Vocas

V jednom zapadlém městě žil muž, který šel domů z jedné zapadlé práce uprostřed tohoto města plného zapadlých lidí do davu a do světel pouličních osvětlení. Žmoulal v ruce mobilní telefon – nechtěl nikomu volat – převracel jej v prstech prostě ze zvyku, aby něco mohl držet. Většina pouličnich krámků byla toho večera ještě otevřená a poloprázdná. Rád sledoval přes výlohy prodavačky, jak chodí sem a tam, gestikulují jedna s druhou, prodavače, kteří si čtou noviny a nebo inkasují některého ze zákazníků. Muž se podíval na hodinky a zjistil, že je už za pět minut sedm. V té chvíli mu zavybroval v pravé ruce mobilní telefon. Muž se zadíval na jméno a jeho obličej se rozzářil. Volá Ondřej, kterému na škole všichni neřekli jinak, než-li hardwerář. Ondřej byl už v období svého studia realizátorem řady vynálezů. Lednici Gorenje, kterou čerstvě rodiče přivezli z prodejny, vymontoval během víkendu zdroj a ten nahradil vlastním, trojfázovým. Otec se po návratu z chaty divil, proč kabel od cirgulárky vede čerstvou dirkou v okenním rámu právě do kuchyně. Mladý budoucí inženýr už i v této chvíli, kdy první česká trojfázová lednice přišla tímto okamžitě o záruku a kdy si oba rodiče rvali vlasy, už i v této chvíli přemýšlel nad inovací svého nového stroje. Během několika dnů postavil pod vlastním psacím stolem ohromný transformátor a měnič, který by mu i ČEZ v té době záviděl. Tímto počal lednici napájet z pokoje a tak mohl otec spokojeně řezat na své cirguli, zatímco lednice paralelně chrochtala na své trojfázy a úspěšně chladila máslo.
Muž zvedl telefon a pravil: „Ahoj Ondřeji, jsi to ty?“
„A kdo by Ti jiný volal ode mě z mobila.“ Podivil se Ondřej a na to se ihned odmlčel.
„Ptám se jen tak, jak se máš, už jsme se dlouho neviděli.“
„Heleď, Milane,“ šel ihned Ondřej k věci, „tak jsem si tuhle říkal, že bych si nechal přidělat vocas. Co si o tom myslíš?“
Muž se zamyslel a byl ohromen dalším z vynálezů svého bývalého spolužáka. Kdyby bývalo nešlo o Ondřeje, o kterém byl bytostně přesvědčen, že jednou dostane Nobelovu cenu za vynález léku na Bílou nemoc, zasmál by se..ale Ondřej, Ondřej si nikdy nedělá legraci. Ondřej totiž věci realizuje.
„A tak, Ondřeji, dost si mě překvapil, co Tě rozhoupalo k takovémuto rozhodnutí?“ Probral se po chvíli, kdy v telefonu uslyšel už podruhé krátké „co?“ „Co ty na to?“
„Ještě, abych to doplnil.“ tajemně po technicku pokračoval v telefonu Ondřej, „přemýšlím nad tím už dlouho, hele,“ a v půli věty hned ožil, „nechal bych si jej udělat u docenta Šnotka. Volám Ti, abych se se s Tebou poradil, co si o tom myslíš?“
Nastalo opět ticho a muž tak ihned seznal, že vynálezce čeká.
„Myslíš Ondřeji docenta Šnotka z kybernetiky?“
„A znáš snad nějakýho jinýho?“ Zvýšil hlas Ondřej.
„Ne, jen se ptám. Už jsi se Šnotkem o tom svém nápadu prosím Tě mluvil? Divím se totiž, že sis vybral právě jeho. Je to už starší pán, technik, výpočetní technik k tomu a ty na něj chceš vybruslit s vocasem.“ Se zájmem se místo odpovědi optal muž.
„Ne, nemluvil jsem s ním ještě o tom. Půjdu za ním v pondělí. To bude čumet, co?“ Zasmál se opět po technicku ve sluchátku Ondřej a místo tečky nezapomněl na. „Co?“
„Co. Je dobře, že jej překvapíš s takovým nápadem v pondělí, to bude odpočatý po víkendu, připravený na nové vynálezy..znáš ho, jak má na všechno rád klid.“ Začal žít novým nápadem svého kolegy muž.
„Že jo.“ Rozesmál se opět Ondřej. „Jen aby se o tom pak nebavil s Mejlou.“
„S Mejlou? Proč by se o Tobě nesměl bavil Šnotek s Mejlou?“ Udiveně na to muž.
„Protože Mejla ví, že jsem v tom .. no v klubu, víš co myslím. Co vím, ty máš už nějakou zkušenost s vocasem, co je k tomu třeba?“ Vyzvídal dále Ondřej.
„Já? Vlastně jo, pochopitelně, mám vocas. Podídej, Ondřeji, nějak se v těch Tvých myšlenkách ztrácím. Mejla – pokud je tedy po těch letech ještě má – má dva psi. Tedy k předmětu Tvé proměny bude mít jistě větší empatie, než-li Šnotek.“
„Tím klubem, jak jsi jistě poznal, jsem měl na mysli hárdwerářký klub HFU, pamatuješ?“ Opět odskočil Ondřej. “Co je prosím Tě k tomu vocasu třeba?“
„Heleď, Ondro, tedy k věci. Jaký další vocas si tedy zamýšlíš přidělat. Takovou tu oháňku jako pejsek, nebo nějakej dlouhej, jako má třeba kočka a nebo Ti stačí nějakej nenápadnej, jakej má třeba králíček.“ Snažil se dostat k věci muž.
„Králíček? Myslíš tím snad pana asistenta Zajíčka, z radia, že jo?“ Ozvalo se ze sluchátka.
„Tak třeba od zajíčka, to je jedno“.
„To není Milane jedno, žádný králíček na fakultě nepracuje. A kolik se to Phd může dělat let? A jak je to s placením za školu, to potřebuju vědět, chápeš?“ Konečně usměrnil své předešlé dotazy Ondřej.
„Kurnik,“ vzpamatoval se rychle muž, „má na mysli vocas za jménem, snad se neurazil, že s ním mluvím jako s bláznem.“
Muž odpovídal pokorně, že postgraduální studium je na tři až sedm let, že musí podat přihlášku a tak. Ondřej se dozvěděl, co potřeboval a slíbil, že v pondělí večer zavolá, jak pochodil.
Sotva zavěsil, muž opět v ruce držel mobilní telefon a připadal si jako jelen. Nebo jako vejr. Čuměl prostě jako vrána sám nad sebou a zamýšlel se nad různou faunou, ve kterou se člověk tak nějak na chvíli promění, pokud jej znenadání překvapí nenadálý telefonát.