Blinkry

„Klidně se s Tebou vsadím, že po deseti Birellech nic nenadejcháš.“

„Řídím já, takže první dotaz frajere. Co mi dáš, když nás chytnou a nadejchám?“
Vincek pokrčil roztržitě rameny.

„Klid Vincku, ty Tvoje keci mě sice někdy pěkně serou, ale mám Tě rád a nějakej ten Birell s Tebou dám,“ rozesmál se přátelsky Milan.

V hospodě U bílého jelena nebylo přes kouř vidět. Na stěnách visely stovky pivních tácků za plexisklem, které bylo myté jen do výše vztyčených paží hostinského. Kam od země nedosáhl, tam začínala šmouha a nánosy mastných usazenin.

Hospodského Peška proslavil jeho neobvyklý sluch, byl takzvaně citlivý na slovíčko. Seděl celek pokrčen v rohu místnosti a moc se nehýbal – vypadal, že spí. On však nespal, ale číhal jako kuna! Jakmile kupříkladu uslyšel takovýto hovor: „Kamaráde, to když mi bylo osmnáct, to jsem do sebe kopnul čtyři zelený a nic mi po nich nebylo,“ už Pešek nalil čtyři zelený a donesl je mluvkovi.Proto musel Milan nakonec skutečně těch deset Birellů vypít, když už tak o nich Vincek pěkně začal. V hospodě U bílého jelena se proto mezi štamgasty nevedla zásadně řeč o nápojích do chvíle, kdy si dotyčný nepotřeboval objednat. Jakmile se nový host ohradil, že nezaplatí, co si neobjednal, stačilo, aby se hospodský podíval kolem a už tu stála řada silných dobrovolníků. Potížista nakonec nezaplatil pouze svoji útratu, ale také pokutu – deci velkého myslivce, patrona bílého jelena.

O půl jedné vzal Milan Vincka na záda a odvlékl jej do své felície zaparkované nedbale před pohostinstvím.

„Milane, má to tam Pešek dobrý, viíď?“ kokrhal Vincek, zatímco už Milan sundal páku z volantu a nervózně nastartoval. Patnáct let stará felície neměla známky škrábnutí, jediné, čím se přiblížila kvalitě od svých zdevastovaných vrstevnic, byly blinkry. Svítily stále a bez bliknutí – pokud chtěl řidič odbočit, musel přerušovat světla svým vlastním přičiněním. Po roce trvání závady získal Milan v prstech cvik, příslušnou pákou u volantu pohyboval nahoru a dolů s neuvěřitelným citem, díky nemuž dosáhl v celku věrohodného blikání.

„Mi, Milane, jeď doprava, nezapomeň, že jedeš nejdřív k nám,“ ozývalo se odkudsi zezadu, zatímco do skel a do kapoty začal bubnovat první déšť. Silnice se leskla a po pár minutách déšť přidal na síle. Milan odbočil z hlavní směrem do motolského vrchu. V té chvíli kde se vzal, tu se rozezněl maják policejní hlídky.

„Dobrý den, pane řidiči, kontrola dokladů,“ prohnul se autoritativně v zádech mladý obtloustlý muž v zeleném.“

„Tady máš moje,“ stáhl Vincek pomalu okénko a podal policistovi prázdný obal od sušenek.

„Milan hledal po kapsách a jakoby omylem vyndal z portmonky od dokladů nejdříve fotografii sousedovic psa s roztržitým: „Můj pes, promiňte.“

Toto zdánlivě malicherné gesto Milana několikrát zachránilo od placení. Během své dlouholeté řidičské praxe odpozoroval, že většina policistů má ke psům blízký vztah. Často tímto svým trikem uvolnil napětí a převedl řeč na chovatelské téma.

Policista si však psa nevšiml plně zaujat Vinckovou hlavou, která vzlykala v okénku, že nechce do vězení. Vincek prosil za odpuštění i samotného řidiče, kterého podle svých slov donutil k opilství.

„Pane řidiči, požil jste před jízdou alkohol?“ Přikročil k autu druhý muž v zelené uniformě.

„Ne, nepožil,“ zrudl Milan.

„A jste ochoten se podrobit dechové zkoušce?“ navázal řeč první příslušník, zatímco Milan zarval dlaní Vinckovu hlavu dovnitř.

Milan zafuněl do přístroje a následně si oddechl. Přístroj byl natolik zmatek deseti Birelly, že nenaměřil vůbec nic. Oba příslušníky klepali nástrojem přiznání jako rtuťovým teploměrem, ten se však odmítal probrat tak silně, až to uvnitř bouchlo a ona už nevylezla ven

„Víte pane řidiči, proč jsme Vás zastavili?“ Pokračoval už poněkud mimoděk policista dávaje alkoholtester do pouzdra, zatímco se z Milanova auta ozývalo spokojené chrápání.

„Předpokládám, že děláte namátkovou kontrolu nebo tak něco,“ usmál se Milan.

„Zaujali nás pane ty Vaše blinkry. Víte Vy vůbec o tom, že Vám blikají poněkud pomaleji, než-li je obvyklé,“ vyzvídal pozorný policista procházeje se po rantlu střechy dvěma prsty.

„A víte, že je to možný?“ Div, že nevyskočil do výšky Milan. „Jakmile je venku vlho, ty blinkry se prostě zpomalí. Už jsem s tím byl v servisu, chlap se mi tam v tom chvíli vrtal, prej, už to bude dobrý a sami vidíte. Ten den bylo totiž pěkně a tak jsem vyhodil dvě stovky zbytečně. Jsem rád, že mě na to upozorňujete, nemáte tušení, čím by to mohlo být?“ Nastolil Milan konečně téma a sledoval oba muže, jak se k celé věci postaví.

V té chvíli se tomu menšímu policistovi rozzářily oči a slezl prsty z auta: „Možná vím. Takové problémy s blinkry měly totiž staré tatrovky. Když auto zmoklo, jak byl teplý motor, v přerušovači se nakondenzovala voda a on pomalu přestal fungovat.

„Skutečně?“ nevěřícně na to Milan doufaje, že si ty blinkry nepůjdou společně vyzkoušet.

„Jak vám říkám, ten samý problém mívaly tatrovky. Zkuste splašit třeba někde z vrakoviště přerušovač a vyměnit ho. Rovnou Vám řeknu, že u tarovek takto blbnul každej a felície na tom dost možná nebudou o moc lépe.“

„Dobrý nápad,“ pochválil Milan policistu za jeho okamžitý plodný přístup k řešení technického problému.

„Milane, seš střevo, ani nevíš, co máš pod kapotou,“ otevřelo se opět okénko a v něm se ukázala Vinckova hlava.

„To bude dobrý, najdu si někde na internetu plánek a podívám se, co a jak je třeba kde povolit,“ na to Milan, „to zvládnu, děkuji.“

„Netraťe čas zbytečně, když nemusíte a otevřete kapotu, hned ho najdu,“ nenechal se ve své iniciativě přerušit odborný policejní znalec.

Milan zbledl, situace se mu pomalu vymykala z rukou v rozrušení ne a ne vymyslet způsob, jak policistu vyhnat od auta pryč.

„Víte, musím se Vám k něčemu přiznat, „zalhal podruhé Milan, „mám přetržené lanko od té páčky pod volantem a tu kapotu jen tak neotevřeme.

„Alé a co máte ještě utrženého?“ začal se celou věcí opět autoritativně zabývat příslušník.

„Jen to lanko, přiznám se Vám dobrovolně, stalo se mi to minulou neděli a neměl jsem čas, kdy bych to opravil. Znáte to, z práce do práce, rodina a pes..“ snažil se podruhé vytáhnout trumf psa Milan.

„No, tak děkujeme pane řidiči,“ pravil otráveně policista,řekněme, že až na některé maličkosti máte vše v pořádku.

Rozloučili se a od té doby Milan pokaždé, kdy vezme Birela do rukou, nezapomene odvyprávět tento příběh.