Osm bílých lamp drží stráž svou pod Petřínem,
počítal jsem možná špatně – pak je jich ještě víc,
osm bílých nevinných snů pannen
čeká na milence – čeká na měsíc.

Sotva měsíc tvář svou bílou zjeví,
lamp těch oči bílé promění se v zář,
milují se přes noc – byť se nikdy neobjali,
posílajíc si psaníčka světla … jak lásky něžný slabikář.

V létě i v zimě vídám je tu stát,
lampy věré – v noční samotě,
když měsíc zajde, usnou a nechají si zdát
o další noční trampotě.