V kopkách

Na každém kousku zábradlí se držela kapka. „Tak na kterou přijde řada teď?“, zeptal se Verči ještě pod deštníkem. Pak s takovým, tajemně zamyšleným úsměvem přejel bříškem prstu po spodní hraně zábradlí, až mu stekly všechny kapky do rukávu.

„Měls je tam nechat, mohli bychom se na ně pořád dívat“, usmála se Verča trochu vyčítavě.
„Však se neboj, můžeme se sem na ně zajít v podvečer, třeba opět zaprší“.

„Tak třeba jo“, nechtěla dát moc najevo své potěšení, že se ještě dneska večer po práci uvidí. Pak se zahleděla někam skrz jeho oči, déšt ustal, lípy v parku šuměly a shazovaly několik posledních kapek a do toho všeho zapraskal výfuk. Otočili se. Byl červen roku 1882 a po druhém břehu projížděl kolem píseckého mostu naleštěný automobil.

„Vojto, koně jsou přeci hezčí“, přerušila jeho povzdech po něčem, co si pravděpodobně nikdy oba nedopřejí.

„No, to máš vlastně Veruš pravdu, už je ale dost hodin, mrkni na věž!“. Bylo půl deváté. „Tak co říkáš v sedm tady?“

„Jo, v sedm, tak běž už!“ zvolala Verča za jeho rychlýma nohama, které mizely v dáli.

Ten den schlo seno jak marjánka – ženské se pořád něčemu smály a Verča v duchu pomýšlela na nejhorší – jako že o Vojtovi vědí, že se o tom dozvědí pak doma – a co pak na to budou všichni říkat? Držela se tedy pevně hrábí a byla za tu práci upřímně vděčná. Když bylo poledne, chtěly holky sednout jako obvykle pod strom, aby něco pojedly. V tom se nad lesy objevil límec černé bouřky.

„Jasně, dík ty nahoře!“, oddychla si Verča a běžela s ostatníma kopit. Právě z oběda měla po celé poledne strach – musela by se s holkama bavit – vědí něco, nevědí?

Sotva spadla první krůpěj, seno bylo v kopkách.

„Holky, dobrý, pojďte se schovat!“ zavolala na všecky Maštajnková a všichni, až na Verču, běžely stejnou cestou. Verča zalezla do první kopky a v představách, které sílí s vůní sena, slízávala z mokrého rtu stékající kapku po kapce. „Vojta měl pravdu, večer budou na zábradlí nové!“

Do deště se přidal prudký vítr a ten s sebou přinášel další a další blesky. Blížily se ke kopkám blíž a blíž, stromy u okraje pole se ohýbaly až k zemi…“co když to teď praští právě sem?“, hrklo ve Verče a ta představa se měnila ve strach, který sílil…zároveň však cítila jakési vzrušení z nebezpečí, které hrozilo. Přesto přeběhla do kopky vedle a za tu se snažila s mokrými zády skrýt.

„To je zbytečný, moc jsem si koukám nepomohla“, zašeptala při pohledu na temná oblaka. „Jsem to ale pipina, nohy mokrý, záda mokrý, když přeběhnu pole, budu úplně mokrá – začala se ze zoufalství všemu smát a déšť, jako by to slyšel, přidával na síle. V tom jako když škrtně obří zápalkou, blesk rozčísl kopku, ve které před minutou seděla.
„Ty bláho, co teď?“ Zeď úleku, na kterou narazila, byla moc tvrdá – předsudky, nápady, zkušenosti – všechno bylo ta tam, na jazyku se Verče rozlila akorát kupa slibů – že bude chodit už konečně pravidelně za babičkou, že své nejlepší kamarádce Petře o Vojtovi konečně řekne. „Proč já jí to jen tajila, husa hloupá?“ A něco v pozadí říkalo naopak neslibuj nic, další pros, ať se odtud dostaneš živá. A v tu, jak prosila toho nad sebou, jehož sílu cítila až do morku kostí, ucítila strašnou bolest v chodidle.

„Sssck!“ v seně ležel kus tvrdého stonku bodláku.V tom si povšimla, že leží na samých bodlácích – rychle tedy očistila mokrou rukou chodidlo a přeskočila už celá mokrá do další kopky. Silný liják slepil seno v hustou studenou síť, do které se už nedalo zmrzlýma rukama dostat. Tedy strahla kopku na sebe a doufala, že se ta mokrá tráva o její tělo rychle zahřeje.

Jenomže v tom další zápalka a opět do kopky, do té druhé, ze které právě utekla. Silný tlak z blesku odhodil Verču dobře o metr dál a ona cítila jen ten ozónový zápach, který čichávala z okna po letní bouřce.

„To snad není možný, co jsem Bože komu provedla? Díky, ale prosím, nedej, abych už neuviděla naše a Vojtu. V tom si povšimla jemného žlutého proužku na západě. Strach jí nedovolil už cokoli dělat, pořád jen vyjeveně sledovala tu spoušť kolem. Pak si povšimla, že má tělo promáčené na kost, neb ležela na zádech a liják útočil přímo na ni. Po čtyřech tedy jak pes odběhala do další kopky – ta jako jedna z mála ještě stála. Ani se nestačila pokrýt senem, místo, ve kterém seděla, navštívila další obří sirka.

„Tak jo, děj se vůle Tvá“, nemohla uvěřit Verča všemu, co se děje a jen drkotala zubama opřena o síť z promoklé trávy. Déšť pomalu ustával. Jenomže to Verče připomnělo vyprávění maminky … „Verčo, nikdy nechoď ven, když bouřka končí, to padají blesky“. Na to si asi vzpomenout neměla, srdce bylo z posledních sil a ani ve chvíli, kdy déšť ustal, být nepřestalo. Holky byly doma a louku polilo leskem všech barev slunce.

Jednou jsem šel za dědou a on mi v kuchyni u stolu vyprávěl tento příběh, čerstvě přinesený a oprášený z jakési staré místní písemnosti.

Verča se prý od té chvíle už nikdy nebála bouřek.