Chlupatá povídka

V první třídě mhouřil Honza oči na tabuli a písmenka vypadala chlupatě. Učil se číst a psát a tak si ke každému písmenu přiřadil nějaké zvíře – chlupatého meDvěda, vykrmenou Ondatru atp.  Dny míjely a chlupy písmenkům na tabuli přibývaly. Největší problém měl Honza během opisování not z notové oslovy – v chlupatých řádcích se bříška ztrácela jako blechy v hustém psím kožichu.

Jednoho dne si Honzovu maminku zavolala paní učitelka, která si povšimla mžourání svého žáka a tak se Honza dostal prvně na oční.

„Zavři levé a čti“ pravil přísně pan doktor a Honzík poctivě četl stále menší a menší abecedu, dokud chlupaté písmenko nezarostlo natolik, až bylo k nepřečtení.

„A dál,“ pobídl Honzu pan doktor a Honza na to: „Nevím, je moc malé.“

Tímto životním okamžikem začaly pravidelné Honzovy cesty  po očních optikách. „Vezmi si ty velké, vypadáš v nich inteligentně,“ pravil tatínek a tak Honza dostal na nos své první brýle s hrazdičkou. Sotva si je ve škole tiše nasadil během vyučování doufaje, že se do konce hodiny žádný ze spolužáků neohlédne, paní učitelka zvolala: „Honzíku,  máš hezké brýle!“ Honza zbledl,  třída se ohlédla a několik spolužaček prsklo cosi do sešitu.  S podepřenou hlavou v dlaních vydržel do konce hodiny a ještě před zvoněním brýle zandal zpět do brašny. Další hodinu již neriskoval a brýle podruhé v životě nasadil na nos až za několik let.

Jak dioptrie přibývaly, čím dál tím častěji slýchával od kolemjdoucího: „Aha, my už se nezdravíme.“ V té době už poznával lidi až ve chvíli, kdy je míjel. Aby předešel podobným řečem, začal časem zdravit úplně každého. V tanečních byl velmi často během pánské volenky nemile překvapen, jakou slečnu vyzval k tanci.  A právě taneční Honzu donutily zkusit podruhé v životě brýle. Tou dobou se vzmohl na své první lennonky! Jakmile si je nasadil a hrdě konečně v normálních brýlích procházel ulicí, podivil se, kolik má najednou přátel. Lidé, které nikdy neviděl, na něj pokřikovali z druhé strany vozovky, přátele díky zraku a znalosti jejich schůze poznával na stovky metrů. Na brýle si zvykl a chlupatý svět vídal už jen před spaním, kdy svůj módní doplněk uložil na noční stolek.

Na podobné další veselé příhody si Honza vzpomněl po letech. Jednoho večera, kdy přišel se synem na návštěvu k rodičům. Maminka, v sedmileté roli babičky, si pořídila nové sluneční dioptrické brýle, za které prý utratila z důchodu spoustu peněz.

„Mami, to jsem tuhle slyšel…Přijde nevidomý do obchodu a na vodítku vede slepeckého psa. Postaví se doprostřed místnosti, popadne psa za ocas a roztočí ho nad hlavou.

A prodavač se ho ptá: „Co to děláte?”

„Jenom se tak trochu rozhlížím“, odpoví slepec.“

Honza se začal sám svému vtipu smát a chvíli rozpačitě sledoval svoji maminku.

„Jak jsi si na takovou blbost vzpomněl! Začínala tušit.

„No, to ty Tvé brýle, promiň. S takovými Tě pustí všude sednout, vypadáš jak z Helppesu!“ Zalili se Honzovy oči rošťácky smíchem.  Černé obroučky, černé nožičky a černá skla, za kterými nebylo vidět nic, vše dokonale ladilo s pohledem slepce. Jeho synek doběhl ještě do předsíně a babičce donesl hůl s dotazem, zda nemá bílou barvu.

„Vy jste pitomí,“ začervenala se babička a děda, který jí pomáhal brýle vybírat, v té chvíli za své doporučení sklidil od ženy nevelkou pochvalu. Hlasitě hartusil  a odebral se kamsi k počítači. Jako jediný z rodiny vidí celý život jako orel a všem sovám v rodině vybírá brýle.

Honza se usmál podruhé a bylo mu tak nějak hezky. V těchto rodinných nedokonalostech prostě spočívá celá krása prostředí, ve kterém vyrůstal.