Internet

„Prosím Tě, mami, kdo myslíš, že mi odpoví? ..svobodná, tři hezké děti, hledá tatínka.“

„Aleno, buď ráda, že se starám alespoň já. Když už máme ten internet a nikdo na něj u nás doma nekouká, můžeme vyzkoušet vše, ne?“
„A kdy bych na něm asi tak mohla vysedávat, to mi teda pověz? Doufám, že tam nepíšeš můj telefon.“
„Neboj, nepíši, uvádím tam svůj.“
„Taky bys někoho mami potřebovala, jsi tu s náma takových let sama, co táta umřel, myslím to vážně. Napiš také inzerát pro sebe.“
„Už jsem si zvykla, navíc jsem měla jen Tebe a to je něco jiného. Ty ale někoho potřebuješ, vidíš přeci, jak to tu u nás vypadá,“ odvětila babička a psala a psala.
To však ještě netušila, že dcera již dávno známost má – nechtěla jen nechat mámu samotnou a navíc, Luděk je až z Ostravy a jeho dva kluci, o které se sám stará, chodí na tamní gymnázium. Denně si tajně volají a ve vztahu na dálku si našli i svůj díl romantiky.
Za dva týdny babičce kdosi odpověděl. Napsal pouze smsku: „Dobrý den, mám zájem, vaše nabídka k seznámení stále platí?“
Babičce ta zpráva ihned vyrazila dech. Neodpověděla a dceři raději nic neřekla. Číslo si uložila, aby jej nezvedla, až ten podivín zavolá. Pak se po dlouhé dny nikdo neozýval. Babičce bylo trapné psát na ten samý telefon více druhů inzerce, vyčkala tedy měsíc, dokud jí nezačaly chodit automatické zprávy ze serverů, že platnost inzerátu vypršela.
Dcera po dohodě s Luďkem, jej do telefonu oslovovala Laďko a babička byla ráda, že má dcera alespoň tolik starostlivou kamarádku ze zájezdu.
Jednou však babičce zazvonil telefon s neznámým číslem – volal jakýsi pan Josef Přeskočil a velmi zdvořile poprosil o osobní setkání.
Babička ztratila balanc: !Počkejte, to je pro dceru!“ vykoktala a hned běžela předat telefon.
„Já nikoho nechci,“ zašeptala dcera, avšak když nedala babička za jinou, zavřela se s telefonem v pokoji. Povídali si půl, možná třičtvrtě hodiny.
„Tak co, co mu říkáš?“ Bežela hned babička vyzvídat, sotva se dcera navrátila do kuchyně.
„Nic, sympaťák, zavoláme si,“ řekla dcera a šla vařit.
Babička zapomněla do inzerce uvést věk a pan Josef byl už důchodce, děti odrostlé a domníval se, že jeho protějšek na tom je stejně. A tak se jednoho dne stalo, že pana Josefa pozvala dcera společně s Luďkem na oběd, aby obojí pravda vyšla najevo.
Josef byl bývalý truhlář, o týden později potěšil babičku novým botníkem a zanedlouho byla ruka v rukávě.
Babička si však celé rodinné štěstí nenechala pro sebe. Svěřovala se svým stejně starým kamarádkám, až se zpráva dostala k paní „Pavlínce“. Paní Pavlínka chodila s babičkou venčit psa. Měla takového starého opelichaného knírače, říkala mu Dartaňan, kterému bylo cítit z huby i na ulici.
„Cože? Na internetu je tolik chlapů?“ bavili se v podvečer ty dvě na loučce za domy.
„Pokud jste sama, zkuste to,“ v dobrém radila babička.
„Sama nejsem, mám doma našeho dědka. A tak to tam budou i ženský, že ano?“ Rychle zauvažovala paní Pavlínka.
„Ps..,“ uchychtla se babička, „neměla bych se na to koukat, ale co tam ty holky paní dneska ukazujou! To za nás nebylo.“
„Počkejte,“ naběhla žíla na spánku paní Pavlínce, „to ony jsou tam jako bez?“
„Kdyby jen to, ony se tam i tó,“ nedalo babičce, aby se své psí kamarádce nesvěřila se zážitky, které ji snad zázrakem nakonec dovedly k tak slušnému dalšímu životnímu partnerovi.
„Tak já vám taky něco paní povím a zároveň děkuji za vysvětlení toho, co je ten internet zač. Tak ten můj senila, kterej je rád, že si na něj přes pupek vidí, pořád otravoval, ať si domu zavedeme internet. Sama víte, co to stojí, navíc jsem nevěděla, o co jde a já, blbka, mu chtěla udělat radost!“
„A proč ho chtěl?“ optala se v té chvílí asi nejméně vhodně babička.
„Od malička rybaří. Že prý si bude povídat s rukama o rybách, najde si tam recepty na ta svá těstíčka a víc tomu prej stejně nerozumím. Syn mu dal k Vánocům počítač, pěkněj, takovej ten malej. Pomyslela jsem si, ať má radost, opatříme tedy internet. A od tý doby je u něj zalezlej jako krtek, já jsem jen na vaření a na ryby vytáhne jednou za týden.“
„Možná si tam skutečně píše s klukama o rybách, na internetu je toho paní Pavlínko spousta,“ uvědomila si svoji chybu babička.
„Prosím Vás, paní, všichni chlapi jsou stejní, prasárničky tam má a píše si tam určitě s nějakýma vochechulema, jak je nádhernej! Co by tam chytil za ryby?“ Zakabonila se paní Pavlínka.
To už však Ťapka kňourala u domu a obě staré psí kamarádky se musely rozloučit.
Další večer šla babička jako obyčejně venčit Ťapku před dům. Odkudsi vyběhl samotný Dartaňan. Chrochtal jako obvykle, avšak paní Pavlínka nikde.
„Pojď sem, nekousneš mě,“ chytla babička psa za obojek, že jej odvede k Pavlínce před dům a zazvoní. Když takto v předklonu došla ke vchodu, povšimla si, že na schodech sedí nějaký chlap v roztrhaném modrém triku.
„Kam mi toho psa vlečete?“ Zeptal se překvapeně.
„Ten je Váš? Je mojí sousedky a myslela jsem si, že se zaběhl.“
„Jo, můj. Žena právě dřepí na internetu, tak vyhnala mě,“ zavrčel a i když toho více neřekl, bylo vidět, že z té její činnosti nemá pražádnou radost.
„Na internetu?“ Podivila se babička.
„Nevím, co to do ní vjelo, včera večer přiběhla jak vichřice, ať ji k tomu pustím a pořád do toho čučí jak husa do flašky,“ svěřil se ten chlap.
„Tak pozdravujte, pustila babička Dartaňana a rychle s Ťapinou odcupitala domů.