Můj první šváb

DDT zničilo poetiku mnoha pražských domů a zákoutí, jeho příchod doslova vymýtil všechen hmyz, který s člověkem po všechny ty věky tak rád přebýval. Řeknete-li dnes školákovi například něco o švábu, představí si pod tímto pojmem možná jakéhosi broučka, zřídka kdy však bude vědět, jak takový šváb ve skutečnosti vypadá. Můj děda, který byl nějaký čas po válce v Africe, velmi rád vyprávěl spoustu příběhů o těchto živočiších, jako malý kluk jsem moc rád sedával u stolku a nechal se jeho vlnou příběhů unášet jak vlnka od pobřeží dál, stále dál … Dětské oči a oči psíka mají jednu společnou vlastnost, obě jsou strašně hluboké, pohledem na ně padáte kamsi, kde jste před lety žili a kde za Vámi kdosi nemilosrdný zavřel petličku s tajemně vrzajícími vrátky. Bylo mi asi deset let, doma jsme tou dobou měli spoustu dárků přírodních – psa, želvu, papoušky, křečky a rybičky. Toužíval jsem po hadovi, ale rodiče byli neoblomní. Velice často jsem tedy alespoň chodíval do akvaristiky do Lidické ulice, za pár drobných mincí, které jsem čas od času od rodičů dostával, jsem nakoupil po několika rybičkách, abych se pak celé odpoledne oddával jejich vodním radovánkám. Jednoho odpoledne jsem akvaristiku navštívil jako normálně a co nevidím ! Cedulka – šváb africký – 5Kčs. V kapse se mi povalovala nedočkavá dvacetikoruna. V hlavě nastal zmatek. Toto mi neprojde. Je ale pravý, z Afriky ! O jakém vyprávěl děda ! Je krásný !
Africká epizoda od mého dědečka v dětském světě byla silnější, než-li já sám. Šváb byl pro mne něčím daleko vzácnějším, než-li jen pouhým broukem. Doma jsem jej uschoval do krabičky, byl nenáročný, spořádal vše, co jsem mu nabídl. Měl jsem radost z malého tvorečka, jeho pevné krovky mne doslova polapily. Jediné, co mi dělalo starosti, byl jen onen šustivý zvuk, který šváb vyluzuje pokaždé, udělá-li několik krůčků, diky němu mohl být můj poklad prozrazen. Nastal den, nejrozpačitější den mého dosavadního života. Šváb mi utekl. Prohledal jsem nešťastně celý pokojík, i vedlejší ložnici, i do knihovny jsem se díval, nenaleznu-li jej za hřbetem některé z knížek … bezvýznamně. Jako by se po něm voda slehla.
„Co bude jíst ? “
“Co kdyby jej někdo zašlápl ? “
… tázala se dětská starostlivá duše na zcela nepochopitelné otázky. Nezbylo, než-li se svěřit rodičům. Událost prožívali, jak jsem předpokládal, velice halasně … prý je šváb hermafrodit, tedy může se nám v bytě rozmnožit … za chvíli tak naše domácnost stála na břehu biologické katastrofy. Pečlivě jsem vyslechl těch přívalů slov, která nebyla příliš líbivá, nicméně za chvíli se mé pátrací síly posílily o dvě složky.
Za asi dvě hoďky práce byl můj svěřenec nalezen. Ze strachu, aby mi již více neutekl, jsem jej dal do umělé krabičky s víčkem. Ráno bylo pochmurné, nejpochmurnější z rán … nalezl jsem udušené tělíčko … do krabičky jsem zapomněl provrtat dýchací otvory. Tak skončil smutný osud švába afrického v naší domácnosti.