Velké malé vítězství

Velké malé vítězství

Do domu pana Petříka se nastěhovalo záhadné zvíře. Koupil si už třetí pantofle a zmizely podobně záhadným způsobem, jako ty minulé. Jak takového záškodníka chytit? Čas plynul a neznámý živočich byl zdatnější a zdatnější. Odhozené pantofle odnesl do své nory, sotva z nich jejich čerstvý majitel sundal štítek z prodejny. A tak pan Petřík začal hledat příbytek nezvaného pantofležrouta. Na noc se vybavil baterkou, ve dne pantofle dával vždy na své místo a posléze je chodil bosý průběžně sledovat. Pan Petřík byl ekonom a měl hlavu plnou starostí. Jen co zapomněl zkontrolovat botník včas, byly pryč. Několikrát je našel pod postelí, v kuchyni pod lavicí, venku v trávě a nejčastěji vůbec.

Eva, žena pana Petřína, kroutila hlavou a nejdříve to vypadalo, že svému manželovi buď nevěří či nezvaného hosta podceňuje. Několikrát se dokonce stalo, že svého chotě nazvala sklerotikem, který si za vše může sám. Rozčílený pan Petřík po jedné takové manželské hádce nastříkal nově zakoupené pantofle sprejem proti zápachu, o kterém jsem se domníval, že nezvaného protivníka odradí. Povšiml si, že se zvíře zamilovalo výhradně do jeho pantoflí, zatímco ty od ženy nechávalo ladem ležet.

„To je tím, že se zapocené báby nekonečna stříkají těmi deodóranty,“ zahartusil pan Petřík u oběda opět bez bot. Pak čekal jako liška na slepici do druhého dne u počítače v kuchyni poblíž těm svým pantoflím. Po ránu ležely pantofle na svém místě, sotva se však vrátil unaven po takové probdělé noci z práce, zmizely.

„Neuvěřitelné! Evo, vidíš, jsou pryč!“ Zařval hned v předsíni, už se ani nezouval a vyběhl k panu Vietnamci pro další, levné pantofle. Tentokrát je ihned po svém návratu domů nastříkal sprejem proti kunám. Kdo kdy testoval autovynález – odpuzovač na kun lezoucích do motoru ví, jak přípravek spolehlivě funguje. Jeho jednou z necností je jeho typický zápach po lidském trusu. Pan Petřík brzy zjistil, že taková věc neodpuzuje pouze kuny, ale i ženu ve vlastní domácnosti. Pantofle odnesl pantofležrout, sotva se šel pan Petřík vykoupat. Sotva zpozoroval ještě v Adamově rouše, že ho vykoupání na pět minut stálo dalších stopadesát korun, oblékl se do roztrhaných trenek a začal prohledávat celý byt.

„Máš lepší nos než já, Evo, koukej hledat se mnou!“ Obořil se na ženu, která málo hlídala. „Magore, zasmrděl jsi celý byt“ zabouchla Eva dveře a s hledáním pantoflů zoufalému manželovi nepomáhala.

„To mám za to, že jsem na ni takový dobrák,“ zazoufal si pan Petřík a už odsunoval gauč, postel, stůl a po pantoflích ani památky.

Když prohrabával skříň na boty po čtvrté v domnění, že toho ničemu chytí při lovu kořisti, našel zde verzi pantoflů ze 3. září (měsíc zpět) a z 28.září.

„Tak už vím jak na Tebe, blbečka ze sebe dělat nenechám,“ zamnul rukama pan Petřík a druhý den zakoupil v železářství pěknou pastičku na potkany. Tu nastražil těsně ke dvířkům do přeplněného starého botníku, kam podle svého přesvědčení už nikdo nic nedává a šel spát.

Jedny pantofle nastražil pod stůl do kuchyně a druhé do předsíně před botník. „Ať má na výběr, mizera, však já ho chytím,“ smál se pan Petřk ještě pod peřinou. Manželka Eva spala, jak se smál nad tím loveckým nápadem, kopala do něj, že chce spát.

„Evičko, „ přitulil se pak Petřík k ženě, aby se pochlubil novou myšlenkou. Místo toho dostal další kopanec se slovy „Nic nebude, chci spát, ráno vstávám,“ a tak šel raději spát.

Místo očekávané ranní mobilní melodie se dočkal ženského vřískotu. Pan Petřík vyběhl z postele a nestačil si ani nandat brýle. Běžel za zvukem a u místa dotyčného spatřil rozmazaným zrakem Evu, která v v jedné ruce tiskla dvoje pantofle a na druhé ruce trpěla v sevření pasti na ty velké myši.

„Evo, co tu děláš,“ zeptal se celkem logicky a následně vyprskl smíchy.

„Čemu se směješ?“ Shodila Eva tu past z ruky a jala se manžela mlátit těmi návnadami.

Pan Petřík sice svoji pronásledovanou zvěř chytil při činu, avšak místo lovecké radosti skučel, jako pes před fenou, pod údery těch čínských produktů.