Author Archives: martin

Blbej den

(věnováno všem současným trubcům v trávě)
“Pánové, něco se dole děje,“ zvedl tykadla trubec Jarda.
„No jo, co to zase ty naše baby chytlo, že se musí tak hádat,“ Zabručel jeho kamarád Bedřich. Tykadly osahal plástev, aby se dohledal dalšího dobrého medu. “Skoro nic tu není a a tady něco!” Oblízl se jako malá larva.
„Dej mi taky,“ Nahnul se ke kamarádovi Jarda. „Ten je od Věrušky?“
„Věruška je poslední, která něco dotáhne, nebýt té holky, byla by tu hladomorna. Pověs mi, co se těm ženským najednou stalo, že nám sem nic nedonesou.“ Zamračil se Bedřich a pak se tázavým pohledem obrátil k Jardovi: „Jarouši, že jsi je plácal moc po těch jejich pruhovaných prdelích, viď?“
„Na takové radovánky jsem už kamaráde starej, kde jsi ty svatební lety tady s babičkou,“ ohradil se Bedřich zlomyslně natočený směrem ke královně.
Hukot v dolním nástavku sílil. „Drzouni, drzí,“ procedila sama pro sebe přes kusadla královna.
Smích se ozval i z ostatních částí úlu.
„Nechte ji, „ hvízdnul Jarda. „Boženko,  co si budeme povídat, i když už jsi pamětnice, pořád snášíš pořád jako mladá slepice.“
„Uhni mrňousi, nebo Tě zašlápnu,“ zabručela královna a odkopla lichotníka o několik stop dál.
„Já, já, nejsem žádný mrňous,“ dupnul si Jarda, až mu z tykadel ukápla slina. V tom kde se vzal, tu se vzal, zástup žen. Ve předu stály Marta se Šárkou, tlusté dělnice, za nimi pak se vztaženýma nohama strážkyně.
„Há, Jarouš!“ Vykřikla Marta. „Podívejte se holky, jakého modela se tu rok živíme! Tlustej, neumytej.
„Hele, nech si toho Marto, jsme vaše vizitky a hladový, hladový,“ rozčílil se Jarda na celé kolo.
„Tak oni jsou prý naše vizitky, slyšíte to holky?“ Zazubila se Šárka. Šárka měla hustí chlupy na čele a nikdo z trubců nepochopil, proč se pořád češe jako princezna.
„Na ně,“ řekly dělnice jedním hlasem, jako soudkyně.
Jarda se přikrčil a začal tušit něco zlého.
„Co s ním uděláme,“ Zahrozila Marta. „Smrdí jako tchoř, nechci se ho dotýkat,” špitla jakási drobná včelka vzadu.
„Vzpoura!“ Zařval Bedřich.
„Co s ním uděláme?“ Zahrozila opět Marta.
„Vyhodit! Vyhodit! Vyhodit!“ Skandoval dav dělnic.
Ostatní trubci se přikrčili a zmizeli za plástev. Jediný Bedřich se věrně postavil vedle kamaráda a zachroptěl: „Dovolujete si na nás, protože jsme bezbranní a nemáme žihadla, že jo? Jeziňky jedny.“
„No, no, no, „ ozvalo se z pozadí ženského davu. „panáček nám tu ležel celý rok, žral, tloustl a hle…když má strach, pobíhá tu najednou jak motorová myš!“
Dav se rozchechtal. Jarda vzal Bedřicha za křídlo a udělali několik kroků směrem k plástu.
„Líní vandráci to jsou, vyhoďme je.“ Pokročila vpřed Marta. Dělnice pak začaly tančit, jak byly zvyklé, nejdříve kruhový tanec, pak osmičkový tanec, podivně bručely jak staré dudy, trubci dostali strach. Jarda s Bedřichem se otočili a zmizeli v davu svým kamarádů.
„Chlapy, bude zle, ony se dočista zbláznili,“ kdosi zašeptal a hned utichl při té podívané na ten dav tisíců silných žen. Tanec trval celý věk. Dělnice brblaly, cvrkaly, halekaly, poulily podivně očima, dělaly dřepy, pak se zase otáčely, domlouvaly se a potom, potom nastalo ticho. Ano ticho, během něhož tušíte a nevíte. Ticho, hrozivé ticho, během něhož se bojíte dýchat!
„Co je?“ Vyhrkl Bedřich.
„Co já vím,“ Špitl Jarda.
„Kluci, my jsme neměli plácat je přes ty prdele,“ zachroptil Bedřich.
„Takže ty jsi je plácal, přiznal jsi se,“ zazubil se Jarda.
Sotva utichl, dělnice se rozeběhly, popadly všechny trubce a vyhodili jednoho po druhém z úlu.
„Co jsme udělali?“
„Co s námi bude?“
Ptalo se množství hlasů z trávy, nad kterou zlověstně poletoval sršeň hledaje pochoutku.
Dělnice si opřášily nohy, postavily strážkyně k česnu a vysunuly jedovaté bodáky.
„Tak kluci, jsou z nás bezdomovci.“ Schovali se trubci pod větev, přikryti babím létem. To vzápětí rozhořčeny událostmi dne odhodili.
Sršeň zmizel a ve vzduchu vanul chladný vítr.

Koza

„No co to sem prosím Vás vedete?“ Vytřeštil veterinář Zoubelka oči ke dveřím své ordinace.

„Spíše nesu, pane doktore, pomozte mi s ní a neseďte tam jako pecka!“ Poručila se slečna Dímová. Měla pořádně ostrý jazyk a tón, kterým vyzvala veterináře k pomoci, by vyhodil ze židle i generála.

„No tak dobře, ještě mne kopne,“ sápal se pan Zoubelka po koze a ta ho, sotva se přiblížil, kopla tak ostře do žeber, že se schoulil jako raněný veterán.

„Veterinář a neumí chytit kozu,“ nesesadila přísná tón ze svého jazyka slečna Dímová.

Nikdo by byl netušil, jak takové kozí kopnutí dokáže vyprovokovat k řevu i tak mírumilovného veterináře.

„Kurva, ženská, příště mi ji nepodávejte alespoň nohama napřed, uvědomte si, že mi sem vedete hospodářské zvíře!“

„A vy si milý pane doktore uvědomte, že jsem Váš zákazník, tedy zákaznice a to hospodářské zvíře má zlomenou nohu.“ Vypěnila slečna Dímová a kdyby byl býval doktor zvěře neuskočil, dostal by další ránu do těla.

„Co vás sem čerti nesou, slečínko, co si myslíte, že budu s tou kozou asi tak dělat? Řezníka máte na náměstí, pokuste se domluvit s ním.“ Nechtěl se stále vesnický doktor přiblížit koze a tím méně pak i té ostré ženě.

„Jak jste to myslel?“ Položila slečna Dímová kozu na zem. Koza se snažila vstát, nohu měla zřejmě skutečně zlomenou,sotva se o pravou přední opřela, spadla automaticky na zadek.

„Slečno, neberte to zle, ale za rok bych měl jít do důchodu a mýma rukama prošla řada zvířat. Takováto malá koza má cenu sotva 800 korun. Pokud ji budu tu nohu rentgenovat a pokud zaplatíte dlahu a kontroly, přijde vás to na dobrých deset tisíc. Kozí klobásky jsou navíc chutné, když zajdete tady za panem řezníkem Bílkem, určitě se dohodnete. A kozu, možná i lepší, Vám seženu do druhého dne úplně stejnou.“ Nechápavě házel brýlemi na nose pan Zoubelka.

Slečna Dímová jakoby zmrzla. Do té doby se značně energická žena zastavila v čase. Pohladila svoji kozu a pravila:“Lojzičko, jsi u nás teprve den a kdyby Tě byl nenakopl ten náš kůň, mohla jsi se pást na louce.“ Vzala kozu a bez pozdravu zmizela.

Přišla smutně domů, kozu dala do kuchyně pod stůl, do pěti do večera pila kafe, koze nosila seno pod ten stůl a čekala na manžela.

Bořek bouchl dveřmi, řekl čau Evo a šel si také uvařit čaj. „Tady Evičko voní něco jako seno?“ Unaveně zachroptěl,zvedl ubrus a odskočil. „Co to tady prosím Tě přežvykuje za zvíře?“

„Asi králík blbečku.“ Opět ožila Eva.

„To není králík.“ Pokračoval Bořek.

„Fakt? Jsi unavenej. Poradím Ti, je to koza.“ Odsekla žena.

„Čí?“ Neustále civěl Bořek pod ubrus.

„Naše. Myslíš, že jsem cvok, abych si od starýho Mazáka půjčila kozu a narvala ji k nám pod stůl?“ Poklepala si na čelo žena.

„Podívej se Evičko, když jsi mi minule přivedla do baráku koně, věděl jsem, že ty lichokopytníky miluješ, spolkl jsem slzu, byť nemáme prachy a kůň hodně stojí. Ale věděl jsem, že můžeme nechat koně ve stáji u Lady. Kde ale nechápe tu kozu? Tady, v kuchyni?“

„Nevím, ale náš Bělík nemůže být přeci zůstat sám. Myslí Ti to?“ Opět nabrala sil Eva.

„Ve stáji má přeci řadu koní?“ Nechápavě se na Evu otočil Bořek.

„Kdybys si byl miláčku více věcí všímal, už měsíc by jsi našeho Bělíka mohl potkávat na zahradě. U nás na zahradě, víš?“ Zakroutila hlavou Eva.

„Aha, nemáme prachy, tak jsi to vyřešila tím, že jsi nám koně nastěhovala na zahradu. A kde bude ta koza miláčku, smím-li se zeptat?“

„Asi tady, dokud se nevyléči.“ Na chvíli zrospačitěla Eva.

„Z čeho se má ten přežvýkavec vyléčit?“ Zakryl konečně ubrusem Bořek koze hlavu.

„Má zlomenou nohu. Prostě běžela po dvoře, uklouzla a zlomila si nohu. To se stane, ne?“ Začala pozvolna žena.

„Koza, která leze po skalách,uklouzla?“ Podivil se choť.

„Dřepíš v kanceláři a také určitě občas spadneš ze židle, že jo? A když se to stane Tobě, proč by právě tady Elzička nemohla … nemohla ukluznout?“

„Aha, takže má i jméno, to jsem rád. Elzo, jmenuji se Bořek a pravděpodobně budeme spát spolu v posteli, líbím seTI?“ Zacenil se Bořek.

„Nechej toho flirtování a koukej jí na tu nohu přidělat nějaký kolík a zasádrovat to, povídala jsem, že má zlomenou nohu.

„Bořek vstal, odešel do dílny a za hodinu se vrátil konstrukcí na nohu, za kterou by se nemusela stydět ani klinika veterináře Zoubelky. V kuchyni zvíře přenocovat odmítalo a zřejmě s povděku za zdravotní pomoc každou noc poodešlo spát pod Bořkovu postel. Bořek měl mělké spaní a přezvýkavec ho neustálím mlaskáním budil několikrát za noc za spánku. Ráno, když vstal, koza měla už zvednutou hlavu a už zase drtila v zubech seno.

„Evo, neprohodíme si na noc postele?“ Podotkl několikrát u snídaně Bořek, v tom se do řeči vmísila dcera, že chce spát s maminkou a tak byl jeho osud Bořka spaní s kozou v pokoji na další noc zpečetěn.

Dny míjely a po šesti týdnech nastalo napínavé sundavání dlahy z kozí nohy. Kopýtko bylo zesláblé, zlomenina pravděpodobně úspěšně srostla a Bořek se konečně těšil na normální noc. Vyhnal kozu do chlívku a zavřel se do chalupy.

Když však měl usnout, dvorem se i v jedenáct večer neslo teskné kozí mečení.

„Co s ní budeme dělat?“ Začala se Eva strachovat, že si někdo ze sousedů přijde stěžovat.

„Snad co s ní budeš dělat,“ rozčílil se Bořek a šel si lehnout. Když se ráno probudil, nevěřil svým očím. Pod postelí opět mlaskala koza.

A tak Bořek s kozou spal dál, dokud nenastalo jaro a koze se nezalíbilo na zahradě s Bělíkem.

 

 

 

 

Pradědeček

Pradědeček

„Tak jsme byli tati v divadle.“

„A jaké to bylo?“

„Hezký.“

„Aha, a o čem?“

„Popravdě řečeno jsem tomu tati moc nerozuměl. Bylo to o Adamovi a o Evě, víš, o těch prvních lidech.“

Slabě pršelo a ulice zalila vůně jarního deště. „Konečně,“pomyslel si tatínek, „konečně skončila zima.“
„A čemu jsi Františku nerozuměl?“

„Znal jsi tati Adama?“

„No, neznal, byl to sice můj i Tvůj pra..praděda ,umřel však dříve, než-li jsem se narodil.“

„Jo aha, to je škoda.“ Posmutněl František,“ A kolik mu bylo?“

„Osmset let nebo tak nějak.“

„Ty brďo, to je dost tati. Mně je teprve sedm. A víš ty co? Moc jsem nerozuměl tomu s tím žebrem, hele, on ten Adam byl sám, Bůh byl sám a tak byli přeci dva. Proč ten Adam chtěl navíc ženskou?“

Tatínek se zarazil a šátral kdesi v pozadí mysli text z Bible, který by mu mohl napomoci. Bibli četl před lety, psalo se tam o zvířátkách, jak srnec měl srnu, králík králíci, jelen laň a tak. Adam těm samcům prostě záviděl samice či kdoví co ho to napadlo v té chvíli. V osmnácti letech, když čtete Bibli a nemáte přítelkyni, tak toho Adama ihned chápete. Vysvětlujte však takové věci dítěti z první třídy. Navíc, pokud Adam byl člověk, tedy obraz Boží, ten Františkův dotaz není zase tak daleko od hluboké myšlenky.

Tatínek se podrbal za uchem  a zakoktal se. „Tak podívej, Františku, má králík uši?“

„Jasně, má.“

„A má králice uši.“

„Jo, dlouhý, alespoň ta od babí.“

„Ty jsi kluk. Máš uši?“

„Jo.“ Zamžoural František.

„A má Bůh uši?“

„A to je právě to. Ten Adam v divadle říkal, že Bůh všechno slyší. Takže uší musí mít, kdyby je neměl, slyšel by hovňo.“

„Tak to nebyl dobrý příklad Františku. Tak máš oči, že jo.“

„Tati, už toho nech.“

„Tak máš oči nebo ne?“

„Jsi blbej, koukám před sebe, tak mám asi oči, ne?“ Rozčílil se František.

„A má Bůh oči?“

„To nevím, ale tuhle jsem slyšel v televizi, že Ježíšek všechno vidí. Tedy jo, Bůh má oči.“
Kurnik, pomyslel si tatínek. Nebude to jednoduché. Když se ho zeptám, zda má nohy, bude všude přítomný, tedy kamkoli doběhne, když  se ho zeptám na pazoury, bude všemocný. Játra, ledviny nezná. A na tu poslední rozmnožovací věc se tak malého kluka ptát nemohu. Nemohu se na ni ptát dokonce ani křesťana, neboť by došlo k tomu polyteismu.

No jo, proč ten Adam chtěl vlastně ženskou?

 

Poslední šlechtický souboj v Čechách – 6. května 1876

Poslední šlechtický souboj v Čechách – 6. května 1876

“O povahách hrdinů příběhu, kterým jeden den změnil život,  se nedochovalo moc písemností.
O podstatě souboje se dodnes vedou spory.. Věnováno památce všech, které zavál čas.”

“Viléme, nedopustím, abyste šel na souboj s panem Kolovratem. Což Vás opustila zdravá mysl? Nemůžete ho trefit a zastřelí Vás!“ vrhnula se kontesa Anna Valdštejnová k nohám knížete Viléma Auersberga, kterého alespoň v této chvíli bezelstně milovala.

„Co to říkáte! Rozčílil se kníže, já že neumím střílet!“  Hrdě vztyčil bradu a z okna sledoval právě projíždějícího hocha s koňským povozem, který v jedné ruce držel oprať a v druhé jakési bílé květy.

„Kdybych si měl v životě vybrat, kým být, byl bych raději jezdil s povozem,“ pomyslel si kníže a raději zatáhl záclonu. Pak nabral dech a s nacvičeným přísným hlasem odsekl:  „Ne, moje milá, pozdě, pozdě již. Povězte mi, co jste na tom holomkovi Kolovratovi viděla?“

„Nic, nic jsem na něm neviděla,“ zbledla komtesa. „Leopold je zábavný ve společnosti, smála jsem se jen jeho žertovným slovům, ale srdcem jsem byla vždy Vaše. Ani ve snu by mne nenapadlo, že na Kolovrata budete žárlit a že ho vyzvete na souboj!“

„Myslíte to vážně, vážně mne milujete?“ Změnil tón svého hlasu kníže a poodešel opět k oknu.

Po cestě se honily děti, bylo krásné májové ráno. Vilém mhouřil oči a díky své letité krátkozrakosti sotva rozeznával, kdo je kdo. Miloval pohled do slunce,  které ho hřálo do prsou. Toužil celý život po něčím teple, toužil po lásce Anny. Komtesa byla však jiná, o všem stále jen hovořila a jakmile mělo dojít na činy, šla raději spát či si hrát na dvůr s přítelkyněmi. Když byly spolu, vyvolávala v něm hřejivý pocit společné budoucnosti, jakmile ji uslyšel mluvit v kruhu přátel, byla jiná. Těžko říci, zda ji vůbec muži jako Leopold Kolovrat přitahovali. Smála se ráda jejich vyprávění a kníže Vilém Auesberg žárlil více a více. Kdyby jen tak mohl na chvíli uniknout tomu svému smyslu pro dokonalé věci, citu pro spravedlnost, pro zodpovědnost, kterou bral až moc vážně.

Komtesa seděla v křesle a studeným pohledem sledovala knížete. „Opět mne podezříváte Viléme?“ Špitla vyčítavě. Jak jen kníže tento její tón nesnášel!

„Tak si svoji odpověď nechte,“ zachroptěl a dále mlčky sledoval děti.

„Kdybych byla milovala Kolovrata, nebyla bych zde drahý Viléme. Kolovrat je strýci čímsi zavázán, nic víc. Zahnal Vás do kouta pro Vaši čest a to jen pro jeden jediný políček na nádraží. Za co chcete vlastně bojovat? Má to být souboj za mne, která jsem Vaše a nevěříte mi to, nebo za čest či za co se necháte dobrovolně zastřelit? Vždyť nevidíte na dálku, jak chcete mířit! Strýc Carlos Vás chce zničit, neboť jste prvorozený dědic a nehodíte se mu do jeho plánů. A vy se necháte vyprovokovat?“

„To vy nikdy nepochopíte, Anno, mám v životě své zásady a Kolovrat mne urazil.“ Otočil se kníže překvapeně k Anně. „Tak ona o těch hanebných intrikách po celou dobu také věděla,“ pomyslel si.“ A ani to jí nebránilo, aby se dále zahazovala s Kolovratem.“

Kníže si připadal si sám, tak strašně sám. Oblékl se, nasadil si cvikr, nalil červené víno, zapálil doutník a odešel směrem ke Klamovce. Cestou zámeckým parkem potkal dva muže. První, vousatý vysoký muž se mírně uklonil a představil se: „Kníže, dovolte, abychom vás odvedli k místu, kde se souboj bude odehrávat. Jmenuji se Johan, budu Vašim prvním sekundantem a tady vedle mne stojí Váš druhý sekundant,  Jakub.“

Vilém se po obou mužích rozhlédl, byli podobně jako on neklidní. Sekundant, který byl představen jako Jakub, byl velmi mladý. „Kolik mu za to přestavení asi dají? Ať padnu já či Kolovrat, ten chlapec si dnešní den bude pamatovat celý život.“ Pomyslel si kníže a pak jen přátelsky dodal: „Pánové, nepotřebuji sekundanty, ale pokud chcete zůstat, nevyháním vás. Máte pro mne zbraň?“

„Jistě,“ vytáhl pohotově první sekundant z podkabátu dvě pistole: „Obě jsou od Vašeho soka, Leopolda Kolovrata, pán Vám dává možnost výběru.“

Kolovrat byl již na svém místě, na místo duelu přijelo šest kočárů. Sekundanti odpočítali dráhu patnácti stop a na protilehlá místa položili po jedné růži. Na místo Kolovrata červenou a na místo knížete Auersberga žlutou.

Leopold, který stěží rozeznával mezi sekundanty a sokem, kterého měl zasáhnout, se postavil ke své růži se cvikrem a doutníkem do světácké polohy.

„Žertujete na nesprávném místě“, ušklíbl se Kolovrat.

„Vysmívám se této nesmyslné sešlosti, zatímco vy se zabýváte políčky na nádražích. Kdo z nás dvou je lepší?“ Zvolal Vilém, který svůj neobvyklý postoj k souboji neměl v úmyslu měnit.

Sekundanti odstartovali první výstřel. Kohoutky na obou zbraních cvakly a nevydaly ani ránu.

„Tak Vy dodáváte na souboj zbraně z lovu kachen, nemám pravdu?“ Dobíral si svého soka opět kníže. Díky své krátkozrakosti neviděl do tváří přihlížejících. „Možná je mezi nimi i Anna“, povzdechl si, zatímco dostal do ruky podruhé nabitou zbraň.

„Raz, dva, tři,“ zasalutoval druhý sekundant. Obě zbraně vypálily. Kulka Vilémova uťala cestou několik dubových listů a zmizela v dáli. Kulka Leopolda Kolovrata velmi bezpečně trefila cíl. Prolétla sokovi břichem a ten se skácel k zemi. Jeho zrak se stočil k slunci, jehož teplo na prsou po celý život tolik miloval.

Tak skončil poslední šlechtický souboj v Čechách. Dámy vyšly z kočárů a odkudsi se ozval ženský výkřik. Leopold Kolovrat odhodil zbraň a z davu přihlížejících odešel. Cestou jen kroutil hlavou a kdoví, na co myslel. Zanedlouho jej čekalo trestní stíhání. Kolovrat byl donucen odcestovat a hledat své štěstí až za daleký Atlantický oceán. Po osmi letech se v New Yourku oženil s dcerou tabákového magnáta, Nadine von Huppmann-Valbella. Z jeho společnosti Tabacco Company se později vyvinuly dnešní společnosti Philip Morris a Marlboro.  Zpět do Vídně se oba manželé navrátili až po letech po udělení císařské milosti Kolovratovi.

Osamocená komtesa Anna Valdštejnová několik dnů nepromluvila slova. Zanedlouho pak vstoupila do smíchovského kláštera Svatého Gabriela, kde roku 1903 zemřela.

 

 

 

V půl jedné

V půl jedné

Seděl jsem v půl jedné
na tom našem letním zápraží,
na rozpraskané
lavici, které nikdo nevěří,
že dokáže unést jeho těžká léta.

Budeme žít na vsi či ve městě?
.
Ta nehasnoucí věta
hýbala se mi v ledvině,
jak zubatý kámen,
který zatím pouze cítíme.
Probolený kousek předmětu,
který leze ven,
jak nemluvně otočené
hlavou ke světu,

– ve vodách sám
a v doubravách upíjel čas den.

.
Děti, žena, rodiče, přátelé,
vše srostlé v jeden kmen,
řídká léta slepená k sobě
jak žíly na rukách
tváře v bez podobě
Srdce visela na žílách
všech, které máme rádi.

.
Byl horký den
a za stářím odcházelo zvolna mládí.

Tři roky štěstí doposud,
splynulá těla
a dvě naše hezké děti,
avšak kdo se optá na osud,
na nevadnoucí růže
či zda váza sletí
dotekem rozpraskané kůže?

.
Někdy bych rád
uměl chodit po provaze
tak, abych rovnováhu neztratil,
rád bych potkal sebe
a uměl řeč všech bludných sil,
které lepí vinětu,
otáčí slova pryč,
oči odchází spát poslepu
hlava břinkne o pouliční tyč!

.
V těchto chvílích bezradnosti
stáčí člověk řasy k obloze
své kosti i své štěstí
Bůh hýbe ručkou na váze
jdem v pravo, zachvěje se vzduch
a uvadáme na rozcestí.

.
Lásko, na Tebe jsem se obracel,
rozespalou v kuchyni,
až slova v kamnech
měnila se na popel,
hřála
a měnila nás ve stíny

.
Ty a já
a my a děti,
slova k nebi
jak andělícci letí
– závaží na druhém konci
se mazlí spolu na miskách.
Spocené ruce
vlhká dlaň
a v té Ti klíčí hrách

Na tom našem zá-praží
našel kohout kousek chleba
leckdy mu ho děti nastraží
když nevydrží u oběda
“pojď si sednout”
či jiné zbytečnosti
voláme
a za domem přitom kvete štěstí.

.
Na druhém konci světa,
na té naší ulici,
krmítko visí dlouhá léta
a když zima kvílící
hlásí konec světa
krájí děti spolu
housky na kostičky
– a před domem pak září
jak dvě nehasnoucí svíčky.

.
Seděl jsem v půl jedné
na tom našem letním zápraží,
na rozpraskané
lavici, které nikdo nevěří
že dokáže unést jeho těžká léta.
Sami v sobě na konci světa,
dvě vlaštovky podzimní hladině,
létáme sem,
a zase tam,
kamkoli
spolu letíme.

Dušičková noc

Dušičková noc

Projížděli jsme šedivou
krajinou,
mráz kousal i do čepic,
dokud jsem neprocedil mezi zuby:
“Nejhorší měsíc je listopad,”
i uváznuté maso
v citlivých dásních
mne v té chvíli trápilo méně,
než-li ta dušičková noc.

“A proč tati?
Vždyť v listopadu padají nádherně barevné lístečky?”
Ozval se náš František ze zadní sedačky
a v zrcátku na mne vykouzlil
jarní úsměv.

Odpověděl jsem mu
také úsměvem
a pak jsme projížděli dál
tou malovanou krajinou,
listí vonělo v nebi,
které sestoupilo
až do našich cest,
na oknech si vítr pohrával
s neposednými kapkami
– byla prostě pravá
dušičková noc.

 

Velké malé vítězství

Velké malé vítězství

Do domu pana Petříka se nastěhovalo záhadné zvíře. Koupil si už třetí pantofle a zmizely podobně záhadným způsobem, jako ty minulé. Jak takového záškodníka chytit? Čas plynul a neznámý živočich byl zdatnější a zdatnější. Odhozené pantofle odnesl do své nory, sotva z nich jejich čerstvý majitel sundal štítek z prodejny. A tak pan Petřík začal hledat příbytek nezvaného pantofležrouta. Na noc se vybavil baterkou, ve dne pantofle dával vždy na své místo a posléze je chodil bosý průběžně sledovat. Pan Petřík byl ekonom a měl hlavu plnou starostí. Jen co zapomněl zkontrolovat botník včas, byly pryč. Několikrát je našel pod postelí, v kuchyni pod lavicí, venku v trávě a nejčastěji vůbec.

Eva, žena pana Petřína, kroutila hlavou a nejdříve to vypadalo, že svému manželovi buď nevěří či nezvaného hosta podceňuje. Několikrát se dokonce stalo, že svého chotě nazvala sklerotikem, který si za vše může sám. Rozčílený pan Petřík po jedné takové manželské hádce nastříkal nově zakoupené pantofle sprejem proti zápachu, o kterém jsem se domníval, že nezvaného protivníka odradí. Povšiml si, že se zvíře zamilovalo výhradně do jeho pantoflí, zatímco ty od ženy nechávalo ladem ležet.

„To je tím, že se zapocené báby nekonečna stříkají těmi deodóranty,“ zahartusil pan Petřík u oběda opět bez bot. Pak čekal jako liška na slepici do druhého dne u počítače v kuchyni poblíž těm svým pantoflím. Po ránu ležely pantofle na svém místě, sotva se však vrátil unaven po takové probdělé noci z práce, zmizely.

„Neuvěřitelné! Evo, vidíš, jsou pryč!“ Zařval hned v předsíni, už se ani nezouval a vyběhl k panu Vietnamci pro další, levné pantofle. Tentokrát je ihned po svém návratu domů nastříkal sprejem proti kunám. Kdo kdy testoval autovynález – odpuzovač na kun lezoucích do motoru ví, jak přípravek spolehlivě funguje. Jeho jednou z necností je jeho typický zápach po lidském trusu. Pan Petřík brzy zjistil, že taková věc neodpuzuje pouze kuny, ale i ženu ve vlastní domácnosti. Pantofle odnesl pantofležrout, sotva se šel pan Petřík vykoupat. Sotva zpozoroval ještě v Adamově rouše, že ho vykoupání na pět minut stálo dalších stopadesát korun, oblékl se do roztrhaných trenek a začal prohledávat celý byt.

„Máš lepší nos než já, Evo, koukej hledat se mnou!“ Obořil se na ženu, která málo hlídala. „Magore, zasmrděl jsi celý byt“ zabouchla Eva dveře a s hledáním pantoflů zoufalému manželovi nepomáhala.

„To mám za to, že jsem na ni takový dobrák,“ zazoufal si pan Petřík a už odsunoval gauč, postel, stůl a po pantoflích ani památky.

Když prohrabával skříň na boty po čtvrté v domnění, že toho ničemu chytí při lovu kořisti, našel zde verzi pantoflů ze 3. září (měsíc zpět) a z 28.září.

„Tak už vím jak na Tebe, blbečka ze sebe dělat nenechám,“ zamnul rukama pan Petřík a druhý den zakoupil v železářství pěknou pastičku na potkany. Tu nastražil těsně ke dvířkům do přeplněného starého botníku, kam podle svého přesvědčení už nikdo nic nedává a šel spát.

Jedny pantofle nastražil pod stůl do kuchyně a druhé do předsíně před botník. „Ať má na výběr, mizera, však já ho chytím,“ smál se pan Petřk ještě pod peřinou. Manželka Eva spala, jak se smál nad tím loveckým nápadem, kopala do něj, že chce spát.

„Evičko, „ přitulil se pak Petřík k ženě, aby se pochlubil novou myšlenkou. Místo toho dostal další kopanec se slovy „Nic nebude, chci spát, ráno vstávám,“ a tak šel raději spát.

Místo očekávané ranní mobilní melodie se dočkal ženského vřískotu. Pan Petřík vyběhl z postele a nestačil si ani nandat brýle. Běžel za zvukem a u místa dotyčného spatřil rozmazaným zrakem Evu, která v v jedné ruce tiskla dvoje pantofle a na druhé ruce trpěla v sevření pasti na ty velké myši.

„Evo, co tu děláš,“ zeptal se celkem logicky a následně vyprskl smíchy.

„Čemu se směješ?“ Shodila Eva tu past z ruky a jala se manžela mlátit těmi návnadami.

Pan Petřík sice svoji pronásledovanou zvěř chytil při činu, avšak místo lovecké radosti skučel, jako pes před fenou, pod údery těch čínských produktů.

 

 

 

Prapor

Prapor

Ke správnému fanoušku hokeje patří dlouhý prapor na vysoké žerdi, se kterým se pak může chlubit na zápase před televizními kamerami. Petrovi s Michalem bylo dvacet a o hokeji nevěděli takřka nic. Kamarádi ve třídě chodili s trojbarevnou šálou, holky v krásných pruhovaných trojbarevných podkolenkách.

„Dnes hrajeme o zlato, nepůjdeš s námi zlato?“ Otřela se o Petra Helča, která mu nebyla pranic lhostejná. Michalovi se zase líbila její kamarádka Monika a tak oba přátelé z ničeho nic začali po škole pokřikovat jako jeleni as ostatními: „Češi do toho!“ „Vyhrajeme!“ „Hoši, my vás nedáme!“

„Musíme někde sehnat prapor děj se co děj!“ Naklonil se k Michalovi Petr. V té chvíli oba napadl jediný kamarád, který takovou věc má. Jmenoval se Jiří, který byl tělem i duší technik, neustále po škole zalezlý doma s pájkou mezi transistory a bůhví čím ještě. Jiří měl kromě toho pájení ještě jednu zálibu – byl vášnivý sokol a jako každý sokol měl doma kromě sokolského kroje i ten prapor. Petr s Michalem se tedy po škole za Jiřím vydali, nevkládaje do svého plánu moc nadějí.

„Jirko, jak se máš?“ Zazvonili oba na plastové tlačítko na zelené brance. Jirka vyšel se slovy: „Pojďte dál, co potřebujete?“

„Ale nic, jdeme se na Tebe podívat, to se ještě smí, ne?“ Ozval se Michal.

„No tak pojďte, pivo nemám.“ Zahartusil Jiří.

„Nejdeme na pivo,“ ohradil se Petr, pak chvíli mlčel a když se Jiří zastavil, opatrně se doznal: „Jirko, nezlob se, my dnes skutečně od Tebe něco potřebujeme.“

„No tak ven s tím,“ rozesmál se Jiří.

„My bychom Jirko,“ zpomalil Michal, „ my bychom Tě chtěli poprosit, zda bys nám nepůjčil ten český prapor, který vždycky vyvěšuješ na podzim nad vchodem.“

„Aha. Takže máš na mysli Svátek republiky. Náš prapor mám dát Vám, do hospody, že jo? A k čemu?“ Rozzlobil se ihned kamarád.

„Mysleli jsme si, že bys mohl s námi jít zítra do centra fandit chlapcům z Nagána, víš? Podpoříš je a budeš mít jistotu, že se s tím Tvým pokladem nic nestane.“ Pokračoval opatrně Petr.

„Do hospody nepatří symbol státu,“ opět se zašklebil Jiří.

„Do jaké hospody? My ho nebudeme tahat do hospody, ale na Staromák, víš, abychom fandili našim, abychom vyhráli, rozumíš?“ Snažil se vysvětlit Jirkovi vše Petr.

„Vy tak něco vyhrajete. A jak se o tom ti vaši kluci dozvědí, když budete na Staromáku čumět na bednu, jako na Dalas? Vy dva mne fakt udivujete, „zakroutil Jiří opět hlavou, „ vy dva, kteří se mnou nezajdete ani jednou do sokola budete fandit hokejistům, jo?“ Zasmál se starý sokol. „Běda, běda vám, pokud se o tom, že jsem vám ho půjčil, dozví naši. A už vůbec mi nechoďte do cesty, pokud se něco stane praporu.“ Jiří byl prostě dobrák a ten vzácný kus kamarádům skutečně půjčil.

Petr s Michalem děkovali při pomyšlení na Helču a Moniku v těch pruhovaých podpolenkáchděkovali za prapor ještě v parku. Prapor jak kvůli Jiřímiu, tak i kvůli holkám drželi pevně a mávali s ním, že byli nejvyššími v davu Ve shromáždění fanoušků byli prvně, každý do nich strkal a nakonec jim ho podnapilí fandové chtěli vytrhnout z rukou. Michal držel prapor jako býk, holky zfackovaly protivníky a tak prapor zůstal v rukou těch, kterým byl Jiřím zapůjčen. Při potyčce se však zlomila jeho vyřezávaná nazdobená rukojeť. Pivo dalo pivo, kluci v Nagánu vyhráli a na bolestné zranění praporu se ten večer nakonec zapomnělo. Druhý den ráno, když se Petr probudil u pocuchaného symbolu státu s poněkud zkrácenou rukojetí, začal s opravami. Izolepa moc nepomáhala a tak nezbylo, než-li sehnat jinou žerď.

„Dejme tam vole násadu od smetáku, zavineme ji do praporu a třeba si ničeho Jiří nevšimne,“ radil Michal, kterého po té oslavě bolela hlava jako střep.

„Jo, dobrej nápad, zajdi domu a lohni vašim dřevěnou násadu od smetáku,“ zareagoval ihned Petr, který jednak nechtěl mít doma další průšvih a který zároveň neměl podobné rady rád. Nedokázal si totiž představit, jak do násady od smetáku bude vyřezávat sokolský znak.

Michal najednou začal tvrdit, že žádné koště doma nemají, až tak nakonec o tu násadu přišla školní uklízečka Pávková, která svou újmu rozhodně nepřešla v tichosti. Halekala po chodbách, proběhla celou školu a jediné, co ji nenapadlo, bylo rozbalit prapor v rohu třídy.

Michal s Petrem zazvonili odpoledne na kamaráda sokola se slovy plnými díků. Jen co jim však Jiří vyšel naproti, už hartusil: Ukažte prapor, jdu ho zkontrolovat,“ nebezpečně zamžoural v jakési předtuše očima. Radost z úspěchů chlapců z Nagána ani s Petrem ani s Michalem rozhodně nesdílel, řval cosi o hospodách, sebral prapor a odešel s ním do dílny.

Je tomu již skoro 20 let a dodnes Jiří přes svoji veškerou šikovnost ten znak sokola do smetáku nevyřezal. Dodnes hrdě vyvěšuje 28. října prapor na oné kradené násadě ve svých vlastních oknech. Uklízečka Pávková je prý již po smrti, jen ta vlajka z jejího smetáku se nesmrtelně vznáší ve větru na památku těch slavných hokejistických dnů.

Psí karneval

„Ten čas letí jako splašená liška,“ usmál se kulišácky Tonda na Jirku.
Sraz třídy po dvaceti letech přivede každého k řadě starých vzpomínek. Z dívek se staly mámy, klukům narostla břišní chlouba, ale ve své podstatě se nikdo nezměnil. Ty samé pohyby, pod vousy či pod mejkapem stejné úsměvy, do hospodských lavic si posedali ve stejném pořadí, jako na střední.
„Jirko, pojď, když už máme ty mobily, dáme někomu do novin inzerát!“ Vzpomněl si na společnou oblíbenou zábavu Tonda.
„Ty vole, dobrý nápad!“ rozzářil se Jirka. „A do psí rubriky!“
„A fouska!“ Přidal se Tonda, plácli si a už hleděli do telefonu na stole, jako tehdy do té své oblíbené Večerní Prahy.
„A Cuketkové, ta je ozkoušená!“ Rozchechtal se Jirka.
Cuketková nic netušíce ukazovala na druhém konci dlouhého stolu holkám fotky dětí, přes ten ruch oba kamarádi slyšeli jen úseky vět „snej! obrá!“
„Jo, Cuketkové!“ Probral se Tonda. Nalistovali tedy starou dobrou Annonci, dnes s tím cz na konci a nechali se inspirovat rubrikou Zvířata/Domácí zvířata/Psi/Krytí, kam chovatelé nafotli nejrůznější načesané nic netušící feny, kterým sháněli pány a naopak načesaným pánům za patřičný obnos fenu.“
„Vole, nafoť Cuketkovou,“ dloubl ramenem Jirka Tondu.
„Zbije nás, neblbni, je vidět, že zapomínáš, jak umí vřískat. A Ty bys ji vložil mezi psy, aby se kryla! Sám by jsi se kryl!“ Zazubil se Jirka. Cuketková měla vždycky sílu a když se rozjančila moc, začala i kousat.
„No tak ne,“ zazubul se kamarád a uvažoval dál. „A co tam dát toto?
Pro fenu vesnického voříška sháním ke krytí středně velikého psa. Odměna 1000Kč za styk.“ Dobrý, ne?
„Pořád jsi Jiří hlava číslo jedna, super, inu, to bude více ohlasů, než tady na slečnu fenu Akita-inu! A taková pěkná odměna za vyřáděného vořecha, to musí zafungovat!“
Jirka potěšeně sjel silným prstem po dotykové obrazovce dolů a aby to nebylo slyšet, jen zachroptěl: „A hezky tady dolů vrzneme Petra Cuketková, tedy vlastně už Bouchalová, mail a telefon, diktuj, když jsi svolával ten sraz. Vesniční šampióni si alespoň užijí.“
V té chvíli oba kamarádi však ještě netušili, že Cuketková doma chová skutečně fenu. Za chvíli se všem chlubila, jak zachránila jakési psí zvíře ženského pohlaví z útulku. Všeteční kamarádi, kteří se chtěli v dalších dnech dozvědět, jak vše dopadne, nastražili uši a hned se k Cuketkové do hloučku žen došli podívat na tu nádheru. Hnědé psisko s mašlí na krku se tvářilo v celku vkusně.
„Ahoj Cuketková, máš krásné zvíře, jak se jmenuje?“ Začal opatrně Tonda.
„Odkdy se zajímáš o psy?“ Zamžourala hned Cuketková.
„Nemohu se zeptat?“ Začervenal se Tonda.
„Alzička, čumáček,“ změkčila tón svého hlasu Cuketková.
„Hezká,“ přidal se Jirka. „Jak se stará?“
„Dva roky,“ Rozplývala se nad fotografiíí Cuketková.
„Petro, tady Tonda pořádá za dva týdny, v sobotu od dvou na Točné psí karneval, chlubil se?“ Začal pozvolna Jirka.
„Fakt?“ Vykulila oči Cuketková, „Tys přeci Tondo neměl nikdy zvířata rád.“
Nic netušící Tonda se ohlédl za kamarádem a zmateně se snažil : „No, tak trochu…“
„Přijdu ráda, kde, u hangáru?“ Nečekaně přitakala spolužačka.
„Jo, tam,“ opáčil Jirka a vzal Tondu zpět ke stolu.
„Co to má znamenat, jaký psí karneval?“ Rozčíleně se na spolužáka osopil Tonda. Psů se bojím, ani nevím, co taková bestie žere. A kde mám podle Tebe vzít čokla?“
„Uklidni se, vše zařídím…musíme se přeci dozvědět, kdo Cuketkové zavolá, ne?“, snažil se uklidnit kamaráda Jirka. „Ségra tam skutečně psí karneval pořádá, má vlčáka, dá mu na hlavu čepeček, je to dobrá akce.“
„To je moc hezké, že je Tvoje ségra tak aktivní, ale kde mám já vzít psa?“ Rozšířily se Tondovi opět nebezpečně zorničky.
„Od ségry, na tu chvíli Ti ho ráda půjčí, nechej to na mne.“
„A to myslíš, že se mnou půjde jen tak cizí pes? A navíc, když bude mít čepeček, mašličku a půjdu s ním já..to budu vypadat jako úchyl,“ zapil to pivní pěnou Tonda.
„To vydržíš, prostě posedíme, ty teda postojíš, Cuketková nazdobí tu svou fenu kytkou, bude prdel, věř mi,“ vrazil pěst mezi oplatky zničenému kamarádovi dobrákovi Jirka.
Psí karneval skutečně připomínal Přelet nad kukaččím hnízdem. Zejména postarší ženy nazdobily své miláčky neskutečně sladce – do krajkovaných kalhotek, hlava nezřídka připomínala vlka z Červené Karkulky, kdejaký pes se ošíval, aby se zbavil pampeliškového věnečku.“ Do toho se kde se vzal, tu se vzal ohromný černý vlčák s trnitým obojkem v kožených kalhotech, kterého by se zalekl i Barban Conan.
Čau kluci, Ty jsi Tonda,“ Vypískla odkudsi Jirkova sestra.
„Tak je Tvůj, nastrojila jsem ho jako tvrďáka, dobrý, ne?“ Tonda, jakmile spatřil to ohromné tele, ustoupil o dobrých pět kroků dozadu. „Tady ho máš, je hodný, teda někdy. Musím jít štípat lístky, čau!“
„Dělej, ber, dokud dává,“ předal rychle kamarádovi Jirka dlouhé silné vodítko a zmizel i se sestrou v davu.
„Ahój, Tondo!“ Než se Tonda stačil rozkoukat, kde se vzala, tu se vzala Cuketková. Pochválila spolužákova psa a se svou Alzi brzy zmizela v davu, aby se prý takového frajera nebála.
„A tak Tonda zápasil do konce tohoto pestrobarevného karnevalu s cizím psem, který zprvu vypadal hůře, než-li se zprvu zdálo. Odháněl děti a snažil se držet opodál neustále tím zvířetem, které ho odmítalo poslouchat, vtahován do davu. Po karnevale povyprávěl Jirka, jak Cuketková zvedala telefony a smál se, jak společná inzertní akce vyšla.
„To je dobrý a co mám dělat tady s Azorem?“ Snažil se zbavit vlčáka konečně Tonda.
„No vidíš, co s ním?“ Zakoulel podnapile očima kamarád. Čekej na ségru, sluší vám to spolu.“
Naštěstí za chvíli kde se vzala, tu se vzala opět Jirkova sestra a odvedla si psa. Tonda si po tom zážitku zanedlouho opatřil vlastního jezevčíka. Prý propadl kráse zvířat a na rybách pry nebude sedět sám.

Chlupatá povídka

V první třídě mhouřil Honza oči na tabuli a písmenka vypadala chlupatě. Učil se číst a psát a tak si ke každému písmenu přiřadil nějaké zvíře – chlupatého meDvěda, vykrmenou Ondatru atp.  Dny míjely a chlupy písmenkům na tabuli přibývaly. Největší problém měl Honza během opisování not z notové oslovy – v chlupatých řádcích se bříška ztrácela jako blechy v hustém psím kožichu.

Jednoho dne si Honzovu maminku zavolala paní učitelka, která si povšimla mžourání svého žáka a tak se Honza dostal prvně na oční.

„Zavři levé a čti“ pravil přísně pan doktor a Honzík poctivě četl stále menší a menší abecedu, dokud chlupaté písmenko nezarostlo natolik, až bylo k nepřečtení.

„A dál,“ pobídl Honzu pan doktor a Honza na to: „Nevím, je moc malé.“

Tímto životním okamžikem začaly pravidelné Honzovy cesty  po očních optikách. „Vezmi si ty velké, vypadáš v nich inteligentně,“ pravil tatínek a tak Honza dostal na nos své první brýle s hrazdičkou. Sotva si je ve škole tiše nasadil během vyučování doufaje, že se do konce hodiny žádný ze spolužáků neohlédne, paní učitelka zvolala: „Honzíku,  máš hezké brýle!“ Honza zbledl,  třída se ohlédla a několik spolužaček prsklo cosi do sešitu.  S podepřenou hlavou v dlaních vydržel do konce hodiny a ještě před zvoněním brýle zandal zpět do brašny. Další hodinu již neriskoval a brýle podruhé v životě nasadil na nos až za několik let.

Jak dioptrie přibývaly, čím dál tím častěji slýchával od kolemjdoucího: „Aha, my už se nezdravíme.“ V té době už poznával lidi až ve chvíli, kdy je míjel. Aby předešel podobným řečem, začal časem zdravit úplně každého. V tanečních byl velmi často během pánské volenky nemile překvapen, jakou slečnu vyzval k tanci.  A právě taneční Honzu donutily zkusit podruhé v životě brýle. Tou dobou se vzmohl na své první lennonky! Jakmile si je nasadil a hrdě konečně v normálních brýlích procházel ulicí, podivil se, kolik má najednou přátel. Lidé, které nikdy neviděl, na něj pokřikovali z druhé strany vozovky, přátele díky zraku a znalosti jejich schůze poznával na stovky metrů. Na brýle si zvykl a chlupatý svět vídal už jen před spaním, kdy svůj módní doplněk uložil na noční stolek.

Na podobné další veselé příhody si Honza vzpomněl po letech. Jednoho večera, kdy přišel se synem na návštěvu k rodičům. Maminka, v sedmileté roli babičky, si pořídila nové sluneční dioptrické brýle, za které prý utratila z důchodu spoustu peněz.

„Mami, to jsem tuhle slyšel…Přijde nevidomý do obchodu a na vodítku vede slepeckého psa. Postaví se doprostřed místnosti, popadne psa za ocas a roztočí ho nad hlavou.

A prodavač se ho ptá: „Co to děláte?”

„Jenom se tak trochu rozhlížím“, odpoví slepec.“

Honza se začal sám svému vtipu smát a chvíli rozpačitě sledoval svoji maminku.

„Jak jsi si na takovou blbost vzpomněl! Začínala tušit.

„No, to ty Tvé brýle, promiň. S takovými Tě pustí všude sednout, vypadáš jak z Helppesu!“ Zalili se Honzovy oči rošťácky smíchem.  Černé obroučky, černé nožičky a černá skla, za kterými nebylo vidět nic, vše dokonale ladilo s pohledem slepce. Jeho synek doběhl ještě do předsíně a babičce donesl hůl s dotazem, zda nemá bílou barvu.

„Vy jste pitomí,“ začervenala se babička a děda, který jí pomáhal brýle vybírat, v té chvíli za své doporučení sklidil od ženy nevelkou pochvalu. Hlasitě hartusil  a odebral se kamsi k počítači. Jako jediný z rodiny vidí celý život jako orel a všem sovám v rodině vybírá brýle.

Honza se usmál podruhé a bylo mu tak nějak hezky. V těchto rodinných nedokonalostech prostě spočívá celá krása prostředí, ve kterém vyrůstal.

 

Sloup

Sloup

Bylo ráno a s knížkou v ruce jsem se vydal do práce. Stodůlky člověka ten den nepřekvapily něčím novým – ostrý zimní ukňučený vítr narážel do skleněných office center a autobus dojel do stanice rovněž s tradičním pískotem. Svraštil jsem obočí a nenechal se po výstupu z teplého autobusu větrem ani okolím od četby odradit. Už několik dnů čtu životopis muže, který se po celý život připravoval na misii do Indie. Když byl konečně odhodlán  odcestovat, dostal znamení zůstat. A tak jsem četl, šoural se a klopýtal a vítr si pohrával s rohy papíru jako malé dítě. Na vydlážděné prázdné ploše, kudy chodím prakticky denně, jsem už ze zvyku pohodil automaticky očima dopředu, abych se přesvědčil, že do ničeho nenarazím. Snad ono podvědomé očekávání sloupu, do kterého brzy břinknu hlavou, způsobilo, že se přede mnou skutečně jakýsi sloup na chvilku objevil. Jakoby byl řekl:  „vysnil jsi si mne, zhmotnil jsi mne svou myšlenkou, tak mne tu máš.“ Podivil jsem se a sloup zmizel.

Ihned jsem se zastavil a to místo, kde měl stát, jsem jako blázen automaticky obešel.

Pak jsem se zastavil a pomyslel si. Kdo tam ten sloup vlastně umístil? Obešel jsem snad svoji bázeň a představu? Co když se denně v mé mysli rodí podobných sloupů několik a já je jako oslík poctivě obcházím? Co si budeme povídat, někdy se nestačím nad spoustou věcí zamyslet, mnohdy vyjdu na ulici z roztržitosti v bačkorách a nějaký sloup sem, nějaký sloup tam.

Nebo mohlo jít naopak o jakousi řeč anděla či Toho nahoře úzce propojenou se samotným hrdinou knihy, o šepot, který tajně upozorňuje: „Přečti si tu stránku ještě jednou, něco jsi přehlédl. Zastav se a srovnej smysl toho, co čteš, se svým životem či s životem někoho, na kom Ti záleží.“

Podíval-li bych se na sloup z historického hlediska, mohlo se v tom místě něco významného stát. V první chvíli jsem pocítil k tomu záblesku sloupu jakousi úctu, která i mne samotného zarazila. Před třicetiletou válkou stála všude v těchto polích stavení. Zbyl tu snad jediný kostelík Krteň, který švédská ruka nevypálila. Třicetiletá válka začala roku 1618 a letos má tato zničující letitá bitva 400. výročí. Snad na jeho počest tu jakýsi švédský potomek postavil v zápalu vzpomínek na ty časy Ikeu z betonu a plechu – co so budeme povídat, i to nenechavé dítě si rádo hraje se sirkami – krása nábytku je sice hezká věc, ale  plechová budova je prostě odolná jistota. Nuže i tento pohled na zjevení sloupu muže dávat smysl.

V neposlední řadě, pokud pohlédnu na celou událost čistě materialisticky, mohlo jít o obyčejnou roztržitost, za kterou nemá smysl hledat cokoli zajímavého.

Ať už je tomu jakkoli, tomu jednomu do té doby naprosto pro mne nevýznamnému místu věnuji tuto poměrně dlouhou úvahu plnou slov. Slov která nikdy nikdo neviděl a přesto ovládají celý náš svět, která dávají místům názvy, lidem jména a neviditelným sloupům příběhy.

Svědek

Svědek

„Jó, pane Krcho, to bylo tak,“ přidržel se dvěma prsty drátěného plotu pan Potůček. „Včera jsem se vydal do Hornbachu – víte, nakoupit cement a tak. Vracím se, reflektory té mé staré škodovky krájely tmu vejpůl.“

„Teda pane Potůčku,  promiňte, na to si dojdu pro stoličku,“  otočil očima pan Krcha, v jedné ruce hrábě, v druhé větev, pana souseda už dobře znal. Jak takto začne, nedá se přerušit.

Pan Potůček se na chvilku zastavil a pokračoval, jako by nic: „Už začíná podzim, pomyslel jsem si při pohledu na odlesky matné vozovky ponořené do studených mlh. Plyn jsem držel zkrátka, to víte, potkat chodce či cyklistu na poslední chvíli, potkat spadlou akátovou větev jako posledně, to není žádný med – když se Vám i kola klepou při pohledu dopředu. Několik metrů za Chuchelským závodištěm končí lampy, po pravé ruce se po náspu občas mihne za trním vlak, pak utichne psí štěkot a jen za v úplňku touto dobou spatříte leklé hrbolky čerstvých brázd. Měl jsem Vám najednou takový divný pocit. Pustil jsem si tedy rádio a v této tmavé krajině opatrně popíjel kafe z automatu. V tom jsem vám spatřil po levé straně jakési poskakující – jasné – světélko. Jak jsem se k němu blížil, přibrzdil jsem a když světla reflektorů byla k tomu místu na dotek, pod tím světélkem se vyhoupla silueta čísi postavy.

Zpomalil jsem a jel krokem, abych si ji lépe prohlédl. Nedovedl jsem si představit, jaké zoufalství muselo vést toho člověka do takových míst. Možná je to v tomto kraji cizinec, neměl peníze na vlak a tak šel podél náspů pěšky. Nejdříve si myslel, že je to do Radotína pár minut a uvízl. Ta silueta se Vám pohupovala ze strany na stranu, jakoby chodila po horkém uhlí. Běžel, jakoby se strachem na vestě, s propoceným límcem za krkem, nedbaje písku v botech, nedbaje na cinkání zipu polorozepnuté větrovky.“

„Teda pane Potůčku,  to je napínavé, „ začal pan soused podruhé a odběhl hbitě za chatu pro židli. „Už jsem zpátky, co bylo dál.“

“No, ten chlap běžel a tak povídám: Pane, pojďte, nasedněte si,” přibrzdil jsem asi deset metrů před ním. Dýchal, jako pes, chroptěl a stále někam utíkal. A tak jsem před ním přibrzdil.“

“Pane, povídám, jak jste se sem dostal?” Zopakoval jsem výzvu, zatím co ten nešťastník minul můj vůz a opět mizel do tmy. Jak pak by mne mohl uposlechnout, pomyslel jsem si, v takové tmě a vystrašený kdoví z čeho. Pane Krcho, co vám mám povídat, také bych byl nezastavil.  Ale co s takovým člověkem? Jisto jistě by ho tam něco přejelo, neměl ani reflexní vestu. A kdo ho tu potom raněného najde? Ne, nesměl ho tu zanechat  takové těžké situaci. Postava zmizela opět v mlze. Sešlápl jsem tedy pedál a v tom začal zrychlovat…. a tak křičím z okénka: “Člověče, nic Vám neudělám, je mlha, nejste vidět, poodvezu vás do města!

Pohlédl na mne přes mokré brýle, asi takto a ve stálém běhu něco vyhrkl. Znělo to jak poslední výkřik, pod těmi skly brýlí a v té děsivé tmě nebylo vidět, kam se dívá. Přišlo mi, že neustále tupě sleduje jakýsi cíl. Pohlédl jsem tedy vpřed a tu spatřím reflektory blížícího se nákladního automobilu.

„On ho přejel?“ Odtušil pan Krcha.

„Nepředbíhejte,“ zasmušil se pan Potůček. „Bude to blázen, usoudil jsem, trpí jistě jakousi formou deprese. Copak by normální člověk nezastavil? Pomalu, lehce pršelo, vše klouzalo, náklaďák se blížil. Povídám si, co když pod to auto skočí, co s ním?  Zvuk nákladního automobilu sílil, akátové popadané listí pod chodidly toho muže tleskalo, až to nahánělo hrůzu. Projel nákladák a představte si, ten podivný výstrašený přízrak úplně zmizel.

„Jak zmizel? Nestrhl ho do strouhy?“ Vstal ze židle pan Krcha. „Měl jste mne zavolat, pomohl bych Vám s ním“.

„Nepředbíhejte, zatím nebylo třeba.“

„Zastavil jsem a volal: Je tu někdó?

S obavou, že najdu u silnice sražené tělo jsem prošel krajnici. Bylo vidět sotva na krok,, jen kapky dopadající do trávy a šelestící ve větru rušil motor mého auta. Vrátil jsem se tedy do auta a dopil poslední kapku té studené kávy z automatu. Popojel jsem a pak se zase vrátil. Ten chlap,pane Krcho, ten chlap dočista zmizel.“

„Jak by mohl zmizet, měl jste baterku? Pane Potůčku, vozím pokaždé baterku.“  Zpozorněl pan Krcha.

„Se ví, že ano, jak bych ho mohl v té tmě jinak hledat,“ zabručel pan Potůček a pokračoval:

„V té tmě nebylo vidět nic, na Radotínském nádraží jsem si tedy koupil další kafe a cosi mi bránilo jet domů. Černé svědomí? Vždyť jsem nic neprovedl – ale pořád jsem si dokola říkal, co když se ten člověk teď svíjí v pangejtu a potřebuje pomoci? Nebo je to zloděj, kterého jsem potkal a který mne praští, budu-li ho v těch místech sám nadále pronásledovat. Pomyslel jsem si, nemám zavolat policii – ale co jim říci? Viděl jsem chlapa a zmizel s projíždějícím náklaďákem?“

Nebo to byl nějaký přízrak?  Ale co ta baterka na jeho čele – jak tato myšlenka touhy po přízracích někdy zbavuje člověka zodpovědnosti. Už tudy jezdit nebudu, vyčítal jsem si. Nezbylo, než-li jet domů. Hned ráno jsem si pustil rádio. “Vyšetřujeme případ..” hlásila první slova z rozhlasu a ve mne by se krve nedořezal. “v České Třebové došlo..” Tak to se nestalo v Chuchli, oddechl jsem si. Jak jen ty myšlenky člověka přitahují události, které se jim zamlouvají.  Už i v rádiu pátrali.

„Dobře, druhý den jste se probudil a co bylo pak?“ Začal se zajímat o celý záhadný příběh pan Krcha.

„No, vstal jsem, bylo nádherné sobotní ráno. Nastartoval jsem tedy auto a jel se v ta místa opět podívat. Barevné listí se prášilo z akátů od dráhy, v pangejtu nikde žádný nebožtík, zastavil jsem tedy u krajnice a povšiml si cesty, která ze silnice odbíhala k jakési malé elektrárně. Tak on to byl zaměstnanec odtamtud – usmál jsem se a já kvůli němu nespal!“

Duše

Duše

Papírek z bonbónu
létá pohozený
po černém perónu
jak slepý
hladí tělem stěny

Po sladkém životě
mu teď v břiše kručí
kdo si kdy jednou Tě
vezme do náručí?

Listopad

Listopad

Tak nějak nám prší
listopad na husí kůži
a já bych Tě raději šimral
orosenou růží
tak nějak bych ti kytku dal
místo listí do orosených vlasů
a řemínek sedmikrásek
kolem pasu.

V listopadu chrchlám
pohled promoklých strání
a v kapse mačkám teplo
v příbytku zmrzlých dlaní,
zavřem se doma
za okny po nichž stéká
slza za slzou
jako rozvodněná řeka

Děti spí a pod víčky jim
těkavé sny tolik sluší,
nejkrásnější louže jsou,
ty do kterých nebe prší,
co na tom, že venku
průvan listy stíná
a slunce v tom větru
brzy pohasíná

Dětem čas prostě
jinou stružkou plyne
vše musí být hned
a teď nikdy nepomine,
i to barevné listí
padá pomaleji,
chvilku se zdrží,
než do něj fouknou a pak se mu smějí.

Letní chutě

Letní chutě

Napil se kávy
a jeho oči utkvěly na sukni plné vlčích máků,
prohýbala se v letním horkém vzduchu
Skřivan pískal tu svou
a vlak se blížil do stanice

Léta

Léta

Dej mi tati na vozík
špalíky z těch stromů,
a nařež i na přívěs,
zapojím ho k tomu.

Prosí malý František
u smrků z dávných časů
padlých teskně bez šišek
a bez větru kolem vlasů.

A tak řežu léto po létě,
jako bych se vracel,
tady mi bylo také pět,
a bez jsem s Jardou kácel

Tu si bral děda babičku,
a v kostele ji líbal,
a tady se narodil,
když slavík z korun zpíval.

První jinovatka

První jinovatka

Měsíc v ostré kružnici,
nad poli opět visí
děti v tenké čepici
kapky rýmy nosí

na špičce nosu
pro štěstí,
“Mamí,to je zima”,
máma v kapse zašustí
až měsíc pohasíná

Vždyt už bylo na čase
zašpitne menší z dětí,
a paprsky na nosech
se v kapce rýmy třpytí.

Ze Stodůlek

Občas se to stane
člověk roztáhne drápky a přede,
nad hlavou nebe
a v ruce
rozepsané řádky.

Občas se to stane,
v minutě potkáš jediné slovo,
poztrácené
mezi řečí
kde vět je mnoho

Občas se to stane,
že v kapse nahmatáš
drobky od svých dětí
ochutnáš
a čas najednou letí

Občas se to stane,
že vyhodíš chvíli
a načneš novou
žaludek kručí a kvílí
za potravou

Občas se to stane,
vyšleš mail z okna od ofisu
a dole v ulici
spatříš schránku
u chodníku
a bez dopisu

Lesem

Šel jsem tmou
v patách mi déšť rozbíjel
pocit klidu,
spadané listy se honily za chodidly,
jako malé děti
čím více jsem přidával krok,
tím více dováděly.
Pst a dost!
Drobné podzimní krůpěje
padaly z mlh,
byla noc
a tak moc si chtěla
s člověkem hrát.

Komár

Před spánkem se vzduch začeřil
těžko říci odkud spad
ze tmy se hbitě vynořil
začal kvílet,
vylét sát.
Mávl jsem po něm pravicí
do prázdna,
pak zas a zas,
rozvítil jsem
nastalo ticho,
Plaché,
plašící,
pak vylét
jak das
jen co jsem zhas.

Dětský pokoj

A ty spíš
ve stejné krátké posteli
jak já před pětatřiceti lety
odklízíš
ve snech předešlý den
zatímco nad krajem
vychází orion
posel kruté zimy
z podpeřiny
ti koukají
prstíky
sníš
a pod víčky se ti
honí stíny
a pruhované deštníky
a kopretiny
a špalíky
prostě sladce
spíš

Nad hlavou

Nad hlavou

Někdy bych si přál
vznášet se celý
jak ty papírové mouchy
nad provázcích
u nás nad postelí
sotva strčíš do dveří,
už tam spolu láteří.

Policajt

Policajt
(autor příběhu: František Zborník, 5 let – já ho jen sepsal:-)

Blížily se bouřkové letní mraky, až se setmělo. Pan policajt naslouchal řinčení nedbale přidělané pouliční značky – začaly padat první kapky a celou ulicí se rozléhal její plechový křik, jakoby vandalové házeli kameny do výloh.

Policajt je přimračil a poté zvolal proti silnému větru: „Hej, mraky, nechte toho!“

Ale kdepak mraky, těm se křik pranic nelíbí. A kdo křičí, jedině další odpor přivolává.

Policajt tedy běžel rychle do své policejní stanice, vzal do roztřesené ruky telefon a vytočil letiště: „Haló, tady je policejní stanice Praha 5 – Košíře, strážmistr Vočíčko u telefonu. Hlásím, že je třeba neprodleně vypravit letadlo a pochytat neposlušné mraky, které se snaží lomcováním vyvrátit naše pouliční značky.  Výtržníky jsou černá mračna, jako kocouři – snažil jsem se celou záležitost vyřešit domluvou, ale oni mne neposlouchají. Bude nutno je všechny zavřít do basy, aby nabyly na rozumu a nevysmívaly se úředním osobám.

„No to by bylo, aby si z nás někdo utahoval!“ Ozvalo se ze sluchátka. „Ihned samozřejmě zasáhneme a výtržníky pochytáme, maucta.“

„Maucta.“ Rozloučil se spokojeně s policejním letištěm strážmistr  Vočíčko.“

Rozhněvané policejní letadlo vzlétlo neprodleně na oblohu a za pomocí hustých sítí pochytalo zlobivé mraky. V pasti, do které se dostaly, naříkaly jako rozladěná píšťala. Letadlo mělo co dělat, aby se nenechalo shodit jejich rychlými a prudkými pohyby. Ale nedalo se a viníky pěkně dotáhlo až do vězení.  Obloha byla čistá, značky na ulicích nikdo nevyvracel, všude na ulici i na nebi  se rozhostil pořádek.

„Co však s nimi? Z mraků ve vězení létají blesky, prší a ve vězení je najednou vlhko, jako v močále „ Mnul si knír pan vězeňský dozorce. Rozčiloval se a křičel: “Mraky, nechejte toho!”.

Mraky se však nechtěly dát. “Patříme na oblohu a ne do vězení, bez nás vše uschne!”

„Neměli jste tolik vyvádět, musíte být za takové zlobení potrestáni. Zákon je zákon a pořádek musí být,” snažil se mrakům  domluvit dozorce: „Páni řidiči by nabourali, kdybyste pouliční značky neustále likvidovali.

„My za nic nemůžeme, to nás hnaly naše zamračené povinnosti. Nemůžeme za to, že jste nám do cesty postavili ta svá návěstí,” hudroval ten největší mrak, který se dozorce pranic nebál. Pouštěl přitom vztekle blesky, až se vězení otřásalo.

„Když to nejde po dobrém,tak to půjde po zlém.“ Rozčílil se pan dozorce a společně s dalšími policajty zatlačil k celám obrovské fény.

“Co to děláte?” Podivily se mraky.

“Kdo ještě cekne, toho vysušíme!” Dostalo se jim odpovědi, načež se mraky daly do smíchu.

“Tak oni nás chtějí vysušit! A co naše blesky, nejsou snad dostatečně horké?” Křičely dunivě ty bouřkové mraky, až policajtům padaly čepice.

Blesky tavily silné kovové mříže a mraky jeden po druhém mizely okénky ven.

Pan dozorce Kukačka mával nervózně rukama: “Vězni prchají, vězni prchají!” Bil na poplach do zvonů a ze všech stran věznice bylo najednou slyšet kroky jdoucí bezmocnému dozorci na pomoc.”

Jakmile se ocitly  všechny četnické čety ve vězení, vítr za nimi zabouchl dveře až se ozvalo obrovské PRÁSK!

Bylo to tak veliké prásk, až se ve dveřích rozbila záklopka a všichni pronásledovatelé byli najednou..uvězněni!

A tak jim nezbylo, než-li vším, co měli po ruce, bouchat do dveří, dokud je společnými silami nerozbili. Ven se dostali až k večeru. Bylo po dešti a opět čerstvě zalitá krajina nádherně voněla májem.

Inu, ono chtít chránit a přitom nevidět pouze sebe, je někdy složitější, než-li se zdá.

Zcela zdarma

Zcela  zdarma

„Koukalík, prosím.“

„Dobrý den, pane Koukalíku, tady je Simona Ticháčková z centra Zdravého poležení, dostala jsem na Vás kontakt od Vaší manželky. Máme prosím chvilku na krátký rozhovor?“

„Ale jo, povídejte, co chcete,“ otráveně usedl za stůl pan Koukalík ve špatné předtuše, kdy mu někdo bude opět nabízet výhodný bankovní účet, časopis, dovolenou nebo jiné zbytečnosti.

„Děkuji. Nejdříve dovolte, abych představila naše Centrum zdravého poležení. Jsme výhradně česká společnost, která se zabývá distribucí zdravých přistýlek už deset let. Svým klientům nabízíme zcela zdarma návštěvu doma, kde Vám na vlastní oči demonstrujeme zdravou přikrývku a pokud Vás naše nabídka zaujme, můžete si ji samozřejmě okamžitě id nás zakoupit, garantujeme nejnižší ceny na trhu.“  Ženský hlas v telefonu drmolil jedno slovo za druhým, nebylo pochyb, že si byl text čten z papíru.

„A to Vám skutečně na mne dala kontakt má žena?“ Podivil se ve svém důchodovém věku pan Koukalík.

„Ano, jak jsem řekla, odkázala mne na Vás Vaše žena se slovy, ať domluvíte datum schůzky u Vás doma, kterému se prý ráda ochotně přizpůsobí.“

Pan Koukalík otočiil vztekle jako liška očima do pokoje, kde se po zcela zdarma akcích, na které žena ráda s kamarádkou chodila, válely ještě nepoužité hrnce, dva luxy a dečka na nohy. A co musel vydržet zcela zdarma výletů do Drážďan, do Vídně, po mědtech českých, odkyd vždy žena přivezla nejméně jednu věc.

To Centrum zdravého poležení se panu Koukalíkovi postupně čím dál tím více zamlouvalo, konečně pocítil šanci, jak ta léta akcí zdarma zaměřenými na mladší důchodkyně ukončit.

Uklidnil se, usmál se a mile pokračoval: „Dobře. Tedy abych to zkrátil, vy mi nabízíte, že přijdete k nám domů, lehneme si spolu pod tu Vaši nabízenou přikrývku a co bude dál?“ Snažil se udiven tou službou dostat k jádru věci pan Koukalík.

„Ne, nikoli pane inženýre,“ ohradila se v telefonu paní Ticháčková, „pod žádnou přikrývku si lehat nebudeme.  Přinesu Vám ukázat vzorky přikrývek a sám uvidíte, čím jsou právě naše výrobky výjimečné.  Nic Vás nebudu nutit kupovat, naopak, pokud mi sdělíte 20 kontaktů na své přátele, jednu z přikrývek Vám dokonce ponechám doma zcela zdarma.“

„Dobře, dobře, tak ty Vaše přikrývky vyzkoušíme jinak. Mohu se zeptat, komu jsem vděčen za ono milé doporučení?“ Opět zpozorněl pan Koukalík.

„Na Vás mne doporučila kamarádka Vaší ženy,  paní Levertová, která mimo jiné jednu z přikrývek obdržela. A jak byla spokojena s mou prezentací,o tom se můžete přesvědčit Vy sám osobně, pokud paní Lavertovou kontaktujete.“

„Pani Levertovou samozřejmě znám, jsem rád, že ji hřeje nová peřinka a že mi doporučila návštěvu takové milé dámy, stále mi však není jasné, proč se obracíte právě na mne a nedomluvila jste se s mou ženou, na kterou jste přes paní Levertovou dostala právě doporučení?“

„To není podstatné, Vaše paní manželka mi jen řekla, že se mám domluvit i s Vámi, abych nepřišla nevhod.“ Rychle zareagovala paní obchodní zástupkyně  Centra zdravého poležení.

„A tak, když to říká má žena, proč ne, domluvme se věcně ihned. Víte vy co, přijďte prosí příští úterý v osm, to bude žena v divadle a my si tu budeme spolu moci ty ořikrývky pečlivě ozkoušet,” vymyslel ihned termín osobní schůzky pan Koukalík.

V telefonu bylo chvíli ticho a potom se ozvalo: „Tak dobře, přijdu v úterý v osm, ale jak Vám říkám, půjde pouze o demonstraci přikrývek.“ Pravila zcela rozhozeným hlasem paní Ticháčková, která pravděpodobně začínala tušit, že zcela zdarma něco nabízet panu Koukalíkovi nebude tak jednoduché.

Jen co se pan Koukalík zjevně pobavený svým výkonem odporoučel, došel si do mikrovlnky ohřát párek a pustil rádio. Mikrovlnná troubla ještě nedokončila ohřev a v tom už opět  zvonil telefon. Na displeji svítilo Maruš, tedy jméno jeho nedočkavé manželky.

„Jen si zvon, Ty nedočkavá”, zahartusil mezi rty pan Koukalík a nechal telefon schválně zvonit dál.

Když telefon zvonil podruhé, podíval se na něj a zvedl: „Čau Maruš, co chceš? Dojela jsi na chatu v pořádku?“

„Jo, dojela. Mirku, heleď, ty se na mne asi budeš zlobit, ale domluvila jsem s Vendulou takovou věc. U Venduly byla ženská, od které si koupila tři deky a jednu dostala zdarma. A tak jsem si říkala, víš, že ji pozveme také k nám, nic si nekoupíme a budeme mít deku. Více T vysvětlím potom. Bude Ti volat, dala jsem jí na Tebe číslo, tak na ni buď milý, rozumíš?“

„Rozumím a proč by ale měla volat mne, když se může domluvit s Tebou?“ Stále nic neprozradil pan Koukalík.

„A to je právě to, proč Ti volám. Jak Tě znám, ty bys ji po těch minulých luxech vyhodil už od dveří. Heleď, ten minulý chlap od luxů  mi byl podezřelý od začátku  a věděla jsem, že nám nic nakonec nedá, ale toto je Vendulou ověřená jistota, tak ji prosím nevyhazuj a domluv se s ní.“

„Ale jo, už volala.“

„Cože, ona už volala?“ Podivila se Maruš.

„Ale ano a byla moc milá, říkala, že přijde s přikrývkou rovnou k nám. Prý má ráda včely, jako já, víš, asi nějaká mladice včelařka. Přijde v úterý v osm, buď v pohodě, nevyhodil jsem jí.“ Ujistil svoji ženu o svých dobrých skutcích pan Koukalík.

„Včelařka? A jo, proč ne, akorát nezavolal bys jí, aby přišla třeba ve středu, víš ty, že mám na úterý ty lístky s Vendulou do divadla?“ Zpozorněla manželka.

„A vidíš, na to jsem zapomněl. Hele, tak já prokážu dobrou vůli a Tobě se to nelíbí. Prostě v úterý v osm a děj se co děj, jindy ať ta baba nechodí.“ Rozčílil se n oko pan Koukalík. „Ještě něco?“

V telefonu bylo ticho, žena řekla tak jo a rozloučila se.

Pan Koukalík si zamnul rukama a jen sám pro sebe spokojeně zabroukal: „Já Ti dám deku,  to budeš mrkat.”
V úterý se žena nervózně strojila do kina a pan Koukalík vytáhl snad po deseti letech parfém.

„Od kdy se prosím Tě voníš?“ Zamorousila nervózní manželka. „To kvůli tý včelařce, že jo?“

„Blbost, já jí nezval. Spustil strojek pan Koukalík  a z tašky vytáhl vonnou svíčku, kterou postavil do kuchyně na stůl.

Maruš hodila po svíčce zle okem a se slovy, kozle jeden starej zmizela do divadla.
Pana Koukalíka překvapilo, že skutečně odešla, ale nenechal se vyrušit z příprav uvítání slečny s přikrývkou.
Asi za hodinu zazvonil na futru dveří ženský prst. Pan Koukalík prošel byt a všude rozstříkal parfém. Tak silně, že se z toho odéru dal do kašle.

Pak pustil tichou hudbu a zapálil svíčku. „Už jdů..“ zavolal směrem ke dveřím.

Když otevřel a paní obchodnice viděla ustrojeného muže, ucítila parfém a uslyšela hudbu, o to více znervózněla.

„Pane Koukalíku, nejdu nevhod?“  Podívala se na muže unavenýma očima a opatrně nahlédla dál, kde byl stůl s onou vonou svíčkou. „Je doma Vaše žena?“

„Ne, není, přeci nejsem blázen, abych jí nezařídil lístky do divadla, když se ke mne objedná taková krásná návštěva.“ Pravil svůdným hlasem pan Koukalík.

Paní obchodnice nevydržela, obula si boty a s několika podivnými gesty zmizela pryč.
Div, že se na schodech nesrazila s Maruš, která šla z divadla, kde nečekaně zrušili promítání.

Rolnička

(7.6.1919 – Motol, na podkladě skutečných událostí)

„Co Ti budu kamaráde povídat, Tvoje nohy stejně nikdy neví, kde a na čem právě stojí,“ otočil prstýnkem Petr.
„Jak to myslíš?“
„Kopeme teď tady tu jámu.“
„Na co prosím Tě?“ Naklonil se ke starému kamarádovi z obecné školy Luděk.
„Pojď, posaď se, něco Ti ukážu.“ Usedl Petr, který toho nikdy moc nenamluvil,  do trávy. Nebylo si prakticky kam sednout, neudržovanou loukou se proplétaly ostružiny jako ostnatý drát, tu a tam vykukoval keřík.
„Kopali jsme základy domu, tady toho domu,“ ukázal k díře, ve které se povalovalo kamení. „Ale už nekopeme.“ Pohodil okem do těch míst opět Petr.
„Máte po šichtě, tak proč byste kopali.“ Zamlel jazykem v hubě Luděk.
„Ani zítra kopat nebudeme, budou kopat jiní, vykopali jsem totiž hroby . Pomáhám jim teď alespoň odvážet hlínu..“
„Tady hroby?“ Vyvalil na svého bývalého spolužáka oči Luděk.
„Jo, hroby, staré, hodně staré. Přijel archeologický útvar,  prý to vypadá na 10. století. Počkej moment.“ Začal se hrabat v kapsách Petr  a mezi tím cedil přes zuby slova, kterým bylo sotva rozumět: „Narazil jsem na kostičky malého dítěte. Nejdříve jsem si myslel, že jsou to kosti od psa či od nějakého zvířete, ale narazili jsme na lebku. A ta měla na malém krčku tuto rolničku. Myslím si tedy, že je to rolnička, ještě jsem ji nikomu neukázal.“ Vyndal konečně Luděk z kapsy oválný kovový předmět a podal jej opatrně Luďkovi.

Nastalo podivné ticho. Letní vítr si pohrával s travou, první dny nové republiky se mísily s nehezkými zážitky ze zákopů obou vysloužilých vojínů. Přežili, jako jedni z mála, mladé kluky si teď v každém stavení předcházeli.

Luděk nastoupil po válce na zemský úřad, Petr, původem tesař, vypomáhal na stavbách. Ve válce přišel o levý ukazováček, se kterým se neučil běžně pracovat. Všude dobře, doma nejlíp, avšak vykopávka ostatků děťátka vrátila do žil obou kluků vzpomínky z fronty.

„A co tu našli dál,“ protrhl ticho Luděk žmoulajíce v prstech tu starou věc.
„Nic moc, nějaké náušnice a prý i záušnice, střepy z keramiky, kousky nožů – někdy by Ti měl kamarádě zajímalo, proč si je vlastně s sebou do hrobu Ti lidé brali. Máme tady Luďku  zajímavého chlapíka, asi nějaký velký odborník, má to tady na starosti. U několika koster jsme našli na hlavě a na nohou navalené obrovské kameny. Povídal,že je prý tehdy ukládali lidé na nebožtíky, kteří něco provedli, aby se neproměnili v upíry. Víš, aby ostatním nepili krev.“

„Hm, to je dobrý. A vy je z nich sundáváte, že jo,“ utrousil nesměle Petrův kamarád.

„No, je to takový nepříjemný pocit. Povídám si, tisíc a víc let tu někdo leží a my si ho tu pak prohlížíme v celé jeho nahotě jako nějakou věc.“ Mrkl Petr na Luďka a natáhl ruku.

„Tady ji máš, tu svojí rolničku, moc se mi s ní zvonit nechce,“ podal zpět Luděk kamarádovi onu drobnou věc.

„Už nemá srdce. Díval jsem se. Jedině, že bychom dovnitř vložili kamínek.“ Vzal si opatrně zpět tu malou kovovou věc do dlaně Petr. „Taky se mi na ni zvonit nechce. Určitě to je oblíbená hračka toho děťátka, tak ať zvoní jenom jemu.“ Usmál se Petr, ofoukal rolničku a vložil ji zpět do kapsy. Pak sklopil oči do země a opět brblal mezi rty slova jako písek: „Nechci ji dát archeologům, ale vrátit. Je toho dítěte, ne muzea. Muselo ji mít rádo, když tu s ní leželo takových let.“

„Co udělali s kostmi?“ Otočil se prudce ke kamarádovi Luděk. Kdykoli se polekal, míval zrak jako sokol, hnědé kulaté zorničky uprostřed jeho kulaté tváře vypadaly strašidelně.

„Nevím, asi je posbírali, ale ostatně, většinu toho, co zbude z člověka, už neposbíráš. Leželo tamhle, jak je ta halda šutrů, říkají, že to byla jeho mohyla.“ Zvedl se Petr. „Jdeš se mnou?“
Chceš ji zpátky zakopat?“ Uhádl Luděk Petrovy úmysly.

„Jo, nikdo tu už není.“ Petr mluvil stále tišeji.

Podívali se po sobě a na ten pohled nadosmrti nezapomněli. Stejná myšlenka a zvuk kamínků pod botami, stejné nadšení, jaké spolu prožívali,  když se jako kluci strefovali kameny do té břízy u školy. Luděk se zvedl a přelezl s Petrem nízký prkenný plot. Proschlá hlína prášila, horké letní slunce padalo k obzoru. Několik lopat leželo v terénu ledabyle poházených mezi výkopy.

„Co to tam nesete?“ Ozval se v té chvíli za zády obou kamarádů mužský hlas.

Luděk  s sebou trhl a podíval se Petrovi  do očí. Ani slovo, srdce se jim rozbušilo, jako v zákopu.
Petr  se ohlédl a spatřil jednoho z archeologů. Postarší muž –  volali na něho pane Vacku – který se denně lopotil přebíráním kamínků, byl na první pohled poctivec.

„Promiňte, nechtěl jsem vás polekat Petře. Myslel jsem si, že jste někdo cizí.“ Omluvil se. „Zapomněl jste tu něco kolego?“
Petr nic neřekl a zapotácel se, jako když se člověku točí hlava. Pak, kdoví proč, podal archeologovi onu rolničku.
„Kluci, kde jste to vzali?“ Rozzářily se starému vědci oči.“
„Na krku toho dítěte, které jsme předevčírem vykopali.“
„Vypadá to jako nějaká hračka,“ čistil v rozpraskaných prstech pan Vacek předmět.
„Podle mne je to rolnička, vidíte,“ zašeptal chraplavým hlasem Petr.
„Asi ano, budete mít pravdu, je to rolnička“ Držel pan Vacek tu věc jako svátost. Pak vyndal z kapsy papírovou krabičku a napsal na ni tužkou číslo 86.

„Proč jsi to udělal?“ Optal se Luděk Petra, když odcházeli.
„Nebudeš tomu věřit, ale sotva nás ten chlap dohnal, slyšel jsem, jak mi v kapse cinká,“ ohradil se Petr.
„Já nic neslyšel. Jak by také mohla cinkat, když neměla v sobě, jak jsi říkal, to srdce? Zajímal se o celou věc Luděk.
„Nevím, slyšel jsem ji. Dostal jsem strach. Teď ji ta holka či kluk bude mít v muzeu pod číslem osmdesát šest,“ zašeptal Petr a se skloněnou hlavou odešel.
„Nic si z toho nedělej, tady by se ztratila,“ snažil se svého kamaráda utěšit Luděk.
„Já, vím, vím…“ pokýval Petr hlavou, ale rozumíš mi, viď?“ Podíval se orosenýma očima na Luďka.
„Rozumím, se ví, že jo, rozumím,“ pravil Luděk a to už scházeli ke košířskému potoku, každý svou cestou k domovu.

Psinka

Yvon přijel do Prahy pracovat z Marseille. Pokud byste chtěli poznat pravého Francouze napoleonského vzezření, pak nebudete litovat setkání s tímto malým, hubeným člověkem s rychlými groteskními pohyby, na jednu stranu zábavným a na druhou neustále uznávajícím autority, nad kterými by český Švejk kroutil hlavou.

“Jmenuji se Yvon, budu tvůj  šéf a položím ti několik důležitých otázek.” Posadil se Yvon do rozpraskané kancelářské židle. Než-li stačil nový pracovník firmy Jeromes, pan Macek, cokoli říci, Yvon vytáhl z kapsy tužku, odkudsi papír a ten pevně a důležitě položil na stůl. Seznámil nového zaměstnance s prvními úkoly, pan Macek napjatě poslouchal a neodpovídal. Byl natolik zabrán do pozorování onoho  muže, že vlastně ani nevnímal smysl slov, která považovala druhá strana za velmi důležitá.

„Je vše jasné?“ Předklonil se Yvon k panu Mackovi . Ten s sebou škubl a bleskurychle zalhal: „Jistě, Yvone, vše je mi jasné.“

 „Dobře.  Mám dotaz. Jak se zachováš, pokud po Tobě bude chtít zákazník požadavek, na který má sice nárok, avšak my na něj nebudeme mít čas? Hu?”

Na to podivné hu si musel pan Macek časem zvyknout – Yvon vyhrnul pokaždé tak divně rty až k okraji žlutých zubů.

“Asi ho poprosím o slovní vyjádření toho, co chce, aby se celá věc pozdržela a pak vše projednáme mezi sebou.” Zapřemýšlel pan Macek.

” No dobře, dobře, a co dál, hu?” Přistrčil si o něco blíže židli Yvon.

„No, když to nepůjde“ usmál se rozpačitě pan Macek, pak mu řeknu, že musíme vše probrat na poradě, po týdnu budeme vše eskalovat, pak zase eskalovat, zákazník se bude cítit vyčerpaný a pak samozřejmě, pak půjdu za Tebou šéfe se poradit.”

“Co bych Ti asi tak poradil? Povídám, že mu nemůžeme jeho přání splnit, hu?” Začal nervózně cvakat Yvon stříbrnou propisovací tužkou.
Pan Macek začal váhat. První den v roli práce výpočetního technika, neznámé prostředí. Povšiml si Yvonova stolu. V jeho rohu ležela ledabyle srovnaná halda papírů, kolem které bylo perfektně uklizeno. Pan Macek tak velmi rychle pochopil, že Yvon bude pracovitý muž, který nemá čas na úklid a který si před jeho příchodem akorát narychlo urovnal stůl.

“Yvone, pokud zákazník chce něco,co mu nemůžeme dát, pak má smůlu.“
Nový šéf však z ničeho nic vyskočil na stůl a vykřikl:” Hele, hraju divadlo, dobrý že jo? Jasně, takového zmetka přeci vyžeň, jednoduchý, jasný, ne, hu?”

Yvon skákal na stůl pravidelně, rozčiloval se pravidelně, prakticky jediný, kdo s Yvonem dobře vycházel, byl Alex. Alex si ke každé kávě dával šloka maruhuany, po obědě už šustil baličkou a po práci se těšil na další. Nebylo tedy divu, že po každém výskoku jen česky pochvalně poznamenal – hele, kluci, to bylo dobrý!” Měsíce míjely, Yvon stále křičel to své hu a pan Macek si ne a ne na toto nové pracovní prostředí zvyknout.

Jednoho zimního večera pan Macek opouštěl fabriku značně unaven.

“Nechceš svézt,” ozval se za ním šéf, který stejně jako on opouštěl pracoviště.

“Ani ne, jdu pěšky, ale díky,” odsekl pan Macek a přidal do kroku.

“Před odchodem jsi říkal, že letíš k Andělu, pojď, svezu Tě.” Dala si ruce v bok ta malá rachitická postava – pan Macek se překvapeně otočil a a česky zašeptal. „průser, von už umí česky“. Poté pracně přemýšlel, zda něco o Yvonovi špatného neříkal..“snad ne,“ otočil se a zamířil přes trávník k vozu. Jen, co se rozjeli, pan Macek ucítil odkudsi ze svých bot spolujezdce psinku. Dělal jakoby nic a v sepjetí všech sil tlačil podrážky k podlaze, aby pod nimi vzduch proudil pokud možno co nejpomaleji.

“Máš pěkné auto Yvone, to je Citroen, vid?” Pochválil neznale pan Macek Yvonovi vůz, o kterém tak rád všem vypráví.

“Ne, to je Renault.” Podrážděně vyprskl Yvon.

“Aha, promin, u těch kosočtverců si nikdy nejsem jist, co přesně znamenají,” nedalo panu Mackovi, aby si nepřisadil.
Yvon byl ticho, věnoval se řízení, během kterého si počal nebezpečně hrát s větrákem. Na Plzenské s sebou trhl.”Něco tu smrdí.

“Yvone, nic necítím,” snažil se o zmatení přirozených smyslů řidiče pan Macek. “A víš ty, že možná něco cítím? Nemáš tu takový ten stromeček do auta? Víš ty co, já si jednou koupil voňavku a ta vyprchala. Nevšiml jsem si toho,nalezly mi do ní mouchy, chcíply tam..”

“Už mám těch Tvých žertů po krk,“ vyskočil Yvon.. Já nemám v mém autě bordel,umyj si auto a nebudeš ho tam mít taky!”
“Sorry Yvone,” plácl pan Macek řidiče přátelsky přes rameno a utichl. Odpolední zácpy na semaforech dělaly asi čtyřkilimetrovou trasu k cíli nekonečnou. Unavení řidiči troubili jeden ja druhého, jako na fotbalovém hřišti, chodci se snažili projít příčně kolonou.

“A nešlápl jsi do něčeho? To se stane, víš ty, kolik běhá kolem fabriky psů.” Zariskoval pan Macek.

“Myslíš?” Zašlápl Yvon brzdu a jogínsky otočil obě boty podrážkou vzhůru.

Takovou bleskovou reakci pan Macek nečekal.  “A co ty?” Zněla krutá otázka.

“Nic tam nemám”.

“A jak to můžeš vědět?” Zazubil se Yvon.

“Díval jsem se.”

Kupodivu těm slovům Yvon uvěřil a pokračoval v jízdě. Už jsem Ti to říkal, nemám někdy ty Tvé vtipy rád,” procedil přes zuby. Poradím Ti ale jednu věc. Až zítra přijdeš do práce, máme tam sprchy, vezmi si s sebou náhradní oblečení. Víš, at nejsi tak zapocený.”

V té chvíli si pan Macek s radostí přitakal, že má zapocenou košili a slíbil Francouzi lepší hygienu. U Anděla ho Yvon vysadil v podzemních garážích. Pan Macek se opatrně vysoukal, aby nic z podrážek neupadlo a zamával. Neupadlo nic, druhý den Yvon přišel do kanceláře a přískokem zasedl za svůj stůl. Pan Macek si oddychl a okázale vyndal s kapsy parfém, který byl ihned okomentován jakýmsi dalším hu.

Zlaté jablko

Zlaté jablko

“Král František vládl na svém hradu Dřevák se slečnou Anežkou úplně sám. Poddaní měli Františka moc rádi. Byl spravedlivý a tak postupem času svého rozlehlému panství nejen vládl, ale také soudil nejrůznější sousedské spory. V oboře choval statné jeleny, v podhradí slepice a na loukách ovce a kozičky.

Jednou přišli za Františkem dva hospodáři – Petr a Šimon. Před lety zasadil Šimon za domem jabloň. Každého dne ke stromu s rodinou chodil, o suchu ho zaléval a na podzim pod svou jablůňkou pečlivě zametal listí.

Jak strom rostl, jeho dvě větévky začaly přepadat přes Petrův plot. Jabloň léta neplodila. Dobrák Petr sice nemohl díky jejímu stínu zasadit na své malé zahrádce další strom, ale nezlobil se a převislé větévky nelámal. V létě sedával v jejím stínu, se Šimonem pil medovinu a přes plot si lahvinky podávali. Až jednou začala jabloň rodit a na její větvi, která přepadala k Petrovi, vyrostlo jedno jediné zlaté jablko. Podle práva v zemi Rytíře Františka každé jablko, které se urodí za plotem sousedovým, je souseda. Nicméně Šimon, který léta jabloň zaléval, cítil, že by si za svoji letitou práci zasloužil alespoň podíl na tomto vzácném ovoci.

A tak oba znesváření sousedé skončili na dvoře krále Františka.

“Milí sousedé, nemůžete si to vzácné jablko jednoduše rozpůlit?” Pravil František.

“Je z mé jabloně a je tedy mé,” ohradil se Šimon.

“S tím nemohu souhlasit. Podle práva této země je každé ovoce, které roste na větvi za plotem, toho, nad jehož zahradou roste.” Po právu se bránil Petr.

“František přemýšlel, jak by celý spor vyřešil. Mám-li rozhodnout po právu, jablko bude Petra. Šimon se však bude cítit rozhořčeně a oba sousedé ke mně přijdou v brzké době řešit další svár. Pokud jablko odkoupím, za rok vyroste nové a oba sousedé přijdou ke mně znovu.”

František si tedy nechal celou věc uležet v hlavě a odročil setkání o měsíc.

Když se Šimon vracel domů, zjevila se mu paní Závist. “Šimone, Petr naprosto zištně nechával větve Tvé jablůňky na své zahradě. Jablko je Tvé.”

„Jedeš bábo,“ ohradil se Šimon a Závist zmizela. Ta její slova však nedala Šimonovi spát. Petrovi se od té chvíle vyhýbal a čím více nad jablkem přemýšlel, tím více slovům Závisti začínal věřit.

Minulo deset dnů a paní Závist se zjevila Šimonovi podruhé: „Král František zamýšlí, jak by to jablko získal sám pro sebe. Nač by odročoval setkání s Tebou a s Petrem o měsíc? Spi pod jabloní a pečlivě ji střež, aby Ti jablko nevzali královi pacholci.“

A tak Šimon chodil pod jabloň spát. Jablko se lesklo v měsíčním úsvitu a bylo čarovně krásné. Ráno se jen přesunul do světnice a hlídal to jablko dál. Moc nejedl a nepil, jakou měl o tento svůj vzácný výpěstek starost.

Za týden se Šimonovi zjevila paní Závist potřetí a pravila: „Vstaň Šimone o půlnoci a to jablko tajně utrhni. Pak ho schovej do sklepa do hrnce. Nikdo ho tam hledat nebude.“

Šimon se krále Františka bál, avšak ta slova Závisti ho zneklidněla. Za měsíčku tedy vstal, pootevřel opatrně dveře své chalupy, tajně vylezl na strom a jablko utrhl.

Sotva se ke králi donesla zpráva o krádeži jablka ,ihned si zavolal Petra a Šimona k sobě. „Kdo se opovážil před mým rozsudkem uloupit to zlaté jablko?” Rozhněval se. „To jsi byl Ty Petře a nebo Ty Šimone?”

Petr i Šimon začali drkotat zuby, žádnému se do královského vězení plného krys nechtělo.

Šimon, jehož srdce ovládla zlá Závist, vykřikl jako první. „Já to nebyl, to Petr, měl jablko na své zahradě a měl ho k sobě blíž.“

„Já to nebyl králi, jaktěživ bych nic takového neudělal. Přijď ke mne domů a prohledej to málo, co mám,” bránil se Petr.

Král František po těch slovech ihned poznal, že Šimona ovládla zlá Závist. Proto mávl rukou a dobře věda, jaká muka teď Šimon zažívá, nechal ho, aby se potrestal sám.

“Dobře tedy, měsíc od minulého setkání stále neuplynul. Jděte každý domů a za týden se tu uvidíme.

Petr měl svědomí čisté, králi věřil a svého souseda měl přesto stále rád. Tušil, že jablko uloupil on, avšak po těch dlouhých dnech se mu zastesklo pod společnými večery pod jabloní a o jablko postupně ztrácel zájem.

Sotva přišel Šimon domů, nemyslel na nic jiného, než-li na vězení. Jablko leželo ve sklepě pod poklicí, pak ho přendal do skříně, za nábytek, žádné z míst nepřišlo Petrovi dost dobré, aby ho královi poslové neobjevili. Před svědomím člověk neuteče. Přemýšlel, zda se nepřizná, avšak strach byl tak přespříliš silný. Uzavřel se tedy do sebe a nespal, nepil, potácel se po světnici a nejraději by to jablko vrátil zpět. Jenomže žádné jablko jednou ze stromu utržené, žádný na větévku navrátit nedokáže.

A tak se oba sousedé setkali po týdnu před královským trůnem. Petr vypadal jako před týdnem – ruce plné mozolů od těžké práce, stál pevně a bezstarostně na svém místě.

Za to Šimon byl bledý jako stěna. Oči podlité, záda shrbená, samotnou smrt připomínal.

Král se v té chvíli ujistil, kdo je viníkem a tak rozhodl takto: „Je jaro. Petře, jdi, vezmi nůž a ostřihej větve jabloně nad svou zahradou. Všechny větve si nechej až na jednu. Vsaď jabloň na své zahrádce a tu větévku, kterou si necháš, na ni naroubuj, aby nesla i Tobě zlatá jablka. Ostatní větve přines mně a já je spravedlivě rozdělím mezi své poddané. Zlatá jablka tak bude mít každý a tím nebudou své opravdové krásy. Zlato ztratí svoji cenu a lidé se budou moci radovat pouze z jeho lesku. Časem stejně zjistí, že takováto kovová jablka nejsou k nakousnutí. A ty Šimone, myslím, že jsi se za svůj skutek potrestal dost. Podejte si sousedé ruku na důkaz přátelství a jděte.“

A tak se i stalo. V království měli lidé ve své zahrádce pro štěstí jednu zlatou jabloň, aby si připomněli, že skutečná sladkost a vůně jablka spočívá v jeho prvním ochutnání.

 

Ze Stodůlek

Občas se to stane
člověk roztáhne drápky a přede,
nad hlavou nebe
a v ruce
rozepsané řádky.

Občas se to stane,
v minutě potkáš jediné slovo,
poztrácené
mezi řečí
kde vět je mnoho

Občas se to stane,
že v kapse nahmatáš
drobky od svých dětí
ochutnáš
a čas najednou letí

Občas se to stane,
že vyhodíš chvíli
a načneš novou
žaludek kručí a kvílí
za potravou

Občas se to stane,
vyšleš mail z okna od ofisu
a dole v ulici
spatříš schránku
u chodníku
a bez dopisu

Černoch

“Milé děti, víte, kdo žije v Africe?”

“Žirafa”. Správně, jak se jmenuješ?

“Anička.”

“Anička dostane něco na cumlání. A kdo další žije v Africe?”

“Tygr!”

“Ne, tygr ne, ale žije tam podobné zvířátko bez pruhů s takovým huňatým krkem.”

“Lev a vopice!” No výborně, kdo si to tu vysloužil cucání?”

“Honzík.”

“Mami, kdo žije v Africe?” Natočil se šeptem k maminčině uchu František.

“Řekni černoši.”

“Černoší!”

“Ano, původními obyvateli Afriky jsou černoši!” Nasadil si dětský průvodce zoologickou zahradou kudrnatou paruku, do ruky uchopil klacek a začal s různými pokřiky tancovat do kruhu. Dětem, které se k tanci přidaly, se představení líbilo. Dozvěděli se několik zajímavostí o černém kontinentu, které budou moci pak předat svým kamarádům.

František se mnou vracel po těchto afrických zážitcích domů. Posadili jsme se v autobuse na dvě a dvě sedačky  proti sobě s tím, že se tak dopravíme k našemu sídlišti.

Co čert nechtěl či naopak chtěl, proti nám se posadil právě onen zmiňovaný obyvatel rovníkové Afriky. Ve slušných tesilkách, v šedivé bundě, prostě na jižana ve velmi neobvykle usedlém oblečení. Půjde pravděpodobně o některého z lékařů z místních nemocnic, pomyslel jsem si. František sledoval tramvaje za okny. Jen co však zpozoroval onu exotickou postavu, městská doprava jej přestala naprosto zajímat.

„Jé, tati, černoch!“ Ukázal prstem, div nevypíchl cestujícímu oko.

„Františku, na lidi v autobusu neukazuj. Pán jede domů, jako my, co je na tom.“ Snažil jsem se uklidnit celou situaci.

„Domů nejede, neblbni, víš odkud je černoch?“

Cestující na mne obrátil nenávistný pohled, jako bych se mu byl posmíval. A tak jsem pochopil, že bohužel rozumí česky.  „Jo, kamaráde, teď si vyslechneš, co se učí ve školkách o lidožroutech,“ pomyslel jsem si. A moc jsem se ve své nejniternější úvaze nemýlil. Po chvilce přemýšlení, jak pokud možno dvěma slovy popsat Afriku, jsem ze sebe nakonec vypravil strohé: „Odkud je pán netuším.  Heleď, spíše mi pověz, jak jsi se dneska měl ve školce?“

„Tati, Ty snad slyšíš blbě. Víš, odkud je černoch?“ Nenechal se odbýt František.

„No tak, odkud je tady.“

„Z Afriky, on tam žije s vopičkama a papá banány, víš?“  Zvedlo dítě poučně ukazováček. Spolucestující s sebou trhl a pak se prudce otočil k oknu.

Nevěděl jsem v rozpacích, co na to říci. Asi před týdnem jsme doma listovali Robinsonem Clusoe. Františka nejvíce zaujal Pátek s papouškem na rameni, neboť měl v nose dva silné kovové kruhy a opička mu poskakovala nad hlavou s takovým podivně podnapilým výrazem. A k tomu všemu dnes ta zoo.

„Ale Františku, to není přeci pravda, kdo Ti povídal takovou věc. Lidi různé pleti žijí všude po světě.“
Snažil jsem se opět o výchovný záchranný moment.

„Blbost, pokud žije černoch tady, pak jede určitě do zoologické zahrady. Dneska nám to povídal pan vychovatel, který nám ukazoval opičky.“ Opět vysvětloval trpělivě František, co vše se v zoo dozvěděl a jak celou věc pochopil. Černý pá už nemohl vydržet, přesto však seděl a dělal, že nerozumí. Chvíli co chvíli po mne hodil takový ne moc přátelský pohled, avšak z autobusu nevystoupil a putoval s námi dál.

Autobus, jako by zpomaloval, brzdící prahy na silnici jsem čím dál tím více nenáviděl.

„Pan vychovatel vám určitě Františku vyprávěl o původních lidech z Afriky.“ Polkl jsem. „Dneska už je svět úplně jiný.“

„Co ty o tom víš, podívej se, jaké má růžové tlapičky. Tati, proč je nemá také černé?“ Pozorovací schopnosti svého dítěte jsem obdivoval.

A tak jsme se dostali až na naši společnou výstupní zastávku. Od té doby, jdouce za tmy s košem, se rozhlížím .. kam jen to ten chlap šel.

 

Vítr a jeho stín

Klopýtal
jak lípa, která nerozkvétá
uprostřed medové aleje,
jak začátek na konci světa
– zbytečná báseň
nedopsaná věta
jak srdce, které se o koš rozbije
Adijé

Ztracený poklad z hradu Lipý ve sloupských lesích

Ztracený poklad z hradu Lípý ve sloupských lesích

Nedaleko obce Sloup se na blízkém hradě Lipí zjevovala v pozdních nočních hodinách Bílá paní a svou chůzi doprovázela cinkáním klíčů zavěšených na zlatém kroužku. Chránila hrad před špatnými lidmi, pomáhala chudým a střežila poklad ukrytý kdesi ve sklepení. Naposledy se zjevila nemocné ve snu dceři zvonaře Josefa Paula, který po ničivém požáru města založil zvonařskou dílnu. Dcera se od té doby těšila dobrému zdraví, její otec se v brzké době stal uznávaným zvonařem.

Od té doby se však po celých bezmála 200let na hradě paní nezjevila a proslýchá se, že se tak děje díky zlodějům, kteří poklad unesli do blízkých lesů. V zákopech, pamětníků napoleonských válek, zmizeli jak poklad, tak i jeho únosci a celé tajemství leží od těch dob v lůni mlh, obehnáno mlázím a lesním tichem.

Lidé se se v některá místa lesů léta neodvažovali vkročit. V lesích totiž žili Cikáni, o kterých vědělo místní obyvatelstvo pramálo. Jednou se po okraji Doubravského potoka toulal Matěj – mladý potulný mnich, který měl jednoho večera podivný sen. Stmívalo se a nad vodou se pocestnému Matěji začaly zjevovat světélka. Vylekal se – slýchal o místní Cikánské jeskyni, kde staré baby věštily dívkám a jinochům z ruky budoucnost, pamatoval se na vyprávění dědů, jejichž blízcí v lese leckdy i na rok zabloudili nemaje možnosti najít cesty zpět. Po návratu z lesů do konce svého života žádný člověk nepromluvil. Matěj si myslel, že jej někdo sleduje a tak se skryl mezi lopuchové listí.

Světélka postupně uhasla a nastala noc. Zmatený mladík se chtěl dát opačnou stranou, sotva se otočil, uklouzl a ztratil vědomí. Probudil se mezi skalami v náruči krásné dívky, která neříkala nic a jen jej hladila po vlasech. Na ruce měla prsten se čtyřmi kameny. První kámen byl bílý jako sníh, druhý zelený jako první rašící tráva, třetí se třpytil jako letní paprsky a čtvrtý měl barvu karmínově duhovou, jakou mívá zdejší bukové listí. Matěj sledoval chvíli dívku a chvíli prsten. „Mohla bys mi jej dát?“ Poprosil tiše dívku – ten prsten ho doslova polapil. „Proč?“ Promluvila konečně dívka.

„Jaktěživ jsem neviděl tak krásný šperk, připomíná mi naši farní zahradu – zavátou, rašící, vadnoucí i zasypanou jablky. Neboj se, vrátím Ti ho.“ „Slyšel jsi někdy Matěji o pokladu, který je ukryt v místních lesích?“ Pokračovala dívka. „Samozřejmě, hlídala jej podle pověstí Bílá paní na našem hradě, ale znáš ty babské povídačky. Kdo ví, zda kdy vůbec nějaký poklad byl. A vůbec, jak víš, jak se jmenuji?“ Podivil se Matěj. „Ten prsten, který se Ti tak líbí, je součástí pokladu, v jehož minulost stejně nevěříš. V prstýnku jsou zasazena docela obyčejná sklíčka. Je Tvůj, dárek z lásky, pro Tebe“ svlékla prsten z ruky dívka a podala jej Matějovi. „Jsem mnich,“ usmál se Matěj. Sotva si však prsten nasadil na ukazováček, propadl jím na zem a s cinkotem zmizel mezi kameny. „Mladý mnich se tedy zvedl, prsten mezi kameny vyhledal a sotva jej nasadil na prst podruhé, opět spadl na zem“. „Jak je to možné?“ Vyděsil se a odskočil. „Kdo jsi? Bosorka, že ano?“ „Součástí toho pokladu bylo jedno jedinné vzácné semínko,“ rozhovořila se opět těmi slovy zaražená dívka. Poklad nebyl z hradu uloupen, byl sem jen přenesen a semínko z něj bylo v tom lese zasazeno.

„Jak to víš a proč mi to říkáš, pokud je to tak tajná věc?“ Promnul si oči pochybovačně Matěj. A co to bylo vůbec – za semínko?“

Bylo to semínko věčného mládí. Kdo kdy přespí pod stromem, který ze semínka vzešel, zůstane navždy mlád. Jsi první Matěji, kdo pod tím stromem přespal.“ „Já? A kdy prosím Tě?“ „Nebuď na mne takový, nic jsem Ti neudělala. Když  jsi uklouzl na kamenech u potoka, praštil jsi se omylem do hlavy a usnul pod tím stromem nevěda, kde jsi, celou noc.  Za ta léta hledali strom Cikáni. přebývali tu rytíři i chudáci. Kdo o obsahu pokladu věděl, hledal starý, rozpukaný, mohutný strom. Nikoho nenapadlo, že půjde o malý stromeček, pod kterým se sotva člověk schoulí. Jak se lidé střídali, přestali na poklad nakonec věřit, Matěji.

Když jsi se ráno probral, vstal jsi a dal jsi se kolem potoka kopřivami. Měl jsi jen tenké kalhoty a ony Tě pálily. Pak jsi prošel ostružiním jako hladkou travou. Ale Tys nic vůbec necítil. Pamatuješ se? Necítil jsi zhola nic. Stejně tak, jako jsi necítil prsten, který sklouzl Ti protekl mezi prsty.“ Matěj se zvedl v úmyslu, že se s dívkou rozloučí.  Měl za to, že jde o bláznivou cácorku, která nic neví o poslání, kterému obětoval celý život. Měla pravdu, ale připadala mu v nečem podivná – krásná, až moc čarovně krásná. Ta však dopověděla, co měla na srdci. „Protekl Ti mezi prsty, neboť zůstaneš navždy mlád a neviditelný Matěji. Budeš od předešlé moci průhledný jak mlhy nad potokem.“ „Cože, já jsem neviditelný?“ Otočil se prudce Matěj. „Nevěříš-li, zakšákej na tuto sojku,“ ukázala dívka na sojku, která si sedla na blízkou větev. „Jedeš, zmiz!“ Vykřikl Matěj, sojka se však ani nepohnula. Bylo ráno a ona si jen slastně užívala prvního teplého slunce.

Od těch dob bloudí v lesích kolem Sloupu neviditelný mnich a dívka z hradu Lípí, Bílá paní – něžná jako rosa a neslyšitelná jako stín.

Mnicha i paní lze spatřit pouze tehdy, pokud se člověk dokáže zastavit – tak pevně a silně, až voda v potoce přestane téci.

Přání

 

“Cože? Tobě vadí, že Ti pořád vyhazuji kočky? V úterý si koupím dvacet deka šunky. Přijdu z práce, pootevřu ledničku a ten Tvůj Macek mi skočí dovnitř, sebere šunku a zmizí s ní venku. Začnu nadávat na kocoura, sebereš mu šunku a prý, aby chudák nebyl škodný, ten můj kus rozdělíš napůl a mně dáš tu menší část. Nediv se, že jsem pak na něj vysazenej!”

“Ale no, no, no, i ty chudáku, aby jsi náhodou nezhubnul,” politovala svého chotě žena.

“A to není všechno. Včera večer jsem šel spát v půl jedné. Ten Tvůj Macek si mi sedne za hlavu a vrčí jak traktor. Oženu se, shodím ho na zem, ty mi rozsvítíš, pak pracně usnu a on si mi lehne za krk a drápe mi do zad. A to není všechno.”

“Ale, i ty chudáku, měl by jsi se v noci slyšet. Pokud tady Macík vrní jak traktor, tak ty vrníš jak buldozer.”

“Neskákej mi do řeči, neskončil jsem. A to není všechno, jdu se oholit, pak si chci vypít kafe, sednu si, jenomže na Macka. Leknu se a rozleju si i to kafe a ještě se opatřím.“

“Ale i ty chudáku, příště budeš šikovnější. Nepolil jsi i Macka, viď?”

“Tati, vy se tu hádáte?”

Vyběhl Rostík z předsíně.

“To ne, jen si tu povídáme tady o Mackovi.

“Kdo Tě tati tak polil, máš mokré kalhoty?” Upřel zrak potomek na polité nohavice svého táty.

“To nic, to já sám,” zavrčel otec.

“Tatí, až půjdeš do práce,“ ožilo dítě, „vyděláš tam hodně peněz a koupíš mi stejného Merkura, jakého má Honzík, jo?”

“Snad nemáš na mysli toho, jak jste z něj stavěli posledně auto?”

“Jo, přesně toho. Postavíme si z něj letadlo. Maminka od Honzíka nám říkala, že prý se na něj sežene motor pro letadlo,” velmi ochotně popsal svoji prosbu Rosťa.

“Aha a nechceš nějaký menší? Víš Rostíku, ten, který má Honzík, stojí tři tisíce, hodně peněz, rozumíš?” Snažil se vysvětlil Rosťovi celý problém otec.

Rosťa byl však dítě bystré a tak vymyslel ihned řešení. “Tati, nevadí, pokud je moc drahý, uděláme to jinak. Napíši si o něj Ježíškovi, jo? Ježíšek nám ho přinese zadarmo, víš? Až domu a pod stromeček. Vím přeci, že ani ty ani maminka nemáte teď moc peněz.” Zamrkalo soucitně dítě.

“To je vlastně pravda,“ usmál se otec. „Ježíšek Rostíku nosí hodně dárků. A Tys byl po celý rok moc hodný. Ten Merkur je akorát hodně těžký, mám jen obavu, aby ho unesl,” snažila se bleskurychle hlava rodiny přijít na další možný problém s nadílkou.

“Ježíšek?“ Podivil se Rosťa. „Unese tati, Ježíšek má sílu a ohromná křídla. Víš Ty, pro kolik dětí musí nosit dárky? Nosí kola, koloběžky, lyže, boty, domy…nebój!” A pak dospělácky poplácal táto po zádech.

“To je pravda Rosťo, akorát, jen aby ten Merkur Ježíšek sehnal,” snažil se probudit poslední možnost neuskutečněné prosby otec.

“Blbost. Je všemocný, sám jsi to říkal. Sežene ho, uvidíš. Neboj.” Zamrkalo opět soucitně dítě.

“Já jsem mu už včera namalovala obrázek,” pochlubila se záhy se svým výtvorem Anežka.

“Fakt? Tak mi ho Anežko přines ukázat.”

“Tady to je pejsek. Ježíšek nosí i pejsky, že jo?”

“Určitě Anežko, vždyť jsem tady Rosťovi říkal, že je všemocný,” promnula si unaveně oči hlava domácnosti a vstala, aby si došla převléci kalhoty.”Ale nakresli ještě jeden obrázek a toho pejska tam namaluj většího, abych se konečně zbavil Macka.”

Táta rodiny si pak rychle převlékl kalhoty, zamával od branky dětem a ženě a odešel do práce. Po celý den přemýšlel, kde by tu stavebnici pro Rosťu sehnal. Místo oběda otevřel notebook a probíral se inzercí. Dva tisíce do výplaty, budou muset koupit ještě kapra a nějaké maličkosti pro příbuzné, koupě nové takto drahé stavebnice nepřicházela v úvahu. Starší stavebnice po dětech se jevila jako jedinné záchranné řešení. Markura se však nikdo nechtěl vzdát. A tak po práci vrávoral polňačkou domů a přemýšlel, kde by na tu stavebnici sehnal potřebné peníze. „Nebude to jednoduché,“ mumlal si cestou, „do práce vyrazím v osm, přijdu v šest, všichni po mne něco chtějí a teď, jak vydělat další korunu, to mi tedy pane Bože pověz.“

Na chalupě za oknem už byly pro Ježíška připraveny dva obrázky. Voskovkou namalovaný červený pes a pak asi také voskovkou namalovaná věc, která připomínala věž, nebo domek, těžko říci, co si pod tím vším autor přesně představoval.

Otec tedy otevřel dveře v předtuše dalších nesplnitelných požadavků a děti se mu vyhrnuly jako obvykle vstříc. “Rosťo, cos to namaloval pro toho Ježíška za obrázek?” Optal se opatrně.

“Přeci raketu!”

“Od Ježíška?”

“Jasně, až nám tati Ježíšek tati přinese ten Merkur, vyrobíme z něj raketu a poletíme za ním do nebe. Hele – tady to zapálíme a buch. Víš ty, kolik má Ježíšek v nebi hraček? Těšíš se tam taky, že jo?”

“Rosťo, Ježíšek přeci neprovozuje tam v těch mracích ani obchodní centrum ani hračkářství. Navíc z Merkura nám ta raketa nepoletí, protože bude moc těžká.”

“A próč?” Vyvalil zoufale oči Rosťa.

“Protože Merkur nevyrábí stavebnici z letecké oceli. Hele, co kdybychom zašli raději za Ježíškem do kostela a tu raketu vyrobili z něčeho jiného? Vložíme do ní dopis, zapálíme ji a ten Tvůj vzkaz mu do nebe tou raketou pošleme, co říkáš?”

“Když je to tati tak, toho Merkura nechci. Ale tu raketu jo. Tu ať mi tedy přinese, určitě je drahá.” Ukázal opět učitelsky prstem vzhůru Rosťa.

“No, uvidíš, zda tu raketu Ježíšek dokáže vyrobit,” nenápadně poznamenal otec.

“Vždyť je všemocný, pořádat Ti to povídám. Ježíšek umí vyrobit všechno, člověka, tramvaj, kocoura i raketu.” Vyběhlo dítě a šlo namalovat další obrázek.

“Ten na tom okně se Ti Rosťo povedl, Ježíšek pozná, že jde o raketu,” snažil se o pochvalu celého záchranného řešení Vánoc otec.

“Raději namaluji ještě jednu, sám jsi nepoznal, o co jde,” ozvalo se od stolku dítě s pastelkami.

Otec pohlédl nenápadně vzhůru a poděkoval za vyslyšení. “Díky. A Bože, pokud mi dáš klid i od Macka, má všechna přání, která k Tobě mám, budou vyslyšena..” Neopomněl dodat na konec a odešel do kuchyně si uvařit konečně kafe.

Macek spal spokojeně na židli a předl s packama zkroucenýma dopředu, jakoby se modlil. Své pohodlí si uměl prostě dobře zajistit.

 

Kdo ho tam zakopal ?

„Tati, kdo tam zakopal toho pána?“ Optal se mne František a já mu tolik rozuměl. Dítě, kterému ukážete na hrob plný čerstvých věnců a kterému vysvětlíte podstatu jeho výzdoby, se ve čtyřech letech zpravidla nezeptá na nic jiného.

„A proč umřel? Můžeme se na něj podívat?“

Nadzvedl jsem tedy věnec,pak druhý.

“Jak Františku vidíš, nelhal jsem Ti. Ten pán buď utekl a nebo ho tam někdo zakopal. Pod věncem prostě není.”

“Ten chlap, který tam toho pána zakopal, musel být tati nějaký lump,že jo?”

“Ale ne, to byl zdejší pan hrobník. Má takovou práci –  já dělám na počítači a on zase zakopává nebožtíky. Práce jako práce.”

“A co je to nebožtík?”

Podobná témata nelze odbýt slovy nevím, o tom si popovídáme později či tichým nic neříkajícím úsměvem. A tak nastal čas povyprávět svému dítěti něco o neviditelné dušičce, která je, jak mnozí věříme, nesmrtelná.

“Nebožtík je Františku každý, kdo umře. Jeho tělíčko zakope tady pan hrobník a jeho živá dušička, ve kterou se každý z nás po  smrti promění, uteče do nebe.”

„A jak vypadá ta neviditelná dušišška?“

Chvíli jsem rozpačitě přemýšlel, jak ukázat dítěti neviditelnou věc. Bylo léto a skrze stromy se ubíral horký vítr. Šli jsme domů a František se neustále nedočkavě těšil, až se setká s tou duší. Slíbil jsem mu, že mu nějakou neviditelnou věc ukážu, pokud sní celý oběd bez odmlouvání. Vylízal talíř až do dna jako kocour a hned 6adonil po praktické ukázce.

„Když Ti fouknu do vlasů, také neuvidíš můj dech. Podívej. A nebo Ti ukážu ještě něco,“ mrkl jsem na Františka, který měl přivřené oči a liboval si ve foukání. Pak jsem ponořil do plechovky s dešťovou vodou stéblo a přenesl kapku na kámen. Drželi jsme se za ruce, dokud po kapce nezbyla na kameni suchá hnědá skvrna.“

„A je pryč. Kam zmizela?“ Podivil se František.

„Duše té kapky opustila tělíčko a zmizela do nebe. Zanechala tu po sobě jen tuto špínu, hrobeček, který už k ničemu není. V nebi ta kapka potká další kapky z plechovky či z rybníka, které se proměnily v onu neviditelnou dušičku stejně jako ta naše. Pomazlí se tam a nakonec spadnou všechny  zpět na zem. Proto vše v přírodě po dešti tak hezky voní, jako v ráji. Už tomu rozumíš?“

„Zkus to taky, vyzval jsem Františka. Nelenil a hbitě obrátil celou plechovku vody na to samé místo. A tak jsme čekali celou věčnost. Kámen skutečně uschnul, dítě jásalo a polilo kámen z další plechovky podruhé.

„A jak to vypadá tati v nebi? Líbí se to tam dušičkám.”

“Bajo, v nebi se jim moc líbí.’

“Bajo říká Bajaja. On už umřel a je tam taky, že jo?” Rozsvítily se oči znalce černobílé pohádky, kterou musí alespoň jednou týdně vidět.

„V nebi jsem ještě nebyl, ale leccos jsem o něm slyšel. Bajaja tam běhá i s tím svým Šemíkem. A drak tam chrní pod obláčkem. Dokonce i princezny a princové tam prý mají své nebeské zámky.”

“Podiváme se tam, že jo?”

“Jednou určitě. Ale až umřeme a to bude ještě za dlouho.” Zasmál jsem se.

“Tak mi alespoň někdy ukaž toho pana hrobníka,” cumlal si ukazováček František očima zkoumaje mračna, zda z nich odněkud nevykoukne dračí ocas.

František večer spokojeně usnul a já si sedl do pokoje. Hodiny ukazovaly půl jedenáctou a od sousedů bylo slyšet dozvuky televize.  Jsou mu čtyři – na to období se moc dobře pamatuji – na ty své vlastní slzy pod peřinou. Spal jsem s kočkou Mícou, která se nám jednoho dne po žních nevrátila –  a já si tenkrát poprvé domyslel podstatu koloběhu života. Vše nové smývá staré, aby byl svět svěží a čistý, aby pavouci nezanechávali v koutech věčné pavučiny, aby se nezaprášila jediná hvězda, aby ani jedna chvíle na světě nezevšedněla.

Snad se nakonec i my musíme kdesi v tom nebi opětovně narodit, abychom mohli žít bez těla a věčně. Nikdy jsem se popravdě řečeno nad těmito detaily nezamýšlel. A nebo ano a už jsem na své otázky už zapomněl.

Uvařil jsem si čaj a vymýšlel pro strýčka Příhodu celou řadu všemožných otázek a odpovědí.

Bydlí v nebi i dinosauři?
A kam tam chodí lidi na záchod?
Jak vypadají princové a princezny, kterým je pět set let?
Proč nespadnou?
Ráno bylo pod mrakem a František se mne nezeptal na nic. S Anežkou jezdil na odstrkovadlech a užíval si dětského léta.

Popravdě řečeno jsem se těšil na další dotazy, neboť má fantazie pracovala na plné obrátky a tak nějak jsem se chtěl dítěti pochlubit svou připraveností.

Večer jsme se vrátili domů a on se mne skutečně k danému tématu na něco zeptal:  „Tati a až budu i já ta dušička, budeš tam i ty, Aní a mamí a babí a děda a taky druhá babí a druhý děda ?“

Zeptal se mne prostě na to jediné podstatné – zda neztratí jednou ty, které má rád.

“Určitě,” odpověděl jsem rychle a František mi hned skočil do řeči.

“Tak to je dobrý. Vezmu si tam s sebou ten svůj meč a helmu a taky štít a všechny vás tam před tím drakem ochráním.”

Zajásal a běžel do hraček zkontrolovat tu svoji nebeskou výstroj.

 

Netopýr zahradníkem

Netopýr zahradníkem
(1. část)

František se brouzdal letním lesem a cestou od tety domů louskal jedno slunečnicové semínko za druhým. Teta moc dobře věděla, jak má ta semínka František rád a tak každý rok vysadila do zahrádky několik slunečnic.

Františkovi se domů moc nechtělo. Kamarádi byli na prázdninách a on má jet s maminkou a tátou za babičkou a dědou až za týden. Položil se tedy po starým dubem do trávy a očima sledoval silné větvoví. V tom vyskočil! „Jé, co to tam je!“ Ulekl se.

Na jedné z větví visel za nohy spící netopýr. Svým výkřikem František netopýra probudil.  Zvířátko se oklepalo a vycenilo úzké špičaté zoubky: „Co tu křičíš, vždyť je poledne!“

„Promiň netopýre, nevěděl jsem, že touto dobou spíš. Ty jsi ponocoval, viď?“ Pravil František.

„Hm, co se divíš? Touto dobou přeci každý slušný netopýr spí.“ Odsekl netopýr.

„Visíš tam vzhůru nohama jak Australan,“ ušklíbl se František.

„Jaký Australan?“ Zašklebil se vládce noci.

„Austrálie je daleká země. Kdybys měl lopatu s dlouhou násadou a kdybys dlouho hrabal, ocitl by ses v Austrálii. A nebo bys musel obletět celou zeměkouli. Každý Australan chodí hlavou dolů, říkala nám to paní učitelka Věrka ve školce, víš? Chodíš také do školky netopýre?“

„Ne. A jak pak spí v té Tvé Austrálii netopýři? Nepovídej, že také opačně?“ Slétl dolů netopýr a tuze se o tu podivnou zemi na opačném konci světa zajímal.

„To nevím. Ale paní učitelka říkala, že v té Austrálii je vše vzhůru nohama, tedy i ti Tvoji kamarádi tam budou spát také vzhůru nohama, tedy vlastně dolů nohama.“ Usoudil moudře František. „A mravenci tam nelezou po zemi, ale po nebi.“ Potom sáhl do kapsi a podal svému novému kamarádovi několik semínek slunečnic.

„To se jí?“ Vytřeštil oči na ta semínka netopýr. „Nemáš raději nějakého tlustého brouka?“

„Nemám, ale ochutnej je. Budeš slintat, uvidíš.“

A tak netopýr ochutnal  první semínko. Zašklebil se, vycenil opět zoubky a vyplivl ho do mechu. V té chvíli však netušil, jak právě tento okamžik změní celý jeho netopýří život.

Jakmile se s Františkem rozloučil, zahrabal ta poházená semínka pod zem, neboť chtěl mít pod svou vlastní větví uklizeno. Semínka vyklíčila a rostla. Netopýr zprvu nevěnoval mladým slunečnicím pozornost. Nějaké kopřivy, pomyslel si. Jenomže slunečnice rostly a rostly, až byly nejvyššími květinami v celém kraji. Není divu, že přilákaly pozornost nejen tohoto okřídleného morouse, ale i ostatních jeho kamarádů. Netopýr byl nakonec hrdý, že bydlí na takové krásné větvi.

Květy se přes den otáčely za sluncem. Netopýr si těchto maličkostí moc nevšímal, neboť každý pohyb slunečnic skoro vždy zaspal. Časem se však skamarádil s denním ptactvem, které chtělo bydlet u netopýra v podnájmu na téže luxusní větvi. Jeho zjevu a vyceněných zoubků se každý pták bál. Ptáci proto čekali do večera, až se pán větve vzbudí a pak si jej snažili získat různými pozornostmi. Netopýr běžně dostával k večeři masité cvrčky, mouchy, komáry, čerstvé kobylky i červíky.  Dostával jich tolik, že je musel mnohdy vypouštět zpět do přírody.

„Naučím-li se pečovat o slunečnice, vydělám si časem na let do Austrálie,“ pochvaloval si svůj nový vynález netopýr.  Své slunečnice pečlivě zaléval, oprašoval – co si budeme povídat, ty ohromné kytky se měly nakonec ještě lépe, než-li ty australské, které rostou vzhůru kořeny až do samého nebe.

Sotva netopýr sklidil na podzim semínka, začal na jaře s výsevem. Po roce tudy procházel opět František jdouce od tety domů. Nestačil se divit. Na loučkách, u kraje cesty i u potoka kvetly samé slunečnice! Netopýr spal na větvi se dvěma dalšími ptáky a podle toho, jak byl tlustý, bylo vidět, jak se má dobře.  V tom se ozvala ohromná rána a větev, na které ten těžký netopýr seděl, praskla.

„Není Ti nic netopýre,“ pravil František.

„Je, to jsi Ty?“ Zacenil se netopýr vida svého kamaráda.  „Díky Tobě Františku jsem se naučil starat o slunečnice. A když o ně budu pečovat, ptáci mne jistě velmi rádi jednou odnesou na svých křídlech až do Austrálie!  Pan Hraboš si mne také předchází, může totiž bydlet v mé slunečnicové zahrádce u lesa. Nenajdu-li vhodného ptáka, povídal, že se pokusí  do té země prohrabat skrz naskrz.“ Zasnil se netopýr.

„Takového ptáka, který unese tak tlustou létající myš, byl moc rád viděl. A hraboše, který si neubrousí cestou tlapky, také,“ rozesmál se František.

Netopýr posmutněl. Na tu Austrálii se tolik těšil! A vůbec, není přeci žádná tlustá myš…i když…

„Nebuď smutný netopýre. Abys věděl, jsi to nejchytřejší zvířátko, které se mi podařilo ve dne vzbudit. Proč chceš letět do Austrálie? Je tam jen poušť a vše vzhůru nohama,“ podivil se František.

„Chtěl jsem, „ pobrekával netopýr, „chtěl jsem si  zkusit spát s hlavou v oblacích. Když spím, mám ji věčně sklopenou dolů. Každá kapka mi steče po nohou a dále po mém chlupatém tělíčku až do nosu.“

„Vždyť hlavu v oblacích už dávno máš,“ podivil se opět František, „jsi jediný netopýr na světě, který si splnil takovýto svůj obrovský sen – naučil ses pěstovat slunečnice! To Ti nestačí? V Austrálii na poušti by Ti stejně každá květina uvadla. “

Netopýr se nadechl, div nepraskl, pak vydechl, div ne svoji duši, ta pochvala od Františka ho prostě potěšila. Od té chvíle přestal o Austrálii snít a snil o tom, že se stane zahradníkem.

 

 

Chudí šlechticové

Chudí šlechticové

“Ale pane Hudečku, nebudeme se přeci bavit hned o penězích. Můžete mi, mé choti a dětem prosím celý zámek ukázat?” Vyzval přátelsky pan Vondruška do té velmi nervózního majitele zámku Babenberg k prohlídce.

“Rád Vás provedu,” pravil velmi vážně majitel panství. “Vidíte to, ta práce v obchodě mě za ta léta zdemoralizovala, omlouvám se.  A to jsem na zdejším zámku vyrůstal od dětství, žil tu můj otec,  můj dědeček a teď ho musím prodat. Po celý minulý režim byli naši kastelány, pak jsme zámek až do dnešních dnů opravovali. A teď ho prodávám…tomu se říká prostě, život. No řekněte sami, nevypadá skvostně?” Povzdechl si pan Hudeček a opřel se zády o zeď.

“Musí to být pro vás velice těžké. Nic mi do toho není, ale přeci jen si dovolím být trochu nezdvořilý. Proč  takový krásný zámek pro pána krále prodáváte?” Optal se velmi zpříma pan Vondruška s očima pevně upřenýma ke vchodovým dveřím.

“Dostal jsem se v podnikání do dluhů, tak to je pane. Prodej našeho panství je v současné době jediným východiskem z této mé svízelné rodinné situace. Mám na výběr – skončil s podnikáním a dívat se, jak mi padá zámek na hlavu, neboť ve svém věku nebudu mít na jeho údržbu. A nebo mám na výběr druhé řešení , kterým je jeho prodej.” Sklopil oči majitel zámku a holí pobídl hosty, aby jej následovali.

“Ještě jedna věc. Tady paní  makléřku bych poprosil, aby nás nechala o samotě. Provizi Vaší realitní kanceláři samozřejmě uhradíme – tedy, pokud se rozhodneme pro koupi.” Otočil se prudce pan Vondruška ke slečně s umělými deskami. Ta s sebou cukla a celá překvapená zůstala stát na místě jako přibitá: “Samozřejmě, nechám Vás o samotě.”

“Děkuji, zajděte si na kávu prosím. Pokud se nemýlím, zdejší zámecká kavárna je vyhlášená svými zákusky, že?”  Změnil tón svého hlasu pan Hudeček, vyzval děti se ženou k prohlídce a poté se opět se zájmem otočil k majiteli zámku: “Nejdříve mi prosím řekněte něco o historii Vašeho slavného rodu Hudečků. Na internetu jsem se dočetl, že už Váš prastrýc založil v tomto kraji pivovar, na rozvoji pivovaru se podílel jeho syn a tak dále a tak dále, dokud nepřišla světová válka.

“Mám rád vzdělané lidi,” upravil si polichoceně zbytky vlasů za levým uchem pan Hudeček. O svém praprapra a snad ještě jednou pra strýci se vypráví různé příběhy. V mladí prý skutečně založil pivovar a vařil výborné pivo. Jenomže jaksi pozapomněl na takzvané právo várečné. Místní zámek s několika chalupami tehdy prakticky nikoho nezajímal, dokud se můj podnikavý  praprapředek nerozhodl exportovat své sudy do blízkého Aussigu, tedy do dnešního Ústí.  Tam založil hospodu a čepoval pivo tak dlouho, dokud na něj nepřišli a za nedlouho neskončil ve vězení. Můj prastrýc byl však zároveň velký štístkař. Jeho syn, Ludvík byl prý velmi pohledný mladý muž a při návštěvě svého tatínka se dal do řeči s jakousi slečnou, ze které se později vyklubala místní baronka. Jak to celé s paní či slečnou baronkou dopadlo, nevím, každopádně strýčka prý brzy propustili z vězení a zanedlouho ty potřebné papíry na pivo získal. Až se dostaneme nahoru, ukážu Vám ve vitrýně sako, ve kterém chodil osobně koštovat dávky. Pojďte. A dejte prosím pozor na děti, to schodiště je hodně příkré.”

“A tati, straší tady?” Ozval se zezadu malý Davídek.

“Tady? Tady straším tak jedině já!” Zapuckal se smíchy pan Hudeček. “Podle pověstí stála – no pojďte blíž, tady k oknu, nebojte se. Podle pověstí na tomto dvorku, kde máme dnes zaparkovaná auta, stála hladomorna. Z té se prý ozývaly podivné zvuky tak dlouho, dokud mému prapradědečkovi nedošla trpělivost a nedal ji zbourat. Na jejím místě se dodnes často ozývají podivné zvuky – ty však pochází od naší báby uklízečky, která věčně řičí, když jí naše ťapina rozlije kýbl s vodou. Té ženské jsem už miliónkrát říkal, ať ho nedává doprostřed cesty bernardýnovi – není to nic platné.

A toto – to jsou pánové, dámy a půvabná mladá slečno, dveře, které jako jediné propojují levé křídlo zámku s tím pravým. Jsou tu od nepaměti – velmi pohodlně za deště tudy projdete ke kuchyni, ke sklípku, k ložnici, prostě k místům, která máte rádi.”

“A pane Hudečku, máte tady na zámku empírový pokoj? Víte, velmi ráda čtu o Napoleonovi.” Zeptala se tichým hlasem majitele zámku tentokrát paní Vondrušková.

“Nic takového tu paní nemáme. Nerad bych se dotkl Vašeho idolu, ale co si budeme nalhávat. Napoleon byl obyčejný lump, který způsobil Evropě samá neštěstí. Máme tu akorát lovecký salónek – pak samé normální místnosti s běžným nábytkem – jo, zapomněl jsem, má nebožka paní si vymódila mušlový pokoj. Ten Vám také ukážu, po její smrti jsem se v něm ničeho nedotkl. Ostatní pokoje jsou zařízeny ryze prakticky – ústřední topení, elektřina, v některých patrech je dokonce podlahové vytápění.

“Váš zámek se nám líbí a velmi,” polichotil pan Vondruška panu Hudečkovi a poté se zajímal i o podzemí.

“V podzemí je krypta, kam už se nepohřbíhá a dále tam jsou sklepy.” Ujal se hbitě slova průvodce. Pojďme dolů a dejte prosím opět pozor na děti, ať nezakopnou.

Výprava sešla opatrně po točitém schodišti, které vedlo do vlhkých zámeckých chodeb. Majitel zámku ožil, jakoby zde trávil veškerý svůj volný čas. Prošli dlouhým systémem spojovacích chodeb, dokud neskončili u silných kovových dveří.

“Kam vedou,” špitla paní Vondrušková.

“Skutečně to chcete vědět?” Zakroutil tajemně hlavou pan Hudeček.

“Do pekla,” špitla malá Rozárka.

“Ty dveře..děti, ty dveře vedou.” Polkl pan Hudeček. A pak se usmál a šel od dveří pryč. “Pojďme, je tu zima.”

 “Neodpověděl jste nám, kam prosím vedou ty dveře?” Začal se zajímat o tajemný vchod i pan Vondruška.

“To vám neřeknu, ani když si zámek koupíte,” zažertoval majitel a vyvedl hosty na slunce.

“Pane Hudečku, děkujeme Vám za prohlídku, s paní se Vám brzy ozveme.” Rozloučil se na závěr prohlídky pan Vondruška s majitelem zámku.

“Nedáte si kávu, můžeme posedět…” pobízel pan Hudeček návštěvníky zámku. “Pohovoříme o místech v podzemí, o která jste se tak zajímal…”

“Jste laskav, jak znám svoji paní, bude si chtít projít okolí, vše probrat a jsou už tři hodiny,” razantně ukončil současnou prohlídku pan Vondruška.

A tak se rozloučili. Pan Vondruška vzal rodinu do blízkého občerstvení na pět tatranek a na čaj. Rozevřeli mapu českých hradů a zámků a nad Babenbergem udělali křížek.

“Tak to bychom měli. Kdyby jen pan Hudeček věděl, že nemáme ani na činži.” Povzdechla si paní Vondrušková. “Je to chytrý a inteligentní člověk, lepšího průvodce nemají ani na Hluboké. Měl si dobrý nápad Honzo, to bude letos luxusní dovolená! Škoda že dnes realitky neinzerují více takových destinací.  Tak ještě to Janovo mýto, pak ta strašná polozřícenina, které se chce nějaký chudák zbavit a na závěr si necháme Modrý zámeček , viď? Tam si konečně zajdeme do cukrárny.”

“Dobrý nápad, ten Modrý zámeček dáme na závěr. Ostatně, prodává se za 140 miliónů, tam budeme muset být obzvláště dobře připravení,”  rozesmál se pan Vavruška a pak pobídl děti: “Rozárko, Davídku, šup,  dejte si zmrzlinu a půjdeme k rybníku. “

“A tati, kam vedly ty dveře?” Nezapomněl na tejemný vchod pod zemí Davídek.

“Ke strašidlům, kam jinam. Takové dveře děti, nikdy neotevírejte,” odpověděl otec rodiny a pak se konečně s chutí zakousl do té své housky se salámem.

Láska od koní

Honza čekal na tramvajové zastávce u Anděla dobrou hodinu a připadal si jako pes před masnou. V hlavě se mu honila směsice těch nejrůznějších a nejkrásnějších představ, ale kde nic, tu nic.

A v tom, co čert nechtěl, kde se vzal, tu se vzal Pepa, jeden z jeho nejlepších přátel z dětství. Sotva Honzu přes ulici spatřil, zamířil rovnou k němu: “Čau, co tady děláš?” Usmál se, až se mu ta jeho jizva pod levým okem posunula ke spánku.”

Honza s sebou cuknul a jen prohodil: “Ták. Musím si něco zařídit.”

“Není Ti něco?” Hrklo v Pepovi.

Ten se opět podrážděně ohradil: “Co by mi mělo být? Trochu zima, zapomněl jsem na svetr.”

“Honzo, je červenec, venku je třicet,” podivil se Pepa. “Když už jsme se tu tak potkali, nezajdeme na jedno?”

“Jak říkám, nic mi není. Teď to nejde, jsme přeci domluveni na zítra,” nepřestával na místě podupávat  Honza.

“Jo, zítra ve čtyři na zahrádce u Sliny, počítám s tím. Hele, cítíš to?” Pepa něco tušil. “Připomíná mi to růže, jasmín, fialky, konvalinky..nejsem botanik, já Ti nevím.“

“Co?” Trhl s sebou opět Honza.

“Fakt nejsi dneska v pořádku. To bys musel ten smrad cejtit…čichej pořádně..ty vole, to je z Tebe! Ty ses navonil, že jo?” Pomalu zacvičil tou svou jizvou opět Pepa.

“Ahoj Honzo, promiň, dneska nic nestíhám,” kde se vzala, tu se vzala dívka, která se zezadu k Honzovi ihned přitulila.

“Tak ty máš takovou pěknou větev a nic neřekneš?” Zabručel Pepa, rozloučil se a jako vyplašené zvíře zmizel v davu spěchajícím k metru.

Honza se za ním ohlédl, aby si byl jist, že odešel a oddechl si. Pak si otřel upocené dlaně o triko, vzal Barču za ruku a šli kamsi do přírody.

Druhý den byl natěšený Pepa u Sliny už v půl čtvrté. Ve čtyři obědnal rovnou dvě, ačkoli musel vědět, jak se jeho kamarád bytostně nevyzná v hodinách. V půl šesté se dočkal.

“Hele vole, sory, pláchnul mi potkan a tak mám zpoždění,” omluvil se Honza ihned ve dveřích.

“Jo, potkan. Ještě tu o Karkulce, ta byla taky dobrá, “rozesmál se Pepa. “Ale vylepšuješ se, minule Ti pláchlo metro.”

Dali se do řeči, jako obvykle. Baruška, jak Honza důvěrně nazýval svoji lásku, byla nejkrásnější bytost s velkýma ..těma, dálepak s krásnýma nohama, chytrá, úžasná, ve všem si rozuměli, byla hotové azurové nebe.

“A jezdí na koních..,”pokračoval ve svém dlouhém monologu Honza. “Než-li jde do školy, jede za tím svým Athosem. Hele, tuhle k nim přišla její kámoška a že budeme hrát pexaso..a ona tam byla kobyla, druhá kobyla, přišly mi všechny stejný.”

“Aha..tak to bude dobrá baba,“ skočil mu do řeči už poměrně znuděný posluchač. “Hele, víš ty, proč musí mít žena IQ větší než kůň?”

“Proč?”

“Přece, aby při mytí schodů nevypila vodu z kýble, ten neznáš?” Ožil opět Pepa.

“Blbče. Spíš mi poraď pro Barborku dárek, zítra jí bude devatenáct, “ svěřil se mu kamarád. Podle toho, jak zvážněl, bylo zřejmé, jak mu na tom dárku moc záleží..

“Když má ráda koně, tak jí kup koňskej salám, ne? Maji ho u vás naprosti v mastně, minule jsem ho tam shodou okolností bral dědovi.” Usoudil naprosto věcně Pepa.

“Ty vole, to je dobrý, to beru! Víš ona Barborka, kromě toho, co jsem Ti o ní řekl, má i smysl pro černej humor, jako já.” Pravil zamilovaný přítel a druhý den ráno ten salám skutečně koupil. A k němu natrhal kytici jetele a ke kytce přikoupil ve zverimexu kus sena a k tomu senu v zelenině mrkev. Barborce nakonec zabalil dárek do úhledné krabice ovázané zelenou stuhou – kterou na závěr fixou popsal úhlednými nápisy “Miluji Tě, miluji Tě”.

Měli sraz pod Petřínem u lanovky a když se uviděli, Barborka povídá. “Pojď k nám, teda, pokud Ti to nevadí. Mamka upekla dort a chce Tě prostě vidět.”

Než-li stačil Honza cokoli říci, už si jej táhla za ruku do blízké Malátovy ulice na ten dort. V levé ruce držel jedním prstem kytici a čtyřma dalšími prsty za provaz tu krabici s darem. A už zvonili na dveře s nápisem “Chvatíkovi”. Sotva podala paní Chvatíková oběma pantofle, sotva se stačil představit, Barborka mu nedočkavě vytrhla z ruky ten úhledně zabalený dárek a poděkovala za kytici, kterou dala ihned do vázi s koňskou hlavou na prostřeném stole.

“Vy také jezdíte na koni?” Optal se rodičů Barči nesměle Honza.

“Samozřejmě, po kom si myslíte, že ta naše holka je,” objal hrdě otec svoji dceru kolem ramen.

Společenský hovor probíhal bezbolestně, dokud Barča nezačala rozbalovat dárek. Mrkvi se zasmála, seno prý dá tomu svému Athosovi, pak ovšem vytáhla salám.

“Co to je?” zvážněla ihned přítelkyně a Honzovi bylo v té chvíli jasné, že mezi nimi dokonce existují i jisté rozdíly, kterých si doposud nepovšiml.

“Salám, no salám, “ vyschlo Honzovi v hrdle. Paní Chvatíková s panem Chvatíkem se po sobě podívali a odešli kamsi vedle.

“Myslel jsem si, že půjdeme na Petřín opékat buřty, víš, a neměli je a .. a tak jsem je všude sháněl .. ne … nedokážeš si představit, jak nikde nic neměli … a … a nakonec jsem sehnal akorát salám.”

“Aha…promiň, už to chápu, dobrý nápad. Mohli jsme si koupit u Vietnamce víno. A nezlobíš se, že jsme šli sem?” Usmála se Barča.

“Ale kdepak, rád jsem vaše poznal. Vezmu si ten salám zase zpátky a dám ho doma do mrazáku na příště, “ snažil se Honza vymoci ten dar od své lásky zpět.

V tom však vkročil do místnosti otec. Jakmile uviděl salám, dostal na něj asi chuť, kdo ví, přičichl k němu a povídá: “Co to je za salám?”

“No, salám, asi uherák, neptal jsem se, neptal jsem se…” Zabrblal ve špatné předtuše Honza.

“Blbost, to není uherák. Vy mlaďoši už ani nepoznáte maďarskej salám. Je to takový divně červený,” nedal se odradit pan Chvatík. “Mohu ochutnat?”

V té chvíli nápadník zbledl jako stěna. Pan Chvatík ukrojil kousek a chvíli ho v zubech zkoumavě žvýkal. Pak se optal: “Hm, ten ještě neznám, pokud se nebudete zlobit, přinesu vám k němu pepř a ocet. Odkud je?”

“Z Tesca od Anděla,” zalhal letitému chovateli koní Honza.

“Hm, mohu trochu užírat? Hanko, kde máme ocet?” Zavolal pan Chvatík do kuchyně na ženu. Ta přinesla jídlo a když dojedli, poprosila, zda by mohla také ochutnat. A tak konečně zmizel ten předmět doličný ze stolu.

“Jsi originální,” pochválila Barča při loučení v předsíni Honzu. “Naši totiž nedají celý rok uzeninu do huby, nikdy bych nevěřila, že je dostaneš na kus točeňáku.”

Přiznání

Dovol, abych Ti převyprávěl, co nosím poslední dobou v hlavě, drahý příteli. Rád bych Ti tentokrát napsal o jednom člověku, kterého jsem nedávno potkal. Kafe už mi chladne na stole, topení netopí, zatracené počasí. Snad ráno nebude schránka zavátá, abych Ti vše mohl jak se patří odeslat.

Vše se seběhlo takto. Člověka, kterého mám na mysli a o kterém Ti dnes budu psát, jsem potkal před časem. On Ti na té lavičce u nás pod okny ležel mezi spadaným listím den co den a já si neustále a dokola při pohledu na něj kladl otázku: “Ze kterého stromu Tě sem zavál vítr.”
Pohlédl jsem k nebi, tvářilo se jako vždycky – podzimní rozcuchané mraky kamsi spěchaly, neměly čas se zastavit, nikdo neměl čas se zastavit. Ten člověk měl obrovské štěstí, že se ho ani jeden vánek nezeptal se na jeho příběh a nezaplakal. Bylo krásně ve dne v noci od chvíle, kdy k nám přišel.

Nepil alkohol, jen tak si tam seděl a v obnošených dekách denně sledoval z té lavičky proschlý jalovec uprostřed travnaté louky. Večer ulehl bez deky na to téžké prkno – z odhrnutých špinavých džín koukaly omrznuté nahé holenní kosti. Byla noc a on dřímal skryt v jejím hávu jak svědomí, jak to černé svědomí, které kouše člověka jako veš tak dlouho, dokud ji v sobě sám vlastním přičiněním nezabije.

Jednoho večera jsem se k těm místům, kde spal, opatrně přiblížil. Pára mi šla od huby a povídám: “Neurazíte se, když vám nabídnu čaj?”

“Ležel zády ke mne – opatrně jsem strčil do jeho těla dvěma prsty – rychle se otočil, uskočil jsem a horký čaj mi polil ruku.

“Ne, díky,” natáhl se pro hrnek a opatrně srkal.

“Je váš, ráno vám přinesu další,” zašeptal jsem do tmy a z kapsy vytáhl krajíc. Soukal ho do sebe jako had, úplně jsem cítil, jak mu padá do žaludku,” stál jsem v té tmě nevěda jak navázat hovor. A tak jsme tam tak spolu tiše rozprávěli očima. Po chvíli jsem se kývnutím hlavy rozloučil a následně zmizel v našem teplém domě. Nemohl jsem usnout. Na jednu stranu jsem byl rád,že jsem se tomu člověku rozhodl pomoci, na druhou stranu mě polil pocit viny – bude poránu ještě žít? Naše děti spaly a při pohledu z okna jsem pomýšlel na rodiče toho člověka, který teď spí v podzimním mrazíku na prohnilé lavičce – jistě měl někdy někoho, kdo ho starostlivě večer přikrával dekou, maminku, která mu četla pohádky. Člověk, to není žádné domácí zvířátko, k tomu nelze denně přijít, do misky nasypat krmivo a jen tak zmizet. Měsíc kreslil za oknem cosi po mračnech, dokud nezmizel v jejich zákrytu.

Časem jsme si ja sebe zvykli, poránu jsem mu donesl namazaný chleba, večer druhý, dny míjely. Přes den sledoval onen prosklý jalovec, v noci spal. Možná přemýšlel možná o životě, kdo ví. Moc toho nenamluvil, o sobě neřekl nikdy nic.

Jednoho dne jsem alespoň obvolal bezdomovecká centra, domluvil mu nocleh a nabídl odvoz. Nemělo to smysl, jen mne odbyl, že je mu tady dobře. Zajímal se, zda ještě rostou houby, kam jezdíme na chatu, co dělají děti. Pokaždé, kdykoli jsme se loučili, se mne dvakrát zeptal, v kolik hodin ráno či večer přijdu se svačinou. Co Ti mám povídat, o chleba mi nešlo, ale časem si na ty krajíce tak nazvykl, že je považoval za standartní součást svého života. Čím dále tím více jsem si připadal jako viník, díky jehož krajíci ten člověk spí jak vězeň na těch studených pryčnách. Na rukou neměl hodinky a přesto se, jakoby na tom záleželo, pokaždé zeptal: „Povězte mi, kolik je hodin?“ A dříve, než-li jsem se stačil podívat na zápěstí, procedil přes zuby poměrně přesný čas. Těžko říci, jak to dělal, tak nějak prostě věděl a ptal se, aby nestála řeč.

Až jednou mne chytly zuby a spěchal jsem k ošetření – když se člověku dostane bolest pod kořeny a vyklíčí a tlačí na nervy a je cítit při každém kroku, je lepší snad skočit na boso do kopřiv či do bodláčí, než-li takovou útrapu snášet. Ráno jsem tomu člověku ještě namazal krajíc a běžel na autobus. Podal jsem mu ho a krátce se s ním podělil o svůj úděl. Chvíli koukal a pak řekl: „Odpoledne přijdete v šest, že jo? A do čaje mi nezapomeňte přidat cukr, ten dnešní nebyl moc sladký. Dneska mi navlhla deka, odneste mi ji ještě prosím do sklepa.“

Chvíli jsem stál, nevěda co na to říci a odešel na autobus. Za sebou jsem jen slyšel opakovat cosi o dece – neměl jsem sílu věnovat takové zbytečnosti pozornost. Ta jeho odpověď mne tak nějak žrala u srdce,měla ta všechna má snaha pomoci tomuto do nedávna cizímu člověku vůbec smysl? Neslízává ten nešťastník rány za to, že myslí jen sám na sebe? Proč mu nepomohli přátelé? Nedopíjí kalich své lenosti do dna? Nebe se zatáhlo a ten den začalo prvně tiše mrholit.

Vše dopadlo dobře, přišel jsem o zub a bolest ustoupila. V šest hodin jsem pohlédl z okna – seděl na lavičce a opět sledoval ten suchý jalovec, voda mu stékala po vousech a tma padala zvolna do ulic. Hleděl jsem na namazaný krajíc a toho večera neměl sílu sejít po schodech. Druhé ráno jsem pohlédl z okna a on tam opět seděl..nadále mrholilo, trochu se oteplilo, ale ven by psa nevyhnal. Hleděl jsem opět na krajíc. Hodiny tepaly jako mé žíly na krku, čas běžel a musel jsem už do práce. Zadním vchodem jsem tedy sešel nazlobeně do ulice. Pěšky jsem bahnem dupal do kopce k Vypichu, jak jsem rychle vypadl na poslední chvíli z domu, zapomněl jsem na nepromokavou bundu. V tom jsem minul křížek u silnice a díky němu se v mysli přenesl do kostela. „Pane, dej nám, dej mi… Pane, zhřešili jsme ..“ těmito slovy očištěni a plni slibů jednou týdně opouštíme Svatého Jana. S prosbou o krajíc, s prázdnými díky za sebeobětování, vše je tak nějak samozřejmé, vše co máme a dostáváme je tak nějak samozřejmé.

Cestou z práce jsem tedy koupil koblihy a spěchal k oné lavičce. Byla prázdná, jen suchý jalovec tam stál jak svědek všech událostí. Mrholilo a odkudsi vál chladný vítr. Rána zešedivěla, auta se rochnila ve hnědém listí, lidé opět začali zásobovat krmítka rýží. Minuly dny a v pondělí jsem jako obvykle poránu běžel na autobus do práce, když tu mne někdo chytl zezadu za rukáv. Stála tam opět ta známá postava ze zaknocenými dlouhými vousy: „Nemáte něco k jídlu?“

Ten dotaz jsem přirozeně čekal, v kapse nahmatal jedinou desetikorunu a podal mu jí.

„Čekal jsem na vás a vy nikde? Dlouho jste nebyl doma, že jo?“ Zeptal se a sledoval, co odpovím.

Viděl mne odcházet zadním vchodem? Či se ptá ze zvídavosti? Neřekl jsem pln překvapení nic.

„Asi jste zůstal v nemocnici, myslel jsem na Vás“ pokračoval.

„To ne, bylo by blbě,“ odpověděl jsem a optal se, kam se přestěhoval. „Bydlím už v lese, za vše díky,“ rozloučil se a rozběhl se směrem k blízkému lesu.

Běžel lehce, jako vítr, jako ten podzimní mrazivý vítr. Autobus ujel a tak jsem tam, drahý příteli, čekal na další.

Pozdrav z vlaku

Už jsem vpadl do vlaku,
už mávám Hlavnímu nádraží
s flaškou vína v ruksaku,
ta kola za mě poběží

– v tom kočka s čoklem v batohu
přisedla si do kupé,
že prej jí se vším pomohu
“Dík hochu, kam jedete?” 

A už hubu nezavře
už mi kecá o kytkách,
o psovi a o józe,
o vedru a o vnučkách

– prostě vpad jsem do vlaku,
s rádiem a zábavou,
víno teplá v ruksaku
a uši už nemohou:-)