Spadlo mi do očí, jak z lesknoucí slídy,
několik ospalek, tiché noci pyl,
přilétly od oken, když anděl křídly
zamával ve spánku
od bájných beránků,
to že tu byl.

Ruce mé promnuly z očí těch žal,
že noc už odchází a padá ráno,
bych od všech andílků z postele vstal
brzičké ráno
a nám jest pracovat dáno.

Jednou jsem si řek, nebudu vstávat,
budu spát dlouho, až do pozdních chvil,
snad jsem se přiopil, z lenosti návnad
bolela mne hlava
mrzut jsem byl
a pozbyl sil.

Možná je to osud, z průvanu pláče,
závidím všem, kdo dlouze mohou spát,
prý brzké ptáče, dále doskáče
jsem jen dnes mlád
a nevstávám rád …