V půl jedné

V půl jedné

Seděl jsem v půl jedné
na tom našem letním zápraží,
na rozpraskané
lavici, které nikdo nevěří,
že dokáže unést jeho těžká léta.

Budeme žít na vsi či ve městě?
.
Ta nehasnoucí věta
hýbala se mi v ledvině,
jak zubatý kámen,
který zatím pouze cítíme.
Probolený kousek předmětu,
který leze ven,
jak nemluvně otočené
hlavou ke světu,

– ve vodách sám
a v doubravách upíjel čas den.

.
Děti, žena, rodiče, přátelé,
vše srostlé v jeden kmen,
řídká léta slepená k sobě
jak žíly na rukách
tváře v bez podobě
Srdce visela na žílách
všech, které máme rádi.

.
Byl horký den
a za stářím odcházelo zvolna mládí.

Tři roky štěstí doposud,
splynulá těla
a dvě naše hezké děti,
avšak kdo se optá na osud,
na nevadnoucí růže
či zda váza sletí
dotekem rozpraskané kůže?

.
Někdy bych rád
uměl chodit po provaze
tak, abych rovnováhu neztratil,
rád bych potkal sebe
a uměl řeč všech bludných sil,
které lepí vinětu,
otáčí slova pryč,
oči odchází spát poslepu
hlava břinkne o pouliční tyč!

.
V těchto chvílích bezradnosti
stáčí člověk řasy k obloze
své kosti i své štěstí
Bůh hýbe ručkou na váze
jdem v pravo, zachvěje se vzduch
a uvadáme na rozcestí.

.
Lásko, na Tebe jsem se obracel,
rozespalou v kuchyni,
až slova v kamnech
měnila se na popel,
hřála
a měnila nás ve stíny

.
Ty a já
a my a děti,
slova k nebi
jak andělícci letí
– závaží na druhém konci
se mazlí spolu na miskách.
Spocené ruce
vlhká dlaň
a v té Ti klíčí hrách

Na tom našem zá-praží
našel kohout kousek chleba
leckdy mu ho děti nastraží
když nevydrží u oběda
“pojď si sednout”
či jiné zbytečnosti
voláme
a za domem přitom kvete štěstí.

.
Na druhém konci světa,
na té naší ulici,
krmítko visí dlouhá léta
a když zima kvílící
hlásí konec světa
krájí děti spolu
housky na kostičky
– a před domem pak září
jak dvě nehasnoucí svíčky.

.
Seděl jsem v půl jedné
na tom našem letním zápraží,
na rozpraskané
lavici, které nikdo nevěří
že dokáže unést jeho těžká léta.
Sami v sobě na konci světa,
dvě vlaštovky podzimní hladině,
létáme sem,
a zase tam,
kamkoli
spolu letíme.