Obnovený ráj

Před dávnými lety prý žili lidé v ráji. Jídla, pití, všeho dostatek, stačilo se jen natáhnout či udělat pár kroků a člověk měl, po čem toužil. Z jediného stromu však ochutnal nesměl, jmenoval se strom Poznání.

Náš příběh se stal tisíce let poté, kdy člověk okusil jablek u tohoto zapovězeného stromu, byl vyhnán z ráje a jsa rozumný, začal budovat na zemi svůj vlastní ráj, podobný tomu předešlému, na který se pamatoval z nebe. Jeho život byl však rozdělen na dvě části – na tu pozemskou a na tu, o jejíž podstatě toho nikdo moc nevěděl. Generace pozemšťanů proto dodnes budují svůj ráj, shromažďují své vědomosti do knih, aby je předali svým potomkům a ti pak mohli pokračovat v kdysi započatém společném díle

Už od počátku budování pozemského ráje se lidé potýkali s řadou potíží – jedni upřednostňovali výrobu piva, druzí sportovní dráhy, jiní technické vymoženosti, knihovny plné knih, pole plná úrody – a tak postupně vznikalo rozmanité dílo. Čas plynul, pozemšťané se stejným zaměřením se shlukovali, každému celku vládl po období svého pozemského života jeden vládce. Drobné monopoly se postupně sdružovaly, vznikali obří obchodní domy a výrobní koncerny, až nakonec stanul nad vším jediný pozemský majitel a vládce a ten se jmenoval Jízel.

Jízel vlastnil nejen továrny, ale také půdu, jezera, města, domy – prakticky vše hmotné, co se na zemi nalézalo. Stále dokonalejší a dokonalejší stroje automaticky zasévaly pole, obdělávaly je a když nadešel čas, sklidily úrodu tak pečlivě a hospodárně, že jen málokteré zrno přišlo nazmar. O lidskou přepravu se starala Jízelova létací peruť – díky dokonalému rozpoznávacímu systému čtení myšlenek přilétl pro kohokoli v případě potřeby přepravník a člověka bleskově přemístil kamkoli si usmyslel. Každý měl tak v podstatě vše, na co si vzpomněl. Jízel moc dobře věděl, že jedině tento způsob panování zabraňuje revolucím a dav nemá nutkání měnit zaběhlé zvyklosti. Vzhledem k tomu, že všichni žili v hojnosti, byli na sebe usměvaví a už se zdálo, že myšlenka obnovení ráje spěje zdárně ke svému cíli. Staré stroje automaticky vyměňovaly jiné stroje za novější a lepší, vše fungovalo bez zásahu lidské ruky a člověk nemusel postupem času dělat vůbec nic. Vzhledem k tomu, že vše patřilo Jízelovi a o vše se starali pouze jeho stroje, lidé desítky let holdovali pouze zábavě. Na jednu stranu jim nic jiného nezbývalo, neboť nevlastnili ani zemi ani nástroje na její obdělávání, na druhou stranu postupem času ztratili i motivaci se čemukoli novému učit a o cokoli se snažit.

Léta plynula dál, měnili se vládci a lidé postupně zapomněli na veškeré své běžné starosti. V dobách, kdy lidé už neznali vůbec nic, narodili se pan Adam a paní Eva. Jednoho dne spolu běželi kolem řeky a tu potkali stroj, který rozdával ovoce. Stalo se tak za vlády Kalicha, dalšího z řady neomezených pozemských vladařů.

„Co je to Evo za jablko?“ Povídá Adam.

„Neptej se, toto jablko si Adame jediné neber,“ povídá stroj, „toto je jablko Poznání pro Kalicha.“

Adam se však jablka chopil, kousl si. „Jej, dej mi taky!“ zažadonila Eva, vytrhla Adamovi jablko a okusila jej též. Chutí připomínalo obyčejné sládě.

V tu chvíli přišla těm dvěma televize, na kterou se právě lidé dívali pod stromy, nezáživná. Čemusi se tam smáli, popíjeli víno a stroje je mlčky obsluhovaly.
Kalich byl moudrý vládce a když se o té události dozvěděl, mávl jen rukou a pravil: „Nevadí, podej mi stroji prosím další jablko Poznání, máme jich v zahradě přeci dost. Od těch dob, kdy jsem tento plod prvně ochutnal, toužil jsem po dalším Poznání pln nespokojenosti z obyčejných věci. Jakoby dítě vyrostlo v dospělého člověka, jako když se zurčící potok změní v nevyzpytatelnou tichou řeku. Moudrý člověk zná sice pravdu, ale zaplatí za ni svým vlastním neklidem.“
A Kalich měl pravdu. Od té doby se Adam s Evou přestali radovat z řady obyčejných věcí, v té chvíli opustili ráj.