Ukázky pohádek 


Ukázky Petřínských pohádek


Zlaté jablko

Zlaté jablko

“Král František vládl na svém hradu Dřevák se slečnou Anežkou úplně sám. Poddaní měli Františka moc rádi. Byl spravedlivý a tak postupem času svého rozlehlému panství nejen vládl, ale také soudil nejrůznější sousedské spory. V oboře choval statné jeleny, v podhradí slepice a na loukách ovce a kozičky.

Jednou přišli za Františkem dva hospodáři – Petr a Šimon. Před lety zasadil Šimon za domem jabloň. Každého dne ke stromu s rodinou chodil, o suchu ho zaléval a na podzim pod svou jablůňkou pečlivě zametal listí.

Jak strom rostl, jeho dvě větévky začaly přepadat přes Petrův plot. Jabloň léta neplodila. Dobrák Petr sice nemohl díky jejímu stínu zasadit na své malé zahrádce další strom, ale nezlobil se a převislé větévky nelámal. V létě sedával v jejím stínu, se Šimonem pil medovinu a přes plot si lahvinky podávali. Až jednou začala jabloň rodit a na její větvi, která přepadala k Petrovi, vyrostlo jedno jediné zlaté jablko. Podle práva v zemi Rytíře Františka každé jablko, které se urodí za plotem sousedovým, je souseda. Nicméně Šimon, který léta jabloň zaléval, cítil, že by si za svoji letitou práci zasloužil alespoň podíl na tomto vzácném ovoci.

A tak oba znesváření sousedé skončili na dvoře krále Františka.

“Milí sousedé, nemůžete si to vzácné jablko jednoduše rozpůlit?” Pravil František.

“Je z mé jabloně a je tedy mé,” ohradil se Šimon.

“S tím nemohu souhlasit. Podle práva této země je každé ovoce, které roste na větvi za plotem, toho, nad jehož zahradou roste.” Po právu se bránil Petr.

“František přemýšlel, jak by celý spor vyřešil. Mám-li rozhodnout po právu, jablko bude Petra. Šimon se však bude cítit rozhořčeně a oba sousedé ke mně přijdou v brzké době řešit další svár. Pokud jablko odkoupím, za rok vyroste nové a oba sousedé přijdou ke mně znovu.”

František si tedy nechal celou věc uležet v hlavě a odročil setkání o měsíc.

Když se Šimon vracel domů, zjevila se mu paní Závist. “Šimone, Petr naprosto zištně nechával větve Tvé jablůňky na své zahradě. Jablko je Tvé.”

„Jedeš bábo,“ ohradil se Šimon a Závist zmizela. Ta její slova však nedala Šimonovi spát. Petrovi se od té chvíle vyhýbal a čím více nad jablkem přemýšlel, tím více slovům Závisti začínal věřit.

Minulo deset dnů a paní Závist se zjevila Šimonovi podruhé: „Král František zamýšlí, jak by to jablko získal sám pro sebe. Nač by odročoval setkání s Tebou a s Petrem o měsíc? Spi pod jabloní a pečlivě ji střež, aby Ti jablko nevzali královi pacholci.“

A tak Šimon chodil pod jabloň spát. Jablko se lesklo v měsíčním úsvitu a bylo čarovně krásné. Ráno se jen přesunul do světnice a hlídal to jablko dál. Moc nejedl a nepil, jakou měl o tento svůj vzácný výpěstek starost.

Za týden se Šimonovi zjevila paní Závist potřetí a pravila: „Vstaň Šimone o půlnoci a to jablko tajně utrhni. Pak ho schovej do sklepa do hrnce. Nikdo ho tam hledat nebude.“

Šimon se krále Františka bál, avšak ta slova Závisti ho zneklidněla. Za měsíčku tedy vstal, pootevřel opatrně dveře své chalupy, tajně vylezl na strom a jablko utrhl.

Sotva se ke králi donesla zpráva o krádeži jablka ,ihned si zavolal Petra a Šimona k sobě. „Kdo se opovážil před mým rozsudkem uloupit to zlaté jablko?” Rozhněval se. „To jsi byl Ty Petře a nebo Ty Šimone?”

Petr i Šimon začali drkotat zuby, žádnému se do královského vězení plného krys nechtělo.

Šimon, jehož srdce ovládla zlá Závist, vykřikl jako první. „Já to nebyl, to Petr, měl jablko na své zahradě a měl ho k sobě blíž.“

„Já to nebyl králi, jaktěživ bych nic takového neudělal. Přijď ke mne domů a prohledej to málo, co mám,” bránil se Petr.

Král František po těch slovech ihned poznal, že Šimona ovládla zlá Závist. Proto mávl rukou a dobře věda, jaká muka teď Šimon zažívá, nechal ho, aby se potrestal sám.

“Dobře tedy, měsíc od minulého setkání stále neuplynul. Jděte každý domů a za týden se tu uvidíme.

Petr měl svědomí čisté, králi věřil a svého souseda měl přesto stále rád. Tušil, že jablko uloupil on, avšak po těch dlouhých dnech se mu zastesklo pod společnými večery pod jabloní a o jablko postupně ztrácel zájem.

Sotva přišel Šimon domů, nemyslel na nic jiného, než-li na vězení. Jablko leželo ve sklepě pod poklicí, pak ho přendal do skříně, za nábytek, žádné z míst nepřišlo Petrovi dost dobré, aby ho královi poslové neobjevili. Před svědomím člověk neuteče. Přemýšlel, zda se nepřizná, avšak strach byl tak přespříliš silný. Uzavřel se tedy do sebe a nespal, nepil, potácel se po světnici a nejraději by to jablko vrátil zpět. Jenomže žádné jablko jednou ze stromu utržené, žádný na větévku navrátit nedokáže.

A tak se oba sousedé setkali po týdnu před královským trůnem. Petr vypadal jako před týdnem – ruce plné mozolů od těžké práce, stál pevně a bezstarostně na svém místě.

Za to Šimon byl bledý jako stěna. Oči podlité, záda shrbená, samotnou smrt připomínal.

Král se v té chvíli ujistil, kdo je viníkem a tak rozhodl takto: „Je jaro. Petře, jdi, vezmi nůž a ostřihej větve jabloně nad svou zahradou. Všechny větve si nechej až na jednu. Vsaď jabloň na své zahrádce a tu větévku, kterou si necháš, na ni naroubuj, aby nesla i Tobě zlatá jablka. Ostatní větve přines mně a já je spravedlivě rozdělím mezi své poddané. Zlatá jablka tak bude mít každý a tím nebudou své opravdové krásy. Zlato ztratí svoji cenu a lidé se budou moci radovat pouze z jeho lesku. Časem stejně zjistí, že takováto kovová jablka nejsou k nakousnutí. A ty Šimone, myslím, že jsi se za svůj skutek potrestal dost. Podejte si sousedé ruku na důkaz přátelství a jděte.“

A tak se i stalo. V království měli lidé ve své zahrádce pro štěstí jednu zlatou jabloň, aby si připomněli, že skutečná sladkost a vůně jablka spočívá v jeho prvním ochutnání.

 

Netopýr zahradníkem

Netopýr zahradníkem
(1. část)

František se brouzdal letním lesem a cestou od tety domů louskal jedno slunečnicové semínko za druhým. Teta moc dobře věděla, jak má ta semínka František rád a tak každý rok vysadila do zahrádky několik slunečnic.

Františkovi se domů moc nechtělo. Kamarádi byli na prázdninách a on má jet s maminkou a tátou za babičkou a dědou až za týden. Položil se tedy po starým dubem do trávy a očima sledoval silné větvoví. V tom vyskočil! „Jé, co to tam je!“ Ulekl se.

Na jedné z větví visel za nohy spící netopýr. Svým výkřikem František netopýra probudil.  Zvířátko se oklepalo a vycenilo úzké špičaté zoubky: „Co tu křičíš, vždyť je poledne!“

„Promiň netopýre, nevěděl jsem, že touto dobou spíš. Ty jsi ponocoval, viď?“ Pravil František.

„Hm, co se divíš? Touto dobou přeci každý slušný netopýr spí.“ Odsekl netopýr.

„Visíš tam vzhůru nohama jak Australan,“ ušklíbl se František.

„Jaký Australan?“ Zašklebil se vládce noci.

„Austrálie je daleká země. Kdybys měl lopatu s dlouhou násadou a kdybys dlouho hrabal, ocitl by ses v Austrálii. A nebo bys musel obletět celou zeměkouli. Každý Australan chodí hlavou dolů, říkala nám to paní učitelka Věrka ve školce, víš? Chodíš také do školky netopýre?“

„Ne. A jak pak spí v té Tvé Austrálii netopýři? Nepovídej, že také opačně?“ Slétl dolů netopýr a tuze se o tu podivnou zemi na opačném konci světa zajímal.

„To nevím. Ale paní učitelka říkala, že v té Austrálii je vše vzhůru nohama, tedy i ti Tvoji kamarádi tam budou spát také vzhůru nohama, tedy vlastně dolů nohama.“ Usoudil moudře František. „A mravenci tam nelezou po zemi, ale po nebi.“ Potom sáhl do kapsi a podal svému novému kamarádovi několik semínek slunečnic.

„To se jí?“ Vytřeštil oči na ta semínka netopýr. „Nemáš raději nějakého tlustého brouka?“

„Nemám, ale ochutnej je. Budeš slintat, uvidíš.“

A tak netopýr ochutnal  první semínko. Zašklebil se, vycenil opět zoubky a vyplivl ho do mechu. V té chvíli však netušil, jak právě tento okamžik změní celý jeho netopýří život.

Jakmile se s Františkem rozloučil, zahrabal ta poházená semínka pod zem, neboť chtěl mít pod svou vlastní větví uklizeno. Semínka vyklíčila a rostla. Netopýr zprvu nevěnoval mladým slunečnicím pozornost. Nějaké kopřivy, pomyslel si. Jenomže slunečnice rostly a rostly, až byly nejvyššími květinami v celém kraji. Není divu, že přilákaly pozornost nejen tohoto okřídleného morouse, ale i ostatních jeho kamarádů. Netopýr byl nakonec hrdý, že bydlí na takové krásné větvi.

Květy se přes den otáčely za sluncem. Netopýr si těchto maličkostí moc nevšímal, neboť každý pohyb slunečnic skoro vždy zaspal. Časem se však skamarádil s denním ptactvem, které chtělo bydlet u netopýra v podnájmu na téže luxusní větvi. Jeho zjevu a vyceněných zoubků se každý pták bál. Ptáci proto čekali do večera, až se pán větve vzbudí a pak si jej snažili získat různými pozornostmi. Netopýr běžně dostával k večeři masité cvrčky, mouchy, komáry, čerstvé kobylky i červíky.  Dostával jich tolik, že je musel mnohdy vypouštět zpět do přírody.

„Naučím-li se pečovat o slunečnice, vydělám si časem na let do Austrálie,“ pochvaloval si svůj nový vynález netopýr.  Své slunečnice pečlivě zaléval, oprašoval – co si budeme povídat, ty ohromné kytky se měly nakonec ještě lépe, než-li ty australské, které rostou vzhůru kořeny až do samého nebe.

Sotva netopýr sklidil na podzim semínka, začal na jaře s výsevem. Po roce tudy procházel opět František jdouce od tety domů. Nestačil se divit. Na loučkách, u kraje cesty i u potoka kvetly samé slunečnice! Netopýr spal na větvi se dvěma dalšími ptáky a podle toho, jak byl tlustý, bylo vidět, jak se má dobře.  V tom se ozvala ohromná rána a větev, na které ten těžký netopýr seděl, praskla.

„Není Ti nic netopýre,“ pravil František.

„Je, to jsi Ty?“ Zacenil se netopýr vida svého kamaráda.  „Díky Tobě Františku jsem se naučil starat o slunečnice. A když o ně budu pečovat, ptáci mne jistě velmi rádi jednou odnesou na svých křídlech až do Austrálie!  Pan Hraboš si mne také předchází, může totiž bydlet v mé slunečnicové zahrádce u lesa. Nenajdu-li vhodného ptáka, povídal, že se pokusí  do té země prohrabat skrz naskrz.“ Zasnil se netopýr.

„Takového ptáka, který unese tak tlustou létající myš, byl moc rád viděl. A hraboše, který si neubrousí cestou tlapky, také,“ rozesmál se František.

Netopýr posmutněl. Na tu Austrálii se tolik těšil! A vůbec, není přeci žádná tlustá myš…i když…

„Nebuď smutný netopýre. Abys věděl, jsi to nejchytřejší zvířátko, které se mi podařilo ve dne vzbudit. Proč chceš letět do Austrálie? Je tam jen poušť a vše vzhůru nohama,“ podivil se František.

„Chtěl jsem, „ pobrekával netopýr, „chtěl jsem si  zkusit spát s hlavou v oblacích. Když spím, mám ji věčně sklopenou dolů. Každá kapka mi steče po nohou a dále po mém chlupatém tělíčku až do nosu.“

„Vždyť hlavu v oblacích už dávno máš,“ podivil se opět František, „jsi jediný netopýr na světě, který si splnil takovýto svůj obrovský sen – naučil ses pěstovat slunečnice! To Ti nestačí? V Austrálii na poušti by Ti stejně každá květina uvadla. “

Netopýr se nadechl, div nepraskl, pak vydechl, div ne svoji duši, ta pochvala od Františka ho prostě potěšila. Od té chvíle přestal o Austrálii snít a snil o tom, že se stane zahradníkem.

 

 

Kde je kočičí ráj

Míca ležela na zaprášeném prkně s ocasem volně svěšeným k zemi.

„Žiješ?“ Šťouhla opatrně do Míci Žofie.
„Už skoro ne,“ protáhla se líně Míca,“umírám hlady.“
„Ty a hlady?“ zachechtala se Žofie při pohledu na svou tlustou kočičí kamarádku. „Kdybys byla nebyla líná, vstala bys a šla bys lovit myši se mnou.“
„Jdi si sama,“ zamračila se Míca. Nato se však otočila a se sladkým úsměvem zaškemrala: „Až se budeš Žofinko vracet, chyť mi prosím také jednu myšku…“
Žofie si dala ťapky v bok, zakroutila jako obvykle hlavou a odešla. Psi Ben a Lump hlídali u dveří a sotva seskočila ze žebříku, vyběhli, aby ji se štěkotem zahnali pryč. Žofie byla mrštná – vyhoupla se na branku a zmizela v louce. Celá naježená si cestou k myší díře slibovala, že už žádnou další myš nikdy v životě té líné Míce nepřinese. Hořekování, nekořekování, co naplat, kočka Žofie byla prostě dobračka a tak stejně nakonec, sotva ulovila myš pro sebe, sedla opět k další díře, aby ulovila sousto i pro svou hladovou kamarádku.
Chýlilo se k večeru, tráva byla mokrá po celodenním dešti a na blízké cestě se zamodraly kaluže.
Jak tak Žofie seděla u té myší díry, zamyslela se: „Odkud vlastně ty myši lezou? Co když je tam dole, tam pod zemí myší a tedy i kočičí ráj? Kdybych se tak mohla prohrabat až k těm protičtyřnožcům! To by byla pohoda..nemusela bych celé dny paběrkovat u jedné malé myší dirky. „
Potom Žofie strčila do dírky tlapku až po bříško – díra pokračovala stále hlouběji a hlouběji a pak zahybala kamsi vpravo.
„Mohla bych poprosit Bena s Lumpem,“ pomyslela si,“ti dva pořád hrabou díry v louce a mohli by nám kočkám jistě pomoci. Na to si však vzpomněla, jak ji ještě téhož odpoledne se štěkotem honili po dvorku.
„Škoda, že pan Jaroušek nerozumí našemu mňoukání,“ povzdychla si Žofie. Potom si povšimla, že díra, u které sedí, byla původně celá zarostlá pavučinou a že tu tímto čeká zbytečně.
Vstala a vydala se po cestě k domovu.
V tom vyskočila a vymňoukla „Mám to!“ V jedné z kaluží, u které právě stála, se modralo nebe. „Vida, nebe tam dole u protičtyřnožců je také modré!“ neuvěřitelně hleděla do kaluže a snila o tom, jakým způsobem proskočí na druhou stranu. Měla totiž obavu, aby neproskočila a nespadla do nějaké čtyřnožčí díry – kdoví, jak to tam v tom kočičím ráji mají vlastně zařízené.
Smočila tedy nejdříve opatrně packu do kaluže a pak udělala „brrr“. Kočky totiž bytostně nenávidí vodu a dvojnásobně nesnáší, jsou-li mokré. Chtěla packu prostrčit skrz na skrz tou kaluží k protičtyřnožcům, zachytit se okraje a opatrně, opatrně se pak provléci na ten druhý svět. Namočila tedy packu podruhé a celá zamračená hmatala po dně té tajemné díry. Kaluž byla hlubší a hlubší. Natahovala se, natahovala a nahmatávala jen bláto a drobné kamínky. Po chvíli drobných krůčků nestačila. Vrátila se tedy zpět na souš a usoudila, že bude lepší, pokud dojde pro Mícu a ta ji bude pevně držet za ocas.
Sotva doskákala k chalupě, přistihla Mícu, jak dopíjí mléko od pana Jarouška. „Míco, tys mi nenechala ani kapku!“ dala ruce v bok Žofie a zakabonila se.
„Stále jsi nešla Žofinko a tak jsem dostala hlad…zlobíš se na mě, viď?“ potichu na to zaraženě Míca.
„Ano, zlobím se na Tebe,“ zaprskala Žofie. „Za to se mnou ještě teď půjdeš do kočičího ráje.“
„Do kočičího r-ráje?“ Podivila se Míca.
„Ano, vypravíme se do míst, kde je myší jako blech v Benově kožichu.“
Ben se totiž neustále drbal.
„Tak to půjdu ráda,“ důvěřivě odsedla od misky Míca a vydala se za Žofií.
„Míco, povím Ti jedno tajemství, o kterém nikomu nesmíš říci.“
„Neřeknu to Žofie nikomu, jako bys mě neznala.“
„Tak to je Míco dobře. Napadlo Tě někdy, kde se ty všechny myši, které bydlí v dírách, z té země berou?“
„No, víš Žofie, jak jsem neustále unavená, už dlouho jsem u žádné díry vlastně neseděla.“
„No právě Míco a možná, že už nebudeš muset u žádné díry sedět nadosmrti.“
„A proč?“ Zavlnila hned se zájmem ocáskem Míca, „Ty mi budeš nosit každý den myšku?“
„Nebudu, protože už nebude třeba Míco. Pravděpodobně jsem objevila vchod do myšího ráje. Zatím si nejsem jistá, ale podle mě je to místo dole, tam pod námi. Tisíce myši tam chodí sem a tam a jenom některá, ta nejzvědavější občas proleze dírou na druhou stranu.“
„Ty jo, Žofie, ty jsi geniální! V tom kočičím ráji musí být krásně!“ vypravila ze sebe plna úžasu Míca a na to hned poskočila, „to si tak ležíš celý den na sluníčku, kolem Tebe pobíhá myš za myší a ty si jen natažením tlapky jednu z nich chytíš, najíš se a pak ležíš dál.“
„Je to docela možné, pojď, už jsme skoro tady.“ Pobídla věcně Mícu Žofie.
A tak po chvíli obě seděly u ohromné kaluže a přemýšleli, jak se budou vzájemně držet, aby nepropadly na druhou stranu.
„Žofie, Žofie, mohu to vyzkoušet jako první?“ zaškemrala při pomyšlení na ten kočičí ráj celá natěšená Míca.
„Zkus to, ale opatrně Míco, budu Tě držet za ocas.
„Jej, to je studené,“ prskla Míca, sotva se dotkla vody.“A jsem celá špinavá,“ zafňukala.
„Cesta do ráje není zadarmo,“ nedala se odradit Žofie, „chceš, abychom se prohodili?“
„Zatím ne, počkej, zkusím to ještě jednou. Utřela si suchou tapkou slzu Žofie.
„Pak s odporem vkročila první tlapkou do kaluže, potom smočila i tu druhou a hmatala, podobně, jako před tím Žofie, po dveřích těch modrých vrat do kočičího ráje.
„Je to tam stále hlubší a hlubší,“ podávala zprávy Míca,“cítím na dně něco mazlavého, nechci ani vědět, co tam ty myši mají.“
„Tak zkus Míco všechny čtyři ťapky, snad Tě za ten Tvůj ocas udržím,“ radila Žofie.
„Pojď sem tedy blíž Žofinko, ať mohu dál,“ nedala se odradit tou odpornou vodou Míca. „Heleď, tam dole běhají asi také kočky, už jednu vidím, je někde pode mnou.“ Podávala další zprávy Míca.
„Vždyť jsem Ti to říkala,“ na to potěšeně Žofie.
Když byla Míca v té kaluži po pás, Žofie stála držíce její ocas na samém břehu. Potom se prohodili, Míca držela Žofii a ta též obětavě capkala po dně kaluže v domnění, že tu kliku ke dveřím do kočičího ráje musí nalézt. Nakonec se obě, celé zadýchané, posadily v trávě. Byl večer a na hladině kaluže se objevily první hvězdy.
„Je mi zima Míco,“ klepala se Žofie.
„Mně také Žofinko,“ na to Míca. „A vidíš, tam dole mají také noc, jako my tady.
„Tam musí být Míco nádherně!“ Lehla si na hřbet Žofie.
„Myši tam lezou sem a tam, tam a sem..ááá…“ zívla Míca a obě, jako na tlesknutí usnuly.
Ráno se probudily, bylo už horko a ta kaluž byla ta tam. Místo ní ležela na cestě spousta bláta.
„Žofie, podívej, ta vrata zmizela!“ povídá Míca.
„No to snad není možný,“ neuvěřitelně hleděla v ta místa Žofie, „to určitě ty myši – viděly nás a ta vrata přes noc zadělaly.“
„Asi jo Míco, slyšela jsi v noci něco?“
„Slyšela jsem takový podivný šustot, ale byla jsem tak unavená, že jsem ani nezvedla víčka z očí,“ přiznala se Míca.
„To je škoda Míco,“ posmutněla Žofie, „to já jsem neslyšela vůbec nic.
„Bez práce nejsou koláče,“ zašpitlo si pod mraky tiše sluníčko a pak se smálo a smálo na ty dvě kočky celý den, dokud obě neuschnuly.

Pohádka o půlměsíci

Pan Jaroušek byl už starý. Bydlel v malé chaloupce u lesa na samotě, k sousedům to měl přes kopec a protože špatně chodil, vydával se za nimi jen zřídka. Chaloupku se dvorem, několika slípkami a kozou Maruškou hlídali dva psi – Ben a Lump. O spíž a stodolu pana Jarouška pečovaly dvě kočky, Míca a Žofie.

Jak už to tak bývá, psi honili kočky a šili na ně ty nejrůznější pikle.

Jednou tak Ben Lumpovi pod noční oblohou povídá: „Podívej, nepřijde Ti ten měsíc o něco menší, než-li včera? Za to určitě mohou ty dvě kočky. Včera v noci jsem viděl Žofii, jak leze na střechu a za chvilku hup – a už vedle ní byla i Míca. Sedly si za komín a vyskakovaly do výšky a snažily se jisto jistě ten náš měsíc zprovodit ze světa. Byl jsem potichu a sledoval, jak to dopadne. Povídám si – chytnu je zlodějky při činu, ať se pak nevykrucují – ostatně znáš kočky sám, jak se umí omamně lísat a tulit – dokud je nechytíš pod krkem a nevyprášíš.“

„Haf,“ povídá celek z té nenadálé události zasmušilý Lump, „s tím měsícem máš pravdu! Byl o něco větši… Žofie šplhává tady po tom prkně opřeném o chalupu na strom a kam dál, to nevím. Míca zase ráda leze k oknu do květin našeho pana Jarouška, škrábe na sklo a když nikdo neotvírá, chytí se drábky parapetu, celá navstekaná zavřeští a na to se rozplyne kdesi na zahradě. Škoda, že tak špatně vidím…souhlasím s Tebou Bene, něco budou mít za lubem. Večer si na ně počíháme,“ přimhouřil oči Lump – jako pokaždé, když jde o důležitou věc.

„To by tak bylo, aby si ty dvě dělaly, co se jim líbí,“ naježil kožich Ben a posadil se důležitě do pozoru. Na to se oba dohodli, že se následující den prospí pěkně ve stínu , aby byli čerství na nadcházející detektivní noc.

Sotva se měsíc vyhoupl čerstvě po západu slunce nad obzor, oba užasli. Chyběl ho další kus.
„No to by tak bylo, aby nám každý večer někdo ukrajoval z našeho půlměsíce. Kdo by potom celému kraji v noci svítil!“ Zavrčel Lump, když shledal, že měl Ben pravdu a pak tiše, že nebyl skoro slyšet, pokračoval: „ano, někdo chodí každou noc ukrajovat měsíc, zatímco my dva spíme.“

Nejdříve se ze stodoly vytratila Míca. Dvěma skoky se neslyšitelně vyhoupla k oknu, za kterým se ještě svítilo. Pan Jaroušek seděl v křesle a dřímal. Míca třikrát zaškrábala a když viděla, že neotevře, zaprskala, zamňoukala a jala se odběhnout kamsi za chalupu. U zdi však čekal rozježený Ben a hrozivě štěkal: „Haf, haf, ty zlodějko, koukej zůstat doma, nebo Tě vypráším!“ Míca se ohlédla a neslyšnými několika skoky zmizela kdesi ve větvích. Ben si tedy lehnul pod strom a hlídal, aby nemohla dolů.

Jako druhá slezla z půdy Žofie. Nečekala však, že pod žebříčkem tiše číhá Lump. Už už, že by se dostala dolů, Lump se naježil a zahnal Žofii zpět na půdu. „Haf, haf, já Ti dám měsíc, doma budeš“ zaštěkal skopojeně a hlídal dál.

Oba psi střežili bedlivě obě místa s nastraženýma ušima – avšak po půlnoci, po půlnoci se jim začaly klížit oči a tak se poránu Lump probudil pod prázdným stromem a Ben celý polámaný pod žebříkem.

Další noc vyšel měsíc opět menší, celý zesláblý a svítil o poznání méně, než-li včera. „Zlodějky zlodějský, haf, půjde-li to takto dál, budeme tu každou noc potmě a lišky rozkradou panu Jarouškovi všechny slepice,“ zavrčel při pohledu na oblohu nespokojeně Lump.

Je tma a už toho moc nevymyslíme, pojďme spát – půl noci spi Ty, půl noci budu spát já„ podrbal se všecek ustaraný Ben. „Souhlasíš Lumpe?“

„Haf, souhlasím, jdi spát jako první,“ štěkl spokojeně Lump a šel hlídat k brance.

Pan Jaroušek mohl následujícího dne na psech oči nechat. Všema čtyřma nohama měřili dvůr zleva doprava, nahoru a dolů, pak cvičili běh a různé přemety, Ben si několikrát natloukl a Lump byl v podvečer mokrý a špinavý, že by z něj mohl bahno ždímat.

Sotva se setmělo, čekal už Ben u okna a jsa přikryt nenápadně dekou předstíral, že spí. Plánoval, že chytí Mícu za ocas a do rána, do rána ji bude za ten ocas pevně držet a nepustí. Změřil si, že dosáhne při stoji na zadních až mezi květináče u okna. Míca neměla úniku.

Lump už nečíhal pod žebříkem od půdy, ale kousek opodál. Ponechá Žofii nejprve slézt, aby to měla k žebříku až na několik skoků – pak mrštně skočí k žebříku, aby zablokoval Žofii cestu nahoru – ta určitě na moment stuhne úlekem, toho Lump využije a rychle svým tlustým zadkem zacpe vchod do kůlny. Pak zlodějku čapne za ocas a už jej bude mít v zubech – nepustí, nepustí jej za nic na světě až do úsvitu!

Čekali a kočky nikde. Čekali déle a tentokrát první uslyšel drápky na žebříku od Žofie Lump. Po nedávném přepadení slézala pozorně. V půlce žebříku se zastavila, jako by tušila, že něco není v pořádku. Pak po polštářcích naprosto neslyšně slézala a slézala…Lump se přikrčil a jak to tak psi dělávají, když se na něco soustředí, jenomže nerad zavrtěl ocasem. Ocas zašustil a Žofie ze žebříku mocným skokem Lumpa přeskočila a byla venku. Běžel za ní po zahradě, dokud nepřeskočila zadní branku a nezmizela kdesi v polích.

Ben nedopadl o nic lépe. Mazaná Míca nešla tentokrát k oknu zprava, jako obvykle, ale zleva – spala asi se slepicema v kurníku, kdo ví. Sotva uzřela svého pronásledovatele, jak číhá za rohem, lišácky po jabloni vylezla na střechu a aby toho nebylo málo, posadila se na komín a zamňoukala: „Mňou, copak děláš Bene pod štítem a ty druhej upocenej na zahradě?“

Oba psi svěsili uši a naštvaně zalezli každý do své boudy. Do rána ani jeden z nich samou zlobou nemohl usnout a když se jim to k ránu podařilo, zdálo se jim o obou zlodějkách, jak je honí po půdách a po dvorku a ony jak už nemohou, nemohou…už už..a do toho:

„Bene, Lumpe, kde pak jste?“ Pan Jaroušek se udiveně rozhlížel po obou ospalcích, kteří jej ráno ani nepřišli přivítat.

Ben s Lumpem kuli na obě kočky pikle každou noc a ty dvě se jak hadi pokaždé vytratily. Měsíc ubýval a ubýval a oni už byli bezradní.

„Lumpe, nedá se svítit, tedy haf, ještě dá, ale za chvíli se nebude dát svítit, musíme něco vymyslet. Co kdybychom se naučili šplhat po žebříku?“

„Po žebříku? Co jsi se dočista pomátl Bene, to přeci nejde!“ Bázlivě na to Lump.

„Ale jde, odhodlaně na to Ben. Musíme to jen nacvičit, snad si nemyslíš, že jsme horší než-li nějaké dvě hloupé kočky, haf?“

„To ne, se ví, že nejsme horší, ale nemáme narozdíl od koček ostré drápky,“ zapochyboval Ben.

„Ale máme ostré zuby, haf, haf,“ nedal se přesvědčit Lump.

V podvečer se sešli opět pod žebříkem a Lump, který si vše vymyslel, lezl jako první. Těžké tělo se kymácelo na tlapách a co krok se propadlo skrze šprycle dolů. Po každém nezdaru se Lump bacil do čumáku a zakňoural, „kňůů“ ale nakonec, nakonec se mu to podařilo! Byl na půdě!

Ben, který zpočátku vzdoroval, byl šikovnější. Na každý nový špryclík se posadil, uklidnil se, pak se opět postavil na zadní a popolezl o krok výše. Podařilo se to! Oba skončili na půdě!

„A teď Bene,“ přikázal ihned Lump, „musíme najít ten měsíc a umístit jeho kousky zpátky na oblohu. Někam je sem určitě zlodějky ukryli, schází se tu každou noc – na stromech nic není, vše musí být zde.“

„Haf, jdeme..“ tiše na to Lump. Jenomže té noci už měsíc nevyšel vůbec a na půdě se rozprostřela naprostá tma. Neviděli ani na krok a tak museli pouze čichat.

„Ja voní Bene měsíc.“ Ozval se zoufale odkudsi Lump.

„Pse, nevím, tolikrát jsem k němu čichal, ale nikdy mi nepřišlo, že by měl nějaký pach.“

„Má to logiku, že není cítit, představ si, že by voněl jako klobáska a nebo jako vařená vepřová kolínka – to bychom jen slintali a měli stále hlad.“ Přistoupil k celé věci vědecky Lump a pak navrhl: „Co se dá dělat. Tak alespoň hodně šusti ocasem, ať oba víme, kde už jsme asi tak hledali.“

„Souhlas, moje řeč. Budu ocasem zametat jako s kočkou v zubech,“ zazubil se Ben, „ a ty s ním také hodně hýbej.“

A tak šustili a šustili, dokud se nad krajinu nevzneslo slunce a nenastal čas z půdy slézl. Jenomže cestu dolů ze žebříku už nenacvičovali.

„To je průser Bene, nejde mi to, zkus to ty,“ zabědoval Lump.

„No jó, nejde to!“ zabědoval Ben, sotva to také vyzkoušel.

V tom se ozvaly dveře od domku a z nich pan Jaroušek: „Bene, Lumpe, hergot, kde jste?“

„Haf, kňů,“ zakňoural Ben.

Pan Jaroušek vylezl po žebříku a rozesmál se: „ Kluci, jak jste se sem dostali? Pojďte, snesu vás..“

„Haf, povídá pak Ben Lumpovi, jen co sešli dolů. Měsíc nemáme a jsme teď pro smích.“

„Kňů!“ zalezl do boudy poníženě a smutně Lump.

O co však bylo jejich překvapení větší, když se už v podvečer objevil na obloze první kus měsíce a další noc další a další.

„Bojej se nás zlodějky, tak jej tam postupně zase vracejí.“ Zavrtěl spokojeně ocasem Lump.

„Protože vědí, že ani půda je přes náma neochrání,“ přitakal Ben se spokojeně vztyčenou hlavou k nočnímu rozkvetlému nebi.

 

 

Pohádka o středu světa

‘Teď píši, Honzíku, pohádku o Slunci a o Měsíci,’ máčel děda jako za starých časů pero do kalamáře a Honzík jej tiše pozoroval.

‘A o čem bude, dědo?’ Házel nohama Honzík, jakoby se už konečně chtěl ze židle dotknout patama země.

‘Tak poslouchej. Inkoust ještě nedoschl, je to příběh, který jsem, když jsem byl stejně veliký, jako jsi teď Ty, uslyšel o Vánocích od jednoho anděla. Andělé tu jsou totiž Honzíku déle, než-li my a pamatují pradávné věci.

Když byl vesmír ještě horký, bloudily v jeho temnotách dvě bytosti – Slunce, které již tehdy svítilo všem a Měsíc. Žili spolu jako dvojčata. Hvězdy je znaly a měly radost z jejich blízkosti. Přítomnost veselého Slunce všechny rozehřála, od malička bylo rozívené a rádo malovalo. Libovalo si, když se před ním hvězdy fintily a předháněly, která z nich bude na obraze krásnější!

Měsíc byl opakem Slunce, byl tichý a zádumčivý. Kdykoli bylo některé ze hvězd ouvej, následovala jej pro radu. I hvězdy mají Honzíku své starosti – tak například Polárka, od pračasů milovala chladný polární vítr. Toužila po každém jeho doteku, avšak vítr, je vítr! Chvíli si s Tebou pohraje a je pryč. Nebo kupříkladu hvězdičky ze souhvězdí Střelce. Věčně s někým bojují a tak není divu, že často potřebují ošetřit a zavázan rány. I těm Měsíc naslouchal, radil jim a léčil.

Hvězdičky přicházely a odcházely a jednou si tak Měsíc i Slunce sedí na hvězdném prachu a Slunce povídá:

„Měsící, nezdá se Ti, že jsme již nějací unavení? Většina hvězd nás má pro naše dobré skutky ráda, avšak cítím, jako bychom chodili stále dokola a neměli nikde svůj domov.“

Měsíc se zamyslel, oklepal ze zad několik zrnek písku a povídá: „Není to dlouho, kdy ke mně přišla Kuřátka – jistě si je budeš pamatovat, jak jsme jim před časem hledali teplé místo, kde by se mohla k sobě přitisknout a kde by je nikdo nepronásledoval. Chtěla ode mne, abych jim opět poradil, kde se nacházíš – potřebovala se jen trochu ohřát a zase jít.“

„Ano, přišla za mnou, byla celá prokřehlá,“ ožilo ihned Slunce, „ohřálo jsem je, zaskotačilo si s nimi a když jsem vidělo, že se jim už chmýří od mé horkosti zaknocuje, propustilo jsem je dál. Odešla tam!“ ukázalo Slunce smutně v místa, kam kuřátka pravidelně chodí zobat hvězdný prach.

„Přesně to jsem Ti chtěl říci, mé milé Slunce, sklopil zrak Měsíc. I ta toulavá kometa se jednou za čas navrací na stejné místo. Jo, jo, nemáme domov, jako každá hvězda“, povzdychl si.

Od těch dob Slunce s Měsícem hledali příjemné místo ke spočinutí, svůj střed tohoto na míle nekonečného světa.
Děda pohlédl na Honzíka, zda poslouchá. Honzík jezdil krabičkou od sirek po kraji stolu a o čemsi přemýšlel.

„O čem Honzíku přemýšlíš?“ Optal se opatrně. Honzík zastavil krabičku, otevřel ji a vyndal sirku. „Srrrrršíím, jako Slunce….“ sjel po ubruse a usmál se na dědu. „A jak to dědo dopadlo, našly nakonec svůj domov?“

„To Ti ještě neřeknu, otočil děda list, vlož tu sirku zpátky, patří do krabičky.“

„Čím hlouběji Slunce přemýšlelo o cíli svého hledání, tím bylo nešťastnější. A nešťastné horké Slunce, to nikdy nepřináší nic dobrého. Měsíc jej však uklidňoval: „Buď trpělivé, třeba nic takového, co hledáme, neexistuje tam, kam míříme svoji pozornost. Vzpomeň, jak jsi hledalo pro Andromedu ztraceného Pegasa! Bloudilo jsi Mléčnou drahou v domnění, že zase někde běhá a on…on mezitím spal přikryt vánky a ty ses celé uťapkané vyptávalo komet a asteroidů v domnění, jak je daleko! Pohlédni na ni. Hvězdy o ní říkají, že je ze všech nejjasnější šperk na Pegasově hlavě a mají pravdu! Jak je tam asi šťastná! A že svůj domov hledala řady a řady let.“

„Jsi moudrý Měsíci, moc dobře to vím,“ zčervenalo Slunce a rozplakalo se. “Když jsem nedočkavé, létají ze mě jiskry do všech stran..proč někteří naleznou něco hned a my musíme tak dlouho a beznadějně čekat?“

Měsíc zakroutil stříbrnou hlavou, poškrábal se ve vousech a povídá: „Život by přeci bez hledání neměl moje milé Slunce pražádný smysl. Kdybys všechno nalezlo hned, nevážilo by sis ničeho, nemělo bys na co vzpomínat. Musíme se těšit právě z těch okamžiků, kdy něco hledáme! Vítězství, to je moment, mžik, který pomine, sotva přišel. Až to místo, o kterém sníme a za kterým se tak netrpělivě ploužíme, nalezneme, musíme vynalézt další cíl svého dalšího hledání. Jinak naše štěstí pomine.“

Slunce se rozzážilo, neb pocítilo, že má Měsíc opět pravdu a také proto, že jej uklidnil. Odešlo do hajan, neb bylo tím vším přemýšlením tuze unavené. Souhvězdí se nad ním nakupila a zpívala mu a ta ukolébavka se nesla celým vesmírem.

Spali jsa zachumláni do podušek z vesmírných mračen a unášeni a unášeni…. Až to najednou škobrtlo a mračna se zastavila.

Měsíc se vzbudil jako první. Škytl, asi takhle: „Škyt! Puc!“

Až se Slunce tím jeho hlasitým puckáním probudilo! Stáli na jakési hromadě, o kterou se Měsíc zachytil vousy, až se mu z jeho brady vytrhly a zůstaly uvázané na skaliskách. Slunce hledalo zmateně svůj zlatý hřeben a také barvičky: „Kde mám své barvičky!“ Zvolalo úlekem a pak bědovalo, když zpozorovalo, jak se většina z nich zapíjí do těch nemilostných skalisek. V hluboké průrvě se dokonce leskl i jeho zlatý hřeben, byl přelomený v půli a zapadlý tak hluboko, že na něj nemohlo dosáhnout ani tím sebedelším paprskem!

A že Slunce bylo parádivé, velice těžce tu ztrátu neslo!

Odkoplo Mračno, kterým bylo přikryto, Měsíc také vyskočil a pak oba běhali po té neznámé a chladné hvězdě jako pomatení.

Jakmile se dozvěděly blízké hvězdy o té spoušti a hlavně o těch barvách, kterými je Slunce tak krásně malovalo, začaly bědovat: „Oj,Oj, co budeme dělat? Můžeme Ti nějak naše milé Slunce pomoci?“ Sebraly se a hned zase běžely za Měsícem.

Měsíc se jako pokaždé opatrně podrbal ve zbytku vousů, zamyslel se a povídá:
„Moje milé hvězdy, Slunce bez barev a já bez vousů, to už nejsme my. Musíme tady zůstat. A protože na těchto chladných skaliscích bude navždy skryto několik vousů, které jsou ze mě, a protože i Slunce bude také celé věky říkat: „Ty barvičky a hřebínek, ty pochází ze mě, říkejme tomuto místu „Země“. Budeme o ni pečovat a vy, moje milé hvězdy, nás už nebudete muset hledat. Budeme se toulat v blízkosti těchto skal, pečovat o ně a zde bude náš dům.“

Hvězdy se na sebe podívaly a když viděly, jak je po tak dlouhé době jejich Slunce opět šťastné a že z něj už nesrší blesky a oheň, byly rády.

Od těch dob se proto toulá Slunce i Měsíc kolem své Země a hvězdy, ty sem za nimi přichází pro radu a třeba i jen tak – pro radost!

ul>

Prďola potkal žížalu

S odchodem léta mají Hruškouni na Petříně práce až po krk. Neustále šarvátky se zlobivými zvířátky a neposednými vosami, které jsou nuceni řešit, jsou na denním pořádku. Jakmile nastane čas sklizně, musí strašidélka koukat více na nebe, než-li před sebe, aby byla v případě potřeby schopna uskočit té padající mase ovoce. Po každém pádu hrušky se ozve rána, pak mlasknutí, prasknutí a nakonec…a nakonec…hruška svou vlastní vahou pukne a vylije do trávy první krůpěje letošní šťávy.

Jeden podvečer Petřínem vál teplý vítr s vlákny vůně z blížícího se babího léta. Hruškouni seděli celí unavení po celodenním sběru hruškové šťávy pod stromy a v tom se to stalo. Ve větvích cosi zachrastilo a na zem místo očekávané hrušky spadla tlustá žížala. Sotva dopadla, rychlými pohyby se schovala po listí a jako had se potichu plazila a plazila..až vykoukla u nohou samotného Prďoly. Ten se polekal a vykřikl na ostatní: “Pozór had!”

Hruškouni, kteří ještě nedřímali, ihned probuduli své kamarády a s pískotem obestoupili tu tlustou žížalu.

„Ticho, špitla žížala. Podívejte se opatrně nahoru. Je tam ještě?”

„A kdo?” Zpozorněl Prďola.

„No přeci ten kos. Nezdvořák jeden, upustil mne na zem a chtěl mě sníst. Cožpak jste ho neviděli?”

„Spali jsme, milá žížalo. Ani se nedivím, že Tě upustil,“ rozesmál se Prďola, který jako první poznal, že nejde o hada, nýbrž o obyčejnou otylou dešťovku. “Mysleli jsme si, že jsi had, chy chy chý.”

Potom pozorně očima ohledal každou větev.: “Toho kosa, který Tě unesl, prostě nevidím. A odkud vůbec jsi?” Podrbal se Prďola ve vousech.

Žížala se zamyslela a pak začala popisovat Hruškounům kaménky, kořínky, tvary chodbiček, chlubila se, kolik listí si natahala do pokojíčku – takovou upovídanou žížalu svět jaktěživ neviděl! Nakonec se dozvěděli, co už dávno věděli, tedy, že ta žížalí slečna prožila jako každá slušná žížala celý život pod zemí a byla vyhrabána kosem krátce po dešti, když se šla nadechnout.

„Už mě zase vytopili,” postěžovala si .  „A já vám tak na to na všechno nadávala, že jsem se musela vylézt ven, voda v baráku mi zkrátka nedělá dobře. A sotva jsem vykouknula z chodby, ťáf ho, ten lotr mne popadl jako nějakou onuci a nebýt tak kyprá, celou by mě naráz spolkl.”

Hruškouni se smáli, až se za bříška popadali a dali napít té upovídané žížale svou novou hruškovku. Nicméně, blížil se večer a ta žížala chtěla prostě domů, do toho svého vytopeného bytu.

„Nu, co s Tebou, tuto noc budeš muset přespat u nás a pak vymyslíme, j

ak Tě dostat zpátky,“ pokrčil rameny Prďola, ostatní Hruškouni rovněž pokrčili rameny a vydali se k domečku pod hrušní. „Žížala po celou moc chrápala jako pařez. Hruškouni se převraceli z boku na bok, nedalo se to snést. Ráno měli každý kruhy pod očima, žížale se však vedlo skvěle. Protáhla své dlouhé tělo a svým uách zbudila ty nejotrlejší, kterým ráno konečně spadla víčka.

Rada Hruškounů se pomalu vytrácela ze dveří, aby venku neruše žížalou probrala tu prekérní sitaci. „Ať si jde, odkud si přilétla.“ Prskal nejstarší Hruškoun Zoubek. Ostatní jen přikyvovali, dokud Prďola neřekl: „Dost!“

„To umí přeci každý vyhnat hosta z domu ven, „ pokáral celou radu.

„Tak co navrhuješ, ty chytráku?“ Ozval se Zoubek a ostatní stichli.

„Přemýšlel jsem celou noc,“ podrbal se za uchem Prďola,“ proč je ta žížala tak tlustá. Dokážete si představit chodbu, do které by se mohla vejít?“

„To teda nedokážeme,. Je tlustá, protože hodně jedla.“ Pravili ostatní.

„Ano, ale co jedla? “

„To nevíme.“

„Nevíme, ale můžeme se na to optat žížaly,“ pravil moudře Prďola.

Hruškouni se tedy sebrali a vydali se za žížalou. „Žížalo, jaké jídlo máš nejraději?“ Optal se velmi slušně Prďola té žížalí slečny, aby nepoznala záměr jeho otázky.

„Mohu si vybrat?“ Zamlaskala ta vypasená žížala.

„Samozřejmě, proto se Tě na to ptáme.“ Pravili jedním hlasem Hruškouni.

„Nerada bych Vás urazila, hrušky mě příliš nadýmají. Mohu vás poprosit o jakoukoli dobrotu?“ Mrkla do davu žížala, jakoby něco tušila.

„Samozřejmě, proto se Tě na to ptáme.“ Pravili opět jedním hlasem zdvořile Hruškouni.

„Nejraději mám tu naši domácí třešňovou marmeládu. Víte, takovou tu z letních ptáčnic. Nemáte tady konkurenční lahvičku?“ Zasnila se ta dešťovka.

„Nemáme,“ spadl Hruškounům kámen ze srdce. „Ale ukážeme Ti cestu, kde roste spousta třešní“.

Podvečer, kdy už většina ptactva spala, se vydali Hruškouni se žížalou na cestou za svými přáteli Třešňáky. Třešňáci měli na rozdíl od Hruškounů volné dny. Úroda byla sklizena a oni běhali v trávě a hráli na kopanou se suchými třešňovými peckami. Bylo sotva vidět, avšak ta hra je doslova pohltila a byli by schopni kopat do pecek i za měsíčku.

Hruškouni poprosili své kamarády o trochu třešňové marmelády a pak se jen divili, jak rychle zmizela v tom žížalím dlouhém tlustém těle. Sotva ta upovídaná dešťovka nabrala sil, zmizela, jakoby se do země propadla.

„Kde je?“ Podivil se Prďola. Ještě před chvíli tu přeci byla.

V tom ho někdo chytl za nohu. „To jsem byla já, „ ukázala se žížala. „Už jsem doma, díky.“
Poděkovala a posléze zmizela v jakési díře pod listím.

 

 

 

Podivné zvuky

Podivné zvuky
(z cyklu Petřínských pohádek)

„Úú…“ ozývalo se odkudsi od Hladové zdi. To volání probudilo snad všechna strašidélka na Petříně. Bylo sychravé zářijové ráno. Od rozednění mrholilo a sadem se proháněl studený vítr. Strašidélka se seběhla jako obvykle u studánky Petřínka.
Drkotala zoubky : „Crrr, cvak, cvak..“ To cvakání stovek zoubků znělo jako letní louka plná cvrčků.
Prďola s sebou přinesl horký hruškový nápoj, Žofka s deseti dalšími třešňáky dotáhla vozíček letošní třešňové marmelády. Strašidélka se oblizovala, až se jim ježily chloupky a moudře mezi sebou rozmlouvala o těch podivných zvucích.
O Hladové zdi se vyprávěly různé pověsti, proto se nikomu do těch míst dvakrát nechtělo. Draka Petrouna, který měl podle dávných vyprávění ohlodávat o půlnoci kameny zdi, se každý bál.
„Au, úú..“,  ozývalo  se úpění jako ozvěna z těch míst a tak mezi sebou vybrala strašidélka ta nejodvážnější z nejodvážnějších. Bradáč vytáhl z řad pět nejsilnějších jablkounů ozbrojených silnými větvemi. Prďola vybral ze svých řad tři hruškouny s prakem a s kapsou plnou hruškových semének – gumu do praků měli utkánu od pavouků z prvních ranních vlákem. Švestkouni nesli každý v podpaždí ostrou pecku důmyslně zabalenou do listu. Taková sladká pecka rozbalená na jakémkoli místě ihned přiláká hejna vos, před kterými doposud unikl každý, kdokoli je uslyšel.
V tomto složení si byli jisti, že v případě nebezpečí zvítězí i nad Petrounem.
„Jdeme!“ zvolal hlubokým hlasem Bradáč. Šli za tím voláním tiše, jako myšky.
Tu se před nimi objevil  ohromný strom – byl to ořech. Jakživi něco takového neviděli! Mocnými kořeny podrůstal Hladovou zeď, pod jeho korunou běhala spousta broučků a v jeho mohutných větvích seděla stará – ohromná – zmoklá sova. Bradáč, sotva ji spatřil, naježil své dlouhé vousy. Vypadalo to, že sova spí a tak se opatrně pod tím stromem strašidélka podplazila a šešlapovala níže do hustého růžového křoví. Sova však nespala.Najednou tiše vzlétla a posadila se strašidélkům přímo do cesty. V té chvíli vypadly hruškounům všechny praky na zem, jablkouni opustili své větvičky. I švestkouni se  třásli strachy, až pustili ty své sladké pecky zabalené do listů. S rachotem se skutálely kamsi z kopce dolů.
Sova zahoukala: „Hrů, hků!“ a v tom celá výprava rozpoznala, že ty zvuky, které hledali, pochází právě od ní.
Ohromnými drápy se zaryla do země a přimhouřila ohromné oči:  „Hků, hřů, kdo jste a co tu hledáte?“
Vypadala velmi rozlobeně.
„Jsme petřínská strašidélka a slyšeli jsme tvé kvílení,“ vykřikl odvážně Bradáč a hned pokračoval.
„Mysleli jsme si, že se stalo něco zlého některému z našich kamarádů..“
„To jsem byla já, hrů,“ uklidnila se sova. Mám nachlazený hlas a tak skřehotám, jako navlhlé housle.
„Když nás nesníš, můžeme Ti pomoci,“ špitl velmi nejistě Prďola a předpažil přes sebe třesoucí se tlapku, ve které držel jakousi lahvičku.
„Co to je?“ Přimhouřila opět nedůvěřivě obočí sova. V té chvíli vypadala nebezpečně – natáhnula dopředu svůj ohromný dráp  a sevřela jím nabídnutou pomoc. „Neboj, nesezobnu Tě, mám ráda jen myši a drobné hlodavce.“
Prďola se rozklepal, že nevydal hlásky.
„To je léčivý extrakt z Prďolových hrušek,“ doplnil svého kamaráda Bradáč.
Sova opatrně otevřela lahvičku a napila se. Poté se hrozivě nakuckala „ech, ech, krů, krů…“ a pak se zakuckala ještě jednou! Skákala přitom do výšky, až musela strašidélka odstoupit o dobrých sto stop dozadu.
„Hů, hů, „ zahoukala nakonec sova spokojeně čistým sovím hlasem. „Čím se vám má milá strašidélka odměním?“  Zvolala vítězně, „jsem zdravá!“
Strašidélka se po sobě podívala a pak zvolala jako jedním hlasem: „My za pomoc nic nechceme!“
Prďola daroval sově ještě jednu skleničku na druhý den, Bradáč vytáhl z kapsy tobolku s několika kapkami nektaru z jabloní a švestkouni složili k drápům sovy několik pytlíčků se sušenými švestkami.
Sově ukápla slza: „Děkuji vám, tak já vás odnesu na křídlech alespoň domů, jo?“ Vyzvala strašidélka. Ta se po sobě podívala a nakonec nastoupila. Ohromná soví křídla se neslyšitelně odlepila od země a zamířila k Petřínce.

Jakmile strašidélka vyčkávající u studánky  uviděla takového ohromného ptáka, rozutekla se.  Jaký byl pak jejich údiv, když ze sovích křídel seskákali jejich kamarádi!

5 – Nepřilétli

Každý strom i keř má svého ptáka pošťáka. Třešňové pecky roznáší špačči, jadérka jablek a hrušní kosáci, o lískové oříšky pečují vrány. Nebýt těchto poštovních doručovatelů semínek, rozmanitost přírody by vymizela. Sotva daný pošťák sebere seménko, odnese jej daleko a tam vsadí do země počátek nového stromu. Strašidélka, která o stromy pečují,  jsou malá a bez těchto ptáků se v životě neobejdou.

 Před příletem pošťáků musí být každý plod proslazený – inu takový pošťák je gurmán a bez sladké odměny nepracuje.

Jednoho červencového rána netrpělivě podupávala Žofka společně s ostatními před svým domečkem z třešňových pecek. Petřín pokryly drobné chomáčky noční mlhy a jak byli všichni mokří, byli rozcuchaní jako ježci.

Starý Jablkoun, Bradáč  seděl na stromě a opatrně smrkovou větévkou rozčesával jeden vous po druhém.

„St, st…“ sykal bolestí, vousy měl zaknocené a nešly od sebe.

„Co se  stalo, že tam dupete, jako ve frontě na záchod?“ Zakřičel směrem ke třešňákům. Ti však byli natolik nervózní, že mu z nich žádný neodpověděl. Poskakovali a vypadali legračně.

„No ták, Žofko, proč tam tak stojíte?“  Smál se Bradáč. Nechcete alespoň kousek mé švestkové šťávičky, ať je vám tepleji?

„Čekáme tu netrpělivě na špačky, měli tu být už před týdnem!“ Zavrčel ten nejmenší třešňák. Pokud nepřiletí, tento rok nevzejde po celé krajině jediná nová třešeň!

Na švestkovou šťávu Třešňáci pokaždé slyšeli. Zapomněli na chvíli na své starosti, sebrali se a už jich dobrých padesát stálo pod Bradáčovou větví. „Mně taky, mně taky,“ mnuli tlapkama o sebe a po chvíli vypili té Bradáčovy švestkovice celý hrnec!

Když se najedli, seběhli rychle pod vyzrálé stromy a špačci stále nikde! „No, to se na to podívejme, to je divné…“ zabručel Bradáč.

 Kde se vzal, tu se vzal i Prďola, který má vždz vynikající čich.

„Nedivím se, že neletí,“ pravil Prďola, sotva přišel.

„A próč!“ Pískli třešňáci, až to trhalo uši.

„Neletí, protože o těch Vašich třešních nevědí. Zapomněli jste je navonět.“ Zabručel Prďola. „A kde to nevoní, tam ani špaček nepípne“

Jen co to dořekl, nastala ohromná mela. Třešňáci se rozeběhli po větvích a skutečně! Na každý plod se srdce smálo, ale nevoněl!

„No to jsme tomu dali!! Pravila Žofka. Sebrali veškerá strašidélka, která na Petříně žila a už tu byly včely, které snesli z květů plné sosáčky nektaru, jabloňáci smetali z trav čerstvý pyl, Prďola s ostatními hruškouny míchal vše v hrnci dohromady a jakmile bylo vše hotovo, třešňáci drobnými štětečky nanášeli lektvar na každou ze třešní. Nakonec vysvitlo slunce a sotva celý Petřín políbilo, vánky přivolaly hejna špačků.

„Jsme zachráneni! „ Pištěli Třešňáci. Všechna strašidélka pak ulehla do trávy a naslouchala krapotu i zpěvu spokojených špačků.

4 – Bouřka

Bradáč seděl  se Žofkou v dutině stromu s nohama svěšenýma k zemi . Mávali jimi jen tak do prázdna a z dlouhé chvíle pozorovali holuby, jak se mezi sebou přou o kus odhozeného rohlíku. Byl na ně roztomilý pohled. Oba holubi důležitě pokyvovali načepýřenými krky sem a tam a jak byli na sebe vzájemně rozčílení, nepovšimli si, že se blíží bouřka.

A to hřmělo ze všech stran! Černé mraky se nad Petřínem rychle zatáhly  a zakryly celé sluníčko. Začal hustý déšť.  Žofka s Bradáčem zastrčili nožičky, aby je neměli mokré a holubi, celí mokří odlétli. Na zemi po nich nakonec zůstal jen ten rohlík.

„A budou hlady,“ špitla Žofka.

„Kdyby se dokázali dohodnout a nebyli na sebe lakomí, mohli si ten rohlík rozdělit,“ povídá Bradáč. Pak už jen mávl tlapkou a dodal: „Nevadí, alespoň tu zbude pro vrabce – jsou malincí a budou za něj rádi.“

„A Bradáči, kde se vlastně v nebi vezmou blesky?“ Přitulila se k Bradáčovi Žofka.

Bradáč se zamyslel . Byl už starý a pamatoval jak na výsadbu Žofčiných petřínských švestek, tak i na tu hustou trávu, která dusívala jeho mladé jablůňky. Kdepak ta léta jsou! Potom pohlédl vzhůru k obloze a vzpomněl si na jedno dávné vlaštovčino vyprávění.

„Jak dobře víš, Žofko, když přijde bouřka, přivalí se těžká tmavá mračna. Ptáci ztichnou a všude po Petříně nastane nenadálý klid. Ptáci totiž létají vysoko a moc dobře vědí, že s bouřkou nejsou žerty.“

„To je Bradáči pravda, i vosy z našich hrušek odlétnou před každou bouřkou domů,“ přidala se Žofka.

„Každý, kdo létá vysoko, odlétne Žofko domů. Denně potkává mraky a ví, jaké to je, když  se během bouřky perou se sluníčkem! Být tou dobou venku – to by také mohlo být pěkně nebezpečné!  Panečku, to by také mohli jednu schytat!“ Pokýval moudře hlavou Bradáč.

„Nebezpečné?“ Podivila se Žofka.

„Ano Žofko, přesně tak. Tak jako nemá ráda voda oheň a oheň vodu, tak nemá rádo horké sluníčko mokré mraky. Setkají-li se, nastane mezi nimi bitva. Sluníčko se snaží odehnat mraky horkými paprsky. A mraky, ty se Ti Žofko pokaždé semknou a drží spolu! Stříkají po sluníčku moře vody,  všechnu, kterou ve svým tlustých břichách mají! Melou se, honí se, snaží se uhasit každý paprsek, až se zvedne vítr!“

„Nemám ráda mraky,“ skočila Bradáčovi do řeči Žofka. Minulý týden nám vytopily celý domeček. Kdo má po nich neustále vytírat?“

„Jsi takové moje sluníčko Žofko,“ objal ji Bradáč.

„Ale, kde se berou ty blesky?“ Vyzvídala Žofka.

„Blesky jdou od sluníčka. Sluníčko se přirozeně brání a hřeje tak mocně,  až z něj lítají do všech stran blesky. Nakonec zvítězí, mračna odežene a nám krásně opět vypucuje oblohu od těch pobudů do modra,“ nadechl se Bradáč. „Vyžene je a je klid.“

„Bradáči, venku už zase slyším vosy? Letí určitě k nám,“ nastražila ouška Žofka.

„A já paní vrabcovou! Říkal jsem, že si toho rohlíku všimne,“ zasmál se Bradáč.

Bylo po bouřce. Po stříbrných loukách se dolů z Petřína valily úzké potůčky. Všechno bylo opět, jako dřív.

 

6 – První sníh

(pokračování Tajemství suchého stromu)

Pecka se probudil ve své dutině ve stromě a v tom si povšiml, že je po celé místnutce jakási neobvyklá tma.

A nožičky ho zábly až k drápkům!  „To se nám tu nějak ochladilo,“ protáhl se mrzutě a kousl ke křížale.”

Pak se protáhl a zaskřípal zoubky: „To by nám tak ještě scházelo, aby  venku napadl sníh. Vždyť je teprve listopad!“

Zima jej zneklidnila natolik, že se vykulil z peřinek z listí a pomalu vykoukl z díry ven. A skutečně! Petřín byl úplně bílý a drobné hluboké stopy od myšek a ptáků prozradily, že sníh napadl až k ránu.

„Pecko, to koukáš, co?“ Pískl z pod svého pařezu na Pecku Bradáč – vousatý jablkoun, který podobně jako Pecka prostě nemá zimu rád.“

„Cha cha,“ rozesmál se Pecka. Bradáči, ty jsi zapomněl  přes noc vousy venku, viď?

„Bradáč se zamračil a v tom si povšiml, že většina jeho dlouhých vousů zůstala skutečně venku a teď na nich leží onen těžký sníh.

„Uf, uf,“ snažil se Bradáč vousy odtrhnout, avšak led, pod nímž ležely, byl těžký, byl tak moc těžký a pevný! Ubohý Peckův kamarád zjistil, že bude muset pod pařezem zůstat, dokud jej někdo nevysvobodí!

Strašidélka na Petříně si však pomáhají. A tak pecka pískl k hruškounům na Žofku, nabral  do kapes několik suchých švěstek a vydal se k uvězněnému Bradáči. „Tu máš, nemám sice sílu Tě vysvobodit, ale podělím se s Tebou rád o jídlo, abys neměl hlad,“ pravil a pohladil nešťastného Bradáče po hlavičce.

Žofka, jen co uviděla, co se stalo, nemohla smíchy ani promluvit! „To máš Bradáči za to, že nás po celý rok budíš tím svým věčným chrápáním. Kdybys byl chrněl hluboko v díře, měli bychom od Tebe klid a nic takového  by se Ti nestalo.“ Smála se Žofka, až se za uši popadala.

„Žofko, počkej, až Tě chytím,“ zubil se Bradáč a vrčel, až mu sliny kapaly. Rozjívená Žofka skákala z nohy na nohu,  uši jí vlály a křičela: „Chytej, chytej!“. Pak zaběhla pod svoji hrušeň do komůrky a přinesla naježenému Bradáči sladkou odměnu.

„A tak už se nezlob,“ podrbala uvězněného kamaráda. Potom si sedla s Peckou do sněhu, aby vymysleli, jak jej nejlépe vysvobodit.

„Ustříhneme mu je!“ Navrhla Žofka.

„To nepůjde, ztratil by pak svoji kouzelnou moc a nemohl by nám vyčarovat zmrzlinu,“ zavrtěl hlavou Pecka.

„Ty máš chuť na zmrzlinu, teď v zimě?“ Podivila se Žofka. „Do jara by mu dorostly nové.

„Ne, to by nám nikdy neodpustil,“ pravil Pecka. „Žofko, co kdybychom mu na ně nalili horkou vodu?“

„A kde máme vzít ty chytrej tolik horké vody? Budeme-li ji nosit po lístečkách, uděláme tu akorát potopu a Bradáč na tom bude ještě hůř.

„Napadlo mne, Pecko, nemáš doma ještě několik  láhví té své…no jak se po tom tak směješ, švestkovice?“

„Mám, ale už jen pár kapek,“ zavrtěl opět rozcuchanou hlavou Pecka a tak se zatřásl, až to zachrastilo. Pecka nerad žertuje, jde-li o jeho kouzelný likér.

„Počuráme mu je!“ Vynalezla Žofka nepřirozenější způsob Bradáčova vysvobození.

„Nikdy!“ Zavrčel Bradáč. „Na mé krásné dlouhé vousy nebude nikdy nikdo nikde čůrat!

„No, no, také se mi chce…,“ držel se za bříško Pecka. Tak pojďmě, vzal pak Žofku za ruku a hlubokým sněhem  s ní došel do stromu pro půlpecky z lístkových oříšku, kterými pak dobývali kamarádovy vousy z ledu ven. A jak tak odhazovali sníh a rozbíjeli kameny led, přispěchalo jim na pomoc sluníčko.

V pravé poledne nastala obleva a Bradáč byl vysvobozen! Přestal nadávat a objal své dva kamarády kolem ramen.: „Žofko, Pecko, pojďte ke mne, vyčaruji vám oběma teplý čaj a něco polévky.“

„A, a vyčaruješ nám tu dobrou  sladkou jablečnou pěnu s lístečkem uprostřed?“ Zaškemrala Žofka.

„A čaj bych poprosil osladit sladkou šťávou z jablečných květů,“ Přidal se Pecka.

„Všechno bude,“ zazubil se Bradáč, pak zamával vousy ve vzduchu, zablblal a už to pod pařezem vonělo, jako koncem září.

 

3 – Tajemství suchého stromu

O tajemství suchého stromu se mezi strašidélky nikdy nemluvilo. Jen doma za zamčenými dveřmi šeptem si tu a tam o té suché švestce, na kterou s příchodem zimy sedali první havrani, krátce hovořilo. Jednoho dne procházel po petřínském úbočí žebrák. Neměl nic, v roztrhaných kalhotech po celý den chránil kousek jídla, které dostal od dobrých lidí, toulal se od domu k domu a byl rád za jakoukoli práci. V horní části petřínského kopce rostla švestka, pod kterou rád v noci ulehal. Kdykoli pod tímto stromem usnul, zdál se mu nějaký podivný sen. Příběh z předešlé noci pak vyprávěl lidem v ulicích – jeho vyprávění byla tak oblíbená, že časem vábila desítky a někdy i stovky místních lidí – kameníků, ševců, kuchařů, cukrářů, nádeníků.Lidé si sem k zámeckým schodům přicházeli žebráka poslechnout, aby si odpočinuli od celodenní dřiny. Žebrák dostával tu krejcar, tu něco z kuchyně a díky tomuto podivnému stromu měl po celý týden co jíst. Jedné noci přišla bouřka – vítr házel větvemi v sadě ze strany na stranu a žebrák se neměl kam schovat. Celý promáčený nakonec spočinul skryt před deštěm pod tímto svým stromem. Té noci však udeřil hrom, který strom i žebráka spálil. Od těch dob ční uprostřed švestkové aleje suchý pahýl a u tohoto pahýlu se dějí strašidélkům podivné věci. A vzhledem k tomu, že jde o švestkový pahýl, je v opatrovnictví nejpodivuhodnějších strašidélek Petřína, švestkounů.

Švestkouni mají modrou svráštělou kůži, nejsou větší nežli půl nehtu a žijí osamoceni v dutinách stromů. Posláním každého švestkouna je dbát o švestky, od jara až do prvního mrazíku, kdy řada modrých plodů ještě visí svraštěna na větvích. Za úplnku vydávají Švestkouni podivné zvuky, kterým nikdo nerozumí.

Příběh, o kterém si teď budeme výprávět, se stal švedstkounu Peckovi. Pecka byl v té době jediným švestkounem na celém Petříně. Jednoho večera se vracel značně unaven po celodenním odklízení plesnivých plodů švestek do své praskliny ve stromě u zámeckých schodů. Jak tak šel a nedával pozor, kam šlape – ucítil hroznou ránu. Narazil vlastní hlavou do pahýlu!

“Pecko, povídal pahýl, až dnes přijdeš domů, naber vody do dlaní a vrať se, abys mne zalil.”

Pecka nemohl uvěřit svým dlouhým špičatým uším.”Kdo to byl?” Zavolal do tmy.

Nikdo neodpověděl. “Byl to sen?A nebo ten pahýl skutečně promluvil?” Bručel si sám pri sebe Pecka. Z vyprávění strašidélek znal příběh stromu a věděl, že musí uposlechnout. Kdo kdy totiž nevykonal vidění či slyšení, která se mu stala u pahýlu, dopadl špatně. Měl strach, bodeť, co když to byl duch toho žebráka?

Zalezl do pukliny, ve které bydlel. Oblékl si kožíšek a pak nabral z kaluže – nemaje hrneček ani konvičku -vodu jen tak do dlaní. A jak tak ji celý vystrašený nesl, pacičky se mu natolik třásly, že cestou všechno vylil a musel se navrátit pro další.

K ránu byla kaluž prázdná. “Po, poslední kapka,” drkotal zoubky a opatrně vynesl i tuto poslední kapku v tlapičkách k suchému pahýlu. Kapka se mu však opět vysmekla a jako had se svezla do husté trávy. Pecka se rozplakal. Co teď, co budu dělat? Zajisté mne nemine trest. Odešel domů a protože už neměl, čeho by se napil, celý žíznivý ulehl a usnul.

Jaké však bylo jeho překvapení, když poránu spatřil v místech v trávě, která nedaleko pahýlu nechtěně zalil, nové výhonky mladých švestek. Z těch po letech vyrostly mohutné stromy a ty přilákaly na Petřín kolonie dalších švestkounů. Pecka už nebyl pak na všechnu tu práci sám.

Každého jara tak zástupy švestkounů pečlivě opylují své stromy, pak připravují pro každý plod spoustu cukru a opatrně, opatrně do každého kousku ovoce vkládají po jedné pecičce. Na podzim červení švestkové listí a připravují stromy k spánku.

Jen ten pahýl tam stojí, jako by byl z kamene, nehnije a pomalu zarůstá zimostrásem. Dodnes se u něj dějí nejen švestkounům podivné věci.

 

 

1 – Petřínská pohádka

Vydáte-li se po těch starých rozpadlých schodech vedoucích od Petřínské rozhledny příkře dolů, potkáte pařez. Obcházejte jej tiše, v jedné myší díře pod pařezem totiž bydlí strašidélka . Jsou plachá!

Úkolem petřínských strašidélek je pečovat o ovocné stromy rostoucí po obou stranách kopce děleného Hladovou zdí. Ano, tou obrovskou zdí ohlodanou Petrounem, obřím drakem, po němž se nechvalně jmenuje celý svah. Viděli jste někdy draka? Ten petřínský má na zádech obří zelené šupiny, dvě hlavy a z každé z nich visí dlouhý jazyk.

Nejoblíbenější pochoutkou Petrouna jsou Jabloňáci – malá, asi jako palec veliká strašidélka. Jabloňáků žije v našich sadech spousta, avšak tady, na Petříně, zbyli díky zlému Petrounovi poslední dva – Bradáč a Prďola.

„Vrrr…kde vás mám vy moji sladcí?“ Stčil jednou Petroun svůj dlouhý a oslintaný jazyk do myší díry pod pařez. Moc dobře věděl, kam chodí strašidélka spát. „Včera jsem si dal Třešňouna, ale byl moc malý. Kdepak vás mám, vy má dobrá chlupatá kuřátka?“ Prolézal myší díru jazykem drak.

„Jdi do háje k sousedům, Petroune, nemáme na Tebe čas,“ pískl odvážně Bradáč. „Balíme tu jabloňové květy, tu máš, obludo.“ Nalepil na kus větévky shnilé jablíčko a opatrně je větévkou přenesl na ten mlsný dlouhý jazyk. Sotva se jazyku dotkl, zamlaskalo to a jazyk zmizel.

„Brrr, co to bylo?“ Zařval hladový drak.

„Nebuď mlsný. Až nás sníš, nedostaneš ani to,“ zakříčel do prázdné díry Prďola. Prďola se doposud moc bál. Měl ze strachu propocený celý kožíšek! Měl však pravdu, bez Jablkounů by totiž na jabloních nevyrostlo jediné jablíčko! Každý Jablkoun přes zimu spí. Jen co se však v dubnu probudí, musí omýt celý strom od sněhu, připravit pupeny nažehlit listy,smotat poupata, uklidit pod podzimními stromy. .. A to se nebavíme o drobných pracech kolem – o opylování, o raním otevírání a večerním zavírání květů, o odhánění dotěrných vos, vylévání kapek z listů, lákání sluníčka a o dalších důležitých povinnostech. „Ještě jedno,“ zažadonil opět mlsný jazyk v myší chodbičce.

„A dost!“ Kde se vzala, tu se vzala v Prďolovi odvaha, nabral do pacek ty nejtěžší kameny, které unesl a naházel je Petrounovi na jazyk.Drak řval, burácel, nemohl však vyrvat jazyk nazpět z chodbičky ven.

„Tos tomu teda dal,“ pokáral Bradáč Prďolu, „je od Tebe hezké, že jsi takto potrestal draka za jeho choutky, ale co my? Jak se teď dostaneme ven?“ Zkusil jsi někdy něco sundat Petrounovi z jazyka?“ Měl pravdu. Petrounův jazyk uvízl mezi těžkými balvany a mrskal se, až museli oba Jablkouni ustoupit o dobrý metr myší chodbičky dozadu. Drak navíc metal do díry plameny a tak nejen, že bylo Bradáčovi i Prďolovi ouzko, ale také vedro. Co si budeme nalhávat, oběma Jablkounův šlo prostě o kožich!

„Musíme ten jazyk vysvobodit, nebo nás tady Petroun na dobro upeče,“ křičel Bradáč.

Jenomže to už vyšlehl další plamen, který ve mžiku opálil Bradáčovy dlouhé vousy.

„Ty vypadáš legračně,“ začal se smát Prďola.

„Mé kouzelné vousy,“ pofňukával Bradáč, „co si teď počnu?“

Prďola si uvědomil, že bez vousů se skutečně ven nedostanou. Kdyby je Bradáč měl, zajiskřil by, proměnili by se třeba v krtka a prohrabali si otvor ven. A takto přišli i o poslední možnost záchrany! Jablkouni mají totiž normálně malinké pacičky, jemné, aby jimi neponičili jabloňové květy. Bez kouzel nevyhrabou v zemi ani důlek. Prďola, kdo ví, kde se v něm ta síla vzala, začal najednou výt, jako šakal: „Vuuuuuuuuuu…“

„Co to děláš?“ vyděsil se Bradáč, neboť nikdy v životě nic takového neslyšel. Ale Prďola neustával a vyl a vyl, až se vyděsil i sám Petroun. Ozvala se děsivá rána a i s tím svým dlouhým jazykem zmizel drak kamsi za tu svoji Hladovou zeď. „Teda, to se Ti povedlo,“ pochválil Bradáč Prďolu. Prďola se začervenal, byl na sebe moc hrdý!

Pak se oba oprášili od sazí a opatrně zamířili k východu z díry. Bradáč byl odvážnější, pomalu se chytil tlapkami otvoru a vykoukl ven. Na Petřín padla noc a jabloně v okolí měly větévky celé olámané. Petroun ve snaze dostat jazyk z díry rozhrabal, co se dalo a tak přidělal oběma Jablkounům spoustu práce. Sotva dobalili květy a pečlivě každý připevnili k větévce, Prďola zapálil oheň. Oba složili tělíčka do trávy s očima vzhůru obrácenýma k nebi.

„To je krása, viď Bradáči?“ zašeptal Prďola.

„Bodeť, akorát mne bolí všechny packy, jak jsme museli na poslední chvíli rovnat semínka k sobě. Třešňáci to mají jednodušší. Do každého květu vloží malou pecku a je to vymalováno,“ zašeptal unavený Bradáč.

„Ale když si tak na podzim překrojíš jablíčko a uvidíš v něm pravidelnou hvězdu, není to pěkné?“ Spokojeně sledoval Prďola hvězdy a zhluboka se nadechl.

„Petroun dneska nepřijde,“ zahyhňal se Bradáč potutelně a v tom oba usnuli.

2 – Povodeň

V jednom starém a opuštěném městě se zabydlela strašidla, která díky lidem musela opustila hluboké lesy. Ve střechách a v ulicích, o které člověk dlouho nepečoval, rostli keře tak spletité, že se v jejich blízkosti mohla strašidélka bezpečně schovat.

Ušatej– je malý a veliký asi jako kocour. Má hustou černou srst a díky svým dlouhým uším a vítečnému sluchu je vždy o všem dobře informován.

O něco větší je Blešák. Toto strašidélko se ve chvíli, kdy hrozí nebezpečí, drbe tak rychle a mocně, až z jeho kožíšku odlétávají drobné jiskřičky, osvětlují celou krajinu, až se může zdát, že přichází bouřka. A blesků, těch se celé strašidelné město bojí!

Uvidí-li totiž někdo blesk, znamená to, že se buď drbe blešák a tím hrozí městu nebezpečí a nebo – a to je horší, chrlí blesky z poza blízké hory Dragon – obří drak, který sice vetšinou spí, avšak, dostane-li hlad, vyráží na lov. Má veliké dlouhé zuby, křídla stokrát větší než-li orel a hlas, před kterým se i hory rozsýpají. Pokud Dragon spí, ze svých sto hlas vyfukuje mračna páry, která zakryjí slunce a začne déšť. Když je Dragon bdělí, toulá se krajem a shání něco k snědku. Má naštěstí nejraději lidi, kterých je všude kolem dostatek a tak se strašidelnému městu už po staletí vyhýbá.

„Blešáku,“ povídá Ušatej, „podívej se, kolik je tu všude vody, za chvíli budou muset všechna strašidélka vylézt na střechu. Také máš tak mokrý kožíšek?“

„Také,“ drbe se Blešák za uchem, ale jen tak, na oko. Pak zvedne hlavu a povídá: „Dragon už moc dlouho spí, půjdeš ho se mnou Ušatej vzbudit?“

„Vždyť nás sní!“ Svěsil své dlouhé slechy Ušatej. „Už několik dnů slyším, jak těžce dýchá, bude nemocný.“

„Pokud bude Ušatej náš Dragon nemocný ještě několik dnů, všichni se tu utopíme. Jdu, jdeš tedy se mnou a nebo tu zůstáváš?“

„Jsi můj nejlepší kamarád, to víš, že půjdu s Te..s Tebou,“ zašeptal Ušatej, sbalili si do strašidelných batůžků věci na cestu a šli. Údolí se proměnila v hluboká jezera, proto museli každou chvíli ukusovat větvičky a z těch si posléze uplést vor, aby se tak mohli přeplavit na druhou stranu. Městečko se pomalu vzdalovalo a za pár dnů je provázelo jen skřehotání žab a lelkův smích.

Sotva vyšli na horu, Ušatej se přikrčil za kámen: „Jéé, Blešáku, vidíš to samé, co já? Tolik ohromných hlav pohromadě jsem ještě nikdy neviděl.

Blešák věděl, že doposud žádné nebezpečí nehrozí a když i Ušatej zašeptal, že neslyší nic podezřelého, oba se uklidnili a potichu radili, které té hlavy se půjdou zeptat.

„Ty tady buď, špitl Blešák, drž mi palce, jdu za tou červenou.“

„Nechóď, sežere Tě! Co když má právě ta červená hlava mlsný jazyk?“ Klepal se strachy Ušatej.

„Třeba to nebude tak zlý,“ pokřikl na Ušatého Blešákm a vykročil. Hlava těžce oddechovala a každou chvíli z ní vyšlehl oheň. V tom však Blešatému oschl kožíšek a počal jiskřit.

„Jé….“ Nezmohl se navíc Blešatej, když se tu hlava vymrštila a sežrala Blešáka, tak jak byl, s těma jiskřícíma chlupama a s holí na sebeobranu.

Ušatej, sotva uviděl, jak přišel o kamaráda, vyrazil vpřed. Běžela v tom se zarazil a zkusil přímluvu u zelené hlavy. Přes páru uviděl cestou i Dragonovo ohromné tělo. Byl pokryt celý šupinami a ležel ve vařícím jezeře. A hrozivě vzdychal: „ách, ách, ách…“

„Co Ti je Dragone, „ optal se té zelené hlavy. Z té však jen vyšlehl plamének a vydala ze sebe jediné…ách.

Jenomže pak se Ušatej očil a nad sebou vidí zlatou hlavu, která hrozivě sípala a mlaskala, jako by ho chtěla sníst.

„Co tady děláš a jakou máš chuť?“ Spustila na Ušatého.

„Říkají mi doktor Ušatej a přišel jsem léčit našeho draka Dragona. Znáš ho?“ Zeptal se lišácky Ušatej. „Doktor?“ Křikly naráz všechny hlavy a Ušatej, když najednou viděl skrze okolní páry a dým takový počet hlav, menší, ohromné, stříbrné, zlaté, žluté, černé, hrůzou ze sebe nevydal odpověď.

„Je mi horko, veliké horko…“ křičely jedna hlava přes druhou a jezero, ve kterém leželo Dragonovo tělo se vařilo a vytvářelo oblaka páry, která jen posilovala okolní déšť.

„Co by mu mohlo být? Přemýšlel nešťastně Ušatej. Dostal nějakou cizokrajnou nemoc? Co já vím, kde takový drak všude létá? Nebo špatné bylinky? Tolik hlav mě slyšelo, když něco rychle nevymyslím, některá z nich mne jisto jistě sní.

A jak tak seděl na břehu toho ohromného jezera, cákla ta horká voda na jeho tlapku.

„Jo, joj, to je bolest!“ rozplakal se Ušatej. „Blešáku, kamaráde, kdepak jsi?“

„To pálí, jako by snad snědl slunce! Slunce, kde je Slunce?“ povídá si sám pro sebe Ušák. „To jej sežrala určitě ta ošklivá červená hlava, která sežrala i Blešáka!“

„Ty, červená hlavu, že jsi snědla Slunce?“ osopil se na ni Ušatej.

Hlavy se mezi sebou začaly prát a všechny začali zvracet v naději, že to Slunce ze společného Dragonova břicha vyplivnou ven. A stalo se.

Sotva se Slunce vyhouplo na oblohu, ta zelená hlava vyplivla i Blešáka. Měl kožíšek celý ohořelý, popadl Ušáka za ruku a běželi pryč.

„Děkujeme,“ volaly za nimi hlavy, „jak se vám odměníme?“

„Už jste se nám odměnily, vyplivli jste Blešáka a přestalo pršet,“ volal Ušatej. Sotva se přiblížili ke svému městečku, lesklo se ve stříbrných kapkách slunce.

 

ul>