Zimní ráno

Cesta byla ráno tak namrzlá, že jsem se v některých místech ploužil sotva dvacítkou, silnice v Brániku se postupně zvedala vzhůru a bez mapy a navigace jsem div neprostrčil hlavu předním sklem. Doma jsem si vše projel na google maps, ve snaze zapamatovat si červený dům zelený dům, benzinku, zatáčku vpravo. ..

Tak tady by to mohlo být, povídám si, zastavím, pohlédnu na blízkou červenou ceduli a skutečně: “Nad lesem” a o kus dál vidím na domě číslo 5.

Zkoušel jsem otevřít dveře, byly přimrzlé, byl jsem ještě zadýchaný z těch vysokých kluzkých schodů, které vedly k domu a do telefonu jsem ze sebe dostal jediné: “ Doobrý den, paní Burdová, tady je Žabák, jedu k Vám pro tu dětskou postýlku”

Chodba v tom čtyřpatrovém činžáku byla nasáklá vůní otřepaných zimních bot – dole měli vysokou rohož , zadupal jsem jako králík a pak šplhal dál po schodech vzhůru.

“Tak to je ona, jak jsem Vám říkala, je po dvou dětech, ale v pořádku.” Zavedla mne ta paní Burdová hned do pokoje, zatímco z druhé místnosti se ozývaly rány, jako by děti po sobě házely nádobím.

“To jsou kluci, toho si nevšímejte,” povídá ta mladá žena a když jsem byl s postýlkou spokojen, vyndala z ní matraci a dětskou peřinku.

“Paní Budová, líbí se mi,” zůstal jsem zaraženě stát,” skutečně ji chcete prodat? Vidím, že v ní někdo spal.” Poduška bylo totiž ještě ostře zmačkaná, jako by z ní právě někdo vylezl ven.

“Jo, ta je Víti, ale už má novou, toho si nevšímejte, kluci tu budou mít alespoň místo, “odpověděla ta žena energicky a podala mi šroubovák. Pokud se Vám líbí, je Vaše. Dal jsem se tedy do díla, šlo o takovou tu o klasickou IKEA konstrukci, šroubek spojený na druhé straně kovovým špalíčkem. Práce mi šla pomalu, byl jsem nervózní, co když ten Víťa přijde? Z vedlejší místnosti se ozývaly rány, jako by děti rozbily něco skleněného.

“Hrají si,” prohodila ta žena klidně a nastavila dlaň pro další šroubek.

Byli jsme zhruba v polovině díla a v tom se v místnosti objevily dvě postavy: “Pane, proč mi rozebíráte moji postýlku?” Zeptal se ten první – asi tříletý kluk, trochu šišlal, avšak stál odhodlaně připraven bránit své místo. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Absolutně jsem mu rozuměl, spal v té posteli jistě celý život, co mu na to mám říci.

“Pamatuješ se Víťo, jak jsme se bavili, že potřebuješ novou židličku a stoleček, za kterým si budeš moci malovat? Máš přeci novou postýlku, lepší, nemůžeš mít dvě.” Snažila se vysvětlit synovi maminka důvod, proč přichází o své původní místo k spánku. Pak jej opětovně vzala kolem ramen a pokračovala: “Pán si tu Tvoji starou postýlku koupil pro miminko a dal nám za ni peníze. Už není Tvá, už je jeho, rozumíš?”

“Ale já nechci stoleček, já chci spát ve své postýlce, víš přeci, že tu novou nemám rád” nabíral slzy Víťa a v té chvíli mi ztěžkl šroubovák v ruce. Ten kluk znal určitě každý škrábanec na jejím dřevě, moc dobře ví, zda se v ní dá lépe houpá vlevo, nebo vpravo, pamatuje se na ranní pohled přes žebřiny ven…o to vše má přijít? Na druhou stranu jsem chápal i jeho rodiče, děti jsou velké a nemohou mít v bytě několik postelí. Stál jsem tedy bez hnutí a hleděl do očí tomu asi tříletému klukovi.

A tak jsme tam nakonec stáli čtyři. Já, ten kluk, jeho brácha pak jejich mamka. V tom vzala maminka toho kluka opět kolem ramen a zkusila to jinak: „Pamatuješ se, jak jsi podědil to kolo po Péťovi? Péťa dostal větší a to menší Ti rád dal, abys z něj měl radost. Když někomu dáš dárek a víš, že z něj bude mít někdo Víťo radost, je to ta nejlepší cesta, jak jsi s tou věcí věcí mohl naložit. A teď máš příležitost. Jednu postýlku pro velké kluky už máš a s tou malou můžeš udělat radost miminku.“

Vojta udělal dva kroky vpřed a řekl: „Tak jo a řekněte miminku, že je ode mě.“ Pak vzal bráchu za ruku a odešel s ním kamsi vedle, odkud se záhy opět začal ozývat ten samý rachot, co před tím.