Včera v noci jsem postával u řeky
na nábřeží u Palackého mostu.
Světla pouličních lamp jako veliké pochodně
hořela ve vodě.
Hořela tak mohutně a vzdorně,
jako mnohá naše snažení
na vodě postavená.
Co na tom ? Hlavně, že hořela !

Vítr opíraje se do vln
se zlomyslně snažil ubít jejich svit,
světélka se bojácně třepotala na hladině … třepotala …
… na pomoc větru přispěchala noc
a snažila se je přebarvit na černo.
Všechno její snažení však bylo také marné …
světla hořela dál … tiše hořela …
Co na tom, že jim nebylo přáno ?
Hlavně, že hořela !

Vždyť každé z těch světélek
bylo ztělesněním naděje
jedné jediné opuštěné a uslzené lampy,
která po celý život jen smutně a tupě
postávala a svítila autům na nábřeží …
ztělesněním naděje a snažení,
že jednou zmůže více,
než-li jenom svítit ulici …
Ona toužila, ona chtěla, ona se snažila,
alespoň jednou v životě …
„Jej, to by bylo krásný
hořet i na vodní hladině !“

Co na tom, že příchozí den
všechna její snažení zhasí ?
Vždyť mohla skutečně a doopravdy jednou říci
„… já hořela i na vodě …“
já hořela !“