Síla ženy

„Zdravím, paní Kováková, tak kde pak ho máte?“ vyhrkl ze sebe uřícený Jarouš rovnou ve dveřích. Zul si boty a chystal se vejít dovnitř.

Nemohl. Paní Kováková uzavřela svým vlastním tělem vchod od futra po furtro. Něco se stalo – usoudil návštěvník, pokud Alena takto mlčí, je to blbý.

„Děje se něco?“ Pokusil se Jarouš navázat řeč.

„Nepřišel a nepřijde.“ Pravila úsečně paní Kováková. V levé ruce přitom držela hadr, patrně od nádobí, kapala z něj stále voda a bylo vidět, že ji to ani trochu nevzrušuje. Dívala se tak nějak podivně skrz, tak upřeně a do dálky, jakoby sledovala něco za okny.

„Nerozumím, paní Kováková, je ve špitále nebo co?“ Hádal Jarouš. Pravda, když ke mne včera šel, šmajdal tak nějak divně patama – Fero je nemocnej šetřil, to vím. Věděl jsem už dlouho, že má ty boty malé – plazil se, jako kdyby šel od felčara s vypálenejma bradavicema. A přitom si pískal a mával – říkal jsem si: Buď je napitej nebo posranej. Ale ani jedno nebyl, za to dám krk, paní Kováková. Má puchýře, že ano?“ pozvedl Jarouš úzkostlivě řídké obočí.
„Tak vy se ptáte, co se děje?“ Praštila konečně paní Kováková mastným hadrem o zem, až pěna vystříkla na zavěšené kabáty. „Já už mám těch Tvejch pitominek dost, ty mizero, „ zachroptěla a napnula prsa.

„Vůbec nevím, o čem je řeč, paní Kováková, čekal jsem na Fera Na růžku, nepřišel..“ úzkostlivě cukl rameny Jarouš. „Sedím u piva, Fero nikde…nikde…tak si říkám…říkám… „ – bylo zle, ani se neobul a pod náporem létajícího hadru zmizel jen tak tak v ponožkách do ulice.

Paní Kovákové se ulevilo: „A teď ty tvoje křampáry dám před Alberta charitě..“

Předešlý den odpoledne se neudálo nic zvláštního. Byla neděle a Jarouš s Ferem, manželem paní Aleny Kovákové, rozvěsili po lavičkách v parku u letohrádku kněžny Anny cedule: „Čerstvě natřeno“. Obrátili je však – pěkně naruby – jen ať si lidé sednou! Do královských zahrad se často chodí pohovořit o tajnostech, které nemá nikdo slyšet. Dvojice podivně gestikulují a přitom koulí na všechny strany očima.

Kdekdo se posadil, poté si povšiml cedule, o kterou se právě zády opřel, ze zvědavosti ji obrátil a spatřil nápis. V domnění, že právě narušil svým pozadím čestvý lak, vyskočil! Prohlížel se, jakoby snad tady, v místech bývalého panského odpočinku, skákaly blechy! Někteří se smáli, jiní žmoulali v hubách špatného správce – Fero s Jaroušem seděli opodál na jednom z těch tamních královských trávníků a pili teplou dvanáctku.

„To je ale podívaná Jarouši, co?“ Krkl si Fero potuchoučku.

„Bodeť Fero, sem budeme chodit. Nesmrději Ti ty moje boty?“
„Jen si ulev, to doma nemůžeš,“ natáhl se spokojeně Fero na lokte, „tady fouká vítr.“

„Šmarjá, Tebe bych chtěl mít za manželku,“ plácl Jarouš Fera po stehně. „Doma se už musím zouvat přede dveřma a do bot stříkávám takovej voňák.“

„No, to u nás to máš Jarouši stejný, já zase musím s cígem před barák – a tam se musím dívat na Kloučka, co to vedle nás koupil. To Ti je podivnej chlap – oči jako žába, na těch má cvikr, někdy Ti mi přijde jak poručník France Josefa nebo co. I doma chodí tento – no v takovejch hadrech asi z drahejch butiků – co já vím, Jarouši, já v takovém butiku jaktěživ nebyl.“

„Hele, Fero, popravdě,“ neopomněl si přisadit Jarouš, „ty nerad chodíš do jakéhokoliv butiku, nemám pravdu?“

„Ale, jdi žvatlale a nechej mě to dopovědět,“ poškrábal se Fero podrážděně ve vlasech, „nemám meďáka jako Klouček, protože na něj nemám prachy. Je snad na tom něco špatného?“

„Ale, Fero, se ví, že na tom není nic špatného, to jsi prostě Ty a mám Tě takového rád. Promiň, seš na mě nasranej?“ Změnil tón Jarouš.

„Nejsem!“ Pohnul koutky Fero, „chápej mě. Klouček tam teď běhá kolem baráku. Každé ráno si přivstane, aby ještě zalil okurky a pak do mě Alena porád šťouchá: „Nedřep a čumni z vokna!“ „Nemám díky tomu chlapovi prostě klid.“

„To má z toho, že moc spí,“ vyskočil Jarouš, „to není samo sebou!“

„To nevím. On Ti ani Jarouši nekouří, je to tak, jak Ti povídám, televizní chlap. Díváte se doma na Růžovou zahradu? Já moc ne, Aleně vadí, že jí do toho kašlu. Hraje tam takovej tento, nažehlenej moula, vyčištěnej jako z muzea. Má taky takový nos, prostě úzkej vohyzdnej rypák jako Klouček…chroch…chrrr..chrrr!“

„Tak klid Fero, s tím něco uděláme. Co cvrčci? Nechceš mu nasadit do kvartýru cvrčky? Říká se, že kdo je má doma nasazené, že se jich jentak nezbaví. Nezkoušel jsem to, ale seženeš je v akvaristice u nás, když řekneš, že potřebuješ brouky pro hady.“

Ten nápad se Ferovi líbil. Viděl toho bastarda, jak celou noc skučí s peřinou na hlavě a jak se ráno probouzí s podlitinama pod očima. Ráno musí vstát, ale místo toho zamačkává pětkrát za sebou budík, než-li se posadí na okraj postele. Pospíchá do práce a jakmile se k večeru navrací, netouží po ničem jiném, než-li po vytouženém spánku.

Fero se viděl, jak stojí s cigaretou ve dveřích a řve do chodby: „Alenó, herec zase chrníí, pojď si ho poslechnout!“ Ne – jen co v pondělí vstane, nesmí zaváhat!“

A tak se skutečně stalo. Do akvaristiky skočil ještě během šichty a odpoledne přinesl tajně domů v papírové krabici deset cvrčků. Alena dostávala z brouků histerii, musel si proto počínat tiše a tak bedýnku raději vložil k sobě do skříně.

Klouček toho dne pracoval opět jako běs. Nejdříve v montérkách procházel okapy, poté v jiných montérkách ležel po autem..ne a ne jít spát. Ke Kloučkově oknům vedla jediná příhodná cesta – bylo nutné podlézt kovový plot a pak tiše přeskákat po skalce k baráčku.

Fero číhal nenápadně ve dveřích před domem a zdravil posunky pívem svého odporně pilného souseda. Ještě v podvečer pálilo slunce jako ďas a alkohol lezl do hlavy tak bezelstně a plíživě, že nakonec Fero usnul jako první. Ráno jej hlava bolela jako střep – vypotácel se z postele, neboť Alena začala histericky pištět: „No tak vstávej chaploune a koukej to sundat z tý peřiný!“

Fero nevěděl, co se děje…hmatal prsty zmateně po zemi u postele, dokud nenašel brýle. Když si je konečně nasadil, uviděl na Alenině peřině jednu ze svých nohatých nadějí. Sotva cvrčka popadl a za nohu vyhodil z okna, ječela zase…“Fero, druhej Ti zalezl do skříně!“

Otočil se a zabouchl patou skříň.

„Ty si ze mě děláš srandu, proč mě pořád tak trápíš a to ohavné zvíře nevyhodíš? To tady s ním mám jako spát?“ Alena vyváděla, opět uslyšel o tom, jak může za její chatrné zdraví, o tom, jak ještě nebyl schopen to či ono – pištěla jako lokomotiva před tunelem, která má vletět do té nejhrůznější tmy! A tím rohatým kozlem, který ji ve dne v noci mučí, byl právě Fero. Zdráhal se tu skříň otevřít, ale musel. Cvrčkové lezli po košilích, po spodním oblečení, krabice, ve které přebývali, vypadla otevřená i s účtenkou za cvrčky rovnou na koberec. Paní Kováková, které se nedalo namluvit ledacos, prohlásila, že má doma senilního magora, kterému už měkne mozek.

„V tom má jistě prsty i Jarouš, že jo?“ Přestala vřískat a ihned vyčetla Ferovi z jeho zaražené tváře viníka: „No jo, Jaroušek vymyslí krávovinu a Feránek ji realizuje! Tak to bylo, je a bude. A já Ti něco řeknu, můj drahej – těmto Tvým srandičkám je šmitec. Vynes ty brouky a makej a hezky rychle ven k Jaroušovi i s tím hrozným praporem, kvůli kterému namohu v předsíni ani vytřít. Jste jak malí – bojovník za zrovnoprávění psů, fen a žen – s tím chceš snad chodit po městě, ty nádhero?!“

Už se zdálo, že paní Kováková odejde – po několika metrech se však zastavila a přidala další příkazy: „Ještě teď poletíš nakoupit a ať jsi do hodiny zpátky! Žádná hospoda, makej s praporem k Jaroušovi, pak do prodejny a do hodiny, do hodiny budeš tady!“

Jen co Fero zbavil ložnici nového hmyzu, tiše se obul a zmizel v ulicích. Na Jarouše měl vztek a sám sobě vyčítal, že jej uposlechl. V pět Na růžek nedorazil ani nezavolal, opřel prapor o nejbližší popelnici a zmizel v prodejně.

Jarouš popíjel dvanáctku a když se ani po hodině parťáka nedočkal, myslel si, že spí. Zaplatil lístek a vydal se jej domů hledat.

Zazvonil a ihned vstoupil: „Tak co, paní Kováková, kde ho máte?“ A tak dostal několik ran tím ováleným hadrem, ze kterého měl už od první chvíle, kdy jej spatřil, špatný pocit.