Vana

„Kde může být?“, sleduje pan Libor přes zamrzlá okna domku v suchdolské zahrádkářské kolonii svůj vlastní odlesk ve tmě, kterým prochází světla od příjezdové pouliční lampy. Ve svetru, sám, sedí na té polorozpadlé židli už přes hodinu. Očekávaný, na první poslech po telefonu velice družný, pan Balož má přijet až z Hradce – v tom mrazu, který je dnes, není divu, že jede opatrně a se zpožděním.

„Tak holka, dneska už asi půjdeš,“ klopí pan Libor oči ke starší masážní vaně na prkénkách, která leží uprostřed místnosti nachystaná k prodeji.

Nebýt oné drobné závady, nikdy by ji neprodal. Před pěti měsíci totiž spadlo při rekonstrukci bytu panu Liborovi do vany kladivo a na jejím dně udělalo malou díru. Svoji dosavadní vanu proto nechal vyměnit za novou a od té doby tuto použitou neúspěšně prodává prostřednictvím Annonce.

Kdyby byl kupec šikovný a měl vhodné náčiní, jistě by díru zatavil a mohl se tak za pár korun těšit luxusním koupelím.

„Cože, Tys ji ještě neprodal?“, optal se pln úžasu nad celou záležitostí pan Bořek, Liborův kamarád. Ani nečekal na odpověď a hned pokračoval: „Neprodal – rozumím – od čeho mne máš? Zítra začneme“. Od té doby zvedal pan Libor telefony nejen zájemcům o klasickou vanu, nýbrž také o jakousi dráždivou vaničku z erotických potřeb, zájemcům z řad chovatelů dobytka o velká koryta …jak tak dnes pan Libor nad celou věcí přemýšlel, nebyl si zase tak docela jist, na jaké znění inzerce vlastně ten pan Balož zareagoval.

Žárovka zvolna zavěšená v objímce u stropu zvýrazňuje stíny drobných odřenin v laku, ty ostré zápisy různých osobních událostí, které se v Liborově rodinné koupelně za posledních osm let odehrály.

Přejíždí očima po rýze v laku, po tom podpisu ženy skleněné voňavky, která sklouzla z mokré niky a rozbila se. A nebo tady … to jak za jednoho deštivého léta den co den sprchoval kolo.

Nakonec se otočí na židli opět směrem k oknu a otráveně procedí mezi rty: „Kdyby tak byla ta moje ženská na kytky! Do té dirky bych zasylikonoval kus gumy a byla by z ní nádrž na vodu. Byla by to pravda má již pátá nádrž, ale co, užila by se…“

Čím se čekání na pana Balože prodlužovalo, tím více pan Libor litoval, k čemu se dnes uchýlil.

„Dobrý ďeň, pán Lepčín! Balož, jméno mé, “ vkročil a pana Libora vytrhl z melancholického rozjímání obrovitý muž snědého vzezření. „Tak to je ona?,“ pohlédl už při podání silné tlapy pan Balož na předmět prodeje.

„Taková malá, čufka, dirka…vy do toho telefonu…čufka…naděláte, že bych byl býval ani nepřijel. To bude žena ráda, chlapci mi to zalepí nějakou plastelínou a bude…čufka..jako z Hórnbachu“.

„No, nadělám, abyste mi pane nenadával,“ začal pan Libor opatrně, „takovou díru zaslepit není zase tak jednoduché. Protrhne se Vám a budete mít byt vytopený. V jakém bydlíte patře?“

„V pátom, co na tom čufka sejde! Pod sebou máme takovýho šogora a na toho, kdybychom se měli ohlížet, to bychom doma nesměli hrát, vařit, no prostě nic dělat..ani dýchat…šógor jeden..“, změnil pan Balož výraz.

Pan Libor vycítil, že prodejem vany akorát zajistí komusi v Hradci vytopený byt. Jdu do toho! Překonal své chmury a začal zostra:
„Pane Balož, nezlobte se – nezlobte se, já vám tu vanu neprodám.“

„Cože, jaké neprodáte! Chlape, vy nejste čufka normální!! Proč jako? To jsem sem jel z Hradce jen tak?“ zaburácel ten ohromný muž v zahradním domku. V té chvíli připomínal rozzuženého býka v toledě, kterému by dokázal vzdorovat jenom málo kdo.

„My-myslel jsem…,“ pokračoval pan Libor opatrně, „abyste nikoho nevytopil…víte, mám taky strach o Vás, abyste neplatil pak těm pod váma škodu a tak…“

„Aha, vy máte starost o toho…čufka…šógora, že jo?“, překvapeně zíral pan Balož na prodejce vany, pro kterou si přijel.

„Nikoli, když říkáte šogor, tak si to jistě zaslouží,“ pokračoval nejistě se svráštěným obočím pan Libor. „Ale co ti pod ním, ty přeci, když se s tou vanou něco stane, vytopíte taky, ne?“

„Ale chlape,“ rozchechtal se hromovým smíchem pan Balož a praštil svého rádobyochranáře přátelsky po zádech, až uskočil. „Ti pod ním, to jsou všechno moje rodina! Pojďte, pomozte mi ji naložit!“, praštil na znamení pochopení pana Libora ještě jednou, čímto se situace uklidnila a čímto mohla být konečně vana vynesena na vozík od orezlého favorita.

„Hele, chlape,“ povídá pan Balož, sotva byla vana naložena, „ve Vaší chatě jsem viděl..čufka..jak se tomu říká, takovej pěknej půllitr. Neprodal byste mi ho?“

„Ne, ten je po dědovi, nezlobte se,“ čekal pan Libor na peníze.

„Vy se nezlobte, nezlobíte se, že jo? Musel jsem se zeptat, víte, čufka, nemám teď žádnej do hospody a tak mne napadlo, jestli ho vůbec potřebujete…“

„Ne, ne, nezlobím se..“ zněla rychlá úsměvná odpověď následovaná svižným dotazem pana Baláže: „A co ty hodiny..co tady v té díře s hodinama? Práší se Vám tu na ně…ne, ne, neříkejte nic..za pět set!“

„No, to je víc, než dostanu za vanu, pravda … ty hodiny však pane nechodí a neprodám je. Usmál se, však neskryl již své opětovné rozčílení pan Libor.

„Ani za šest set?“ přiklonil se k němu na to pan Baláž, až prodejce ucítil, co měl odpoledne k obědu.

„Ani za tisíc…a nezlobte se, budu muset jít.“ Striktně na to pan Libor.

Kupec zřejmě s takovou nepočítal a vyptal se ještě na několik drobností z té zahrádkářské domácnosti. Když pocítil, že nepochodí, zaplatil, sedl do auta a odjel.

V nejbližších dvou týdnech zazvonil panu Liborovi telefon v kapse ještě několikrát. Po vaně, po vaně však už nezbyla ani památka.