Pepu jíst nebudeme

„Ahoj Leničko, tak co, jak žíješ?“ Pisklavým hlasem tiskla ucho ke sluchátku paní Zajíčková. Výraz v její tváři napovídal, že špatně slyší.

„Teď odjely děti,“ ozvalu se ze sluchátka. „Byl tu náš Mirek opravit ten vodovod.“

„A už máte hotové i ty kachlíky?“ Vyzvídala dále paní Zajíčková.

„Zbývá ještě doobložit vanu. Kdybys to tu holka viděla, mám písek až v posteli. Ten prášek se dostane všude, mám ho v botech, v kredenci, v odpadu, je to hrozný, ale díkybohu, že to jádro už budeme mít konečně z krku. A co Ty, neměla bys pro mě nějakého králíka, že by mi ho sem Honza hodil, až pojede večer do Prahy?“ nezapomněla se pravidelně optat paní Šrámková.

„Dneska jsem zabila čtyři, můžu po Honzovi nějakého poslat. Chceš většího nebo nějakýho drobnějšího?“

„Třeba většího a řekni si Lenko hnedka, kolik za něj budeš chtít?“ Na to mile, avšak velmi věcně paní Šrámková.

„Dej mi za něj alespoň dvě stovky.“ Nepřítomně odpověděla paní Zajíčková.

Obchodovat s paní Šrámkovou nebyl med a to ani ve zcela banálních záležitostech. Po ledabile navržených dvou stovkách věděla, že druhá strana již zdražit nemůže, avšak existovala i druhá možnost. Proto ihned poprosila:
„Jaké asi, jen ho zvaž a ať si pak Honza řekne. Nechci být škodná.“

Paní Zajíčková již myslela na jiné věci a tak na to ve spěchu:
„Jo, zvážím, Honza je ještě někde ve včelách. Dostane se k vám tak v jedenáct, nebudete ještě spát?“

„Ale ne, budu tu ještě drhnout tu špínu,“ politovala se ve sluchátku paní Šrámková a obě se záhy rozloučili.

Paní Zajíčková sáhla bleskurychle do kýble a vytáhla na stůl toho nejmenšího králíka.

„Honzo, kde se hrabeš, pojď mi ho zvážit,“ prskla oknem do zahrady.

Odkudsi z pozastromů se z pološera vynořila vysoká bílá postava. Pan Zajíček ve chvílích, kdy včelařil, neslyšel. Stále si pro sebe něco broukal, jako ty úly a co chvíli do něčeho zaklepal.

„Slyšíš, tak dělej!“ nedala se paní Zajíčková a svůj dotaz v několika podobenstvích periodicky opakovala tak dlouho, dokud pan Zajíček nepřišel. Pln špatnéhpo tušení bručel už ve dveřích:

„Snad nepojedu teď ještě ke Šrámkový!“ a přidal několik nadávek na důchodkyni, která neví roupama coby: „
Musím ráno vstávat do práce, do háje a navíc je noc!“

Paní Zajíčková ztichla, aby se vypovídal. Odkudsi vytáhla váhy a hned k nim dovedla manžela, který se jako jediný v rodině vyznal v závažích.

Jazýčky vah ladili tak dlouho, dokud se psi nedotkli čenichy. Králík vážil kilo sedmdesát.“

„A za kolik ho prodáš?“ rozvrčeně rezignoval pan Zajíček.

„Za dvě stě.“

„Dvě stě stál Leni i ten z minulého týdne, kterej měl dvě a půl kila.“ podivil se pan Zajíček.

„No a co, čím menší králík, tím má jemnější a chutnější maso. Stojí prostě víc.“ trvala na svém paní Zajíčková.

„Tak proč ho kurnik pokaždý vážíme.“ zamyslel se nad svou pravidelnou nedělní večerní nervozitou pan Zajíček.

„Tojá nevím, proč pokaždé Šrámková říká, ať ho zvážím.Víš ty, co dají králíci práce?“ stáhla paní Zajíčková tělo z váhy a aby se neřeklo, přihodila z kýble jedny plíce navíc. Maso zabalila do papíru a posléze do igelitové tašky, kterou ještě pro jistotu stáhla dvěma zavařovačkami.

„Budu zase vypadat jako úplnej vůl.“ mávl rukou pan Zajíček a odtáhl do vedlejšího pokoje. Převlékl se a houpavou chůzí vykročil s taškami v rukou ke vratům.

Potmě nemohl najít na těžkém svazku klíč, několikrát se vracel a když už to vypadalo, že konečně odjede, napustil si do varné konvice otráveně vodu a uvařil si čaj.

Když dorazil na místo, paní Šrámková se jako pokaždé vybatolila ze vrat a omluvila se, že mu ruku nepodá, že má od hadru na podlahu mokré ruce. Sáhla po králíkovi a podala panu Zajíčkovi dohodnuté dvě stovky.“

„Je to v pořádku?“ optala se jakoby ze slušnosti potěžkávaje si králíka.

„Je mladej a bude dobrej,“ zrudl pan Zajíček. Při pohledu na paní Šrámkovou chtěje přidat králíkovi na ceně dodal: “A jmenoval se Pepa.”

„Pepa? Nemyslíte snad toho ochočenýho samce, jak jste jej měli pod hruškou?“ rozpomněla se paní Šrámková na strakáče, který na každého vystrkoval hlavu skrze díru v pletivu ve vrátkách.

„Je to Pepa. Nezlobte se, musím ještě k holce,“ zalhal pan Zajíček, rozloučil se a skočil do auta.

Králíka udělala paní Šrámková na smetaně s houskovým knedlíkem.

„Kde jste všichni? Oběd!“ zavolala do pokoje na syna Mirka, jeho dvě děti a na snachu Hanku.

„Udělejte mi prosím místo,“ položila horký hrnec s králíkem doprostřed stolu.

„Tak třeba ty Jeníčku, u Tebe začnu. Kolik si dáš knedlíků, dva? Vezmi si tři, seš velkej chlap.“ Vhodila přes odpor malého chlapce do talíře tři knedlíky.

„Pozor, ať Tě nepoleju, tady máš ještě stehno z Pepíčka. Byl to takovej ten strakatej samec, kterého měla paní Zajíčková pod hruškou. Pamatujete se děti?“

„Pamatujeme. Jak jsem mu dávala přes dvířka travičku,“ přihlásila se jako ve škole Věruška.

„Věrušce dáme prsíčka,“ pokračovala paní Šrámková v rozdávání jídla.

Věruška rozevřela příborem prsíčka a ihned si vzpomněla, jak měl rád Pepa drbání na bříšku. Z masa se ke stropu drala horká pára a než-li cokoli stačila říci, už slyšela babičku:“

„Co je Věruš, co se v tom tak hnípeš, nemáš hlad?“
Jenda rovněž ztratil chuť k jídlu – o Pepíčka žebral, že jej chce domů. Ale takto to přeci nemyslel.

Králík zůstal nakonec nedojeden na talířích a pak Šrámek s paní Šrámkovou jej po celý týden dojídali.

Neuběhl ani měsíc, když v sobotu vzala svá vnoučata paní Šrámková k Zajíčkovům na návštěvu.

„Vrahouni,“ špitla Věruška.

„A tamhle bydlí,“ ukázal Jenda na Zajíčkovic chalupu, ve které se už mluvilo o kávě a o dlouhé cestě.

Jaké však čekalo na děti bylo překvapení, když spatřili ohromnou hlavu opět v díře ve dvířkách.

Vrhly se k mučírně a společnými silami vytáhli tlustého sttrakatého samce ven. Snažil se bránit a cestou vyházel drápy z králíkárny vše, o co zavadil. Lomoz plecháčů vypadlých během akce z králíkárny vyhnal ze dveří paní Zajíčkovou.

„Co s tím samcem děti děláte?“ Běžela v ústrety vyděšenému zvířeti, zatímco jej Jenda s Věrou dusili vlastními těly.

A tak se chovný samec Pepa nakonec dostal do Šrámkova panelového 3+1 na Chodově.

Měl se dobře. Zemřel po třech letech jsa neobvykle tlustý – pravděpodobně na přezrání.