Fanouš a Džery

V každém věku člověka potěší jiné věci – ženské prso, palec, samostříl, plnící pero, pivní tácky a jiné sbírkové předměty, bicykl, motocykl, opět ženské prso a v této době dospívání i různé živé doplňky. Dlouhý lysý ocas či vousy, které v prostorách metra člověku vykouknou z podúčesu na rameni, k mladému muži či ženě prostě patří. Akvaristika na náměstí I.P.Pavlova, známého chovatele uslintaných psů, bývala proslulá prodejem řady zajímavých obratlovců. Odtud ostatně pocházeli i Džery a Fanouš, démoni, kteří obývali naše rámě. Pruhovaný Džery uměl šplhat po ocase a vylézt i z té nejhlubší sklenice a rozkousat v noci přívodní šňůru od kteréhokoli elektrického spotřebiče. Václav, který si Džeryho pořídil, jej choval tajně v peřiňáku. Původní obsah této dřevěné morny vynesl do sklepa a tam jej pečlivě zamaskoval do krabice od televize. Tímto doma nikdo nevěděl o Džerym nic, dokud neočekávaně nepřijel moravský strýc Fero, chtěje v pokoji na gauči spát. Rázem byl objeven původce záhadných potíží s mrazákem, televizí a ostatně, i s botami. Vzniklé škody donutili Václava pracovat v létě na brigádě.

U nás doma byli benevolentnější, avšak v prvém stadiu navykání si na dalšího obyvatele domácnosti rovněž nevítali nového člena rodiny s otevřenou náručí. Fanouš bydlel v teráriu po hadu Karlovi. Příbytek po predátoru mírně zapáchal a přišlo mi, že v něm Fanouš bydlel nerad. Celé noce skákal na stěny skleněného interiéru, důmyslně škubal noviny a ty skládal na sebe, aby se podobně, jako Džery, mohl za noci opatrně vytratit na pochůzku. A tak jsem byl nakonec donucen i já popřemýšlet o jiné alma mater pro své módní doplňky.

Příroda nepřipadala v úvahu. Džery a Fanouš byli značně zdomácnělí. Azyl oběma uprchlíkům odmítli nakonec i do té doby tak pohodářské domácnosti našich přátel. I Kalous, známý svými historkami s vypouštěním cvrčků panelákovými stoupačkami k neurotičce Hejdové – i Božetěcha Líbezná, která nosila do školy na hodiny přírodovědy strašilky, Fanouše i Džeryho doma nesměli mít.

Zahradnictví Toufar v Dobřichovicích, kde Václav vydělával na elektrické šňůry a já na už jsem zapomněl na co, nám povolilo chodit do zaměstnání i takto ve čtyřech. Vedoucím směn byl jakýsi pan Škvor, dlouhá štíhlá postava, která poměrně rozumně dbala na pracovní docházku. Džery i Fanouš nebyli ze skleníku příliš nadšeni. V letním vedru a v kožichu a za upoceným krkem nebývalo právě nejlépe. Z ramene utíkali, ve sklenici nechtěli být. Ve jmenovaném zahradnictví neměli naštěstí co zničit – begonie, azalky a okrasné sukulenty nepatřili k jejich předmětu sklizně.

Dokonce si je oblíbila i jedna z mnoha matek zahradnic, která sháněla pro své dvě děti dárek.
“Hele, ty ukecanej a ty divnej, za kolik byste mi prodali ty myši?” Hulákala každý den, jak říkala, přes holky, které byly, ať se ta dobrá žena nezlobí, na náš věk již poněkud přerostlé.

Neodpovídali jsme a ona, když viděla, že nepochodí, nás brzy nechala být. Po celý den zálibně sledovala naše dva spolupracovníky a někdy nám dokonce přišlo, že byla s našimi rodičemi domluvena. Čím více lamentovali, tím více přihazovala na ceně, za kterou by oba naše svěřence dětem odkoupila.

“Až přihodí, kolik mám vydělat tady na brigádě, tak Tě Džery na mou duši vážně střelím,” trousil kolem sebe od jisté chvíle Václav a já na to ujistil Džeryho, že kecá, že je akorát srab, který předčasně doma vyměkává.

Po jedné šichtě ve skleníku, kdy venku bylo třicet a uvnitř nejméně ještě jednou tolik, jsme nasáklí potem nasedli do pantografu směřujícího ku Praze. Hned na příští zastávce v Radotíně přistoupil s vlčákem jakýsi mladý muž, kterému z nosu čněly ocelové kroužky různých velikostí, v pysku měl také různé tydlety, vstoupil k nám do vagónu prostě hotový novodobý mučedník. Vida Frantu se Džerym, ihned si přisedl a dal se s námi do řeči. Bydlí prý ve sqotu v jakémsi kanále pod falešným víkem. Petr, tak se nám představil, byl od první chvíle sympaťák! Vyzradil nám, že ani v zimě v takových tajných skrýších voda nezamrzá, ba naopak, že je tam sucho a místa dostatek.

Ještě téhož dopoledne jsem se s Václavem vypravil do Stromovky hledat pro oba kámoše teplé přístřeší. Našli jsme řadu kovových poklopů, avšak většinu z nich se nám nepodařilo plochým šroubovákem otevřít. Víka, jako by byla přirostlá k zemi. Jen ztěžka jsme je kroucením ruky nadzvedli, pak se o cosi zarazila a nešla ven. Ve škvírce jsme nespatřili více, než-li tmu, už i takto úzký otvor divně zapáchal. Fanouš se Džerym celou akci sledovali s nezájmem, jako by snad ani nešlo o jejich věc.

„Kecal,“ pravil Václav, popadl potkana a šel z parku. Dohnal jsem jej a odjeli jsme domů.

Na noc, která následovala, nikdy nezapomenu. V deset hodin zazvonil na našem stole telefon. Byl to Václav, kterému nebylo moc rozumět – nalomená šňůra či kdoví co ve sluchátku halasně praskalo. Vyrozuměl jsem, že je u sebe před domem v budce a že chce nutně pilku na železo. „Pouštěl jsem Džeryho do trubky od zábradlí a nemůže ven,“ vyrozumněl jsem ještě a spojení vypadlo. Ve skříni jsme shodou okolností jeden lupen pilky na železo měli. Vyrazil jsem ven. Před domem Václav čuměl a cosi mumlal do trubky od zábradlí a místy do ní ťukal.

„Pojď, vidíš tady do koleno, musíme ho uříznout, nebo v něm chcípne,“ chraptěl rozhozeně a tak jsme začali společnými silami přítele zachraňovat. Nocí se ozýval řev pilky, zatímco jeden hlídal, zda se nikdo neblíží, druhý řezal. „Dej bacha, ať ho vole nezařízneš,“ chrchlal Václav a pokud mohl, řezal raději sám. Nikdy před tím bych byl býval nevěřil, jak je zábradlí kvalitně vyrobené. Když někdo přicházel, utekli jsme za dům, z pozarohu sledovali otvor, zda nevypadl potkan a pak zase makali ze všech sil. Během řezání jsme museli činit četné předstávky, abychom společného přítele v pasti nakonec neupekli. Když konec zábradlí konečně upadl, vypadl z něj i Džery. Celý ohluchlý z řezání a plný kovových špón zmateně běhal po chodníku a snažil se utéci. Václav jej popadl a zmizeli jsme.

Žádná ulice však není bez špehounů, kterým neunikne ani vlas. Netrvalo dlouho, než-li se k Džeryho pěstounům donesla zpráva o akci, která mu zachránila život.

A tak děti paní zahradnice dostali nakonec drahý a pěkný dárek, Václav doplatil elektrické kabely a já jej solidárně pozval do pohostinství za utržené výkupné, abychom společně zapili žal.