Tmou víly tančily oddány světu
a květů bludných sten srdce mu rval,
natrhal zlatobýl, kozlík a mátu
a tvář svou zpocenou do dlaní dal.

“Dítě je nemocné, v kolébce v mdlobě,
dej Bože pomoc, naděj a sílu !”
V tom přijde stařena, zuby jak hrábě :
“Uvař mu odvárku zlatobýlu.”

Pohléd jí do tváře, zesinal, věru
ďábel snad vidinu povolal zlou,
poznal v ní zestárlou svou vlastní dceru,
nad jejíž prosí teď kolébkou.

Přiložil do kamen, chrastí jen spláchlo,
do rukou vloudil se podivný třes,
než vodu dovařil, tu dítě ztichlo
… mrtvé, stydne … do kolen kles …

Zazvonil budík, přišlo nové ráno
a vedle dívku svou nechal dál spát.
Promnul si oči, bylo dokonáno,
včera ji poslal na potrat.