Džin

„Džinee, vylez ze své láhve!“ Co nejhlubším hlaserm četl tatínek pohádku o Džinovi.
„V lahvi to zahučelo a tu se z ní vysoukal duch, který pravil: Tady jsem můj pane, jsem Váš otrok, čím Vám mohu posloužit?“
„Hele, tati, kde se vzali duchové?“ skočila do řeči tatínkovi Zuzanka.
Tatínek se právě nadechoval, aby pokračoval..zastavil se a vydechl: “No duchové holka, takový duch přeci vyleze z každého člověka, který umře.“
„A kudy z něj vyleze?“ vyvalilo oči vystrašené dítě.
„Nevím,“ uvažoval rychle tatínek, „duch totiž není vidět a tak se nediv, že nevím, kudy pak vylézá ven.“
„To nevadí. Ten Džin tati, to musel být nějaký Vietnamec, viď?“
„Jak Tě to prosím Tě napadlo?“
„Myslím na toho malého pána od nás ze zeleniny, také se pořád vyptává: Pane, co si pšejete? K Vašim službám, udělám pro Vás, co si budete pšát.“
Tatínek se zamyslel, co má odpovědět v obavě, aby neřekl nějakou pitomost, na kterou se přijde Zuzanka doptat do průjezdu k tomu šikmookému chlapíkovi.
„Džin musel být Zuzanko úslužný člověk, ale jak vidíš, tady na tomto obrázku nemá šikmé oči,“ vymyslel bleskově vyhýbavou odpověď.
Dítě popadlo knihu a usoudilo, že skutečně Džinovy oči jsou rovné, tedy spíše kulaté.
„Tak to byl pan Vávra, který u nás seděl neustále vožralej před barákem. Měl tak rád tu flašku, že se v ní zabydlel i po smrti,“ zvídavě našla dalšího adepta na Džina Zuzanka.
Tatínek se rozesmál a pravil, že pan Vávra by to skutečně být mohl, avšak pak by musel také pracovat a být úslušný k lidem jako pan Vietnamec. Což nebyl.
Zuzanka uznala, že tatínek má jako vždy pravdu a rozhodla se, že přijde původu ducha Džina na kloub.
„Tondo, pověz, nevíš, co je se Zuzankou?“ Zatahala za rukáv v kuchyni tatínka maminka. „Dneska jsme byli u doktorky a prý se jí ptala na nějaké duchy. A najednou se tak nějak divně za každým otáčí.“
„Ale nic s ní není. Četl jsem jí o Džinovi a tak asi pátrá po nebožtíkách.“
„O čem jí to čteš?“ Vyhrkla maminka.
„Toho si nevšímej…ptala se mě, kde se vzal duch Džina. Co bys ji na to řekla ty chytrá? Apropo, je už dost velká.“
„Hele, moc to nepřeháněj, je jí teprve šest. Víš, kam mě dneska táhla, že se půjdeme projít? Na hřbitov.“
„Alespoň jste se prošli na vzduchu, toho si nevšímej,“ na to opět flegmatický otec.

Čas běžel, Zuzanka postupně přestala po důchách pátrat. Jednoho sobotního rána všal vstala a Fifík, její křeček, se nehýbal. Chtěla jej vzít do rukou a pojednou pocítila, že je tak nějak zvláštně chladný a stuhlý.
Běžela tedy do kuchyně a Fifíka podala mamince. „Mami, Fifíkovi je asi špatně?“
„Ukaž,“ převzala maminka stuhléko Fifíka a pohladila Zuzanku,“jdi k tatínkovi a já ho odnesu k panu doktorovi, jo?“
„Tak jo a můžu jít s Tebou?“
„Ne, to nemůžeš Zuzanko, neboj, nic to nebude,“ vyhrkla maminka a oddychla si, když dcera odešla probudit tátu. Pak si rychle obula boty a s mrtvým křečkem vyběhla před dům.
„Co teď s ním,“ pomyslela si, „je neděle a žádného stejného křečka nikde neseženu.“
Zatímco takto chodila s Fifíkem v kapse po sídlišti, tatínek pochopil, co se stalo. „Pamatuješ Zuzanko na Džina?“
„Myslíš toho ducha?“
„Jo, přesně toho. Včera, když jsem šel spát, jsem uviděl nad Fifíkovou klecí takové malé světýlko. Na chvíli se posadilo na klec a pak odpelášilo kapsi, jako ten Tvůj Fifík. Tak jsem si říkal, to je ale divný!“
„Ty myslíš, že Fifík umřel?“ Dovtípila se rychle Zuzanka.
„Podle mě se Zuzanko vydal jen na cestu, o které nikdo nic nevíme.“ Pokýval hlavou otec a Zuzanka v té chvíli usoudila, že se má Fifík opět dobře. Fifík totiž zdrhal vždycky tam, kde bylo něco k jídlu nebo kde by se mohl schovat a vyspat.
„A máš nějakou flašku?“ Zavzlykala Zuzanka.
„K čemu flašku?“
„Kdyby se chtěl Fifík vrátit, aby měl kam,“ snažilo se dítě zadržet pláč.
„Něco najdeme, pojď,“ popadl tatínek Zuzanku za ruku a na první lahev od piva dali společně nálepku „Fifík“.
Sotva zabušila maminka na dveře, Zuzanka jí přišla říci tu ubrečenou novinu. Maminka v rozpacích zapátrala v paměti, co bude muset odpovědět, až se dítě zeptá na toho chcíplého křečka, které má neustále v igeliťáku v kapse od bundy.

A tak nakonec, musela vyjít pravda najevo. Fifík byl zahrabán na dvorku před domem a Zuzanka spala několik týdnu se zelenou láhví od piva, pro případ, kdyby se vrátil.