Spodní kalhotky

Schody burácely v základech.První běžela Bětuš, jediná Ludvova spolužačka na technické fakultě, ruce roztažené do stran, v jedné zábradlí, ve druhé sešit. Černý volný svetr na ní vlál, jakoby chtěla vzlétnout, při letmém pohledu připomínala kosa. Za ní v závěsu letěl Ludva, lakýrky, které kdoví proč každodenně nosil, klouzaly v zatáčkách a tak se musel neustále vyvažovat pevnými odrazy ode zdí.

„Tak to máme za dvanáct,“ pohlédla Bětuš pod schody na hodinky.

“A ty za patnáct,“ ihned ohodnotila Ludvův horší výkon. „Mohlo to být lepší,“ udýchaně opřela ruce o stehna a předklonila se, aby se vydýchala.

„Podle mne to tak špatné nebylo,“ ohradil se rovněž zadýchaný Ludva, „hlavně, že jsem se jako včera nerozmáznul.“

„I Ty chudáku, výmluvy, samé výmluvy, takto ten zářijový maratón neuběhneme. Pojď, dáme něco rychlého v bufáči a půjdeme ještě běhat na Karlák do parku.“

„Byli jsme přeci domluveni, že se dneska půjdeme normálně najíst do mensy,“ připomenul rychle Ludva, o čem spolu tam nahoře na schodech ještě před pár vteřinami mluvili.

„Jenomže to jsem netušila, můj milej, že jsme na tom tak špatně. Nekecej, kopni sebou, prostě bude sekaná,“ s úsměvem a přísně pravila Bětuš a tak Ludva přišel o další oběd.

Bětuš byla sportovkyně. Na fakultě bylo málo těch, kteří by se za extrémně pěkně vyvinutou spolužačkou neotočili. Méně však bylo těch, kteří by byli stíhali její tempo a již na první schůzce, která proběhla celá v běhu, vše vzdali.

Ludva byl narozdíl od ostatních velmi soutěživý – nepřipustil, že by byl v čemkoliv horší. Když s Bětuší běžel již několikátý kilometr na výdrž kolem Vltavy a padl, umínil si vše s Bětuší dotáhnout pěkně do konce. Běhat, plavat a cvičit do fitcentra spolu chodili téměř denně a to i včetně víkendů, Ludva pak doma celý zesláblí sotva stíhal věci do školy, u kterých většinou usnul vysílením. Váha tohoto i dřívě poměrně štíhlého člověka začala rapidně klesat. Bětuše se do nadějného atleta zamilovala a začala věřit, že našla toho pravého.

To dnešní pivo v mense bylo pro Ludvu zlomové. Nešlo ani tak o pivo, Ludva pouze pochopil, jak je jeho přítelkyně navzdory své kráse fanatická a jak si nedokáže odříci to, co se jí právě nelíbí. Na fakultě přestával stíhat, neboť na nic dalšího kromě sportu neměl prakticky čas.

Do bufetu tedy na sekanou zašel, nicméně demotivovala jej od dalších společných sportovních utkání natolik, že si postupem času nacházel další a další výmluvy, proč trénink vynechat.

Ludva měl kamaráda, jakéhosi Karla Dvoříka. Karel byl fajn, měl jedinou chybu – udělal vtip a pak nedokázal odhadnout jeho míru. Bydlel v poklidné jinonické čtvrti, nenáviděl pořádek a tak se pravidelně z vlastního pokoje vybydloval. V kritické chvíli, kdy k vybydlení došlo a on neměl šanci projít ke svému psacímu stolu přes haldy poházených věcí, byl nešťastný. Blížil se totiž čas úklidu, který jej po nějakou dobu donutil domů nechodit vůbec, aby tím předešel špatné nápadě.

Karlova sestra se jmenovala Kamila. Osudného večera vyklízela šatník a vyřazovala do odpatkového koše roztrhané věci.

„To nemůžeš přeci vyhodit, který tygr Ti to provedl?“ Vyskočil Karel od kuchyňské židle a vytáhl z koše roztrhané spodní kalhotky.

„Dej je sem, zase bys je zakrámoval v tom svém chlívku!“ Vrhla se neúspěšně Kamila po kousku svého spodního prádla.

Jeho zloděj však ucukl – svižně jako kočka, které uvázla v drápcích myš.

„Nedám, mám nápad.“ Vykřikl a oči se mu zaleskly tak divoce, že Kamila zanechala zápasu s úšklebkem: „…tak si je nech.“

„Nechám si je Kamčo, ale budu Tě k tomu ještě potřebovat.“ Rozběhl se k sobě do pokoje a aby se tam dostal, dveře dovnitř zatlačil takovou silou, až se za nimi sesypaly nějaké věci a spadla kytka. Hlínu nechal hlínou, našel kdesi v té změti obálku a s nadšeným pohledem psal adresu:
„L.Dvořák, Výcvičná 6, Praha 6“

„Tak tam napiš troubo alespoň Ludvík Dvořák, víš přeci, že se jeho táta jmenuje Lumír,“ naklonila se Karlovi přes rameno Kamila.

„No právě, to je součást plánu,“ zazubil se Karel, „a teď mi sem napiš na papír: Na tátu se už nezlob, puso. Namaž si rty rtěnkou a pěkně to na závěr polib.“

„Ty seš blbej, pak mu to řekneš a já budu za nějakou…“

„Ale neřeknu Kamčo, český pionýrský, budu ticho!“

„Tak jo, slíbil jsi mi to, věřím Ti. Ale jestli cekneš, tak si mě nepřej!“ Přiskočila Kamča k papíru, jakoby právě na tento slib čekala – bylo vidět, že se jí ten nápad líbi. Své písmo zamiloveně okvětinkovala, do rohu vložila srdce a to vzápětí políbila s takovou láskou, jako psaní, které bude plout mořem a v uzavřené láhvi čekat na svého námořníka. Přiložila i roztrhané kalhotky, dopis zalepila a následný den byl zbytek osudu onoho psaní předán do rukou poštovního úřadu.

Rodina Ludvy připomínala svých poklidem, pohodou i zevnějškem třicátá léta. Tatínek, sotva přišel domů, pověsil na věšák klobouk, maminka šla ohřát polévku. Vánoce, Velikonoce, svátky i narozeniny připomínaly díky svým dlouhým přípravám malou svatbu. Na pravidelné rodinné rituály byl Ludva zvyklý a proto tak každého překvapil jeho zájem o neúnavnou sportovkyni. Běhali spolu už čtvrtý měsíc a oba rodiče se na novou Ludvovu známost čím dál tím častěji vyptávali – pravda, tak trochu i z obavy o zdraví svého syna. Nevadilo jim, že začal tolik sportovat, naopak, táta rád s chutí zavzpomínal na svá sokolská léta.

A v této napjaté chvíli došel do Dvořákovy poštovní schránky dopis.

Tatínek přirozeně předpokládal, že se jedná o poštu některého z příbuzných či přátel. Posadil se pohodlně na židli a vzápětí již volal na svého mladého divocha: „Ludvo, ta Tvá dívka Ti asi poslala poštu a já Ti to omylem rozbalil, tady ji máš.“

Pak vzal Ludvu chlapsky kolem ramen a zašeptal: „Někdy nám něco o ní musíš říci, maminka na mě furt naléhá, ať z Tebe něco vytáhnu. To víš, že nevěřím, že chodíš pořád běhat, ale mamince nic neříkám. A toto zůstane jen mezi náma dvěma…tu máš,“ předal s tichým úsměvem Ludvovi natržený dopis.

Ludva sáhl dovnitř a zachrchlal: „Ale já s ní nic…“, větu nedopověděl, otec se usmál, otočil a spokojeně odešel. Ludva nad celou věcí spekuloval a řekl si, že to Bětuš vrátí. Myslel si, že se touto cestou chtěla připomenout, aby ji doma konečně představil.

Byla zrovna nemocná a psala po smskách Ludvovi, ať jde bez ní běhat sám. Přitom netušila, že to Ludva pomalu ale jistě začíná chápat jako provokaci.

Ludva se druhého dne Karlovi svěřil, že dostal od Bětuš nějaké kalhotky s dopisem a že jí vše míní poslat zpátky: „Karle, jak jsi se s Bětuš učil tu matiku, neukázal bys mi prosím ty zápisky? Víš, ať jsem si jistý, že to byla ona. Podle mne má na mně zlost, že jsem jí ještě doma neukázal,“ poprosil přítele o výpomoc.

Karel, který měl nedostatek informací, sice toku Ludvových myšlenek moc nerozuměl, ale ten jeho odvážný nápad, poslat kalhotky Bětuš nazpátek domů, ten se mu zamlouval: „Ale to se ví, Ludvo, mám to všechno doma, zítra ty zápisky přinesu.“ Následně si vyslechl díky, slíbil, že to klukům neřekne a pak si doma s Kamilou udělali pěkný matematický večer.

Druhý den porovnal Ludva zápisky s dopisem, který obdržel, něco si zamumlal, zabalil kalhotky do obálky a poslal je své nemocné přítelkyni zpět se slovy: „Tvůj tygr Ti je vrací, Ludva.“

Co se dál dělo, nikdo neví. Ludva nějaký čas s nikým nemluvil, podivně dopadal na pravou nohu a důvody svého zranění odmítal komentovat. Od té doby se všem sportovkyním na míle vyhýbal.