Příběh třešňové větve

Od časů Honzíkova dětství jí říkali srdcovka. Kdykoli v létě s maminkou procházel pod její silnou větví, směl projít vzpřímeně, ale dospělý, ten neprošel bez poklony. Přes zahradu vedla cesta k borovému lesu plnému hustého borůvčí, kterému nikdo z okolí neříkal jinak, než-li Vrška, ačkoli se rozprostíral jen na malém vršku v údolí. Kdykoli šel Honzík s maminkou na borůvky, u srdcovky všechny děti odhodily bandasky a z jejích věníků okusily srdce jedno po druhém. Byly to nejsladší třešně na zahradě a možná i na celém světě – na lepší člověk v širém kraji nenarazil. Děti si pokaždé natrhaly do košíku několik srdcovek na cestu a leckdy je lovily ještě v lese mezi čerstvě natrhanými houbami.
Čas plyne někdy člověku pod nohama v otiscích stop, které postupně smývá déšť či sníh či auta z ulic, či prostě něco jen tak.
Čím byly děti větší, tím hlouběji se musely uklonit při cestě ze zahrady té silné větvi u vchodových vrat. Nad některými překážkami v životě se dítě, kterému jsou květy sedmikrásek i roztřesené nohy cvrčků blíž, prostě nezamýšlí. Jenomže čím je člověk starší, tím více pospíchá, více utíká a větévky pak v potu jiných myšlenek začnou takovému běžci škrábat na čele vrásky. Člověk zakopne, upadne a mnohdy řekne něco nepěkného, slovo, které by byl býval nikdy před tím byl býval nevyslovil.
Když bylo Honzíkovi o čtyřicet let více, potřeboval na zahradě otočit auto s vozíkem plným dříví. Popojížděl opatrně, aby mu fůra větví z vozíku nespadla, když tu mi ta třešňová větev chtěla říci ne – neprojížděj cestou svého dětství, aniž by jsi se nepoklonil. Byla už stará, proschlá, jen tu a tam na ní dozrávala srdcovka.
„Já se zblázním, ta větev je skoro suchá, na jaře ji uříznu,“ procedil rozezleně Honzík v tu chvíli mezi rty a pak auto velmi složitě otočil vzad. Na jaře, když větev nevyrašila, si na ta slova s lítostí vzpomněl a pocítil, jak některé věci na světě by neměly být vyřčeny.
Každé malé dítě, žvatlaje v postýlce, se snaží vyslovit na počátku své životní poutě slovo, aby ukázalo jsem tady a začínám tvořit. To slovo, které stálo na počátku světa, stojí totiž na počátku jakéhokoli lidského příběhu, hladí i zraňuje, dolévá mízu i ubližuje. Vlévá Měsíc do tmy či naopak mračna před Slunce, jak letka ptáka vypuštěná ve vší své síle letí slovo konat neviditelné věci, které mu byly do těla vštípeny. A bohužel i stíná takové vzácné třešňové větve.
Konec dubna bývá ze všem měsíců nejkrásnější, z pupenů vylezou jak mlsné jazýčky všem stromům čerstvé světle zelené lístky, které brzy přitáhnou květy. Honzík stál před tou suchou třešňovou větví a pila v ruce byla těžká, jako samo svědomí. Pásky kůry jako prstýnky se leskly po celé její délce, pod její korunou voněl polštář z fialek.
“Ta větev je úplně suchá, kéž bych své slovo mohl vzít zpět,” pohlédl zoufale do koruny, která se až v té největší výšce tulila k nebi s čerstvými květy.
Ve chvílích, kdy se v duši modlíte a chcete být vyslyšeni, se tu a tam nad vámi někdo slituje. Shlédl opět k té větvi a v tom z dálky uslyšel křik svých dětí . „Tati, co tady děláš?“ Pustil pilu do trávy a v tom si povšiml, jak se na konci té staré větve zelená jen jediný věník plný mladých lístků.
A v lístcích se po několika dnech objevily květy a on je tam chodil hlídat, jako náruč plnou drahých orchidejí.