Oskar

“Tak co, Véno, co si budeš přát ke kulatým narozeninám?” Optala se maminka svého syna, který měl za týden oslavit první kulaté narozeniny.

“Mohu si přát cokoli?” Zakňoural Véna.
“Cokoli na světě,” zariskoval tatínek.
“Chci prase, přesně takové, jaké mají naproti v hospodě,” bez dlouhého přemýšlení zažadonil budoucí oslavenec.
“Prase? A třeba krávu bys k nám, do bytu ve čtvrtém poschodí činžovního domu bez výtahu, nechtěl?” Vytřeštil oči otec.
Maminka se v té chvíli velmi rychle dovtípila, proč se jí přes rok tak zázračně vytrácí pečivo a brambory. Poslední dobou snědl Véna i značné množství zeleniny.
Co čert nechtěl, hned druhý den přistihli oba rodiče Vénu s igelitkou plnou čerstvých housek před zmíněným pohostinstvím. Krmil místního vietnamského vepříka drbajíce ho za krkem, jako kocoura. Vepřík Robert prostě změnil život dospívajícího chlapce k nepoznání. Hostinský si jej pořídil pro pobavení hostů – kdokoli jedl, Robert si pod něj sedl a upřeně zíral směrem k talíři. Přitom slintal a prosebně funěl o svůj díl. Přesto byla v době obědů hospoda stále plná. Pobavený a po obědě stále hladový host si velmi rád objednal ještě zákusek. Štětináč žil díky povolání svého majitele zdarma a hostinskému ještě zvedl obrat.
Rodiče časem neměli navybranou, buď opatří prase a nebo jejich syn bude vyrůstat za brankou protilehlé restaurace. Véna díky svému novému chovatelskému zájmu oplýval neobyčejnými znalostmi z biologie, ze které na konci roku dostal na vysvědčení svoji první jedničku.

Otec , chtěje udělat Vénovi k vysvědčení radost, přemluvil maminku a zatímco jejich dítě bylo na výletě za Robertem, studovali pečlivě z internetu podrobnosti o miniprasátkách, které v dospělosti váží od 10 do 15 kilogramů.
“Alespoň bude mít nějakou povinnost, nechce psa, bude mít čuně,” pravil tatínek.
Mamince se ten nápad zprvu moc nelíbil, ale lidé v diskusích chválili domácího štětináče do nebe. Naučí se venčit, je čistotný a chytrý, nevědět, jak to zvíře vypadá, člověk by uvěřil, že s ním snad může spát v jedné posteli.
Zásadním problémem, na který hned narazili, byla jednak cena tohoto druhu prasete, dálepak nedostatek selat na domácním trhu. Trvale malé prasátko se totiž prodávalo i za 15 tisíc korun a to šlo o ryze nedostatkové zvíře.
“Přeci pro něj nepojedeme do Německa,” strachovala se maminka.
Nakonec však obstáli. V internetovém tisku nalezli inzerát od moravského chovatele, který sliboval vytouženého domácího přítele.

Oskar byl velmi učenlivý. Během pár dnů chodil za Vénou jako pejsek a pilně navštěvoval bednu s kočkolitem. Rodiče se uklidnili, že jejich jediné dítě již chodí ze školy domů a ne do hospody a Oskar se stal velmi rychle oblíbeným členem rodiny.

Čas plynul a Oskar nabyl cílené váhy již za dva měsíce. “Roste rychleji, protože se má u nás má dobře,” uklidňoval maminku tatínek, který prase přivezl.
“A viděl jsi jeho rodiče?” Nedala se ošálit maminka.
“Se ví, že viděl?” Zalhal otec. “Stál přece deset tisíc, nejsem žádnej malej kluk, aby mne opili rohlíkem.”
“Až budeme do roka a do dne chovat v našem 2+kk třímetrákového vepře, jsem zvědavá, kam si sedneme,” vyhrožovala maminka.
Véna Oskara miloval. Se spolužáky ze školy jej chodil pravidelně venčit . Čím byl Oskar větší, tím byl Véna ve třídě oblíbenější. Ovšem doma, doma byl nový člen rodiny středem obav. Zejména poté, co rypákem zlikvidoval koberec, překousl ve zdraví kabel od mrazáku a ve snaze si lehnout, vymáčkl nerad skleněné dveře vedoucí na balkón. Časem si domácího miláčka povšimli i lidé v domě. Jednalo se o typické městské lidi – tu mohlo prase za zničené muškáty na balkóně, kam by ani neprošlo, tu odřelo zeď domu, tu rozbilo okenice – rodina Macků se tak stala vyhlášenou po širém okolí a zodpovědnou za veškerý vandalismus.
Oskar tak musel časem ven z domu, maminčin bratr bydlící na vesnici přislíbil, že se o něj postará. Prase však nebylo ve vlhkém černém příbytku zvyklé a po týdnu neustálého jekotu v chlívku jej musel vypustit na zahradu. Poránu pak spal více než-li metrákový čuník před prahem na botech, které navoněl k nepoznání.
“Teď volal brácha, že mu náš Oskar zlikvidoval půl zahrady a boty do práce,” svěřila se maminka hlavě rodiny.
Tatínek přemýšlel, jak celou situaci vyřešit. Poslat Oskara na porážku nemohl s ohledem na jeho oblíbenost u vlastního syna. Véna měl fotografie Oskara nalepené po zdech ve svém pokoji, jako Pamelu Anderson.
Otec tedy zanedlouho navštívil nedaleký zahrádkářský svaz.
“Neprodává tady někdo pozemek?” Optal se přes plot jakési ženy v gumácích, která právě odnášela plevel v plechovém kýblu na kompost. Buď neslyšela a nebo dělala, že neslyší.
“Nevím,” ozvala se po několika dlouhých vteřinách,”možná tady soused,” ukázala přes ohrádku na rozlehlý pozemek celý zarostlý kopřivami.
“A nemáte na něj kontakt?”
“Nemám, kdo ví, zda dědek ještě žije. Povídejte se na nástěnku a zavolejte předsedovi, je tam číslo. Kdybyste ho chtěl a vyplel, budu ráda, kdo má ty bodláky od něj věčně plít.”
“Díky, o někom bych věděl, kdo by jej vyplel,” nezalhal otec při pohledu na ředkvičky, které žena právě pečlivě probírala.
A skutečně. Za pár týdnů se už Oskar proháněl ve výběhu a chodil spát do nového dřevěného baráčku, který Véna s tátou vybudoval. Véna dostal novou pečovatelskou funkci a jako daň musel zdarma zásobovat všechny okolní zahrádkáře hnojem.