Poslední hodinka

„Tak co, Miluško, bylas někde na dovolené?“ Oslovil pan Křepela na návsi sousedku. Ta s sebou cukla jako obvykle leknutím. Paní Růžičkové je sotva sedmdesát. Díky zelenému zákalu, který ji trápí léta, vidí sotva na cestu a proto zdraví na návsi pro jistotu každého. Místo lidských tváří vidí, jak sama říká, samá barevná prasátka. Své známé rozpoznává bezpečně podle způsobu chůze.

„Ale Péťo, byla jsem akorát ve Dvoře Králové, Ludvík si chtěl pohladit žirafu.“

„A pohladil?“

„Víš Ty, že jo? Když jsme došli k tomu jejich žirafinci, kydali tam právě hnůj a znáš Ludvíka, ten se nebojí nikoho. Cloumal tou ohradou tak dlouho, dokud ho nevzali dovnitř a on si nesměl sáhnout té nevětší žirafě na hlavu.“

„Tak to je Ludvík velkej kluk,“ rozesmál se pan Křepela. „Nevím, zda to o mně Miluško víš, ale ve Dvoře mám příbuzné.“

„Ale di, myslela jsem, že jsi odtud, z Troskovic,“ hodila za sebe loktem sousedka, jakoby chtěla odehnat mouchu.

„Mám tam bratra, sestru a rodinnej hrob, Miluško. Do Troskovic mě přivedly slepice. Musíš ke mně chodit častěji,“ zazubil se pak Křepela.

„Kecale, prej slepice, kdyby Tě tak slyšela Tvoje Věra,“ začervenala se paní Růžičková a levou rukou si nervózně přejela po vlasech. Pro pana Křepelu měly ženy pokaždé slabost a v tom tkvělo jeho celoživotní štěstí.

„Myslel jsem ty v kurníku přirozeně, „ zvážněl soused.

„A co ty, nádhero, že Tě tu vidím s prázdným košíkem. Ukáž, pár asi lišek, tohle domu ani nenos…rostou?“ začala paní Růžičková sousedovi náhodně vyhazovat houby z košíku.

„Miluško, co to děláš, to byl masák,“ ucukl rychle houbař košíkem. „Jak vidíš, tak rostou, akorát moc daleko od sebe.“

„Dědku starej, máš už koukám stejně dobrý voči, jako já, mladí včera přinesli dva košíky. Ale nic, musím letět, mají nám dnes přivést myčku.

„Myčku, k čemu myčku? Vždyť mají doma Tebe!“ zahudroval soused, zatímco se jeho obdivovatelka už pomalu ztrácela v zatáčce a on zůstal na místě s těma houbama docela sám.

Pan Křepela přišel domů, na lince a ve dřezu ležely použité hrnce. „Už to budeš mít studený,“ prohodila žena, otřela si ruce do utěrky a šla pro hluboký talíř. „Koukám, žes něco našel, dnes si můžeme udělat smaženici, dlouho jsme jí neměli, co říkáš? Měli v krámě ještě noviny a nebo jsi na ně zapomněl?“ zeptala se v běhu s talířem k polévce, nabrala ji a ze setrvačnosti stačila rychle umýt první špinavý hrnec. Pak se otočila a muž plácl novinami o stůl.

Paní Křepelová udělala během pár minut tak vrchovatý hrnec smaženice, že ji dojídali i večer u televize.

„To je bolest!“ probudil se pan Křepela v jednu ráno. Nemohl se ani narovnat, pod pravým žebrem cítil tlak, který se pln bolesti šířil kamsi dolů. Nemohl se nadechnout, vstát, žena sáhla rychle po brýlích a vytočila lékaře.

„Jaká zdravotní pojišťovna, co to melete, povídám, že mi manžel umírá, koukejte prosím přijet co nejdříve!“ vzlykala do telefonu při volání první pomoci.
Pan Křepela sténal, až v bolestech udělal nehty do prostěradla několik děr. Přesto neustále vyčítavě pokřikoval na ženu, že doktora volat nemá. „Co pořád blbneš se záchrankou, dvacet let jsem u doktora nebyl a ani teď nepotřebuju!“

Asi po půl hodině zaštěkal venku pes a kdosi zazvonil na zvonek u vrat.

„Lež, ani se nehni,“ zašeptala psychadelicky žena, hodila na sebe bundu a šla otevřít.

„Vyhoď ho ven,“ zasténal pan Křepela – jenomže to už byl v pokoji úplně sám. Hodiny tikaly hlasitěji, než-li obvykle. Pana Křepely se zmocnila úzkost. Slyšel své vlastní srdce, jak bije do žeber, jakoby chtělo opustit tělo. Bolest pod žebry náhle ustoupila a pan Křepela se roztřásl zimou. Sáhl na židli po černém svetru, nasoukal se do něj a posadil se na pelest. Pak už jen uslyšel, jak za jeho zády někdo otevřel dveře.

„Kriste! On už se připravil..“ vykřikla žena, sotva spatřila muže u lampy na nočním stolku zahaleného do čehosi černého. „Pane doktore, dělejte něco!“

Lékař jen pozdravil, automaticky si nasadil na uši sluchátka a pobídl pana Křepelu, ať se svlékne, že by se na něj rád podíval.

Pacient bez odporu sundal svetr a tiše zahudroval: „Histerka, že ji posloucháte, nic mi není.“

„Pane doktore, to není pravda, ještě před půl hodinou kňučel jak ta naše Ťapina,“ vzlykala žena.

„Dech dobrý, srdce dobrý, lehněte si prosím na záda,“ doktor s neurčitým výrazem diktoval úkony, jakoby je četl z nějakého neviditelného recepisu.

„Tak, to bychom měli, co jste měl k večeři?“

„Smaženici z hub a čaj,“ zachroptěl pan Křepela.

„Smaženici, hm.. Vypadá to na špatný žlučník, měl jste už někdy takové bolesti? Míváte poslední dobou těžko od žaludku?“ Vyptával se nadále lékař. Zatímco pan Křepela odpovídal ne, paní Křepelová byla opačného názoru. Oba se neustále překřikovali, až se z ničeho nic dal lékař do smíchu.

„Čemu se smějete?“ Zmlkl pan Křepela..

„Ale nic, směji se jen tomu, jak neustále zabejčeně věříte tomu, že Vám nic není. Chlape, ruku na hruď, už Vám není dvacet. Podívejte se na ty mouchy, jak na Vás sedají..vy už tu dlouho nebudete.“ Zvážněl lékař.

„Jedeš, prostě se potím,“ odehnal z peřiny dvě mouchy pan Křepela a hned nezapomněl lékaři převyprávět historku o svém kamarádu gynekologovi, který žije sám a tak, nemajíce ženy, v práci trpí jako raněné psisko. Myslel si, že lékařskými anekdnotami doktora potěší. Ten se však chvíli smál a pak pln únavy pravil: „Dám Vám teď injekci, měla by Vám pomoci a zítra v jednu se stavte za mnou na poliklinice.“

Sotva lékař odešel, pan Křepela se ženě zapřísáhl, že do nemocnice nevkročí jinak,než-li nohama napřed. A tak musela druhý den do nemocnice sama.

Recept proti příštímu žlučníkovému záchvatu zněl jasně: „žádné tučné, smažené, česnek a pálivé koření, poslední lehké jídlo v šest večer.“

Vzhledem k tomu, že se pan Křepela těch much – i když to nepřiznal – obával, jedl pilně ta všechna zdravá jídla ještě následujících šest let. Poté se do nemocnice dostal rovnou na operační sál – se svým dalším žlučníkovým záchvatem.