Dušičková noc

Dušičková noc

Projížděli jsme šedivou
krajinou,
mráz kousal i do čepic,
dokud jsem neprocedil mezi zuby:
“Nejhorší měsíc je listopad,”
i uváznuté maso
v citlivých dásních
mne v té chvíli trápilo méně,
než-li ta dušičková noc.

“A proč tati?
Vždyť v listopadu padají nádherně barevné lístečky?”
Ozval se náš František ze zadní sedačky
a v zrcátku na mne vykouzlil
jarní úsměv.

Odpověděl jsem mu
také úsměvem
a pak jsme projížděli dál
tou malovanou krajinou,
listí vonělo v nebi,
které sestoupilo
až do našich cest,
na oknech si vítr pohrával
s neposednými kapkami
– byla prostě pravá
dušičková noc.