby omylem vyndal z portmonky od dokladů nejdříve fotografii sousedovic psa s roztržitým: „Můj pes, promiňte.“

Toto zdánlivě malicherné gesto Milana několikrát zachránilo od placení. Během své dlouholeté řidičské praxe odpozoroval, že většina policistů má ke psům blízký vztah. Často tímto svým trikem uvolnil napětí a převedl řeč na chovatelské téma.

Policista si však psa nevšiml plně zaujat Vinckovou hlavou, která vzlykala v okénku, že nechce do vězení. Vincek prosil za odpuštění i samotného řidiče, kterého podle svých slov donutil k opilství.

„Pane řidiči, požil jste před jízdou alkohol?“ Přikročil k autu druhý muž v zelené uniformě.

„Ne, nepožil,“ zrudl Milan.

„A jste ochoten se podrobit dechové zkoušce?“ navázal řeč první příslušník, zatímco Milan zarval dlaní Vinckovu hlavu dovnitř.

Milan zafuněl do přístroje a následně si oddechl. Přístroj byl natolik zmatek deseti Birelly, že nenaměřil vůbec nic. Oba příslušníky klepali nástrojem přiznání jako rtuťovým teploměrem, ten se však odmítal probrat tak silně, až to uvnitř bouchlo a ona už nevylezla ven

„Víte pane řidiči, proč jsme Vás zastavili?“ Pokračoval už poněkud mimoděk policista dávaje alkoholtester do pouzdra, zatímco se z Milanova auta ozývalo spokojené chrápání.

„Předpokládám, že děláte namátkovou kontrolu nebo tak něco,“ usmál se Milan.

„Zaujali nás pane ty Vaše blinkry. Víte Vy vůbec o tom, že Vám blikají poněkud pomaleji, než-li je obvyklé,“ vyzvídal pozorný policista procházeje se po rantlu střechy dvěma prsty.

„A víte, že je to možný?“ Div, že nevyskočil do výšky Milan. „Jakmile je venku vlho, ty blinkry se prostě zpomalí. Už jsem s tím byl v servisu, chlap se mi tam v tom chvíli vrtal, prej, už to bude dobrý a sami vidíte. Ten den bylo totiž pěkně a tak jsem vyhodil dvě stovky zbytečně. Jsem rád, že mě na to upozorňujete, nemáte tušení, čím by to mohlo být?“ Nastolil Milan konečně téma a sledoval oba muže, jak se k celé věci postaví.

V té chvíli se tomu menšímu policistovi rozzářily oči a slezl prsty z auta: „Možná vím. Takové problémy s blinkry měly totiž staré tatrovky. Když auto zmoklo, jak byl teplý motor, v přerušovači se nakondenzovala voda a on pomalu přestal fungovat.

„Skutečně?“ nevěřícně na to Milan doufaje, že si ty blinkry nepůjdou společně vyzkoušet.

„Jak vám říkám, ten samý problém mívaly tatrovky. Zkuste splašit třeba někde z vrakoviště přerušovač a vyměnit ho. Rovnou Vám řeknu, že u tarovek takto blbnul každej a felície na tom dost možná nebudou o moc lépe.“

„Dobrý nápad,“ pochválil Milan policistu za jeho okamžitý plodný přístup k řešení technického problému.

„Milane, seš střevo, ani nevíš, co máš pod kapotou,“ otevřelo se opět okénko a v něm se ukázala Vinckova hlava.

„To bude dobrý, najdu si někde na internetu plánek a podívám se, co a jak je třeba kde povolit,“ na to Milan, „to zvládnu, děkuji.“

„Netraťe čas zbytečně, když nemusíte a otevřete kapotu, hned ho najdu,“ nenechal se ve své iniciativě přerušit odborný policejní znalec.

Milan zbledl, situace se mu pomalu vymykala z rukou v rozrušení ne a ne vymyslet způsob, jak policistu vyhnat od auta pryč.

„Víte, musím se Vám k něčemu přiznat, „zalhal podruhé Milan, „mám přetržené lanko od té páčky pod volantem a tu kapotu jen tak neotevřeme.

„Alé a co máte ještě utrženého?“ začal se celou věcí opět autoritativně zabývat příslušník.

„Jen to lanko, přiznám se Vám dobrovolně, stalo se mi to minulou neděli a neměl jsem čas, kdy bych to opravil. Znáte to, z práce do práce, rodina a pes..“ snažil se podruhé vytáhnout trumf psa Milan.

„No, tak děkujeme pane řidiči,“ pravil otráveně policista,řekněme, že až na některé maličkosti máte vše v pořádku.

Rozloučili se a od té doby Milan pokaždé, kdy vezme Birela do rukou, nezapomene odvyprávět tento příběh.

 

Džin

„Džinee, vylez ze své láhve!“ Co nejhlubším hlaserm četl tatínek pohádku o Džinovi.
„V lahvi to zahučelo a tu se z ní vysoukal duch, který pravil: Tady jsem můj pane, jsem Váš otrok, čím Vám mohu posloužit?“
„Hele, tati, kde se vzali duchové?“ skočila do řeči tatínkovi Zuzanka.
Tatínek se právě nadechoval, aby pokračoval..zastavil se a vydechl: “No duchové holka, takový duch přeci vyleze z každého člověka, který umře.“
„A kudy z něj vyleze?“ vyvalilo oči vystrašené dítě.
„Nevím,“ uvažoval rychle tatínek, „duch totiž není vidět a tak se nediv, že nevím, kudy pak vylézá ven.“
„To nevadí. Ten Džin tati, to musel být nějaký Vietnamec, viď?“
„Jak Tě to prosím Tě napadlo?“
„Myslím na toho malého pána od nás ze zeleniny, také se pořád vyptává: Pane, co si pšejete? K Vašim službám, udělám pro Vás, co si budete pšát.“
Tatínek se zamyslel, co má odpovědět v obavě, aby neřekl nějakou pitomost, na kterou se přijde Zuzanka doptat do průjezdu k tomu šikmookému chlapíkovi.
„Džin musel být Zuzanko úslužný člověk, ale jak vidíš, tady na tomto obrázku nemá šikmé oči,“ vymyslel bleskově vyhýbavou odpověď.
Dítě popadlo knihu a usoudilo, že skutečně Džinovy oči jsou rovné, tedy spíše kulaté.
„Tak to byl pan Vávra, který u nás seděl neustále vožralej před barákem. Měl tak rád tu flašku, že se v ní zabydlel i po smrti,“ zvídavě našla dalšího adepta na Džina Zuzanka.
Tatínek se rozesmál a pravil, že pan Vávra by to skutečně být mohl, avšak pak by musel také pracovat a být úslušný k lidem jako pan Vietnamec. Což nebyl.
Zuzanka uznala, že tatínek má jako vždy pravdu a rozhodla se, že přijde původu ducha Džina na kloub.
„Tondo, pověz, nevíš, co je se Zuzankou?“ Zatahala za rukáv v kuchyni tatínka maminka. „Dneska jsme byli u doktorky a prý se jí ptala na nějaké duchy. A najednou se tak nějak divně za každým otáčí.“
„Ale nic s ní není. Četl jsem jí o Džinovi a tak asi pátrá po nebožtíkách.“
„O čem jí to čteš?“ Vyhrkla maminka.
„Toho si nevšímej…ptala se mě, kde se vzal duch Džina. Co bys ji na to řekla ty chytrá? Apropo, je už dost velká.“
„Hele, moc to nepřeháněj, je jí teprve šest. Víš, kam mě dneska táhla, že se půjdeme projít? Na hřbitov.“
„Alespoň jste se prošli na vzduchu, toho si nevšímej,“ na to opět flegmatický otec.

Čas běžel, Zuzanka postupně přestala po důchách pátrat. Jednoho sobotního rána všal vstala a Fifík, její křeček, se nehýbal. Chtěla jej vzít do rukou a pojednou pocítila, že je tak nějak zvláštně chladný a stuhlý.
Běžela tedy do kuchyně a Fifíka podala mamince. „Mami, Fifíkovi je asi špatně?“
„Ukaž,“ převzala maminka stuhléko Fifíka a pohladila Zuzanku,“jdi k tatínkovi a já ho odnesu k panu doktorovi, jo?“
„Tak jo a můžu jít s Tebou?“
„Ne, to nemůžeš Zuzanko, neboj, nic to nebude,“ vyhrkla maminka a oddychla si, když dcera odešla probudit tátu. Pak si rychle obula boty a s mrtvým křečkem vyběhla před dům.
„Co teď s ním,“ pomyslela si, „je neděle a žádného stejného křečka nikde neseženu.“
Zatímco takto chodila s Fifíkem v kapse po sídlišti, tatínek pochopil, co se stalo. „Pamatuješ Zuzanko na Džina?“
„Myslíš toho ducha?“
„Jo, přesně toho. Včera, když jsem šel spát, jsem uviděl nad Fifíkovou klecí takové malé světýlko. Na chvíli se posadilo na klec a pak odpelášilo kapsi, jako ten Tvůj Fifík. Tak jsem si říkal, to je ale divný!“
„Ty myslíš, že Fifík umřel?“ Dovtípila se rychle Zuzanka.
„Podle mě se Zuzanko vydal jen na cestu, o které nikdo nic nevíme.“ Pokýval hlavou otec a Zuzanka v té chvíli usoudila, že se má Fifík opět dobře. Fifík totiž zdrhal vždycky tam, kde bylo něco k jídlu nebo kde by se mohl schovat a vyspat.
„A máš nějakou flašku?“ Zavzlykala Zuzanka.
„K čemu flašku?“
„Kdyby se chtěl Fifík vrátit, aby měl kam,“ snažilo se dítě zadržet pláč.
„Něco najdeme, pojď,“ popadl tatínek Zuzanku za ruku a na první lahev od piva dali společně nálepku „Fifík“.
Sotva zabušila maminka na dveře, Zuzanka jí přišla říci tu ubrečenou novinu. Maminka v rozpacích zapátrala v paměti, co bude muset odpovědět, až se dítě zeptá na toho chcíplého křečka, které má neustále v igeliťáku v kapse od bundy.

A tak nakonec, musela vyjít pravda najevo. Fifík byl zahrabán na dvorku před domem a Zuzanka spala několik týdnu se zelenou láhví od piva, pro případ, kdyby se vrátil.

Karel

“Slečno Třísková, hlídejte si prosím toho svého psa, rozhrabal mi na chodbě už několikrát muškáty!” Křičí důchodkyně Málková z 5. poschodí.

Lucie hledá klíče od bytu po kapsách a pokouší se celá překvapená, aby řeč nestála, alespoň něco odpovědět: “Paní Málková, s čím vy ještě nepřijdete. Vy jste tam u Vás na patře snad našeho psa viděla?”

“Kdo jiný by to byl? Narozdíl od Vás tu bydlím třicet let a nikdy se mi nic takového nestalo.”

“Co Vám na to mám říci paní Málková, buřty v květináči nepěstujete a naše Ťapina je čistě materialisticky založená fena. Upřímně řečeno, kdyby začala s pojídáním kořínků, moc by mě potěšila, ušetřili bychom alespoň za kuřecí prsa, hovězí zadní a za vepřovou šunku od kosti. Už ani tu nechce.”

“A kdo jinej by to asi tak mohl být?” Nedá se odbít Málková.

Lucie konečně nalézá klíče a při odemykání se přemýšlí, kdo by mohl mít zájem o takové proschlé kytky: “Podle mě ty Vaše kytky rozhrabala nějaký vožralá dvojnohá kuna, paní Málková.”

“To mi jako chcete namluvit, že u nás na patře chlastáme?” Rozčeřila se sousedka.

“To netvrdím, ale mě kytky nikdo nerozhrabává. Už po několikáté Vám opakuji, že k Vám do patra ani já ani naše trustá Ťapina nechodíme. A s tím chlastem..jsou Vánoce, na někoho to sedne a máte to.”

Paní Málková se nenechala přesvědčit, mávla rukou a během dalšího dne dokázala nalomit dvě partaje v somě, aby Lucii domluvily, ať se svého psa vodí po domě na vodítku, neboť jejich muškáty díky tomu nevychovanému tvorovi trpí. Dokonce i pan doktor Hroch, chovatel starého olisalého jezevčíka se snažil s Lucií tento nenadálý problem se psi v domě zkonzultovat a při této příležitosti velmi okatě naznačil, že jeho pes to určitě nebyl, že chodí se psem vždy na vodítku.

Lucie chtěla zprvu všem, kdo ji obvinili, koupit přírodopis, avšak nakonec se rozhodla pro levnější východisko. Neváhala a sestavila na papír okamžitě ze svých sousedů a sousedek vědecký tým, který měl exaktvním pozorováním dokázat, zda je tato nova teorie paní Málkové pravdivá či nikoli.

Sepsala následující vázvu, kterou nalepila na vchodové dveře:

“Drazí sousedé,
již tři lidé pojali podezření, že naše fena se díky své vlastní píli o kvalitu svého ducha stala vegetariánkou a za vaší nepřítomnosti vyjídá kořínky okrasných květin. Touto výzkou prosím pozorovatele, kteří ji při činu spatří, aby ji vyfotografovali a snímek mi předali, Prokáže-li se daná domněnka, půjde pravděpodobně o prvního psa na zemi, který v rámci své sebepíle duchovně prozřel a stal se vegetariánem. Slibuji, že poté vyjdeme Ťapině vstříc a místo kuřat, libového vepřového i hovězího bude dostábat celer, mrkev, ředkve a další zdravou kořenovou zeleninu. Nepodceňujte prosím tuto výzvu a exaktně pozorujte.¨
Za pozorovatelský tým Vám srdečně děkuji,
Lucie.”

Lucie kupodivu zjistila, že lidé v domě na její výzvu nereagují a kolem dveří obchází jakoby nic. Každé ráno byla chodba plna hlíny a v Lucii to vše vyvolávalo dojem,. jakoby někdo v těch květináčích něco zapomněl a po nocích to chodit tajně vyhledávat. Lucie tak nakonec vzala celou vědeckou činnost do svých rukou. Budík nařídila na pátou raní, popadla Ťapinu a se slovy “čichej” ji příiměla k průzkumu společných prostor domu. Ťapina zahořela a hbitě přitiskla čenich k zemi. Odborně s napruženým tělem jako struna sledovala čerstvé stopy vedoucí v korydoru nově rozhrabaných květin. Netrvalo dlouho a Lucie i pronásledovatelka zmizely v suterénu.

Suteréní místnost pod schody byla prázdná, po stranácj se leskly pouze dvoje staré těsné plechové dveře vedoucí ke sklepním kójím. Stopy v nejnižším z pater opisovaly neviditelné kruhy. Slova “čichej, čichej” přivedla Ťapinu do transu, třásla se nedočkavostí a začala krutě vrčet a štěkat. Tímto způsobem aktivovala jednu z pozorovatelek vědeckého týmu k halasnému nadzvednutí špehýrky.

Expedice skončila neúspěšně, zvíře, které dostalo tajné krycí jméno Karel, zvítězilo.

Lucie začala do suterénu nosit obětiny – mrkev, sýr, vodu, špek a pečivo. Zmizela vždy pouze kořenová zelenina a to mezi 22. a 24. hodinou.

Od chvíle, kdy byl Karel takto pravidelnbě zásobován, muškáty ponechal a věnoval se pouze denně čerstvým kouskům. V domě nastal klid a mír. Málková nenávistně Ťapinu přehlížela a ta se o ni naoplátku, kdykoli se střetly na schodišti, otřela celým svým kožichem.

V obavě o Karla sehnala Lucie dřevěnou bednu s padajícím víkem, do které nachystala nejrůznější ozkoušené potraviny, které noc co noc mizely z misky jako první. Chtěla Karla polapit a odnést ven – Karel však nebyl tak hloupý, jak Lucie předpokládala. Do pasti ani jednou
nazalezl.

Zato Málková, která bednu zakrátko objevila, byla zvídavější: “To je Vaše?” Hned na Lucii, která sousedku včas ubezpečila, ať si ničeho nevšímá, že bednu nachystala na odchyt zvěře hrabošivé – tedy na jezevčíka pana Hrocha. S gustem pak do bedny před sousedkou vpravila talířek s nakrájeným celerem, afrodisiakem, který jak známo mají psi nejraději.

“Vy myslíte,” zarazila se Málková, “že to dělá Džef pana doktora?”

“Nemyslím si nic, to vy jste označila psi za škůdce pokojových rostlin.”

“Pan doktor si narozdíl od Vás void Džefa na vodítku,” snažila se Málková o ústup.

“To já přeci vím, ale zamyslela jste se někdy na tím, proč musí vodit psa i v domě na vodítku? Nic jsem neřekla,” zamávala nad sebou Lucie dlaněmi, “nic jsem neřekla, ale přijde mi to přinejmenším pozoruhodné.”

Lucie časem zjistila, že ta bedna je navštěvovaná Málkovou častěji, než-li Karlem.

Po deseti dnech však Lucie zpozorovala, že pod domem kdosi vybudoval vydatnou noru. Vložila do ní tedy mrkev a nemohla dospat nedočkavostí, zda tam setrvá i do rána.

Mrkev nezmizela. Zato však zmizel Karel, denní pravidelný odběratel kořenové zeleniny. Ve skrýších zelenina bezděčně plesnivěla a nikdo na ni nechodil.

Lucie odklidila bednu i pokrmy a zasypala nory, které už nikdo neobnovil, pískem. Ostatně, zkuste několik dnů vkuse jíst pouze mrkev, celer a syrové brambory, také změníte pohostinství!

Klášter

Marian šel z konference o claudech pod světly lamp, které mu v těch houštinách vedoucích k hotelu připadaly jako malá slunce. Blátivé opadané listí mu čvachtalo pod nohama, víno jej slabě svádělo z cesty, pod každou svítilnou se zastavil, pohlédl do tmy a silně vydechl, jakoby byl už v cíli. Prožil příjemný den na konferenci o claudech. Hodinu co hodinu vystoupil dj přizvané firmy s fascinujícími marketingovými obrázky o světě budoucnosti a během svého vystoupení několikrát významně pravil: “Budujeme jedinečný cloud.” Marian si psal pečlivě poznámky, na závěr dne je prošel celé a povšiml si, že to bájné slovo, claud, ten oblak, který umí kdesi v internetu vše spočítat a má nekonečnou paměť, že tomu bájnému slovu claud vtiskl každý vystupující úplně jinou podobu. Souhrně řečeno, nikdo svým způsobem neví, oč jde, avšak všichni se chceme této polobožské myšlence nejlépe do roka přiblížit.

Marian šel z taněční zábavy, mety konference, u které pořadatel zapomněl na zásadní věc: tři sta mužů ona jedna žena, postarší vědecká pracovnice, paní v letech, která byla ráda, že vyšla schody k sálu. Taneční zábava se tedy proměnila na pozorování slečen z kapely a popíjení zdejší domácí slivovice. Kdosi vyslovil ono další slovo večera, klášter, jakýsi mladík ve žluté košili a modrém saku – hlavy včetně té Mariánovy se pootočily, aby posléze mohly rozvinout debatu o svém celoživotním zasvěcení výpočetní technice. Jediný Marian neřekl nic, zavřel oči, aby se mohl navrátit o deset let zpět.

Ačkoli Marian studoval techniku, večery trávil ve studentském rozhlase nad pořady o klášterech.

“To byly časy,” zafuněl do ticha nostalgicky páru, která záhy nakrátko vytvořila kolem lamp modravé kroužky.
Před těmi několika lety stanul tváří v tvář s mikrofonem v ruce zajímavému mladému muži z jezuitského řádu.

V kolika letech jste se Josefe rozhodl vstoupit do řádu?
Ve dvaceti letech, končil jsem přírodovědeckou fakultu v Brně.

Jednalo se o dlouholetý plán, či jste v jednu chvíli – jak se říká, vzplanul a šel z ničeho nic za Kristem?
Takto to u nás nechodí – vzplanete, ale do řádu jste přijat až po šesti letech denního pobytu s bratry v klášteře. Do té doby máte čas na rozjímání, zda se skutečně rozhodnete pro celoživotní zasvěcení. Dost velká část odchází, do řádu pak skutečně vstoupí jen zlomek těch, kteří – jak jste správně řekl, pouze vzplanuli.
Byl jsem zvláštní dítě, asi tak od sedmi jsem začal cítit, že má cesta povede ke klášteru, k modlitbám – této myšlence jsem se snažil vzdorovat po celou dobu svého dospívání. Proto jsem po gymnáziu nevstoupil ani do semináře, ale odešel do Brna za ornitologií. Předpokládám, že se mě budete ptát také na to, zda jsem měl dívku.

Měl jste dívku?
Jistě, v šestnácti jsem se zamiloval do spolužačky. Po zhruba čtyřech měsících, které byly moc krásné, jsem ucítil opět ono voláni. To už jsem věděl, že má se mnou Pán jiné plány. Rozchod bolel nás oba, má dívka vše naštěstí pochopila a dodnes máme mezi sebou krásné přátelství. Má pět dětí a občas mě pozvou k sobě na večeři.

A jak to máte s penězi, berete klasický plat, nebo hospodaříte jako jedna rodina společně?
U nás je tomu tak – pokud chci na limonádu, poprosím o nějakou korunu otce představeného.

Onen jezuitský klášter tenkrát Marian opouštěl naprosto rozpolcen. Vyprovodila jej ven skupina místních, pan Olek pracoval s panem Petrem v místním domě důchodců, Josef, se kterým jsem nahrál rozhovor, jezdil denně padesát kilometrů sloužit do domova pro děti trvale upoutané na lůžku. Budíček ve čtyři, pak modlitby a výuka, práce a večer opět modlitby a výuka.

Břink – činely vytrhly Mariana ze zamyšlení. Pak znovu břink a Marian zpozoroval, že právě narazil čelem do lampy. Tři návraty tam a zpět, nad sebou uzavřené nebe a kdesi blízko místo ke zdravému spánku.

Majitel Salónu psí krásy

Pan Pivrstein seděl opřen lokty v okně svého bytu a sledoval ruch ulice. Růže přepadlé přes zábradlí, které nikdo nestřídal a ony trhaly v onom letním odpoledni lidem šaty, jej fascinovaly.Bývalého majitele salónu psí krásy zaujmou totiž jakékoli předměty, které lze použít ke stříhání, tupírování, protrhávání a tak podobně.

‘To je dnes uz pátý buldok,druhá doga a čtvrtý chrt!’ Čárkoval si pan Pivrstein na kus papíru každého průchozího krátkosrstého psa, kterého zahlédl a leckdy po nevinném zvířeti z okna i něco hodil.Neměl rád kratkosrstá psí plemena,neboť právě móda krátkosrstých stála úspěšného majitele Salónu psí krásy živnost-takové psi lze vzít tak jedině žiletkou dohola, z pohledu odborníka na psí střih jsou-NEPOUŽITELNÍ!

‘Takovému čoklovi můžeš nasadit tak akorát čínskej chochol,’ procedil v zubech bývalý majitel psí střižny kdykoli, kdy přišla řec na příčinu konce jeho kariéry.

Živnost zmíněného bývalého podnikatele stávala ve Vlkově ulici čp.16 na pražském Žižkově. Velký štít s načechraným pudlem znaly nejvíce děti, které po plechovém zvířeti rády házely kameny. Dopad horniny způsobil lomoz, který následoval křik rozzuřeného psího holiče a když měly děti štestí,vzápětí i štěkot či dokonce úprk nedostříhaného psa. Mezi majitelkami psích kudrnáčů, chlupáčů a vlasáču byla střižna známa natolik, ze se sem sjíždely z různých částí naší pramáti vlasti.Až jednou,jednou se to stalo.

Salón psí krásy přijela navštívit až z Písku jakási paní Žofie Nademlejnská s vysokým vyzáblým mužem a s německým špicem. Onen bílý špic pojal k holiči takovou nedůvěru, že prskal už u vchodových dveří, ostříhat takové zvíře ve zdraví bylo takřka nemožné.

Partner, druh či kdoví paní Nademlejnské byl tichý člověk: ‘Úctivě zdravim,’ sejmul hned u vchodu klobouk a podal panu majiteli a současně i mistru Salónu psí krásy ruku.

Paní Nademlejnská byla stejná, jako ten naježený špic – sotva vstoupila, začala si pisklavým hlasem poroučet: ‘Vilibald není pane žádny obyčejný pes, má rodokmen šlechtice, několik předních medailí a…’ přerušila svou řeč paní, aby se nadechla,’…a nyní jej čeká turné na evropskou výstavu do Montpellier,slyšíte to dobře, Vilibald byl osobně pozván do Montpellier!’

‘K Vašim službám, mladá paní,’ uklonil se profesionálně k paní a poté i k Vilibaldovi pan Pivrstein. ‘Co pro Vás smím udělat?’

‘Ostříháte tady Vilibalda, řeknu Vám přesně také jak.’ Stejně strohým hlasem na to majitelka té uslintané nezřízenosti.

Nastalo velmi zdlouhavé vysvětlováni – mistr střihu měl řadu nápadů, avšak na na polemiky s paní Nademlejskou nebylo místo.

‘Nemohu slyšet, když tady Vilibaldík kňučí,’ rozlítostněně paní Nademlejnská zakončila svůj proslov, ‘Karle, můžeš prosím tady s panem..’

‘Pivrsteinem mladá paní,’ představil se krátce mistr a ukazovákem pohladil svůj knír.

Jakmile byl s jekotem Vilibald odveden a pan Pivrstein začal stříhat, zvíře se panu Karlovi vyškublo a stisklo v zubech velmi silně mistrovo zápěstí.

‘Což vy jej neudržíte?’ Obořil se mistr na vyvoleného Vilibaldova ochránce.

Ten se však roztřásl tak ustrašene, že nebylo ani slyšet ono jeho slabé ‘pro-mmiň-te.’

Mistr si omyl ránu pod kohoutkem a pak mocným hmatem uchopil Vilibalda pod krkem: ‘Takto se drží pes, pevně pane,’ zachraptěl opět s klidem při pohledu na zoufalého zákazníka.

Pan Karel uchopil levou rukou ony na všechny strany cvakajíci úzké čelisti pevně, přesně podle rad, pravou rukou zajistil krk. Zvíře se přestalo zmítat a holič konečně mohl ukázat, jakým je mistrem své profese. Nohy vystříhal až k bříšku, těsně nad zemí ponechal delší haluze, ocas, původně pravidelně huňatý, prostříhal a vykartáčoval s pečlivostí sobě vlastní. Vilibald přitisknut pevně k podložce se nebránil.

‘Vidíte, jaký z Vás má respekt,’ zazubil se pochvalně mistr na pana Karla. ‘Ještě jej vyfoukám a pak Vás poprosím, abyste mi jej obrátil na druhou stranu.’

Pan Karel držel psa zuby nehty, nic neříkal, častěji se díval z okna, nežli na výkonný stůl.

‘Otočte mi jej prosím,’ opakoval již po několikáté holič.

Pan Karel se stale díval sklivým pohledem z okna jako by byl zhypnotizován, neslyšel, dokud jej pan Pivrstein nepobídl rukou.

‘Jistě, promiňte, zamyslel jsem se,’ povolil svůj stisk ochránce stříhaného psa. Vilibald ani nemrkal.

‘Pane Karle, pusťte ho prosím úplně,’ poodstoupil holič.

‘Úplně? A co když uteče?’ rozhovořil se konečně pan Karel.

‘Ano,pusťte jej.’

Vilibald zůstal ležet bez hnutí, s očima vypoulenýma jako žába, namodralý mírně povysunutý jazyk se ani nezavlnil.

‘Člověče, vy jste ho normálně uškrtil!’ Otočil se pan Pivrstein neuvěřitelně na pana Karla, ten měl rovněž oči vypoulené a zdálo se, že k osudu toho ještě před malou chvílí nenáviděného zvířete má poměrně blízko.

‘Vi-vilibalde,’ opatrně strčil pan Karel ukazováčkem do psa v místech, kde byl již ostříhán. ‘Já já nechtěl,’ tiše na to. Poté pootočil hlavu doprava ke vstupním dveřím do ordinace, za kterými jej čekal – trest.

V té chvíli, co čert nechtěl, povolila klika.

‘Tak co se tu děje, že je tu najednou takové hrobové ticho!’ Paní Nademlejnská přišla panu Pivrsteinovi v té chvíli o dvě hlavy větší a širší a také silnější – mordijé!

A pan Karel – pan Karel ještě více zeslábl, vypouštěl z úst takové veliké bubliny a poklekl jako kajícník: ‘jseem vrah Žofinko, hrozivý vrah,’ špital, jako by se modlil.

‘Kde je Vilibald!’ zaburácela ta bytost a už i pan Pivrstein poklekl – ano, klečeli tam oba jako na trestné lavici.

‘Co to tu šaškujete, nerozuměli jste? Kde – je – Vilibald!’ Opět zahřmělo a do toho hromového hlasu se ozvalo až nadpřirozené zadunění plechu. Pak opět a opět, ta ohromná bytost začala ječet a vyběhla na ulici, kde řvala něco o harantech. Řinčení plechu ihned poté ustalo, navrátila se, chytila levou rukou za šíji pana Karla a pravou za vlasy mistra střihu.

‘Mrtev,Vilibald je mrtev,’ vzlykal pan Karel – pak se obrátil k místu činu a omdlel.

Vzápětí se otočil i pan Pivrstein, ustrnul – lehátko bylo prázdné. Paní Nademlejnská odhodila oba trestané a začala vyhazovat nepříčetne obsahy skříní, Vilibald nikde. Zatímco bezvlédné tělo pana Karla leželo na zemi, pan Pivrstein i rozběsnená chovatelka prohledali střižnu i čekárnu,Vilibalda nenalezli.

O týden později stály v policejnim zápise následující vypovědi svědků: ‘Já,obžalovaný Karel Nechvátal, uškrtil vlastníma rukama psa žalobkyně, paní Zofie Nademlejnské, majitelky mého – dnes již bývalého zaměstnavatele, Drogerie ZND, spol.s.r.o.’

Další výpověď: ‘Já,obžalovaný Josef Pivrstein, majitel Salónu psí krásy doznávam, že se celý čin odehrál na můj osobní příkaz, psa v plné výši uhradím, byť šlo v konečném důsledku o jev nevídaný,o jakési éterické rozplynutí těla oběti v místě mé vlastní ordinace.’

O záhadném zmizení psa psal přední pražský bulvár – dva novináři však nakonec označili majitele Salónu psí krásy za lupiče, následkem čehož seznam zákazníků vyhlášene střižny podstatně zeslábl.

Sotva se na celou záhadu ohledně zmizení psa pozapomnělo a majitel střižny se omluvil paní Nademlejnské a vyplatil bolestné třicet tisíc korun českých, vracel se jednoho podvečera domů, když tu na nedalekém Sladkovského náměstí zahlédl provaz a na něm Vilibalda. Opatrně se přiblížil, aby zloděje té vzácné pšíšery nevyplašil a už ho měl. Stál dva metry od drobného, asi osmdesátiletého chlapa. V šedém saku a klobouku vypadal ve svitu lamp mýticky. Mistr mu poklepal mu zezadu na rameno a neznámý muž se překvapeně otočil.

“Přejete si,” povídá.

“Přeji, rád bych se Vás zeptal, odkud mate toho psa?” Vypnul hruď majitel poškozené střižny.

Jenomže Vilibald začal vrčet natolik, že pan Pivrstein jen tak tak stačil uskočit jeho čelistem. Zvíře se zmítalo na provaze a vydávalo chraplavé zvuky.

“Od vnuka, našel ho na nádraží ty ničemo, to Tys ho tak zřídil!” zaduněl hlas toho nezmámého muže náměstím.

Pan Pivrstein ztratil bojovného ducha a vycítil, že bude lepší, pokud se omluví a vysvětlí neznámému, že se zřejmě spetl.

“Tak spetl??” Zaburácel ten hlas podruhé. Zvíře se položilo na záda a začalo vlezle a lítostivě kňučet, dokud jej nový majitel nesebral ze země. Zpola ostříhaný Vilibald vypadal skutečně zbědovaně.

“Sple-tl,” povídá pan Pivrstein a za hromů těch nejokázalejších nadávek zmizel, coby podezřelý z týrání zvěže, v ulicích.

Zprvu poškozená střižna se díky místnímu bulváru nakonec stala slavnou a pan Pivrstein zmíněnou historku o Vilibaldovi rád vyprávěl zákaznicím.

Nebýt filmů Marly a já s labradorským krátkosrstým retrívrem, nebýt komedie Čivava z Beverly hills, nebýt amerického snímku Turner a hooch s onou slavnou dogou a reklamy na seznamu s Krastíkem a hlavně dětí, kteří chtěly následkem toho same krátkosrsté druhy, fungovala by střižna pana Pivrsteina dodnes.

Pan Pivrstein dnes už jen sedává opřen lokty v okně svého bytu a sleduje ruch ulice. Zamiloval se totiž do růží, které dokáží lidem tak pěkně trhat šaty.

Kde je kočičí ráj

Míca ležela na zaprášeném prkně s ocasem volně svěšeným k zemi.

„Žiješ?“ Šťouhla opatrně do Míci Žofie.
„Už skoro ne,“ protáhla se líně Míca,“umírám hlady.“
„Ty a hlady?“ zachechtala se Žofie při pohledu na svou tlustou kočičí kamarádku. „Kdybys byla nebyla líná, vstala bys a šla bys lovit myši se mnou.“
„Jdi si sama,“ zamračila se Míca. Nato se však otočila a se sladkým úsměvem zaškemrala: „Až se budeš Žofinko vracet, chyť mi prosím také jednu myšku…“
Žofie si dala ťapky v bok, zakroutila jako obvykle hlavou a odešla. Psi Ben a Lump hlídali u dveří a sotva seskočila ze žebříku, vyběhli, aby ji se štěkotem zahnali pryč. Žofie byla mrštná – vyhoupla se na branku a zmizela v louce. Celá naježená si cestou k myší díře slibovala, že už žádnou další myš nikdy v životě té líné Míce nepřinese. Hořekování, nekořekování, co naplat, kočka Žofie byla prostě dobračka a tak stejně nakonec, sotva ulovila myš pro sebe, sedla opět k další díře, aby ulovila sousto i pro svou hladovou kamarádku.
Chýlilo se k večeru, tráva byla mokrá po celodenním dešti a na blízké cestě se zamodraly kaluže.
Jak tak Žofie seděla u té myší díry, zamyslela se: „Odkud vlastně ty myši lezou? Co když je tam dole, tam pod zemí myší a tedy i kočičí ráj? Kdybych se tak mohla prohrabat až k těm protičtyřnožcům! To by byla pohoda..nemusela bych celé dny paběrkovat u jedné malé myší dirky. „
Potom Žofie strčila do dírky tlapku až po bříško – díra pokračovala stále hlouběji a hlouběji a pak zahybala kamsi vpravo.
„Mohla bych poprosit Bena s Lumpem,“ pomyslela si,“ti dva pořád hrabou díry v louce a mohli by nám kočkám jistě pomoci. Na to si však vzpomněla, jak ji ještě téhož odpoledne se štěkotem honili po dvorku.
„Škoda, že pan Jaroušek nerozumí našemu mňoukání,“ povzdychla si Žofie. Potom si povšimla, že díra, u které sedí, byla původně celá zarostlá pavučinou a že tu tímto čeká zbytečně.
Vstala a vydala se po cestě k domovu.
V tom vyskočila a vymňoukla „Mám to!“ V jedné z kaluží, u které právě stála, se modralo nebe. „Vida, nebe tam dole u protičtyřnožců je také modré!“ neuvěřitelně hleděla do kaluže a snila o tom, jakým způsobem proskočí na druhou stranu. Měla totiž obavu, aby neproskočila a nespadla do nějaké čtyřnožčí díry – kdoví, jak to tam v tom kočičím ráji mají vlastně zařízené.
Smočila tedy nejdříve opatrně packu do kaluže a pak udělala „brrr“. Kočky totiž bytostně nenávidí vodu a dvojnásobně nesnáší, jsou-li mokré. Chtěla packu prostrčit skrz na skrz tou kaluží k protičtyřnožcům, zachytit se okraje a opatrně, opatrně se pak provléci na ten druhý svět. Namočila tedy packu podruhé a celá zamračená hmatala po dně té tajemné díry. Kaluž byla hlubší a hlubší. Natahovala se, natahovala a nahmatávala jen bláto a drobné kamínky. Po chvíli drobných krůčků nestačila. Vrátila se tedy zpět na souš a usoudila, že bude lepší, pokud dojde pro Mícu a ta ji bude pevně držet za ocas.
Sotva doskákala k chalupě, přistihla Mícu, jak dopíjí mléko od pana Jarouška. „Míco, tys mi nenechala ani kapku!“ dala ruce v bok Žofie a zakabonila se.
„Stále jsi nešla Žofinko a tak jsem dostala hlad…zlobíš se na mě, viď?“ potichu na to zaraženě Míca.
„Ano, zlobím se na Tebe,“ zaprskala Žofie. „Za to se mnou ještě teď půjdeš do kočičího ráje.“
„Do kočičího r-ráje?“ Podivila se Míca.
„Ano, vypravíme se do míst, kde je myší jako blech v Benově kožichu.“
Ben se totiž neustále drbal.
„Tak to půjdu ráda,“ důvěřivě odsedla od misky Míca a vydala se za Žofií.
„Míco, povím Ti jedno tajemství, o kterém nikomu nesmíš říci.“
„Neřeknu to Žofie nikomu, jako bys mě neznala.“
„Tak to je Míco dobře. Napadlo Tě někdy, kde se ty všechny myši, které bydlí v dírách, z té země berou?“
„No, víš Žofie, jak jsem neustále unavená, už dlouho jsem u žádné díry vlastně neseděla.“
„No právě Míco a možná, že už nebudeš muset u žádné díry sedět nadosmrti.“
„A proč?“ Zavlnila hned se zájmem ocáskem Míca, „Ty mi budeš nosit každý den myšku?“
„Nebudu, protože už nebude třeba Míco. Pravděpodobně jsem objevila vchod do myšího ráje. Zatím si nejsem jistá, ale podle mě je to místo dole, tam pod námi. Tisíce myši tam chodí sem a tam a jenom některá, ta nejzvědavější občas proleze dírou na druhou stranu.“
„Ty jo, Žofie, ty jsi geniální! V tom kočičím ráji musí být krásně!“ vypravila ze sebe plna úžasu Míca a na to hned poskočila, „to si tak ležíš celý den na sluníčku, kolem Tebe pobíhá myš za myší a ty si jen natažením tlapky jednu z nich chytíš, najíš se a pak ležíš dál.“
„Je to docela možné, pojď, už jsme skoro tady.“ Pobídla věcně Mícu Žofie.
A tak po chvíli obě seděly u ohromné kaluže a přemýšleli, jak se budou vzájemně držet, aby nepropadly na druhou stranu.
„Žofie, Žofie, mohu to vyzkoušet jako první?“ zaškemrala při pomyšlení na ten kočičí ráj celá natěšená Míca.
„Zkus to, ale opatrně Míco, budu Tě držet za ocas.
„Jej, to je studené,“ prskla Míca, sotva se dotkla vody.“A jsem celá špinavá,“ zafňukala.
„Cesta do ráje není zadarmo,“ nedala se odradit Žofie, „chceš, abychom se prohodili?“
„Zatím ne, počkej, zkusím to ještě jednou. Utřela si suchou tapkou slzu Žofie.
„Pak s odporem vkročila první tlapkou do kaluže, potom smočila i tu druhou a hmatala, podobně, jako před tím Žofie, po dveřích těch modrých vrat do kočičího ráje.
„Je to tam stále hlubší a hlubší,“ podávala zprávy Míca,“cítím na dně něco mazlavého, nechci ani vědět, co tam ty myši mají.“
„Tak zkus Míco všechny čtyři ťapky, snad Tě za ten Tvůj ocas udržím,“ radila Žofie.
„Pojď sem tedy blíž Žofinko, ať mohu dál,“ nedala se odradit tou odpornou vodou Míca. „Heleď, tam dole běhají asi také kočky, už jednu vidím, je někde pode mnou.“ Podávala další zprávy Míca.
„Vždyť jsem Ti to říkala,“ na to potěšeně Žofie.
Když byla Míca v té kaluži po pás, Žofie stála držíce její ocas na samém břehu. Potom se prohodili, Míca držela Žofii a ta též obětavě capkala po dně kaluže v domnění, že tu kliku ke dveřím do kočičího ráje musí nalézt. Nakonec se obě, celé zadýchané, posadily v trávě. Byl večer a na hladině kaluže se objevily první hvězdy.
„Je mi zima Míco,“ klepala se Žofie.
„Mně také Žofinko,“ na to Míca. „A vidíš, tam dole mají také noc, jako my tady.
„Tam musí být Míco nádherně!“ Lehla si na hřbet Žofie.
„Myši tam lezou sem a tam, tam a sem..ááá…“ zívla Míca a obě, jako na tlesknutí usnuly.
Ráno se probudily, bylo už horko a ta kaluž byla ta tam. Místo ní ležela na cestě spousta bláta.
„Žofie, podívej, ta vrata zmizela!“ povídá Míca.
„No to snad není možný,“ neuvěřitelně hleděla v ta místa Žofie, „to určitě ty myši – viděly nás a ta vrata přes noc zadělaly.“
„Asi jo Míco, slyšela jsi v noci něco?“
„Slyšela jsem takový podivný šustot, ale byla jsem tak unavená, že jsem ani nezvedla víčka z očí,“ přiznala se Míca.
„To je škoda Míco,“ posmutněla Žofie, „to já jsem neslyšela vůbec nic.
„Bez práce nejsou koláče,“ zašpitlo si pod mraky tiše sluníčko a pak se smálo a smálo na ty dvě kočky celý den, dokud obě neuschnuly.

Pohádka o půlměsíci

Pan Jaroušek byl už starý. Bydlel v malé chaloupce u lesa na samotě, k sousedům to měl přes kopec a protože špatně chodil, vydával se za nimi jen zřídka. Chaloupku se dvorem, několika slípkami a kozou Maruškou hlídali dva psi – Ben a Lump. O spíž a stodolu pana Jarouška pečovaly dvě kočky, Míca a Žofie.

Jak už to tak bývá, psi honili kočky a šili na ně ty nejrůznější pikle.

Jednou tak Ben Lumpovi pod noční oblohou povídá: „Podívej, nepřijde Ti ten měsíc o něco menší, než-li včera? Za to určitě mohou ty dvě kočky. Včera v noci jsem viděl Žofii, jak leze na střechu a za chvilku hup – a už vedle ní byla i Míca. Sedly si za komín a vyskakovaly do výšky a snažily se jisto jistě ten náš měsíc zprovodit ze světa. Byl jsem potichu a sledoval, jak to dopadne. Povídám si – chytnu je zlodějky při činu, ať se pak nevykrucují – ostatně znáš kočky sám, jak se umí omamně lísat a tulit – dokud je nechytíš pod krkem a nevyprášíš.“

„Haf,“ povídá celek z té nenadálé události zasmušilý Lump, „s tím měsícem máš pravdu! Byl o něco větši… Žofie šplhává tady po tom prkně opřeném o chalupu na strom a kam dál, to nevím. Míca zase ráda leze k oknu do květin našeho pana Jarouška, škrábe na sklo a když nikdo neotvírá, chytí se drábky parapetu, celá navstekaná zavřeští a na to se rozplyne kdesi na zahradě. Škoda, že tak špatně vidím…souhlasím s Tebou Bene, něco budou mít za lubem. Večer si na ně počíháme,“ přimhouřil oči Lump – jako pokaždé, když jde o důležitou věc.

„To by tak bylo, aby si ty dvě dělaly, co se jim líbí,“ naježil kožich Ben a posadil se důležitě do pozoru. Na to se oba dohodli, že se následující den prospí pěkně ve stínu , aby byli čerství na nadcházející detektivní noc.

Sotva se měsíc vyhoupl čerstvě po západu slunce nad obzor, oba užasli. Chyběl ho další kus.
„No to by tak bylo, aby nám každý večer někdo ukrajoval z našeho půlměsíce. Kdo by potom celému kraji v noci svítil!“ Zavrčel Lump, když shledal, že měl Ben pravdu a pak tiše, že nebyl skoro slyšet, pokračoval: „ano, někdo chodí každou noc ukrajovat měsíc, zatímco my dva spíme.“

Nejdříve se ze stodoly vytratila Míca. Dvěma skoky se neslyšitelně vyhoupla k oknu, za kterým se ještě svítilo. Pan Jaroušek seděl v křesle a dřímal. Míca třikrát zaškrábala a když viděla, že neotevře, zaprskala, zamňoukala a jala se odběhnout kamsi za chalupu. U zdi však čekal rozježený Ben a hrozivě štěkal: „Haf, haf, ty zlodějko, koukej zůstat doma, nebo Tě vypráším!“ Míca se ohlédla a neslyšnými několika skoky zmizela kdesi ve větvích. Ben si tedy lehnul pod strom a hlídal, aby nemohla dolů.

Jako druhá slezla z půdy Žofie. Nečekala však, že pod žebříčkem tiše číhá Lump. Už už, že by se dostala dolů, Lump se naježil a zahnal Žofii zpět na půdu. „Haf, haf, já Ti dám měsíc, doma budeš“ zaštěkal skopojeně a hlídal dál.

Oba psi střežili bedlivě obě místa s nastraženýma ušima – avšak po půlnoci, po půlnoci se jim začaly klížit oči a tak se poránu Lump probudil pod prázdným stromem a Ben celý polámaný pod žebříkem.

Další noc vyšel měsíc opět menší, celý zesláblý a svítil o poznání méně, než-li včera. „Zlodějky zlodějský, haf, půjde-li to takto dál, budeme tu každou noc potmě a lišky rozkradou panu Jarouškovi všechny slepice,“ zavrčel při pohledu na oblohu nespokojeně Lump.

Je tma a už toho moc nevymyslíme, pojďme spát – půl noci spi Ty, půl noci budu spát já„ podrbal se všecek ustaraný Ben. „Souhlasíš Lumpe?“

„Haf, souhlasím, jdi spát jako první,“ štěkl spokojeně Lump a šel hlídat k brance.

Pan Jaroušek mohl následujícího dne na psech oči nechat. Všema čtyřma nohama měřili dvůr zleva doprava, nahoru a dolů, pak cvičili běh a různé přemety, Ben si několikrát natloukl a Lump byl v podvečer mokrý a špinavý, že by z něj mohl bahno ždímat.

Sotva se setmělo, čekal už Ben u okna a jsa přikryt nenápadně dekou předstíral, že spí. Plánoval, že chytí Mícu za ocas a do rána, do rána ji bude za ten ocas pevně držet a nepustí. Změřil si, že dosáhne při stoji na zadních až mezi květináče u okna. Míca neměla úniku.

Lump už nečíhal pod žebříkem od půdy, ale kousek opodál. Ponechá Žofii nejprve slézt, aby to měla k žebříku až na několik skoků – pak mrštně skočí k žebříku, aby zablokoval Žofii cestu nahoru – ta určitě na moment stuhne úlekem, toho Lump využije a rychle svým tlustým zadkem zacpe vchod do kůlny. Pak zlodějku čapne za ocas a už jej bude mít v zubech – nepustí, nepustí jej za nic na světě až do úsvitu!

Čekali a kočky nikde. Čekali déle a tentokrát první uslyšel drápky na žebříku od Žofie Lump. Po nedávném přepadení slézala pozorně. V půlce žebříku se zastavila, jako by tušila, že něco není v pořádku. Pak po polštářcích naprosto neslyšně slézala a slézala…Lump se přikrčil a jak to tak psi dělávají, když se na něco soustředí, jenomže nerad zavrtěl ocasem. Ocas zašustil a Žofie ze žebříku mocným skokem Lumpa přeskočila a byla venku. Běžel za ní po zahradě, dokud nepřeskočila zadní branku a nezmizela kdesi v polích.

Ben nedopadl o nic lépe. Mazaná Míca nešla tentokrát k oknu zprava, jako obvykle, ale zleva – spala asi se slepicema v kurníku, kdo ví. Sotva uzřela svého pronásledovatele, jak číhá za rohem, lišácky po jabloni vylezla na střechu a aby toho nebylo málo, posadila se na komín a zamňoukala: „Mňou, copak děláš Bene pod štítem a ty druhej upocenej na zahradě?“

Oba psi svěsili uši a naštvaně zalezli každý do své boudy. Do rána ani jeden z nich samou zlobou nemohl usnout a když se jim to k ránu podařilo, zdálo se jim o obou zlodějkách, jak je honí po půdách a po dvorku a ony jak už nemohou, nemohou…už už..a do toho:

„Bene, Lumpe, kde pak jste?“ Pan Jaroušek se udiveně rozhlížel po obou ospalcích, kteří jej ráno ani nepřišli přivítat.

Ben s Lumpem kuli na obě kočky pikle každou noc a ty dvě se jak hadi pokaždé vytratily. Měsíc ubýval a ubýval a oni už byli bezradní.

„Lumpe, nedá se svítit, tedy haf, ještě dá, ale za chvíli se nebude dát svítit, musíme něco vymyslet. Co kdybychom se naučili šplhat po žebříku?“

„Po žebříku? Co jsi se dočista pomátl Bene, to přeci nejde!“ Bázlivě na to Lump.

„Ale jde, odhodlaně na to Ben. Musíme to jen nacvičit, snad si nemyslíš, že jsme horší než-li nějaké dvě hloupé kočky, haf?“

„To ne, se ví, že nejsme horší, ale nemáme narozdíl od koček ostré drápky,“ zapochyboval Ben.

„Ale máme ostré zuby, haf, haf,“ nedal se přesvědčit Lump.

V podvečer se sešli opět pod žebříkem a Lump, který si vše vymyslel, lezl jako první. Těžké tělo se kymácelo na tlapách a co krok se propadlo skrze šprycle dolů. Po každém nezdaru se Lump bacil do čumáku a zakňoural, „kňůů“ ale nakonec, nakonec se mu to podařilo! Byl na půdě!

Ben, který zpočátku vzdoroval, byl šikovnější. Na každý nový špryclík se posadil, uklidnil se, pak se opět postavil na zadní a popolezl o krok výše. Podařilo se to! Oba skončili na půdě!

„A teď Bene,“ přikázal ihned Lump, „musíme najít ten měsíc a umístit jeho kousky zpátky na oblohu. Někam je sem určitě zlodějky ukryli, schází se tu každou noc – na stromech nic není, vše musí být zde.“

„Haf, jdeme..“ tiše na to Lump. Jenomže té noci už měsíc nevyšel vůbec a na půdě se rozprostřela naprostá tma. Neviděli ani na krok a tak museli pouze čichat.

„Ja voní Bene měsíc.“ Ozval se zoufale odkudsi Lump.

„Pse, nevím, tolikrát jsem k němu čichal, ale nikdy mi nepřišlo, že by měl nějaký pach.“

„Má to logiku, že není cítit, představ si, že by voněl jako klobáska a nebo jako vařená vepřová kolínka – to bychom jen slintali a měli stále hlad.“ Přistoupil k celé věci vědecky Lump a pak navrhl: „Co se dá dělat. Tak alespoň hodně šusti ocasem, ať oba víme, kde už jsme asi tak hledali.“

„Souhlas, moje řeč. Budu ocasem zametat jako s kočkou v zubech,“ zazubil se Ben, „ a ty s ním také hodně hýbej.“

A tak šustili a šustili, dokud se nad krajinu nevzneslo slunce a nenastal čas z půdy slézl. Jenomže cestu dolů ze žebříku už nenacvičovali.

„To je průser Bene, nejde mi to, zkus to ty,“ zabědoval Lump.

„No jó, nejde to!“ zabědoval Ben, sotva to také vyzkoušel.

V tom se ozvaly dveře od domku a z nich pan Jaroušek: „Bene, Lumpe, hergot, kde jste?“

„Haf, kňů,“ zakňoural Ben.

Pan Jaroušek vylezl po žebříku a rozesmál se: „ Kluci, jak jste se sem dostali? Pojďte, snesu vás..“

„Haf, povídá pak Ben Lumpovi, jen co sešli dolů. Měsíc nemáme a jsme teď pro smích.“

„Kňů!“ zalezl do boudy poníženě a smutně Lump.

O co však bylo jejich překvapení větší, když se už v podvečer objevil na obloze první kus měsíce a další noc další a další.

„Bojej se nás zlodějky, tak jej tam postupně zase vracejí.“ Zavrtěl spokojeně ocasem Lump.

„Protože vědí, že ani půda je přes náma neochrání,“ přitakal Ben se spokojeně vztyčenou hlavou k nočnímu rozkvetlému nebi.

 

 

Vocas

V jednom zapadlém městě žil muž, který šel domů z jedné zapadlé práce uprostřed tohoto města plného zapadlých lidí do davu a do světel pouličních osvětlení. Žmoulal v ruce mobilní telefon – nechtěl nikomu volat – převracel jej v prstech prostě ze zvyku, aby něco mohl držet. Většina pouličnich krámků byla toho večera ještě otevřená a poloprázdná. Rád sledoval přes výlohy prodavačky, jak chodí sem a tam, gestikulují jedna s druhou, prodavače, kteří si čtou noviny a nebo inkasují některého ze zákazníků. Muž se podíval na hodinky a zjistil, že je už za pět minut sedm. V té chvíli mu zavybroval v pravé ruce mobilní telefon. Muž se zadíval na jméno a jeho obličej se rozzářil. Volá Ondřej, kterému na škole všichni neřekli jinak, než-li hardwerář. Ondřej byl už v období svého studia realizátorem řady vynálezů. Lednici Gorenje, kterou čerstvě rodiče přivezli z prodejny, vymontoval během víkendu zdroj a ten nahradil vlastním, trojfázovým. Otec se po návratu z chaty divil, proč kabel od cirgulárky vede čerstvou dirkou v okenním rámu právě do kuchyně. Mladý budoucí inženýr už i v této chvíli, kdy první česká trojfázová lednice přišla tímto okamžitě o záruku a kdy si oba rodiče rvali vlasy, už i v této chvíli přemýšlel nad inovací svého nového stroje. Během několika dnů postavil pod vlastním psacím stolem ohromný transformátor a měnič, který by mu i ČEZ v té době záviděl. Tímto počal lednici napájet z pokoje a tak mohl otec spokojeně řezat na své cirguli, zatímco lednice paralelně chrochtala na své trojfázy a úspěšně chladila máslo.
Muž zvedl telefon a pravil: „Ahoj Ondřeji, jsi to ty?“
„A kdo by Ti jiný volal ode mě z mobila.“ Podivil se Ondřej a na to se ihned odmlčel.
„Ptám se jen tak, jak se máš, už jsme se dlouho neviděli.“
„Heleď, Milane,“ šel ihned Ondřej k věci, „tak jsem si tuhle říkal, že bych si nechal přidělat vocas. Co si o tom myslíš?“
Muž se zamyslel a byl ohromen dalším z vynálezů svého bývalého spolužáka. Kdyby bývalo nešlo o Ondřeje, o kterém byl bytostně přesvědčen, že jednou dostane Nobelovu cenu za vynález léku na Bílou nemoc, zasmál by se..ale Ondřej, Ondřej si nikdy nedělá legraci. Ondřej totiž věci realizuje.
„A tak, Ondřeji, dost si mě překvapil, co Tě rozhoupalo k takovémuto rozhodnutí?“ Probral se po chvíli, kdy v telefonu uslyšel už podruhé krátké „co?“ „Co ty na to?“
„Ještě, abych to doplnil.“ tajemně po technicku pokračoval v telefonu Ondřej, „přemýšlím nad tím už dlouho, hele,“ a v půli věty hned ožil, „nechal bych si jej udělat u docenta Šnotka. Volám Ti, abych se se s Tebou poradil, co si o tom myslíš?“
Nastalo opět ticho a muž tak ihned seznal, že vynálezce čeká.
„Myslíš Ondřeji docenta Šnotka z kybernetiky?“
„A znáš snad nějakýho jinýho?“ Zvýšil hlas Ondřej.
„Ne, jen se ptám. Už jsi se Šnotkem o tom svém nápadu prosím Tě mluvil? Divím se totiž, že sis vybral právě jeho. Je to už starší pán, technik, výpočetní technik k tomu a ty na něj chceš vybruslit s vocasem.“ Se zájmem se místo odpovědi optal muž.
„Ne, nemluvil jsem s ním ještě o tom. Půjdu za ním v pondělí. To bude čumet, co?“ Zasmál se opět po technicku ve sluchátku Ondřej a místo tečky nezapomněl na. „Co?“
„Co. Je dobře, že jej překvapíš s takovým nápadem v pondělí, to bude odpočatý po víkendu, připravený na nové vynálezy..znáš ho, jak má na všechno rád klid.“ Začal žít novým nápadem svého kolegy muž.
„Že jo.“ Rozesmál se opět Ondřej. „Jen aby se o tom pak nebavil s Mejlou.“
„S Mejlou? Proč by se o Tobě nesměl bavil Šnotek s Mejlou?“ Udiveně na to muž.
„Protože Mejla ví, že jsem v tom .. no v klubu, víš co myslím. Co vím, ty máš už nějakou zkušenost s vocasem, co je k tomu třeba?“ Vyzvídal dále Ondřej.
„Já? Vlastně jo, pochopitelně, mám vocas. Podídej, Ondřeji, nějak se v těch Tvých myšlenkách ztrácím. Mejla – pokud je tedy po těch letech ještě má – má dva psi. Tedy k předmětu Tvé proměny bude mít jistě větší empatie, než-li Šnotek.“
„Tím klubem, jak jsi jistě poznal, jsem měl na mysli hárdwerářký klub HFU, pamatuješ?“ Opět odskočil Ondřej. “Co je prosím Tě k tomu vocasu třeba?“
„Heleď, Ondro, tedy k věci. Jaký další vocas si tedy zamýšlíš přidělat. Takovou tu oháňku jako pejsek, nebo nějakej dlouhej, jako má třeba kočka a nebo Ti stačí nějakej nenápadnej, jakej má třeba králíček.“ Snažil se dostat k věci muž.
„Králíček? Myslíš tím snad pana asistenta Zajíčka, z radia, že jo?“ Ozvalo se ze sluchátka.
„Tak třeba od zajíčka, to je jedno“.
„To není Milane jedno, žádný králíček na fakultě nepracuje. A kolik se to Phd může dělat let? A jak je to s placením za školu, to potřebuju vědět, chápeš?“ Konečně usměrnil své předešlé dotazy Ondřej.
„Kurnik,“ vzpamatoval se rychle muž, „má na mysli vocas za jménem, snad se neurazil, že s ním mluvím jako s bláznem.“
Muž odpovídal pokorně, že postgraduální studium je na tři až sedm let, že musí podat přihlášku a tak. Ondřej se dozvěděl, co potřeboval a slíbil, že v pondělí večer zavolá, jak pochodil.
Sotva zavěsil, muž opět v ruce držel mobilní telefon a připadal si jako jelen. Nebo jako vejr. Čuměl prostě jako vrána sám nad sebou a zamýšlel se nad různou faunou, ve kterou se člověk tak nějak na chvíli promění, pokud jej znenadání překvapí nenadálý telefonát.

Co když to řeknu

V laboratoři je zhasnuto. Pečlivě uklizený stůl s umytým hrnkem na kávu, nad stolem se v okně rýsuje silueta květiny. Pan Matulka sedí na židli sám s očima upřenýma na polici, ve které leží v Petriho misce šupiny několika zlatých plátků.

“A je to tady,” zašeptá spokojeně pan Matulka a nespouští z baňky zrak. Ruce má čerstvě umyté a sloupává v klíně z nehtů zbytky sloučenin, které se mu nalepily na ruce během posledního pokusu.

Když byl pan Matulka ještě kluk, chodil s tátou k Otavě a tam spolu rýžovali zlato. Kuželová půl metru široká rýžovací pánev byla těžká, že ji mohl sotva obejmout. Bílého tesáka a Volání divočiny Jacka Londona znal nazpamět. Když tehdy našel svůj první oblázek se zlatou žilou, táta mu vysvětlil, jak vzniká zlatý písek na Klondiku. Kámen zvětrá, rozsype se a písek voda odnese do řeky – povídal to tak tajemně, že se Milanovi zdálo, že se mu rozsýpá právě v rukách. Od té doby toužil po zlatě ještě víc.

“Mám to říci profesoru Hybakovi nebo ne? Řeknu-li mu to, nejsem si jist, zda se mnou bude chtít o těchto věcech bavit. Co si budeme povídat, ve své dlouholeté funkci musí sledovat granty, chod budovy a kdoví co ještě. Co by asi říkal, kdybych taklepal a řekl: “Vynalezl jsem zlato!” A navíc. Minulý týden se mě ptal, zda nechci na dovolenou, že se mu zdám příliš přepracovaný.”

Na střední škole měl pan Matulka nejraději hodiny chemie. Doma studoval přeměnu zlaté rudy na měď, stříbro, olovo či na antimon a na následné oddělení zlata z tohoto procesu.
Miloval příběhy alchymistů o tom, jak vynalézali izolaci kamene mudrců z moči, a pak objevili fosfor, nebo když chtěli arabští alchymisté odloučit z kapalin al kohl – tedy podstatu látky, objevili tak mimoděk destilaci alkoholu. Každý chtěl něco a přitom vynalezl mimoděk něco jiného. Ty příběhy studoval mladý vědec v době, kdy jeho spolužáci trávili čas s dívkami v parcích.

Se zlatou rudou potřebnou pro výrobu zlata měl už tehdy student Matulka problém – v jeho letech nemohl jen tak vycestovat, do starých dolů přístup neměl a tak vidina zisku této rudy k pokusům byla ta tam. Po studiu na VŠCHT, kde jej nikdo díky jeho podivínskému nadšení pro výrobu zlata neoslovoval Milane, ale Rudolfe, nastoupil na místo laboranta do zdejšího výzkumného ústavu surovin. Neoženil se, protože neměl čas, stal se vědcem, který žil vé své laboratoři.

“Ne, profesoru Hybakovi to říkat nebudu, stejně by mi neuvěřil. Jak s tím ale ven? Jak říci lidstvu, že již nemusí čekat, že již existuje způsob přeměny železa ve zlato? Vyřeší se tím množství problémů, kdy musel být z nouze tento drahý kov neustále nahrazován něčím jiným – medicína, technika, vesmír – všemu dá můj výrobní proces zelenou! Kyanidování rud a i ta elektrolytická afinace se stanou minulostí! Dojde ke konci drancování přírody a napouštění podzemních vod chemikáliemi pro kousek marnivého kovu.” Mnul si ruce pan Matulka a nespouštěl oči z Petriho misky.

“Asi o tom napíši článek do některého z impaktovaných časopisů, co třeba takový Chemical fundamental research, ne ne..lepší bude Annals for metalurgy..něco vymyslím. Ale co kolegové, kteří tu se mnou pracují? Nic o mém nočním snažení defacto neví, nezačnou mi závidět? A když článek odešlu, nezneužije jej někdo k vlastnímu sebeobohacení před tím, než-li bude vytištěn pro veřejnost?”
Ta myšlenka začala pana Matulku trápit. Vzpomněl se na jeden příběh z Egypta, o kterém četl. Ve starém Egyptě byly založeny první doly na zlato a také zde vznikaly první pokusy o jeho umělou výrobu. Muž, který se jmenoval Khaled, tehdy na faraónském dvoře předvedl misku, pomocí níž šlo potřásáním postupně oddělit zlato od nánosů. Za tento svůj vynález byl vyhoštěn ze své primitivní laboratoře prý proto, že zlato má božskou podstatu a ta není tak hloupá, aby ji bylo možno jen tak nějakou miskou vyloučit. Proto se traduje, že vynálezcem misky nebyl Khaled, ale jeho upovídaný kolega Ahmad, který měl větší vliv u dvora. Zda je příběh pravdivý nebo zda jde o jakousi báji, ani to ani ono dnes nikdo nepotvrdí. Co je však důležité, že se dostala užitečná miska na svět. A co je také podstatné, že už tehdy byli lidé tací, jací jsou i dnes. Raději každou novou myšlenku zadupou jen proto, že sami nedokáží přijít na něco lepšího.

Pan Matulka rozjímal dál: “Chci pracovat na svém místě a nechci, aby se nic měnilo. To je základ, co bych dělal doma? Ale bude to možné? Náš ústav jistě zabere nějaká tajná vládní jednotka a skončíme v rukou mocných. A navíc. Pokud lidem dám možnost vyrobit zlato ze železa, co se stane s bankami, s miliardáři a s mocnostmi, které mají své jmění proměněné v tento jediný nevyrobitelný kov? Nenastane válka? Neotřese tento objev světem, jako před lety vyzrazení výroby čínského hedvábí?”
Pan Matulka byl praktik. Dokud neznal odpověď, nejednal. Proto se rozhodl mlčet i kdyby toto mlčení trvalo navždy.

Týdny takto chodil ulicemi a nahlížel do výloh zlatnictví. Čekal na znamení, čekal na něco, co mu zodpoví jeho otázky a v zádech cítil neznámý pocit – jako by jej něco drželo za límec a to něco jím lomcovalo.

„Nic jsem neobjevil,“ volal ze spaní. V práci přišel kolegům zasmušilí – přičítali to tomu, že si nevybral už několik let dovolenou. Pokud dostal dovolenou nařízenu, zůstal v práci a ze své laboratoře nevycházel, rád odpočíval na svém pracovišti.

Jednou šel domů a potkal dědu s klukem. Nejdříve mu přišlo na mysl, že se tomu starému člověku udělalo asi nevolno, klekl si totiž před toho malého kluka na jedno koleno a cosi šeptal. Panu Matulkovi přišlo trapné se dívat tím směrem, ale přesto toto nenadálé chování starého člověka nepřestával sledovat. Pak si povšiml, že sundavá ze svého krku poměrně silný zlatý řetěz, na jehož konci byly zlaté hodinky. Dal je na krk klukovi – šlo patrně o dar, který se předával z otce na syna. O vzácný dar, který kdysy někdo dostal za chalupu, dobytek…těžko říci a proto s mnoha pověstmi koluje generacemi.

Pan Matulka si v té chvíli pomyslel…miliardář, který přijde o své jmění, rozpoutá válku, protože nemá vše ukryté pouze ve zlatě a o to, o co přijde, se nebude chtít nechat připravit. Ale co chudák? Právě chudák přijde o vše, protože má leckdy jen ty zlaté hodinky.

Jakoby od té chvíle bojoval se svící a se tmou, svící byl jeho objev, vášeň a léta objetovaná vývoji neobjevitelného, léta výsměchů, proher a zoufalství, na jejichž konci mohl všem okázat, za co bojoval. „Vášeň – ano, paličatost a vášeň – to bylo to, co mě vedlo k objevu,“ pomyslel si pan Matulka, „nyní jsem došel na konec cesty a abych se ptal, kam půjdu dál? Nikoho nemám, jen tu svoji laboratoř.“

Pan Matulka seděl zoufale ve své židli. Seděl a přemýšlel o tom všem celou noc a pak ráno, ráno vymyslel, kam pojede na svoji první dovolenou. Vezme ze sklepa Čínskou rýžovací pánev a plechové sýto, pojede třeba na Bílý potok ke Kašperkám, zlato tam prý rostě ve drobných plíškách „…jo, to je radost, zasnil se pak Matulka, když člověk hněte v dlaních zeminu, třese pánví a pak narazí na takovou vzácnost!“