Poslední šlechtický souboj v Čechách – 6. května 1876

Poslední šlechtický souboj v Čechách – 6. května 1876

“O povahách hrdinů příběhu, kterým jeden den změnil život,  se nedochovalo moc písemností.
O podstatě souboje se dodnes vedou spory.. Věnováno památce všech, které zavál čas.”

“Viléme, nedopustím, abyste šel na souboj s panem Kolovratem. Což Vás opustila zdravá mysl? Nemůžete ho trefit a zastřelí Vás!“ vrhnula se kontesa Anna Valdštejnová k nohám knížete Viléma Auersberga, kterého alespoň v této chvíli bezelstně milovala.

„Co to říkáte! Rozčílil se kníže, já že neumím střílet!“  Hrdě vztyčil bradu a z okna sledoval právě projíždějícího hocha s koňským povozem, který v jedné ruce držel oprať a v druhé jakési bílé květy.

„Kdybych si měl v životě vybrat, kým být, byl bych raději jezdil s povozem,“ pomyslel si kníže a raději zatáhl záclonu. Pak nabral dech a s nacvičeným přísným hlasem odsekl:  „Ne, moje milá, pozdě, pozdě již. Povězte mi, co jste na tom holomkovi Kolovratovi viděla?“

„Nic, nic jsem na něm neviděla,“ zbledla komtesa. „Leopold je zábavný ve společnosti, smála jsem se jen jeho žertovným slovům, ale srdcem jsem byla vždy Vaše. Ani ve snu by mne nenapadlo, že na Kolovrata budete žárlit a že ho vyzvete na souboj!“

„Myslíte to vážně, vážně mne milujete?“ Změnil tón svého hlasu kníže a poodešel opět k oknu.

Po cestě se honily děti, bylo krásné májové ráno. Vilém mhouřil oči a díky své letité krátkozrakosti sotva rozeznával, kdo je kdo. Miloval pohled do slunce,  které ho hřálo do prsou. Toužil celý život po něčím teple, toužil po lásce Anny. Komtesa byla však jiná, o všem stále jen hovořila a jakmile mělo dojít na činy, šla raději spát či si hrát na dvůr s přítelkyněmi. Když byly spolu, vyvolávala v něm hřejivý pocit společné budoucnosti, jakmile ji uslyšel mluvit v kruhu přátel, byla jiná. Těžko říci, zda ji vůbec muži jako Leopold Kolovrat přitahovali. Smála se ráda jejich vyprávění a kníže Vilém Auesberg žárlil více a více. Kdyby jen tak mohl na chvíli uniknout tomu svému smyslu pro dokonalé věci, citu pro spravedlnost, pro zodpovědnost, kterou bral až moc vážně.

Komtesa seděla v křesle a studeným pohledem sledovala knížete. „Opět mne podezříváte Viléme?“ Špitla vyčítavě. Jak jen kníže tento její tón nesnášel!

„Tak si svoji odpověď nechte,“ zachroptěl a dále mlčky sledoval děti.

„Kdybych byla milovala Kolovrata, nebyla bych zde drahý Viléme. Kolovrat je strýci čímsi zavázán, nic víc. Zahnal Vás do kouta pro Vaši čest a to jen pro jeden jediný políček na nádraží. Za co chcete vlastně bojovat? Má to být souboj za mne, která jsem Vaše a nevěříte mi to, nebo za čest či za co se necháte dobrovolně zastřelit? Vždyť nevidíte na dálku, jak chcete mířit! Strýc Carlos Vás chce zničit, neboť jste prvorozený dědic a nehodíte se mu do jeho plánů. A vy se necháte vyprovokovat?“

„To vy nikdy nepochopíte, Anno, mám v životě své zásady a Kolovrat mne urazil.“ Otočil se kníže překvapeně k Anně. „Tak ona o těch hanebných intrikách po celou dobu také věděla,“ pomyslel si.“ A ani to jí nebránilo, aby se dále zahazovala s Kolovratem.“

Kníže si připadal si sám, tak strašně sám. Oblékl se, nasadil si cvikr, nalil červené víno, zapálil doutník a odešel směrem ke Klamovce. Cestou zámeckým parkem potkal dva muže. První, vousatý vysoký muž se mírně uklonil a představil se: „Kníže, dovolte, abychom vás odvedli k místu, kde se souboj bude odehrávat. Jmenuji se Johan, budu Vašim prvním sekundantem a tady vedle mne stojí Váš druhý sekundant,  Jakub.“

Vilém se po obou mužích rozhlédl, byli podobně jako on neklidní. Sekundant, který byl představen jako Jakub, byl velmi mladý. „Kolik mu za to přestavení asi dají? Ať padnu já či Kolovrat, ten chlapec si dnešní den bude pamatovat celý život.“ Pomyslel si kníže a pak jen přátelsky dodal: „Pánové, nepotřebuji sekundanty, ale pokud chcete zůstat, nevyháním vás. Máte pro mne zbraň?“

„Jistě,“ vytáhl pohotově první sekundant z podkabátu dvě pistole: „Obě jsou od Vašeho soka, Leopolda Kolovrata, pán Vám dává možnost výběru.“

Kolovrat byl již na svém místě, na místo duelu přijelo šest kočárů. Sekundanti odpočítali dráhu patnácti stop a na protilehlá místa položili po jedné růži. Na místo Kolovrata červenou a na místo knížete Auersberga žlutou.

Leopold, který stěží rozeznával mezi sekundanty a sokem, kterého měl zasáhnout, se postavil ke své růži se cvikrem a doutníkem do světácké polohy.

„Žertujete na nesprávném místě“, ušklíbl se Kolovrat.

„Vysmívám se této nesmyslné sešlosti, zatímco vy se zabýváte políčky na nádražích. Kdo z nás dvou je lepší?“ Zvolal Vilém, který svůj neobvyklý postoj k souboji neměl v úmyslu měnit.

Sekundanti odstartovali první výstřel. Kohoutky na obou zbraních cvakly a nevydaly ani ránu.

„Tak Vy dodáváte na souboj zbraně z lovu kachen, nemám pravdu?“ Dobíral si svého soka opět kníže. Díky své krátkozrakosti neviděl do tváří přihlížejících. „Možná je mezi nimi i Anna“, povzdechl si, zatímco dostal do ruky podruhé nabitou zbraň.

„Raz, dva, tři,“ zasalutoval druhý sekundant. Obě zbraně vypálily. Kulka Vilémova uťala cestou několik dubových listů a zmizela v dáli. Kulka Leopolda Kolovrata velmi bezpečně trefila cíl. Prolétla sokovi břichem a ten se skácel k zemi. Jeho zrak se stočil k slunci, jehož teplo na prsou po celý život tolik miloval.

Tak skončil poslední šlechtický souboj v Čechách. Dámy vyšly z kočárů a odkudsi se ozval ženský výkřik. Leopold Kolovrat odhodil zbraň a z davu přihlížejících odešel. Cestou jen kroutil hlavou a kdoví, na co myslel. Zanedlouho jej čekalo trestní stíhání. Kolovrat byl donucen odcestovat a hledat své štěstí až za daleký Atlantický oceán. Po osmi letech se v New Yourku oženil s dcerou tabákového magnáta, Nadine von Huppmann-Valbella. Z jeho společnosti Tabacco Company se později vyvinuly dnešní společnosti Philip Morris a Marlboro.  Zpět do Vídně se oba manželé navrátili až po letech po udělení císařské milosti Kolovratovi.

Osamocená komtesa Anna Valdštejnová několik dnů nepromluvila slova. Zanedlouho pak vstoupila do smíchovského kláštera Svatého Gabriela, kde roku 1903 zemřela.