Poezie

Některé z mých básní:


V půl jedné

V půl jedné

Seděl jsem v půl jedné
na tom našem letním zápraží,
na rozpraskané
lavici, které nikdo nevěří,
že dokáže unést jeho těžká léta.

Budeme žít na vsi či ve městě?
.
Ta nehasnoucí věta
hýbala se mi v ledvině,
jak zubatý kámen,
který zatím pouze cítíme.
Probolený kousek předmětu,
který leze ven,
jak nemluvně otočené
hlavou ke světu,

– ve vodách sám
a v doubravách upíjel čas den.

.
Děti, žena, rodiče, přátelé,
vše srostlé v jeden kmen,
řídká léta slepená k sobě
jak žíly na rukách
tváře v bez podobě
Srdce visela na žílách
všech, které máme rádi.

.
Byl horký den
a za stářím odcházelo zvolna mládí.

Tři roky štěstí doposud,
splynulá těla
a dvě naše hezké děti,
avšak kdo se optá na osud,
na nevadnoucí růže
či zda váza sletí
dotekem rozpraskané kůže?

.
Někdy bych rád
uměl chodit po provaze
tak, abych rovnováhu neztratil,
rád bych potkal sebe
a uměl řeč všech bludných sil,
které lepí vinětu,
otáčí slova pryč,
oči odchází spát poslepu
hlava břinkne o pouliční tyč!

.
V těchto chvílích bezradnosti
stáčí člověk řasy k obloze
své kosti i své štěstí
Bůh hýbe ručkou na váze
jdem v pravo, zachvěje se vzduch
a uvadáme na rozcestí.

.
Lásko, na Tebe jsem se obracel,
rozespalou v kuchyni,
až slova v kamnech
měnila se na popel,
hřála
a měnila nás ve stíny

.
Ty a já
a my a děti,
slova k nebi
jak andělícci letí
– závaží na druhém konci
se mazlí spolu na miskách.
Spocené ruce
vlhká dlaň
a v té Ti klíčí hrách

Na tom našem zá-praží
našel kohout kousek chleba
leckdy mu ho děti nastraží
když nevydrží u oběda
“pojď si sednout”
či jiné zbytečnosti
voláme
a za domem přitom kvete štěstí.

.
Na druhém konci světa,
na té naší ulici,
krmítko visí dlouhá léta
a když zima kvílící
hlásí konec světa
krájí děti spolu
housky na kostičky
– a před domem pak září
jak dvě nehasnoucí svíčky.

.
Seděl jsem v půl jedné
na tom našem letním zápraží,
na rozpraskané
lavici, které nikdo nevěří
že dokáže unést jeho těžká léta.
Sami v sobě na konci světa,
dvě vlaštovky podzimní hladině,
létáme sem,
a zase tam,
kamkoli
spolu letíme.

Dušičková noc

Dušičková noc

Projížděli jsme šedivou
krajinou,
mráz kousal i do čepic,
dokud jsem neprocedil mezi zuby:
“Nejhorší měsíc je listopad,”
i uváznuté maso
v citlivých dásních
mne v té chvíli trápilo méně,
než-li ta dušičková noc.

“A proč tati?
Vždyť v listopadu padají nádherně barevné lístečky?”
Ozval se náš František ze zadní sedačky
a v zrcátku na mne vykouzlil
jarní úsměv.

Odpověděl jsem mu
také úsměvem
a pak jsme projížděli dál
tou malovanou krajinou,
listí vonělo v nebi,
které sestoupilo
až do našich cest,
na oknech si vítr pohrával
s neposednými kapkami
– byla prostě pravá
dušičková noc.

 


Duše

Papírek z bonbónu
létá pohozený
po černém perónu
jak slepý
hladí tělem stěny

Po sladkém životě
mu teď v břiše kručí
kdo si kdy jednou Tě
vezme do náručí?


Listopad

Tak nějak nám prší
listopad na husí kůži
a já bych Tě raději šimral
orosenou růží
tak nějak bych ti kytku dal
místo listí do orosených vlasů
a řemínek sedmikrásek
kolem pasu.

V listopadu chrchlám
pohled promoklých strání
a v kapse mačkám teplo
v příbytku zmrzlých dlaní,
zavřem se doma
za okny po nichž stéká
slza za slzou
jako rozvodněná řeka

Děti spí a pod víčky jim
těkavé sny tolik sluší,
nejkrásnější louže jsou,
ty do kterých nebe prší,
co na tom, že venku
průvan listy stíná
a slunce v tom větru
brzy pohasíná

Dětem čas prostě
jinou stružkou plyne
vše musí být hned
a teď nikdy nepomine,
i to barevné listí
padá pomaleji,
chvilku se zdrží,
než do něj fouknou a pak se mu smějí.

Letní chutě

Letní chutě

Napil se kávy
a jeho oči utkvěly na sukni plné vlčích máků,
prohýbala se v letním horkém vzduchu
Skřivan pískal tu svou
a vlak se blížil do stanice


Léta

Dej mi tati na vozík
špalíky z těch stromů,
a nařež i na přívěs,
zapojím ho k tomu.

Prosí malý František
u smrků z dávných časů
padlých teskně bez šišek
a bez větru kolem vlasů.

A tak řežu léto po létě,
jako bych se vracel,
tady mi bylo také pět,
a bez jsem s Jardou kácel

Tu si bral děda babičku,
a v kostele ji líbal,
a tady se narodil,
když slavík z korun zpíval.


První jinovatka

Měsíc v ostré kružnici,
nad poli opět visí
děti v tenké čepici
kapky rýmy nosí

na špičce nosu
pro štěstí,
“Mamí,to je zima”,
máma v kapse zašustí
až měsíc pohasíná

Vždyt už bylo na čase
zašpitne menší z dětí,
a paprsky na nosech
se v kapce rýmy třpytí.

Ze Stodůlek

Občas se to stane
člověk roztáhne drápky a přede,
nad hlavou nebe
a v ruce
rozepsané řádky.

Občas se to stane,
v minutě potkáš jediné slovo,
poztrácené
mezi řečí
kde vět je mnoho

Občas se to stane,
že v kapse nahmatáš
drobky od svých dětí
ochutnáš
a čas najednou letí

Občas se to stane,
že vyhodíš chvíli
a načneš novou
žaludek kručí a kvílí
za potravou

Občas se to stane,
vyšleš mail z okna od ofisu
a dole v ulici
spatříš schránku
u chodníku
a bez dopisu

Lesem

Šel jsem tmou
v patách mi déšť rozbíjel
pocit klidu,
spadané listy se honily za chodidly,
jako malé děti
čím více jsem přidával krok,
tím více dováděly.
Pst a dost!
Drobné podzimní krůpěje
padaly z mlh,
byla noc
a tak moc si chtěla
s člověkem hrát.

Komár

Před spánkem se vzduch začeřil
těžko říci odkud spad
ze tmy se hbitě vynořil
začal kvílet,
vylét sát.
Mávl jsem po něm pravicí
do prázdna,
pak zas a zas,
rozvítil jsem
nastalo ticho,
Plaché,
plašící,
pak vylét
jak das
jen co jsem zhas.

Dětský pokoj

A ty spíš
ve stejné krátké posteli
jak já před pětatřiceti lety
odklízíš
ve snech předešlý den
zatímco nad krajem
vychází orion
posel kruté zimy
z podpeřiny
ti koukají
prstíky
sníš
a pod víčky se ti
honí stíny
a pruhované deštníky
a kopretiny
a špalíky
prostě sladce
spíš

Nad hlavou

Nad hlavou

Někdy bych si přál
vznášet se celý
jak ty papírové mouchy
nad provázcích
u nás nad postelí
sotva strčíš do dveří,
už tam spolu láteří.

Ze Stodůlek

Občas se to stane
člověk roztáhne drápky a přede,
nad hlavou nebe
a v ruce
rozepsané řádky.

Občas se to stane,
v minutě potkáš jediné slovo,
poztrácené
mezi řečí
kde vět je mnoho

Občas se to stane,
že v kapse nahmatáš
drobky od svých dětí
ochutnáš
a čas najednou letí

Občas se to stane,
že vyhodíš chvíli
a načneš novou
žaludek kručí a kvílí
za potravou

Občas se to stane,
vyšleš mail z okna od ofisu
a dole v ulici
spatříš schránku
u chodníku
a bez dopisu

Vítr a jeho stín

Klopýtal
jak lípa, která nerozkvétá
uprostřed medové aleje,
jak začátek na konci světa
– zbytečná báseň
nedopsaná věta
jak srdce, které se o koš rozbije
Adijé

Závoj

Ve spadaných hruškách
šustí podzimní kos,
pomalu rudnou
řapíkům dlaně.
Nežli pot v tričku
slíže minulost,
podcházím sadem
a dívám se na ně –

obtěžkané ruce
stromů, které kvetly
májovou mízou
– na berle z jiných
zlámaných větví
navázal neznámý,
který tu šel.
Svázal je špagátky
a ruce se svlékly,
po křídlech léta
zbyl na prstech
pel.

Sám

Když v krátkých kapsách mám
dlouhé chvíle
– jsem sám.

Jen co má okna do světa
porostou falešnými květy,
přichází mráz.
A rty samotou nalíznuty
praskají snáz.

To deštěm
probouzím sedmikrásky
pod kluzištěm,
to na hřbetě mostu
ježím srst,
když jsem sám…
Když jsem sám,
mám rozepnutou vestu
a mráz u krku
nehlídám…

 

Pozdrav z vlaku

Už jsem vpadl do vlaku,
už mávám Hlavnímu nádraží
s flaškou vína v ruksaku,
ta kola za mě poběží

– v tom kočka s čoklem v batohu
přisedla si do kupé,
že prej jí se vším pomohu
“Dík hochu, kam jedete?” 

A už hubu nezavře
už mi kecá o kytkách,
o psovi a o józe,
o vedru a o vnučkách

– prostě vpad jsem do vlaku,
s rádiem a zábavou,
víno teplá v ruksaku
a uši už nemohou:-)

 

 

Opravdové věci

Na tmu si neposvítíš,
ani na hvězdu,
která ve tmě žije.

Tma Ti dá někdy víc
– než den,
který Tě svým tělem ani nepřikryje.

Zpověď jaru

Neuměl bych Ti lhát
pod kaštanovou svící
u brány do zahrad,
kde je láska zahradnicí…

Častokrát jsem krad
stromům pod suknicí
květy promenád
z výzdob na ulici

…rád…že měl jsem rád…

Snad
odpustíš mi pak,
až léty zmírající
špatně budu stát

…rád…i za to rád.

Noční návraty

Poztrácený dech z uspěchané cesty domů
a noc na zádech
a ve vlasech kouřový pach
a touhy nalepené na patách
a hvizd do ticha na patronu…

Výročí

 

Sbližujeme se
jako ty koleje v dálce,

 

 

čím dál,
tím blíž.

Mlhavé ráno

Do alejí
rosa padla
na lavičkách
leží mráz
obloha už
celá zvadla
snesla na zem
zimostráz.

Napila se
psího vína
nějaký den
bude spát,
potkal jsem ji
u Petřína
upil krůpěj
a měl ji rád.

Naše lékárna

Znám prastarý roh lékárny
označený aspirínem,
andělíčkem v rouše bílém
a zlatým zvonkem nad dveřmi.

Vcházíš sem jak v dobách svátků,
vrznou dveře a zvonek zacinká,
uvnitř bydlí ticho a malinká
lékárnice v modrém šátku.

Lékárna, alespoň ta v naší ulici,
to není krám, to je tichý kout.
Svůj klobouk sem přijdeš sesmeknout
v létě zmrzlý či v zimě chřipkou hořící…

Když posledně jsem odtud šel
a v kapse mačkal sklenku s léky,
voněly tam suché květy
jak spánek padlý na postel
kam tmou se vkrádáš po paměti
jako bys chodit zapomněl…

Odkryté lásky

Vysnít si lásku a tu si pak vzít,
je přelud větší, než po vodě jít,
ač srdce hoří Ti a rozum spává,
vybíráš z lásek jen, které svět dává.

Kdyby svět nabízel jen lásky na míru,
zemřel bys bez kouzel pro růže z papíru,
láska je kompromis, snění i chápání,
leccos se přiučíš a nedáš na změny.

 

Lípa srdčitá

Větévku medu, sladkou jak plásty,
ten lipový průvan včelích lét,
u pomníčku brala mezi prsty
a po nehtech jí stékal med.

Neznámý vojín, jehož srdce odpočívá
pod kořeny lip, tam z vánku vstal
a jak holubice spavá z ráje sivá
slét, aby dívce svou lásku dal.

Jen duše, jen duše bez údů i těla
chtěla líbat sladký ret,
klín a prsa sněhobílá,
kterým Bůh dal dvacet let.

Proč tělo mé, kdes v zákopech shnilé,
padlo, ach padlo na bodák?
…rozlévá duše slzy láskychtivé,
slzy marné touhy pro přízrak.

A lípa stará, způli živá, způli odumřelá,
svěsila větve …jako podťatá,
a že korunou svou
dívce srdce připomněla,
dali jí jméno srdčitá.

Když jsem se narodil

Byl to den, kdy jsem viděl prvně
slunce, dům i Tebe mámo,
pak tátu, stůl, pec a na plotně
mléko se hřálo každé ráno.

Kdos otočil petrklíčem
v zámku od těch našich vrat,
já přivítal je tenkrát s pláčem
a vracím se k nich strašně rád.

Když měsíc u těch vrátek stojí
a do bot padá sypký sníh,
slýchávám, jak v pantech hrají
s chrapotem cosi v závějích.

Babičce

Zametám popel u kamen
šedivý jako Tvoje vlasy,
kolena chladí tvrdá zem,
kam jednou mlčky odešla jsi…

Odešlas jak vůně spíže,
té skříňky s namodralým mákem,
stála na zmačklém papíře,
na noze pokrácené věkem.

Odešlas jak lístky z heřmánku
odpadlé proudem v bylinkovém čaji,
do kroužku chodí pár beránků,
dodnes si lžičkou s každým z nich hraji.

Okénko sklepa zakrývá sláma,
starý pytel dřímá na jabkách,
jen svíčka Tvá vlhkem pohasíná
a led stíná vůně v maceškách…

Namlouvání

Dej pozor, abys vázu s růží
samou láskou nerozbil.

Růži sic můžeš tísnit v prstech,
oč však ta z vody kvete dýl!

Divoké kachny

Sněží
a ony napadaly na hladinu,
jak poslední lístky z barevných stromů,
jak květy družiček, té která se vdává…
Vdáváš se mi, Vltavo,
…i to se stává,
i to se stává.

Přikázané ovoce

Kdo líbal kdy
v opuštěných ulicích
červenou panenku na semaforu,
dobře ví,
že milovat zákaz,
je v některých situacích
zbytečné.

 

Báseň příliš krátká na rýmy

Velkým se člověk cítí tehdy,
pokud se měří s menšími.

Ta má zdání

Někdy mi lidé přijdou silnější
než jsou.

A přitom silné ztrouchnivělé stromy
stojí v podzimním šelestu
svlečené až po paty
ve strachu před těžkým sněhem.

Z jara pak pláču na pařezu
u mladé ratolesti
s vírou,
že se jednou dožiji
silného kmene,
v jehož sílu
se naučím pochybovat.

Papírek v průchodu

Létá jako myšlenka po prázdném domě,
tu a tam se pohoupe,
zavzpomíná
a přilne ke stěnám…

Dokud

Dokud člověk nevidí v oknech sklo,
ale krajinu,
vidí půl
jen proto,
že není schopen připustit
neviditelné…

Okna

V zamlženém okně v tramvaji
kreslil jsem další okno – potají
a Tys už byla pryč.
Na okno jsem dých
a zavřelo se.
Pak mi to nedalo,
a tak jsem je prstem
otevřel zase.

Potmě

Do tramvajových kolejí
zatéká spěch
a na rtech noci
se hvězda svléká
jen na dlaždičkách v podchodech
najdeš vzkaz fixou od člověka

Jsem ve dne stín
a v noci sen,
jsem větev škráblá průvanem,
list, který se žene dál,
aniž by na něj kdo kdy psal…

Přemožitelný obyčejnem

Pohlédnu vzhůru
a ono mi slzy
nakape do očí
místo mraků slunce.

Zamyslím se
pohlédnu vzhůru
čekám slzu
a ona už je tichá
letní noc…

Šeptání za rohem

Jen vítr kýchá ve větvích,
potom klíče,
tichý smích…

Ani červený panáček semaforu
nedýchá.
A ten zelený, co přišel,
také ne.

Z ozvěny krok a výkřik do ticha
– oči k zemi sklopené –
a už s ní k domu pospíchá …

Opadává

Přiložil jsem dlaň na javorový list,
ke slunci schoulenému k zemi
a málem jak ten kocour začal příst
– hřeje až moc, zdálo se mi.

Pak jsem jej jak vlaštovku pustil na zem,
pohoupal se v síti babího léta
a dosud tam leží, nepostříbřen mrazem,
nad hlavou nebe a koruna zlatá.

Namlouvání

Dej pozor, abys vázu s růží
samou láskou nerozbil.

Růži sic můžeš tísnit v prstech,
oč však ta z vody kvete dýl!

Nezkrotná voda

Chtěl jsem nakreslit prstem na vodě kruh,
ale předběhla mne,
sotva jsem se bříškem dotkl jejího těla.
Chtěl jsem tedy nakreslit čtverec,
ona však stále kreslila kruh.
Když můj prst maloval srdce,
celý uplakaný se navracel zpět.

Kamarádi

Vyšli jsme z Konviktu
a každý otiskl do sněhu
číslo své boty.

Alespoň už víš,
kam zavolat,
pokud by ukrytá cesta
k Tvému domu
jednou neroztála.

Mlhavé ráno

Do alejí
rosa padla
na lavičkách
leží mráz
obloha už
celá zvadla
snesla na zem
zimostráz.

Napila se
psího vína
nějaký den
bude spát,
potkal jsem ji
u Petřína
upil krůpěj
a měl ji rád.

Takový můj tajný sen

Na konci každé cesty
vložím do kapsy na památku
drobný kamínek.
Až budu starý
vysypu všechny ty těžké bedýnky
u nás před domem
a každá má cesta nepovede do Říma,
ale k nám, domů.

Jak to má ostatně být…

Ostrovní

Zatímco po kočičích hlavách
tečou lidská chodidla,
čeká opřena o zábradlí
a mne si ve vlněných rukavicích nos.
Jediné její podpatky
nedolomí
tu napůl přebroušenou vteřinovku
na pouličních hodinách
– jediná její chvíle
nemá sílu
odejít.

Na chvilku sám

Žít v minulosti
nebo v budoucnosti,
je jako žít v zemi, která není
– a tak Tě hledám v přítomnosti
ani tam nejsi k nalezení.

Než se šeřík dočká šera,
a svět ztratí své zabarvení,
buď mi sluncem
které stírá
saze před setměním.

1Kč

Z jedné strany koruna
a z druhé lev,
z jedné strany vítězství
a z druhé řev.

Z jedné strany člověk
a z té druhé zvíře,
z jedné strany bohatství,
z druhé život v díře.

I když obě strany
jeden celek tvoří,
ta druhá té první
nerada se dvoří.

A pak že na minci nenajdeš svět…

Letokruhy

Jak hořké je,
když jadérko drtíš zuby
a nadějný život zaniká.

Jak hořké je, když do záhuby
padá strom v zubech člověka.

Jak hořké je,
když v dásni věkem unavený
zub na jadérko nestačí,
když vyčkává mladé stromy,
až jej kořeny překročí…

Hloh

Až na průduškách Tě tlačí
dech kvetoucího hlohu.
Pradlenky s bílým prádlem v rohu
plicního sklípku
klepou si
o vizitku…