Vypražení

Po celé léto pražil Jakub na Nové Živohošti kukuřici. Sotva poránu vylezl ze stanu, otevřel dveře od buňky plné šupinek a polystirénových kousků, vzal nádobí a šel jej zběžně opláchnout pod kohoutek do umyvárek. Ranní voda bývala ještě vlažná, zmrzlé nehty brousily ocelový kruh a sloupávaly napečené zbytky. Hrnce byly naštěstí natolik hladké, že se špína sloupávala sama o sebe a na stíny posledních nečistot stačilo použít froté ručník. Jakmile své náčiní zamkl zpět do buňky, šel se najíst a pak celý den pražil kornout za kornoutem. Ve frontě míval dva tři lidi, ale zaplaťpánbůh, jak se říká, za ně. Byl tu na brigádě, měl kukuřičnou stravu zdarma a tak mu k životu nic nechybělo.

Zhruba o sto metrů blíže vchodu do areálu vařila párky postarší žena ve květovaných šatech, která od devíti do devíti vyřvávala do celého kempu neuhlazený verš, který bezpochyby i sama vymyslela:

„Párečky, párečky, pro vás i pro vaše dětičky!“

S tímto sloganem a s jejími přihlouplými vtipy, které neustále opakovala, Jakub vstával i usínal – den co den zapínal rádio, avšak onen chychotavý hlas ne a ne přebít. Jak byl vděčný za projíždějící motorový člun! Už mnohokrát se v ta místa s papírovými tácky vypravoval, avšak pokaždé, kdykoli k té ženě přišel a ona jej objala svým psím úsměvem, ztratil řeč, musel si koupit párek a ještě povyprávět o své kukuřici. Zpočátku věřil, že tu prodavačku vystřídá jiná, která si najde odlišný způsob propagace svých rozvařených uzenin. Pak se dozvěděl, že se ta paní jmenuje Natálie Mandlová, tedy stejně, jako je uvedeno na kopii živnostenského oprávnění v průhledných deskách na stánku. Každého rána rozhrnula roletu, půl hodiny šustila různými náčiními a poté spustila onu nic neutichající melodii živohošťského stánku. Někteří lidé si sice Jakubovi postěžovali na neustálý ryk snaživé prodavačky, více však bylo těch, kteří se u stánku zdržovali a kupovali párek za párkem.
Až jednoho pátečního odpoledne, kdy přijížděli Pražáci, postavila na trávě u řeky tři stany parta mladých milovníků rockové hudby a původně klidný rodinný kemp se změnil k nepoznání. Jakub byl za ně zpočátku rád, neboť magič velmi úspěšně přehlušil volání po chutných párcích. Žena s květy na prsou však takové sympatie k novousedlíkům neskrývala. Zamračeně se dívala v ta pivní místa, odkud každého podvečera voněla kuřata pečená na ohništi, odkud slýchávala krkání a občasné chechtavé hovory o kosti ve stánku s párky. Šli spát před rozedněním, vstávali ve dvanáct, se škytem házeli ze stanu, co se dá, zakopli o dvě tři láhve a už se potáceli k umývárce. Když již po několikáté odešel zvracet mladý rozespalý muž ve špinavém triku do pytle na odpadky paní Natálie Mandlové a následně nezapomněl upozornit lidi ve frontě, že tak činí po jejich párcích, ztratila stará prodavačka smysl pro klid. Upřímně nenáviděla tu bandu zhýralců, prasat a jiných svých přirovnání a začala splétat sítě pro brzkou válku.

„Neodjeli jste prevíti po víkendu, odjedete, hajzlové, do víkendu,“ sýpala si sama pro sebe zrakem střžmo k řece.

Jakub tiše sledoval oba nepřátelské tábory a pobaveně očekával, co se bude dít. Paní mandlová zanechala svých sloganů, tiše podávala zákazníkům párky s hořčicí a co chvíli kamsi telefonovala. Obyvatelé rockového města mluvili již nahlas o drzé bábě, která je nenechá vyblít ani do odpadkového koše a pokračovali o to s větší chutí ve svých pitkách.

Ve čtvrtek v podvečer přijela do kempu tři policejní auta, ze kterých vyklusala komanda černých těžkooděnců. Naběhli mezi stany, povalili několik kluků na zem a obklíčili jejich příbytky. Pro obyvatele kempu tímto nastala možnost pěkné podívané, během které se dalo o lecčems popřemýšlet. Jakub zrovna balil stánek a když uslyšel výkřiky mužů ve tmavých uniformách, zpozorněl. Co tam mohou hledat? Blížila se právě bouřka a vítr zvedal odhozené papíry ze země.

„Tak to proto pořád někam telefonovala,“ první myšlenka otočila Jakubův zrak ke stánku s párky. Stála tam, vítr jí zvedal prošedivělé vlasy, sledovala vše z povzdálí, jako ostatní.

„Bestie, to se Ti vrátí,“ zasykl pomstichtivě Jakub a přimračeně sledoval tu nenadálou akci. Po nějaké době se vše uklidnilo, policisté nalezli několik paliček trávy a ty vítězoslavně nesly v průhledných igelitových sáčcích pryč. Za nimi šli celí bledí milovníci rockové hudby a když procházel poslední kolem stánku s párky, cosi špitl s ukazováčkem směřujícím k nebi na jeho paní prodávající. Mladí obyvatelé rockového města se do stanu navrátili až pozdě v noci. Druhý den ráno, když Jakub krájel lovečák na chleba, přistoupil k němu vysoký policejní příslušník s o něco menším kolegou a požádali Jakuba o zodpovězení několika otázek:

„Je pravda, že tady ti pánové ze stanů,“ začal polohlasem ten vysoký,“ tu hlučí i ve dvě ráno a lidé nemohou spát?“

„No, to víte,“ začal opatrně Jakub,“ lidé se sem do kempu chodí bavit. Spím na zemi tady v boudě a řekl bych, že hlučí, jako všichni ostatní, kteří sem v jejich věku přijdou stanovat…to víte…,“ pokusil se nakonec o úsměv.

„Dobře, přijeli jsme stejně kvůli něčemu jinému, co musíme vyřešit,“ přerušil hned Jakuba ten samý policista a navázal:

„Cítil jste tu někdy přes den, nebo když říkáte, že tu i spíte, marihuanu?“

„Ne, to ne. Alespoň, co se týká těch dole, chlastají tam piva, kouří cigarety a občas pak poránu – alespoň, co jsem tak vysledoval – dráždí tady paní, co vaří párky,“ snažil se zastat těch zespoda. Pohlédl ke stanům, viděl tam jen jednoho, jak si převazuje botu, ostatní byli buď ve stanech nebo už byli někde pryč.

„A neviděl jste, že by tu rozdávali marihuanu?“ zívl ten větší z obou policistů a z jeho hlasu nebylo těžké uhodnout, jak jej ten případ nudí.

„Ne, nic takového jsem neviděl,“ na to Jakub a menší z policistů se usmál se slovy: „Neupražil byste nám prosím společný kornout té slané?“

„Proč ne, pánové, pro vás grátis,“ spadla z Jakuba nervozita,“ a co, smím-li se optat, provedli?“

„Někdo je naprášil, že tu užívají drogy. Našli jsme u nich jen nějaký kytky a musíme to celý uzavřít, rozumíte?“

„Rozumím, včera jste vypadali ale drsně.“

„Nemohli jsme přeci vědět, co najdeme. To stačí, té kukuřice nemusí být tolik,“ zazubil se opět ten menší policista na kukuřici, „díky, jste hodnej. Chodí k vám hodně lidí?“

„Ale jo, choděj, když se jdou koupat. Nesmí být pod mrakem a zima, jako třeba dneska.“

„No, nebudeme vás zdržovat, vy říkáte, že nic neprovedli, támhle paní od párků trvdí to samé, co Vy, děkujeme Vám za Váš čas i za kukuřici, odchytíme ještě někoho z kempu a půjdem,“ důležitě vystrčil hrudník vpřed ten menší, oba potřásli Jakubovi rukou a odešli.

Ještě téhož odpoledne sbalila parta milovníků rockové hudby stany a zmizela na parkoviště. V kempu nastal opět pořádek a klid narušovaný zpěvnými verši paní Natálie Mandlové.