Martin Zborník

Země se točí, příběhy se točí, ony se točí, točí…   a v tom točivém světě největšími přáteli jsou oči, – svět vidí stejně, společně se smějí i brečí.    

Mám vločky na holém těle zrána, když střechy kostelů nestačí oprášit vítr – od té svaté, která se pak ve vodu promění.   Od té, na kterou se člověk ostýchá položit holou dlaň.   … někdy mám tak ostych před dotekem, který něco v něco nenávratně změní a zanechá otisky…   Mám vločky na holém […]

Vyšli jsme z Konviktu a každý obtiskl do sněhu číslo své boty.   Aspoň už víš kam zavolat, pokud by ta ukrytá cesta k Tvému domu jednou neroztála.  

Nikdy jsem se nepotkal a nepotkám, – v tom je má chudoba, i krása, i štěstí.   A v tom vězí i můj vlastní kudykam, tajemství té mojí křížové cesty.

Zatímco po kočičích hlavách tečou lidská chodidla, čeká opřena o zábradlí a mne si ve vlněných rukavících nos. Jediné její podpatky nedolomí tu napůl přebroušenou vteřinovku na pouličních hodinách – jediná její chvíle nemá sílu odejít.  

Vítr smyl kousky prachu do očí jak do výlevky. Tahám za šňůru – slzy spláchněte! Smrkám pro stovky smrkám pro stovky spláchlých kamínků.

Hází rohlíky do hladových krků a za krk jí dýchá fotografie. Ten železniční most od Výtoně na Smíchovské nádraží stavěli už pěkně dlouho – prohnilými prkny v pěšině po jeho stranách propadl nejeden prst. Hází rohlíky do řeky a netuší nic – fotografie pohlédne k Petřínu, k Děvínu, k Vyšehradu. Ne. Jak pavouk spočine zpět […]

To dneska jsem našel kašel zabalený v páře – jak slepice jsem stopy snášel, bílé, jak jim původ káže.   Padalo to na mne zhůry – načich jsem vlhkou vůní, to přejdeš dvoje troje hory a kdejaká zvěř chrní!  

Už můj dech pospíchá vzhůru za sluncem.   To je na teplé boty a na šálu pod límcem.   Jak v baru s cigaretou budem všichni takto kouřit a chrchlat – než dojdem k jaru.

Svařená žvýkačka mezi zuby vydechla páru, za obleček z hedvábí – zimák hrubý než dojdem k jaru, než dojdem k jaru.   Mazlavou rýmu svého spáče nastydlého ránem, setřel jsem z oken do stěrače a vyndal kámen, z podkola kámen.

Jsa bez papíru jsem do Údolí vrásek rozpraskané dlaně vepsal modrý potok – a že stvořen nebyl vodou, ale inkoustem, ta slova mám stále sebou!

Opřel jsem hlavu únavou o okénko v tramvaji – a můj odraz potají byl si nejblíž zase. Někdy bych se chtěl odrazit i tam dál – snad na druhé trase, bych se toho nehledal…

Na špičce jazyka budím lidi, ty, kteří už na modrém dlouze spí.   V tom setina – jak živá slina – když potkám někoho, kdo mně mou vzpomínku připomíná.   … v ulicích někdy hledám lidi, ty, kteří na modrém dlouze spí …

V pokroucených dešťových oknech hladím rukávem svůj vlastní dech, který jak já chtěl zpátky prostoupit za Tebou uvězněn na pevných sklech.

U Betlémské kaple – blízko nebi potkávám zelený život, který neznám…   oooo   …chtěl bych prsty mít jak břečťan, chtěl bych se umět přichytit i hladké zdi   – a vědět i tam, že přečkám..

Žít v minulosti nebo v budoucnosti, je jako žít v zemi, která není – a tak Tě hledám v přítomnosti a i tam nejsi k nalezení.   Než se šeřík dočká šera, a svět ztratí zabarvení, buď mi sluncem které stírá saze před setměním.  

Dýcháš. Svět vniká do Tebe a ty jej vytlačuješ ven.   Jíš. Svět do Tebe vchází a ty jej vytlačuješ ven.   Svět chce být Tvou součástí a hledá kudy k Tobě.

Pohlédnu vzhůru a ono mi slzy nakape do očí místo mraků slunce.   Zamyslím se pohlédnu vzhůru čekám slzu a ona už je tichá letní noc…

Až na průduškách Tě tlačí blízkost kvetoucího hlohu. Pradlenky s bílým prádlem v rohu sklepního sklípku si klepou o vizitku..

Žvýkal jsem tričko a plival kousky svých myšlenek přes sebe na papír. Má plachetka drhla o písek, mé letadlo o trávu, můj zadek o židli – hranou ruky jsem přejel bílou plochu, otřel ji do kalhot a znovu psal „2 x máslo 1 x chleba kg banánů 3 x sušenky ?.“

Jak dvě myšky za sklem koukáme na sebe a marně toužíme dotknout se kohosi, kdo se nám podobá. Ten, koho právě vidím, je vůbec? Či je to jen má touha hledat jinde sebe?

Který pekař dokáže upéci z těsta jeden krajíc? Snad Bůh dal do vínku člověku, aby nepekl jen pro sebe, ale také pro druhé. Vždyť každý krajíc osychá dříve než bochník.

* Mhouříš se C – když mraky brousí o měsíc až padá měsíční prach. Máš kousky barev na řasách, jak tůň do které troufne si Polárka smočit poprsí… * * *

Kolik je zakopaných knížek v lidech na hřbitovech? Kolik smutku, překvapení, i romantických milování ke kterým zem nám přístup brání? Kolik světů je tu uloženo pod kořeny květů?

Každý pramen, ze kterého piješ, je odrazem Tvojí tváře. Jak krásný je v pozadí nalezený třpyt! Jak vzácné jsou odlesky bez jeho stálé záře.

Hmota neexistuje – jsou to jen hranice, kudy se mají naše živé duše společně pohybovat.

Rackové moji zamrzlí v ledu – proč pomoci Vám nedovedu? Proč nemohu Vám tady z břehu, Vám vpustit slunce na otěhu? Rackové moji, andělé bílí, proč jste jen vodě uvěřili, že zapadli jste do sněhu?  

Jsem jak zvíře s husí kůží!   Můj dech se blíží k oblaku   – až zaprší – to budu já v krapet mokrém převleku!      

Hlídáš mne,   jak lev, který číhá za každou pannou na minci, aby uchránil její cenu,   jak zrcadlo, které brání ruce, aby se dotkla svého vlastního převrácení   hlídáš mne, i dnes, abych popsat nedokázal co cítím  

Díky všem těm pošlapaným bílým slečnám zima věděla kudy šel.

Někdy odhazujeme ten okousaný úkryt podstaty jablka bez rozmyslu do trávy. Někdy zapomínáme na přátele, bez kterých bychom si nikdy předtím na životě nepochutnali.  

Krčím prsty u nohou, jako bych měl malé boty – pokaždé, když se kloužu po dlažbě velkoměsta, na které právě klíčí další sníh. „Už aby tu byl aspoň březen!“ procedím skrz zuby, když v teplé restauraci trucují mé promrzlé brýle, že nevidím na krok, když drbu pod stolem nohu o nohu, když škrábu v nohavicích […]

Po skalách roste trní a na trní život – nepopsaný list.   Kam spadneš?   To se optej skály, na které stojíš a větru…   …ale kdo zvládne ve větru číst?

Nebeský déšť slíbil věrnost řece svých pár hvězd z domova, blesky, měsíc leží na víčku její do modré klece a ta ji s deštěm pojí…

Na samém konci času prý je čas. A na samém konci člověka jeho duše – a ta s časem klečí v nás. Ač vypadáme jednoduše – ve stromě strom – u klasu klas jsme jen hedvábí vrostlá do moruše.

Z té skály – štěkal pes. Kdoví čí byl a čí je dnes? Tonula černá v tmavém nebi – zahvízdal jsem na prsty a mezi chleby našel mravence od cesty. „Safrááá!“ ….A na cestě hřebík! Kopl jsem do něj, o kámen cink´ až cinkl les (trochu jsem vyjík´!) a o štěrk pilně brousil jazz, než v […]

Každá hvězda je prý Slunce, akorát na míle daleko.. …to jednou jedna sestoupila níž a bylo ráno. – a já to zas nestíhal do práce, a hledal klíče a všechno mi padalo až tak až jsem z roztržitosti zavadil pohledem o zem … a tam ležel opět můj starý dobrý stín!

Vezmi si příklad z obilného zrnka, – křehký klíček, který odemyká život, křehký život, který Ti dá najíst…

Až do mě vstoupí země, v novém domě bude ze mě možná strom a taky jeho nepopsaný list – ani „ó pardón!“ nešpitne děda v parku jdoucí s kozou od jarmarku, když ta koza sežere mě …až do mě vstoupí země, kým kdy budu Pánbu ví!

Na tmu si neposvítíš, ani na hvězdu, která ve tmě žije. Tma Ti dá někdy víc – než den, který Tě svým tělem ani nepřikryje.

Kdyby Země ztratila stářím zemskou sílu – a tomu fakt věřím z kapes by mu od papírů do nichž si balí zápisky vylétly mladé propisky.

První cvrčci táhnou léto, v bahýnku se třpytí jejich bosé palce. Kolikrát jsem v trávě cvrčka hledal, tolikrát jsem ho nenašel. A tak si zas to léto odtáhli a byl mráz…

Sotva…se jich dotkla modravou rtěnkou v letním dešti čekaly už na další – čekanky.

Seděli jsme už k půlnoci na Vyšehradě – nad rotundou Svatého Martina, kde máš Prahu se všemi svatými kostely i svatými na mostě před sebou. A k nebi je odtud také blíž – rád sedávám na trávě u Slavína. Povídal mi o práci, o lidech z práce, o lidech z tenisu, o lidech… – u […]

Posílám Ti v esemesce přání hezkého rána, neviditelné nic, kterému bude rozumět jen srdce Tvého telefonu – tiše ukryté na dnu tašky či kapsy před zloději.

Jen vítr kýchá ve větvích, potom klíče a tichý smích… Ani červený panáček semaforu nedýchá. A ten zelený, co přišel také ne. Z ozvěny krok a výkřik do ticha – oči k zemi sklopené – a už s ní k domu pospíchá …

Z igelitové tašky dýchá káva. Za okny tramvaje voní noc.

Poezie nebo Poe žije? Osud slov nebo krov fantazie? Život nebo kytka na hřbitov?

Mezi kaménky šustí první jarní tráva. Na kaménky čůrá pes.

Černá žíla v Tobě dřívko zbyla. A slova? Už je cítíš? Už píšeš? Už tečou stružky krve z tužky?

Mokré ulice, které nepokropil déšt, ale sražené kapky ránem k zemi a budík, který drnčel: „Běž!“ a klíče od bytu, které se mi ztratily v úkrytu – to znáš jistě i Ty a to se mnou nejsi tu!

Co hvězda, to důkaz, že nejen my dokážeme vyrobit kousek světla uprostřed tmy.   Akorát těm nahoře, narozdíl od nás, žárovky nepraskaj!:-)  

Jak ta slunce hřejí lampy čerstvý sníh. Bez trochy horkého citu – i po ránu tonou v závějích.   Po tom všem zbyla jen tato řádka vhodná do sešitu.

Čekání, cinkání, čekání na cinkání, cinkání na čekání a právě proto už nemůžeš spát. Vždyť ten budík zazvoní už za dvacet minut! Dvacet minut zahozeného fajn života. …ale kvůli komu?

Sám Když v krátkých kapsách mám dlouhé chvíle – jsem sám. A když má okna do světa porostou falešnými květy, přichází mráz. A rty samotou nalíznuty praskají snáz. To deštěm probouzím sedmikrásky pod kluzištěm, to na hřbetě mostu ježím srst, když jsem sám… Když jsem sám mám rozeplou vestu a mráz u krku nehlídám…

Zčeřené zrcadlo světa stopa v kaluži šlápl jí do života a odešel.  

Kolik nahých dívek kamenných hlídá střechy pražských domů, tak vysoko, že na očích, jsou málokomu. Pod rouchem místa žádné z nich chodec zdola neuvidí, tolik nahých dívek svlečených a každá se tolik stydí….

To když prý mluví do větru, sliny, které prská se mu vrací zpátky… jak kámen vmetený nebi do tváře pro výstrahu, jak špína z chodby vylitá proti svahu…

V zamlženém okně v tramvaji kreslil jsem další okno – potají a Tys už byla pryč. Na okno jsem dých‘ a zavřelo se, pak mi to nedalo a tak jsem jej prstem otevřel zase.

Odcházím a další včela letí vzhůru snad pro anděla a ty nemůžeš vstát, když noha se Ti podlomila pod tíhou nemluvňat…

Světlo Ti kreslilo po tvářích takové podivné znaky… …už vím, to házely stín mraky!:-)

To se vrací a chroupání mokrého štěrku po dešti prozrazuje její opatrnou chůzi. To se vrací z umýváren s kartáčkem na zuby a pastou v igelitovém sáčku a břízy propouští za krk poslední nepříjemné kapky. To se vrací jak teplo do mraků po ránu a tlapky čvachtají v trávě a v jitrocelových lístkách na cestě ke […]

Ta cizí slova se mi pletla na jazyku a mezi zuby až jsem dopadl jak nemluvně. Jen překousnout tu tkaničku ostřím hrany francouzsko-českého slovníku a říci si o čerstvý kousek dobrého chleba!

Odplivlo si nebe – snad mu vlétli do krku první tažní ptáci – to zašimrá to vzadu a každý hned … Tak procházel jsem večer tou spoustou známých zákoutí a sledoval ty zmatky a brodil se z toho nebe po kotníky … Nedaleko Zbraslavy uviděl jsem volavky, jak se tam v poli mají, to když jeden […]

Nahnutý přes zábradlí vyčnívá do ulice, jak padlý, jak padlý a v městě ztracen. Kdykoli jdu kolem, na tom balkóně stojí, až z něj mívám dojem, že seskočit se bojí, až vídám kolemjdoucí, jak mlčky hledí vzhůru na ten muškát pnoucí a na prádelní šňůru.

Na konci každé cesty kamkoli dojdu, si do kapsy na památku seberu drobný kamínek. Sním totiž o tom – až budu starý – že vysypu všechny ty těžké bedýnky u nás před domem a všechny mé cesty už nepovedou do Říma, ale k nám, domů, jak to má ostatně být…

Slza vína od mých rtů stékala zpět do zrádného vína. „Už nepij, ať nepláčeš! …jak ona… …zradí Tě mysl a zradí Tě svět, když zláká Tě slina….“

Když chorobná mysl básníků hledala stále nová cizí vyjádření, vzal jen tiše za kliku a kých: „Jdu pryč,tady už neni k vydržení.“ A psal jak uměl na sáčky na stole ještě umaštěném od másla a šlehačky, rád skládal verše svojí ženě. Rád sklízel drobky z talíře nasliněnou špičkou prstu, když na zkrouceném papíře hledal slůvkům […]

Jak hořké je, když jadérko drtíš zuby a nadějný život zaniká, jak hořké je, když do záhuby padá strom v zubech člověka. Jak hořké je, když v dásni věkem unavený zub na jadérko nestačí, když zítra čeká mladé stromy až jej kořeny překročí…

Jak pověšen za nohy jsem se na tu pampeliškovou louku nemohl vynadívat. …a že slavíci v oblacích si nepřivoní, ani já si nepřivoněl. A hned časně z rána jsem jak racek z výšky vyhlížel první příliv, až ty květy jeden po druhém rozpustí ve vlnách všedního dne.

Sněží a ony napadaly na hladinu jak poslední lístky z barevných stromů, jak květy družiček té která se vdává… Vdáváš se mi Vltavo …i to se stává, i to se stává.

Šel jsem kolem řeky, pršelo jí na prsa až se samou rozkoší vylévala z břehů… …už neptala se nebesa : „Sice se to nesluší, prosím, slečno…mohu?“ Už burácela a každý hrom rozžehla i zhasínala, …déšť měl chladné prsty. Stál jsem tiše u řeky, která se dlouze milovala pod pražskými mosty..

Na velikánech kloužou ledy, zatím co tam v podbřišku jak pot voda u zahrady splétá prsty ve stružku. Čím níž, čím níž tím více vůní mezi travou rozkvétá, když chlad odvrací velikány od těch prostých od bláta.

Škoda, že nemám křídla jako pták! Ač se to nezdá prý každá hvězda přerostla měsíc a slunce bouřkový mrak! Vždyt jak ukrytý zajíc ted napínám zrak… Tak nějak zdá se mi, že nejen na zemi je spoustě věcem naopak!

Kolik pouličních lamp bylo popsáno básničkami? Jen déšť všechen inkoust z jejich prsou smyl… U řeky s modrou krví jsem Ti poprvé řekl: „Miluji Tě“ a ty sis dala ukazováček na ústa a zašeptala: „Psst!“ Pokaždé, jdu-li od vás, zakoukám se do té inkoustové řeky a opisuji slova z jejího těla pro Tebe na papír.

Chtěl jsem nakreslit prstem na vodě kruh, ale předběhla mne sotva jsem se bříškem dotkl jejího těla. Chtěl jsem tedy nakreslit čtverec, ona však stále kreslila kruh. Když můj prst maloval srdce, celý uplakaný se vracel zpět. Stále prý musí být po jejím. Kdepak voda, ta jakmile může, zničí každou hráz a všechno utopí, jako […]

Chvála Bohu jedinému, chvála jemu na světě, že i zem, kde sníh přebývá jednou květy rozkvete. Chvála Bohu jedinému, když radosten či zkroušený, přijdeš postát pod lucernu, najdeš stín svůj ztracený. Chvála Bohu jedinému, za hrst skleněných kuliček, za tvar, směr i zemi jednu, dík za společný dˇolíček.

Poztrácený dech z uspěchané cesty domů a noc na zádech a ve vlasech kouřový pach a touhy nalepené na patách a hvizd do ticha na patronu… noční návraty…

Τak Prahu navštívil první sníh a zaplakal mi na novinách dřív, než jsem je dočíst stih’… Tak Prahu navštívil první sníh a hned s námrazou na peřinách, které páral v ulicích, spáchal hřích…

Do pavučin mlh lampám zapadla těla. Jen ta jejich duše, která se nechytila a která nezemřela, nad námi svítí a v prachu vod převléká se za anděla. Ach Bože, síť mlh trhá slunce zář, ach odpusť, strachy bledne pavouk lhář, dnes…duším lamp houstnou těla a vrací se jim stará tvář… …ach odpusť, že má cesta poztrácela […]

„Kolik snubních prstýnků Ti musím ještě navléci, abych si Tě jednou celou vzal?“ Mračna kroužků do vínku tak déšť navléká silnici a nejeden dům přitom rozplakal.

Kaštany Slupku ostnů na povrchu přitlačíš jen botou trochu a vyklouzne z jádra plod. Ostny shnijí, jen to k světu má dál šanci na život. aneb Umění Slupku chvály na povrchu přitlačíš jen časem trochu a vyklouzne z jádra plod. Chvály shnijí, jen to k světu má dál šanci na život.

Naivita není a kdo to říká, ten jen zranil iluze, ten v růžovém trní neotevřel oči, čímž kulhá raněn neblaze. Vždyť, kdo má moc jaro skrýt, když každá růže voní a z rána chytá třpyt dneska jako vloni?

Po nebi letí písmenka, slova a celé živé věty z papírů, které od slunka tají jak s ránem siluety! Zas lásko za rok budem číst odkaz současné mrtvé zimy, jenom co najdou čistý list, než opět zvlhne pod písmeny…

Každé růži tluče srdce v zemi, kam nikdo nevidí, – srdce to není pro zvědavce, jenž krást se květy nestydí. Pod ledem či v horkém létě bije kdesi ukryté… Bez něho – ach můj ty světe! Kdeže poupě rozkvete?

Těch pár pokroucených lístků na dně silných ještě zavonět a poohřát jiné v kruté zimě, byť je to už naposled, mě naplňuje touhou.. se tak… zamyslet.

Každý pokřivený strom v remízce u našeho pole zasypané posbíranými kameny, kde trávu z jílovitých ostrůvků vytlačuje mech, nás přerostl. Pochází totiž ze semínka, které si jednou řeklo: „Dost!“ …zastavilo se a spokojilo i s tak mizerným místem.

Našel jsem hvězdu, sebral ji a navrátil zpět na nebe. …že nevěříš? Já vím, nejsem kouzelník, ale chtěl bych jím být u Tebe.

Polibek léta se šípky pohraje si, skloněné slunce do listí ostříhá vlasy a on ji v jablečném háji pod blůzkou najde cosi… co v Dachau jen přečmárají nápisem – NEJSI.

Figurko, znáš tikot hodinek? A orloje, když za letního večera cvrčkové hýbají jeho kolečky času? Jen přiložíš ucho k černému lesu crk, tik, tik a hvězdy se otáčí..

Seděl jsem v půl jedné na tom našem letním zápraží, na rozpraskané lavici, které nikdo nevěří, že dokáže unést jeho těžká léta. Budeme žít na vsi či ve městě? Ta nehasnoucí věta hýbala se mi v ledvině, jak zubatý kámen který zatím pouze cítíme. Probolený kousek předmětu, který leze ven, jak nemluvně otočené hlavou ke […]

Sotva opustím oblohu a dopadnu na hladinu, rázem si všichni v okruhu pošuškají tu novinu. Hned vyčkám s nimi na další poutnice z rodného nebe, zda nové zprávy přináší o deštích či zda tam zebe…

Vracím se tou cestou domů, odkud slýchávám cvrčky hrát pod zídkami tmavých domů, které též odchází spát. Jak sušenky v čokoládě potmavlé ty domy jsou, k bytu jak červ ve svém hradě vrtám se pak sušenkou.

Do vojenského plátna zahalené a prvními blesky popálené žoldácky čekáš na zlaťáky a z ran Ti tečou vlčí máky. V brázdách už létají havrani, zlato ani láska na hraní nejsou – krutý srpen říkal, když Tvé zlatky větrem sčítal před rozjetými kosami.

Lesy mé, kolébko má, můj domove! Lesy smrkové a lesy borové, jako mravenec v louce vašich stromů, sotva odejdu, k vám se vracím domů! Jako vězeň chycen do babích lét, jako včela chci si přivonět, jako houba rád mám země pot, a jako pes jdu čarou vašich stop, ztracené lesy mé lesy mé.

Když měsíc svoji hlavu dal do náruče hvězd sám černobílý svět mu lhal o bezbarvách cest. V tom horké slunce ukáplo citrón do čaje noci, až černé pole zezlátlo a švitořili ptáci. Tu pohléd měsíc do palet a bledý sobě nepoznán odtáhl zpět do siluet v klam složit hlavu ke hvězdám.

Vtělen do kůže hyeny mrtvou jsem našel pod stromy a lízal její stín. Hrou nalézal jsem potěchu, když u mokrého čenichu červi lezli pod listím. Rozřezal jsem ji na kusy a do chladného počasí pokládal soumrak splín. Kolikpak dnů tam ležela ta větévka od javora, u kamen přemýšlím.

Noc je někdy prázdná jako láhev, ze které není co pít. Nezlob se na opilce, strádá a bez decky nechce být. Nezlob se na opilce, strádá, abys jej měla ráda…

Proč ta dvě semínka lásky padla právě sem pod polámanou břízu, kam noha tuláka sama nezabloudí? Potkaly se v dubnu, v máji si darovaly bílé květy nevinnosti a v červnu srdce – svá srdce v mělkém košíčku sladká jako horký polibek a plná lákavé chuti, jakou mívá první noc. Potkaly se dvě jahody k nakousnutí.

V místech, kde probili Kristu ocelový hřeb, na hodinkách pod sklem z plastu ocelový střed mám. Míjím Tě i potkávám -život…je kruh po dvanáct lun poznávám tikot a ruch hran. Příměs slzí v hodinovém stroji zastavila čas, snad zas slunce mokré strojky zhojí ty v nás… …ty v nás…