Období muškátového vína

“Tady máte lístečky a obálky, každý, kdo přijde, Vám musí předložit občanku, projít plentou a následně vhodit hlasovací lístek v obálce do urny! Mladá předsedkyně komise, kterou tu všichni oslovují paní inženýrko, důležitě vysvětluje práci volebního procesu.

„A musí být lístek v obálce zalepený, nebo ne?“ zvedá se první člen komise. Paní Weissová si chodí k volbám pravidelně přivydělat už skoro 20 let. Ty samé dotazy, výzdoba, papírová krabice se slepkami na urnu a se sklenicí erární rozpustné kávy. Jednou vyhraje levice, potom pravice, koalice pravice a levice, nová nadějná strana složená ze starých zkušených členů bývalé pravice a levice, paní Weissová si pokaždé vydělala pětistovku a jakožto řadová pracovnice druhý den odešla poctivě ke svému psacímu stroji. Letos se změnilo jediné, ve svých 37 letech je v celé volební komisi nejstarší.

„Jaký máte tablet?“ Zašeptala dívka sedící vedle a paní Weissovou tím přivedla do rozpaků.
„K čemu tablet?“ Podivila se popravdě paní Weissová.

„Já ho taky nemám. Petr“ ozval se z druhé strany příjemný hlas.

„Pavla,“ podala rychle paní Weissová tomu zachránci ruku, „myslím, že se známe od vidění..“

Petr zrozpačitěl: „Můžeme si tykat? Nevadí Vám to?“

„Ne, vůbec ne,“ odpověděla zoufale paní Weissová a rázem si vzpomněla na svoji nedávnou dovolenou v Turecku. V Ankaře si ji předcházel nějaký snědý kluk v kořenářství majíce ji za sestru její vlastní dcery.
„Bydlím odtud kousek a chodím do FAMu na nábřeží, také si Tě odněkud pamatuji,“ na to potěšeně Petr. „Co myslíš Pavlo, kdo to letos vyhraje?“

„Pokud máš na mysli dnešní volby, abych Ti pravdu řekla, na tom našem malém českém dvorku je mi jedno, kdo to vyhraje, když tu každý zná každého, stejně nakonec spolu všichni udělají koalici a nebo tichou dohodu. Co si budeme nalhávat, nejsme ani Francie, ani Anglie, ani Rusko, hlavní směr, kam se budeme ubírat nám ukáží stejně cizí mocnosti, tedy název výsledné vítězné strany mě moc nezajímá. Jde mi jen o to, aby se co nejméně kradlo a šlo tu tak nějak snesitelně žít…tedy aby se k moci dostali pokud možno slušní lidé.“

V tom se Petr chytl stolu tak pevně, jako by mu jej někdo chtěl vzít: „Říká se, že zvítězí komunisti, to bude hrozný,“ zachroptěl.

„Proč myslíš?“ Rozesmála se té Petrově náhlé podivné reakci Pavla.

„Všechno znárodněj a bude to v prdeli,“ zrudl Petr a podezřele pohlédl na svoji volební kolegyni: „Ty seš tady Pavlo za KSČM, že se tomu tak směješ, že jo?“

„Nejsem,“opřela se pevně do židle Pavla, „ale tak nějak se vzpomínám, jak jsme na základce neustále vzpomínali na Velkou říjnovou revoluci a měli se bát vítězství zlým imperialistů a od devětaosmdesátého vzpomínáme na Sametovou revoluci a máme se bát zlých komunistů. Náš národ asi potřebuje neustále nějakého třídního nepřítele z minulých let, aby na něj mohl hodit vše, co se nepovede, a hlavně, aby nemusel otevřeně řešit nic současného. Co si o tom myslíš?“

„Kecáš, Ty pamatuješ revoluci?“ rozzářili se Petrovi oči. A jaký to bylo, koží, ne?“

„Pavle stuhla krev v žilách. Ve svých sedmatřiceti je už pamětnicí. „Že jsem sem lezla,“ pomyslela si, avšak její truchlivost přebyla vzpomínka na krásná léta, kdy s tajnou láhví muškátového vína za dvacku pod bundou šla s kámoškou rozbít někam do centra vše staré, pitomé, kdy šla změnit svět k lepšímu, kdy věřila, že každý měsíc poletí do Paříže, za tygry do Afriky, na čokošku do Holandska.

„Jo, koží to bylo,“ špitla něžně po chvíli zasnění. Chtěla vyprávět dál, ale v tom si vzpomněla na babičku, která jí jako malé holce vyprávěla o své denní cestě do školy, o tom, jak se jako děti brouzdaly v zimě sněhem v dřevácích, učili se v jednotřídkách a leckdy nebylo na dřevo do kamen. „Mrzli jsme, ale bylo to krásné, protože jsme se všichni měli stejně“ – říkávala babička.

„Tak co…jaké bylo demonstrovat na Sametovce na Václaváku?“ nedal se Petr.

„Mno, bylo to pěkné, ale tak nějak přemýšlím, k čemu bych ta léta přirovnala. „Všichni jsme něco chtěli zkrátka změnit, zpívali jsme na ulicích i ve škole na kytaru, zapalovali svíčky a tak nějak v těch dnech cítili, že svět je náš.“

„A co předtím komunisti, střílelo se tu asi hodně, viď? Byl někdo od Vás z rodiny zavřenej..?“ Neustával Petr ve svých dotazech.

„Vy se učíte, že jsme tu před devětaosmdesátým žili jako na divokém západě, nebo co?“ Nevěřícně přimhouřila oči k sobě Pavla. „Žila jsem v osmdesátých letech, co blázníš, naši chodili normálně do fabriky a já do školy. My, pěšáci z kotelny, musíme vždycky přikládat,“ zazubila se opět Pavla a přemýšlela, kolik bude asi Petrovi let…osmnáct, devatenáct..ostýchala se zeptat.

„Fakt se tu nestřílelo? Ale my se učili…“ Pátral v paměti zklamaně Petr, jako by listoval v učebnicích dějepisu.

„Ne, nestřílelo se tu, akorát jsi musel všude říkat, že máš rád Sovětský svaz. Jak Ti povídám, naši pracovali v Tesle, která se teď jmenuje myslím Marconi, místo angličtiny se všichni učili ruštinu, bylo to prostě jiné…nikdy jsme se nedostali do střetu se zákonem, tedy popravdě řečeno Ti o vězení a tak neřeknu více, než-li znáš z těch svých knížek.“

„A co bylo pak, po revoluci?“

„Pak už to asi znáš, všichni byli, stejně jako to znám z vyprávění mého dědy po druhé světové válce, odhodláni něco dělat. Řada šikovných lidí se dokázala odpoutat a něco založila. Na druhou stranu, jako po každé revoluci se také začalo hromadně krást a kdekdo lidské důvěry chladnokrevně zneužil. Pak začaly mobily, internet, prostě celosvětově nový věk.“ Pavla vyprávěla a vyprávěla a pak si povšimla, že její přítel z volební komise posmutněl.

„To už nezažiju,“ povídá, „založil jsem jen s kámošema občanské sdružení, víte, promiň, víš, chtěl bych, aby u nás bylo povoleno na ulici svobodně hrát, jako je tomu třeba v Budapešti nebo v Berlíně. Vlastně ani nevím, zda ty naše petice na úřadě někdo vůbec čte.

„Petře, to je super!“ Vykřikla Pavla. „Pokud něco děláš nad své povinnosti z přesvědčení, že někomu chceš pomoci, něco měníš a to je dobrý!“
Volby dopadly v onom pražském okrsku jako za posledních 23 let pokaždé. Největší parlamentní strany dostaly nejvíce hlasů, ti samí kandidáti a tu a tam mezi nimi rudá vlajka, aby bylo nadále na co naříkat.

Pavly strana Národního usmíření dostala pouze dva hlasy a ona šla mlčky druhý den v noci s pětistovkou v kapse z volební komise. Na rohu ulice div neporazila dvě holky s muškátovým vínem. Zpívaly proti kamenným průčelím okolních domů Beatlesácké Let it be.

Vždyť za měsíc bude listopad a ony běžely kamsi proměnit svět…není to krásné?