Přiznání

Dovol, abych Ti převyprávěl, co nosím poslední dobou v hlavě, drahý příteli. Rád bych Ti tentokrát napsal o jednom člověku, kterého jsem nedávno potkal. Kafe už mi chladne na stole, topení netopí, zatracené počasí. Snad ráno nebude schránka zavátá, abych Ti vše mohl jak se patří odeslat.

Vše se seběhlo takto. Člověka, kterého mám na mysli a o kterém Ti dnes budu psát, jsem potkal před časem. On Ti na té lavičce u nás pod okny ležel mezi spadaným listím den co den a já si neustále a dokola při pohledu na něj kladl otázku: “Ze kterého stromu Tě sem zavál vítr.”
Pohlédl jsem k nebi, tvářilo se jako vždycky – podzimní rozcuchané mraky kamsi spěchaly, neměly čas se zastavit, nikdo neměl čas se zastavit. Ten člověk měl obrovské štěstí, že se ho ani jeden vánek nezeptal se na jeho příběh a nezaplakal. Bylo krásně ve dne v noci od chvíle, kdy k nám přišel.

Nepil alkohol, jen tak si tam seděl a v obnošených dekách denně sledoval z té lavičky proschlý jalovec uprostřed travnaté louky. Večer ulehl bez deky na to téžké prkno – z odhrnutých špinavých džín koukaly omrznuté nahé holenní kosti. Byla noc a on dřímal skryt v jejím hávu jak svědomí, jak to černé svědomí, které kouše člověka jako veš tak dlouho, dokud ji v sobě sám vlastním přičiněním nezabije.

Jednoho večera jsem se k těm místům, kde spal, opatrně přiblížil. Pára mi šla od huby a povídám: “Neurazíte se, když vám nabídnu čaj?”

“Ležel zády ke mne – opatrně jsem strčil do jeho těla dvěma prsty – rychle se otočil, uskočil jsem a horký čaj mi polil ruku.

“Ne, díky,” natáhl se pro hrnek a opatrně srkal.

“Je váš, ráno vám přinesu další,” zašeptal jsem do tmy a z kapsy vytáhl krajíc. Soukal ho do sebe jako had, úplně jsem cítil, jak mu padá do žaludku,” stál jsem v té tmě nevěda jak navázat hovor. A tak jsme tam tak spolu tiše rozprávěli očima. Po chvíli jsem se kývnutím hlavy rozloučil a následně zmizel v našem teplém domě. Nemohl jsem usnout. Na jednu stranu jsem byl rád,že jsem se tomu člověku rozhodl pomoci, na druhou stranu mě polil pocit viny – bude poránu ještě žít? Naše děti spaly a při pohledu z okna jsem pomýšlel na rodiče toho člověka, který teď spí v podzimním mrazíku na prohnilé lavičce – jistě měl někdy někoho, kdo ho starostlivě večer přikrával dekou, maminku, která mu četla pohádky. Člověk, to není žádné domácí zvířátko, k tomu nelze denně přijít, do misky nasypat krmivo a jen tak zmizet. Měsíc kreslil za oknem cosi po mračnech, dokud nezmizel v jejich zákrytu.

Časem jsme si ja sebe zvykli, poránu jsem mu donesl namazaný chleba, večer druhý, dny míjely. Přes den sledoval onen prosklý jalovec, v noci spal. Možná přemýšlel možná o životě, kdo ví. Moc toho nenamluvil, o sobě neřekl nikdy nic.

Jednoho dne jsem alespoň obvolal bezdomovecká centra, domluvil mu nocleh a nabídl odvoz. Nemělo to smysl, jen mne odbyl, že je mu tady dobře. Zajímal se, zda ještě rostou houby, kam jezdíme na chatu, co dělají děti. Pokaždé, kdykoli jsme se loučili, se mne dvakrát zeptal, v kolik hodin ráno či večer přijdu se svačinou. Co Ti mám povídat, o chleba mi nešlo, ale časem si na ty krajíce tak nazvykl, že je považoval za standartní součást svého života. Čím dále tím více jsem si připadal jako viník, díky jehož krajíci ten člověk spí jak vězeň na těch studených pryčnách. Na rukou neměl hodinky a přesto se, jakoby na tom záleželo, pokaždé zeptal: „Povězte mi, kolik je hodin?“ A dříve, než-li jsem se stačil podívat na zápěstí, procedil přes zuby poměrně přesný čas. Těžko říci, jak to dělal, tak nějak prostě věděl a ptal se, aby nestála řeč.

Až jednou mne chytly zuby a spěchal jsem k ošetření – když se člověku dostane bolest pod kořeny a vyklíčí a tlačí na nervy a je cítit při každém kroku, je lepší snad skočit na boso do kopřiv či do bodláčí, než-li takovou útrapu snášet. Ráno jsem tomu člověku ještě namazal krajíc a běžel na autobus. Podal jsem mu ho a krátce se s ním podělil o svůj úděl. Chvíli koukal a pak řekl: „Odpoledne přijdete v šest, že jo? A do čaje mi nezapomeňte přidat cukr, ten dnešní nebyl moc sladký. Dneska mi navlhla deka, odneste mi ji ještě prosím do sklepa.“

Chvíli jsem stál, nevěda co na to říci a odešel na autobus. Za sebou jsem jen slyšel opakovat cosi o dece – neměl jsem sílu věnovat takové zbytečnosti pozornost. Ta jeho odpověď mne tak nějak žrala u srdce,měla ta všechna má snaha pomoci tomuto do nedávna cizímu člověku vůbec smysl? Neslízává ten nešťastník rány za to, že myslí jen sám na sebe? Proč mu nepomohli přátelé? Nedopíjí kalich své lenosti do dna? Nebe se zatáhlo a ten den začalo prvně tiše mrholit.

Vše dopadlo dobře, přišel jsem o zub a bolest ustoupila. V šest hodin jsem pohlédl z okna – seděl na lavičce a opět sledoval ten suchý jalovec, voda mu stékala po vousech a tma padala zvolna do ulic. Hleděl jsem na namazaný krajíc a toho večera neměl sílu sejít po schodech. Druhé ráno jsem pohlédl z okna a on tam opět seděl..nadále mrholilo, trochu se oteplilo, ale ven by psa nevyhnal. Hleděl jsem opět na krajíc. Hodiny tepaly jako mé žíly na krku, čas běžel a musel jsem už do práce. Zadním vchodem jsem tedy sešel nazlobeně do ulice. Pěšky jsem bahnem dupal do kopce k Vypichu, jak jsem rychle vypadl na poslední chvíli z domu, zapomněl jsem na nepromokavou bundu. V tom jsem minul křížek u silnice a díky němu se v mysli přenesl do kostela. „Pane, dej nám, dej mi… Pane, zhřešili jsme ..“ těmito slovy očištěni a plni slibů jednou týdně opouštíme Svatého Jana. S prosbou o krajíc, s prázdnými díky za sebeobětování, vše je tak nějak samozřejmé, vše co máme a dostáváme je tak nějak samozřejmé.

Cestou z práce jsem tedy koupil koblihy a spěchal k oné lavičce. Byla prázdná, jen suchý jalovec tam stál jak svědek všech událostí. Mrholilo a odkudsi vál chladný vítr. Rána zešedivěla, auta se rochnila ve hnědém listí, lidé opět začali zásobovat krmítka rýží. Minuly dny a v pondělí jsem jako obvykle poránu běžel na autobus do práce, když tu mne někdo chytl zezadu za rukáv. Stála tam opět ta známá postava ze zaknocenými dlouhými vousy: „Nemáte něco k jídlu?“

Ten dotaz jsem přirozeně čekal, v kapse nahmatal jedinou desetikorunu a podal mu jí.

„Čekal jsem na vás a vy nikde? Dlouho jste nebyl doma, že jo?“ Zeptal se a sledoval, co odpovím.

Viděl mne odcházet zadním vchodem? Či se ptá ze zvídavosti? Neřekl jsem pln překvapení nic.

„Asi jste zůstal v nemocnici, myslel jsem na Vás“ pokračoval.

„To ne, bylo by blbě,“ odpověděl jsem a optal se, kam se přestěhoval. „Bydlím už v lese, za vše díky,“ rozloučil se a rozběhl se směrem k blízkému lesu.

Běžel lehce, jako vítr, jako ten podzimní mrazivý vítr. Autobus ujel a tak jsem tam, drahý příteli, čekal na další.