Zastřelíme se na šipkách

Pan účetní Káša otevřel dveře od svého prázdného bytu a vítězoslavně vkročil dovnitř. Jak jen ten únor nenáviděl! Od těch dob, kdy se dal na dráhu účetního na volné noze, nemá nic ani z Vánoc, jakoby lidé neměli srdce volají před Štědrým dnem – aby se ubezpečili, zda je vše v pořádku, zda dodali všechny účty a doklady, zda provedli veškeré důležité platby za uplynulý rok – aby se tak oprostili od svých starostí a ty, jako příkaz v bance, převedli na pana Kášu. Na šikovného a tolik vychvalovaného účetního Kášu, jako by snad byl stroj.

Lidé, jak už má všech tak plné zuby a teď toto, dnes se dozví takovou hroznou věc!

„Já vím, že to ten Jiřík tak nemyslel,“ posadil se do křesla pan Káša a mnul v rukou mobilní telefon.

„Ono se řekne žert, lidé se zasmějí – ale jo, lidé smích potřebují, ale co potom? Jiřík, takový rozumný kluk, kolikrát už mi pomohl s počítačem – jsem to nemotora, neumím si opravit vůbec nic. A on, sotva zavolám, přiběhne a těmi svými krátkými tlustými prsty kamsi cosi napíše a už mi to zas chodí. Ale toto, to mi dělat neměl, trouba jeden.“

Pan Káša se zvedl z křesla a popošel k televizi urovnat dečku. Jiří bydlel na druhém konci ulice. Byť jejich věkový rozdíl činil 32 jar, už léta spolu chodili hrát každý čtvrtek šipky. I když bydlel pan Káša sám, vše muselo mít své místo – dobrý účetní, to není jen tak nějaké povolání, to je životní styl. Vytáhl ze sáčku rohlík a opět spočinul pohledem na mobilním telefonu.

„Patnáctého února, to si ten kluk nemohl najít jiný měsíc? Ve špičce, kdy nevím, co vzít do ruky, mi vymění v telefonním seznamu čísla. Já vím, ona je to legrace když volám paní Aleně Krátké, takové decentní dámě a ona se mi tam ozve jakási Alenka a hned chce slyšet můj hlas. Jakživ bych takové dívence nevolal – pořád vzdychala a pořád říkala chci Tě, chci Tě – zprvu jsem si říkal, že jsem se dovolal paní Krátké nevhod a že to omylem zdvihla. Inu, jsme lidé a stane se, raději jsem rychle zavěsil .“

Pan Káša se trochu usmál, i jemu se ta situace, kterou si právě připomněl, zdála legrační. Jenomže potom si vzpomněl na pana Macka, kterému dluží vysvětlení včerejšího časně ukončeného hovoru. Pan ředitel Macek volal panu Kášovi přesně uprostřed jeho jednání u klienta, dnes se mu pan účetní chtěl omluvit a:
“Dobrý den, mohl bych prosím mluvit s panem Mackem?” Optal se pak Káša slušně paní ve sluchátku.

“Samozřejmě. Můžete si jej hned odnést.” Pravila ta neznámá žena hrubým hlasem.

“Včera mi volal, nevíte, co potřeboval?” Nedal se pan Káša – celou tu odpověď oné dámy považujíce za neslušnou.

“Potřeboval zřejmě nažrat.” Odpověděla úsečně a samozřejmě, jako by řekla, “Jo, dnes je hezky.”

“Dovolal jsem se prosím k Mackovům?” Zakoktal poté starý účetní.

“Dovolal jste se do kočičího útulku a macků tu máme tři půdy, “ dala se chovatelka ve sluchátku konečně smíchu. Na to pan Káša pomalu a zahanbeně soustil telefon. Ale ještě před tím, než-li se dotknulo sluchátko jamky přístroje, kam patřilo, zvedl jej a řekl:

“Jsem účetní a volal jsem svému klientovi.”

“Vážně,” změnila tón své řeči ta žena s hrubým hlasem. “A to byste mi mohl poradit, nepřišel byste si přeci jen prohlédnout ty naše kocoury? Odkud jste?”

“Jsem z Vinohrad, z Prahy, z Vinohrad.” Na to tichým hlasem pan Káša.

“Tak to sem k nám mate kus cesty, jsem až z Přílep, to mě jen tak napadlo. Kočičí útulek, Zázvorova ulice, je to takový zelený dřevěný domek. Kdybyste jel někdy kolem, stavte se na kafe, takto vás již nebudu dale zdržovat.” Pravila ta žena s hrubým hlasem.

” Směje se jak fabrika,” pomyslel si účetní.

“No, tak někdy, “ poklepal dvěma prsty na sluchátko a konečně zavěsil.

Poté se dovolal do čínské restaurace, když vytáčel číslo na pana Buldoka a panu Jaroslavu Kadeřavému se dovolal do holičství.

Vstal opět z gauče a zapnul rádio. Kdykoli byl unaven, zapnul rádio – přístroj, který zakoupil před lety, Teslu Bolero, v mahagonovém dřevěném rámu. Látka se na reproduktoru pohybovala podle hloubky zvuku, hudební pořady rádia Colegium naplnily pokoj vůní, kterou měl pan Káša rád.

A mezi tím si nadále sám pro sebe hořekoval. „A co pan Kohout, takový plachý člověk, kdyby byl býval věděl, že jej sháním ve slepičárně, jak by se na mě asi díval? Je večer, musím zavolat paní Chaloupkové, abych se s ní dohodnul, kdy se u ní mohu zítra ráno zastavit. Po dnešku si však mohu být jist, že se dovolám do realitní kanceláře, do zahradnických potřeb, do OBI, či kdoví kam ještě. Já bych toho kluka…“ hodil rukou pan Káša do prázdna, jako by před ním Jiří stál.

V tom se ozval zvonek na dveřích. Účetní vstal z pohovky, rychle ztišil rádio, povytáhl si kalhoty a spěchal ke dveřím. V panoramatickém kukátku se usmíval Jiří.

„Darebák.“ Zahartusil si pro sebe pan Káša, sotva identifikoval právě přicházející návštěvu. Pak se ale rychle uklidnil a s profesionálním úsměvem otevřel dveře.

„Ahoj Jirko, copak Tě k nám přivádí? Počkej, musím dokončit hovor s panem Mackem, pojď dál.“ Odešel účetní v důležitém hovoru s mobilním telefonem pryč, aby si zachoval tvář. Jiří potřeboval půjčit šroubovák – „Taková teatrální záminka,“ pomyslel si pan Káša. Ale dělal, jako že nic, půjčil svému skoro sousedovi šroubovák a zabouchl dveře.

Dny plynuly a pan Káša pomýšlel na pomstu. Číhal na příležitost a dočkal se jí kde jinde, než-li na šipkách. Jiří měl, jako každý, jeden osobní a pro sebe typický zlozvyk. Kdykoli přišel do hospody na šipky, nechal na stole klíče. Takovou klíčenku se starou králičinou, kvůli které věčně vedl s hostinským spory. Tu králičinu Jiří odmítal, kdoví proč, snad z pověrčivosti, z kroužku sundat.

Hostinský nemohl takovou fetiš, ze které věčně padaly chlupy, na stole snést.
„Tady se jí pane,“ napomenul Jiřího kdykoli, kdy na stole spatřil nažloutlou králičinu v kaluži piva od půllitru.

Jiří nikdy neprotestoval, vzal klíčenku a dal ji do kapsy. Ohrmný svazek klíčů mu však vadil v házení a tak se stejně klíčenka za chvíli vrátila na své místo na stole. Musel ji nosit, neboť se domů vracíval před půlnocí a to už rodina spala. Cestu domů chodil Jiří pokaždé dvakrát, poprvé v družném hovoru s panem Kášou, kterému říkal Karlíku a podruhé proto, že se pravidelně od domu vracíval zpět do pohostinství pohádat a vymoci si zapomenuté klíče.

Od jisté doby proto nosil pan Káša v kapse malé kleštičky. Nebyly to žádné ohromné kombinačky, ale takové ty silné malé kleštičky na zvonkové dráty, kterými si může člověk při troše šikovnosti ostříhat nehty na rukách. Asi o měsíc později, když zůstal s Jiřím v hospodě na šipkách již sám, využil příležitosti, kdy odběhl Jiří na záchod, chopil se králičiny a oběma klíčům, které z ní visely, ostříhal zuby. Ne moc, ale díky hbitému stisku silného účetního prostě přišel jak klíč od bytu, tak klíč od domu o pár zoubků. Ke klíčence přistrčil pan Káša dopitý půllitr, aby si jí opět při odchodu z pohostinství Jiří nevšiml.

Bylo půl druhé ráno, Jiří šel domů z vesela, neboť žena s dětmi byla na horách na jarních prázdinách a on mohl od pondělí chodit domů kdy chce a ve stavu, v jakém chce. V ulici pomočil kolo od auta sousedovi pana Káši, který byl na takové nedůstojné chování ze své podstaty přecitlivělí. To pana účetního jedině posílilo v záměru dovléci celou dnešní akci do konce a tak s dobrou náladou dovyprávěl svému kamarádovi onen dobře připravený příběh o domovním zvonku, který u nich již týden nefunguje.

Rozloučili se a Jiří se vydal na cestu zpět pro klíče do pohostinství. Co se toho večera stalo, kdo ví. Pan účetní odložil kleštičky na botník, strčil mezi rachtátko a zvonek v chodbičce papír, aby jej zbytečně nebudil a šel spokojeně spát.