Kdo ho tam zakopal ?

„Tati, kdo tam zakopal toho pána?“ Optal se mne František a já mu tolik rozuměl. Dítě, kterému ukážete na hrob plný čerstvých věnců a kterému vysvětlíte podstatu jeho výzdoby, se ve čtyřech letech zpravidla nezeptá na nic jiného.

„A proč umřel? Můžeme se na něj podívat?“

Nadzvedl jsem tedy věnec,pak druhý.

“Jak Františku vidíš, nelhal jsem Ti. Ten pán buď utekl a nebo ho tam někdo zakopal. Pod věncem prostě není.”

“Ten chlap, který tam toho pána zakopal, musel být tati nějaký lump,že jo?”

“Ale ne, to byl zdejší pan hrobník. Má takovou práci –  já dělám na počítači a on zase zakopává nebožtíky. Práce jako práce.”

“A co je to nebožtík?”

Podobná témata nelze odbýt slovy nevím, o tom si popovídáme později či tichým nic neříkajícím úsměvem. A tak nastal čas povyprávět svému dítěti něco o neviditelné dušičce, která je, jak mnozí věříme, nesmrtelná.

“Nebožtík je Františku každý, kdo umře. Jeho tělíčko zakope tady pan hrobník a jeho živá dušička, ve kterou se každý z nás po  smrti promění, uteče do nebe.”

„A jak vypadá ta neviditelná dušišška?“

Chvíli jsem rozpačitě přemýšlel, jak ukázat dítěti neviditelnou věc. Bylo léto a skrze stromy se ubíral horký vítr. Šli jsme domů a František se neustále nedočkavě těšil, až se setká s tou duší. Slíbil jsem mu, že mu nějakou neviditelnou věc ukážu, pokud sní celý oběd bez odmlouvání. Vylízal talíř až do dna jako kocour a hned 6adonil po praktické ukázce.

„Když Ti fouknu do vlasů, také neuvidíš můj dech. Podívej. A nebo Ti ukážu ještě něco,“ mrkl jsem na Františka, který měl přivřené oči a liboval si ve foukání. Pak jsem ponořil do plechovky s dešťovou vodou stéblo a přenesl kapku na kámen. Drželi jsme se za ruce, dokud po kapce nezbyla na kameni suchá hnědá skvrna.“

„A je pryč. Kam zmizela?“ Podivil se František.

„Duše té kapky opustila tělíčko a zmizela do nebe. Zanechala tu po sobě jen tuto špínu, hrobeček, který už k ničemu není. V nebi ta kapka potká další kapky z plechovky či z rybníka, které se proměnily v onu neviditelnou dušičku stejně jako ta naše. Pomazlí se tam a nakonec spadnou všechny  zpět na zem. Proto vše v přírodě po dešti tak hezky voní, jako v ráji. Už tomu rozumíš?“

„Zkus to taky, vyzval jsem Františka. Nelenil a hbitě obrátil celou plechovku vody na to samé místo. A tak jsme čekali celou věčnost. Kámen skutečně uschnul, dítě jásalo a polilo kámen z další plechovky podruhé.

„A jak to vypadá tati v nebi? Líbí se to tam dušičkám.”

“Bajo, v nebi se jim moc líbí.’

“Bajo říká Bajaja. On už umřel a je tam taky, že jo?” Rozsvítily se oči znalce černobílé pohádky, kterou musí alespoň jednou týdně vidět.

„V nebi jsem ještě nebyl, ale leccos jsem o něm slyšel. Bajaja tam běhá i s tím svým Šemíkem. A drak tam chrní pod obláčkem. Dokonce i princezny a princové tam prý mají své nebeské zámky.”

“Podiváme se tam, že jo?”

“Jednou určitě. Ale až umřeme a to bude ještě za dlouho.” Zasmál jsem se.

“Tak mi alespoň někdy ukaž toho pana hrobníka,” cumlal si ukazováček František očima zkoumaje mračna, zda z nich odněkud nevykoukne dračí ocas.

František večer spokojeně usnul a já si sedl do pokoje. Hodiny ukazovaly půl jedenáctou a od sousedů bylo slyšet dozvuky televize.  Jsou mu čtyři – na to období se moc dobře pamatuji – na ty své vlastní slzy pod peřinou. Spal jsem s kočkou Mícou, která se nám jednoho dne po žních nevrátila –  a já si tenkrát poprvé domyslel podstatu koloběhu života. Vše nové smývá staré, aby byl svět svěží a čistý, aby pavouci nezanechávali v koutech věčné pavučiny, aby se nezaprášila jediná hvězda, aby ani jedna chvíle na světě nezevšedněla.

Snad se nakonec i my musíme kdesi v tom nebi opětovně narodit, abychom mohli žít bez těla a věčně. Nikdy jsem se popravdě řečeno nad těmito detaily nezamýšlel. A nebo ano a už jsem na své otázky už zapomněl.

Uvařil jsem si čaj a vymýšlel pro strýčka Příhodu celou řadu všemožných otázek a odpovědí.

Bydlí v nebi i dinosauři?
A kam tam chodí lidi na záchod?
Jak vypadají princové a princezny, kterým je pět set let?
Proč nespadnou?
Ráno bylo pod mrakem a František se mne nezeptal na nic. S Anežkou jezdil na odstrkovadlech a užíval si dětského léta.

Popravdě řečeno jsem se těšil na další dotazy, neboť má fantazie pracovala na plné obrátky a tak nějak jsem se chtěl dítěti pochlubit svou připraveností.

Večer jsme se vrátili domů a on se mne skutečně k danému tématu na něco zeptal:  „Tati a až budu i já ta dušička, budeš tam i ty, Aní a mamí a babí a děda a taky druhá babí a druhý děda ?“

Zeptal se mne prostě na to jediné podstatné – zda neztratí jednou ty, které má rád.

“Určitě,” odpověděl jsem rychle a František mi hned skočil do řeči.

“Tak to je dobrý. Vezmu si tam s sebou ten svůj meč a helmu a taky štít a všechny vás tam před tím drakem ochráním.”

Zajásal a běžel do hraček zkontrolovat tu svoji nebeskou výstroj.