„Dej Bojarovi tu kost … alespoň si Tě oblíbí.“
„Jo, už maminka mne poučovala, když mi vyprávěla tu pohádku o těch jezinkách … někam strčíš prsty a už je tam celá ruka.“
„Ty seš hroznej. Pojď sem Bojare, tu máš !“

Bojar je velký ovčácký vlčák, někdy dobrák, jindy naježí srst na hřbetě a člověk vidí, že je nevyšší čas utéci na nejbližší větve stromů. Nikdo, kromě hlavy rodiny, pana Skřivánka, jej nesmí vzít za obojek. Od jiného by tento akt vzal jako urážku své psí cti hodnou výzvy k boji.

Noc, na kterou nikdy nezapomenu, se odehrávala o několik desítek kilometrů dál. Napadl tehdy sníh, jeho krystalky se třpytily v měsíčním svitu a cesta mi dobře ubíhala. Šel jsem pěšky přes pole a přes několik krátkých lesíků asi 8km na chatu, návse vzdálených vesniček osvětlovala světla lamp a tak v tom sněhu hořela každá vesnička lidskou přítomností. Tu cestu mám už vyšlapánu, chodívám tudy běžně, lesy jsou horší, musíte se dívat po vrškách borovic, které jsou tmavší než-li nebe a v jejich vykáceném pruhu hledat cestu. Přes pole se jde lépe, tam vždy kousek světla z měsíce či hvězd odpočívá. Přešel jsem nejhlubší lesy a pak už mne čekal závěr cesty, ještě asi dva kilometry a budu tam. Po chvíli jsem zaslechl někde ve své blízkosti zapraskání sněhu. Vyplašil jsem srny, pomyslel jsem si. Po chvíli však sníh zapraskal podruhé, o něco blíže. Ohlédl jsem se a tam nic. Cesta se začala nořit mezi hluboké meze, takže nebylo vidět na pole nad nimi. Zakšákal jsem, klid. Sotva jsem však vykročil, ty kroky mne opět pronásledovaly. Zastavil jsem se, krátké zadupání a po chvilce .. klid. Pokaždé, sotva jsem se dal do pohybu, ten můj stín začal lámat někde, tak v blízkosti stovky metrů, kousky zledovatělého sněhu a jeho kroky šly stále blíž a blíž. Zprvu jsem si pomyslel, že to bude asi nějaký člověk, ten můj pronásledovatel musel být nebývale inteligentní, ale proč by mne sledoval a co by dělal v tak třeskutém čase v deset hodin večer ? Ne, muselo to být nějaké zatoulané zvíře, snad hladový pes. V té chvíli si člověk připadal jako zatoulaná myš , na kterou někde v skrytu číhá mazaná kočka. Ta hra kočky s myší trvala dvacet minut, pak jsem nevydržel a rozběhl se a můj stín mne přestal pronásledovat.

„Heleď, Martine, tady je ještě jedna kost, hoď mu ji. “
Hodil jsem mu ji. Ozvalo se hladové zacvakání kosti v zubech, která ve chvilce zmizela v Bojarově žaludku. Ještě téhož dne doprovodil Bojar za nohavici do kytek pošmistra. Pěkně je polámali. Měl srst naježenou a pošmistr nevypadal nejlépe. Měl jsem na rtech úšklebky smíchu, vypadal jak pikantně přichystaná večeře, jen dolít vína … promiňte, ale usmál jsem se i teď.

Kdo mne té noci cestou pronásledoval, nevím dodnes … ráno napadl nový sníh a všechny stopy byly zaváté … jen jsem si tak pomyslel, člověče, ty si pořád říkáš, žes pánem tvorstva a mnohdy zdrháš třeba i před zatoulaným vesnickým voříškem.